La Rêverie

30. listopadu 2016 v 20:00 | Katka |  Kultura
I město Jaroměř má své významné rodáky. Jednou z nich je Jana Jarkovská, flétnistka, která je spolu s Markétou Janouškovou (houslistkou) a Bohumírem Stehlíkem (klavíristou) členkou komorního tria Snění (v překladu).
Rodné město bylo na Janu zvědavo, a tak byl koncertní sál plný do posledního místečka. Byť jsou všichni tří velmi mladí, mají za sebou řadu úspěchů. Všichni studovali u našich významných hudebníků a rovněž i v zahraničí (Švédsko, Itálie, USA).

Na programu byly nejprve skladby slovenského skladatele žijícho ve Švédsku Pavla Šimaie (*1930) pro flétnu a klavír. Hned od prvních tónů jsem si představila horské louky, slunečný letní den, ovečky a pastýře. Až potom jsem si přečetla, že tato věta sonatiny pro flétnu a klavír měla název Allegro pastorale. Tak dobře to složil.

Mám ráda, když jsou skladby uváděny i s krátkým příběhem jejich vzniku. Sonáta 1. X. 1905 "Z ulice" vyjádřila Janáčkovy pocity z toho, když ze svého okna v Brně viděl, jak byl zabit, probodnut demonstrující student. Názvy částí Přetucha a Smrt dávají tušit, že to bylo ponuré.

Mazurek op. 49 Antonína Dvořáka je hodně známý a vždycky mě potěší.

Z Epigramů pro flétnu, housle a klavír Jiřího Temla (*1935) mi utkvělo jen to, že to bylo velmi různorodé a dosti moderní a to, že autor je pro muzikanty zajímavým a příjemným autorem, se kterým se setkali i osobně.
 

Jak jsme se ztratili....a zase našli

29. listopadu 2016 v 19:35 | Katka |  Cestování
V rušných dnech vyplněných prací a dalšími povinnostmi a městskými zábavami byli nejmíň týden psi odkázáni na zahradu. To je dobré, takové to "lepší než nic," ale procházka jim chybí. Připomínají nám to dlouhým vyštěkáváním na cokoli, co se kolem zahrady šustne a co je horší, občasným karambolem v podobě hromádky uprostřed místnosti. Samozřejmě je to hnus, ale taky je to vzkaz: "Proč nás nevyvedete na dlouhou (procházku)? Víte přece, že tam se vyprázdníme do zásoby...."

Tak včera se to povedlo měrou vrchovatou. Nechala jsem se vyvézt na okraj sousední vesnice, kde jsou mezi poli dlouhé neblátivé stezky a krásné výhledy.


Jenomže tam chodíme tak často, že už jsem měla chuť něco změnit. Psům to bylo jedno, ti běží, čuchají tam, kam je nasměruju. Ze stezky jsme namířili do lesa v domění, že když víme, kterým směrem jít, abychom vylezli tam, kde potřebujeme, je to fajn změna.

Nejprve jsme k mému překvapení došli přímo do nyní opuštěného letního tábora. Zpětně jsem si nahledala, že se jmenuje Bokouš.


Nadchla mě hlavně strážní brána.


Odhadovala jsem, který dřevěný domek čemu slouží. Našla jsem "zdravotní středisko" i jídelnu s klubovnou, velení a to, co mi připadalo jako kadibudky, jsou budky na špalky a polínka. Ti tu mají, panečku, pořádek. Usmívající se


Pokračovali jsme lesní cestičkou, která by, nebýt tábora, byla jistě úplně zarostlá. Takto nesla ještě pozůstatky letní činnosti. Sem tam hatě přes rozbahněné úseky, kousek dál u potoka zbytky jakési táborové hry, maličké ohniště a podivné útvary z klacků a osekaných kmínků.....že by tu plnili bobříka samoty?

Dále jsme lezli cestou necestou, nahoru, dolů, tu lom, tu potok.....pořád jdeme jedním směrem. A nebo ne? Za dost dlouho jsme vylezli z lesa a byli.....úúúúplně jinde, než jsme být chtěli a měli. V dáli kostelík. Dobrý, dojdeme tam a zorientujeme se. Logicky to měl být Kohoutov, což je sice o hodně dál, než byl plán, ale hlavně že vím, kde jsme a jakmile dojdeme na silnici, zavoláme si pro odvoz. Trošku jsem panikařila, protože se začínalo pomaloučku stmívat.
Kdyby bylo léto a dopoledne....pohoda. Šli jsme ještě notný kus přes pole rozryté divočáky, na němž se pásly dosti ignorantské srnky, nereagující na moje pískání, kašlání (to abych je vyplašila dřív, než je zmerčí psi). Pro jistotu jsem si vůdce smečky uvázala do pasu. U prvních domků jsem se zorientovala, že nejsme v Kohoutově, ale v Kladrubech, což je část Kohoutova, kde končí silnice a já jsem tam nikdy nebyla. Domečky rozeseté po svazích, silnice se změnila v dávnou dlážděnou cestu, pak už jen ve dva pásy a z domečků se staly pěkné chalupy. Krása tohoto místa už je ale znovu objevená, takže jsem viděla i novostavbu Zamračený Na návsi rybníček a nad ním udržovaná kaplička, socha, kříž. Sem tam štěkot psa a kokrhání kohouta, jinak ticho, klid. Ještě že jsem zabloudila! Mrkající


Z Kladrub do Kohoutova a ještě kousek směrem k nám jsme museli po silnici. Vůdce smečky u pasu, druhý knírač na vodítko do ruky a westík musí sám....a jde mu to náramně dobře, musím ho pochválit. Ani pod jedno auto nevletěl.Mrkající Kdyby mi někdo řekl pojď pěšky do Kohoutova, poslala bych ho někam jinam. A najednou vidím, že to vůbec není tak hrozné, jak se mi zdá..... Vyšli jsme na kopec k Celbovu kříži a kousek za horizontem se vnořili do již známého lesa, abychom si zkrátili vzdálenost na cestu, po které jsme měli původně mířit k domovu. Byla už skoro tma a já si představovala, jak zvěř vychází na pastvu a jak je psi budou honit, až se ztratí, uženou si zápal plic a nebo je pifne myslivec....A tak vůdce zůstal uvázaný u pasu až domů, za což moje záda "děkovala" - vycukaná od jeho věčných startů. "Když mohou oni dva lítat, kam je napadne, proč ne já?" Jenomže to dva nelítají. Popoběhnou a hned se vrací. Na rozdíl od vůdce.

Jak ubývá světla, les se trochu mění. Najednou si nejsem jistá, jestli dál touhle cestou nebo tou doleva, které jsem si za světla nikdy ani nevšimla. Telefonát "ty pořádáš psům noční cvičení? Kde jste? Proč tam jste? Kde máte auto? Jo aha!"
No a zanedlouho už jsme byli doma. Řádně vyvětraní, spokojení, že nás nic nesežralo. Nadlábnout, zalehnout. A tak to má být! Usmívající se

26. 11. 2016

P.S. : Opět si pochvaluju trekové hůlky. Bez nich bych to těžko došla v relativní pohodě.

Philomena

24. listopadu 2016 v 22:59 | Katka |  Knížky
Jako kniha inspirovaná skutečností se mi dostala do Čtenářské výzvy práce novináře Martina Sixsmithe.


Jednoho dne se na něj obrátila žena, která se právě dověděla matčino tajemství.....že jako mladá dívka porodila syna.....neuměla si ale vysvětlit, proč s nimi nikdy nežil.

Pátrání, do kterého se autor pustil, bylo velmi obtížné, protože to, co se až do 60. let dělo v Irsku s nemanželskými dětmi, bylo přísně střeženo a poté, co se rozvířily dohady, že byly matky (mladé dívky) nuceny svých dětí se vzdát a zavázat se, že po nich nikdy nebudou pátrat, že je dávají plně do péče kláštera.....a ten je dával k adopci většinou do Ameriky. V podstatě je prodával, aniž by si zjistil, k jakým rodinám se děti dostávají. Ukázalo se, že to nebyly jen dohady, ale naprostá pravda.

Mladé matky 3 roky po porodu tvrdě pracovaly pro klášter, aby tím "odčinily svůj hřích," s dětmi se stýkaly na pár hodin po práci, takže si k nim vytvořily citové pouto a poté jim byly děti bez milosti odebrány a ony samy byly nuceny z kláštera odejít. Málokdy ale ke svým rodinám, neboť z církevního hlediska by s tak těžkým hříchem ve společnosti neobstály. Byly posílány většinou do Anglie, aby se jejich přohřešek utajil.

Marge Hessová trpěla výčitkami svědomí, že svému muži, váženému lékaři, nedokázala porodit dceru, ale pouze tři syny. Rozhodla se proto adoptovat irskou holčičku. Malý Anthony Lee (syn Philomeny Lee) byl adoptován spolu s Mary neboť se vždy choval jako její bratr, ochraňoval ji a nepustil ji z očí, což Marge ihned zaujalo a do Ameriky odvezla děti obě.
Anthonymu, kterého přejmenovali na Michaela, bylo 3,5 roku. Dost na to, aby se trápil myšlenkami, PROČ ho maminka nechtěla. Došel k závěru, že nebyl hodný. Tako myšlenka ho provázela celý život. Vždy se proto snažil být poslušný chlapec, byl pozorný, dobře se učil, vystudoval práva a ve své kariéře došel až k postu hlavního poradce republikánské strany. Podílel se na volebních kampaních prezidenta Reagana i Bushe. Byl velmi šikovný právník, oblíbený, společenský, s mnoha talenty. Přesto ho po celý život sžíral pocit, že si nezaslouží štěstí, a že bude opět odvržen svými nejbližšími. Aby se tak nestalo, ničil partnerské vztahy dřív, než by byl odmítnut. Stává se prý často, že muži s podobným osudem bývají gayi. Tak i Michael. Paradoxem bylo, že právě republikánská strana byla silně nepřátelská k podobným menšinám. Svoji orientaci si proto přísně střežil a na druhou stranu podléhal těm nejdrsnějším homosexuálním hrátkám a výstřelkům.
Homofobní postoj vládnoucí strany způsobil, že v době, když se objevila a rychle se šířila AIDS, nebylo výzkumu této nemoci a boji proti ní věnováno moc pozornosti a financí. A tak Michael Hess (=Anthony Lee) zemřel mlád na tuto nemoc.

Po celý život toužil najít vlastní matku. Měl pocit, že i ona ho hledá, což byla pravda. Když se snažil vypátrat svůj původ a navštívil klášter, kde se narodil a první roky s matkou žil, jeptišky přísně střežící své nekalé praktiky, ho odmítly. Za několik let, už nemocný, se vrátil. Dosáhl alespoň toho, že dostal slib, že bude moci být pochován na území kláštera. I to však bylo obtížné, protože si na jeho ostatky činil nárok adoptivní otec, který se až po Michaelově smrti dověděl o jeho orientaci. Poté, co ze závěti seznal, že po Michaelovi nebude dědit nic z jeho rozsáhlého majetku, mohl Mikův partner splnit jeho poslední vůli a převezl popel do Irska.

Autor Martin Sixsmith zprostředkoval, že se Philomena Lee se svým synem shledala, ale až u jeho náhrobku.

Kniha je velmi čtivá a hodně se mě dotkla. Také jsem se z ní dověděla mnoho, o čem jsem neměla ani tušení.
Velmi doporučuji!

Byl natočen stejnojmenný film s Judy Dench v hlavní roli. Jsem na něj zvědavá.

P.S.: Tak už jsem viděla i film Je moc hezkej. Ale knížka je lepší. Je z pohledu Michaela (Anthonyho), film z pohledu Philomeny.
 


Richard Müller

17. listopadu 2016 v 19:47 | Katka |  Kultura
Na koncert nás s dcerou poslal zeť. Dostaly jsme vstupenky s přáním hezkého večera. My jsme ho samozřejmě začaly dobrou večeří Mrkající

Velký sál Aldisu v HK se naplnil skoro celý. Na vlastní zadek a záda jsme poznaly, že by kongresové centrum (tak hrdý přídomek Aldis nese) bylo záhodno rekonstruovat. Sedačky jsou hooodně nepohodlné a zima tam byla jako v psírně.

Víc než půl koncertu jsem byla trochu zaskočená, jak to nemá šťávu. Umrněné písničky jedna jako druhá asi byly z posledního alba nazvaného 55. Když pak RM ohlásil Rozeznávám a hned na to Knížete Rohana, zajásala jsem....ale marně. Zase nic moc. Ach jo Zamračený A přesto jsem ne konci neměla problém aplaudovat ve stoje. Posledních několik písní bylo se skvostnými sóly klavíru, saxofonů, příčné flétny a sólové kytary. A to až mrazilo, jak to bylo super. I zpěv byl super. Vzpomínkové písničky Jara Filipa Tlaková níž a Otčenáš....mmmmm



Tak nevím, jestli byl koncert tak geniálně sestaven nebo RM není v kondici a takovou parádu jako v závěru by celý koncert nezvládl....

14.11.2016

Tenkrát v Ráji

16. listopadu 2016 v 22:29 | Katka |  Kultura

Viděla jsem ukázky z tohoto filmu a překrásné záběry z Českého Ráje mě nalákaly. Český Ráj a ještě k tomu převážně v podzimních barvách se mi zdál hlavní devizou filmu. A pak ještě urostlý, vysportovaný nasvalený Vavřinec Hradilek. Zajímavá volba hlavního hrdiny - horolezce.


Předlohou byl legendární horolezec Josef Smitek, který se nikdy nepodvolil nacistickému řežimu, odmítl nastoupit na nucené práce a několik let se skrýval ve skalách. Ale to jsem se dověděla až následně, že jde o skutečnou postavu a skutečný život. Takže mi bylo divné, že se třeba nezapojil do obdoje nebo tak něco. Zdálo se mi, že samotným skrýváním ohrožoval přátele, kteří ho zásobovali potravinami.

V předválečné době mezi horolezci českými a německými nebyla zášť a nevraživot. Byli to kamarádi ve skále, jeden od druhého se učili. Krutou ironií války se pak Němec stal katem Čecha.

16.11.2016

Pochodujem pro zdraví a kondici

15. listopadu 2016 v 19:15 | Katka |  Cestování
Konečně jsem přijala, že za mými bolestmi je ochablé zádové a břišní svalstvo a rozhodla se s tím alespoň něco málo dělat. Aby mi dělal společníka, aby se učil pohybovat i mezi lidmi a v cizím prostředí, beru s sebou vždycky jednoho psa. Jen jednoho, aby byl ovladatelný. Zatím jsme byli dvakrát, prostřídali se oba knírači a oba mi udělali velkou radost. Nikoho nesežrali a ani nepokousali. Byli poslušní a tvářili se, že jsou slušně vychovaní.

První tůru Z Pekla do Pekla přes Dobrošov jsem absolvovala s trekovými hůlkami a Terďou (černým kníračem). V nevlídném počasí krásnou barevnou podzimní krajinou jsme se nejprve sápali do kopce k pevnosti, pak po loukách k Jiráskově chatě a pak už stále z kopce po nové cyklostezce. To mě moc netěšilo, protože jsem si trasu pamatovala hezčí - po loukách a podél lesa.....Ušli jsme asi 12 km. Terry pak zalehl do auta a spal jako špalek, já jsem zalezla do hospůdky plné čertích figurek a doplnila energii dobrým řízkem.

Trasu naší druhé tůry nám vnutila "hloupá paní z navigace." Původní plán byl Žacléř část Černá Voda, odtud k místu, kde se Komenský loučil s Čechami při odchodu do Lešna a potom krátký přejezd a výstup na Královecký Špičák ve Vraních horách. Jenomže navigace mě dovedla úplně jinam, do místa kousek od Mladých Buků, odkud už do všech směrů kromě zpět byl zákaz vjezdu. Byli jsme ve Sklenářovicích, které už ale neexistují. Vzhledem k tomu, že obyvatelstvo bylo německé a bylo po válce vysídleno a ves zlikvidována, mohli jsme si o nich jen přečíst. Kolik zde žilo obyvatel a kteří živnostníci zde poskytovali své služby. Našli jsme obnovenou bezejmennou kapličku, která byla po obnově a vysvěcení nazvána kaple Smíření.


Z původních Sklenářovic zbyl pouze kamenný most a přistavěna byla moderní zvonice.


Stoupali jsme asfaltkou na Rýchory.
Cestou jsem se dozvěděla, že se zde dolovalo zlato, jehož složení bylo tak specifické (obsahovalo paladium a stříboa), že další takové se nachází pouze v Brazílii. Stopy (propadlé šachty, hlavní těžební příkop) po těžbě jsou dodnes patrné v tzv. Bartově lese.


Ochranná kaple jako kaple pouze vypadá. Ve skutečnosti jde o útulnu pro turisty před nepřízní počasí. Byla postavena r. 1874, obnovena a malbami Květy Krhánkové vyzdobena v letech 1998 - 99.


Cestou bylo mlhavo, ale krásně barevně a můj společník Goldie byl vzorný. Běžel navolno kus přede mnou, ale když viděl něco, co já ještě neměla šanci vidět (auto, lidi), zastavil se a koukal s otázkou v očích "Tak co? Co mám dělat?" Nechal se přivolat a nedělal žádná alotria dokonce ani u oběda v bufetu na Rýchorách, který byl narvaný lidmi i psy.



Míjeli jsme ještě i loveckou chatu Pašovku, jejíž jméno nemá ale pranic společného s pašeráky. Pojmenovaná je po redaktorovi časopisu Myslivost Pašovi. Postavena byla pro potřeby dřevařů v r. 1913 na místě, kde původní chatrč byla už v 16. stol.


Po návratu do auta Goldie rád odpočíval a já chtěla jet ještě do muzea k Čapkům do Malých Svatoňovic. Ti měli ale zavřeno, tak jsem si jen prohlédla náměstí malého městečka a dala si pozdní oběd v kavárně Dášeňka.




V Malých Svatoňovicích bývaly lázně. Léčivý pramen je zde stále a dokonce se asi využívá. Na vlastní oči jsem viděla cyklistu, který si nabíral do lahve.
Kostel se jmenuje Sedmi radostí Panny Marie. Souvisí to s legendou ohledně pramene. Ale tu jsem už zapomněla Zamračený. Něco se suchou třešní, která vyrašila na sedmi větvích po....nevím čem....


Už se těšíme na některý z víkendů, kdy budeme doma bez návštěv. Zase vyrazíme.

Pohádky pro Emu a Bezva ženská na krku

14. listopadu 2016 v 22:23 | Katka |  Kultura
V poslední době se s kulturními zážitky roztrhl pytel. Na tyto dva české filmy jsem slyšela dosti chvály, i na ČSFD je hodnocení celkem příznivé, tak jsem šla....

V Pohádkách pro Emu se soustředí děj na dilema pracovníka imigračního úřadu v Anglii (O.Vetchý), který se dozví, že je otcem až ve věku 8 let své údajné dcery a navíc za tak dramatické situace, kdy matka po vážné nehodě označí právě jeho za otce, tedy člověka, který by se měl o Emu postarat.
Komediální polohu představuje recepční (A. Geislerová), která hledá partera a rozhodne se právě pro novopečeného otce osmileté Emy.
Společně oba překonají i překážky a nástrahy, které jim klade sociální komise, aby je v zájmu dítěte řádně prověřila.
Film se mi líbil i nelíbil. Nějak jsem nemohla pojmout prolínání vážené a komediální polohy.


O. Vetchý představuje hlavního hrdinu (hrobníka) i ve filmu Bezva ženská na krku (režiséra Jiřího Vejdělka). Tou bezva ženskou je půvabná
Petra Hřebíčková. Za mě příjemný úsměvný film, který nenadchne ani neurazí.


Kočičí hra

13. listopadu 2016 v 21:49 | Katka |  Kultura
Hra Istvána Örkényho je starším ročníkům známa z televize z r. 1982 s Danou Medřickou v hlavní roli.
Mně se poštěstilo vidět z bidýlka Klicperova divadla předpremiéru této hry v novém nastudování pod řežijním vedením Terezy Karpianus. V hlavní roli excelovala (jak jinak Usmívající se) Pavla Tomicová. Moc se mi líbila i Petra Výtvarová Krausová jako Myška.


Když jsem se pak dívala na kousek zpracování z r. 82, tak klicperácké je více komediální. Byla jsem nadšená hrou a spokojená, že se líbila i mému společníkovi. Z toho jsem měla trochu trému. Shodou náhod jsem totiž nešla s kamarádkou téměř mého věku, ale s jejím mladičkým synem. Užili jsme si to oba. Nejen divadlo, ale i pár hodin před ním.

Vyhnání Gerty Schnirch

10. listopadu 2016 v 18:43 | Katka |  Knížky
Další ze seznamu Čtenářské výzvy si mohu "odškrtnout", aniž bych knížku Kateřina Tučkové: Vyhnání Gerty Schnirch četla.
Ráda jsem využila toho, že jsem román našla už načtený.

Gerta pochází ze smíšeného manželství (matka Češka). Zatímco matka s Gertou jsou obyčejnými brněnskými obyvatelkami, otec s bratrem se aktivně zapojují do nacistického hnutí. Po válce už je ve městě Gerta sama neboť matka zemřela a muži zůstali kdo ví kde. Není však úplně sama, neboť má v kočárku dceru, o jejíž početí ale Gerta rozhodně nestála. Otcem holčičky totiž není její přítel a o biologickém otci není radno mluvit. Dostává se do transportu, kterým je z města vyháněno německé obyvatelstvo. Zažívá neskutečné krutosti, je svědkem zvěrstev, která na nich páchali sotva zletilí vojáci.....
Po určitou dobu zůstává na statku v Perné. Místní hospodáři potřebují každou pomoc na polích a v chlévech. Poměry v osvobozené republice se mění, normalizují, některé Němky jsou vyhoštěny z republiky, jiné odcházejí za svými příbuznými do Rakouska nebo Německa, Gerta se vrací do Brna.....

Psychicky je zlomena, pronásledována....

I když to není příjemné čtení, je třeba vědět i o takových osudech.

Muž jménem Ove

8. listopadu 2016 v 20:38 | Katka |  Knížky
Fredrik Backman (*1981, Švéd)


Stává se běžně, že je někdo protivný až hrůza. Otravuje okolí svými stereotypy, do všeho šťourá, kvůli čemukoliv se hádá....
Nestává se ale tak často že by ho někdo dokázal vyloupnout z jeho skořápky a najít zdravé jádro, dostat se k němu tak blízko, až pochopíme, proč....
Ještě méně často se stává, že by ten mrzout a protiva přijal, že je lépe s lidmi vycházet a ne za každou cenu kopat kolem sebe.

O tom je knížka a stejnojmenný film, který jsem shodou okolností viděla ve stejný den, kdy jsem dočetla knížku.

Líbilo se mi oboje a doporučuji.

P.S.: Poprvé jsem byla v Biu Central v HK. Retro kino, které dává hlavně artové, festivalové a klubové filmy, přenosy z velkých divadel (balet, opera). Hrají několikrát denně, třeba i v 10 hod pro seniory.... Občas bývá kino na slepo - až s počátkem promítání se dozvíte, co se dnes vlastně dává a po představení buď zaplatíte, byli-li jste spokojeni....a nebo holt ne). V suterénu před vchodem do sálu je kavárna, výstavní prostor (nyní jsou ke shlédnutí plakáty Adolfa Borna). Je tu i balkon jehož součástí jsou tři "lóže" - dvojlože (opravdu lehačky i s polštáři).
Všechno toto umocnilo můj zážitek z filmu. Těším se na některý z přenosů, ať už balet nebo operu. A zároveň se obávám, jak se tohle všechno dá utáhnout, když v sále pro 384 diváků nás sedělo stěží 30.

Kam dál