Neusínat sama

26. dubna 2012 v 19:47 | Katka |  Knížky
Mám kamarádku, která došla k názoru, že životem neprochází tak, jak by si přála, jak by dokázala, nedosahuje takových met, na které má schopnosti. A to hlavně proto, že na ni byli rodiče moc hodní a také proto, že po absolvování VŠ místo aby si vybojovala své místo na slunci a osamostatnila se, raději hledala svou záchranu v manželství.

Nevím, jestli si svůj názor v knížce Collette Dowlingové Neusínat sama potvrdila nebo v té knížce naopak našla příčinu svých (snad) neúspěchů a z toho plynoucích citových, názorových i skutkových zmatků. Knížku mi půjčila s tím, že to spolu probereme.

Musím přiznat, že se mnou názory autorky chvílemi dost cloumaly. Na mě je to prostě moc americké a feministické. Mně jejich mentalita nesedí.

Dowlingová hledá přičiny toho, proč jsou dnešní ženy nespokojené, nervózní, rozhárané. Vidí je v tom, že se bojí vzít život do svých rukou. Podle ní vše začíná už výchovou malých holčiček, které jsou vedeny jinak než kluci. Jsou ochraňovány, směrovány tak, aby se raději vyhýbaly konfliktům a problémům místo aby je řešily, zatímco klukům se věnuje méně péče, jsou nabádáni, aby neplakali, potká-li je nějaký průšvih. Na děvčátka je stejně pohlíženo i ve škole. Po dokončení studií chtějí dívky pokračovat v takto pohodlném životě a v jejich podvědomí je zakotveno, že ho najdou v manželství. Tam pak očekávají, že manžel bude jejich ochránce a živitel a ony na oplátku povedou domácnost, budou vychovávat děti. Potud se mi zdálo vše v souladu s mým názorem.

Ale teď! Manželství, domácnost a výchova dětí jsou brány jako neúměrná zátěž ženy, která jí nedovolí, aby se rozvíjela, žila svůj život se svými zájmy, manželovi je bezmezně oddána až poddána, což vede k její degradaci, ztrátě intelektu, krásy, nálady, postavy......a je z ní uplakaná nervózní naprosto závislá osoba, kterou manžel neshledává dostatečně atraktivní, aby s ní vydržel a vyhýbá se jí tím, že je stále v práci (nebo jindeNerozhodný). Práce v domácnosti je nahlížena jako téměř podřadná obtěžující činnost, která je příčinou všeho neštěstí dnešní ženy, protože je tak zatížená, že nemá sil pro svůj rozvoj. A hlavně - očekává, že bude stále opečovávána. Že je to pro ni od manžela odměna za to, že se věnuje jeho domácnosti a podporuje ho v jeho kariéře.

Autorka vyjmenovává a na příkladech uvádí vlastnosti žen, které nás dostávají do podřadného postavení, které jsou podkladem toho, že se nesnažíme víc prosadit, víc od života získat.
Například:
- přičítáme úspěch okolnostem a ne sobě
- bereme na sebe vinu za špatné události, jen aby vina nepadla na muže
- málo v životě riskujeme
- bojíme se trestu za chybu, tak raději nic nezačneme
- málo využíváme intelektuální schopnosti
- celková inteligence ženy klesá, jakmile dospěje (opustí školu)
- máme málo sebevědomí a sebeúcty

Nu ano, asi to tak je, ale tak to prostě JE, že ženy jsou jiné než muži. Máme snad být nějaké obojetné osoby? V tom je přece krása a pestrost v životě, že je každý z nás jiný. A proto se seznamujeme, bereme, spolupracujeme spolu, doplňujeme se, ale taky se přeme, nesouhlasíme spolu, máme konflikty. Tak to bylo a bude. Jediné, co bych z výčtu ženských nedostatků zdůrazňovala já, je to, že máme málo sebevědomí a sebeúcty.

Mám co dělat, abych si to v hlavě přebrala. Stane se a pravděpodobně dost často, že žena se promění v utahanou nervózní intelektuálně omezenou osobou. Ale mohou za to rodiče? Manžel? Děti? Domácnost? Možná někdy od každého trochu, ale každá žena má hlavu, v ní mozek, umí číst i myslet, měla by si tedy najít své místo v životě. Žít svůj život ve svých podmínkách, znát svou cenu a vážit si sama sebe a své práce. Od toho se přece odvíjí to, jak ji budou brát ostatní. Vím, že jsou v životě různé, někdy hodně velké problémy, které musíme překonávat, hledat řešení. Ale je to na nás. I v obtížných a prostých podmínkách se dá žít šťastný a naplněný život. A možná lépe než v přepychu. Je to jen otázka priorit a uvědomění si vlastní ceny.

Náhled amerických feministek na uplatnění dnešní ženy mi prostě nesedí.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jarka Jarka | Web | 27. dubna 2012 v 13:53 | Reagovat

Hm, tak je to jasný, já tedy feministka určitě nebudu. Nějak mi nepřipadá, že jsem se ve svém životě mohla málo rozvinout a realizovat, naopak se mi zdá, že jsem ho prožila docela hezky. Možná to taky bude tím, že jsem založením optimista, dokážu se radovat z maličkostí a vůbec mě tak nějak ten život baví a na světě se mi líbí. ;-))

2 Jitka Jitka | Web | 27. dubna 2012 v 17:40 | Reagovat

Jsem na tom podobně jako Jarka. Na všechno se snažím dívat z té lepší stránky a nehledám problém tam, kde není. Tam kde je, ho řeším. Nebylo tomu tak vždycky, taky jsem ze začátku byla trochu jako ušlápnutá a litovala jsem se. Není divu, já rak , manžel štír.Na oba z nás vše, co je v horoskopu sedí. Jenže jednou se ve mně něco vzepřelo a já jsem si začala organizovat život mnnohem odvážněji. Nejsem feministka, ale žít ve stínu jsem nechtěla.Povedlo se, jsem se svým životem spokojená a nemyslím si, že jsem ho promarnila.

3 Katka Katka | 27. dubna 2012 v 20:26 | Reagovat

[1]:[2]: Podobně jsem na tom já. Prvních asi 20 let manželství jsem domácnost vedla s pocitem, jak to PRO ně dělám a často jsem si myslela, jak na mě občas kašlou. V poslední době dělám všechno podle toho, jak to cítím já. Stíhám a neštve mě to, dělám. Nestíhám, nemám chuť, nedělám. Hodně toho je mně pro radost, ale myslím, že i pro ty druhé a je to fajn. Rozhodně se necítím uťápnutá u plotny, ačkoliv denně vařím....však je vidět na blogu co dělám.

4 Naďa Naďa | Web | 28. dubna 2012 v 9:13 | Reagovat

Jak si to každý udělá, takový to má. Život se nedá prožít nanečisto. Feministky se mi ani trochu nelíbí. Prožila jsem život s mužem jednou tak, jindy jinak, ale můžu říct, že jsme se měli rádi a jeden druhého si považovali.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama