Duben 2012

Náš život s koňmi - Parkiet

30. dubna 2012 v 18:06 | Katka |  Zvířata
To podivné slovo Parkiet bylo jméno našeho prvního koně.

Takhle upravený byl jen na nejslavnější příležitosti (jako např. 270. výročí úmrtí F. A. Šporka, kde byl členem průvodu)


Už výběr vhodného koně byl pro nás složitý. Když se člověk rozhodne udělat takovou investici, hledí, aby to, co pořídí, bylo kvalitní, nějakou dobu mu to vydrželo a bylo to za přijatelný peníz. Proto jsme pátrali na internetu v kategorii mladších koní. Cenově jsou dražší koně středního věku již s nějakou kariérou než koně mladí nezkušení nebo staří unavení. Přesto jsem byla překvapená, když mi zkušená koňařka radila, abychom pořídili koně staršího, tzv. vysloužilého. A říkala, že pro Elišku to bude kůň tak na dva roky, naučí ji jezdit a pak už jí nebude stačit. Tomu jsem nevěřila a navíc - kde je ta perspektiva? Myslela jsem si. Stokrát jsem jí později dala za pravdu. Starý kůň je učitel, což jsme samozřejmě potřebovali jak my rodiče = ošetřovatelé, tak dcera = jezdkyně a ošetřovatelka (dva v jednom). Dokonce nám dala tip právě na tehdy osmnáctiletého Parkieta.

Parkiet byl angloarab, původem z výborného polského hřebčína Janów Podlaski. Tento hřebčín byl založen již roku 1816 a o jeho velmi zajímavé historii je možné si počíst třeba na http://jitenkaa.blog.cz/0904/hrebcin-janow-podlaski-polsko. Když se dostal k nám, měl za sebou, soudě podle poničených nohou, zřejmě náročnou závodní kariéru v Polsku. Když byl poté prodán do ČR, ještě asi tři roky jezdil parkury a potom u dalšího majitele působil ve veřejné jízdárně jako učitel a kamarád mnoha začínajících jezdců. Pro svou povahu byl velmi oblíbený a to byl také důvod jeho putování k nám. Majitel ho musel prodat, protože na něm chtěl jezdit každý, kdo preferuje klidné koně a tak měl Párek (tak mu většina lidí říkala) moc práce a byl by brzy naprosto odrovnaný.

K nám šel jakoby do důchodu. Ještě dva roky s ním Eliška jezdila i veřejné tréninky. Vzhledem k tomu, že už měl Páruška jen jednu jezdkyni a celou novou milující rodinu, byl jeho důchod, myslím, moc pěkný. On Elišku provedl zkouškami jezdce ZZVJ, zúčastnil se s ní mnoha hobby akcí, veřejných tréninků, oslav, několika hubertových jízd a hodně hraní a kamarádského blbnutí.

Hraní


Pózování


Učení


Závodění (hobby, tzn. NE profi)


Odpočinek a mazlení


Pája měl klidnou a někdy vzpurnou povahu. Byl si vědom své nadřazenosti, pokud na něm seděl naprostý amatér jako já. Se zkušeným jezdcem byl bezproblémový, skoky si spočítal sám, nepotřeboval silné pobídky...ale když něco nechtěl, tak tedy opravdu.

Zde se vyhýbá imitaci vody, ani trenér ho tam nedotlačil


Jeho nejlepší výkony v době, kdy byl nu nás:

Maxi skok - Parkiet jako vítěz skočil 120 cm (v 19 letech !!! a bez nucení)



Hobby závody v Zálesí 70/80 cm (Parki skončil na svém nejlepším 6. místě, na překážce břízky je krásně vidět, jak tam nechtěl a Eliška to včas postřehla a zvládla ho)


A když něco chtěl, tak taky doopravdy. Zažili jsme s ním dvě extrémní příhody, které to dokazují.

Ale o tom až příště...

F. A. Špork - Krajinář

29. dubna 2012 v 22:34 | Katka |  F. A. Špork
Osobnost hraběte Františka Antonína Šporka mě doslova fascinuje. Proto si dovolím ještě jednou se vrátit k jeho životu, ale hlavně dílu, které je v krajině jeho bývalého panství stále patrné. Jeho projekty byly tak nadčasové a osvícené, že mnohé přetrvaly do dnes a stále bychom se jimi mohli inspirovat.


Z čeho pramení Šporkova výjimečnost?

Otcova výchova byla velmi přísná. Sourozenci spolu chodili do školy k jezuitům v Kutné Hoře a na univerzitní přednášky v Praze. Po ukončení studií nastoupil F. Antonín, již po smrti otce, v letech 1680-1681 kavalírskou cestu do západní Evropy. Nejvíce na něho zapůsobilo kultivované prostředí francouzského dvora. Po návratu, ve svých 22 letech, převzal správu přidělených zděděných statků: Lysá nad Labem, Choustníkovo Hradiště, Konojedy a Malešov u Kutné Hory. Vzhledem ke svárlivé povaze dosáhl v království pouze spíše titulárních hodností komorníka, tajného rady a místodržícího. Ještě v době nedospělosti se soudil se svými poručníky (strýci). Byl dokonce uvězněn na Pražském hradě. V letech 1729-1730 se dostal do sporu s jezuity a byl za své literární, vydavatelské a sběratelské aktivity obviněn z kacířství.

Nedá mi to a musím se sem překopírovat charakteristiku F. A. Šporka tak, jak je uvedena na oficiálních stránkách Hospitalu http://www.hospital-kuks.cz/

STEJNĚ BARVITÝ A PROTIKLADNÝ


byl i kukský pán. František Antonín Špork (1662-1738) jako syn vestfálského vojáka, který to v 17. století dotáhl na majetného císařského generála, trpěl celý život komplexem ze svého nízkého původu, kvůli němuž na něj stará šlechta hleděla tak trochu s podezřením. O to horečnější byla Šporkova veškerá činnost, v níž se - zase jako v baroku - světla záslužných činů střídají se stíny osobních a dobových nectností.
Špork se hned jeví jako fundátor skvělých děl, hned zas jako ješitný sudič o každou maličkost. Je lakotným hospodářem, ale při jeho slavnostech teče víno z kašen. Vydává memoriály o křivdách, které mu činí církev sv., ale dává překládat hloubavou náboženskou literaturu. Chce duchovně vést své poddané, ale neváhá je při sebemenší příležitosti zmrskat. Je mystickým poustevníkem, ale zároveň se snaží získat pozornost dvora obskurním řádem a vztyčením pomníku císaři. Holduje divadelní a lovecké zábavě, a přitom staví na odiv svou spiritualitu v podobě založených klášterů a špitálů. V jeho službách působí nejlepší umělci své doby (sochař Matyáš Bernard Braun, rytec Michael Heinrich Rentz či architekt Giovanni Battista Alliprandi), jiní se budou objevovat příležitostně (malíř Petr Brandl), další jen prolétnou okolo (básník Johann Christian Günther nebo skladatel Johann Sebastian Bach).
Protikladné rysy Šporkovy osobnosti se projevují ve každém hraběcím počinu, ale při všem vyniká jeho podnikavost a činorodé zakladatelství, jehož je Kuks nejlepším dokladem.

Jakožto aristokrat se snažil o reprezentaci své zámožnosti a o projevení svých myšlenkových představ. Trvalý odkaz této významné barokní osobnosti pro budoucí generace představují jeho:
= kulturní počiny v oblasti divadelní - uvedení italské opery do Čech,
= hudební - např. rozšíření lesního rohu v Čechách,
= stavební,
= výtvarné,
= vydavatelské - vydával literární díla i umělecké tisky, které se šířily díky jeho tiskárně v Lysé n. L.
= mecenášské - podporoval řadu schopných umělců Po Rudolfovi II. je uváděn jako druhý největší zadavatel uměleckých prací v Čechách, jeho knihovna čítala 57 000 svazků
= založil v Čechách Řád sv. Huberta
= jako první u nás organizoval parforsní hony
= jako první u nás zavedl hru, která je předchůdcem golfu, pochází ale z Francie

Mimořádné dílo představuje ztvárnění krajiny v barokním duchu. Tuto svoji činnost rozvíjel na všech svých panstvích. Řada kompozičních prvků i objektů je v území dobře čitelná podnes.

Mapa panství - historická a současná



Hrabě se obklopil vynikajícími umělci. Nejen velice kvalitní pískovec představoval zdroj materiálu pro tvorbu sochařských děl, ale také vegetační prvky - stromy se staly předmětem uměleckého vyjádření a kompozičního krajinného chápání. Došlo tak k mistrnému promyšlenému propojení barokní architektury, sochařství a malířství s přírodou v jeden komponovaný celek. Vzniklo tak vrcholné dílo barokní krajinářské kompozice. Kuks současně představoval ve své době na přelomu 17. a 18. století významné centrum společenské, kulturní i duchovní.

F. A. Špork se svými umělci krajinu nejen respektoval, ale i umělecky dotvářel v duchu promyšlené barokní kompozice. Součástí umělecké tvorby byla příroda sama se svým reliéfem, vodními toky, lesními porosty, jednotlivými rostlinnými prvky a zejména specifická atmosféra území - genius loci.

Svůj vztah ke stromům demonstroval Špork vlastním kryptogramem FAGUS (Franz Anton Graf von Sporck), jehož litery symbolizovaly jeho jméno. FAGUS = buk.

FAGUS - buk jako symbol F. A. Šporka s personifikací Pravdy a Času.


V lokalitě dnešního Betléma nechal umělecky přetvořit právě buk, který představoval sv.Eustacha - patrona lovců. Ještě v r. 1778 byla tato řezba zaznamenána a popsána.

Vedle bukových, dubových a lipových alejí měly své podstatné zastoupení ovocné aleje podél hranic pozemků, zejména polí a luk.
Samostatnou a velmi podstatnou kapitolou v kompozičním vnímání územního celku panství jsou solitérní stromy. Jejich umístění v terénu je patrné na starých mapách i dobových malbách a rytinách.


Krajinná tvorba F. A. Šporka nezřídka překračovala hranice panství.

Při procházkách v okolí svého domova jsem vlastně stále na bývalém Šporkově panství. Potkávám i takovéto připomínky Šporkovy doby:

Nejsvětější Trojice ve Stanovicích, Sv. Florian mezi Stanovicemi a Žirčí, Sv. Jan z Boha mezi Choustníkovým Hradištěm a Kocbeří


Mostek nad Hospitalem


Po hraničních kamenech panství vede dokonce naučná stezka.

Goro je všechny spočítal


A to je ze Šporkovy doby vše. Ale ještě přijde něco...

Tři hádanky

28. dubna 2012 v 18:17 | Katka |  Jen tak

Právě jsme se vrátili z účelové procházky se psy ze Stanovic do Kuksu (šli jsme pro cenu vítězce z článku F. A. Špork - Kuks IV.) podél řeky. Normáně tu bývá chládek, dnes i tady bylo vedro. Psi měli jazyky až na vestě, řeka je lákala. Ale břehy jsou tu vysoké a strmé. Goro už tam spadl jednou, to ještě když měl páníčka - mýho tátu. Horko těžko jsme ho našli podle kňučení, stál na krajíčku, jen jen spadnout do prudkého proudu. I dnes byla řeka skoro divoká. Goro koukal jako uhranutý na to, jak se voda převaluje, vyvěrá kolem kořenů stromů, čeří se nad kameny....moc se mu to líbilo


HÁDANKA Č. 1: Jak se jmenuje ta řeka?

Na lukách už kvete kde co, střemchy voněly a mezi orseji se trochu ztrácela kytička, která pro nás není obyvklá.


HÁDANKA Č. 2: Jak se jmenuje tahle kytička? A roste u vás???

Asi inspirován Braunovou tvorbou, neznámý sochař vytvořil podivné dílo. Chodila jsem kolem dokola, nedávalo mi to smysl, pak mě přece jen cosi napadlo, ale nevím, nevím...

Totéž dílo zepředu - a zezadu.


HÁDANKA Č. 3: Co myslíte? Co představuje toto sochařské dílo?

Jsem opravdu zvědavá na vaše odpovědi.

Jak do nich dostat zeleninu?

28. dubna 2012 v 14:36 | Katka |  Pro Jarušku aneb poraďte, sousedko
Všichni to víme, že zelenina je zdravá. Já s tím problém nemám. Ani v nejmenším. Zeleninu mám moc ráda a snad víc upravenou než čerstvou. Ale vždycky to tak nebývalo. Ze všech druhů zeleniny jsem měla nejraději okurky a kedlubny. Špenát? Dušená mrkev? Zelené fazolky? Brokolice za mého mládí nebyla, ale patřila by tam taky. FůůůjNerozhodný , říkala jsem stejně jako ostatní děti. A dnes tohle všechno patří k mým oblíbeným pokrmům. Tak to vařím, Šárka si se mnou pochutnává, Eliška trpí a manžel to nejčastěji hodnotí jako "zvláštní". Zvláštní je obyvkle to, co mu moc nechutná, ale nechce mě naštvat.

Je ale pár zeleninových jídel, která už i oni dva sní snad dokonce i s chutí. Patří tam dušená mrkev (pokud je k ní dobré maso, tak to vůbec nemá chybu), některé zeleninové pomazánky, lečo....

Dnes jsem "nacpala zeleninu" do karbanátků. Kapustových. Kapusta v nich ale tvořila tak 20 %, zbytek bylo opravdové maso. Mně to chutnalo už syrové, hotové pak tolik, že mě popadl známý vlčí hlad, byla bych jich spráskala pět....obědvali jsme s manželem sami a co myslíte?


"Co je v těch karbanátkách?"
"Kapusta."
"Aha, mně to přišlo takový zvláštní." (Ale snědl jich pořádnou porci.)

Že jich ještě hodně zbylo? Nevadí. Večer přijede Š ze studií, po zkoušce, vsadím se, že té bude úplně jedno, jestli v nich je nebo není kapusta.

Překvapení pro mě

28. dubna 2012 v 13:47 | Katka |  Jen tak
Velké překvapení na mě dnes ráno vyjuklo v komentářích. Od Alis jsem dostala svoje první ocenění. Něco takového jsem vůbec nečekala, protože jsem "mladá" bloggerka, s ne moc velkou návštěvností a skoro s žádnými zkušenostmi. Mám velkou radost. A taky starost. Jednak asi neposbírám 15 oblíbených blogů, které by ještě k tomu toto ocenění už neměly, jednak opět pracuji metodou pokus - omyl, abych si ocenění vůbec umístila na stránkuUsmívající se Už se mi podařilo ledacos, jen ne to pravé.

Relativně nejjednodušší snad bude 7 informací o sobě:

1. asi jsem maniodepresivní typ
2. právě jsem v manické fázi, která trvá už druhý rok,možná se tomu taky říká druhá míza Usmívající se
3. přesto mě bolí kde jaký kloub v těle
4. konečně vím, jak na to a užívám si to - čím míň požaduju a očekávám a čím víc dávám, tím víc dostávám
5. trpím chronickým nedostatkem času
6. co dělám, dělám ráda (nebo aspoň ne nerada), když to nejde takhle, raději to nedělám
7. žiju TEĎ

A komu bych ráda předala ocenění:

http://hanahavova.blog.cz
Haně za hezké povídání ze života.


Ach jo - ostatní mé oblíbené odkazy jsou mnohem starší než jeden rok. A teď nevím, abych neporušovala pravidla - jestli si mohu své ocenění vystavit, když jsem nesplnila podmínky a jestli ho mohu předat dál později, až najdu svůj mladý oblíbený blog.

Alis - děkujuUsmívající se

Náš život s koňmi - Je co závidět?

27. dubna 2012 v 21:45 | Katka |  Zvířata
Konečně se dostávám k velmi podstatné součásti našeho domácího hospodářství, našeho života. Začnu ale od konce, tedy ode dneška. To proto, že to, co jsme zažili dnes, taky patří k životu s koňmi.

Nejprve musím konstatovat, že jsme naprostí amatéři. Každý kovaný koňák by si před námi uplivl. Myslím, že vztah lidí ke koním je asi čtvero druhu. Jedni jsou opravdoví, zapálení a zkušení koňáci, druzí řeknou "to vám závidím", třetí "to bych se bál(a)" a čtvrtým je to fuk. Já ani můj manžel jsme nikdy s koňmi nenabyli žádnou zkušenost. Když byly starší dcery tak šestnáctileté, měly možnost navštěvovat jednu stáj, kde se naučily teorii, ošetřování i základy ježdění. Byly nadšené, všechno včetně prázdninového pobytu s ubytováním a celodenním stravováním nás stálo "pouze" jejich práci ve stáji a na senách. Trvalo to asi tři roky, pak přišly jiné zájmy, jiné místo studíí. Když dorostla nejmladší dcera, která je o 11 let mladší než nejstarší, taky zatoužila po styku s koňmi. I proto, že byla v předškolním věku často nemocná, jevilo se nám to jako dobré řešení pro posílení její kondice. Asi dva roky chodila do jiné stáje, převážně k poníkům. Dětí bylo hodně, poníků málo, dcera ne moc průbojná, v podnikání se dařilo a v plánu byl rodinný domek s rozlehlými pozemky. Co nás zákonitě napadlo? Pořídit koně vlastního. Šéfová stáje nám to rozmlouvala, na finanční analýze dokazovala, že kdybychom jezdili za peníze co hrdlo ráčí, přesto nás to bude stát méně než vlastní kůň a budeme mít čistou hlavu. Dokonce uváděla takovou průpovídku:
"Měl jsem čas, přátele, peníze - teď mám koně." To všechno je pravda. A pak je tu ještě něco, co vám nedovolí počítat peníze ani čas ani zklamání z toho, jakých úspěchů by se dalo s koněm dosáhnout, jen kdyby to dítě bylo dravější a pilnější....to něco neumím popsat, jen vím, že je to krásné mít koně. I když vám k ničemu konkrétnímu nejsou.
Přesto, že se dcera (majitelka koně) naučila základům ježdění, složila zkoušky základního výcviku, odjela pár parkurů na veřejných trénincích a potom nějak na soutěžení zanevřela, nyní je ve stavu, kdy koně moc, moc miluje, ale mohla by jim dávat víc...můj názor na tento stav je "škoda, ale koně už nám stokrát dali to, co jsme od nich očekávali - markantní zlepšení jejího zdravotního stavu, tělesné konstituce a psychiky." Po této stránce je to výborné.

No a proč jsem se do tohoto tématu pustila právě dnes? Co myslíte, že dělá člověk na následující fotce?


Opravuje ohradu, posiluje elektrický ohradník. A proč to dělá? Protože jsme ty dva čtyřnohé pomocníky dnes brzo ráno v hustém provozu chytali na státovce na Trutnov. Nebyl to vůbec hezký zážitek. A sem bych vložila tu otázku z nadpisu Je co závidět? I tohle se totiž občas přihodí. Byla to jen a jen naše chyba. Vždycky si vzpomenu na šéfku ze stáje, kam chodila Eliška. Někomu se zdála přehnaně opatrná, taková a maková, ale jsou věci, které mě naučila ona, avšak já je jen velmi obtížně předávám manželovi. On je až moc empatický a často nedodržuje zásadu musíš myslet jako kůň a ještě k tomu musíš být vždycky o myšlenku před ním. To dnes ráno (tedy asi spíš už večer) nebylo a vymstilo se nám to.

Jak tedy myslel kůň? Kůň nemyslel. On se jenom choval jako kůň. Kůň se pase a při tom "kočuje." Ani ti naši nechtěli utéct. Byl vítr, vycukal pásku z izolátorů, ta ležela tak dvacet centimetrů nad zemí, což naši koníci nepovažovali za zábranu a tak se pásli a pásli, až se dopásli na silnici. Tam na ně přišel jeden náš kamarád někdy po šesté. Snažil se je natlačit zpět, ale koně už byli nervní z aut, otočili se a vydali se opačným směrem. A to hezky rychle. Podařilo se mu je nasměrovat přes mostek na pole, tam je chvíli držel za hřívu, ale pak prý kobyla zareagovala na zvuk našeho auta a nedala se udržet, pokračovala znovu po silnici a pryč. Valach za ní. Když jsme přijeli my, domnívali jsme se, že nás poznají a uklidní se, ale ne. Provoz byl hustý, oni splašení a běželi. Nakonec se podařilo silnici zablokovat z jednoho směru náklaďákem, z druhého naším autem a koně vytlačit na louku. Tam už se nechali zklidnit a postupně jsme je směrovali na vodítku pěšky k domovu. Stále ale byli neklidní, nechávali jsme je proto popásat a cesta trvala dost dlouho. Museli jsme ještě jednou přejít silnici, což bylo zase trochu akční, ale vše dobře dopadlo, nikomu se nic nestalo.

Koně byli z ranní akční vycházky tak utahaní, že ačkoliv normálně jsou celý den venku na pastvě, dnes až do pozdního odpoledne pospávali v otevřených stájích.

A závěr? Mea culpa, mea maxima culpa (Naše a jen naše vina). Kde byly chyby? Ohrada neměla elektrický okruh. To proto, že tato část byla rozšířena nedávno, aby koníčci měli víc pastvy a nebyl čas a materiál udělat to pořádně - oni jsou přece hodní. Koně neměli ohlávky, aby se koníčci neodřeli, aby je to neobtěžovalo, oni jsou přece hodní. Takže jak je ten kamarád držel za hřívu, kdyby měli ohlávky, mohl je za ně chytit a v pohodě je odvést. Nebylo to daleko. Nedůslednost a přílišný (hloupý) "soucit" se zvířecím přítelem se nevyplácí.

Za čtyři roky, co koně máme, je to třetí větší průšvih, vždycky naší vinou, naší nedůsledností, naším nepochopením koňských reakcí. Myslím, že to není mnoho a vždycky to dobře dopadlo. Ale možná se nabízí otázka - Stojí to za to? Je rozumné se hrabat do něčeho, kde jsem amatér? A tudíž - Je co závidět?

Jsem paličák a pokud se nestane nic horšího, pořád vzpurně říkám "ano, stojí to za to."

Valach Kahan a kobylka Comtesse při večerním krmení


A máme ve stáji vlaštovky Usmívající se - pro štěstí


Neusínat sama

26. dubna 2012 v 19:47 | Katka |  Knížky
Mám kamarádku, která došla k názoru, že životem neprochází tak, jak by si přála, jak by dokázala, nedosahuje takových met, na které má schopnosti. A to hlavně proto, že na ni byli rodiče moc hodní a také proto, že po absolvování VŠ místo aby si vybojovala své místo na slunci a osamostatnila se, raději hledala svou záchranu v manželství.

Nevím, jestli si svůj názor v knížce Collette Dowlingové Neusínat sama potvrdila nebo v té knížce naopak našla příčinu svých (snad) neúspěchů a z toho plynoucích citových, názorových i skutkových zmatků. Knížku mi půjčila s tím, že to spolu probereme.

Musím přiznat, že se mnou názory autorky chvílemi dost cloumaly. Na mě je to prostě moc americké a feministické. Mně jejich mentalita nesedí.

Dowlingová hledá přičiny toho, proč jsou dnešní ženy nespokojené, nervózní, rozhárané. Vidí je v tom, že se bojí vzít život do svých rukou. Podle ní vše začíná už výchovou malých holčiček, které jsou vedeny jinak než kluci. Jsou ochraňovány, směrovány tak, aby se raději vyhýbaly konfliktům a problémům místo aby je řešily, zatímco klukům se věnuje méně péče, jsou nabádáni, aby neplakali, potká-li je nějaký průšvih. Na děvčátka je stejně pohlíženo i ve škole. Po dokončení studií chtějí dívky pokračovat v takto pohodlném životě a v jejich podvědomí je zakotveno, že ho najdou v manželství. Tam pak očekávají, že manžel bude jejich ochránce a živitel a ony na oplátku povedou domácnost, budou vychovávat děti. Potud se mi zdálo vše v souladu s mým názorem.

Ale teď! Manželství, domácnost a výchova dětí jsou brány jako neúměrná zátěž ženy, která jí nedovolí, aby se rozvíjela, žila svůj život se svými zájmy, manželovi je bezmezně oddána až poddána, což vede k její degradaci, ztrátě intelektu, krásy, nálady, postavy......a je z ní uplakaná nervózní naprosto závislá osoba, kterou manžel neshledává dostatečně atraktivní, aby s ní vydržel a vyhýbá se jí tím, že je stále v práci (nebo jindeNerozhodný). Práce v domácnosti je nahlížena jako téměř podřadná obtěžující činnost, která je příčinou všeho neštěstí dnešní ženy, protože je tak zatížená, že nemá sil pro svůj rozvoj. A hlavně - očekává, že bude stále opečovávána. Že je to pro ni od manžela odměna za to, že se věnuje jeho domácnosti a podporuje ho v jeho kariéře.

Autorka vyjmenovává a na příkladech uvádí vlastnosti žen, které nás dostávají do podřadného postavení, které jsou podkladem toho, že se nesnažíme víc prosadit, víc od života získat.
Například:
- přičítáme úspěch okolnostem a ne sobě
- bereme na sebe vinu za špatné události, jen aby vina nepadla na muže
- málo v životě riskujeme
- bojíme se trestu za chybu, tak raději nic nezačneme
- málo využíváme intelektuální schopnosti
- celková inteligence ženy klesá, jakmile dospěje (opustí školu)
- máme málo sebevědomí a sebeúcty

Nu ano, asi to tak je, ale tak to prostě JE, že ženy jsou jiné než muži. Máme snad být nějaké obojetné osoby? V tom je přece krása a pestrost v životě, že je každý z nás jiný. A proto se seznamujeme, bereme, spolupracujeme spolu, doplňujeme se, ale taky se přeme, nesouhlasíme spolu, máme konflikty. Tak to bylo a bude. Jediné, co bych z výčtu ženských nedostatků zdůrazňovala já, je to, že máme málo sebevědomí a sebeúcty.

Mám co dělat, abych si to v hlavě přebrala. Stane se a pravděpodobně dost často, že žena se promění v utahanou nervózní intelektuálně omezenou osobou. Ale mohou za to rodiče? Manžel? Děti? Domácnost? Možná někdy od každého trochu, ale každá žena má hlavu, v ní mozek, umí číst i myslet, měla by si tedy najít své místo v životě. Žít svůj život ve svých podmínkách, znát svou cenu a vážit si sama sebe a své práce. Od toho se přece odvíjí to, jak ji budou brát ostatní. Vím, že jsou v životě různé, někdy hodně velké problémy, které musíme překonávat, hledat řešení. Ale je to na nás. I v obtížných a prostých podmínkách se dá žít šťastný a naplněný život. A možná lépe než v přepychu. Je to jen otázka priorit a uvědomění si vlastní ceny.

Náhled amerických feministek na uplatnění dnešní ženy mi prostě nesedí.


Jak bylo dnes?

25. dubna 2012 v 21:15 | Katka |  Jen tak
Dnešek byl pro mě pracovně dost nanicovatej. Zasekala jsem se do jednoho problému. Už dva dny se ho snažím rozlousknout vlastní hlavou. Je tu možnost volat hot-line poradenskou linku od příslušného účetního programu. Ale jsem "stará konzerva", přes telefon se mi moc nechce...tak se mořím. Ale zítra už asi povolím.

Takto naložena, musela jsem jednat s obchodním zástupcem jedné společnosti, která vydává telefonní seznamy. Typický představitel dnešní mladé ambiciózní dravé komunikativní a nevím co ještě generace. Ukecanej až moc, mladíček o málo starší než moje nejmladší dcera, říkal, že je "kravaťák" (dnes prý je "jen tak", což znamenalo, že měl, alespoň na můj vkus dost zmačkanou, řekla bych, že po praní vůbec nevyžehlenou košili, leč nagelován byl až až) a podle toho si vybíral zaměstnání a toto ho velice uspokojuje a baví. Což je mi hodně sympatický, to si u mě připsal bodíky. Zapálen pro věc mi sdělil, že už si pořídil vlastní super telefon a toto. Byl to asi tablet, předváděl mi na něm psí kusy, přesto ze mě moc pochvalných slov nevyloudil. V té záplavě vymožeností, která nás obklopuje, už nestíhám. Nejvíc mě potěšil sdělením, že za totéž, co jsme si od nich pořídili loni (záznam v telefonním seznamu), zaplatíme letos asi o 2 tis Kč méně.

Odpoledne jsem měla nějaké pochůzky po městě. A došlo k dalšímu zajímavému a milému setkání.

Při přípravě dalšího článku jsem fotila některé objekty M. B. Brauna, které jsou po okolí. Hned nad naší vesnicí je socha, o které sice vím, ale pořádně jsem se na ni zahleděla až teď. A moc se mi líbí vroucí pohled neznámého světce.


Jenomže si ne a ne vzpomenout, o kterého svatého se jedná (bodejť bych si vzpomněla, když jsem to asi nikdy nevěděla). Tak přemýšlím, kdo by mi to mohl říct, na internetu to taky nemůžu najít. A dnes jsem potkala ve městě paní, která to určitě ví. Jenomže se neznáme. Tedy ona mě nezná. Já ji ano. Vím, jak se jmenuje, že její manžel je nejstarší varhaník v okolí. Ona sama je pro okolí takovou podivnou postavičkou. Je hodně stará, zvláštně se obléká, často ji vídávám, jak chodí sem tam po městě, vláčí těžké tašky, donedávna jezdila pomaloučku na kole. Asi uznala, že je to pro ni nebezpečné, už nejezdí. Před lety jsem se s ní setkala právě u oné sochy. Protože je socha v našem sadu, oslovila mě jakási kulturní pracovnice městského úřadu a já tam s nimi jela. Nevím, proč. Jaký to mělo smysl. Pamatuji si jen, že ta stará paní okolo sochy nadšeně pobíhala, bylo mokro a ona byla tak starostlivá, aby mi neumazala auto, že si zula zablácené boty už u sochy a v punčochách nastoupila.

Posbírala jsem kuráž a oslovila ji. Paní byla samozřejmě překvapená, pak jí zasvítila očka, že se někdo zajímá o totéž co ona a odpověď mi dala - jedná se o Sv. Jana z Boha, autorem je M. B. Braun.

Když jsem jí připomělu tu dávnou příhodu se zablácenýma botama, zaradovala se znovu, že si to pamatuju. Nevěděla, jak tu radost projevit, tak mi podala ruku a přála a přála - samé hezké věci.

V tu chvíli se k nám blížila moje dcera. S trochou despektu v hlase se ptala, kdo to je. Ona paní opravdu není ve stylu mladíka, se kterým jsem jednala dopoledne. Ale pod nepodstatnou slupkou se skrývá ryzí člověk. Mám ráda taková setkání.

A když už jsem odhalila totožnost neznámého světce, jeho život byl taky zajímavý.

Narodil se r. 1495 jako Juan Ciudad v prosté, ale zbožné portugalské rodině. Vzdělání se mu dostalo ve Španělsku. Když se měl oženit s dcerou pěstouna, který se ho tam ujal, utekl, stal se žoldnéřem a žil velmi rozháraný život. Po nějaké době se vrátil domů a když shledal, že jeho otec vstoupil do františkánského řádu, začíná uvažovat o věcech víry. V Granadě si otevřel knihkupecký krámek, později postavil dům, kde se staral o nemocné. Další nemocnici postavil v Toledu. Zavedl nový způsob rozdělování nemocných - podle typu onemocnění. R. 1550 se vrhl do vody, aby zachránil tonoucího. Sám poté onemocněl zápalem plic a zemřel. Jeho následovníci založili řád špitálníků a Jana označili za zakladatele. Janem z Boha ho nazýval biskup z Tuy, který si ho velmi vážil. Svatořečen byl r. 1690. Je patronem nemocných a nemocnic, ošetřovatelů, knihkupců a knihtiskařů. Z tohoto řádu byli také ošetřovatelé v Hospitalu na Kuksu.

Tato dvě zajímavá setkání mě trochu pozvedla, když jsem byla umořená z pracovních problémů. A navečer jsem si nasela špenát, mangold a fazolky, přesázela brokolici a růžičkovou kapustu a vyplela skleník. A na zítra uvařila hrnec zelňačky a Elišce kuřecí nugetky do bagety na zítřejší cestu se školou do Prahy. A už jsem na tu zatracenou práci nemyslela.
Až zase zítra. Ale co bude zítra, tím se nebudu trápit teď Usmívající se

F. A. Špork - Betlém

23. dubna 2012 v 19:59 | Katka |  F. A. Špork
Soubor soch Ctností a Neřestí a potom Betlém jsou nejznámější objekty z dílny M. B. Brauna, které vznikly na objednávku hraběte F. A. Šporka v 1. pol. 18. stol. pro Kuks a jeho okolí.
Název Betlém je vžitý, odvozený od ústřední plastiky celého území, avšak je to název nepůvodní, špatný.

R. 1717 koupil hrabě F. A. Špork od města Dvůr Králové nad Labem území o rozloze 70 ha na severním svahu nedaleko Stanovic (v tomto katastru území leží) a Žirče a nazval je Nový les. Na území lesa se nalézalo ložisko vysoce kvalitního, pevného pískovce, který v podobě skal a balvanů vystupoval nad povrch. Z této lokality velmi pravděpodobně pochází i materiál soch nacházejících se přímo v Kuksu. Inspirován Adršpašsko - teplickými skalami nechal Špork některé objekty tesat přímo z rostlé skály, či stromů (ty se nedochovaly). Většina děl byla ve své době polychromovaná.

Dnes v Novém lese nalézáme pouze torza jednotlivých objektů. Původní podoba byla ale úplně jiná. Když procházíme územín dnes, nechce se tomu ani věřit, že se na toto nevelké území všechno vešlo.


Uprostřed poustevna sv. Antonína s okrasnou zahradou, fontánou a křížem. Vedle poustevny vyhlídkový pavilon. Níže bylinářská zahrada s fontánou (nádrž je v lese dodnes dochována) a vodotryskem. Zleva běžící cesta vede z Kuksu a Stanovic. Přímo nad poustevnou je další fontána s vodotryskem. Vlevo vzhůru od něj k prameni směřuje cesta a dřevěné potrubí napájející fontány, vpravo vzhůru pokračuje cesta k poustevně sv. Pavla.

Ideovým důvodem vzniku areálu byla snaha zakladatele vytvořit zejména pro lázeňské hosty z Kuksu prostředí vhodné k pěstování zbožnosti, k modlitbě a rozjímání uprostřed "nespoutané" přírody. Podobné areály zakládal hrabě i na svém panství v Lysé nad Labem.

Prvním provedeným dílem byl zřejmě reliéf Vidění svatého Huberta (asi 1723).


V těsné blízkosti, ve stejné skále vzniklo r. 1727 Klanění tří králů s jesličkami (odtud název území Betlém). Ve stejném místě byla vyhloubena i jeskyně, v níž dodnes vyvěrá pramen.


Přicházíme-li (stejně jako kdysi lázeňští hosté) od Kuksu, jako první z děl uvidíme Studnu Jákobovu. Jedná se o pouhé torzo, které však bylo torzem už koncem 19. stol.


Těsně před ústředními reliéfy je coby pozůstatek poustevny Sv. Pavla Braunovo sedátko s reliéfem knihy.


Postupujeme-li dále směrem OD Kuksu, potkáváme veliká torza různých postav. Tyto jsou velmi ceněny jako typická Braunová díla, což je dobře vidět zejména na detailech).

Poustevnice Maří Magdalena


Pousevník Onufrius - Braun si z legendy vybral okamžik, kdy po dlouhé samotě světec opět spatřil člověka. Spolu s Garinem tato socha patří k vrcholům Braunova díla, v nichž obraz duševního rozpolcení a vnitřního dramatu působí nejsugestivněji a dosahuje nejvýraznějšího citového vzepětí.


Sv. Jan Křtitel - postava ležícího světce na poušti, oděného ve velbloudí kůži. Vlevo od postavy je vytesán beránek, atribut Jana Křtitele.


Poustevník Juan Garinus - Braun jej zachytil v okamžiku, kdy po létech samoty zaslechl hlasy a vylézá ze své jeskyně se podívat kdo ruší jeho klid. Za postavou je umělá jeskyně se Šporkovým znakem. Uvnitř je tesaný korpus Krista, kamenné sedátko a otisk ruky v kameni, podle tradice Šporkův.


Posledním objektem, který tu z velkolepého areálu zbyl, je hraniční kámen, na jehož zadní straně býval obraz od Petra Brandla Útěk do Egypta. V blízkosti kamene stával Velký křesťanský bojovník, hrozící mečem k jezuitskému klášteru v Žirči. Po smrti Šporkově byl z důvodu protestů jezuitů přenesen do hospitální zahrady v Kuksu. Tam stojí dodnes.

Přestože Braunův Betlém je tak unikátní, že byl v r. 2001 zapsán jako národní kulturní památka, přestože záchranné práce, které měly zabránit devastaci probíhají v několika etapách s přestávkami, odborně i neodborně od r. 1899, je Braunův Betlém zapsán rovněž jako jedna z nejvíce ohrožených světových památek. K devastaci došlo brzy po Šporkově smrti, největší újmy došel tento areál v době stavby pevnosti Josefov 1781 - 1787, kdy se v okolí těžil kámen pro tuto stavbu. Další poškozování je způsobeno nejel lidmi, ale zejména přírodními erozními vlivy .

I za nynějšího stavu je však procházka Novým lesem ( Betlémem ) fascinující.

Chci splnit svůj slib

23. dubna 2012 v 17:58 | Katka |  Cestování
Je pondělí a já chci splnit svůj slib stran odměny za "zkoušení ze Ctností."

Obě odpovídající - Jarka i Naďa věděly a zaslouží si proto slíbenou odměnu. Pokud o ni mají zájem, měly by udělat ještě jedno, to, bez čeho ji nemohu předat - sdělit mi svou adresu. Zřejmě přes "Zprávu autorovi."

Tak já tedy čekám...