Jako kočky a psi - III.

29. března 2012 v 7:33 | Katka |  Zvířata
Poté, co umřel Arri, nastal přesně ten čas, kdy bylo nutno co nejrychleji pořídit dalšího psa. Všem nám bylo smutno, ale zatímco já měla silné nutkání a touhu po štěňátku, manžel měl opačný názor - psa TEĎ ne. To teď znamenalo, že Eliška byla batole a pes se zdál manželovi pro plazivku nehygienický (Překvapený) a nebezpečný. Jenomže on nebyl celé dny doma a necítil to prázdno.
Uznávám, že jsem asi pro chlapa obtížnej jedinec, protože když něco cítím, jdu si za tím manžel nemanžel. Opravdu v tom nebyl záměr udolat ho a prosadit si svou za každou cenu....prostě se to tak nějak přihodilo, že jsme se se všemi dcerami ocitly ve Zverimexu. Náááhodou tam měli čtyři kníračí sourozence. Sice bezpapíráky, ale prý oba rodiče jsou také knírači. No jasně, že se nám líbili všichni. Ale z táty jsme měly ještě vítr. Za pár dní jsme se na ně šly JEN podívat znovu. Jenomže ze všech sourozenců tam zbyl už pouze jeden a bylo mu smutno!!! To už jsme přece nemohly dopustit, aby chudáček trávil další temnou noc samotinkej, opuštěnej v prázdné prodejně.
Přivezly jsme ho domů, manžel neskutečně zuřil...ani se mu nedivím, ale příroda si vše zařídila po svém. Jak se tak Denny (už měl jméno) motal v novém prostředí a pletl se pod nohy, skřípl mu manžel pacičku pod dveře. No to bylo pištění a naříkání! A pejsek měl u pána domu vyhráno. Ne tak já. Tam to trvalo déle.
O co víc mažel tohoto psa nechtěl, o to ho měl celý psí život raději. Dennyho asi opravdu poznamenalo to, že svých pár štěněčích dní strávil sám samotinkej v nevlídném prostředí. Mně připadalo, že nám byl vděčnej celej život, byl mazlivej až vlezlej, jeho pohledy byly výmluvné, očima dokázal vyjádřit všechno, co si přál. Ono toho nebylo zase tak mnoho - páníčka v křesle s nohama na stolku, aby na ně mohl ulehnout, přitulit se v posteli za kolena, čekat na polámané vánoční cukroví (každý rok se mnou pekl, seděl v pozoru a čekal...) a podobné psí radosti.
Exteriér Dennyho byl unikátní. Zbarvení by se dalo při dobré vůli nazvat pepř a sůl, ale jen pokud nebyl čerstvě ostříhán. Tehdy se měnil ve skvrnitou hyenu. Nejsem žádný expert na úpravu psí srsti a když jsem ho ostříhala, při nejlepší vůli jsem to nedokázala na stejnou výšku. Jeho srst měla bílou podsadu a pepř-sůl pesíky. Každá nerovnoměrnost vytvořila světlý flek. Trvalo vždycky tak týden než se vše vrátilo do normálu. Další ozdobou byly Dennyho uši. Kupírovat už se nesmí, boltce se mu nezaklopily ani když jsem je poctivě masírovala, a tak celý svůj život hrdě nosil pořádné plachty. Jednu výhodu to mělo - nikdy netrpěl na záněty uší. Ovšem někteří polští turisté na něj pokřikovali "netopieř, netopieř..."


Co do poslušnosti se silně podobal Bertovi. Krátce řečeno - věděl, kam patří, ale vždycky si šel nejprve po svém. A když si vše vyřídil, vrátil se, vrhl psí pohled a měl vyhráno. Já jsem vždycky říkala: "doteď jsme měli na pejsky smůlu, ale tenhle zmetek nám vydrží hodně dlouho." Byla to pravda. V dobré kondici se dožil čtrnácti let. Posledního půl roku měl trochu problémy se srdcem, dokonce užíval léky, ale kromě dvou kolapsů se choval jako mladý zdravý pes. Poslední večer už mu ale opravdu nebylo dobře, ještě o půl osmé večer u něj byla veterinářka, ošetřila ho, ale naději nedávala. Denny ležel v klidu na pelíšku, dýchal stále pomaleji a namáhavěji, bylo slyšet, že má vodu na plicích a pracuje ke konci. Ale byl ve svém, u svých, klidný, žádné naříkání....my leželi v posteli, usnout jsme samozřejmě nemohli....a v půl jedenácté slyšíme psí tlapky, hop - a Denoušek si skočil k manželovi do postele, uložil se za kolena jako normálně, jen to dýchání bylo čím dál těžší. Podložila jsem mu hlavu ručníkem, protože voda mu vytékala z dýchacích cest tlamou ven...tak jsme všichni leželi a poslouchali a za půl hodiny vydechl Denny naposledy.
Nebylo to smutné. Denny prožil dlouhý a krásný život ve zdraví, s lidmi, které miloval. Bylo obdivuhodné, s jakou noblesou svůj život dožil.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Květa Květa | Web | 29. března 2012 v 9:39 | Reagovat

Milá Kati, nedá mi to, abych nepochválila tak krásný, dojemný a přitom docela obyčejný příběh o šťastném pejskovi, který měl veliké štěstí na své milující páničky. Bylo by to na dlouhé psaní, snad jen to, že naše zvířátka obohatí náš život, jsou to přítulníčci, mazlivci, někdy taky tvrdohlavi a neposluchové, ale přitom vděčni za každé pohlazení a dobré slovo. Mluvím z vlastní zkušenosti, jinde to asi tak v pořádku nebude, ale o tom raději nepřemýšlím, bolelo by mne srdce. Prostě zvířátka miluju a bez nich si svůj život nedokážu představit.
Mějte se tam u vás príma a přeji hezký den !

2 Katka Katka | 29. března 2012 v 12:56 | Reagovat

[1]: Děkuju.

3 alena alena | E-mail | 21. května 2013 v 19:03 | Reagovat

Moc se mi to povídání líbilo,i jsem si tise poplakala.Nedávno mi umrela moje pejsanda,mela 15 a pül.U nás tomu bylo zase naopak,já pejska nechtela a manzel ji prinesl domu,ale za dva dny bych uz ji nikdy nedala pryc.Tak ten cas s ní hrozne rychle utekl,já uz si pejska porizovat nechci a co zustane jsou jen vzpomínky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama