Relativita v praxi

2. května 2012 v 19:55 | Katka |  Slunce v duši
Hotovo, uvařeno. Dnes stejně jako včera, zítra, celý další měsíc a tak pořád dokola. Občas trochu ubíjející. Není divu, že myšlenky utíkají jinam, všímají si zajímavých maličkostí, spojují se, přitahují k sobě další a formulují se do vět.

Nemaje inspiraci v podobě přání strávníků, vařila jsem ze zbytků a z přebytků. Zbytek špaget jsem nastavila zbytkem kolínek, přidala zbytek klobásy a zbytek gothaje, ochutila zbytkem loňské červené cibule osmažené na zbytku másla, spojila ve zbytku (krabicového - fůj) mléka koupeného z nutnosti a v něm rozkvedlanými přebytky vajec (ty potvory hrabavý snáší jako o život). A jsou na světě šunkofleky. I polévku máme - taky zbytkovo přebytkovou. Zbytek loňských, ale našich brambor, ještě zbytek mléka, přebytek letošního kopru a zase ta vejce, která je třeba likvidovat všemi prostředky - polévka se jmenuje koprová.

A ještě jsem si při tom filosofovala. Jsou věci, kterým vůbec nerozumím. Třeba celý svět informatiky, vesmírné teorie, nejrůznější technické záležitosti nebo Einsteinova teorie relativity. Ačkoliv jsem tuto pasáž na gymplu zvládla tak, že jsem nepropadala, poučky jsem uměla vypsat, odříkat, ale to bylo vše. Pro život jsem si z toho vzala jen to, že všechno je relativní. Pan Einstein by ale těžko měl nějaké uspokojení z toho, kdy a kde si tento fakt uvědomuji.

Myslím, že takové mytí a utírání nádobí je všeobecně neoblíbená činnost. Do rodiny se zakoupí myčka. Aby se ušetřila teplá voda, čas a pro potěchu těch, kteří zmíněnou nepopulární činnost museli vykonávat. Co se stane? Mají všichni radost? Ano. Ale jak krátce! Přímo odpornou činností, která se předává jako převozníkovo veslo se stane uklízení umytého nádobí z myčky. Jak je radost relativní!

Daleko relativnější je čas. Je hodina hodně nebo málo? A co minuta? To není skoro nic. Až příliš často sedím u Ntb, čučím, čtu, nic moc si stejně nepamatuju a čas letí, z hodiny jsou dvě i tři...než si uvědomím, co všechno jsem ještě měla nebo mohla stihnout. A naopak. Dám na 1 min 40 s ohřívat polévku do mikrovlnky, přitom stihnu uklidit umyté nádobí, co někdo nechal oschnout na dřezu, vydrbat přischlý hrnec od té polévky co je v mikrovlnce, pořád pokukuju po časomíře, že se snad zastavila, ale ne - za tak kratičkou dobu se dá stihnout řada pracovních úkonů. A nebo taky nedá. Jak kdy, jak se člověku zrovna chce.

Hromada prádla na žehlení. Velká otrava. A přitom stačí, když se něčím hodně naštvu, pak popadnu žehličku, vyzuřím se nad žehlicím prknem a je vyžehleno v cuku letu. Ještě rychleji jde práce od ruky, když jsem myslela, že mi někdo pomůže, udělá něco za mě a on se na to jednoduše vybodne. Do mě pak vstoupí běsi a s pocitem "já vám ukážu", je hotovo raz dva. Halda prádla k žehlení je tedy velký nepříjemný úkol nebo není? Podle nálady. I to je relativní.

Tak to je moje pojetí relativity. Cokoliv může být dobré i špatné, krátké i dlouhé, milé či nepříjemné...záleží na osobě, času, místě a okolnostech. A to mi přijde na životě zajímavé.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jarka Jarka | Web | 3. května 2012 v 8:15 | Reagovat

Nejvíc si tu relativitu uvědomuji právě na čase. Když jsem byla dítko, byli pro mě třicátníci staří kmeti, teď na ně koukám pomalu jak na děti. Když jsem chodila do práce, zdálo se mi, že je pořád jen to hnusné pondělí, které značí začátek pracovního týdne, teď mě letí dny, týdny i měsíce, jak utržené ze řetězu. A mimochodem, včera jsem vyprala dvě pračky prádla a dnes mě čeká žehlení. :-)))

2 Katka Katka | 3. května 2012 v 8:55 | Reagovat

[1]: Máš pravdu - s těmi kmety. A teď si jako kmet nepřipadám. Když hledím na svoji unylou unavenou pubertální dceru, připadá mi, že mám víc energie než ona. Jenomže jí ta energie teprve přijde a mně bude pomalu odcházet. Ale tak to je a má být, nač se tím zabývat.
Hezký den a chutě do žehlení. Moje čeká, kdo se toho ujme, budu si muset zavelet:)

3 zuzana zuzana | 3. května 2012 v 20:06 | Reagovat

Asi patřím mezi málo z žen, kterým žehlení nevadí. Když je prádlo usušené venku a krásně voní, to jde práce skoro sama. Musím se přiznat, že žehlím v ložnici a v sedě - mám vše uzpůsobené tak, jak mi vyhovuje a nechávám si to k nějakému zajímavému televiznímu pořadu. Jeden čas jsem "zápolila" s pánskými košilemi (nebylo to podle mého gusta), ale co mám parní žehličku, vůbec mi to nevadí. Jenom dřív jsem žehlila hned sesbírané prádlo - tj. po pračkách, dnes to spojuji, přece jenom chvilku trvá, než se vytvoří pára. Ráda žehlím i povlečení /a to mám k dispozici obecní mandl, ale pak se vyplatí s někým domluvit nebo nastřádat více kusů....a to mi zase vadí, že je plný koš/. Jenom si někdy říkám, kde se to prádlo pořád bere......

4 Katka Katka | 3. května 2012 v 20:08 | Reagovat

[3]: No vidíš, taky jsem měla chuť si parní žehličku pořídit, ale nedokázala jsem si zvolit tu nejvhodnější. Mohla bys poradit?

5 Naďa Naďa | Web | 4. května 2012 v 10:29 | Reagovat

Odevždy žehlení nesnáším a obdivuji ženy, které žehlení baví. myslím si, že se s tímto přístupem k žehlení asi narodíme :-)

6 Zuzana Zuzana | 4. května 2012 v 18:34 | Reagovat

Já to mám celý parní přístroj, jdou s ním mýt okna, podlahy, koupelny, třeba i motor auta....ta žehlička byla vlastně "bonus" navíc. Nedám na ni dopustit. Už ji mám několik let, možná bych někde sehnala kontakt na prodejce. Kolegyně si přístroj pořídila také a hodně ho používá k úklidu. Je s ním také spokojena.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama