Dolomity, jak jsme si je nepředstavovali

11. února 2017 v 14:45 | Katka |  Cestování
Je moc fajn trávit sem tam dovolenou s dospělými dětmi. Letos, už potřetí za sebou, jsme si smluvili společné hory. Z naší rodiny čtyři a kamarád se třemi syny.....a pak hodně dalších účastníků zájezdu. O tom, kdo pojede od nás, se vždycky vedou složité rozhovory. Neobáváme se, že si vytáhneme Černého Petra, že NE, ale spíš se navzájem přemlouváme, kdo by měl jet. Letos jsem měla silné argumenty, že NEpojedu já, protože: nejsem pořád ještě fit po viróze, protože pojedu na týden ještě v březnu, protože jsem ráda občas sama doma, protože mám moc práce v kanceláři...... Přesto jsem neuspěla jet jsem "musela."

Pro mě byl výlet hezký, ještě než začal. Přesunuly jsme se totiž s E do Brna o den dřív, aby ona těsně před odjezdem složila poslední zkoušku zimního semestru. Já jsem v té době lenošila u ní doma a moc se mi líbilo, že nemusím a ani nemůžu dělat zhola nic. A tak jsem (ze setrvačnosti) vyčistila špatně odtékající odpad ve sprchovém koutě, trochu se po ránu protáhla cvičením, poslouchala, jak se Ivanka Devátá zbláznila (audioknihu), sama četla první číslo časopisu First Class....a pila kafe.....a nakoupila v blízkém obchůdku svačinu na cestu....
A už tu byla Ela, zkouška zapsána.....rychlý oběd a přesun do jiné ulice téhož města. Tam nastal organizační problém jak nacpat bagáž dalších dvou lidí do již zaplněného auta. Podařilo se a co to udělalo se spotřebou PHM nás dosti překvapilo. Stoupla nejmíň o 1,5 litru na 100 km.

Odjížděli jsme z překrásné zimní pohádky (u nás doma) do mlhy, deště a krajiny bez sněhu. Bydleli jsme v městečku Natz nedaleko Brixenu a na lyže dojížděli každý den jinam. Po celou dobu jsme mrčeli, PROČ nebydlíme přímo v horách. Až při odjezdu se rozplynuly mraky a my jsme s úúúúdivem zjistili, že náš penzion je v údolí přímo pod vrcholy vyššími než 2000 m. n. m.

Přesto, že dole hodně pršelo a údolí byla věčně plná mlhy, lyžování bylo parádní. Jezdili jsme ve střediscích Speikboden, Helm a Jochtal - Gitchberg.

Právě kvůli mlze jsem ani foťák doma pečlivě nachystaný, dokonce s rezervní baterií na svah netahala. Ještě že byla připravena E se svým telefonem, když poslední den na pár hodin a jen na vrškách vylezlo slunce.

Fotek je jen pár, ale je na nich dobře vidět, jaká kaše se vařila v údolích, proč jsme tedy ani nevěděli, že jsme přímo v horách.



 

Koho krmíme?

28. ledna 2017 v 18:15 | Katka |  Zahrada
Letošní zima je přesně taková, jakou mám ráda. Až do předvčerejška jsem si ji užívala buď spolu se psy pěšky


nebo bez nich na běžkách.


A teď jsem nemocná. Klasika - nosohltan, rýmy plné oči a hlava a doufám, že tím to skončí. Že nezačnu urputně kašlat. Podobně je na tom E.
S ohledem na to, že máme koncem týdne odjet lyžovat do Dolomit a nechceme si dlouho plánovaný výlet pokazit nemocí,
poctivě se držíme doma. Hlavně včera to ale bylo utrpení. Tak krásně! Tolik slunce! Alespoň chvíli jsem seděla na terase... a sluníčko už hřálo...
Dnes polehávám nebo chodím od okna k oknu a pozoruji boje na krmítku. Nedávno ke mně po Fcb připutoval šikovný obrázek.


S potěšením jsem seznala, že ty druhy, které k nám létají, jsem identifikovala dobře. Potíže mám jen se sýkorou babkou a uhleníčkem.....nevím, která navštěvuje naše krmítko. Krmítka máme tři plus tři lojové koule a přesto se strávníci perou. Je zajímavé pozorovat jejich časový harmonogram. A taky to, v jakých partách se dostavují.

Kromě běžných druhů jako jsou koňadry, zvonci, pěnkavy, vrabci, kosi a drozdi, mě letos zatím jednou potěšil pan hýl a maličký střízlíček. Tomu jsem do truhlíku, ve kterém poskakoval a nakukoval do pokoje, nachystala jakési sušené červíky, neboť jsem se dočetla, že rád baští hlavně živočišnou stravu.

Snažím se krmit i veverky, které u nás jistojistě taky bydlí. Krmítko bývá zakrátko prázdné, ale dnes jsem se přesvědčila, že ořechy, mandle, rozinky, jablka a jiné veverčí laskominy vybírají kosi a sýkorky.

Z mně neznámého důvodu se letos nedostavuje brhlík ani strakapoud. Nováčky jsou stehlíci a dnes tu šmejdila sojka. Takových rarit jako jsou brkoslav a dlask se asi těžko dočkám.

I když je program, který se dává na krmítku lepší než mnohé televizní, přesto bych byla ráda, kdybych mohla ven.

Je to tak?

28. ledna 2017 v 6:45 | Katka |  Knížky
Zbygniew Czendlik: POSTEL, HOSPODA, KOSTEL

...lidé, kteří trvají na svých názorech a ze zásady je nemění, milují často více sami sebe než pravdu. Protože pravda znamená hledání. A pokud se ji snažíš najít, ocitneš se občas ve slepé uličce. Pak ti nezbývá než vycouvat. Někdy se musíš vrátit i hodně daleko. Ona totiž ta správná cesta nemusí vždy vést jenom dopředu.

...nejde o to, jak moc věřím, ale jak moc věřit chci. Chtít věřit je víc než věřit.
Stejně je to s láskou. Představ si, že by ti tvůj vyvolený řekl: "Chci tě milovat." Asi by ses lekla, že už tě nemiluje. Ale to jeho chtění je nakonec ze všeho nejdůležitější. Často říkáme "miluji tě", a vůbec nic to neznamená. Milovat nebo věřit je prostě pasivní postoj a hotová věc - stagnace. "Chci tě milovat" však znamená, že jsem aktivní a chci pro naši lásku něco udělat.
 


La Rêverie

30. listopadu 2016 v 20:00 | Katka |  Kultura
I město Jaroměř má své významné rodáky. Jednou z nich je Jana Jarkovská, flétnistka, která je spolu s Markétou Janouškovou (houslistkou) a Bohumírem Stehlíkem (klavíristou) členkou komorního tria Snění (v překladu).
Rodné město bylo na Janu zvědavo, a tak byl koncertní sál plný do posledního místečka. Byť jsou všichni tří velmi mladí, mají za sebou řadu úspěchů. Všichni studovali u našich významných hudebníků a rovněž i v zahraničí (Švédsko, Itálie, USA).

Na programu byly nejprve skladby slovenského skladatele žijícho ve Švédsku Pavla Šimaie (*1930) pro flétnu a klavír. Hned od prvních tónů jsem si představila horské louky, slunečný letní den, ovečky a pastýře. Až potom jsem si přečetla, že tato věta sonatiny pro flétnu a klavír měla název Allegro pastorale. Tak dobře to složil.

Mám ráda, když jsou skladby uváděny i s krátkým příběhem jejich vzniku. Sonáta 1. X. 1905 "Z ulice" vyjádřila Janáčkovy pocity z toho, když ze svého okna v Brně viděl, jak byl zabit, probodnut demonstrující student. Názvy částí Přetucha a Smrt dávají tušit, že to bylo ponuré.

Mazurek op. 49 Antonína Dvořáka je hodně známý a vždycky mě potěší.

Z Epigramů pro flétnu, housle a klavír Jiřího Temla (*1935) mi utkvělo jen to, že to bylo velmi různorodé a dosti moderní a to, že autor je pro muzikanty zajímavým a příjemným autorem, se kterým se setkali i osobně.

Jak jsme se ztratili....a zase našli

29. listopadu 2016 v 19:35 | Katka |  Cestování
V rušných dnech vyplněných prací a dalšími povinnostmi a městskými zábavami byli nejmíň týden psi odkázáni na zahradu. To je dobré, takové to "lepší než nic," ale procházka jim chybí. Připomínají nám to dlouhým vyštěkáváním na cokoli, co se kolem zahrady šustne a co je horší, občasným karambolem v podobě hromádky uprostřed místnosti. Samozřejmě je to hnus, ale taky je to vzkaz: "Proč nás nevyvedete na dlouhou (procházku)? Víte přece, že tam se vyprázdníme do zásoby...."

Tak včera se to povedlo měrou vrchovatou. Nechala jsem se vyvézt na okraj sousední vesnice, kde jsou mezi poli dlouhé neblátivé stezky a krásné výhledy.


Jenomže tam chodíme tak často, že už jsem měla chuť něco změnit. Psům to bylo jedno, ti běží, čuchají tam, kam je nasměruju. Ze stezky jsme namířili do lesa v domění, že když víme, kterým směrem jít, abychom vylezli tam, kde potřebujeme, je to fajn změna.

Nejprve jsme k mému překvapení došli přímo do nyní opuštěného letního tábora. Zpětně jsem si nahledala, že se jmenuje Bokouš.


Nadchla mě hlavně strážní brána.


Odhadovala jsem, který dřevěný domek čemu slouží. Našla jsem "zdravotní středisko" i jídelnu s klubovnou, velení a to, co mi připadalo jako kadibudky, jsou budky na špalky a polínka. Ti tu mají, panečku, pořádek. Usmívající se


Pokračovali jsme lesní cestičkou, která by, nebýt tábora, byla jistě úplně zarostlá. Takto nesla ještě pozůstatky letní činnosti. Sem tam hatě přes rozbahněné úseky, kousek dál u potoka zbytky jakési táborové hry, maličké ohniště a podivné útvary z klacků a osekaných kmínků.....že by tu plnili bobříka samoty?

Dále jsme lezli cestou necestou, nahoru, dolů, tu lom, tu potok.....pořád jdeme jedním směrem. A nebo ne? Za dost dlouho jsme vylezli z lesa a byli.....úúúúplně jinde, než jsme být chtěli a měli. V dáli kostelík. Dobrý, dojdeme tam a zorientujeme se. Logicky to měl být Kohoutov, což je sice o hodně dál, než byl plán, ale hlavně že vím, kde jsme a jakmile dojdeme na silnici, zavoláme si pro odvoz. Trošku jsem panikařila, protože se začínalo pomaloučku stmívat.
Kdyby bylo léto a dopoledne....pohoda. Šli jsme ještě notný kus přes pole rozryté divočáky, na němž se pásly dosti ignorantské srnky, nereagující na moje pískání, kašlání (to abych je vyplašila dřív, než je zmerčí psi). Pro jistotu jsem si vůdce smečky uvázala do pasu. U prvních domků jsem se zorientovala, že nejsme v Kohoutově, ale v Kladrubech, což je část Kohoutova, kde končí silnice a já jsem tam nikdy nebyla. Domečky rozeseté po svazích, silnice se změnila v dávnou dlážděnou cestu, pak už jen ve dva pásy a z domečků se staly pěkné chalupy. Krása tohoto místa už je ale znovu objevená, takže jsem viděla i novostavbu Zamračený Na návsi rybníček a nad ním udržovaná kaplička, socha, kříž. Sem tam štěkot psa a kokrhání kohouta, jinak ticho, klid. Ještě že jsem zabloudila! Mrkající


Z Kladrub do Kohoutova a ještě kousek směrem k nám jsme museli po silnici. Vůdce smečky u pasu, druhý knírač na vodítko do ruky a westík musí sám....a jde mu to náramně dobře, musím ho pochválit. Ani pod jedno auto nevletěl.Mrkající Kdyby mi někdo řekl pojď pěšky do Kohoutova, poslala bych ho někam jinam. A najednou vidím, že to vůbec není tak hrozné, jak se mi zdá..... Vyšli jsme na kopec k Celbovu kříži a kousek za horizontem se vnořili do již známého lesa, abychom si zkrátili vzdálenost na cestu, po které jsme měli původně mířit k domovu. Byla už skoro tma a já si představovala, jak zvěř vychází na pastvu a jak je psi budou honit, až se ztratí, uženou si zápal plic a nebo je pifne myslivec....A tak vůdce zůstal uvázaný u pasu až domů, za což moje záda "děkovala" - vycukaná od jeho věčných startů. "Když mohou oni dva lítat, kam je napadne, proč ne já?" Jenomže to dva nelítají. Popoběhnou a hned se vrací. Na rozdíl od vůdce.

Jak ubývá světla, les se trochu mění. Najednou si nejsem jistá, jestli dál touhle cestou nebo tou doleva, které jsem si za světla nikdy ani nevšimla. Telefonát "ty pořádáš psům noční cvičení? Kde jste? Proč tam jste? Kde máte auto? Jo aha!"
No a zanedlouho už jsme byli doma. Řádně vyvětraní, spokojení, že nás nic nesežralo. Nadlábnout, zalehnout. A tak to má být! Usmívající se

26. 11. 2016

P.S. : Opět si pochvaluju trekové hůlky. Bez nich bych to těžko došla v relativní pohodě.

Philomena

24. listopadu 2016 v 22:59 | Katka |  Knížky
Jako kniha inspirovaná skutečností se mi dostala do Čtenářské výzvy práce novináře Martina Sixsmithe.


Jednoho dne se na něj obrátila žena, která se právě dověděla matčino tajemství.....že jako mladá dívka porodila syna.....neuměla si ale vysvětlit, proč s nimi nikdy nežil.

Pátrání, do kterého se autor pustil, bylo velmi obtížné, protože to, co se až do 60. let dělo v Irsku s nemanželskými dětmi, bylo přísně střeženo a poté, co se rozvířily dohady, že byly matky (mladé dívky) nuceny svých dětí se vzdát a zavázat se, že po nich nikdy nebudou pátrat, že je dávají plně do péče kláštera.....a ten je dával k adopci většinou do Ameriky. V podstatě je prodával, aniž by si zjistil, k jakým rodinám se děti dostávají. Ukázalo se, že to nebyly jen dohady, ale naprostá pravda.

Mladé matky 3 roky po porodu tvrdě pracovaly pro klášter, aby tím "odčinily svůj hřích," s dětmi se stýkaly na pár hodin po práci, takže si k nim vytvořily citové pouto a poté jim byly děti bez milosti odebrány a ony samy byly nuceny z kláštera odejít. Málokdy ale ke svým rodinám, neboť z církevního hlediska by s tak těžkým hříchem ve společnosti neobstály. Byly posílány většinou do Anglie, aby se jejich přohřešek utajil.

Marge Hessová trpěla výčitkami svědomí, že svému muži, váženému lékaři, nedokázala porodit dceru, ale pouze tři syny. Rozhodla se proto adoptovat irskou holčičku. Malý Anthony Lee (syn Philomeny Lee) byl adoptován spolu s Mary neboť se vždy choval jako její bratr, ochraňoval ji a nepustil ji z očí, což Marge ihned zaujalo a do Ameriky odvezla děti obě.
Anthonymu, kterého přejmenovali na Michaela, bylo 3,5 roku. Dost na to, aby se trápil myšlenkami, PROČ ho maminka nechtěla. Došel k závěru, že nebyl hodný. Tako myšlenka ho provázela celý život. Vždy se proto snažil být poslušný chlapec, byl pozorný, dobře se učil, vystudoval práva a ve své kariéře došel až k postu hlavního poradce republikánské strany. Podílel se na volebních kampaních prezidenta Reagana i Bushe. Byl velmi šikovný právník, oblíbený, společenský, s mnoha talenty. Přesto ho po celý život sžíral pocit, že si nezaslouží štěstí, a že bude opět odvržen svými nejbližšími. Aby se tak nestalo, ničil partnerské vztahy dřív, než by byl odmítnut. Stává se prý často, že muži s podobným osudem bývají gayi. Tak i Michael. Paradoxem bylo, že právě republikánská strana byla silně nepřátelská k podobným menšinám. Svoji orientaci si proto přísně střežil a na druhou stranu podléhal těm nejdrsnějším homosexuálním hrátkám a výstřelkům.
Homofobní postoj vládnoucí strany způsobil, že v době, když se objevila a rychle se šířila AIDS, nebylo výzkumu této nemoci a boji proti ní věnováno moc pozornosti a financí. A tak Michael Hess (=Anthony Lee) zemřel mlád na tuto nemoc.

Po celý život toužil najít vlastní matku. Měl pocit, že i ona ho hledá, což byla pravda. Když se snažil vypátrat svůj původ a navštívil klášter, kde se narodil a první roky s matkou žil, jeptišky přísně střežící své nekalé praktiky, ho odmítly. Za několik let, už nemocný, se vrátil. Dosáhl alespoň toho, že dostal slib, že bude moci být pochován na území kláštera. I to však bylo obtížné, protože si na jeho ostatky činil nárok adoptivní otec, který se až po Michaelově smrti dověděl o jeho orientaci. Poté, co ze závěti seznal, že po Michaelovi nebude dědit nic z jeho rozsáhlého majetku, mohl Mikův partner splnit jeho poslední vůli a převezl popel do Irska.

Autor Martin Sixsmith zprostředkoval, že se Philomena Lee se svým synem shledala, ale až u jeho náhrobku.

Kniha je velmi čtivá a hodně se mě dotkla. Také jsem se z ní dověděla mnoho, o čem jsem neměla ani tušení.
Velmi doporučuji!

Byl natočen stejnojmenný film s Judy Dench v hlavní roli. Jsem na něj zvědavá.

P.S.: Tak už jsem viděla i film Je moc hezkej. Ale knížka je lepší. Je z pohledu Michaela (Anthonyho), film z pohledu Philomeny.

Richard Müller

17. listopadu 2016 v 19:47 | Katka |  Kultura
Na koncert nás s dcerou poslal zeť. Dostaly jsme vstupenky s přáním hezkého večera. My jsme ho samozřejmě začaly dobrou večeří Mrkající

Velký sál Aldisu v HK se naplnil skoro celý. Na vlastní zadek a záda jsme poznaly, že by kongresové centrum (tak hrdý přídomek Aldis nese) bylo záhodno rekonstruovat. Sedačky jsou hooodně nepohodlné a zima tam byla jako v psírně.

Víc než půl koncertu jsem byla trochu zaskočená, jak to nemá šťávu. Umrněné písničky jedna jako druhá asi byly z posledního alba nazvaného 55. Když pak RM ohlásil Rozeznávám a hned na to Knížete Rohana, zajásala jsem....ale marně. Zase nic moc. Ach jo Zamračený A přesto jsem ne konci neměla problém aplaudovat ve stoje. Posledních několik písní bylo se skvostnými sóly klavíru, saxofonů, příčné flétny a sólové kytary. A to až mrazilo, jak to bylo super. I zpěv byl super. Vzpomínkové písničky Jara Filipa Tlaková níž a Otčenáš....mmmmm



Tak nevím, jestli byl koncert tak geniálně sestaven nebo RM není v kondici a takovou parádu jako v závěru by celý koncert nezvládl....

14.11.2016

Tenkrát v Ráji

16. listopadu 2016 v 22:29 | Katka |  Kultura

Viděla jsem ukázky z tohoto filmu a překrásné záběry z Českého Ráje mě nalákaly. Český Ráj a ještě k tomu převážně v podzimních barvách se mi zdál hlavní devizou filmu. A pak ještě urostlý, vysportovaný nasvalený Vavřinec Hradilek. Zajímavá volba hlavního hrdiny - horolezce.


Předlohou byl legendární horolezec Josef Smitek, který se nikdy nepodvolil nacistickému řežimu, odmítl nastoupit na nucené práce a několik let se skrýval ve skalách. Ale to jsem se dověděla až následně, že jde o skutečnou postavu a skutečný život. Takže mi bylo divné, že se třeba nezapojil do obdoje nebo tak něco. Zdálo se mi, že samotným skrýváním ohrožoval přátele, kteří ho zásobovali potravinami.

V předválečné době mezi horolezci českými a německými nebyla zášť a nevraživot. Byli to kamarádi ve skále, jeden od druhého se učili. Krutou ironií války se pak Němec stal katem Čecha.

16.11.2016

Pochodujem pro zdraví a kondici

15. listopadu 2016 v 19:15 | Katka |  Cestování
Konečně jsem přijala, že za mými bolestmi je ochablé zádové a břišní svalstvo a rozhodla se s tím alespoň něco málo dělat. Aby mi dělal společníka, aby se učil pohybovat i mezi lidmi a v cizím prostředí, beru s sebou vždycky jednoho psa. Jen jednoho, aby byl ovladatelný. Zatím jsme byli dvakrát, prostřídali se oba knírači a oba mi udělali velkou radost. Nikoho nesežrali a ani nepokousali. Byli poslušní a tvářili se, že jsou slušně vychovaní.

První tůru Z Pekla do Pekla přes Dobrošov jsem absolvovala s trekovými hůlkami a Terďou (černým kníračem). V nevlídném počasí krásnou barevnou podzimní krajinou jsme se nejprve sápali do kopce k pevnosti, pak po loukách k Jiráskově chatě a pak už stále z kopce po nové cyklostezce. To mě moc netěšilo, protože jsem si trasu pamatovala hezčí - po loukách a podél lesa.....Ušli jsme asi 12 km. Terry pak zalehl do auta a spal jako špalek, já jsem zalezla do hospůdky plné čertích figurek a doplnila energii dobrým řízkem.

Trasu naší druhé tůry nám vnutila "hloupá paní z navigace." Původní plán byl Žacléř část Černá Voda, odtud k místu, kde se Komenský loučil s Čechami při odchodu do Lešna a potom krátký přejezd a výstup na Královecký Špičák ve Vraních horách. Jenomže navigace mě dovedla úplně jinam, do místa kousek od Mladých Buků, odkud už do všech směrů kromě zpět byl zákaz vjezdu. Byli jsme ve Sklenářovicích, které už ale neexistují. Vzhledem k tomu, že obyvatelstvo bylo německé a bylo po válce vysídleno a ves zlikvidována, mohli jsme si o nich jen přečíst. Kolik zde žilo obyvatel a kteří živnostníci zde poskytovali své služby. Našli jsme obnovenou bezejmennou kapličku, která byla po obnově a vysvěcení nazvána kaple Smíření.


Z původních Sklenářovic zbyl pouze kamenný most a přistavěna byla moderní zvonice.


Stoupali jsme asfaltkou na Rýchory.
Cestou jsem se dozvěděla, že se zde dolovalo zlato, jehož složení bylo tak specifické (obsahovalo paladium a stříboa), že další takové se nachází pouze v Brazílii. Stopy (propadlé šachty, hlavní těžební příkop) po těžbě jsou dodnes patrné v tzv. Bartově lese.


Ochranná kaple jako kaple pouze vypadá. Ve skutečnosti jde o útulnu pro turisty před nepřízní počasí. Byla postavena r. 1874, obnovena a malbami Květy Krhánkové vyzdobena v letech 1998 - 99.


Cestou bylo mlhavo, ale krásně barevně a můj společník Goldie byl vzorný. Běžel navolno kus přede mnou, ale když viděl něco, co já ještě neměla šanci vidět (auto, lidi), zastavil se a koukal s otázkou v očích "Tak co? Co mám dělat?" Nechal se přivolat a nedělal žádná alotria dokonce ani u oběda v bufetu na Rýchorách, který byl narvaný lidmi i psy.



Míjeli jsme ještě i loveckou chatu Pašovku, jejíž jméno nemá ale pranic společného s pašeráky. Pojmenovaná je po redaktorovi časopisu Myslivost Pašovi. Postavena byla pro potřeby dřevařů v r. 1913 na místě, kde původní chatrč byla už v 16. stol.


Po návratu do auta Goldie rád odpočíval a já chtěla jet ještě do muzea k Čapkům do Malých Svatoňovic. Ti měli ale zavřeno, tak jsem si jen prohlédla náměstí malého městečka a dala si pozdní oběd v kavárně Dášeňka.




V Malých Svatoňovicích bývaly lázně. Léčivý pramen je zde stále a dokonce se asi využívá. Na vlastní oči jsem viděla cyklistu, který si nabíral do lahve.
Kostel se jmenuje Sedmi radostí Panny Marie. Souvisí to s legendou ohledně pramene. Ale tu jsem už zapomněla Zamračený. Něco se suchou třešní, která vyrašila na sedmi větvích po....nevím čem....


Už se těšíme na některý z víkendů, kdy budeme doma bez návštěv. Zase vyrazíme.

Pohádky pro Emu a Bezva ženská na krku

14. listopadu 2016 v 22:23 | Katka |  Kultura
V poslední době se s kulturními zážitky roztrhl pytel. Na tyto dva české filmy jsem slyšela dosti chvály, i na ČSFD je hodnocení celkem příznivé, tak jsem šla....

V Pohádkách pro Emu se soustředí děj na dilema pracovníka imigračního úřadu v Anglii (O.Vetchý), který se dozví, že je otcem až ve věku 8 let své údajné dcery a navíc za tak dramatické situace, kdy matka po vážné nehodě označí právě jeho za otce, tedy člověka, který by se měl o Emu postarat.
Komediální polohu představuje recepční (A. Geislerová), která hledá partera a rozhodne se právě pro novopečeného otce osmileté Emy.
Společně oba překonají i překážky a nástrahy, které jim klade sociální komise, aby je v zájmu dítěte řádně prověřila.
Film se mi líbil i nelíbil. Nějak jsem nemohla pojmout prolínání vážené a komediální polohy.


O. Vetchý představuje hlavního hrdinu (hrobníka) i ve filmu Bezva ženská na krku (režiséra Jiřího Vejdělka). Tou bezva ženskou je půvabná
Petra Hřebíčková. Za mě příjemný úsměvný film, který nenadchne ani neurazí.


Kam dál