Lichožrouti

25. června 2012 v 23:59 | Katka |  Knížky
Od té doby, co vím, že esxitují LICHOŽROUTI, jsem klidnější.

"Každému se ztrácejí ponožky, ale jen básník a spisovatel Pavel Šrut na toto téma stvořil pohádkové, hrůzostrašné, dobrodružné a veselé vyprávění, navíc v půvabné úpravě a s ilustracemi Galiny Miklínové.


Hlavní roli hraje fantazie, která dokáže nejen vysvětlit záhadu se ztrácejícími se fuseklemi, ale nadto umí vykouzlit celý paralelní svět skrytý za zdí. Právě tam, v dutinách a vypouklinách, žijí lichožrouti. A pobývají téměř v každé domácnosti, skoro po celém světě - snad mimo Afriku, kde se většinou chodí naboso."

Zdá se mi, že by to mohla být jedna z nezapomenutelných dětských knížek.

Říká se a je to i můj názor, že dnes děti málo čtou. V knihovně sice vždycky vídám dost dětí, na kterých je vidět, že zde jsou jako doma, ale i já mám zkušenost, že takových moc není a hlavně, že ty, které nečtou, mají problémy. S gramatikou, s vyjadřováním a - do duší jim sice nevidím, ale jsem přesvědčená, že jsou chudší o zážitky, o představivost, o naplnění volného času, o fantazii, o poznatky....Myslím, že dnešní nečtoucí děti už jsou ale potomky minulých nečtoucích generací.

Jsem moc ráda, že moje děti mezi ně nepatří. Já jsem si nosívala knížky z knihovny domů ještě v síťovce. Dodnes si pamatuju, jak tam šly špatně mezi ta oka strkat. Návštěva knihovny představovala pro mě vždycky pěkné odpoledne. Do knihovny to bylo poměrně daleko, a tak cesta s kamarádkou bývala zábavná. Občas jsme se cestou fanfarónsky rozšouply v cukrárně, kde jsme se za 5 korun poměly - stačilo to na dva zákusky. V knihovně to bývalo dlouhé vybírání, když si člověk nemohl odnést všechno. Já jsem vždycky vybírala podle vizuálního dojmu. Málokdy jsem si na místě četla úryvky, pouze - teď nevím, jak se říká představení knihy na záložce - anonce? obsah? - určitě to má nějaký speciální název. Pro mě i dnes je důležitá obálka, typ a velikost písma a tehdy ilustrace. Dnes už si vybírám knihy i podle tipů ostatních čtenářů (zde na blogu, knihovnice.cz , osobních).

Ale zpět k dětským knížkám. Přečetla jsem jich dětem snad stovky. Pěknýhch, ale jen pár bylo nezapomenutelných i pro mě.

Tuto jsme půjčovali v knihovně stále znova a znova, až jsme na ni natrefili v knihkupectví...Má půvabné obrázky, velmi podrobné, detaily jsou promyšlené. Příběhy jsou ze života, s naučením, roztomilé.


Ve stejné edici vyšly ještě příběhy o pejscích a příběhy o kočičkách.

Gerald Durrell: MLUVÍCÍ BALÍK - z té byly nadšené holky i my - předčítači (já a manžel). Knížka plná fantazie, tajemných bytostí, dobrodružství a humoru. Později byla zpracována do večerníčků a ty podle mého nestály za nic. Nevystihly to napětí, byla to jen fakta. Ilustrace Adolfa Borna (ve večerníčku ani to nezachovali) celý příběh mistrně doplňují. Pomáhají představivosti - jak vypadá Ethelred, Papouch, Fénix, vlkodlak, mandragora, čarotele...


Astrid Lindgrenová: BRATŘI LVÍ SRDCE - půjčená náhodou, osvědčená a oblíbená autorka mých milovaných Dětí z Bullerbynu s ilustracemi Heleny Zmatlíkové. Ty jsem zaujatě pozorovala dlouho, dlouho, něco z nich se v mém podání dostalo i do památníků kamarádek.
Bratři Lví srdce jsou ale něco docela jiného. Je to příběh dvou bratrů, z nichž jeden je těžce nemocný, zasazený do fantazijní krajiny. Je to lekce statečnosti a lásky. Je to dramatické a fantasy. Úžasné tak, že jsem si ji koupila dokonce dvakrát. První jsem v záchvatu "osvěty" někomu půjčila a tím jsem o ni přišla.
Poprvé jsem ji četla dceři, když táta s druhou odjeli na hory a my musely čekat ještě pár dní než přejde tzv. "pátá-šestá" dětská infekční nemoc. Podruhé jsem ji měla připravenou a během pár dnů ji představila ostatním dětem na horách. Něco jsem vyprávěla, hodně četla na pokračování tak, aby to bylo s dramatickými pauzami. Bydleli jsme tehdy ve velké podkrovní místnosti - já, manžel, jeden pradědeček a deset dětí našich kamarádů (ostatní rodiče měli dvoulůžková "hnizdečka lásky":)). Rádi jsme dodržovali polední klid a četli jsme i před spaním večer.


Minulý týden jsem v Levných knihách objevila knížku lidových říkadel ze sbírek Erbenových a Bartošových Špity špity bábo. Byla jsem nadšená. Má sice jiný tvar, jinou barvu desek, ale ilustrace Miloslava Jágra jsou pro mě stejně kouzelné jako před 50 lety. Myslím, že dnešním dětem by vůbec nic neřekla, ale já ji prohlížela stále dokola a jednoduchá říkadla si pamatuji dodnes a občas je používám:
"Špity, špity bábo,
já jdu pro to sádlo.
Aby dědek nevěděl,
on by na mě pověděl..."

"Cecilie za chlívkem
bije blechy kladívkem"



Hezkých knížek jsem přečetla stovky, ale jen některé jsou nezapomenutelné. Toto byly ty dětské, o dospěláckých se možná taky někdy zmíním.

Prozatím končím - musím jít číst :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Babeta Babeta | Web | 26. června 2012 v 8:25 | Reagovat

O ponožkách mi ani nemluv :) Jisté je, že i nám doma někdo žere ponožky. V manželově skříni je aktuálně už půl roku odložená jedna osamělá, a já stále bláhově čekám, kdy a kde se objeví její sestřička... A to už jsem zavedla zvláštní tašku JEN  na špinavé ponožky, které pak peru odděleně.
Jinak já od dětství taky moc ráda četla a z návštěvy knihovny mám totožné pocity, jako ty. Moje nejoblíbenější dětská knížka vždy byla a navždy zůstane: Děti z Bullerbynu.

2 Katka Katka | 26. června 2012 v 8:42 | Reagovat

[1]:Zajímavé je, že se většinou ztrácejí ty nejnovější:)

3 Jarka Jarka | Web | 26. června 2012 v 8:56 | Reagovat

Jako malá holka, jsme taky byla náruživý čtenář, přečetla jsem všechno co se mi dostalo do rukou a co nabízela městská knihovna. Vánoce jsem si bez knížek nedokázala představit, pravda, kdysi nebyly tak příšerně drahé. Přečetla jsem snad všechny Verneovky, četla jsem i Foglarovky a Kodovky (knížky z edice KDO - knihy odvahy a dobrodružství, znáš je Katko?). Teď na to koukám, že jsem četla hlavně dobrodružnou literaturu a skoro žádné dívčí románky. :-)) Teď je to se čtením horší. Těšila jsem se na to, že až budu v důchodu, zalehnu ke knížkám a místo toho, jsem se dala do blogování a to je děsný žrout času.

4 Katka Katka | 26. června 2012 v 9:58 | Reagovat

[3]:Já jsem třeba Verneovky nečetla vůbec, připadaly mi zdlouhavé, nemohla jsem se zahryznout. Foglarovky ano, z Maye jen něco málo. Z dobrodružných se mi moc líbilo Pouští a pralesem. Pak taky Ransome - Vlaštovky...je toho moc.
S blogem máš pravdu a ani se nedivím, že nemáš čas na čtení - nacházím tě v komentářích všude možně - ale ono se od toho hodně těžko člověk odtrhává. Taky to musím nějak (nevím jak) zkrouhnout....

5 Zuzina Zuzina | 26. června 2012 v 19:50 | Reagovat

Také jsem od dětství čtenářský maniak. Ale z vyprávění vím, že jsem nejprve číst nechtěla, neplatilo ani, že mi rozečetli pohádku a já ji měla dočíst. Na začátku třetí třídy jsem byla na ozdravném pobytu v Počátkách. Někdo onemocněl žloutenkou a tak ze tří týdnů byl pobyt v délce dvou měsíců. Musel se dodržovat odpolední klid a já tam přečetla celou čítanku...a od té doby čtu všechno, co mne zajímá. Do knihovny chodím pravidelně, podařilo se mi dostat do knihovny města Hradce Králové...a tak mám velký výběr. Domů beletrii nekupuji, většinou neodolám obrazové publikaci nebo encyklopedii či odborné literatuře. S tebou uvedených knížek však žádnou neznám, nějak mne í naše děti minuly... Musím se přiznat, že knížky dávám ráda jako dárky....Zpravidla nakupuji v Knižním klubu, ale zkusím se podívat i do té levné knihy - díky za tip.
Lichožroutí problémy jsem měla, když s námi ještě bydlela dcera, ta už má svůj domek a "žravou" pračku :-) Hezké téma - díky za milé zpestření úterního podvečera - už se těším na další článek.

6 Zuzina Zuzina | 26. června 2012 v 19:53 | Reagovat

Teď jsem si v jedné odpovědi všimla, že jsi četla knížky od Ransomeho - přečetla jsem je všechny, některé jsme měli půjčené z knihovny, pár jich máme doma, mamka má všechny díly kromě Piktové a mučedníci - ty se mi podařilo sehnat už je to dost dlouho.... Také po revoluci byl hitem Kája Mařík....

7 Katka Katka | Web | 26. června 2012 v 19:59 | Reagovat

Jé - Kája Mařík, ten byl pro mě hitem dávno před revolucí, v dětství. Některé hlášky používáme dodnes. Hlavně tu, že "to šlo rovnou do ledvin." Pamtuješ? Ještě že jsi napsala tak hezký a obsáhlý komentář. Dnes je mi tak nanicovatě, skoro až brečavo, nějak se dnes proti nám všechno spiklo:(

8 Zuzina Zuzina | 26. června 2012 v 21:30 | Reagovat

Nic se nespiklo, to máš jenom takový zvláštní pocit - také ho mívám a je třeba udělat si nějakou radost - projít se po zahrádce - co kde nového kvete, zda není někde nějaký ptáček zpěváček.... určitě bude lépe....:-)). I když se musím přiznat, že jsem někdy protivná i sama sobě - pak si říkám, že za to ostatní nemohou. Máme doma kocoura, psa a fenku a teď i štěňata - a většinou něco z toho zabere. Někdy pomáhá hudba nebo oblíbený film - mám ráda Tenkrát na západě (mám ho dokonce v angličtině, ale není to ono...) nebo muzikál Noc na Karlštejně...nebo zalezu do vláken (dřív jsem říkala do peří, ale změna je život...) s knížkou nebo raději rovnou spát. Někdy pomáhá i "brouzdání" po internetu, ale zase tak moc závislá na PC nejsem - jenom v poslední době pravidelně sleduji, co je nového na tvém blogu. Teď si vybírám loňskou dovolenou a chvílemi se docela těším do práce na náš dobrý kolektiv... Takže hlavu vzhůru, nic se nejí tak horké, jak se to uvaří a určitě bude lépe. - Ještě mám ráda knížky od Amálie Kutinové - Gabra a Málinka - nebo Hanýžku a Martínka od J. Š. Baara - ty jsou ale u mamky, musela bych si je půjčit...., ale četla jsem je mnohokrát a líbí se mi popis života na venkově....Dříve jsem četla i Jiráska - měla jsem ráda Skaláky...ale teď mi přijde takový zdlouhavý...člověk je zvyklý na rychlost a výkon. Babička měla staré vydání Karafiátových Broučků (ani nevím, kdo si je pak vzal) - ty jsem jako malá ráda četla...a našim dětem jsem sehnala příběhy o veverce Zrzečce. Když jsem byla malá, tak si moje babička vymýšlela večerní vypravění o veverce - také byla Zrzečka...Takže - všechno bude dobré....

9 Yana Yana | E-mail | 26. června 2012 v 22:47 | Reagovat

Katko, já se stydím. Máme doma knížku Bratři lví srdce. To je ta tvoje....Jinak, myslím že je spousta lidí kteří jsou přibližně v našem věku a v životě nic nepřečetli, tak jak bychom to mohli chtít od jejich dětí a vnoučat. Mí známí většinou čtou a taky chodí do divadla. I moji kolegové řeknou v divadle jsem nebyl-la léta. Já čtu moc ráda. Raději čtu než sleduji film, může působit moje představivost. Film mě většinou pak zklame.

10 Katka Katka | 26. června 2012 v 23:34 | Reagovat

[9]:No vida, k čemu je dobrej blog:) Už si ji nech ro vnoučata, já mám novou.

11 Amelie Amelie | Web | 28. června 2012 v 2:05 | Reagovat

MILUJI knihy, jen na ně poslední rok nemám čas a je mi to moc líto. ALe nestíhám.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama