Červenec 2012

O ničem

31. července 2012 v 23:53 | Katka |  Zvířata
Dnešek byl jak má u pracujícího člověka být a tím pádem jsem neměla čas myslet "na blbosti". Následkem toho nemám žádné "veletéma", o kterém bych se rozepsala.

Dopoledne jsem poznala, jak se měním. Já, která dříve měla všechno připravené v předstihu a pokud ne, špatně jsem spala, s přibývajícími roky a ubývajícím elánem kliďánko nechám věci opravdu až za pět minut dvanáct....konkrétně výkazy, které jsme měla odevzdat dnes, jsem opravdu odevzdala dnes, ale já je i tvořila dnes a abych dodržela termín odevzádní, raději jsem je osobně odvezla až do Jičína, než bych se dokopala udělat je dřív a poslat je poštou. A ještě k tomu se mi zdá, že je to tak správně Mrkající. Problémy přece musí uzrát a pak se řeší raz dva.

Z Jičína jsem přijela akorát tak včas, abych stihla konec pracovní doby a začátek doby, kterou nepovinně povinně jednou měsíčně trávím u kadeřnice.

Cestou k autu jsem nakoupila za poslední korunky kousek masa na gulášovku a kvasnice na buchtičky s krémem zvaným šodó (i když pravé šodó, to je asi umění, tuším, že v něm i jakési speciální víno je), což jsem doma zmákla nějak jen tak mimochodem. Těšila jsem se totiž, až půjdeme pohonit Comtessu na čerstvě posečenou jízdárnu. Vytyčila jsem jí dráhu a postavila jednu překážku. Ona se asi taky těšila a tak vcelku ochotně běhala a hezky trefovala odskok, takže ani jednou neshodila a bouchla se jen malinko. Bohužel není doma její jezdkyně a fotografka, takže fotky nejsou. Mrkající

Fotky jsou jen z posledního lonžování, kdy jsem si je vyžádala. Myslela jsem, jaká to bude krása....a ono NE. Když jsem začala s Comtessou chodit, když si E vykoledovala sádru na nohu, nedokázaly jsme spolu s Com skoro nic. Nedostala jsem ji na lonži na kruh, pořád se rafinovaně točila hubou ke mně a v kruhovce taky občas svým nebezpečným zadkem. Jakmile jsem po ní něco důrazně chtěla, začala se kroutit, vyhazovat na střídačku předníma a zadníma a mohutně při tom prděla. Říkala jsem si, že je to teda alespoň k něčemu dobré a bála jsem se být razantnější, abych se jí nedostala do rány.

Časem jsem poznala, že jsou to všechno opravdu jen hrozby drzé kobyly a že to nemyslí vážně, že mi nechce ublížit. Vzala jsem do ruky dlouhý lonžovací bič a s bičem si Com rozumí. To je zajímavé. Nikdy nebyla bita a přesto na něj perfektně reaguje. Pozná, co jí říká, jaký jí udává směr, kdy má zrychlit, kam se otočit...a nejlíp ze všeho rozumí tomu, co bič říká, když ho odhodím. Ať má v tu chvíli hlavu kamkoliv otočenou, vždycky to vidí a zareaguje naprosto správně. Zastaví, otočí se ke mně, ukáže mi "obě oči" (to je terminus technicus), což je známka, že mi věnuje pozornost, respektuje mě a je ráda, že nastává "pauza."

Fotky z lonžování nejsou akční a bez mého úvodního projevu by asi nic neřekly.


Zato Comtessin detail - to je nádhera sama (alespoň pro mě)


Když jsem hledala fotky na kartě, narazila jsem na fotky z období letošního ME ve fotbalu. Tenkrát jsem psala o tom, jak fandime fotbalu...ale ne o tom, jak O přivezl míč a učil Harryho fotbalové parádičky.

O předvádí


Harry pozorně sleduje, pak něco zkouší....ale zkouší to po svém


A tady můj dnešní článek "o ničem" končí.
Už fakt není o čem.
A tak si jen sobě a případným dalším sovám popřeju dobrou noc a budu doufat, že se mi v hlavě do zítřka vylíhne něco smysluplnějšího Usmívající se.

Sběratelka

31. července 2012 v 6:01 | Katka |  Jen tak
Kdybych nevěděla, co ji to stálo úsilí a nervů, kdybych ji neviděla těsně před o 7 kg lehčí, s černými brýlemi na červených očích, rozklepanou a naprosto bez sebevědomí, řekla bych o dceři, že je to sběratelka titulů.
Ale ono je to všechno trochu jinak.

Když jsme někdy před více než třiceti lety studovali my, nebylo obvyklé, aby student studoval dvě vysoké školy najednou. To zvládaly opravdu jen nadměrně inteligentní podivné osoby, které pro svou studijní vášeň často zapomínaly žít studentským životem. Dnes, kdy každé škole z ekonomických důvodů velmi záleží na počtu přijatých studentů, je, zdá se mi, mnohem snazší se na školu dostat. Absolvovat ji celou i se získáním příslušného titulu, už tak snadné není.

Dalším důvodem pro prodloužené studium, pro studium několika vysokých škol najednou nebo po sobě je hospodářská krize a s ní spojená zvýšená nezaměstnanost. Přesně to je příčinou, proč někteří absolventi jak jen to je možné prodlužují svůj pobyt na VŠ a nebo po absolvování jedné školy začínají studovat další.

