Na skok v Římě - den druhý - na pahorku Kvirinál

18. května 2017 v 17:20 | Katka |  Cestování
Druhý den jsme začaly dobrou italskou snídaní. To znamená cappucinem, croissantem a abychom vydržely se silami, tak ještě čerstvě zapečeným panini. To vše na rohu po cestě od nás do města. Otevřeno od 6:30 do 22:00 - sem se určitě budeme vracet Usmívající se. Zde jsme snídaly, zde jsme zakončovaly den posledním aperolem, k němuž jsme (protože když už jsme tam podruhé, jsme známí hosté, na které se personál zdálky usmívá, halasně zdraví, srdečně se loučí a připojí pozvání na příště....) dostaly kousky pizzy jako pozornost....
Nadídka podávaného občerstvení se během dne mění. Ráno jsou to hlavně croissanty a panini, v poledne různá teplá jídla a večer "jednohubky" z různých pizz, sýrů, prosciuta, zeleniny, oliv ..... Zatímco cappucino je ranní nápoj, maličká a velmi silná káva se podává po celý den - třeba jen tak na skok, na stojáka u pultu... Náš oblíbený aperol spritz nebo prosseco se obyvkle podává až odpoledne.....ale kdo to má vydžet? Jednou jsme - uondány teplem (v březnu bylo jako u nás v červnu) - odpočívaly u venkovních stolečků někdy kolem jedenácté. Š šla dovnitř objednat a ptá se:
"Is it too early for first aperol?"
"Sí, signorina....," smál se mladý Ital.....ale aperoly přinesl. Mrkající

Řím už nám připadal mnohem přátelštější. Už jsme se malinko orientovaly, neměly jsme obavy, že se ztratíme. Abychom si udělaly ještě lepší představu kde co je, koupily jsme si dvoudenní jízdenku do vyhlídkového autobusu tzv. Hop On - Hop Off (nastoupíš - vystoupíš po trase jak je libo, za chvíli se zase nalodíš....a šetříš kroky). Po Římě jezdí různě barevné vyhlídkové autobusy od několika různých společností. Dostaly jsme mapku a sluchátka (=audioprůvodce). Nastoupily jsme nedaleko Andělského mostu a projížděly centrem ulicemi s nejvyšší koncentrací luxusních obchodů. Téměř na každém náměstí je kašna, fontána, vodotrysk.... Řím je městem fontán už od dob antiky, kdy město zásobovalo vodou 11 akvaduktů. Fontán je zde kolem stovky.

Naše první zastávka byla vynucená bezpečnostní přestávkou řidiče autobusu a byla na jednom ze sedmi římských pahorků - Kvirinál.

Zde se na ploše 13 ha rozkládaly Diokleciánovy lázně zbudované v letech 298 - 306.

ilustrační foto z netu

Do lázní se vešlo až 3000 lidí najednou, v lázních se nacházely knihovny, tělocvičny, umělecké galerie, divadla, zahrady s fontánami, natio (velký obdélníkový plavecký bazén), calidarium (teplá lázeň), tepidarium (vlažná lázeň) a frigidarium (studená lázeň). Dnes zde najdeme náměstí Republiky, římské národní muzeum a kostel Santa Maria degli Angeli.

Piazza Republica - věděly jsme z literatury (Jíst, meditovat, milovat), že zde je fontána Najád (jedna z nejkrásnějších moderních fontán), která při odhalení v r. 1901 způsobila společenský skandál, neboť se zdála být příliš erotická. Autorem je Mario Rutelli, avšak bronzové sochy Najád jsou dílem dvou sester - populárních burleskních tanečnic. Ještě v r. 1920 byly vídány, jak denně společně přicházejí ke "své" fontáně a těší se pohledem na ni.


Najády byly vodní nymfy (nižší bohyně řecké i římské mytologie). Zde symbolizují čtyři podoby vody:
mořský koník oceán,


vodní had řeky,


labuť jezera


a ještěrka podzemní vody.


Ve středu fontány je pak socha mořského boha Glauka bojujícího s rybou.

Glaukos byl dobrácký mořský bůh, syn boha Poseidóna. Původně byl prý smrtelným námořníkem, který objevil bylinu, která navracela rybám život. Ochutnal ji také a získal tím nesmrtelnost, ale jejím působením mu místo rukou narostly ploutve a místo nohou rybí ocas a musel zůstat v moři. Měl dar věštění a pomáhal rybářům najít bohatá loviště. Někdy se tvrdí, že postavil bájnou loď Argó. Argonautům během jejich cesty poskytoval pomoc. Zamiloval se do krásné Skylly, kterou kvůli tomu žárlivá čarodějnice Kirké uvrhla do neštěstí. Toto se o něm lze dočíst v různých kapitoláchOvidiových Proměn.
(wikipedie)


Kostel Santa Maria degli Angeli e dei Martiri (kostel panny Marie, andělů a mučedníků) postavil na žádost papeže Pia IV v r. 1565 Michelangelo. Ke kostelu patřil i Kartuziánský klášter.

Bazilika má zhruba půdorys řeckého kříže, je 128 m dlouhá a 105 m široká, hlavní loď je 25 m široká a 28 m vysoká. Příčná loď je 27 m široká a 90 m dlouhá,


na obou koncích prodloužená o zhruba krychlové kaple.


Vchod je z Piazza della Repubblica, ale kostel nemá žádné průčelí.


Místo toho Michelangelo využil zbytek vyduté stěny někdejších teplých lázní (tepidarium), skrze nějž se vstupuje do dvou předsíní a hlavní lodi.
Velká část zdiva, klenby i sloupy z červené žuly pocházejí z Diokleciánových lázní.
(wikipedia)


V římském národním muzeu jsme nebyly.

ilustrační foto z netu

Jako jsme nebyly nikde, kde by bylo záhodno zdržet se několik hodin nebo vystát mnohahodinovou frontu (Sixtinská kaple, bazilika Sv. Petra....). Existuje i možnost "přeskočit frontu" - Skip the line - za pouhých 25 EUR můžete legálně všechny předběhnout. Když jsme ale viděly ty davy, které mají zájem o ty NEJ památky, myslíme si, že se brzy bude stát stejná fronta na Skip the line Mrkající ... a vznikne Skip spip the line. My jsme ale neměly čas ani na předbíhání, protože zaplatit poměrně vysoké vstupné a pak nemít možnost strávit uvnitř půl dne.....to nemá význam. Bylo těžké stanovit si priority. Je zde tolik pamětihodností, galerií a muzejních sbírek, že se to při nejlepší vůli nedá absolvovat a vstřebat.
 

Na skok v Římě - den první

16. května 2017 v 22:12 | Katka |  Cestování
Být v Římě 2,5 dne, to je vzhledem k tomu, co věčné město nabízí, opravdu jen na skok. My jsme se tam s dcerou vypravily 29. 3. v domění, že to je před sezonou, že si Římem budeme procházet a pamětihodnosti obdivovat v klidu. Šlo o v pořadí druhý z výletů na pohodu inspirovaný nějakou společně přečtenou knihou. Předehrou a průpravou tentotrát byly následující tituly: Irena Obermanová - Láska jako Řím, Stefan Ulrich - Čytři roční období: Rok v Římě, Elizabeth Gilbertová - Jíst, meditovat, milovat a ještě se náhodou přidala Katy Yaksha: Jednosměrná jízdenka. A samozřejmě průvodce z nakladatelství Marco Polo. Ze stejného zdroje se nám moc osvědčil průvodce Benátkami.....a já, hlava dubová, jsem ho tentokrát zapomněla doma Nerozhodný
Kuriozní je, že když jsem postupně knihy četla, vycházelo mi, že hotely v Římě jsou strašně drahé, že je tam spousta kapesních zlodějíčků.....zkrátka - že by bylo lepší do Říma nejezdit. Odradit jsme se ale nenechaly.
Nakonec nám ani ten průvodce nechyběl, protože jsme si koupily mapu, jakmile jsme vystoupily z autobusu, který nás přivezl z letiště k centrálnímu nádraží i stanici metra. My stejně nejsme hltačky historických dat, znalkyně stavitelů, malířů, sochařů či vládců..... Nemusíme za každou cenu navštívit všechno. My jsme pozorovatelky, čumilky, ochutnávačky místních specialit. Vstřebáváme atmosféru, vnímáme svoji vzájemnost, sdílíme prožitky, vyprávíme si......a někdy si i lezeme na nervy, což se snažíme nedávat najevo, protože za tím není osobnost té druhé, ale únava nebo nějaký momentální nezdar......

Naše první dojmy nebyly příjemné. Nepříliš čisté a organizačně jaksi zaseknuté metro, rušná ulice plná aut i odpadků....
Vyvážila to ale galantnost staršího muže, který nás v metru vlídným gestem upozornil, že si můžeme sednout, jakmile se uvolnilo místo. Nebyl zdaleka poslední, kdo k nám byl milý a vstřícný. Střídaly se pěkné i horší pohledy a dojmy.... Ale pěkně popořadě.

Drkotaly jsme se s kufříky na kolečkách po obyčejné ulici samý kanálek a obrubník a nezávisle na sobě jsme propadaly mírné depresi......takhle jsme si tedy Řím nepředstavovaly. Na mapě a podle itineráře jsme to neměly daleko k ubytování, skutečnost se nám ale pranic nelíbila.
"Vždyť my máme hlad a ani jsme si ještě nepřipily na zdárný příjezd....." Překvapený
"Jó, to je ono! Proto se nám tu nelíbí."
Zakormidlovaly jsme do prvního přijatelného podniku (bufetu), připily si Prossecem, zajedly to kousky pizzy a mini porcičkami (to abychom toho mohly ochutnat víc) těstovin a svět výrazně zrůžověl.

Zakrátko jsme podél hradeb Vatikánu dorazily na náměstí Sv. Petra. Jako miliony lidí před námi jsme užasly na tou rozlehlostí a krásou. Kdyby....pohled nebyl narušen bariérami, které vymezují, kudy se má vinout fronta lidí, kdyby....mezi sloupy, ve výklencích a koutech nebyly rozprostřeny kartony bezdomovců, kdyby.....stále někdo nenatahoval žebravou ruku a nemumlal své prosby, kdyby.....ulice nebyly střeženy samopalníky a zablokovány vojenskými vozidly......
To bylo další nečekané a ne příjemné překvapení. Ale i na to jsme si časem zvykly. Tak to tu prostě chodí.

Ubytování jsme měly 5 min od Vatikánu a věděly jsme, že přes Piaza San Pietro půjdeme pokaždé, když se vydáme za památkami. Nezdržely jsme se proto déle a hledaly jsme svoji Residenci Roma. Mělo nás trknout, jak asi bude vypadat ubytování kousíček od Vatikánu, které je přesto poměrně levné. Stoupaly jsme klikatou ulicí do kopce stále pomaleji a rezidenci ne a ne najít. Teprve po radě místní ženy jsme ji našly. Tu naši rezidenci. Na první pohled vybydlený panelák, otevřený, ale nikde nikdo, první, koho jsme uviděly, byli chlapáci - vypadali jako turečtí kamioňáci.... Trochu šok, trochu strach, začínalo se stmívat.... Stačil ale jeden telefonát, abychom se dověděly, že recepční tu bude během pěti minut. A byl. A byl milý, květnatě omlouval svoje zdržení.....a ubytoval nás. Do toho, co jsme si mohly představovat pod rezidencí, to mělo hodně daleko, ale - bylo tam čisto a byla tam koupelna a dalo se i zatopit (noci byly chladné). Takže jsme se převlékly, krátce oddechly a vyrazily na první procházku Římem.

V zapadajícím slunci a později za tmy vypadalo Svatopetrské náměstí s bazilikou Sv. Petra ještě impozantněji. Akorát že moje fotky jsou hrozné - málo světla, málo snahy.....Zamračený tak jen dórské sloupy 17 m široké kolonády, která obklopuje kruhové náměstí, na něž se vejde 400.000 lidí. Současnou podobu náměstí navrhl na žádost papeže Alexandra II. architekt Bernini (1655).


pohled na Piazza San Pietro (ilustrační foto z wiki)

Stejně jako Andělský hrad


- původně Hadriánovo mauzoleum vybudované v letech 135 - 139. Pochováni zde jsou mnozí římští císařové včetně Hadriána a Marca Aurelia. Stavba byla několikrát pobořena a přebudována. Sloužila i jako papežská pevnost, rezidence a vězení, nyní je v ní muzeum. Stojí na pravém břehu Tibery a s břehem levým a centrem Říma ho spojuje Andělský (původně Hadriánův) most

andělský most (v pozadí bazilika San Pietro na Piazza San Pietro)

s deseti mramorovými anděly sochaře Berniniho. Most je určen pouze pro pěší. Samozřejmě zde vystupují pouliční umělci. S těmi jsme se setkaly i mnohde jinde a byla jsem překvapena kvalitou jejich produkce. Nejednou jsme si sedly opodál a poslouchaly.....

Den jsme zakončily dobrou večeří v pěkné a příjemné restauraci. Číšník nás zval už když jsme šly na procházku. Stál před podnikem a klaněl se. Tak jsme neodolaly a vstoupily. Měly jsme to i s "živým" klavírem, svíčkami zapálenými pro mami a velkým chválením dceřiny italštiny (umí pár základních vět z učebnice Italsky 15 minut denně - a stačí to. Je to pro ně projev zájmu o jejich zemi. Jsou příjemní, galantní....vymýšlí si rozličné lichotky s velkým šarmem, jen aby uspokojili klienta, aby se klient vrátil.) Taky jsme dostaly velikou chuť na pečený artyčok, který konzumovali u sousedního stolu. My už jsme ale byly po večeři....tak zítra.... Mrkající

Sedmilhářky

14. května 2017 v 17:59 | Katka |  Knížky
Autorka Sedmilhářek - Liane Moriarty (1966) je Australanka.

Jádrem děje je dětská šikana a jedna malá ustrašená lež. Ziggy - syn zdrženlivé plaché samoživitelky Jane - je už na seznamovacím odpoledni před začátkem školního života nařčen holčičkou Amabel z toho, že jí ublížil. Společenství matek se rozdělí na ty, které věří Ziggyho prohlášení, že nic takového neudělal a ty, které začnou vést proti němu i jeho matce "válku." Jejich umanutost vyústí až v petici za vyloučení Ziggyho ze školy. Jane uvažuje, že se odstěhují, protože po mnohých přesunech ani zde nenachází se svým synem klid.

Ono je ale vše jinak. Vyjdou najevo mnohé nevěry, podvody, lži, dojde dokonce k nejhoršímu (smrti)..., ale přijde se i na to, kdo je pravý viník. Ziggy i Jane jsou zbaveni ošklivého nařčení. Jane se zbaví noční můry spojené s početím syna.

Je to zpočátku rozvleklé, ale později čtivé a překvapivé.
Bestseller se stal i předlohou na ČSFD dobře hodnocené filmové minisérie (co to vlastně je, když to šlo v kině? Překvapený).


 


Co mě naučil tučňák

14. května 2017 v 17:39 | Katka |  Knížky
Čtu v jednom kuse. Bez rozečtené knížky bych se cítila nesvá. Mám ráda knížky tradiční, papírové. Nikdy jsem neměla touhu vlastnit čtečku. Avšak - nikdy neříkej nikdy. Nalomil mě zeť, když mi půjčil svoji čtečku jako důležité vybavení pro cestování.... Sice nevím, jestli to byla taktika, ale fakt je, že jsem byla spokojena a pak jsem ji dostala k vánocům. A v březnu jsem o ni přišla, když jsem si nechala vykrást auto. Musím napsat nechala, protože jsem ho nezamkla. Nic na tom nemění, že auto stálo před otevřenými dveřmi naší kanceláře.... Prostě moje a jen moje vina. Nebo spíš blbost. Protože jsem nenechala odemknuto z lehkovážnosti, jako spíš z roztržitosti, z přemíry věcí, na které člověk myslí v domnění, že musí zvládnout všechno. Ztráta mě tak mrzela, že jsem zainvestovala sama.... a už ji zase mám.

Čtu hodně a už nějakou dobu si nic o přečteném nezapisuji, což mě mrzí. Takže návrat ke starým dobrým zvykům.

Co mě naučil tučňák je "knížka o zvířátkách" - dalo by se říct. Tom Michell přijal místo učitele na prestižní argentinské střední internátní škole. Byl ještě hodně mladý (20). Při prázdninovém výletě do Uruguaye našel na pláži mnoho uhynulých tučňáků. Zahubila je ropná skvrna. Všiml si, že jeden z nich se ještě trochu hýbá. Vzal ho do svého dočasného bytu a očistil ho. Myslel, že pokud se mu ho podaří zachránit, vrátí ho do volné přírody nebo mu najde nový domov v některé ZOO. To ale nebylo vůbec možné. Tučňák ho odmítal opustit, aby odplaval a spojil se s kolonií jiých tučňáků. Jako vysoce společenský tvor nemaje společníky svého druhu, přilnul ke svému zachránci. Podmínky v ZOO zase byly tak neutešené, že Tom tam prostě nedokázal Salvadora zanechat.

Tom choval učňáka na terase svého učitelského pokoje v areálu školy. Tučňák byl tak milý,veselý, vnímavý a vděčný za přítomnost lidí, že vnášel do jejich životů mnoho radosti. Každý ho měl rád. Chlapci byli nadšení, když se mohli nějak podílet na péči o něj. Salvador se stal i důvěrníkem pro zdrženlivého smutého chlapce, který měl problémy uplatnit se v kolektivu svých spolužáků. Tom vyslechl, jak chlapec k Salvadorovi hovoří, jak mu svěžuje své smutky.... Stalo se, že Tom nechal Salvadora plavat v bazénu a chlapec prosil, zda se k němu může připojit. Vyšlo tak najevo, že chlapec je vynikající plavec. Uplatnil se v družstvu školy, čímž získal u spolužáků respekt a uznání.

Všechno to bylo tak prosté a přitom tak zvláštní, neobvyklé a radostné, že se mnohý čtenář určitě při čtení usmívá a jednoduché radosti, o kterých knížka vypráví, mu dělají dobře.

Kromě příběhu tučňáka a jeho zachránce jsem se dověděla leccos o společenských a politických poměrech v Argentině v období Perónovy vlády.

Kniha je rozhodně neobvyklá, čtivá a navozuje příjemné pocity. Kromě toho má i krásnou vazbu, a to nejen pro oko, ale i na pohmat. Papír obálky jse strukturovaný, šála tučnáka plasticky vystupuje z plochy a má perleťový lesk.....


Něco konečně dokončeno, něco pro radost....

4. května 2017 v 23:05 | Katka |  Ruční práce
Dnes jsem dokončila dlouho rozháčkovanou deku, která měla být velikosti cca 90 x 190 cm. Jednak už jsem nemohla sehnat materiál, který jsem nakoupila přes jakýsi e-shop (MICRO), jednak už mě to nebavilo, a tak jsem ji dokončila v dětské velikosti 85 x 120. Je hřejivá a poměrně těžká, jakkoli materiál se jeví lehoučký a měkoučký.


Velikonoční polštář jsem vyšívala co mi síly stačily, abych ho opravdu stihla do velikonoc. Podařilo se. Ale přesto málem nyebyl. Problémem je moje šití. Nemám to ráda a těžko se k němu přemlouvám. A pak je to raz - dva... Mrkající


Košíky jsem dělala jen tak - pro radost. Už delší dobu jsem chtěla zkusit barvit pedig způsobem melír. Kus návinu v jedné barvě, další v druhé..... A taky jsem zkusila barvit barvami na vajíčka, které mi zbyly po velikonocích. A takhle to dopadlo.


Dolomity složily reparát

23. dubna 2017 v 22:48 | Katka |  Cestování
....i stalo se a letos jsem se v Dolomitech ocitla podruhé. A dokonce na celý týden. Na to, že jsem vždycky prohlašovala, že týden lyžování by mě zabil, jsem si to užila parádně.

Po delší době jsem cestovala autobusem. Bylo mi nabídnuto dělat společnost kamarádce, která neměla parťáka, tak sháněla alespoň parťačku Usmívající se. V celém velkém autobuse nás jelo tak málo, že jsme si mohli každý "hovět" na dvojsedadle. Přesto to žádné velké pohodlí není. Mrkající Problémem je samozřejmě vzdálenost a tím pádem délka cestování.

Naším domovem se na týden stal penzion Erika nad městečkem Cavalese. Přijeli jsme 12. března a po sněhu nebylo pod horami ani památky. Stráň naproti penzionu byla v plném květu......byl čas kvetoucí Eriky (vřesovce). Městečko je administrativním centrem Val di Fieme, takže jsme si užili středisek Alpe Cermis,

"Panoramata" z Alpe Cermis

Pampeago - Oberegen

Oberegen (je z Pampeaga "jen" přes kopec - vše propojeno, vše na jednu permici....)

a Moena.

"Panoramata" z Moeny

Těžko říct, kde se mi líbilo nejvíc. Jedno bylo totiž lepší než druhé, než třetí a třetí než první.....

Myslela jsem, že jedu tam, kde jsem nikdy nebyla.....a ony se mi zatím pomalu vybavovaly vzpomínky, že v Alpe Cermis i Pampeagu už jsem kdysi lyžovala. Tentokrát jsem zde ale byla sama za sebe, absolutně bez starostí o kohokoliv než o sebe... Možná i proto se mi lyžovalo tak parádně. Dokonce jsem byla chvílemi spokojena i se svým lyžařským stylem - nestylem S vyplazeným jazykem

Kumpanie zájezdu se tak nějak přirozeně rozdělila do skupinek, asi nikdo nelyžoval osaměle. Aniž bychom to plánovaly, staly jsme se třemi Gráciemi.....

....dvě ze tří.... Usmívající se

a užívaly jsme si nejen lyžování, ale i sluníčka a vína a povídání a.......

Alpe Cermis z terasy....od vína....

Dolomity u mě složily reparát na výbornou.....

A příští rok.....prý pojedeme zase
(budeme-li živy a zdrávy a....)

Dolomity, jak jsme si je nepředstavovali

11. února 2017 v 14:45 | Katka |  Cestování
Je moc fajn trávit sem tam dovolenou s dospělými dětmi. Letos, už potřetí za sebou, jsme si smluvili společné hory. Z naší rodiny čtyři a kamarád se třemi syny.....a pak hodně dalších účastníků zájezdu. O tom, kdo pojede od nás, se vždycky vedou složité rozhovory. Neobáváme se, že si vytáhneme Černého Petra, že NE, ale spíš se navzájem přemlouváme, kdo by měl jet. Letos jsem měla silné argumenty, že NEpojedu já, protože: nejsem pořád ještě fit po viróze, protože pojedu na týden ještě v březnu, protože jsem ráda občas sama doma, protože mám moc práce v kanceláři...... Přesto jsem neuspěla jet jsem "musela."

Pro mě byl výlet hezký, ještě než začal. Přesunuly jsme se totiž s E do Brna o den dřív, aby ona těsně před odjezdem složila poslední zkoušku zimního semestru. Já jsem v té době lenošila u ní doma a moc se mi líbilo, že nemusím a ani nemůžu dělat zhola nic. A tak jsem (ze setrvačnosti) vyčistila špatně odtékající odpad ve sprchovém koutě, trochu se po ránu protáhla cvičením, poslouchala, jak se Ivanka Devátá zbláznila (audioknihu), sama četla první číslo časopisu First Class....a pila kafe.....a nakoupila v blízkém obchůdku svačinu na cestu....
A už tu byla Ela, zkouška zapsána.....rychlý oběd a přesun do jiné ulice téhož města. Tam nastal organizační problém jak nacpat bagáž dalších dvou lidí do již zaplněného auta. Podařilo se a co to udělalo se spotřebou PHM nás dosti překvapilo. Stoupla nejmíň o 1,5 litru na 100 km.

Odjížděli jsme z překrásné zimní pohádky (u nás doma) do mlhy, deště a krajiny bez sněhu. Bydleli jsme v městečku Natz nedaleko Brixenu a na lyže dojížděli každý den jinam. Po celou dobu jsme mrčeli, PROČ nebydlíme přímo v horách. Až při odjezdu se rozplynuly mraky a my jsme s úúúúdivem zjistili, že náš penzion je v údolí přímo pod vrcholy vyššími než 2000 m. n. m.

Přesto, že dole hodně pršelo a údolí byla věčně plná mlhy, lyžování bylo parádní. Jezdili jsme ve střediscích Speikboden, Helm a Jochtal - Gitchberg.

Právě kvůli mlze jsem ani foťák doma pečlivě nachystaný, dokonce s rezervní baterií na svah netahala. Ještě že byla připravena E se svým telefonem, když poslední den na pár hodin a jen na vrškách vylezlo slunce.

Fotek je jen pár, ale je na nich dobře vidět, jaká kaše se vařila v údolích, proč jsme tedy ani nevěděli, že jsme přímo v horách.




Koho krmíme?

28. ledna 2017 v 18:15 | Katka |  Zahrada
Letošní zima je přesně taková, jakou mám ráda. Až do předvčerejška jsem si ji užívala buď spolu se psy pěšky


nebo bez nich na běžkách.


A teď jsem nemocná. Klasika - nosohltan, rýmy plné oči a hlava a doufám, že tím to skončí. Že nezačnu urputně kašlat. Podobně je na tom E.
S ohledem na to, že máme koncem týdne odjet lyžovat do Dolomit a nechceme si dlouho plánovaný výlet pokazit nemocí,
poctivě se držíme doma. Hlavně včera to ale bylo utrpení. Tak krásně! Tolik slunce! Alespoň chvíli jsem seděla na terase... a sluníčko už hřálo...
Dnes polehávám nebo chodím od okna k oknu a pozoruji boje na krmítku. Nedávno ke mně po Fcb připutoval šikovný obrázek.


S potěšením jsem seznala, že ty druhy, které k nám létají, jsem identifikovala dobře. Potíže mám jen se sýkorou babkou a uhleníčkem.....nevím, která navštěvuje naše krmítko. Krmítka máme tři plus tři lojové koule a přesto se strávníci perou. Je zajímavé pozorovat jejich časový harmonogram. A taky to, v jakých partách se dostavují.

Kromě běžných druhů jako jsou koňadry, zvonci, pěnkavy, vrabci, kosi a drozdi, mě letos zatím jednou potěšil pan hýl a maličký střízlíček. Tomu jsem do truhlíku, ve kterém poskakoval a nakukoval do pokoje, nachystala jakési sušené červíky, neboť jsem se dočetla, že rád baští hlavně živočišnou stravu.

Snažím se krmit i veverky, které u nás jistojistě taky bydlí. Krmítko bývá zakrátko prázdné, ale dnes jsem se přesvědčila, že ořechy, mandle, rozinky, jablka a jiné veverčí laskominy vybírají kosi a sýkorky.

Z mně neznámého důvodu se letos nedostavuje brhlík ani strakapoud. Nováčky jsou stehlíci a dnes tu šmejdila sojka. Takových rarit jako jsou brkoslav a dlask se asi těžko dočkám.

I když je program, který se dává na krmítku lepší než mnohé televizní, přesto bych byla ráda, kdybych mohla ven.

Je to tak?

28. ledna 2017 v 6:45 | Katka |  Knížky
Zbygniew Czendlik: POSTEL, HOSPODA, KOSTEL

...lidé, kteří trvají na svých názorech a ze zásady je nemění, milují často více sami sebe než pravdu. Protože pravda znamená hledání. A pokud se ji snažíš najít, ocitneš se občas ve slepé uličce. Pak ti nezbývá než vycouvat. Někdy se musíš vrátit i hodně daleko. Ona totiž ta správná cesta nemusí vždy vést jenom dopředu.

...nejde o to, jak moc věřím, ale jak moc věřit chci. Chtít věřit je víc než věřit.
Stejně je to s láskou. Představ si, že by ti tvůj vyvolený řekl: "Chci tě milovat." Asi by ses lekla, že už tě nemiluje. Ale to jeho chtění je nakonec ze všeho nejdůležitější. Často říkáme "miluji tě", a vůbec nic to neznamená. Milovat nebo věřit je prostě pasivní postoj a hotová věc - stagnace. "Chci tě milovat" však znamená, že jsem aktivní a chci pro naši lásku něco udělat.

La Rêverie

30. listopadu 2016 v 20:00 | Katka |  Kultura
I město Jaroměř má své významné rodáky. Jednou z nich je Jana Jarkovská, flétnistka, která je spolu s Markétou Janouškovou (houslistkou) a Bohumírem Stehlíkem (klavíristou) členkou komorního tria Snění (v překladu).
Rodné město bylo na Janu zvědavo, a tak byl koncertní sál plný do posledního místečka. Byť jsou všichni tří velmi mladí, mají za sebou řadu úspěchů. Všichni studovali u našich významných hudebníků a rovněž i v zahraničí (Švédsko, Itálie, USA).

Na programu byly nejprve skladby slovenského skladatele žijícho ve Švédsku Pavla Šimaie (*1930) pro flétnu a klavír. Hned od prvních tónů jsem si představila horské louky, slunečný letní den, ovečky a pastýře. Až potom jsem si přečetla, že tato věta sonatiny pro flétnu a klavír měla název Allegro pastorale. Tak dobře to složil.

Mám ráda, když jsou skladby uváděny i s krátkým příběhem jejich vzniku. Sonáta 1. X. 1905 "Z ulice" vyjádřila Janáčkovy pocity z toho, když ze svého okna v Brně viděl, jak byl zabit, probodnut demonstrující student. Názvy částí Přetucha a Smrt dávají tušit, že to bylo ponuré.

Mazurek op. 49 Antonína Dvořáka je hodně známý a vždycky mě potěší.

Z Epigramů pro flétnu, housle a klavír Jiřího Temla (*1935) mi utkvělo jen to, že to bylo velmi různorodé a dosti moderní a to, že autor je pro muzikanty zajímavým a příjemným autorem, se kterým se setkali i osobně.

Kam dál