Nejsem jako vy - Theo

30. června 2012 v 23:59 | Katka |  Knížky
Theo je Jacobův bratr. Ač o tři roky mladší, je to vlastně starší bratr Jacobův, ten rozumný. Theo svou roli hraje dobře, ale samozřejmě mu v ní dobře není. Strádá nedostatkem soukromí s matkou, absencí otce, posměchem kamarádů...

"Bylo mi totiž už nějakou dobu jasný, že jsem na cestě do pekla. Kvůli všemu, co si v hloubi duše myslím o Jacobovi, a přitom dobře vím, že si to myslet nemám.
Člověk každou chvíli čte nějakou knížku o dětech, co mají autistické sourozence a pořád se o ně starají, k smrti je milujou a umějí je zklidnit, když mají záchvaty. Jsou v tom lepší než dospělí. No, tak takovej teda já nejsem. Když se Jacob občas někam zatoulal, jasně že se mi sevřel žaludek, ale ne proto, že bych měl o něj strach. Bylo mi nanic z toho, že jsem tak hroznej brácha, protože jsem si říkal: možná se už nenajde a já si budu moct začít žít po svým.

Snil jsem o tom, že je můj bratr normální. Že se s ním můžu hádat kvůli normálním věcem....Já jsem se s Jacobem nikdy hádat a prát nesměl....matka řekla, že v našem domě platí tohle pravido, a vysvětlovala to takhle: Jacob je jiný než my ostatní. Páni, chápete to? Odkdy vám to, že jste jinej, zajišťuje volňáska na cokoli v životě?
Problém je, že se Jacobova jinakost neomezuje jen na něj samotného. Aspergerův syndrom mýho bratra udělal i ze mě jinýho člověka.

Třetí pravdivý přiznání: jsem na tom hůř než Jacob...protože jemu je většinou úplně jedno, že s ním nikdo nechce nic mít, zatímco mně je stoprocentně jasný, že všichni koukají jen na mě a říkají si: Aha, to je brácha toho divnýho kluka.
Čtvrtý pravdivý přiznání: ....Co když můj vlastní syn dopadne jako Jacob?

Svoje smutky řeší sice adrenalinově, ale nešťastně. Zvykl si vnikat do domů cizích lidí, sem tam odtud něco odnést...ne že by to potřeboval, ale to vzrušení potřebuje.

Když se Jacob dostane do velkých problémů (příště) a matka k jejich řešení potřebuje peníze, kterých má zoufale málo, rozhodne se Theo udělat rázný krok. Z matčiny kreditní karty si zakoupí letenku a odletí za svým otcem, poprosit ho o finanční pomoc, ale hlavně - najít ho pro sebe.

"Chtěl jsem mu povědět, proč jsem přiletěl....ale všechna ta slova se mi vzpříčila v krku. Zajíkl jsem se, až jsem se nemohl nadechnout, a najednou jsem měl v očích slzy. A nakonec jsem nic z toho neřekl.
"Proč na mě nezáleželo?" zeptal jsem se.
Když si člověk dělá naděje, vždycky zklame....Jenže kdyby teď vedle mě seděla moje matka, hned by mě objala. Drbala by mě pozádech a říkala by mi, abych se uklidnil, a já bych se k ní mohl přitulit, dokud by mi nebylo líp.
Táta si odkašlal a vůbe se mě nedotknul.
"Já...ehm...v tomhle moc neumím chodit," zamumlal.
Jak vstával - šťastnej, že může vypadnout....najednou mi došlo, co je na něm tak povědomýho. To není tím, že máme něco společnýho nebo že máme stejný geny. Ta jeho rozpačitost, to, že se mi nepodíval do očí, že netoužil po fyzickým kontaktu - tím vším mi připomínal Jacoba."

Myslím, že není třeba nic dodávat. Nemůžeme posuzovat neboť si nemůžeme umět představit pocity mladšího-staršího sourozence. Ačkoliv Jacob vidí věci černo-bíle, ony nejsou jen černé nebo jen bílé.

(... příště - děj)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amelie Amelie | Web | 1. července 2012 v 1:33 | Reagovat

Nooo, teď jsem se rozbrečela...Strádá nedostatkem soukromí s matkou, absencí otce, posměchem kamarádů...Každé slobo bodá jako nůž...jak ASI strádá Šárka mezi dvěma autisty?! :-(A já jí nemohu NIJAK pomoct.

2 Katka Katka | 1. července 2012 v 5:58 | Reagovat

[1]:Amélie, toho jsem se právě bála. To jsem nechtěla. Mají to ti sourozenci těžké, ale přesto vědí, že máma tu JE i pro ně. Jen míň, než by chtěli a potřebovali. Promiň.

3 danielinama danielinama | Web | 1. července 2012 v 7:56 | Reagovat

Zdá se, že knížka bude zajímavá, pohled očima sourozence, který tohle všechno musí sdílet....Ono je to prostě všechno o tom, že i tyhle děti mají své pocity, své potřeby a je jasné, že svým způsobem ve vztahu k nutně opečovávanému sourozenci trpí (ale to klidně může být i ve vztahu s úplně jiným, zdravým sourozencem)Člověk má samozřejmě chuť poradit rodičům, aby se soustředili víc i na to zdravé dítě, aby mu to vynahradili, ale takhle jednoduše to určitě nejde, pokud má sourozenec postižení a specifické potřeby, je to mnohem složitější.Takže myslím, že je to vystižené hezky, když říkáš, že dítě jistě ví, že máma i tak tu JE pro ně.

4 Katka Katka | 1. července 2012 v 8:00 | Reagovat

[3]:Dani, máš pravdu. I u nás bývají chvíle, kdy jsem nařčena z toho, že se o tu či tu či tu (dceru) málo zajímám a naopak tu či tu či tu protežuji.  já přitom vím, že jsem se vždycky snažila dát jim to, co potřebují v míře, jakou dokážu. Jenomže každá je jiná, jedna potřebuje to, druhá úplně něco jiného, každá má jiné zájmy, s jednou je sdílím víc, protože jsem stejná, s jinou méně, ale to nic nevypovídá o tom, jestli a jak moc je mám ráda. Ony to poznají teprve tehdy, až budou ve stejné pozici jako teď já.

5 tichaposta tichaposta | 1. července 2012 v 8:29 | Reagovat

Ta knížka je moc zajímavá. Přečetla jsem si u tebe, jak to vnímá Jacob a teď stejnou situaci z pohledu Thea, ještě by to chtělo náhled, jak to viděla jejich maminka, ale to tak trochu víme, protože si chodíme číst k Amélii. Jisté je, že v takové rodině, to nemá jednoduché vůbec nikdo a z pohledu matky, musím stále víc a víc, obdivovat právě Amélii.

6 Amelie Amelie | Web | 2. července 2012 v 22:47 | Reagovat

[5]: Děkuju. Nevím, zda je něco hodno obdivu, cítím se na osmdesát, je mi smutno, bolí mě dušička...ale pořád doufám, že bude líp.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama