F. A. Špork - naposledy

18. května 2012 v 6:19 | Katka |  F. A. Špork
Abych i v sobě uzavřela toto téma, musím se zabývat ještě tím, co spatřilo světlo světa jako přímý odkaz F. A. Šporka a krajinářských počinů jeho a M. B. Brauna.

Na počátku byl nápad královédvorských betlémářů, "obnovit" Křížovou cestu, která začala vznikat za života hraběte Šporka a realizovat ji měli žirečtí jezuité. Měla vést z Žirče k poutnímu místu a mít devět zastavení. Nikdy nebyla dokončena a proto bylo nereálné obnovovat něco, co neexistovalo. Osloven byl akademický sochař Vladimír Preclík, rodák z Jaroměře, odchovanec hořické kamenické školy. Ten si pro spolupráci vybral patnáct sochařů a sochařek několika generací, které spojí jedna tematická myšlenka a také úcta k umění velkého mistra v nedalekém sousedství. Sochy vznikaly v průběhu čtyř let v lomu v Ostroměři z tzv. hořického pískovce. Během těchto prací však Vladimír Preclík zemřel.

Projektu se postupně ujal Královehradecký kraj a záměr po různých peripetiích posvětili památkáři, historici umění i biskup královehradecký, nyní arcibiskup pražský, Dominik Duka. Ten k projektu poznamenal: "Starý zákon definuje člověka jako bytost schopnou Boha. Moderní doba říká - aby člověk mohl být schopen Boha, musí být také schopen pravdy. Člověk je tedy hledač pravdy. A co vlastně člověk hledá ve svém životě? Hledá smysl života, hledá štěstí, lásku, porozumění, naději - a tak vlastně celý jeho život je srovnatelný s cestou."

Křížová cesta 21. století je umístěna na louce podél železniční trati Jaroměř - Liberec


Uvozuje ji železná deska se slovy "duchovního otce" Vladimíra Preclíka


JEDNOTLIVÁ ZASTAVENÍ:

Daniel Klose (1973)
Zvěstování
Andělé slétli na zem. Ještě není čas. Zkameněli.
Však jednou procitnou, zažehnou svá křídla a rozletí se zvěstovat novinu…

Stanislav Hanzík (1931)
Rouška Veroniky
Veronika přistoupila ke Kristu, aby mu otřela zmučený obličej. Odměnou jí byl otisk Trpitelovy tváře…

Vojtěch Adamec (1933)
Zázrak nanebevstoupení
Šikmě stoupající figura vzbuzuje pocit levitace. Zázrak odpoutání v kameni je obtížný. Konkávní a konvexní tvary sochu odhmotňují.


Ellen Jilemnická (1946)
Trnová koruna
Stylizovaná hlava Krista s trnovou korunou v kubistických tvarech.
Nechce šokovat, ale probouzet vcítění k trpícímu, pocity empatie k druhému.

Vladimír Preclík (1929-2008)
Katedrála prosby
Prosba je modlitbou. Prosíme a doufáme s očima upřenýma k nebi. Proč k nebi?
Nebe je synonymem tajemství, víry a naděje…

Jan Koblasa (1932)
Svatá rodina
Otec, matka a na jejich klíně dítě v rozpaženém gestu - v touze obejmout - ve znamení krize. Na zadní straně plastiky je znázorněna ležící figura - boží hrob.


Ivan Jilemnický (1944)
Světlo v temnotách
Mezi dvěma kamennými vertikálami prochází světlo.
Poslední okamžiky před setměním, smrtí a vzkříšením.

Jan Hendrych (1936)
Vykoupení
Vysoký dřík korunovaný třemi hlavami - symboly různosti tváří, ras, náboženství. Symbolizují tváře lidského údělu - i v hříchu.

Marius Kotrba (1959)
Pieta
Doba a způsob vyjádření se mění, ale hluboké působení smutku přetrvává.
Tak jako radost v naději v život věčný.


Václav Fiala (1955)
Slza
Slza je zpodobením pláče, kříž symbolem utrpení, srdce znakem lásky.
Symboly po tisíciletí užívané i zneužívané...


Čestmír Mudruňka (1935)
Krajina kříže
Zrození - smrt. Máme svůj kříž. Vstupujeme do něho. Určujeme jeho podobu. Krajina zůstává

Jiří Marek (1972)
Lásky bolest
Láska života je v uzavřeném kruhu. Ten ale může být rozseknut smrtí.
Pak se velká láska mění ve velkou bolest. Kompozice ve tvaru kříže zpodobuje poslední setkání Ježíše Krista s matkou Marií a Máří Magdalénou.


Michal Šarše (1956)
Hledač
Figura vrostlá do sedadla, obrací svět do sebe, aby se dotkla jeho tajemství
s touhou objevit smysl lidské existence.

Jaromíra Němcová (1959)
Brána naděje
Postavy se v pase zlomily, aby se navzájem opřely. Už mezi nimi není napětí, zvítězila opora. Branou je možné projít i pohlédnout vzhůru do bezbřehých nebes.

Jiří Kačer (1952)/
Obelisk
Symbol síly myšlenky a její schopnosti odolávat, podpořené vzájemnou soudržností a stálostí ve smýšlení

(Někde jsem četla, že socha Hledač se líbí hlavně mladým. Já dodávám, že ještě Brána naděje...:) A Gorovi se líbí všechna zastavení.)

O Křížové cestě 21. století napsali:

Odtud také přebírám následující slova s vysvětlením sochaře Vladimíra Preclíka:

Vladimír Preclík měl dar zapalovat své okolí pro společnou myšlenku, byl dramaturgem, koordinátorem, dokázal najít mecenáše, přesvědčit lidi o smyslu projektu. Ještě před tím, než ulehl, stačil s profesorem Hendrychem určit rozmístění soch. Pro svoji Katedrálu prosby ve tvaru rukou sepjatých k nebi si vybral vyvýšeninu u trati, od které je za dobrého počasí vidět Hospital v Kuksu. Jak ke svému pojetí díla dospěl, popsal takto: "Příběh ze současného sochařství jako by vymizel. Snad se za něj sochaři stydí, nebo jej dnešní způsob tvorby zcela vylučuje? A přitom je křížová cesta téma hodné zamyšlení. Je jen málo chvil v našem životě, kdy se člověk cítí bezpečný a šťastný. Mnohem častěji je vystaven zkoušce odolnosti. Neseme tedy životem každý svůj kříž? S pokorou? S úmyslem poučit se ze svých chyb? Výrazem pokory je prosba. Prosba je modlitbou k někomu, od koho očekáváme pomoc, útěchu, požehnání. Prosíme a doufáme s očima upřenýma k nebi. Proč k nebi? Nevím, ale myslím, že nebe je čisté, že je to synonymum tajemství a víry. Kam jinam než do nebe hledí v lidské nemohoucnosti naše oči s nadějí..."


(Katedrálu prosby dle návrhu Vladimíra Preclíka vytvořil Stanislav Hejl. V srdci sochy je umístěna nerezová schánka s dřevěnou replikou Preclíkovy sošky Opora.)

Slyšela jsem názory některých návštěvníků. Byli to obyčejní laici jako já a často se díla nesetkávala s pochopením, natož s obdivem. Můj pocit je takový, že nerozumím smyslu některých děl, některá nejsou takříkajíc "moje gusto", ale celkový záměr a jeho pojetí je pro mě něco neobyčejného, obdivuhodného a procházka křížovou cestou je vždycky krásná, vždycky k zamyšlení a vždycky k potěše ducha. A můžu tam chodit stále a učit se vnímat i novodobé umění, třeba způsobem, o kterém řekla Lenka Jaklová:

"Vladimír mě učil sochy obcházet, vnímat je ze všech stran. Na jaře tu vyrostl rmen a mně se najednou vybavil zážitek od jeruzalémské Zdi nářků. Tak jsem stejně jako tenkrát rozpažila ruce a čelem se dotkla pískovce, právě v důlku pod sepjatými dlaněmi. A vešla do Katedrály prosby."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 DJ G!RL DJ G!RL | Web | 18. května 2012 v 6:39 | Reagovat

Tam bych se chtěla někdy podívat ;-)

2 Katka Katka | 18. května 2012 v 7:25 | Reagovat

[1]: Co ti v tom brání? Vzdálenost?

3 Jarka Jarka | Web | 18. května 2012 v 8:26 | Reagovat

Krásně jsme se prošli po jednotlivých zastaveních a tys je doplnila skvělým výkladem. Některé sochy mluvily samotné za sebe, jinde dych si bez výkladu marně lámala hlavu otázkou, na co to vlastně koukám. Líbila se mi i slova Dominika Duky a také pana Preclíka. Jo, a malý Goru je úžasný a velmi fotogenický. :-)))

4 Jarka Jarka | Web | 18. května 2012 v 8:26 | Reagovat

[3]:oprava - Goro!

5 Katka Katka | 18. května 2012 v 8:37 | Reagovat

[4]: A vlezlý - zapomněla jsi napsat. Já nefotím JEHO, přesto je skoro na každém snímku :)

6 signoraa signoraa | Web | 18. května 2012 v 10:54 | Reagovat

Katko, za tenhle článek moc děkuji, protože jsem o křížové cestě neměla tušení. Navštívila jsem Kuks i Braunův betlém. Ted', když vím, že je tu i křížová cesta, určitě sem někdy zavítám. I když jsem milovníkem historie, ty sepjaté ruce "mě dostaly".

7 Katka Katka | 18. května 2012 v 11:59 | Reagovat

[6]: Můžeš dát vědět KDY, prošla bych se s tebou :) Někdy.

8 Amelie Amelie | Web | 18. května 2012 v 18:20 | Reagovat

Nádherný příspěvek. Tam bych se chtěla někdy podívat.

9 Marie Marie | Web | 30. srpna 2014 v 19:16 | Reagovat

Katko, krásná procházka netradiční křížovou cestou. Myšlení a pocity pana Preclíka mě až dojímají. Myslím, že příště jeho galerii v Bechyni určitě navštívím. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama