Červen 2012

Nejsem jako vy - Theo

30. června 2012 v 23:59 | Katka |  Knížky
Theo je Jacobův bratr. Ač o tři roky mladší, je to vlastně starší bratr Jacobův, ten rozumný. Theo svou roli hraje dobře, ale samozřejmě mu v ní dobře není. Strádá nedostatkem soukromí s matkou, absencí otce, posměchem kamarádů...

"Bylo mi totiž už nějakou dobu jasný, že jsem na cestě do pekla. Kvůli všemu, co si v hloubi duše myslím o Jacobovi, a přitom dobře vím, že si to myslet nemám.
Člověk každou chvíli čte nějakou knížku o dětech, co mají autistické sourozence a pořád se o ně starají, k smrti je milujou a umějí je zklidnit, když mají záchvaty. Jsou v tom lepší než dospělí. No, tak takovej teda já nejsem. Když se Jacob občas někam zatoulal, jasně že se mi sevřel žaludek, ale ne proto, že bych měl o něj strach. Bylo mi nanic z toho, že jsem tak hroznej brácha, protože jsem si říkal: možná se už nenajde a já si budu moct začít žít po svým.

Snil jsem o tom, že je můj bratr normální. Že se s ním můžu hádat kvůli normálním věcem....Já jsem se s Jacobem nikdy hádat a prát nesměl....matka řekla, že v našem domě platí tohle pravido, a vysvětlovala to takhle: Jacob je jiný než my ostatní. Páni, chápete to? Odkdy vám to, že jste jinej, zajišťuje volňáska na cokoli v životě?
Problém je, že se Jacobova jinakost neomezuje jen na něj samotného. Aspergerův syndrom mýho bratra udělal i ze mě jinýho člověka.

Třetí pravdivý přiznání: jsem na tom hůř než Jacob...protože jemu je většinou úplně jedno, že s ním nikdo nechce nic mít, zatímco mně je stoprocentně jasný, že všichni koukají jen na mě a říkají si: Aha, to je brácha toho divnýho kluka.
Čtvrtý pravdivý přiznání: ....Co když můj vlastní syn dopadne jako Jacob?

Svoje smutky řeší sice adrenalinově, ale nešťastně. Zvykl si vnikat do domů cizích lidí, sem tam odtud něco odnést...ne že by to potřeboval, ale to vzrušení potřebuje.

Když se Jacob dostane do velkých problémů (příště) a matka k jejich řešení potřebuje peníze, kterých má zoufale málo, rozhodne se Theo udělat rázný krok. Z matčiny kreditní karty si zakoupí letenku a odletí za svým otcem, poprosit ho o finanční pomoc, ale hlavně - najít ho pro sebe.

"Chtěl jsem mu povědět, proč jsem přiletěl....ale všechna ta slova se mi vzpříčila v krku. Zajíkl jsem se, až jsem se nemohl nadechnout, a najednou jsem měl v očích slzy. A nakonec jsem nic z toho neřekl.
"Proč na mě nezáleželo?" zeptal jsem se.
Když si člověk dělá naděje, vždycky zklame....Jenže kdyby teď vedle mě seděla moje matka, hned by mě objala. Drbala by mě pozádech a říkala by mi, abych se uklidnil, a já bych se k ní mohl přitulit, dokud by mi nebylo líp.
Táta si odkašlal a vůbe se mě nedotknul.
"Já...ehm...v tomhle moc neumím chodit," zamumlal.
Jak vstával - šťastnej, že může vypadnout....najednou mi došlo, co je na něm tak povědomýho. To není tím, že máme něco společnýho nebo že máme stejný geny. Ta jeho rozpačitost, to, že se mi nepodíval do očí, že netoužil po fyzickým kontaktu - tím vším mi připomínal Jacoba."

Myslím, že není třeba nic dodávat. Nemůžeme posuzovat neboť si nemůžeme umět představit pocity mladšího-staršího sourozence. Ačkoliv Jacob vidí věci černo-bíle, ony nejsou jen černé nebo jen bílé.

(... příště - děj)

Nekonečno přede mnou

30. června 2012 v 7:13 | Katka |  Jen tak
Moje dnešní nekonečno bude trvat tak 17 hodin, ale těch úkonů v něm bude nekonečné množství. Včera večer jsem se prošla po zahradě a viděla jsem to. V duchu jsem si stanovila postupový plán...

...a teď ráno bych si ze všeho nejraději sedla, spočinula, jak říká manžel a četla nebo háčkovala (dárek k šedesátinám potřebuji už za 6 dní) nebo blogovala...
Zatím jsem rozervanec, kterej neví, co dřív. Jestli utřít louži po psovi, který ji musí udělat pod nohu nějakého kusu nábytku, aby to víc smrdělo a mě víc štvalo - grrr!!! Nebo skočit nakrmit koně, kteří úpěnlivě pozorují okno, za nímž vidí moji pohybující se siluetu, či vysvobodit slepice z dusnýho kurníku...lítám a v poklusu uspokojuji svoje potřeby - čůrat, kafe, prášky na tlak...Pupi mi visí zezadu na podprsence, protože se dožaduje pro ni tak důležitýho kontaktu...alespoň nahlédnutí na blog při pití naprosto nutnýho ranního kafe...pípne mobil, koukám, co se děje a první co vidím - dnes budou silné bouřky i na Kuksu. Samý stresy, nemoc z povolání, máme hrůzu ze všeho, co může ohrozit naši úrodu, náš zdroj příjmů...v kurníku už je zase příznivý prostředí pro čmelíky. Po loňské šílené zkušenosti se na to dnes musím vrhnout a učinit opatření...zahrádka suchá, tvrdá jako beton, přesto plná úrody, volající po sklizni a zpracování - kedlubny brokolice, hrášek ...a ten zatracenej plevel a ty obrovský brambory, natěmi zavalily cibuli, česnek i rajčata, nějak je odklonit...a děti budou chtít grilovat...v dnešním vedru to nejspíš půjde i na slunci...Eliška má zbrusu novou nechodící sádru a bude se, chudinka, nudit...Šárce aspoň SMSku k svátku...úleva z toho, že nebudu vařit, zbylo od včera, ale přesto trošku výčitky, že je šidím...nejvíc mě štve, že budu muset zajet do města, protože jsem včera zapomněla koupit koňům granule...

To jsou ty velké úkoly a k tomu celý zástup malých, které ani nejsou vidět...přenést, utřít, vyměnit psům vodu, převléct ušpiněný polštář...to je to, co mě znervózňuje. Znáte to. Chlap vstane, posnídá, třeba si i něco přečte, pak jde, vykoná kus práce (která mu jde líp od ruky, protože je silnější)..., která je vidět a pak spokojen spočine. Ženská nemá nikdy hotovo.

...a zatím se tu vykecávám a - nic. Blog je droga.

Dopiju, namažu scvrklý ksichtík krémem, vyčistím si zuby, nahodím tílko a kraťasy a chutě do toho!

P.S.: Kdyby mi zbylo kousek času na koupání a plavání, všechen stres bych utopila:)

Nejsem jako vy - Jacob

29. června 2012 v 23:59 | Katka |  Knížky
auorka: Jodi Picoultová, téma: autismus

Když vyjde článek nebo je natočen film o zemědělství, často kroutíme hlavou, jak je to naivní, bez znalosti věci, jen s ohledem na to, aby to pro čtenáře nebo diváka bylo atraktviní. Stejné je to určitě u jiných oborů (medicína, právo....).
Kniha se mi moc líbila a přitom jsem pořád měla podobé obavy. Že až se o ní rozepíšu, ti, kteří žijí život s autistou, budou rozhořčeni, co to je za bláboly. Pořád jsem na rozpacích, jestli knížku podrobněji probírat nebo ne. Právě s ohledem na ně. Sváří se ve mně touha zaznamenat svůj prožitek (abych ho nezapomněla), zároveň je nechci zatěžovat, protože románová matka prožívá velmi těžké období.... Ale v románu je tolik lidské krásy, kterou bych v sobě chtěla mít, tolik inspirace, která by se mi hodila, kdybych ji dokázala vstřebat, že se do toho přece jenom pustím.

Při čtení jsem si k obzvlášť zajímavým a hezkým pasážím dávala záložky. Teď se jimi kniha ježí, takže to bude dlouhé...na pokračování.

Jacob Hunt je osmnáctiletý chlapec. Žije s matkou a o tři roky mladším bratrem Theem. Otec neunesl Jacobovu diagnozu a opustil je, když Jacobovi bylo pět let. Matka (Emma) si našla zaměstnání z domova, píše sloupky pro časopis a provozuje společenskou poradnu. Jacob je velmi inteligentní, studuje střední školu, soužití s okolím mu komplikují mnohé rysy osob s Aspergerovým syndromem. Myslím, že tyto jsou dobře nastíněny v momentkách z Jacobova života. Jess Ogilvyová je studentkou VŠ a Jacobovou lektorkou, která ho učí všemožným sociálním návykům, reakcím na konkrétní situace...
Jess připravuje Jacoba na školní ples.
"Nemyslete si, že jsem špatná matka. Jsem jenom realistka. Vím, že je Jacob hezký, zábavný a tak chytrý, že mě občas až šokuje. Jenže pro ostatní nebývá snadné vidět ho v tomto světle. Je pro ně prostě jenom divný."

"Myslím, že to je skvělý nápad, jít na ten ples. A i kdyby to nevyšlo..."
"Mami," přerušil mě Jacob, "to určitě vyjde. U nás ve škole je 402 holek. Dá se předpokládat, že některé z nich budu připadat částečně atraktivní. Pravděpodobnost, že některá řekne ano, se statisticky dá očekávat."
Ukázalo se, že musel obejít jen 83 dívek. Jedna nakonec řekla ano - Amanda Hillersteinová, která měla mladšího bratra s Downovým syndromem, takže se dokázala přenést přes Jacobova Aspergera - alespoň na jeden večer.

Jacob vidí věci černé nebo bílé, vyjadřuje se naprosto přímo, uvažuje přísně logicky bez emocí, nezná přetvářku, přesně dodržuje to, co se naučí, to, co je správné. Jess považuje za svoji kamarádku, protože Jess z něj nikdy není otrávená, nezívá při jeho povídání...Jacob je silně zaujatý forenzními vědami (vědami a metodami vyšetřování kriminálních činů). Až tolik, že když zjistí, že se nějaký stal v jeho okolí, je na místě a snaží se policii radit. Většinou postupuje logičtěji než oni.

Jess má přítele, kterému nejsou schůzky Jess s Jacobem po chuti. Jacob ho také nemá rád. Jess ho učí zdvořilosti.

"Kromě toho jsme si říkali, že se budeme učit, jak se chovat přátelsky k lidem, které neznáme, viď?"
"Já Marka znám a nemám ho rád," namítl jsem.
"Ale já ano. A ke slušnému společenskému chování patří také schopnost chovat se zdvořile k lidem, které nemáme rádi."
"Já si myslím, že nezdvořilé je nasadit úsměv a bavit se s někým, zatímco ve skutečnosti by si člověk raději zapichoval bambusové třísky pod nehty."

Jacob se má učit navazovat kontakt s cizími lidmi. Potká muže se psem a zahrne ho informacemi o rase jeho miláčka.
"Jacobe," obrátila se na mě Jess, "nemůžeš někoho jen tak zastavit a zasypat ho informacemi."
"Ale on se zajímal o pudly! pudla!"
"Dobře, ale mohl jsi začít tím, že bys třeba řekl: To je ale roztomilý pejsek."
Odfrkl jsem si. "Tím nesdělíš vůbec žádnou informaci."

Jacobovy úvahy nám přijdou vtipné nebo třeba nevhodné, on ale logicky klade jednu myšlenku za druhou a dojde k pro nás překvapivým závěrům.
"Ve fyzice musím vysvětlit třídě podstatu gravitace," řekl jsem. "Známka bude z poloviny za obsah a z druhé za tvořivost. Myslím, že jsem našel skvělé řešení. Nechám si spadnout kalhoty. Tím se naprosto dokonale vysvětlí Newtonův zákon..."

Jacob nedokáže rozlišit, že jedno pravidlo někdy platí a jindy ne. Matka mu řekla, že pokud mu někdo ubližuje, má se bránit. Řekla mu také, že do lidí se nestrká. Jak si to má vyložit? Ve škole při vybíjené dostal záchvat, když po něm protihráč hodil míč, aby ho vybil. Plakal. Ne bolestí, ale proto, že "na lidi se nic nehází. To je pravidlo!" Jindy byl kárán za to, že strčil do učitele.
"On si začal."
"On do tebe nestrčil!"
"To ne, ale řekl: Jacobe, můj tříletý syn by to napsal líp než ty. A ty mi vždycky říkáš, že když si ze mě někdo dělá legraci, mám se bránit."
"Učitelé si zaslouží úctu."
"Proč by ji měli mít zadarmo, když všichni ostatní si ji musejí získat?"
Jen jsem beze slova zamrkala. Protože svět není spravedlivý, napadlo mě, jenže tohle už Jacob ví - a líp než kdokoli jiný."

Jacob nikdy nelže. To je pravidlo.
"...Jacob neřídil, Pravidla silničního provozu znal od patnácti nazpaměť a věděla jsem na sto procent, že by předpisy dodržoval, jako by na tom závisel jeho život. Jenže co kdyby ho zastavila policie? Víte, co jste udělal? zeptali by se. A Jacob by odpověděl:"Řídil jsem." Okamžitě by si ho zařadili jako poťouchlíka, zatímco on by jen pravdivě odpovídal na otázku. Kdyby se ho policista zeptal, jestli jel na červenou, odpověděl by ano - i kdyby na ni jel o půl roku dříve a v době, kdy ho nikdo neviděl."

Jacob chápe všechno doslova. Na radu, že si má zkusit hledat kamaráda odpoví:
"Kamarádi se nehledají. Toho si člověk nikam nezaloží, aby ho pak mohl hledat."

Jsou věci, které Jacoba znervózňují, které nesnese, které mohou vyvolat záchvat. Jsou to nevhodné barvy, vzory, doteky, světla, zvuky, situace....
"Záchvat u autisty je jako tornádo. Když vidíte, že se blíží, nemůžete už nic dělat. Musíte to vydržet. Jacobovi vůbec nezáleží na tom, jak budu na jeho chodání reagovat - na rozdíl od dítěte, které dostane záchvat vzteku. Nedbá na to, jestli se zraní nebo ne. Nevzteká se proto, aby něčeho dosáhl, nemá v tu chvíli sám sebe pod kontrolou.
Zvedla jsem se, zhasla všechna světla v místnosti a zatáhla žaluzie, aby byla úplně tma. Pustila jsem Marleyho CD. Pak jsem sundala oblečení z ramínek v šatníku a jedno po druhém jsem začala pokládat na Jacoba. Zpočátku kvůli tomu křičel ještě víc, ale jak váha rostla, uklidňoval se. Když konečně v mém náručí usnul, měla jsem roztrženou blůzu i punčochy..."

(...příště - Theo)

Knižní hádanka

28. června 2012 v 23:59 | Katka |  Knížky
Na nějakou dobu jsem přerušila své háčkovací období a dala jsem si závazek, že konečně dočtu všechny vypůjčené knihy a také ty, které jsem si už dávno koupila, protože mě zaujaly nebo jsem je dostala s určitým úmyslem dárce (zlepšit můj životní styl) a nedostala jsem se k nim.

Proč jsem si něco dokonce koupila?

Dvě jsou od autorky, která v poslední době upoutala pozornost médií. Její jméno? To je hádanka pro vás. Média bohužel nepsala o jejích knížkách, ale o jejím osobním životě. Shodou okolností o ní ve stejné době na svém blogu psala Naďa. Tu k tomu ale vedlo osobní setkání. Já se s její tvorbou právě seznamuji. Knížky jsem si objednala přímo od ní, takže je mám i s věnováním a podpisem. Jmenují se Pozorovatelka a Kalvárie.

Jedna knížka čekatelka se jmenuje Léčba koněm. Čím mě zaujala? Koněm v názvu, koněm na přebalu a tématem.

Názvy bývají pro mě často lákadlem. Dobře zvolený název s jinotajem je jedním z důvodů, proč po knížce sáhnu. Další je velikost písma. Nesmí být ani malé, to bych nepřečetla ani velké, to na mě působí nějak prázdně. Jako že toho v té knížce asi moc není, když se musí natahovat velkými literami. K tomu přebal a záložka (pořád ještě nevím, jak se obsah na záložce jmenuje odborně - neporadíte?), kvalita papíru, údaje o autorovi nejlépe s fotkou...z toho vznikne můj celkový pocit, který napoví ANO - NE.

A teď mám pro vás tipovačku: co myslíte, o čem budou knížky těchto názvů?

Pozorovatelka

Kalvárie

Skladatelka voňavého prádla

Nejsem jako vy

Léčba koněm

Jednou z těch knížek se budu brzy zabývat, ale je to obsáhlé, dá to práci.


Co se skrývá mezi řádky

27. června 2012 v 23:59 | Katka |  Jen tak
Sedím si takhle v křesle, (výjimečně) háčkuju a poslouchám rádio. Příjemná, houpavá melodie, pravdivá slova, hlas Richarda Mullera a ještě ženský hlas, který nepoznávám...slyším ji poprvé, tuhle chytlavou písničku pro zasmušilou, nostalgickou náladu.

Na internetu dnes člověk najde všechno. Ženský hlas patří Tereze Kerndlové, písnička se jmenuje Klid, mír a pokora a posuďte sami, jestli si zaslouží recenzi, kterou jí dal Honza Balušek.



05.04.2012 17:08, Honza Balušek
3/10
Písnička "Klid, mír a pokora" sklidila na musicserveru v recenzi i makrorecenzi ne zrovna povedené desky "Ešte" Richarda Müllera suverénně nejvyšší počet minusových bodů. Nudná skladba překypující patosem, klišé a Terezou Kerndlovou by dávala možná smysl před Vánocemi, kdy máme všichni kvůli svátkům zamlžené uvažování, ale ne nyní jako skladba od člověka, jehož hudbu jinak všichni zbožňujeme. Největší krok vedle za celou Müllerovu kariéru se však dočkal i videoklipu, který se odehrává v kostele a jeho hlavním nápadem je zastavení obrazu s plující kamerou. Video vypadá moc pěkně, jen si vypněte zvuk. Nikdy by mě nenapadlo, že mi u písničky mého nejoblíbenějšího slovenského zpěváka bude trapně.

Videoklip nehodnotím, protože nemám ráda videoklipy jako takové. Na mě jsou takové vycukané, hop sem, hop tam, člověk se při nich nemůže na nic podívat, protože než vyhodnotí záběr, je pryč....Chápu, že už jsem na toto umění stará, ale když něco nemám ráda, tak se na to prostě nedívám.

Myslím, že Klid, mír a pokora bude jednou z písnček, kterou kritika rozcupuje a posluchači ji budou mít rádi. Alespoň ti středně až vysokověcí.

Když už jsme u Richarda M., nechcete si poslechnout romantickou?


Která z nás by ráda neslyšela podobné vyznání?
Když tak o tom přemýšlím, to, které jsem si nedávno vyslechla já na tom cyklovýletě, kde jsem zlobila - "Ty jsi ale blbá! Víš, jak jsem se o tebe bál?" - se mu podobá. Ba ho i předčí. Protože bylo upřímné a patřilo opravdu a jenom mně Usmívající se




Téma týdne?

27. června 2012 v 20:44 | Katka |  Jen tak
Čokloláda?
Hurá! Mám příspěvek.

Vzpomínka:
"Láďa, Láďa - čokoláda,
každá holka má ho ráda.
Dá mu pusu jako husu
a pak s ním jde do cirkusu.
A z cirkusu do města
a bude z ní nevěsta"

Není to duchaplné ani chytré ani vtipné, je to retro S vyplazeným jazykem. Akorát nevím, jestli tahle lidová tvořivost měla před asi tak 42 lety celorepublikovou platnost nebo to byl jen místní popěvek pubertálních bláznivek. Taky nevím, jestli Láďa byl opálený do čokoládova nebo to byl mulat, černoch či Rom. Asi jsem tenkrát ani nevěděla, na koho a proč to pokřikuju.
Tehdy bylo normální řvát s davem.

P.S.: Myslím, že budete do budoucna ušetřeny a ušetřeni (abych nezapomněla na početnou skupinu mých návštěvníků) mých příspěvků na týdenní témata. Tohle fakt neumím.Mrkající

Ocenění

27. června 2012 v 8:18 | Katka |  Ocenění
Protže si neumím oceněními vyzdobit svoji úvodní stránku, rozhodla jsem se pro ně založit vlastní rubriku a tam si budou sedět pěkně v klídku a po ruce, kdybych se jimi chtěla kochat:)

28.4.2012 od Alis



26.5.2012 od Janky


26.6.2012 od Alis za účast v narozeninové soutěži


K jako kovář

27. června 2012 v 0:01 | Katka |  Zvířata
Dnes byl den "K", den, kdy přijel kovář a dělal korekturu kopyt našich dvou koní. Tento den mám i nemám ráda.

Nemám tehdy, když u toho není Eliška. Ona si s těmi pětimetrákovými miláčky přece jen líp poradí. A to bylo právě dnes, se sádrou toho u koní moc neudělá.

Mám vždycky, když u toho můžu očumovat. Obdivuju, jak je kovář šikovný, jak to s koňmi umí, jak má ostré nástroje a jde mu to ráz na ráz.

Protože je Comtessa mladá a "nevycválaná", měla jsem ji těsně před tím v kruhovce a snažila jsem se ji trochu utahat. Pracovala moc pěkně, dnes mi ani nevyhrožovala zadníma, ani si nezkracovala dráhu, dělá pokroky. Přesto, když byla na řadě, nevěděla, co by vyvedla. Chvíli se motala, pak už držela, ale je zvědavá jako opice, tak kováře očuchávala, zkoumala nástroje, které má zastrkané po kapsách a snažila se mu rozepnout pásek, kterým má uvázanou koženou kovářskou zástěru (kovářská zástěra má nohavice, ale takové ty otevřené, jako mívali indiáni).

Valášek byl zavřený v boxu, jednak aby nám předčasně neodkráčel a my ho nemuseli honit po pastvině, jednak aby náhodou Comtessu nebo kováře neotravoval. Byl z toho rozrušený, frkal, přecházel sem tam, měl obavy, aby mu Com neutekla. S valachem má kovář těžkou práci. Je větší, těžší, má obrovská těžká kopyta a vždycky zkouší kovářovu zdatnost tím, že když má jednu nohu ve vzduchu, snaží se podstatnou část své váhy zavěsit na kováře. Chudák - bolí ho pak záda a do nohou chytá křeč. Ale nic se s tím nenadělá. Každý má nějaký zlozvyk.

Jsem ráda, že naši koně chodí naboso, bez podkov. Je to pro ně zdravější a pro nás levnější. Takové podkovy se prodraží, zvlášť, když někdo neumí chodit a zadníma si přední podkovy přišlapuje, ty se uvolní a pak je ztratí. Zpravidla tak, že se nenajde.

Den "K" jsem si tímhle způsobem zapsala, abych věděla - KDY TO BYLO. Kopyta je třeba ošetřovat pravidelně, což nejde dohromady s mojí sklerózou. Nejen, že zapomenu, kdy mám zase kováře pozvat, já si jeho návštěvu okamžitě zapomenu poznamenat do kalendáře a tak je to věčný koloběh. Protentokrát to mám ošetřeno na blogu. Jen abych to nezapomněla, kde to mám Nerozhodný

Jsme něčí?

26. června 2012 v 23:59 | Katka |  Táta a ti druzí
Včera jsem si přestěhovala kousky nábytku ve svém pokoji. Byly to jen lehké předměty. Škatule se hejbaly a já si vzpomněla na tátu. Jak na sklonku svého života, v době, kdy byl po těžké operaci a měl se šetřit, dokázal přemístit skříň plnou ošacení, vyprostit koberec zpod nábytku nebo ho tam naopak zasunout, přetahal i postel z místnosti do místnosti, protože se mu to tak zrovna líbilo a on se nebude natolik ponižovat, aby si někomu řekl o pomoc. Možná z obavy, že mu budeme (hlavně já) do jeho plánů zasahovat.

"Jsi dcera své matky!" řekl mi táta v situaci, kdy jsem si trvala na svém.
"No ještě abych byla dcera cizí matky," odpověděla jsem se smíchem, čímž jsem ho moc nepotěšila.

On tím myslel, že jsem paličatá a musí být po mém. Taková byla podle něj moje matka, jeho manželka. Viděno jeho očima.
Viděno mýma očima byla máma chytrá, schopná, samostatná.... Musela taková být. Většinu manželství pobýval táta pracovně dlouhodobě mimo domov, na montážích, na opravách... Nás děti začal vnímat až tak po patnáctém roku (psala jsem o tom v článku Dřív, než bude pozdě v březnu t.r.). Ve složité době normalizace to neměla máma lehké, zvlášť když táta často pracoval u kapitalistických nepřátel...No a když se naučila zvládat život se vším všudy sama, bylo to špatně. V době, kdy už byli oba v důchodu, bylo pro ně společné soužití opravdu tvrdým oříškem. Ale nějak to zvládli.

Samozřejmě že jsem dcera své matky. Stejně jako svého otce. Jsem manželka svého muže a matka svých dětí. Ale jsem skutečně něčí?
Nejvíc se cítím svá. Pocit svobody a volnosti je pro mě hodně důležitý. Když ho nemám, jsem čím dál protivnější. Vítám proto chvíle, kdy jsem doma sama nebo když se sama věnuju svým aktivitám. A potom se ráda vracím domů ke svým blízkým, jsem vyrovnaná a empatická maminka i manželka.
Snad je ve mně mámina samostatnost a tátovo fanfaronství a neklid, třeba je to mým vodnářským založením. Dcera řekla:"Prosím tě, proč hned do profilu píšeš, že jsi Vodnářka, když to k ničemu není?" K ničemu? Mně je to k tomu, že vím - jsem jaká jsem, protože prostě taková jsem. A nemůžu se snažit natlačit své vodnáří já do jiné formy.

Měl ten můj táta vlastně pravdu. Jsem paličatá a hodně svá. Jen nevím, proč do toho motal mámuUsmívající se
S ním jsme se rozloučili písní jeho oblíbeného Franka Sinatry. Myslím, že to bylo přesně ono. Pro nás pro oba.

MY WAY - moc hezky přeložený text od Ludkya9 a opravený Jarrym



Lichožrouti

25. června 2012 v 23:59 | Katka |  Knížky
Od té doby, co vím, že esxitují LICHOŽROUTI, jsem klidnější.

"Každému se ztrácejí ponožky, ale jen básník a spisovatel Pavel Šrut na toto téma stvořil pohádkové, hrůzostrašné, dobrodružné a veselé vyprávění, navíc v půvabné úpravě a s ilustracemi Galiny Miklínové.


Hlavní roli hraje fantazie, která dokáže nejen vysvětlit záhadu se ztrácejícími se fuseklemi, ale nadto umí vykouzlit celý paralelní svět skrytý za zdí. Právě tam, v dutinách a vypouklinách, žijí lichožrouti. A pobývají téměř v každé domácnosti, skoro po celém světě - snad mimo Afriku, kde se většinou chodí naboso."

Zdá se mi, že by to mohla být jedna z nezapomenutelných dětských knížek.

Říká se a je to i můj názor, že dnes děti málo čtou. V knihovně sice vždycky vídám dost dětí, na kterých je vidět, že zde jsou jako doma, ale i já mám zkušenost, že takových moc není a hlavně, že ty, které nečtou, mají problémy. S gramatikou, s vyjadřováním a - do duší jim sice nevidím, ale jsem přesvědčená, že jsou chudší o zážitky, o představivost, o naplnění volného času, o fantazii, o poznatky....Myslím, že dnešní nečtoucí děti už jsou ale potomky minulých nečtoucích generací.

Jsem moc ráda, že moje děti mezi ně nepatří. Já jsem si nosívala knížky z knihovny domů ještě v síťovce. Dodnes si pamatuju, jak tam šly špatně mezi ta oka strkat. Návštěva knihovny představovala pro mě vždycky pěkné odpoledne. Do knihovny to bylo poměrně daleko, a tak cesta s kamarádkou bývala zábavná. Občas jsme se cestou fanfarónsky rozšouply v cukrárně, kde jsme se za 5 korun poměly - stačilo to na dva zákusky. V knihovně to bývalo dlouhé vybírání, když si člověk nemohl odnést všechno. Já jsem vždycky vybírala podle vizuálního dojmu. Málokdy jsem si na místě četla úryvky, pouze - teď nevím, jak se říká představení knihy na záložce - anonce? obsah? - určitě to má nějaký speciální název. Pro mě i dnes je důležitá obálka, typ a velikost písma a tehdy ilustrace. Dnes už si vybírám knihy i podle tipů ostatních čtenářů (zde na blogu, knihovnice.cz , osobních).

Ale zpět k dětským knížkám. Přečetla jsem jich dětem snad stovky. Pěknýhch, ale jen pár bylo nezapomenutelných i pro mě.

Tuto jsme půjčovali v knihovně stále znova a znova, až jsme na ni natrefili v knihkupectví...Má půvabné obrázky, velmi podrobné, detaily jsou promyšlené. Příběhy jsou ze života, s naučením, roztomilé.


Ve stejné edici vyšly ještě příběhy o pejscích a příběhy o kočičkách.

Gerald Durrell: MLUVÍCÍ BALÍK - z té byly nadšené holky i my - předčítači (já a manžel). Knížka plná fantazie, tajemných bytostí, dobrodružství a humoru. Později byla zpracována do večerníčků a ty podle mého nestály za nic. Nevystihly to napětí, byla to jen fakta. Ilustrace Adolfa Borna (ve večerníčku ani to nezachovali) celý příběh mistrně doplňují. Pomáhají představivosti - jak vypadá Ethelred, Papouch, Fénix, vlkodlak, mandragora, čarotele...


Astrid Lindgrenová: BRATŘI LVÍ SRDCE - půjčená náhodou, osvědčená a oblíbená autorka mých milovaných Dětí z Bullerbynu s ilustracemi Heleny Zmatlíkové. Ty jsem zaujatě pozorovala dlouho, dlouho, něco z nich se v mém podání dostalo i do památníků kamarádek.
Bratři Lví srdce jsou ale něco docela jiného. Je to příběh dvou bratrů, z nichž jeden je těžce nemocný, zasazený do fantazijní krajiny. Je to lekce statečnosti a lásky. Je to dramatické a fantasy. Úžasné tak, že jsem si ji koupila dokonce dvakrát. První jsem v záchvatu "osvěty" někomu půjčila a tím jsem o ni přišla.
Poprvé jsem ji četla dceři, když táta s druhou odjeli na hory a my musely čekat ještě pár dní než přejde tzv. "pátá-šestá" dětská infekční nemoc. Podruhé jsem ji měla připravenou a během pár dnů ji představila ostatním dětem na horách. Něco jsem vyprávěla, hodně četla na pokračování tak, aby to bylo s dramatickými pauzami. Bydleli jsme tehdy ve velké podkrovní místnosti - já, manžel, jeden pradědeček a deset dětí našich kamarádů (ostatní rodiče měli dvoulůžková "hnizdečka lásky":)). Rádi jsme dodržovali polední klid a četli jsme i před spaním večer.


Minulý týden jsem v Levných knihách objevila knížku lidových říkadel ze sbírek Erbenových a Bartošových Špity špity bábo. Byla jsem nadšená. Má sice jiný tvar, jinou barvu desek, ale ilustrace Miloslava Jágra jsou pro mě stejně kouzelné jako před 50 lety. Myslím, že dnešním dětem by vůbec nic neřekla, ale já ji prohlížela stále dokola a jednoduchá říkadla si pamatuji dodnes a občas je používám:
"Špity, špity bábo,
já jdu pro to sádlo.
Aby dědek nevěděl,
on by na mě pověděl..."

"Cecilie za chlívkem
bije blechy kladívkem"



Hezkých knížek jsem přečetla stovky, ale jen některé jsou nezapomenutelné. Toto byly ty dětské, o dospěláckých se možná taky někdy zmíním.

Prozatím končím - musím jít číst :)