Raněna slovem

28. března 2012 v 13:08 | Katka |  Slunce v duši
V naší rodině jsou ženy v početní převaze. Možná proto máme vždycky psy a nikdy feny.
Přesto si myslím, že mužský prvek si my holky hýčkáme. Někdy se mi až zdá, že je to na můj úkor.

Jedu s jednou z dcer autem a vedeme obyklý, zdánlivě nezávazný a rovněž zdánlivě citově nezabarvený hovor.
"To ale máme to auto špinavý. Co je tu prachu!"
"To jo. Koupila jsem na to ty utěrky, ale nejsou lidi..."
"To auto je snad tvoje? Kdo by to měl dělat? Táta tímhle autem nejezdí."

Nejprve jsem nechápala. Přiznám, že jsem "chytla na první."
"Kdo? Kdokoliv. Třeba ty."
A uvnitř ukřivděná, jaká je ta holka potvora lenošná.... Toto auto není moje, táta s ním samozřejmě jezdí, ona taky a já od ledna nejezdím skoro vůbec.

Až s odstupem času mi došlo, že ona bránila tátu a vůbec jí nedošlo, že JEHO nikdo nenapadal, o něj vůbec nešlo. Nešlo vlastně o nic.

I takovou podobu má láska.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Květa Květa | Web | 28. března 2012 v 17:18 | Reagovat

Ahoj Kati, jdu tě jen pozdravit, pěkně jsi to napsala a taky máte pěkné pejsky. To je vše, na co se dnes zmůžu, není mi "nic moc", jdu odpočívat. Ahoj!!!

2 Ivet Ivet | Web | 28. března 2012 v 18:17 | Reagovat

Hm, každá dcera brání tátu, někdy to vydrží po celý její život, dokonce znám případ, že má radši tátu než vlastní mámu.-:( S autem problémy nemáme, žádné nyní nemáme, tak se necháváme vozit!-:))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama