Poprvé cyklobusem

30. července 2016 v 20:37 | Katka |  Cestování
Cyklobusy jezdí už řadu let, ale my jsme se "dokopali" ho využít až dnes.

Ráno jsme v 6:30 jeli na kole 11 km do Jaroměře, odtud v 7:30 cyklobusem Do Orlických hor na vrchol Šerlich. Odtud zase na kole domů přes Olešnici v OH, Sedloňov, skoukli jsme alpinum pana Grulicha, který už bohužel 6 let nežije. Byl to horolezec a skalničkář. Jeho "skalka" je na rostlé skále a pod ní je jezírko, potok....Od té doby, co zemřel (2009), se o skalku stará jeho manželka sama. Práce je tam ale pro několik párů rukou..... Pan Grulich, když jsme ho viděli, vypadal jako zahnutá hůlka (se zády a hlavou sehnutými od samé práce na skalce). Měl pásek a na něm zavěšená různá pouzdra na nářadí. K věčnému odpočinku je uložen přímo ve své milované skalce. Jaká úcta k člověku a jeho dílu...


Pak jsme jeli na Nové Město nad Metují. Tam už jsem sotva dolezla, protože dojezd je hodně do kopce a ještě k tomu po kostkách, ale hlavně jsem měla hlad a žízeň. Dobře jsme pod podloubím poobědvali, pak pod protějším podloubím doplnili ještě cukry a kofein a poslouchali, jak ze zámecké věže troubí fanfáry a svatební pochod - na náměstí byly dvě svatby.

Cestou jsme se ještě stavili na Novém Jakubově Dvoře v obci Volovka, kde šéfuje koňským stájím jedna kamarádka, ale ona tam zrovna dnes nebyla. Zato tam byl řemeslný jarmark. No, nic jsme ani neokukovali, jen se zase dobře napili a jeli domů.

Dalo to celkem 77 km.

Byl to opravdu vydatný a krásný výlet, počasí tak akorát. Zregenerovala jsem v bazénu, zatímco manžel sekal trávník a potom jsme ještě společně opatřili koně a jejich výběhy....

Myslím, že se nám oběma bude moooc dobře spát.
 

Lago di Garda

28. července 2016 v 23:05 | Katka |  Cestování
A je to za námi. Tak dlouho jsme se s kamarádkou těšily na (už) tradiční dámskou jízdu....a je po ní. Přiznávám, že jsem se letos nijak nechystala. Jen jsem si dala spravit nabourané kolo a to bylo vše. Ani do mapy jsem se nepodívala. Jsme zvyklé jezdit podle asi dvacet let starého autoatlasu Evropy a podle vlastní zkušenosti (jezdíme v podstatě pořád stejnou trasu jak na lyže, tak v létě). S navigací se obvykle pohádáme a letos tomu nebylo jinak (ale to až později). Trochu (ale jen trochu) nám to znepříjemnilo cestu i pobyt.

Myslela jsem, že moje spolucestovatelka to nastudovala líp a tak se ptám "od Vídně kudy...?" Trochu jsme se dohadovaly a pak jely, jak jsme zvyklé, na Graz - Klagenfurt - Villach....a jsme v Itálii. I podle příslušné stránky autoatlasu. Pokračujeme na dalším listu. A tam to nějak začalo haprovat. Sleduji trasu podle sjezdů, podle atlasu, porovnávám to se skutečností i navigací a ne a ne se zorientovat. Podle atlasu nám zbývá do cíle tak 160 km a navigace tvrdí, že 450! Nerozhodný Dlouho jsem nad tím mudrovala, než jsem přišla na to, že jsme se špatně napojily ze stránky na stránku a nejedeme na Trento, nýbrž oklikou popsanou v itineráři CK přes Udine. Sice správně, ale daleko. Byla to docela úleva, když jsem přišla na to, v čem je problém.

Limone sul Garda nás uvítalo bouřkou a pořádným lijákem. To by nebylo nijak hrozné. Horší bylo, že jsem se nemohla vyhrabat k hotelu na příkrém svahu, že tam nebylo kde zaparkovat a všude jsem překážela. To nejhorší nás ale teprve čekalo.

"S touto CK nespolupracujeme, žádné pokoje tu rezervované nemáte!"Překvapený

Ani jeden z delegátů nebyl dostupný a o nás se trochu pokoušel infarkt. Přemýšlela jsem, jestli jsme opravdu tak hloupé, že jsme naletěly.

"S takovou ostudou se nikde chlubit nebudu. Zůstávám tady, kempuju třeba v autě, ale domů dojedu tak, jak mám...."

Non-stop linka CK pomohla.

"My jsme vám včera poslali mailem nový voucher. Ubytovány budete v jiném hotelu, 2 km od toho původního. Copak jste to nedostaly???"

Jenomže včery my jsme už byly na cestě neb jsme jely ve dvou dnech s noclehem na chatě v ČR. Nepochopily jsme, že si CK u tak důležité informace neověří, zda došla k cíli.
Nakonec jsme na této nepříjemnosti vydělaly, protože hotel Mercedes byl na lepším místě, menší, tudíž klidnější, čistý a s příjemným personálem. Obsazen byl převážně Němci, takže je jasné, že byl na náležité úrovni. Pořád jsem ještě čekala, že budou chtít doplatek nebo kdesi cosi, ale nic špatného už nás nečekalo.

Náš pobyt byl krátký Jen pět nocí. A já jsem odjížděla s pocitem málo jsem si to užila, potřebovala bych znovu a lépe neboť teď už vím.
- vím, že nemá cenu jezdit na kole po západním pobřeží, neboť je tam tunel za tunelem, ve kterém jsem sice vidět, ale já nevidím (i když světlo mám) a příliš silný provoz
- vím, že nemá cenu jezdit na kole po východním pobřeží, protože tam je sice pár cyklostezek, ale ty jsou plné lidí a nakonec se přece jen musí na silnici a zase do tunelu (i když méně často)
- vím, že na ježdění mimo okružní komunikaci nemám, protože kopce jsou to ukrutné
- vím, že někdy lanovka cyklisty nahoru na Monte Baldo nevezme, ačkoli by měla
- vím, že pokud čekám na lanovku jako pěší a nejsem tam skoro první, čekám na ni víc než hodinu
- vím, že pokud už se dostanu nahoru, je poledne a když si vyšlápnu na tůru, budu čekat na lanovku zpět stejně krutě jako na tu nahoru

ALE taky
- vím, že je tam krááásně
- vím, že voda je čistá a chladná
- vím, že je na co koukat celý den a ta panoramata se neomrzí
- vím, že na plážích se nepovalují vajgly a odpadky
- vím, že se domluvím i svou chatrnou angličtinou neboť zde se mluví univerzální řečí
- vím, že strava je pestrá a chutná, víno plné a lahodné
- vím toho ještě moc a hlavně to, že je to jedno z dalších míst, kam bych se chtěla vrátit, které bych chtěla ukázat i jiným mým blízkým

Limone sul Garda z nábřeží

Porto vecchio (starý přístav)

Z hor až do jezera

Kvetoucí nábřeží

Kromě koupání lze zkusit chůzi po vodě, surfování, jachtičku bez řidiče, surf s křídlem....

Lanovka s otočnou kabinou vede do horského masivu Monte Baldo s národním parkem z Malcesine

Příště se chci toulat tady....

My jsme ale z nutnosti šly dolů.....při představě, že budeme na lanovku zpět stát opět frontu, jsme se rozhodly, že těch cca 1200 výškových metrů "seběhneme"....

...a dolů....a z mezistanice opět lanovkou....a pak lodí na druhý břeh....

....do našeho hotelu Mercedes......

...k našemu bazénu relaxovat, lízat si rány (nohy šíleně bolely)...

Nad jezerem byl skoro stále opar, sem tam bouřkové mraky, zřídka zcela jasno. Přesto to opalovalo jako hrom.

Cestu zpět jsme zvládly bez mezipřistání. Jen jsme na každé zastávce musely hodně přemlouvat svoje nohy zničené sestupem o převýšení asi 1200 m k nějakomu rozumnému pohybu. Říká se, že cesta dolů je bolavější než nahoru. No, nevím. Asi bych měla chodit jen po rovině a nebo vůbec. Vzpomenu-li si na stoupání ze Špindlu na Výrovku, umírám ještě teď a tohle bylo taky hrozné, i když trochu jinak.

Za zmínku ze zpáteční cesty stojí snad jen naše opětné dohady s navigací. Kdo má zájem, může si najít na mapě, pokud to nezná z vlastní zkušenosti. Na trase Salzburg - Linz - Freistadt - Wulowitz (Dolní Dvořiště) - České Budějovice se blížíme k Linzi a ptáme se navigace
"Jak je daleko do ČB?"
"420 km."
Překvapený"Kudy nás vede????"
Kudy? Linz- Vídeň -Znojmo - ČB
Tak co s ní? Vyhodit z okýnka, jak se dožadoval manžel, když jsme onehdá stejným způsobem bojovali v ČR.
Ještě že máme ten autoatlas a hlavu.Smějící se

Víkendová smršť

19. července 2016 v 22:39 | Katka |  Cestování
Náš NEJ kamarád je poněkud hektického ražení. Ne nadarmo se mu někdy říká Pan Rozruch. Každé ráno začíná zvoláním: "Tak jakej je dnes Fahrplan? Bez Fahrplanu by to nešlo...." Málokdy se podaří všechno naplánované splnit, přesto je den vždycky nabitý.

Po hrozně dlouhé době se podařilo zajistit hlídání našeho zvěřince, a tak jsme na návštěvu k němu dorazili v silné sestavě - manžel + já, Š + J, E + O.

Když jsme viděli, co všechno je připraveno ke grilování, byli jsme plní už jen z toho pohledu. Všechno bylo moc dobré, ale přece jen - bylo toho moc. Alespoň na mě. Ale kluci v rozpuku (J+O) si nestěžovali.

V sobotu jsme se "potupně" nechali dovézt i s koly na Děčínský Sněžník, prý abychom nejeli dvakrát stejnou cestou. To bylo zdůvodnění organizátora. Faktem ale je, že chtěl jet víc z kopce, než je to cyklostezkou podél Labe. Cílem byl saský Königstein, kde jsme už dvakrát byli. Tolik se nám tam líbí, že tam jezdíme zas a zas. Tentokrát byli kluci nováčky a těšili se, na rozdíl ode mě, na závěrečné stoupání. Tam si to rozdali o puntíkatý vrchařský trikot T (téměř 60), Š (holka 31), J (33) a O (23). Prý vyhrál O, ale nic nedostal, a prý se T držel statečně. My ostatní (58 - Ž, 58 - M, 21) jsme byli rádi, že jsme to dotlačili. S vyplazeným jazykem Jednak jsme jaksi pozbyli bývalé kondice a nebo ještě nenabyli (E), jednak jsem měla pochroumané nejen kolo, ale i koleno.... Tak úspěšně jsme při jízdě spolupracovali s kamarádem (teda spíš kecali), až on zapomněl, že mě má těsně za sebou a prudkým odbočením mě sejmul z kola. Vzhledem k tomu, že jsem si vysloužila nové překrásné kolo a toto byla testovací jízda, těsně před pádem jsem stihla vykřiknout něco dost ošklivého.... Já se bála o kolo, ostatní se báli o mě. Viděli to v přímém přenosu neb jeli tak 15 m za námi. Nikdy jsem to nenacvičovala, ale v pudu sebezáchovy se mi podařil tak parádní parakotoul, že prý by se ode mě mohli závodníci Tour de France učit S vyplazeným jazykem

Samotný Königstein je největší vojenskou pevností a hradem v celé Evropě. Více si můžete přečíst i prohlédnout ZDE

Toto jsou naše fotky




Neděle byla dopoledne pošmourná a plná mlhy i deště. Z místa vysoko nad Děčínem, kde jsme dočasně bydleli, nebylo z města vidět vůbec nic. Proto nám ani nevadilo, že nemusíme jet na sraz do Hřenska, odkud vyráželi Š + J kousek za hranice na lekci lezení po skalách zvané ferraty. Vrátili se spokojení, byl to zážitek a dobrá příprava na těžší terény.

Po obědě jsme se pustili do plnění nedělního Fahrplanu. Nejprve jsme zkoušeli na golfovém hřišti odpaly a patování. Se střídavými úspěchy, takže jsme se dost nasmáli. Našly se však i vyložené talenty.
Odtud jsme mířili do haly hrát badminton. Z toho jsem byla nadšená, když jsem zjistila, že určité věci se nezapomínají a že mohou staří porazit mladé. Samozřejmě jsme hráli čtyřhru, protože dvouhru bychom neuběhali. Na vedlejším kurtu to mastili Vietnamci. Pravda - byla to jiná třída než my Smějící se
Po odehrané hodině jsme nastupovali na bowlingové dráhy. Za mě - nebyl to zrovna dobrý nápad. Bavila jsem se dobře, chutnala mi i pizza i pivko, které jsme si k tomu objednali, ale hrála jsem pod psa. Po tom badmintonovém masakru jsem nějak nemohla kouli udržet a zkrotit.
Není divu, že jsme byli hodně usportovaní (nohy a ramena cítím ještě dnes), a že jsme někteří večer brzy odpadli. Jiní ale hráli ještě přes půlnoc kulečník.

Prodloužili jsme si víkend ještě pondělkem. Zatímco čtyři z nás se na nějaký čas proměnili v "kovboje" a osedlali koně plemene appaloosa (klidní koně, naučení nosit i ne zrovna dokonalé jezdce), my zbývající tři jsme kamarádovi chvíli pleli zahradu. A on nám ani nepoděkoval. Naopak nás "sprdnul", že nám přece řekl, že máme odpočívat.Mrkající


Tak takový byl náš víkend.
Super, super, super!
 


Den plný emocí

11. července 2016 v 0:54 | Katka |  Jen tak
Už je vlastně zítra a já vím, že nebudu moci usnout. Dnešním dnem se ve mně smazalo všechno špatné a nepříjemné, co se za dlouhou dobu nahromadilo.

Ač byl i dnes náš dům plný "dětí", neměnili jsme svůj plán a vyjeli jen ve dvou na dlouho (si) slibovaný a těšený cyklo výlet. V krásném letním dni pohledy do podkrkonošského kraje v oblasti Pecky berou za srdce a je úplně jedno, kolikrát už jsme tudy jeli.
http://jaaquarius.blog.cz/1207/pa-e-rny-den

Jedeme velmi pomalu, nejen proto, že je to velmi do kopce. Jen při takové jízdě můžu zaznamenat, že na strom přilétla žluna, otáčet hlavu po návrší, na kterém jsme kdysi pátrali po zbytcích slovanského hradiště a všimnout si, že v příkopě dozrály maliny. (Jen při takové jízdě je reálné, že se neuštvu hned v první půli a dojedu to sama bez potupného volání SOS pro odvoz - což se ještě nikdy nestalo.)

"Zastav, já ti natrhám." (po čtyřiatřiceti společných letech) Usmívající se

V hospůdce, kde personál tvoří naši moc milí známí a jejich děti, na nás už čekali dvě dcery a jejich partneři, Toníček už prozkoumal kdejaký kout zahrádky. Byl spokojený, zkoušel stát a vykročit a byl obalený jehličím a lístečky, které se na něj na zemi nalepily. Každý z personálu nás mile přivítal, poptal se na cestu, podivil se, kolik nás je.... Nemohli jsme si nechat ujít pivní víkend a rozmanité steaky. Pila jsem grepové pivo z pivovaru Primátor Náchod a pochutnala si na steaku z tuňáka. Nevadilo nám, že jsme se tři tlačili (prý) na lavici pro dva. Až když nás přišla kamarádka z personálu politovat a omluvit se za něco, co za omluvu nestálo, všimli jsme si toho. Usmívala se a řekla: "Vidím, že vám to ale vůbec nevadí." E se ke mně zrovna tulila a něco mi šeptala. Kamarádka přišla po chvíli znovu a my dvě byly ve stejné pozici.

Tuleníčko tulení, sdílení, šeptání, chichotání - co víc si s vlastními dospělými dětmi přát.

Skoro všichni jsme se těšili na finále EURA 2016. Odpoledne proběhla bouřlivá diskuse mezi příznivci jednoho a druhého finalisty. Zatímco zeť odjel prožívat tuhle chvíli s kamarády do nějaké hospůdky, my ostatní jsme se i se psy dívali a komentovali doma. Diskutovali jsme i o Ronaldovi, který mi připadal jako Ken od Barbíny. To ale jen do této chvíle.


Slzy v jeho očích

určitě nebyly "jen" slzy bolesti zraněného kolena. On vždycky chce hrát, chce vyhrávat, chce vyniknout.... Bylo mi ho moc líto. Už mi bylo úplně jedno, jak se nechává stříhat, česat, prý i plastické operace prodělal...."je vždycky perfektně připravený," objasnil mi O, sám taky fotbalista. O to víc jsem mu přála, bez ohledu na hodnocení celého jejich působení na letošním EURU, že zvítězili. Pozorovat ho, jak zápas se svým mužstvem prožívá za čárou a ke konci odstčiv trenéra koučuje svůj tým, byl pro mě ohromný zážitek.

Emoce odlišného rázu cloumaly zetěm, neboť ten jediný v naší rodině vehementně fandil Francouzům. Těsně po konci zápasu si s manželem vyměňovali vzrušené SMSky. Jen díky tomu, že ráno už se neuvidíme, nebude mít celé ME v kopané u nás bouřlivou dohru v podobě rozhořčené kritiky způsobu hry, faulování, chyb rozhodčích..... Oba partneři našich dcer (stejně jako ten třetí, který tu ale nebyl) se rádi špičkují. Jsou výborní diskutéři a sledovat je, je pro nás často požitek a komedie, někdy taky pěkná otrava, když disuse nebere konce. Smějící se

Krom toho jsem se vydatně vymazlila s Toníčkem, kterého jsem vlastně já dnes neměla hlídat, měla jsem mít volno po celotýdenní šichtě. Nevím, jak to přijde, že často skončí u mě. Mrkající
Po výživné cyklotůře jsem strávila žůžo relax na slunci i ve vodě.

Neděle byla prostě báječná. Díky mně samé a mé rodině. Prostě platí - jaký si to uděláš, takový to máš. Mrkající
Díky za krásný den.

Seznamte se - pizza Mario

10. července 2016 v 6:00 | Katka |  Dobrou chuť!
Pizzu máme rádi. Doma děláváme většinou klasiku - domácí sugo, šunka, mozzarela (nebo jiný sýr), méně často sýrovou a ještě méně často s kuřecím masem a špenátem. Cheme-li hodně "dobré = nezdravé", tak ještě přidáme slaninu a něco ostrého.

Eliška přišla s inovací, kterou si ráda dává v Brně. Zde je tip -

- PIZZA MARIO -


těsto nepotíráme sugem (kečupem) jeko obvykle. Rozetřeme na něj směs nahrubo strouhaných sýrů (my měli mozzarelu, eidam a nivu) smíchanou se šlehačkou, sekaným česnekem a bazalkou. Na to plátky šunky (nemusí být) a listový špenát (rozmražený). Uprostřed necháme volný prostor, hnízdečko na vajíčko, které do něj klepneme v okamžiku, kdy okraje pizzy už jsou růžové.
Tak to mělo být. Ale já to příště otočím. Dospod dám špenát, na to šunku a teprve nahoru ty sýry, aby se to hezky rozteklo do toho špenátu.

Na farmě se dějou věci

9. července 2016 v 6:56 | Katka |  Zvířata
Když jde na farmě vše tak jak má, pokouší se o mě pýcha a mám pocit "nó, vida, není to tak těžké....".

Pak přestanou slepice nést. Však ony si taky musí odpočinout, nesly skoro celou zimu, říkám si....jenomže on je červenec a stále nenesou. Sakriš, nezanášejí? Prohledala jsem výběh a přilehlé okolí a nic. Tak ta vejce někdo krade? Prostudovala jsem příslušnou problematiku, zakoupila plašič lasiček, kun a podobné škodné a nic.
"No do Prčic, přece nejsou staré? Vždyť jim na podzim budou teprve dva."
Protože stále nenesou, ačkoli dostávají, co údajně potřebují a denně jsou na pastvě, přistoupila jsem k razantnímu řešení - výměna. O tom, kdo to provede, se vůbec nediskutuje. Je jasné, že on nemůže, protože musel zvířata z domácího chovu pobíjet coby mladý hoch a má toho dost (proto také nemůžeme chovat králíky ani ovečky....to bych nezvládla). Dobrá, naučila jsem se, protože tak to prostě na farmách chodí. Neznamená to, že jsem bez citu. Přesto se na mě hledí s despektem. Navíc slepice jsou plné vajec (tak kam to, krucipísek snášejí?), ale taky sádla je nějak víc, než by bylo záhodno. To bude nejspíš tím pečivem, kterého jim (zejména on) dává(me) zřejmě moc.

Tak razantní zásah se neobejde bez kohoutího zmateného pobíhání a hlasitého volání. To dá rozum. Ještě když další den on upravuje výběh, aby mladé byly chráněny novou sítí, která dílem zpuchřela, dílem konstrukci poničil těžký sníh, kohout se poleká a přeletí plot. Hledá spásu v maliní a kopřivách, které tvoří přirozenou ochranu jejich výběhu. Jenomže je tam sám. Jeho v současnosti jediná družka zůstala tam, kde je její domov. A to se mu taky nelíbí. Pobíhá sem tam a řve.

Situace mi byla oznámena slovy: "Co jsi s tím kohoutem dělala? On přeletěl....." Raději jsem se nepokoušela pochopit svoji "vinu." Po chvíli jsem šla kohouta najít a vrátit k jeho družce. Potřebovala jsem k tomu pomocníka, abych ho nehonila kol dokola rybníka. Tím pádem měl kohout jedinou únikovou cestu. Pěšky to nešlo, i vzpomněl si, že má přece křídla. Buď se přecenil nebo o rybníku vůbec nevěděl. Že by si chtěl zaplavat, to asi ne. Pozorujíc jeho let, přemýšlela jsem, že budu muset do nepříliš čisté vody, protože tohle přece nemůže přeletět. Taky ne. Skončil asi 3 m od břehu na vodě. Nijak ho to ale nevzrušilo, zavrtěl se, upravil si posed a doplaval si ke břehu. Díky tomu, že vodou trochu ztěžknul, chytla jsem ho. Řval, jako bych ho vraždila. Nepochopil, že on zůstává. Ještě že jsem měla na sobě vestu. Cípem jsem mu zakryla hlavu a byl klid. Zaplaťbůh, že takové zážitky nezměnily jeho povahu. Zůstal spíš bojácným a neútočí na mě.

Poslední kuřičky jsem kupovala na burze a moc se mi nezdály. Nyní, když jsem hledala, jak správně vést chov a zajistit pravidelnou snůšku, jsem narazila na nabídku farmičky Orlík. Přišla mi i s bohatou přílohou, popisem nabízených plemen a způsobem jejich množení, jakož i mnoha dalšími radami. Zájemcům mohu na vyžádání předat. Včera mi byly dovezeny kropenaté kuřičky BOVANS SPERWER až domů. Jsou krásné, kohout ani zbylá bílá slepice na ně neútočí. Jen večer jsme si s E trochu poběhaly, než jsme je dostaly do kurníku. U nás je nezbytné, aby nocovaly doma a zavřené neboť se nám tu usadil tento predátor


Znáte ho? Přála bych vám, abyste ho (zvlášť chovatelé drůbeže) nikdy nepoznali. On totiž dokáže za noc zamordovat celý chov. Dobře se množí a kromě myslivců, kteří ho ale nesmějí dle zákona střílet (pouze jejich hospodáři a strážní neboť dle zákona to není lovná zvěř Překvapený), nemá v naší přírodě přirozené nepřátele.

Tak doufám, že dál už půjde vše hladce, protože když nastane podobná situace, jako byla teď u nás, ztrácím chuť v chovu pokračovat. Je hloupé, když je potřeba chlapská síla a centru, které tu sílu řídí se do toho nechce. Jenomže domácí vajíčka jsou domácí vajíčka. I když jim neříkáme bio Mrkající


Toto je staronové osazenstvo našeho slepičího výběhu.

Na útěku

4. července 2016 v 10:33 | Katka |  Táta a ti druzí
Tento týden hlídáme. A to opravdu celý týden, ve dne v noci a ještě kousek.
Nejsem fanynka dlouhých autovýletů s miminama. Pro mě a myslím, že i pro něj je to nejlepší na zahradě. Každá babička mi potrvdí, že takové hlídání je veliká radost i perná práce Mrkající

Mrně neposedí a i když se zdá, že leží a spí,


není to vůbec pravda. Jen se válí a koulí a sotva se člověk otočí, už je na útěku.


Psi ho sice hlídají,


ale protože nemají žádné pravomoci, chňapnout po něm nesmějí, neuhlídají ho.


"Uf! Ještě že už jde domů. Bude chvíli klid." myslí si Goro.


Ale to se přepočítal. Ještě dlouho klid nebyl. Až když usne, můžeme si trochu oddechnout. Usmívající se

Co bylo na nástěnce u zubaře

3. července 2016 v 21:28 | Katka |  Jen tak
Stejně jako Jitku i mě zaujaly ty vykřičníky. Asi bych netipovala, že by zvaly k návštěvě dentální hygienistky, ani že by upozorňovaly na vyhlášku MZ, natož na to, že by to mohl být vzkaz Svědků jakýchkoli. Vše tipy mě ale jak potěšily, tak pobavily. Říkala jsem si, že ten, kdo to "cosi" sděluje, musí být hodně rozhořčený, ba přímo naštvaný.

A taky že ano:

ZMEŠKANÁ NÁVŠTĚVA
Aneb jak si popudit svého lékaře

Pokud se vám stane, že k zubnímu lékaři zapomenete v termínu, na který jste objednáni, přijít, řekněte to sestře, lékaři otevřeně. Nevymýšlejte si všelijaké naivní výmluvy. V každé ordinaci již dobře znají ty pohádky o náhlých onemocněních - chřipce, angíně, autech, která nešlo nastartovat, tramvajích, které nejezdily, apod. Pokud jde o výjimečné zmeškání termínu, většinou se setkáte s porozuměním. Pokud ovšem patříte k těm, kteří chodí často pozdě a občas nepřijdou na zamluvený termín vůbec, pak se nemůžete divit, že po vás lékař bude před příštím ošetřením požadovat finanční náhradu za ztracený čas, ve kterém mohl ošetřit jiného pacienta, který na svůj termín čeká často až několik týdnů.

Čas v zubní ordinaci je totiž objektivně velmi drahý vzhledem k vysokým běžným nákladům…nyní jsou náklady vyjmenovány …..

Pokud se omluvíme dva dny předem, je všechno OK, neboť mají čas na pozvání náhradníka.

Neuspokojivý stav justice a nedostatečná legislativa je v ČR všeobecně známým problémem a úhrada zmeškané návštěvy u zubního lékaře je v ČR z právního hlediska věcí dohody a dobré vůle. V zemích EU (např. v Německu) je ale domluva termínu z právního hlediska chápána jako uzavření smlouvy se zubním lékařem. Ten je tedy oprávněn vymáhat na pacientovi prokazatelné ekonomické škody, jak o tom svědčí mnohá soudní rozhodnutí ve prospěch lékařů. Takové řešení je vysoce nepříjemné pro obě strany. Vždyť cílem každého lékaře jsou spokojení pacienti a každý zubař raději pečuje o vaše zuby než aby se účastnil soudních jednání.

Tak a teď abych se bála zubaře. Ne kvůli úkonům, které na mě bude provádět, ale kvůli své skleroze. Ne jednou se mi totiž stalo, že jsem někam přišla v jiném termínu. Někdy o den či o hodinu dřív, ale mám takový pocit, že právě sem o den či týden později. Tehdy jsem ještě nevěděla, jak nezodpovědně se chovám vzhledem k neuspokojivé legislativě ČR. Ale až to vezme do ruky EU, abych si nechala vyrvat všechny zuby a nasadit bezúdržbovou protézu, protože já za sebe teda ručit nemohu. Jsem prostě roztržitá a ještě k tomu zapomnětlivá. Píšu si sice poznámky do telefonu, nastavím si i zvukové upozornění, nicméně i tak už jsem přišla špatně, protože jsem si to poznamenala špatně Zamračený

Ne, není to se mnou tak zlé, většinou se trefím, ale stát se mi to může.
Jak se ale zachová lékař, až bude ta legislativa vyhovující, když přijdu (jako teď naposledy) o pět minut dřív a on mě vezme o 20 minut později? I můj čas je drahý.

P.S.: Je mi jasné, že těch případů asi mají tolik, že se odhodlali k tomuto prohlášení. Jen nevím, jestli to pomohlo.

U zubaře

1. července 2016 v 6:06 | Katka |  Jen tak
Já jsem u zubaře nebyla dva roky a nebýt toho, že jsem tam onehdá vezla kamarádku k náročnému úkonu, po kterém by nebylo radno řídit auto, ani bych to nevěděla.

Eliška nebyla u zubaře čtyři roky, od té doby, co jí odumřel řezák. Vytáhli nerv, zakonzervovali a šlus. Ela sice chodí k dentální hygienistce a zuby si čistí na rozdíl ode mě do-ko-na-le (obdivuji takové lidi), ale přesto. Čtyři roky mezi prevencemi je skoro dost.

Vyčkaly jsme tedy 3 měsíce do dne, na který jsme byly s patřičným komentářem objednány a právě dnes se vydaly do té jámy lvové. Nebudu předstírat, že jsme se těšily, že se ulejem z práce nebo tak něco. Prostě se nám nechtělo, možná jsme se některá i bála.

To, že jsme dopadly obě na výbornou, že jsme neměly ani jeden kaz, to není téma dnešního povídání. Ale poětšilo nás to moc.

Jak jsem tak čekala a čučela kolem, začala jsem přemýšlet o prohlášení visícím na nástěnce. Co na něm je, to JÁ vím, protože jsem to četla. Dnes jsem si ale všimla, že se leccos nechá poznat, aniž by to člověk četl. Předkládám tedy zatím nečitelnou nástěnku k posouzení. Co myslíte, soudě podle grafického provední, že je obsahem těch dvou listů papíru?
Pustíte svou fantazii na špacír? Vybájíte, co by chtěl kdosi sdělit čekajícím osobám? Nebo jste se možná s něčím takovým setkali ve "své" čekárně?


Těším se na vaše tipy.

Bábovky a jiné

30. června 2016 v 8:29 | Katka |  Knížky
Radka Třeštíková je autorkou knižky Bábovky, kterou mi doporučila dcera Š. Líbila se jí hodně. Když se mě ptala, co na ni říkám já, moje odpověď byla: "Líbila se mi, hezky se čte, ale divím, se, že zrovna tobě se líbila taky. Vždyť je to až depresivní."


Dvanáct žen je propojeno různorodými vztahy a KAŽDÁ má dost velké problémy. Takové, které jsou sice časté, ale seskupeno takhle dohromady je to neradostné. Nevěra, neplánované děti, nezájem rodičů o dítě, zákeřná nemoc....

Přesto se to čte tak dobře, že jsem si koupila i autorčinu další knížku ( asi je její první ) s názvem Dobře mi tak.


Dojem mám podobný. Zde je hlavní postavou muž, který i při svém talentu ( je malíř ), při svém úspěchu, při všem bohatství, kterého svou prací dosáhl si nechal protéct život mezi prsty. Takže tak nic příjemného.

Koupila jsem si i její třetí knížku - To prší moře. A tu si nechám na výlet, který podnikneme s kamarádkou.

P.S.: S čtenářskou výzvou se mi nějak nedaří. Další knihou, která mě nebaví, jsou Povídky otce Browna od Chestertona. V seznamu si ji ale odškrtnu. Prostě jsem se jí zabývala a nedopadlo to.

Kam dál