Náš život s koňmi - Stresy s Párkem

4. května 2012 v 17:46 | Katka |  Zvířata
Minule jsem psala, že když Parki něco chtěl a nebo nechtěl, tak opravdu. Váže se k tomu několik stresujících zážitků. Stresujících jak pro nás, tak pro něj. Jejich skutečnou příčinou bylo vždycky to, že jsme špatně četli koňskou povahu.

Parki málokdy někoho shodil. Ne proto, že by to nedokázal, ale proto, že to neměl zapotřebí. Většinou jsme ho netlačili do něčeho, co opravdu nechtěl a on "nevymýšlel" (taky většinouMrkající). A co chtěla Eliška, to udělal a nehleděl na to, že už ho bolí nohy. Kam šla, tam šel taky, věřil, že by ho nezavedla někam, kde by mu hrozilo nebezpečí. Když se zdálo, že někam nechce, protože se bojí, Eliška slezla, dovedla ho k tomu bubákovi (to může být cokoliv - kus papíru, první sníh, nějaký předmět, který na známém místě dosud nebyl, všechno neznámé totiž "žere koně" a je třeba před tím utéct), ukázala mu ho, nechala mu ho očichat a pak už to šlo.


NEROZUMÍŠ MI? NECHCI TĚ NA HŘBETĚ
První, kdo pocítil tvrdost pádu z Parkova hřbetu, byla nejstarší dcera. Ta, která naposledy jezdila asi tak před šesti lety.
"Pojď se svézt, on je klidnej, nemusíš se bát, že jsi všechno zapomněla", lákali jsme ji.
On byl klidnej při čištění, při sedlání, při nasedání, při prvních krocích u stáje...ale jakmile jsme se dostali do určité vzdálenosti, začal se šprajcovat, a že dál prostě nepůjde. Když naše naléhání nabylo na intenzitě, hravě se jezdkyně zbavil a odklusal ke stáji, ke svým.
Co jsme špatně četli? Toho dne nikdo nejezdil (kůň je stádové zvíře, nerad je sám), všichni byli "doma" (v boxech nebo v ohradách), byl pošmourný mlhavý listopadový den, nebylo moc vidět, směřovali jsme OD stáje a jezdkyně byla nezkušená. Jinak to dopadnout nemohlo.

Parki se uměli i rozvášnit


Předchozí příhoda nebyla NIC proti tomu, co bude následovat. SILVESTROVSKÝ ZÁŽITEK byl takto prezentován na stránkách ponycentra, kde byl tehdy Párek ustájen:
31. 12. 2008 po poledni jsme byly na stáji a Eliška ho chtěla (jako mnohokrát před tím) vzít na ohlávce a vodítku na procházku a nechat ho proběhnout samotného na jízdárně. Jemu se ale nechtělo od koní, což nám dával najevo cukáním hlavou, neustálým otáčením zpět ke stáji a poskakováním. Eliška na něj výchovně působila pocukáváním a Park když se mu zdálo, že nerozumíme tomu, co nám svým chováním naznačuje, použil svoji nejúčinnější zbraň - svoji sílu a už táhnul Elišku zpět ke stáji. Ta udělala jediné rozumné, co v tu chvíli udělat mohla - pustila ho. Blázen Parkiet to nabral k ohradě ke kamarádům. Když si všiml ohradníku, chtěl se mu vyhnout, v zatáčce mu podklouzla kopyta a on se svalil. Aby toho nebylo málo, zamotal se při pádu do ohradníku, který ho asi nakopl, tím se on lekl znovu a ukopl sloupek ohrady. Jakmile ostatní koně viděli, že ohrada spadla, pod Langošovým velením uháněli ven. To tedy byla situace! Parkiet na zemi a ostatní se ženou směrem k němu. Nejblíž byla v tu chvíli Eliška, která neztratila rozvahu a statečně se postavila proti prchajícímu stádu, roztáhla ruce, začala křičet - a měla vyhráno. Stádo se zastavilo a jen čučelo. Parki se přidal k nim, tahal za sebou vodítko a všichni koně přišli k němu, očichávali ho, jakoby se ptali "co se ti to stalo?"
Nám zbývalo zbavit ho vodítka, prohlédnout ho, jestli se neporanil a uklidnit ho v boxu něčím dobrým do kbelíčku. Nakonec jsme se ještě pachtily s uvedením ohrady do použitelného stavu, což při zmrzlé půdě a nedostatku nářadí byl taky těžký úkol.

Na sněhu ano, ale s kamarádkou


PARKIET - ÚTĚKÁŘ
Ovšem zlatý hřeb našich neslavných zážitků s Párečkem dal zabrat celé rodině, navíc jsme ten den měli návštěvu a kontaktovala nás i policie. To je mi největší záhadou - jak mohli poznat, komu mají volat. Asi jim volného koně někdo nahlásil a oni uvažovali "kdo je v okolí takový pako, že si nechá utéct koně?" Posuďte sami.
Ten den se měla Eliška s Parkem zúčastnit vřejného tréninku, čili závodů pro hobby jezdce, v jezdeckém areálu vzdáleném vzdušnou čarou tak 8 km. Na místo ovšem nejedeme vzdušnou čarou, ale čarou klikatou, kudy vedou silnice. Tím způsobem tam Parki jednou, vezen v autě, byl. Tentokrát jsme byli dovezeni brzo ráno jako první, auto se muselo točit ještě pro další koně. Dnes vidím, že toho dne bylo od rána všechno špatně a opět - jinak to nemohlo dopadnout. Při nakládání vládla nervozita, ten, kdo měl jet první, nebyl připraven, všichni pobíhali a byli neklidní, stejně to museli cítit i koně. My byli připraveni, tak jsme jeli mimo pořadí první. Protože náš koník "je hodnej", přepravovali jsme ho jen na stájové ohlávce s tím, že uzdečku (pro lepší ovladatelnost) dostane až na místě.

V jezdeckém areálu ještě nikdo nebyl (kůň je stádové zvíře), což se Parkovi nelíbilo.
Vše, co se koňovi nelíbí, řeší útěkem domů, ke svým. K tomu využil Páruša první příležitosti, a to pár sekund, kdy při výměně ohlávky za uzdečku byl relativně volný. Nebudu to dlouze popisovat, prostě utekl. My za ním, naprosto bez šance. Stres, nestíhačka, panika, slzy....a všechno k ničemu. Elišku jsem uklidňovala tím, že jakmile Park proběhne lesem a uvidí ty nádherné louky se šťavnatou vyskokou travou, převládne žrací instinkt, on se zastaví a začne se pást.

Ba ne - Parki chce domůůůů!!!! To byla jediná myšlenka, která trčela v koňské hlavě. Vzal to skutečně téměř vzdušnou čarou, naprosto neomylně. Jedinou překážkou mu byli lidé, kteří v Kuksu obdivovali krásu Hospitalu a bránili mu ve vstupu na úzký most.

Já s Eliškou jsme ho zpočátku stopovaly , samozřejmě bez úspěchu - kůň se pěšky dohnat nedá. Manžel opustil návštěvu a s Šárkou se pustili po Parkových stopách autem. Kde končila silnice, přiložil táta ucho k zemi, posoudil, kdy tudy Parki proběhl, k tomu mu dobře posloužila i teplota koblih, kterými P. značkoval cestuUsmívající se, Šárka to líčila tak, že se táta choval jako pravej indiánskej stopař.
Když jsme MY dorazili k domovské stáji, Parkiet už nás tam čekal s otráveným výrazem, proč nám tak dlouho trvá, než mu otevřeme ohradu, aby mohl ke svým.
Pro něj tedy vše OK. Nám trvalo trochu déle, než jsme si v hlavě přebrali, co jsme udělali špatně, co se mohlo stát (P. běžel dlouho po silnici, mohl způsobit dopravní nehodu nebo sám přijít k úrazu nebo i o život, musel i přes železniční trať, přes úzký most ohraničený "strašidelnou" železnou konstrukcí - ničeho se nebál, cestu našel, byl to šikovný koník) a úlevně si oddechnout, že se vlastně nic nestalo. Jen jsme dostali lekci. Ty ostatně všichni dostáváme celý život. Jen v různé podobě a odlišné intenzitě. Toto byla síla!

Takhle krásně TAM skákal, ale jindy


P.S.: Hned následující pracovní den jsme uzavřeli odpovědnostní pojistku za zvíře.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jarka Jarka | Web | 4. května 2012 v 20:22 | Reagovat

Katko, to se mi to krásně četlo až mě mrzelo, že už je konec vyprávění. Určitě je potřeba strávit s koníkem mnoho hodin a dní, než člověk pozná jeho povahu a naučí se rozumět tomu, co mu kůň povídá. Parki, byl nejemom krásný, ale i moc chytrý, cestu domů, našel neomylně. ;-)

2 Katka Katka | 4. května 2012 v 20:42 | Reagovat

Moc díky za hezký slova.

3 Květa Květa | Web | 4. května 2012 v 22:22 | Reagovat

Ahoj Kati, napsala jsem tady navečer komentář, kde jsem chválila koníky a vypsala, jak se jich velice bojím. Předemnou byla ještě Naďa, která psala, že se taky bojí. Hledím jak trouba, ale ani jeden ten komentář zde nevidím. Kdepak je jim asi konec ???????

4 Květa Květa | Web | 4. května 2012 v 22:24 | Reagovat

[3]: No, to jsem celá já - zmatkařka. Už to vidím, komentář je u článku v dubnu. Moc se omlouvám, promiň....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama