Dřív, než bude pozdě

31. března 2012 v 8:19 | Katka |  Slunce v duši
Mám v sobě pár temných míst, se kterými nejsem schopna se vyrovnat. Zpočátku mě sice bolela mnohem víc, jak se mozek stále naplňuje novými a novým vjemy, asi sám zase jiné vytěsňuje, aby hlava nepraskla....ale nespokojenost a lítost nad tím, jak jsem se kdysi zachovala, že jsem nebyla schopna jednat citově, pudově, ale byla jsem svázaná společenským stereotypem, svými obavami, stydlivostí i leností zůstane navždy. A co je horší, i když jsem čím dál uvolněnější a "moudřejší", čas od času se zase nezachovám tak, aby mě to dlouho nemrzelo.

Poprvé jsem si dřív, než bude pozdě uvědomila, když náhle zemřela paní hospodyně ze školky, kam chodily moje dvě dcery. V naší vesnici jsme přistěhovalci. Daleko do domova, rodičů, sourozenců jsme před třiceti lety postrádali své blízké. Tato paní (navíc Věra jako moje máma) nás bezprostředně přijala jako bychom se znali léta. I proto, že se mé mámě podobala v tom, JAK se starala o rodinu, jaké měla záliby (ruční práce, zahrádka), jaké názory, vztah k práci, k životu, k dětem, stala se mi blízkou, ačkoliv jsme si o tom nikdy nepovídaly. A pak tu nebyla, aniž bych tušila, že je tak vážně nemocná....

Můj bratr byl ožrala a uchlastal se k smrti. Tak se to jevilo. Skutečnost byla úplně jiná a mnohem komplikovanější. Můj bratr byl nemocný člověk. Nemocný alkoholismem, z toho vyplývající psychickou labilitou, nedostatkem sebevědomí. V kombinaci s citlivou duší - katastrofa. Jeho neštěstí a zároveň neštěstí našich rodičů mělo počátek v hlubokém socialismu, někdy kolem roku 1964. Táta tehdy dostal nabídku pracovat po dva roky v Indii na stavbě strojírenského závodu. Já s mámou jsme měly přijet za ním, pro bratra nebyla v místě škola, jet nemohl. Vůbec si netroufám posuzovat jednání svých rodičů. Nevím, jak bych se zachovala já. Pro tátu, který nemohl studovat z důvodu politické nespolehlivosti to byla jedinečná příležitost, zadostiučinění, uznání jeho schopností.... A tak bratr, tak jako mnoho podobných dětí, strávil ty dva roky v internátě, který byl tehdy pro tyto účely zřízen. Psychicky ho to poznamenalo natolik, že to v sobě po celý svůj život nesl jako křivdu a mí rodiče se až do smrti za své rozhodnutí obviňovali. Viděli ho jako příčinu bratrova neuspořádaného života a i jeho smrti. Hrozné trauma. Bratrovy alkoholické výstřelky, nerozumné a často až kruté činy poznamenaly samozřejmě jejich zdravotní stav a urychlily jejich úmrtí.
Ke mně měl bratr vztah ukřivděné závisti. A zároveň hrdosti. Křivda přetrvala z dětství, závist z toho, že já jsem vystudovala VŠ a on coby "syn nespolehlivého" nesměl na obor, který miloval (a stejně se k němu později dostal - les), ale musel na ten, který společnost více potřebovala. Že byl na mě svým způsobem hrdý, poznal pouze můj mažel na naší svatbě, kde s ním vedl "závažný hovor". Mně to bratr nikdy neřekl. A já se ho trochu bála, trochu styděla a velice jsem ho postrádala.
V době, když už měl za sebou moc a moc špatného, hnusného, zlého a bolavého se pokoušel porazit démona v sobě v protialkoholické léčebně v nějakém hrozně zapadlém a zapomenutém koutě. Já už bydlela jinde, vše jsem sledovala jen zprostředkovaně od rodičů. Tehdy jsem četla knížku, kde hlavní postava byla zrovna tak nešťastná jako můj bratr. Ale našel se tam člověk, který v ni věřil a dokázal mu dát najevo, že i on má svoji cenu. Cítila jsem, že to je přesně ten vztah, který já mám ke svému bratrovi, ale neumím mu ho dát najevo. Už jsem měla napsaný obsáhlý dopis, založený v té knížce, kterou jsem byla odhodlána třeba ani do knihovny nevrátit, pokud by ji bratrův životní styl semlel, ale styděla jsem se, nenašla jsem odvahu se bratrovi přiblížit a poslat mu svoje city na papíře. Rodiče se vždycky snažili ochránit mě a moji rodinu od nepříjemných zážitků při styku s alkoholikem. Já zase je, pokud jsem se stala účastnicí něčeho, u čeho oni nebyli. A tak jsme společně lhali a mlžili ve snaze ušetřit se bolesti a bylo to k ničemu. Nefungovali jsme jako rodina, ve které každý za každým stojí a umí to dát najevo. A všem nám to chybělo.

Věřím, doufám a cítím, že v mé rodině s mými dětmi je to jiné. Že jsme k sobě mnohem otevřenější, umíme si své city dát najevo, objímáme se, chválime se. Je to především zásluha mých dětí a já jsem jim za to moc vděčná.

Přemýšlejme o sobě, o tom, že je vždycky lepší být upřímný a otevřený teď, protože potom - už je pozdě!

(Děkuju Amélii, že mi dává odvahu.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amelie Amelie | Web | 31. března 2012 v 12:07 | Reagovat

Nádherný článek, moc se mi líbil. Ano, ani u nás se city nedávaly najevo, neříkalo se Mám Tě rád(a). A já to svým dětem říkám, říkám to i lidem okolo. Je krásné psát a posílat dopisy. Škoda, že jsi nenašla odvahu dopis poslat. Za své city, za lásku se nikdy nemáme stydět. Každému chybí láska, každého potěší milé slůvko, pohlazení. Škoda, že na to, že jsme měli někoho rádi, přijdeme často až po jeho smrti.
Krásný den.

2 Yana Yana | E-mail | 18. června 2012 v 23:22 | Reagovat

Po přečtení mám téměř slzy v očích. každý máme svého kostlivce... Víš proč nikdy nechci řikat ani dětem ani svým psům nic špatného, nechci je ranit, nechci být netaktní, chci jenom chválit povzbuzovat, upozorňovat na to dobré a to zdůrazňovat. Je to u mě až chorobné, ale je to proto, že toho se mi  nedostávalo. Ráda se sem zase brzy vrátím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama