Květen 2012

Noc kostelů - I.

31. května 2012 v 21:40 | Katka |  Kultura
bude na mnoha místech 1. 6. 2012. http://www.nockostelu.cz/

Já se chystám do kostela Sv. Anny v Žirči. Bude tam dokonce přehlídka církevní módy, dále povídání řezbáře o sochách z Betléma, dva koncerty, prohlídka věže... Těším se.

Jak je to u vás?

Chystám se na sraz

31. května 2012 v 20:42 | Katka |  Jen tak
Je tomu pět let, co jsme se naposledy viděli - my z gymplu maturitní ročník 1977. Obvykle se říká, jak ten čas letí, že je to jako včera...Mně naopak připadá, že jsme se neviděli sto let.

S údivem zjišťuji, že se jednak netěším, jednak jsem z toho nervózní. Já, která si docela fandím, že jsem většinou v klidu, že mě jen tak něco nerozhází.

Ny gymplu se mi moc nelíbilo. Nepatřila jsem k žádné partě, na počátku prváku jsme se přestěhovali do části města, ve které nikdo ze spolužáků nebydlel, a tak jsem volný čas trávila povětšinou sama. S profesory a učivem taky takový neslaný nemastný vztah. Prostě jsem střední školou tak nějak bez problémů a bez velkých zážitků proplula...Kromě pár kamarádek tedy není na co se těšit. Ale zvědavost mi přece jen nedá...

Co je podivné, netěším se na řeči: co děti?, co práce?, co říkáš na Ratha a co na Kalouska? No jo, ale o čem si tedy mám povídat, když už se vůbec neznáme, jen si na sebe pamatujeme?

Kdyby hrozilo, že se bude tančit, netěšila bych se ještě na tanec. Ten, koho jsem si vybrala za životního partnera, netančí. A co já jsem kdysi snad uměla, to jsem samozřejmě zapomněla a nohy poněkud zvolšovatěly.

A pak ty ženské malichernosti - "Co na sebe? Jak vypadám?" Marně jsem si namlouvala, že nikdo nepozná, jestli ta sukně, kterou si vezmu, je stará rok či deset let. Minule jsem ji na sobě určitě neměla a i kdyby, kdo by si toho všimnul, natož aby si to pamatoval? Tak jsem se přesvědčovala až do tohoto ponděla. A v pondělí jsem si dala ušít dokonce dvě halenky. Já, která nosím skoro pořád trička, ve svátek trochu lepší trička, nejvýš košile pánského střihu, jsem si opravdu dala ušít halenky. A docela se na ně těším. Jen počasí mi nepřeje. Ke švadleně jsem šla v létě, o víkendu bude prý zase zima.
Samozřejmě půjdu ke kadeřnici. V pátek. Barva, stříhání. Velký význam to nemá, ale když ono to minule všem holkám tak slušelo. Se mnou to je asi horší, takhle vypadat nebudu,


a takhle nejspíš taky ne

(chtěla být krásná...:()

Zatímco z kluků jsou většinou fotři, holky jsou ještě hezčí, než byly. Jen jeden. Jen jeden je stále stejný fešák. Alespoň před pěti lety byl. Štíhlý, kudrnatý, tmavé oči...a zatímco na gymplu byl nesmělý, teď už není. Tenkrát se mi zdálo, že by tak trošku, trošinku o mě stál. Jenomže byl plachý a já ho nepodpořila. Ne že by mě to mrzelo. Jen si tak člověk někdy přemýšlí, co by bylo, kdyby...

A přece je něco, na co se těším. Bude to můj víkend. Pojedu sama, zajdu si na hřbitov, kam se dostanu dvakrát za rok, na kafíčko k sestřenici, která dobře peče, první noc budu spát u jedné kamarádky a druhou zase u jiné. S tou druhou pak půjdu ještě v neděli večer na takové posezení do kavárny Kaple, kde se hodně hraje a zpívá. Ten její hraje na kytaru. Já budu zpívat jen tak do břicha, protože i to už jsem od doby, kdy jsem zpívávala ve sboru a u táboráků, zapomněla. Ráno půjdu svoji kamarádku od narození doprovodit "do továrny" a pak pojedu domů.

Uvidím, jestli funguje známá zákonitost - čím víc se na něco netěším, tím líp to dopadne.

Poreferuju.

Spasitel - I.

30. května 2012 v 21:58 | Katka |  Jo Nesbo
Dnes jsme byli opět v Děčíně. Jak už jsem psala, na dálku necestuji ráda. Do auta si s sebou beru knížku i háčkování a nejraději jsem, když usnu. Při čtení a háčkování se mi totiž brzy udělá špatně od žaludku a motá se mi hlava.

S kamarádkou jsme v dobách studií na gymplu chodívaly do přírody a četly jsme si Vinnetoua. Svoji svatební cestu (s manželem, ne s tou kamarádkou :)) jsme strávili z valné části ve stanu v Jesníkách. Ve stanu doslova, protože celý týden lilo. Pili jsme rum a vzájemně si četli Duch Llana Estacada. Bylo to moc hezké. I dětem jsem hodně moc četla. Když vyšel u nás první Hobit, četl nám ho manžel. Přímá řeč Gluma se snad měla nahrát na magnetofon, jak to bylo předneseno. Od té doby mám často touhu někomu předčítat. Těšila jsem se, že budu číst mámě, až dostavíme a oni se k nám přistěhují. Sama už si nepřečetla nic. Nedočkaly jsme se toho.

Dnes se moje touha naplnila. Četla jsem skoro celou cestu tam i zpátky a manžel ani nedutal. Když jsem se potřebovala napít a dát malou přestávku, sám mě ponoukal, jak že to asi s tím postřeleným je dál....
Zaujala ho další kniha Jo Nesba, tentokrát s názvem Spasitel.

Protože jsem tu už dvakrát Nesba vychvalovala, stačí, když napíšu, že je to zase dobré. Tentokrát Harry pátrá po vrahovi pocházejícím z Chorvatska, který ke své "profesi" přišel po zkušenostech z chorvatsko-srbského konfliktu. Při svém posledním úkolu, po jehož splnění už měl odejít "ze služby", udělal osudovou chybu - zastřelil nesprávného muže.

Z jízdy krásným krajem nevím nic, foťák jsem s sebou brala nadarmo, přesto to byl příjemný den a cesta utekla jako nic.

Co to je? - rozluštění

29. května 2012 v 15:11 | Katka |  Jen tak
Nevím, jestli už to je běžné, my TO dostali celá rodina od manžela k vánocům.


Pokračování příště.

Kdo chce, může si zatím tipnout....

To mě těší, že jsme dál než Pražáci :)))
Ne, nejsem tak naivní, je mi jasné, že Ivet se baví na můj účet a taky trošku "reje."

V mládí byl můj manžel velice zvídavý. Byl uchvácen pokroky vědy a techniky, často se ve své "observatoři", kterou představoval vlastnoručně vyrobený dalekohled z roury od koberce a nakoupených čoček, zahloubal do úvah o nekonečnosti vesmíru a kdo ví, o čem ještě.... Když jsme spolu chodili, byly samozřejmě všechny jeho vědomosti dobrou vábničkou. Občas si z něj ještě teď dělám legraci, když mě nějak poučuje (po těch třiceti letech je to přece jen trošinku "ohrané") a říkám, že se snad musel narodit v kině jako Brouk Pytlík, že tak všechno ví. Jindy zase lituji, že se minul povoláním. Mohl být nejmíň poradcem prezidenta :)

Některé vědomosti, které jsem načerpala od něj, s úspěchem využívám, jiná sdělení jsem nikdy nepochopila a pár úžasných vizí se mi moc líbilo, těšila jsem se, až je lidstvo dokáže naplnit, ale už pomalu ztrácím naději.....
Sem patří schopnost, kterou prý lidé jednou budou mít, a to teleportovat se z místa na místo. Nerada totiž cestuji. Už samotná příprava na cestu mě otravuje a naplňuje nervozitou, co zase zapomenu a pak dlouhé sedění v autě nebo autobusu - hrůza. Na teleportování se těším a jakmile to bude možné, přihlásím se do kurzu :)

Trošku méně smělá, nicméně hodně užitečná se mi zdála vize čištění zubů proudem vody. A když jsme rozbalili dárek, který jsem nahoře představila, byla jsem hodně překvapená, nic takového jsem nečekala, ale nakonec je to tak jednoduché co do provedení....ne však co do použití. Funguje to výborně. Vystříká to všechny nečistoty z mezizubních prostor a (prý) to masíruje dásně. Ale to až poté, co si na to člověk zvykne.

Moje první čištění bylo nepříjemné, dramtické i veselé. Tlak vody do trysky je možné nastavit. Napoprvé je dobré si ho nastavit co nejnižší. Přesto mě to do dásní až řezalo. Jak jsem se lekla, stříkla jsem si vodu do špatného otvoru, takže mě nejprve dráždila ke zvracení a potom mi vytekla nosem. Tryska stále tryskala. Ve zmatku mě nenapadlo to celé zastavit. Jak jsem se tomu smála, uvolnily se mi některé spodní svěrače a jak se to projevilo, si jistě umíte představit. No, bylo to hodně veselé.

Co se týká péče o zuby, prodělala a stále prodělává stomatologická věda prudký rozvoj. Co se dnes dělá, nad tím občas kroutím hlavou. V době, kdy bylo zubních lékařů málo (pak jich bylo hodně a dnes už jich je zase málo), nakontaktoval nás kamarád k lékařce, která sice sídlí asi 40 km od nás, ale nelitujeme.

Já jsem první zákroky u ní na svém poměrně zanedbaném chrupu prodělala ve vysokém stupni těhotenství, přesto jsem je přežila, aniž bych předčasně porodila. Když se TO narodilo, když TOMU pak narostly a posléze se zkazily zoubky, převzala si paní doktorka do péče i Elišku. Když si vzpomenu, co prodělávaly starší holky u místního zubního lékaře, kterého dětský strach otravoval a děti na povel "neřvi a otevři tu hubu" plakaly ještě víc, Eliška se ničeho nebála, protože dostala názorné vysvětlení a že jí vytrhli zub, toho si ani nevšimla.

Nejvděčnější pacient je opět manžel. Jednak těch zákroků potřebuje hodně, dále ho zajímá každý pokrok ve stomatologii a rád si jej nechá odzkoušet na sobě....no a pak taky "dobře platí." Prostě péče je úžasná, ale na co si lidé jako on, kteří nezastůňou jak je pětiletka dlouhá, platí zdravotní pojištění, když si pak jediné ošetření, které potřebují, musí zaplatit sami, to věru nevím.

Občas se odehrávají při jeho návštěvách takové zázraky, o kterých se my doma dovídáme až se zpožděním. Tajně například proběhlo bělení zubů a kdyby se byl PO nesvěřil, nikdo by si toho ani nevšiml :) Když přišel s tím, že mu pan doktor (syn původní paní doktorky), který je ještě progresivnější než ona, vysvětloval, že nejlepší korunka je ta, která je zhotovena ve Finsku (tuším), kam putuje letecky z ČR otisk a sama korunka je zpět dřív než z místní laboratoře (možná to trochu přeháním...), musel mi slíbit, že po takové netouží.

Aby toho nebylo málo, Elišku manžel pravidelně vozí k zubní preventistce tamtéž, která ji učila čistit zuby a teď kontroluje, jestli si je čistí dobře. I já jsem tam byla směrována. Ale neposlechla jsem. Neb jsem lempl. Kontrolu čištění zubů chtěla u nás doma provádět i Šárka, nakoupila nějaké speciální barvicí bonbony a organizovala rodinnou soutěž. Ty bonbony obarví sklovinu tam, kde je zub vyčištěn špatně. To jsem zbaběle vzdala a ještě jsem to sabotovala natolik, že soutěž vůbec neproběhla. Bonbony leží u Šárky na polici a straší mě. Bojím se, kdy k soutěži přece jen dojde. Určitě totiž prohraju.

Každý pokrok není příjemný:( U zubařů ale snad nikdy nebylo příjemné nic.

Haše není kaše

28. května 2012 v 21:14 | Katka |  Dobrou chuť!
Také (skoro) každý den vaříte? Pokud ano a nejste anděl, určitě si někdy zoufáte nad tím CO, proboha, uvařit? Já si za to můžu sama. Máme možnost brát obědy z vývařovny. Mnohokrát už jsme začali a stejně tolikrát jsme skončili. A nebylo to jen kvůli manželovi, pro kterého je to jako za trest. Mně taky po otevření jídláků a zavětření podivných pachů přechází chuť. Pak to vždycky dopadá tak, že se ze dvou obědů najíme tři + 10 slepic + 1 kohout. Samozřejmě pak máme hlad i chuť a tak se vaří k večeři a vyjde to vlastně nastejno.

Tentokrát se mi připomněl název pokrmu, který jsme kdysi mívali ve školní jídelně - MASOVÁ HAŠE (nebo snad masovÉ hašÉ?).
Pátrala jsem v paměti i na netu a spáchala z toho vlastní variaci.
Na netu pokrm připravují ze zbytků vařeného nebo pečeného masa, vepřového nebo hovězího či směsi.

Moje varianta:
750 g mletého míchaného masa jsem uvařila, poté scedila (z vývaru výborná polévka, čili za jedny peníze polévka i hlavní jídlo)
Na pánvi jsem dozlatova usmažila krájenou cibuli, přidala rohlík rozmočený v mléce, trošku podlila a míchala, aby se rohlík úplně rozmíchal.
Do tohoto základu jsem vmíchala uvařené mleté maso, okořenila sladkou paprikou, pepřem, majoránkou a česnekem. Chvíli jsem vše podusila a pak do toho rozklepla 3 vajíčka a nechala srazit.
Zítra k tomu uvařím brambory, ozdobím rajčátky či jinou zeleninou a dobrou chuť!

Nevypadá to zrovna vábně, na talíři to bude lepší, ale dobré to je. Něco jako mozeček.


Slavoňov

27. května 2012 v 22:18 | Katka |  Cestování
2008: Našli? Nenašli.
2011: Našli? Nenašli
2012: Našli? Konečně našli!

Třikrát jsme se snažili dojet na kole do Slavoňova. Třikrát se to nepodařilo, až dnes.

Na výlet jsme vyjeli až po obědě.
Tento kříž v obci Brod u Heřmanic jsem vyfotila proto, že jsem takový (s beránkem božím) ještě nikdy neviděla.


V obci s kuriozním názvem Volovka se ještě donedávna rozpadal nějaký zámeček. A dnes? Vždycky mě potěší, když se něco zlepší, opraví, zrekonstruuje, přivede k životu. Dnes to vypadá tako:


V Nahořanech bývalo specializované zelinářské družstvo. Zelenina se ale stále víc dováží ze zahraničí, nahořanští proto přešli na něco úplně jiného. Víte, jak vznikne trávník okolo domu? Hloupá otázka. Připraví se plocha, naseje se tráva a pokud to má být "anglický trávník", tak se asi tak sto let (jak Angličané říkají), hnojí, seká, denně zalévá...a je to. Kdo je ale in neboli trendy a hlavně kdo na to má, nechá si položit trávníkový koberec. Ne ten umělý, který se vyrábí v JUTĚ Dvůr Králové, ale koberec z opravdové trávy. A ten se pěstuje takto v Nahořanech:


Slavoňov leží na kopci, který má sklon 12 % a je dlouhý 2 km. Po 32 km taková koncovka, to chce doping v podobě zmrzliny. Tu jsme si dali zde. A to je otázka pro vás - KDE TO BYLO? Měststká památková rezervace, zámek rodu Bartoňů má č.p. 1201.



Další hádanka - kdo je autorem soch trpaslíků? Nebude to žádné překvapení na mém blogu:)


Zámek mám moc ráda, je zajímavý a stojí za podrobnější představení, ale to až jindy.

Po občerstvení už nezbývalo, než zaútočit na poslední kopec a dostat se do cíle - do Slavoňova (nikoliv do Slavětína, který je nedaleko, ani do Slavonic, jejichž jméno si se Slavoňovem pletu).
Proč jsme se ho tolik nahledali? Pro toto:


...za kamennou hřbitovní zdí ve Slavoňově, stojí krásný dřevěný roubený kostelík P1280221m.jpg, 34 kBsv. Jana Křtitele. Původně byl zasvěcen sv. Martinu, patronu horníků. Tento pozoruhodný kostel patří k k nejkrásnějším ukázkám sakrální architektury na uzemí naší republiky. Pokud projdete vchodem pod zděnou zvonicí (ta je nejstarší stavbou celého areálu, jejíž jádro pochází ze 14. století) a zajdete se podívat přímo do kostelíku, uvidíte "dřevěnou" krásu. Malby na zdech a ještě krásnější na stropě jsou opravdu úchvatné. Při jejich rekonstrukci byl použit chléb, kterým se zdi a strop podařilo uvést do původního stavu.
V areálu hřbitova stojí ještě dřevěná roubená márnice. Ale pěkně popořádkuP1280145t.jpg, 32 kB - původně tu stával od roku 1350 malý kostelík. Podle odhadů zanikl někdy v době největší slávy husitů. Dnešní kostelík dal vybudovat až roku 1553 blažkovský zeman Jan Kotlačka se synem.
Abych kostelík správně popsal, musel jsem si vzít na pomoc průvodce po Čechách, Moravě a Slezsku. V něm se píše: "Je to roubená jednolodní stavba s pravoúhle zakončeným presbytářem, sakristií a předsíní. Přesbytář a sakristie mají ploché stropy, v lodi je trámový kazetový strop, nesený dvěma sloupy, předsíň s lodí spojuje dřevěný sedlový portál. V interiéru se dochovala pozoruhodná výzdoba, vzácná ukázka lidového renesančního malířství 16. století. Na kazetovém stropě jsou různé ornamenty, postavy apoštolů na hlavním trámu pocházejí z roku 1705".


Tolik o Slavoňově jakýsi Ivo, řečený turista.

Interiér se mi moc dobře vyfotit nepodařilo, koukali jsme jen přes mříže. Ale určitě se vrátím, nejlépe na mši, která se koná každou sobotu v 16.30 a v neděli v 9.00. Uvnitř je totiž útulno jak v pokojíčku. Už teď se těším.


Na hřbitově okolo kostela není pomalu kam šlápnout, co je zde hrobů. Většinou jsou hodně staré, se zajímavými náhrobky.


S pocitem "sem se vrátím" jsme se rozloučili se Slavoňovem a vydali se zpět domů. Ve městě, které je pro vás možná ještě hádankou, jsme se znovu občerstvili, tentokrát jsem měla výýýbornou panna cottu - já ji měla s višněmi a určitě ji zkusím zhotovit.


Domů byla cesta sice kratší, ale vzhledem k tomu, co už jsme měli v nohách, tak náročnější.
Zadek sice plakal, ale duše jásá ještě teď, omývána potoky endorfinů, které se při tak vydařeném výletu vyplavily.

69,86 km. Manžel řekl, že je to ostuda, že to není 70 a že bychom těch 140 m měli natočit pedálama třeba na místě:)

Ranní střípky

27. května 2012 v 8:18 | Katka |  Jen tak
Ztímco před týdnem jsem tu pěla žalmy o nespravedlnosti světa, který mi nedovolí vychutnat si ranní kávu, dnes jsem vše zvládla s noblesou. Ono to chce stanovit si priority. Moc si o sobě nemyslet. Dát každému co potřebuje. Mít ráda to, co mám a nebažit po tom, co nejde. Počkat si na tu pravou chvíli.

Ta nastala teď.

Sedím u té kávy (teprve první, ale asi nezůstane jen u té...) a probírám se obrázky z ranní obchůzky. Nejsou ukázkové, ale takový je život. Konečně jsem se (alespoň pro dnešní ráno) naučila leccos registrovat, ale přehlížet.

Hlavy děravé

(garáž s "pusou otevřenou" celou noc lákala nenechavce, aby si posloužili kolem, cirkulárkou, zahradním traktůrkem, sjezdovkami, běžkami či bruslemi....nikdo nic nechtěl ani nepotřeboval :)
pivní konzument asi usnul dřív, než zaznamenal, že je dopito, hospoda se zavírá...
Harry žasne, co máme nohou, od každého zbylo něco a podle toho, jaké boty po něm zbyly, se dá uhodnout, co kdo dělal...)

Cesty Trollů (máme takovou knížku o Norsku), cesta večerní kávy, cesty psů

(budu muset umýt podlahu, což v našem provozu mohu dělat, ale nedělám, 2x denně. Je to daň za manželovu dobrotu, se kterou mi nosí kávu ke křeslu a za to, že našim psům dopřáváme celodenní volný pohyb)

Máme rádi zvířata

(ale odtud potud -)
- vlaštovky jsou milé, ochránkyně domácího štěstí, ve stáji jsme je přivítali rádi. Ale že by musely hnízdit v přístřešku u garáže? Inu, musí. A nikdo z nás, zdá se, nebude mít to srdce, aby jim to z kebuliček vytloukl srážením hnízda. A tak bude (už je) zeď od bláta a všechno pod pos....é
- stejně jako parapet okna neboť nad ním ve špici za trámem je obydlené hnízdo a v něm už malí rehkové
- jahody se červenají, měsíc červen přiletěl....učily se děti v první třídě touto dobou...u nás bychom mueseli říkat ...jahody se červenají, kosák na ně přiletěl. Včera jsme sháněli síť, slovo dalo slovo, postěžovali jsme si s ostatními spolukupujícími i prodavačkou, jak jsou ti kosáci čím dál drzejší. Z jedné zahrady prý zle hnali i perskou kočku....síť jsme nesehnali, to, co nabízejí, je malé a hrozně drahé. Tak jsem rozložila po zahradě cucky, které zbyly po budování obrany proti jestřábovi u slepic a jako rybářova žena spravovala a spravovala....
- z okna u svého křesla pravidelně vídám straku nebo sojku, které navštěvují thuji. Až dnes mi došlo, proč. Ony tam ty potvory určitě chodí na vajíčka nebo ptáčata někoho, kdo je menší než ony dvě. No, příště už je nebudu obdivovat pro jejich krásné peří, ale poženu je.....i když - je to jejich přirozenost. Jinak to neumějí. Ale člověk vždycky podvědomě chrání ty menší.

Článek jsem dopsala, snídani snědla, druhou kávu dopila....půjdu bruslit. Oběd je připraven, ďábelské řízky naloženy, takže mi zabere slabou půlhodinku, mohu si proto neděli užít po svém.

Tak to má být


Krásnou neděli i vám!

Jak jde čas s dětmi - Tři dcery = 3 x 40 tis?

26. května 2012 v 14:03 | Katka |  Jen tak
Máme s manželem tři dcery.

Když jsme čekali prvního potomka, tajně jsme doufali, že to bude holčička. Měli jsme krásné zkušenosti s neteří. Dopadlo to, jak jsme si přáli. Byli jsme šťastní.

Když jsme čekali druhého potomka, měl to být Martin. A byla to Šárka a trošinku zklamání. Po první - ubrečené v noci, rozjívené ve dne - a nepapavé holčičce nám byla přidělena náplast na naše pocuchané nervy. Zatímco Jituška byla jaká byla, zato velmi komunikativní, šikovná a malá turistka z nutnosti (kočárek už patřil sestřičce), Šárka hajala, na všechny se smála, papala, spinkala a nečinila problémy. Byli jsme šťastní.

Po osmi letech od narození Šárky jsem začala stupňovat snahy o další pokus o syna. Maskovala jsem tím svoji touhu po třetím dítěti, ať je to jak je to. Argumentovala jsem známou teorií, že po sedmi letech se "mění krev" a zplodili-li jsme tenkrát holčičku, nyní to bude kluk. Mně to bylo putna, co to bude, ale měla jsem v hlavě výrok mé sestřenice "tátové jsou na syny hrdí, ale dcery milujou." Můj manžel už miloval dvě dcery, byla bych mu ráda dala něco, na co by mohl být hrdý. On už nechtěl NIC. Stačilo. Až když jsem si posteskla, jak je divnej, že jiné ženy manžela po 8 letech opouštějí a když já s ním chci mít další dítě, je to problém, až když jsem slíbila, že nezameškám ani den v práci, že porodím mezi mzdama a DPHčkem, povolil. Čekali jsme třetího potomka. Blahořečím pokroku v medicíně a tomu, že ženy po 35 měly vyšetření plodové vody povinné. Díky tomu měl manžel dost času srovnat se s tím, že nečekáme pouze potomka, ale dokonce - dceru. Nebyl z toho zrovna urvanej, ale jak říkám, zvykl si. Všechno zlé pro něco dobré. Co by asi vyrostlo z benjamínka kluka v ženské společnosti? Rozmazlenec, možná s ženskými rysy a zvyklostmi? A nebo úplně normální chlap, jasně...
Doba, kdy jsem čekala třetí dítě a první dvě už byly relativně rozumné, patří k nejkrásnějším v mém životě. To, jak se na něj holky těšily, jak střádaly do kasičky, kterou pak vysypaly v lékárně na pult a žádaly "za tohle něco pro miminko"...jak mi rvaly na náměstí tašky z ruky se slovy "maminko, ty se s tím nesmíš dřít"...to se nezapomíná.
Narodila se holka, dostala jméno Eliška a byli jsme šťastní.

Kamarád, který (ne že by to dokázal ovlivnit) zplodil tři syny zhruba stejného věku jako my holky, každý náš přírůstek komentoval slovy "co holka, to 40 tis Kč dluhu". Kdeže loňské sněhy jsou. Co je dnes čtyřicet tisíc? Nic. Přesto všechny mámy víme, že ani stokrát víc není dostatečné ocenění našich ratolestí. Mám pravdu?

P.S.: Toto jsem vychrlila na obrazovku trošinku "pod vlivem". Nějak se stalo, že jsme dnešní den pojali odpočinkově a vyloženě pohodově. Od rána jsme neudělali ještě zhola nic prospěšného, dokonce jsme i k obědu měli koupený kebab a polévku zvanou prdelačku a po O jsme až doteď seděli a povídali na terase. Tímto úvodem se postupně (snad) propracuju k něčemu, o čem už jsem dvakrát začala psát a pokaždé smazala....neumím přesně zdůvodnit proč, co ale s námi stále je a je to sice trošku nezvyklé, ale moc fajn.

Ocenění

26. května 2012 v 8:46 | Katka |  Jen tak

Ocenění od Janky si velmi vážím. Zároveň mi přináší nové starosti. Já toho totiž hodně nakecám, ale na blogu toho moc neumím a (možná s hanbou) se přiznávám, že se mi ani nechce se něco nového učit. Nebo na to nemám čas a trpělivost. I takhle strávím u Ntb víc času než je zdrávo. Takže momentálně ho neumím umístit tak, aby to bylo koukatelné :(

A dalším problémem je, že si lámu hlavu, kam ho poslat dál. Zase stejný zádrhel. Nemám čas sledovat další a další blogy se záměrem najít někoho, kdo se mi líbí a je ještě neoceněný. Za kreativnost tak, jak ji
chápu já, tedy za talent, šikovnost, široký záběrnebo za zajímavé postřehy a myšlenky a fotky....bych ho předala:

a samozřejmě Jitce http://yorga.blog.cz

A dovolím si takovou "drzost", že jim to neoznámím na jejich blog, ale pouze zde, na mém. Taky nebudu pátrat, jestli už toto ocenění dostaly. Na olympiádě je přece velkou ctí, získat medailí co nejvíc :)

Tak milé bloggerky, protože u vás nacházím nejen hezké příspěvky, ale i dobrou náladu a často taky inspiraci, věnuji vám toto ocenění jako poděkování za to, že jste!

P.S.: Taky jsem ho mohla věnovat všem, které navštěvuji. Až teď si uvědomuji, jak je tento úkol nevděčný. Pomyslně tedy předávám ocenění všem, kteří něco umí a neváhají se o své umění a zážitky podělit na blogu.

Sladký čtvrtek

26. května 2012 v 7:35 | Katka |  Knížky
Po delší době jsem se vrátila ke klasice. Je to dávno, co jsem četla Pláň Tortillu, Hrozny hněvu a O myších a lidech. Tak dávno, že si z toho pamatuju jen dojem - že se mi to líbilo.
Po Sladkém čtvrtku Johna Steinbecka jsem sáhla v knihovně náhodou. Prostě se mi tak nějak přimotal do ruky. Ve své nevědomosti jsem si neuvědomila, že bych měla začít Na plechárně a pak teprve pokračovat Sladkým čtvrtkem. Vyřešila jsem to "moderně", takříkajíc maturantsky. Přečetla jsem si "tahák" na netu, abych věděla, kdo je kdo.

Kdybych měla stručně zhodnotit - milé, prosté, vtipné, originální, plné životních pravd a mouder.

První ukázka - napadá mě jediné - KÉŽ BY...

"Strážník na malém městě bývá s oblibou zobrazován jako hlupák a nešika....Ono se vůbec věří lecčemu, o čem se ví, že je to nepravda.
Policista, který už odkroutil nějaký ten rok služby, zná své město líp než kdo jiný...Ovládá jemné odstíny mezi politickými názory starosty a radních, hasičského sboru a pojišťoven. Není pro něj tajemstvím, proč paní Gelthamová pořádá nákladný večírek, ani koho na něm pravděpodobně bude hostit. Když Mabel Andrewsová ohlásí přepadení, obvykle pozná, běží-li o myš v jídelně, o lupiče nebo prostě o přání, které je otcem myšlenky. Ví, že pan Geltham spí s učitelkou, i jak často s ní spí. Všimne si, že středoškoláci přesedlali z borovičky na marihuanu. Dojde-li ke zločinu, obyčejně ví, kdo ho nespáchal, a často, kdo ho spáchal. Když má službu dobrý strážník, nepřihodí se stovka událostí, jež by se jinak přihodit mohly. Leckteré zabrání krátká domluva v postranní uličce, jiné telefonický rozhovor, další pouhý policistův stín pod pouliční lucernou. Když zahání kočku ze stromu, zná jejího majitele do morku kostí. A nejedno rodiči naváděné děcko už s brekem odevzdalo do jeho rukou drobnosti nakradené v samoobsluze, a on, rozumí-li své věci, mu poskytl protizákonnou milost, aniž při tom porušil důstojnost zákona."

Děj - celá ulice Na Plechárně se snaží pomoci doktorovi, který upadl do jakési životní melancholie, či deprese. Zdrtilo ho, že mu nevychází jeho experiment, ve kterém srovnává citový život lidí a chobotnic... Co pomůže vždy? Žena. Chtějí doktora oženit. Tou, která vrátí doktorovi elán a životní radost, má být Suzy, nová členka podniku Medvěd (nevěstince), která se z určitých důvodů pro profesi prostitutky vůbec nehodí a šéfová Fauna (pravým jménem Flora) se jí potřebuje zbavit. Ale slušným způsobem. Proto jí dává lekce chování, aby u pana doktora, kterého má celá ulice pro jeho dobrotu moc ráda, uspěla. Kromě toho, že Fauna vede svůj podnik, s noblesou pečuje o svá děvčata. Pyšní se hvězdami na stěně, které oznamují, která z jejích zaměstnankyň se vdala a JAK. I to je její zásluha. Fauna také sestavuje horoskopy podle data narození. Často se sama diví a děsí, co stvořila.

""Už ste přečtla, co mě čeká a co nemine?" vyzvídal Hazel dychtivě.
Podívala se na něj ztrápeně. "Do tak kyselého jablka se mi nechce kousnout."
"Proč? Je to špatný?"
"Jedna hrůza," zvrátila oči v sloup.
"Jen ven s tim. Já vydržím víc než kůň."
"Kontrolovala jsem to xkrát," vzdychla. "Víte docela určitě, že jste mi udal správný datum narození?"
"Tutově."
"Pak je teda omyl vyloučenej," unaveně se obrátila tváří v tvář ostatním. "Ve hvězdách je psáno, že se Hazel stane prezidentem Spojených států."
Rozhostilo se zděšené ticho.
"Tomu já nevěřim," vrtěl hlavou Mack.
"Já prezidentem bejt nechci," prohlásil Hazel zcela podle pravdy.
"Není pomoci," pravila Fauna. "Hvězdy promluvily. Postěhujete se do Washingtonu."
"Ale já nechci," vykřikl Hazel. "Nikoho tam neznám"
"Kam bysme se pak asi museli stěhovat my?" ozval se Whitey č. 2. "Poznal jsem v Pacifiku pár docela pěknejch ostrovů. Jenže, hergot, ty by patřily Hazelovi taky. USA maj nad nima mandát."
"Já to nevemu," trval na svém Hazel.
"Mohli bysme ho zabít," mínil Mack.
"Nic takového ve hvězdách nestojí," protestovala Fauna.
"Dožije se osumasedumdesáti a umře na otravu zkaženou ústřicí."
"Já ústřice nerad," bránil se Hazel dál.
"Možná vám ve Washingtonu zachutnaj."
"Třeba ste se v něčem zmejlila," řekl Mack.
"Tím jsem se utěšovala nejdřív, dokud jsem všechno neprošla znovu a znovu. Nikoli, vážení. Hazel se stane prezidentem."
"No, už jsme na tom místě zažili horší," dal Eda k úvaze deprimovaně."

Na první a rozhodující schůzku s panem doktorem Suzy připravoval celý podnik. Co do vzhledu pomáhala děvčata, ale nejdůležitější byla slova Fauny. Myslím, že platila a platit budou, jen se jimi řídit.

"Skoro nikdo neumí naslouchat a přitom je to tak snadný. Jde to samo, automaticky. A docela se při tom i pobavíš. A když mužskej vypravuje něco, co tě koneckonců interesuje, dej mu to najevo. Soustřeď se spíš na jeho myšlenky než na uvažování co ty na to.

Nehraj si na něco, do čeho máš daleko, a netvař se, že víš něco, co nevíš.....Historie nezná případ, že by se někdo urazil kvůli otázce. Dejme tomu, že pan doktor řekne něco, čemu nebudeš rozumět, tak se zkrátka zeptáš. To nejhezčí na světě, co můžeš udělat pro kterýhokoli člověka, je dopřát mu, aby tě poučil.

Především si musíš bejt vědomá, že seš Suzy a nikdo jinej než Suzy. Pak si musíš bejt vědomá, že Suzy za něco stojí, že představuje jistou, nespornou hodnotu a že na světě se jí nic nevyrovná.

...musíš kapánek myslet. Na Suzy, ať je taková nebo maková, se celkem vzato každej krajcvajc vykašle. Přimět lidi, aby na tebe mysleli, jde těžko, protože maj plný ruce práce s myšlením na sebe. Získat jejich pozornost se dá dvěma třema způsobama: Především mluvit. O těch lidech. Když vidíš něco příjemnýho nebo správnýho nebo hezkýho, pověz jim to. Ale nešvidluj. Nikdy nezačínej hádku, a když nějaká vypukne, počítej do sta, než se do ní namočíš. Na světě nejlepší způsob obrany je držet se stranou. Když si tě pak někdo všimne, chce ze všeho nejdřív pro tebe neco udělt. Nech ho. Nebuď pyšná a netvrď, že to nepotřebuješ nebo nechceš. To je podraz. Lidi jsou celí žhaví dát ti něco, co by se ti líbilo a co potřebuješ. To je vyzkoušený. Funguje to."

Suzy byla po všech stránkách připravena.

"Doktor, na sobě rozhalenku, koženou bundu a kalhoty z vojny, zazvonil u Medvěda v sedm. Podíval se na Suzy a prohlásil: "Musím si ještě zatelefonovat, prominete?" A pelášil zpátky do laboratoře.
Vrátil se za deset minut. V čistých kalhotách, v tvídovém saku a s kravatou, kterou neměl kolem krku už hezkou řádku let.
Fauna ho viděla stát pod lucernou v průčelí.
"Milánku," oslovila Suzy, "po prvním kole vedeš na body."

Přesto šlo pak všechno špatně. Celá Plechárna se snažila dostat Suzy a pana doktora dohromady a skončilo to tak, že Suzy právě proto, že pana doktora milovala, prohlásila, že kdejakému pobudovi by uměla být dobrou manželkou, ale panu doktorovi ne. Necítila se pro něj dost dobrá a to, že je manipulována do role jeho manželky, ji od tohoto kroku odradilo. Odešla z Faunina podniku a postavila se (velmi kuriozním způsobem na vlastní nohy). Pan doktor trpěl. Suzy nemohl dostat z hlavy ani ze srdce. Hazel (kandidát na prezidenta) si uvědomil fakt, že Suzy by se k panu doktorovi vrátila jen v případě, že by ji potřeboval (nemoc, úraz). A dokázal udělat tu "správnou věc." Zlomil panu doktorovi ruku baseballovou pálkou. Suzy přispěchala na pomoc, pan doktor jí dal najevo, že se bez ní neobejde.
Když Suzy panu doktorovi slíbila, že s ním pojede lovit chobotnice pro další fázi jeho experimentu, ujistila ho, že umí řídit auto, odešla se připravit na cestu.

"Bude mi to trvat asi dvě hodiny. Vrátím se, hned jak budu hotová.

Suzy sedí v Grandlehárně na obyčejné židli, kolem ní mládenci. Je pekelně soustředěná. Nohy má na cihlách, každou na jedné, a v rukou drží obruč ze soudku. Před ní je opřené prkýnko a na něm křídou nápisy ZAPALOVÁNÍ, TACHOMETR, SYTIČ a MANOMETR. Z bedničky od jablek po Suzyině pravici trčí násada smetáku.

Za půldruhé hodiny najezdila Suzy na té židli zhruba dvěstěpadesát kilometrů...."

HAPPY END!