Březen 2012

Chválím si špatné počasí

31. března 2012 v 14:28 | Katka |  Jen tak
Dnes je i u nás zima, vítr, vlhko, čili hnusně. A my si to užíváme, jsme zalezlí a spokojení.
Ke spokojenosti máme mnoho důvodů:
- nemusíme dělat nic namáhavého venku. Pokud není ošklivě, je pořád co dělat. Počasí nás pro dnešek vysvobodilo.
- zima trochu zbrzdí vegetaci. To je pro nás zemědělce důležité. Když je teplo moc brzy, zmrzlíci (Pankrác, Servác a Bonifác) pak dokážou nadělat obrovskou škodu. Tak doufáme, že na rozdíl od loňska s námi bude příroda trochu spolupracovat, nechá nás žít a malinko se zahojit po loňské mrazivé katastrofě.
- sedíme si v našem skoro tříletém domečku a i když zatím netopíme, je tu příjemně a my pořád vnímáme, jak jsme to dobře postavili. A až navečer zatopíme v krbovkách, nebude už potřeba nic, ani televize, lepší je koukat do ohně.
- protože nikam nemusím, mám víc času a dokonce jsem utřela prach! To já skoro nedělám. Ne že by to nebylo potřeba, ale nejsem moc uklízecí.
- protože nikam nemusím, mám víc času a dokonce jsem si vzpomněla, že už je čas na velikonoční mazance. Upekla jsem, voní nádherně, dala jsem do něj (podle receptu) i muškátový oříšek a badyán, což jsem nikdy nedělala. Chutnat bude určitě taky moc dobře, ale vypadá blbě. Poněkud utekl k jedné straně. Měla jsem těsto trošinku řidší než mělo být. To ten rum, který jsem do těsta vlila i s máčenými rozinkami.


- protože nikam nemusíme autem, od oběda popíjíme Dornfelder 2011 z Horních Bojanovic, oblast velkopavlovická. Barva jako české granáty, míň tříslovin, ovocná vůně....jsem naprostý laik, ale tak to na mě působí.
- protože nikam nemusím, od rána prodělávám i čajíčkovou pitnou očistnou kůru s častými návštěvami WC. Včera jsem byla na lymfomasáži, tak to je k ní doprovodná činnost.
- protože nikam nemusím, vypadá to, že i na chvíli usnu.

Báječný den, navzdory počasí:)

Dřív, než bude pozdě

31. března 2012 v 8:19 | Katka |  Slunce v duši
Mám v sobě pár temných míst, se kterými nejsem schopna se vyrovnat. Zpočátku mě sice bolela mnohem víc, jak se mozek stále naplňuje novými a novým vjemy, asi sám zase jiné vytěsňuje, aby hlava nepraskla....ale nespokojenost a lítost nad tím, jak jsem se kdysi zachovala, že jsem nebyla schopna jednat citově, pudově, ale byla jsem svázaná společenským stereotypem, svými obavami, stydlivostí i leností zůstane navždy. A co je horší, i když jsem čím dál uvolněnější a "moudřejší", čas od času se zase nezachovám tak, aby mě to dlouho nemrzelo.

Poprvé jsem si dřív, než bude pozdě uvědomila, když náhle zemřela paní hospodyně ze školky, kam chodily moje dvě dcery. V naší vesnici jsme přistěhovalci. Daleko do domova, rodičů, sourozenců jsme před třiceti lety postrádali své blízké. Tato paní (navíc Věra jako moje máma) nás bezprostředně přijala jako bychom se znali léta. I proto, že se mé mámě podobala v tom, JAK se starala o rodinu, jaké měla záliby (ruční práce, zahrádka), jaké názory, vztah k práci, k životu, k dětem, stala se mi blízkou, ačkoliv jsme si o tom nikdy nepovídaly. A pak tu nebyla, aniž bych tušila, že je tak vážně nemocná....

Můj bratr byl ožrala a uchlastal se k smrti. Tak se to jevilo. Skutečnost byla úplně jiná a mnohem komplikovanější. Můj bratr byl nemocný člověk. Nemocný alkoholismem, z toho vyplývající psychickou labilitou, nedostatkem sebevědomí. V kombinaci s citlivou duší - katastrofa. Jeho neštěstí a zároveň neštěstí našich rodičů mělo počátek v hlubokém socialismu, někdy kolem roku 1964. Táta tehdy dostal nabídku pracovat po dva roky v Indii na stavbě strojírenského závodu. Já s mámou jsme měly přijet za ním, pro bratra nebyla v místě škola, jet nemohl. Vůbec si netroufám posuzovat jednání svých rodičů. Nevím, jak bych se zachovala já. Pro tátu, který nemohl studovat z důvodu politické nespolehlivosti to byla jedinečná příležitost, zadostiučinění, uznání jeho schopností.... A tak bratr, tak jako mnoho podobných dětí, strávil ty dva roky v internátě, který byl tehdy pro tyto účely zřízen. Psychicky ho to poznamenalo natolik, že to v sobě po celý svůj život nesl jako křivdu a mí rodiče se až do smrti za své rozhodnutí obviňovali. Viděli ho jako příčinu bratrova neuspořádaného života a i jeho smrti. Hrozné trauma. Bratrovy alkoholické výstřelky, nerozumné a často až kruté činy poznamenaly samozřejmě jejich zdravotní stav a urychlily jejich úmrtí.
Ke mně měl bratr vztah ukřivděné závisti. A zároveň hrdosti. Křivda přetrvala z dětství, závist z toho, že já jsem vystudovala VŠ a on coby "syn nespolehlivého" nesměl na obor, který miloval (a stejně se k němu později dostal - les), ale musel na ten, který společnost více potřebovala. Že byl na mě svým způsobem hrdý, poznal pouze můj mažel na naší svatbě, kde s ním vedl "závažný hovor". Mně to bratr nikdy neřekl. A já se ho trochu bála, trochu styděla a velice jsem ho postrádala.
V době, když už měl za sebou moc a moc špatného, hnusného, zlého a bolavého se pokoušel porazit démona v sobě v protialkoholické léčebně v nějakém hrozně zapadlém a zapomenutém koutě. Já už bydlela jinde, vše jsem sledovala jen zprostředkovaně od rodičů. Tehdy jsem četla knížku, kde hlavní postava byla zrovna tak nešťastná jako můj bratr. Ale našel se tam člověk, který v ni věřil a dokázal mu dát najevo, že i on má svoji cenu. Cítila jsem, že to je přesně ten vztah, který já mám ke svému bratrovi, ale neumím mu ho dát najevo. Už jsem měla napsaný obsáhlý dopis, založený v té knížce, kterou jsem byla odhodlána třeba ani do knihovny nevrátit, pokud by ji bratrův životní styl semlel, ale styděla jsem se, nenašla jsem odvahu se bratrovi přiblížit a poslat mu svoje city na papíře. Rodiče se vždycky snažili ochránit mě a moji rodinu od nepříjemných zážitků při styku s alkoholikem. Já zase je, pokud jsem se stala účastnicí něčeho, u čeho oni nebyli. A tak jsme společně lhali a mlžili ve snaze ušetřit se bolesti a bylo to k ničemu. Nefungovali jsme jako rodina, ve které každý za každým stojí a umí to dát najevo. A všem nám to chybělo.

Věřím, doufám a cítím, že v mé rodině s mými dětmi je to jiné. Že jsme k sobě mnohem otevřenější, umíme si své city dát najevo, objímáme se, chválime se. Je to především zásluha mých dětí a já jsem jim za to moc vděčná.

Přemýšlejme o sobě, o tom, že je vždycky lepší být upřímný a otevřený teď, protože potom - už je pozdě!

(Děkuju Amélii, že mi dává odvahu.)

Jičín

30. března 2012 v 21:05 | Katka |  Cestování

Jičín - město Rumcajsovo je pro mě spolehlivým projímadlem. Je to divné, ale je to tak. V době, kdy jsme nutně potřebovali finanční injekci v podobě provozního úvěru pro naše podnikání, jsme zde našli vstřícný přístup, velmi solidní jednání a úvěr jsme dostali. Naše spolupráce trvá už velmi dlouho a je oboustranně korektní, splňuje očekávání jak banky tak klienta. Vše je tedy v pořádku. Ve mně však přetrvává nervozita tehdejší doby a jakmile padne věta "jedeme do Jičína do banky", bleskem se uvolní moje útroby, což je často i dobře, organismus se zbaví balastu.
Jičín mě čekal i dnes odpoledne.
Abych se dostala do normálního rozpoložení a byla ve svém jednání při smyslech a soudná, snažím se tento nepříjemný jev odbourat příjemnými zážitky v Jičíně. Pokud to jde, bereme s sebou některou z dcer, konverzace cestou se tedy netočí okolo ekonomické situace firmy. Dcerám se v Jičíně líbí. Nejen pro jeho architekturu, památky, obchody, ale mají rády mexickou restauraci.


Stavili jsme se tam i dnes a musím (smutně) konstatovat, že jsem nebyla nadšená jako kdysi. Tortily, buritos, najos, enchilada....to už dnes není žádná exotika, když se podobné mňamky prodávají v kdejakém bufetu. Nějak je mi jedno, jestli je náplň v tortile nebo v arabském chlebu. Proto jsem si dala kupu dušené zeleníny s kupou syrové zeleniny a kousky vepřové panenky. To mi přišlo víc k chuti.

Opět jsme se pokochali drakem na okraji pěší zóny na Husově ulici, který je dílem absolventa turnovské umělecké školy Jiřího Kmoška. Ten je skvostný. Kovový a čím rezatější, tím hezčí.



"Na okraji pěší zóny na Husově ulici v Jičíně se od pátečního rána dočasně usídlil pohádkový drak. Velkou kovovou plastiku si tam mohou lidé prohlédnout v průběhu příštích dvou týdnů, než podstoupí finální povrchovou úpravu, a pak "natrvalo zakotví poblíž Rumcajsovy ševcovny v ulici Pod Koštofrankem."

To psali na jicinskozpravy.cz 22. 05. 2010. Zatím drak stojí na stejném místě stále a já si myslím, že mu to tam sluší.

Ovšem to, co jsem objevila cestou zpět k autu po Husově ulici, to mi učarovalo. Miluju secesi. A najednou koukám jako zjara - kde se tu vzal takový skvost? To tu snad nikdy nestálo? Ale stálo, ale bylo to zchátralé, potom asi zahalené do stavebního hávu, takže jsem si toho nevšimla a teď toto:


A to jsem ještě neviděla interiéry. Možná ani neuvidím, protože to zřejmě nebude pro moji společenskou kategorii. Uvidím, jestli se kdy osmělím, možná podporována ještě někým...

Toto jsem se dověděla o porevoluční historii budovy:

5.11. 1993 Marta Fuchsová, která po restituci roku 1991 získala hotel zpátky, prodává hotel České spořitelně a.s., která ho nechává chátrat. V roce 2001 prodává Spořitelna Grand Hotel Praha firmě Pod Zvičinou spol.s r.o., která prodává hotel 3.2.2006 nově založené firmě v Jičíně CF INVEST spol.s r.o. (vlastníci: František Gabriel a Semen Zuev). Po 5 letech náročné rekonstrukce (chátrající dům s padající omítkou - delší dobu ohrožoval kolemjdoucí) stavební firmou Františka Gabriela se podařilo vzkřísit Grand Hotel Praha do dnešní podoby se snahou o maximální zachování historických prvků. Po letech malicherných komplikací (ohledně přidělení 7 parkovacích míst ve Fügnerově ulici) způsobených neodoržením slibu pana starosty ing. Martina Puše je od září 2011 Grand Hotel Praha prozatím ve zkušebním provozu a to bez kolaudace.
A tady je k nalezení ještě víc:
http://www.grand-hotel-jicin.cz/

S těmito objevy se dnešní návštěva Jičína stala zase o něco snesitelnější.

Zimní oběť

30. března 2012 v 10:41 | Katka |  Knížky
V poslední době se na trhu objevilo hodně detektivek severských autorů. Já jsem právě dočetla Zimní oběť od autora jménem Mons Kallentoft.
Vlastní detektivní příběh je plný zla mezi lidmi, ještě k tomu mezi lidmi spřízněnými. Odehrává se v současnosti, ve Švédsku, je zamotaný a napínavý tak, jak má detektivka být.
Celým dějem se prolínají osobní nejistoty hlavní vyšetřovatelky, vztahy s rodiči, otcem dcery, přítelem....A to mě vždycky zaujme.
Hned zpočátku se mi líbilo toto:

" Na obyčejné diskotéce v libovolném maloměstě se potká sedmnáctiletá holka s dvacetiletým klukem. Dva lidé bez plánů, stejní a přece různí, ale s vůní a tušeními, která se zdají být těmi pravými. Po dvou letech se stane to, co se stát nesmí. Praskne tenká gumová blána a zrodí se nový život.
- Musíme to dát pryč.
- Ne, já to chci.
Jejich slova se míjejí, čas vyprší a na svět přijde dcera, slunce všech sluncí. Hrají si na rodinu. Uplyne pár let a pak něco oněmí, není to tak, jak si představovali, anebo si nepředstavovali vůbec nic a těla mají najednou vlastní vůli, jež se neřídí rozumem ani rozvahou.
Žádný výbuch, spíš vzduch unikající z propíchnuté pneumatiky sahající daleko a ještě dál do duše.
Nevolnictví lásky.
Hořce slastné. Po rozchodu, jakmile stěhovací auto s jejími věcmi zamířilo do Stockholmu, na policejní akademii, když Janne utekl do Bosny, si myslela: Budu bojovat proti zlu, potká mě dobro.
Je to přece tak jednoduché, že?
Pak bude láska opět možná. Nebo snad ne?"

Určitě doporučuji!


Naprosto k ničemu

29. března 2012 v 14:17 | Katka |  Jen tak
Sedím v kanceláři a připadám si naprosto k ničemu. Prázdná, bez inspirace co si počít s časem.
Dnes jsem si udělala volnější den, který ale měl svůj scénář a touto dobou jsem měla být jinde, dělat něco jiného, následovat mělo to a to a ještě tamto.
Dopoledne jsem byla služebně po nákupech, zde jsem nechala naše auto, v něm svoje klíče. Plán byl takový, že si manžel zajede domů na oběd a auto potom zase nechá zde. To byl ale MŮJ plán. Mně přišel tento postup logický, nebylo třeba ho popisovat, udílet pokyny a vysvětlení. V 11 přišel manžel, přejel domů, snědl oběd, auto nechal stát před domem a zase se odebral na pracoviště, které je asi 2 km odtud, v prudkém kopci...
A já tu teď sedím, myslím na to, že mám hlad, doma dobrý oběd, stejný hlad mají i slípky a koně, které za poledne krmím. V tomto rozpoložení mě ani nenapadá, co bych měla zde v kanceláři dělat...je toho určitě dost, ale já jsem prostě jak lokomotiva, která se octla mimo kolejí.
Mohla bych zavolat kolegu se služebním autem, aby mě odvezl za manželem pro ty klíče, ale v tom mi cosi brání. Nechce se mi poslouchat ty poznámky, co jsem, já trdlo, zase provedla ani koukat na významný úsměvy. Dcera má dnes dlouhý den, skoro stejně dlouhá je manželova pracovní směna.
Pročítám tedy různé blogy, objevila jsem Nadin, zdá se, že je to moje gusto. Povídání o životě. Tak, jak denně přináší originální příběhy. Ale neumím číst nepřetržitě několik hodin. A zrodil se nápad zaznamenat co jsem vymňoukla, zachovat vzpomínku a vyplnit čas.
Mohla bych ty dva kilometry do kopce taky ujít a klíče si vyzvednout...ale včera jsem si zhuntovala dosud nezhojenou operovanou nohu na zahrádce, celý den je mi zima a tak se mi prostě nechce.
Aha! Nápad! V kabelce mám knížku. Pro jistotu nosím s sebou nějakou knížku stále. Nerada někde čekám nečinně....tak proto.

Pointa: setkali se dva lidé, dva světy, žena a muž a soulad nenastalUsmívající se

Jako kočky a psi - III.

29. března 2012 v 7:33 | Katka |  Zvířata
Poté, co umřel Arri, nastal přesně ten čas, kdy bylo nutno co nejrychleji pořídit dalšího psa. Všem nám bylo smutno, ale zatímco já měla silné nutkání a touhu po štěňátku, manžel měl opačný názor - psa TEĎ ne. To teď znamenalo, že Eliška byla batole a pes se zdál manželovi pro plazivku nehygienický (Překvapený) a nebezpečný. Jenomže on nebyl celé dny doma a necítil to prázdno.
Uznávám, že jsem asi pro chlapa obtížnej jedinec, protože když něco cítím, jdu si za tím manžel nemanžel. Opravdu v tom nebyl záměr udolat ho a prosadit si svou za každou cenu....prostě se to tak nějak přihodilo, že jsme se se všemi dcerami ocitly ve Zverimexu. Náááhodou tam měli čtyři kníračí sourozence. Sice bezpapíráky, ale prý oba rodiče jsou také knírači. No jasně, že se nám líbili všichni. Ale z táty jsme měly ještě vítr. Za pár dní jsme se na ně šly JEN podívat znovu. Jenomže ze všech sourozenců tam zbyl už pouze jeden a bylo mu smutno!!! To už jsme přece nemohly dopustit, aby chudáček trávil další temnou noc samotinkej, opuštěnej v prázdné prodejně.
Přivezly jsme ho domů, manžel neskutečně zuřil...ani se mu nedivím, ale příroda si vše zařídila po svém. Jak se tak Denny (už měl jméno) motal v novém prostředí a pletl se pod nohy, skřípl mu manžel pacičku pod dveře. No to bylo pištění a naříkání! A pejsek měl u pána domu vyhráno. Ne tak já. Tam to trvalo déle.
O co víc mažel tohoto psa nechtěl, o to ho měl celý psí život raději. Dennyho asi opravdu poznamenalo to, že svých pár štěněčích dní strávil sám samotinkej v nevlídném prostředí. Mně připadalo, že nám byl vděčnej celej život, byl mazlivej až vlezlej, jeho pohledy byly výmluvné, očima dokázal vyjádřit všechno, co si přál. Ono toho nebylo zase tak mnoho - páníčka v křesle s nohama na stolku, aby na ně mohl ulehnout, přitulit se v posteli za kolena, čekat na polámané vánoční cukroví (každý rok se mnou pekl, seděl v pozoru a čekal...) a podobné psí radosti.
Exteriér Dennyho byl unikátní. Zbarvení by se dalo při dobré vůli nazvat pepř a sůl, ale jen pokud nebyl čerstvě ostříhán. Tehdy se měnil ve skvrnitou hyenu. Nejsem žádný expert na úpravu psí srsti a když jsem ho ostříhala, při nejlepší vůli jsem to nedokázala na stejnou výšku. Jeho srst měla bílou podsadu a pepř-sůl pesíky. Každá nerovnoměrnost vytvořila světlý flek. Trvalo vždycky tak týden než se vše vrátilo do normálu. Další ozdobou byly Dennyho uši. Kupírovat už se nesmí, boltce se mu nezaklopily ani když jsem je poctivě masírovala, a tak celý svůj život hrdě nosil pořádné plachty. Jednu výhodu to mělo - nikdy netrpěl na záněty uší. Ovšem někteří polští turisté na něj pokřikovali "netopieř, netopieř..."


Co do poslušnosti se silně podobal Bertovi. Krátce řečeno - věděl, kam patří, ale vždycky si šel nejprve po svém. A když si vše vyřídil, vrátil se, vrhl psí pohled a měl vyhráno. Já jsem vždycky říkala: "doteď jsme měli na pejsky smůlu, ale tenhle zmetek nám vydrží hodně dlouho." Byla to pravda. V dobré kondici se dožil čtrnácti let. Posledního půl roku měl trochu problémy se srdcem, dokonce užíval léky, ale kromě dvou kolapsů se choval jako mladý zdravý pes. Poslední večer už mu ale opravdu nebylo dobře, ještě o půl osmé večer u něj byla veterinářka, ošetřila ho, ale naději nedávala. Denny ležel v klidu na pelíšku, dýchal stále pomaleji a namáhavěji, bylo slyšet, že má vodu na plicích a pracuje ke konci. Ale byl ve svém, u svých, klidný, žádné naříkání....my leželi v posteli, usnout jsme samozřejmě nemohli....a v půl jedenácté slyšíme psí tlapky, hop - a Denoušek si skočil k manželovi do postele, uložil se za kolena jako normálně, jen to dýchání bylo čím dál těžší. Podložila jsem mu hlavu ručníkem, protože voda mu vytékala z dýchacích cest tlamou ven...tak jsme všichni leželi a poslouchali a za půl hodiny vydechl Denny naposledy.
Nebylo to smutné. Denny prožil dlouhý a krásný život ve zdraví, s lidmi, které miloval. Bylo obdivuhodné, s jakou noblesou svůj život dožil.

Raněna slovem

28. března 2012 v 13:08 | Katka |  Slunce v duši
V naší rodině jsou ženy v početní převaze. Možná proto máme vždycky psy a nikdy feny.
Přesto si myslím, že mužský prvek si my holky hýčkáme. Někdy se mi až zdá, že je to na můj úkor.

Jedu s jednou z dcer autem a vedeme obyklý, zdánlivě nezávazný a rovněž zdánlivě citově nezabarvený hovor.
"To ale máme to auto špinavý. Co je tu prachu!"
"To jo. Koupila jsem na to ty utěrky, ale nejsou lidi..."
"To auto je snad tvoje? Kdo by to měl dělat? Táta tímhle autem nejezdí."

Nejprve jsem nechápala. Přiznám, že jsem "chytla na první."
"Kdo? Kdokoliv. Třeba ty."
A uvnitř ukřivděná, jaká je ta holka potvora lenošná.... Toto auto není moje, táta s ním samozřejmě jezdí, ona taky a já od ledna nejezdím skoro vůbec.

Až s odstupem času mi došlo, že ona bránila tátu a vůbec jí nedošlo, že JEHO nikdo nenapadal, o něj vůbec nešlo. Nešlo vlastně o nic.

I takovou podobu má láska.

Pokus - omyl

27. března 2012 v 21:05 | Katka |  Jen tak
Stylem pokus - omyl se snažím dávat obrázkům přijatelnější rozměr. Jde to ztuha, ale já na to (s menší pomocí) přijduUsmívající se

Osho na každý den - LÁSKA

26. března 2012 v 23:51 | Katka |  Slunce v duši
Žijeme s manželem, scházíme se s přítelem, koneckonců to platí i o rodičích, i o dětech...
Často se o něčem dohadujeme, máme pocit, že nám ten druhý nerozumí, NECHCE rozumět, že nám snad dělá naschvály, protože mu jdeme na nervy, že nás nemá dost rád....
Myslím, že to všechny známe a býváme z toho rozčarované, naštvané, dokonce nešťastné a zdrcené. A přitom je to TAK prosté. Jen si to uvědomit.

" Láska je řeka. Nemusíte mít pocit, že jí něco chybí. Patří to k procesu lásky. Pokud cosi chybí, musíte s tím něco udělat - je to volání z vyšších vrcholů. Ale až jich dosáhnete, neucítíte uspokojení. Láska není nikdy uspokojena. Nezná uspokojení, ale je nádherná, protože je navždycky živá.

A vy budete mít neustále pocit, že něco neladí. I to je přirozené, protože když se setkají dva lidé, setkají se dva různé světy. Očekávat, že si dokonale sednou, znamená očekávat nemožné, a z toho vzniká zklamání. Nanejvýš nastane pár okamžiků, kdy je všechno v souladu, ale jsou to vzácné okamžiky.

Snažte se o vytváření souladu, ale nebuďte zaskočeni, pokud to nevyjde dokonale. A netrapte se tím, jinak to bude stále méně a méně ladit. Soulad nastává pouze tehdy, když se jím netrápíte. Nastává ve chvíli, kdy nejste v napětí, kdy už ani nic neočekáváte - nastává jen tak, zčistajasna."

(Osho na každý den - 365 meditací)

Mha za mnou, mha přede mnou

26. března 2012 v 19:12 | Katka |  Zahrada
Divím se, že se u nás dnes neukázala hasičská hlídka. S vyhlídkou čtvrtečního deště nebo sněžení jsme se pustili do jarního úklidu okolo domu. Ačkoliv se to nesmí, co jsme vyhrabali, to jsme spálili. V zimě jsme byli nepořádní, taky se nedalo moc často vyvážet kvůli sněhu, a tak se okolo koňské ohrady nahromadily kupy špatného sena. To jsme dnes ve dou partách odvozili a spálili. Nejprve já s Šárkou, pak Eliška se svým Ondrou. A když dorazil manžel z práce, pustil se do hrabání sice obecního pozemku, ale koukáme na něj ze dveří....tak je taky náš. Momentálně je opravdu všude kouřmo, my smrdíme jako kočovníci a těšíme se do sprchy. Ale byl to rest, který mě tlačil a netěšila jsem se na to, protože to je dřina.


Moje nové exempláře v zahrádce:

Vrbička


Převislý modřín



Koniklec se probudil


Harry v zamyšlení


Goro - to snad ani není westík tenhle smetákNerozhodný


Jak je vidět, oba naši psi jsou zanedbaní až hanba. Oni budou jarní kabátek oblékat 3. 4. To budete koukat, jak prokouknou.

Ve skleníku už se to zelená (i když málo). Za dnešek ty ředkvičky vyrostly snad o centimetr.


A zítra už začneme sít. Mrkev, hrášek, cibuli....na brambory je u nás ještě brzy.