To je případ i naší prostřední dcery. Jako Mgr. sociologie dnes získala titul Bc. ekonomie.
Při přípravě na státnice naříkala a lkala, že už je stará, že už jí nic neleze do hlavy, že v prvním ročníku první VŠ se jí učilo mnohem lépe, že už do dalšího stupně určitě nenastoupí.....známe to. Po státnicích pravila "no co mám dělat? Já jsem to udělala tak dobře, že mě na magisterské studium vezmou bez přijímaček..."
Ano, co má dělat, když o zaměstnání je nouze, pořádnou práci za půl roku, kdy prošla mnoha koly různých přijímacích řízení, nezískala. Tak studuje (dálkově) a hledá. Doufá, že po sociologii, kterou si vybrala "srdcem" jí ekonomika, kterou jí poradil "rozum" rozšíří možnosti k vlastnímu ekonomickému osamostatnění.


Protože v první polovině roku promovala nejstarší dcera, pak prostřední a nyní zase prostřední (na jiné škole), pravila absolventka "Už toho bylo letos dost, na promoci asi nepřijedete, co?"
"No to tedy ne! To přijedeme! A hned všechny (ženy z rodiny)."
Byla to pro nás vzácná příležitost se sejít všechny čtyři a udělat si "holčičí dny".
V neděli odpoledne jsme tedy dorazily do metropole jižní Moravy. Večer jsme strávily v kině na novém filmu Woodyho Allena Do Říma s láskou. Dvěma z nás se to nelíbilo (Allenovy filmy jsou přece jenom dost specifické), jedné se to líbilo a viděla to a mně se to líbilo, i když jsem viděla tak dvě třetiny. Je to ostuda, ale já prostě v kině spím. Ať se mi film líbí nebo nelíbí. Vždycky když jsem se probrala, neznala jsem sice souvislosti, ale pokaždé tam byly hezké obrázky z Říma, příjemná italská hudba a krásní lidéUsmívající se


Dnes byla promoce, samozřejmě dobrý oběd (můžeme vřele doporučit La Stradu na Kounicově ulici v Brně- Veveří) a pak odjezd domů se zastávkou na hřbitově "u babičky a dědy" ve Žďáře nad Sázavou a jedním koupáním cestou.

Z hlediska fotoreportérského jsem dnes naprosto zklamala. Neodzkoušela jsem si půjčený foťák ani nový mobil a tak jsem buď vyfotila "tmu v aule" nebo mi objekt utekl ze záběru,moc se mi toho nepovedlo...po cestě pak byla spousta objektů k focení, při cestě Vysočinou se střídá jeden "obraz" za druhým, ale čím víc "členů výpravy", tím míň klidu k focení, tak jen pro vzpomínku na rodné město.... "Pasačka pod slunečníkem"Usmívající se.


Rodinná hrobka

29. července 2012 v 23:59 | Katka |  Knížky
A je to tady.

Jak už jsem avizovala, v pokračování Chlápka od vedlejšího hrobu od Katariny Mazetti už je romantiky jen maličko. Dcera řikala - "je to hezký, ale....asi ze života."

Po včerejších kroupách mě kniha srazila někam do suterénu. To, co mi jindy připadá jako hezká výzva (nekonečná práce kolem domácnosti a venkovního hospodářství), to na mne dnes lehlo a uvědomovala jsem si jen to, jak nestíhám. Vrchol je, že já už pomalu kvůli tomu nestíhám chodit do práce. Kdybych mohla, vyhodila bych se.
Manžel přijel z ranní obhlídky ze sadů a vyjádřil se s ohledem na mě diplomaticky: "Škody jsou. Jsou menší než jsem se bál, ale větší, než jsem doufal." Nemá cenu po tom pátrat víc, stejně se musíme nějak protlouct.

A to je právě ono. Jak se tak ty události vždycky sejdou v pravý čas (nebo nepravý), aby jejich účinek byl maximální.

Knížka se jmenuje Rodinná hrobka.


A celá je o věčném rozporu mezi uznáním práce muže (ON přece pracuje) a ženy (ONA je přece JEN na mateřské, doma s dětmi). To vše umocněno tím, že stejně jako u nás i ve Švédsku jsou podle mého špatnou zemědělskou politikou likvidováni střední a drobní zemědělci, ti, kteří na svých farmách často pracují po generace. Takoví skalní farmáři jako je Benny se z lásky k tomuto způsobu života zuby nehty drží, ale...pokud jsou sami, jsou to podivíni, pokud se ožení a plodí děti jedno za druhým, je to zoufalství. Nedostává se pracovních sil, času, peněz a nakonec i lásky mezi nimi.

Dnes bez ukázek, ale zase jsem okouzlená způsobem vyjadřování, vyhmátnutím prostého lidského jádra, neotřelými obraty a přirovnáními...i přes to, do jaké nálady mě to uvrhlo, stojí za přečtení.

Závěr? Blýská se na lepší časy. Jak jsem tak žehrala na svůj osud, jak jsem byla plna pesimismu, asi mě otevřeným oknem slyšela Šárka a k mé velké radosti se pubertálně (i když dávno není puberťačka) NEurazila, ale řekla si o práci. Elišce a Ondrovi jsem práci přidělila (což většinou neumím), manžel likviduje vichřicí shozenou vrbu a já už jsem se dokonce stihla umýt, učesat, nasnídat a vyčistit si zuby a v poklidu vařím.

Nemyslím si, že v našem (i v jiných) oboru bude líp, ale vždycky může být hůř. Takže vlastně dnes - je dobře.

Pa(e)rný den

29. července 2012 v 0:50 | Katka |  Cestování
Na dnešní den jsme si domluvili cyklovýlet. Za naši rodinu jsme jeli tři (manžel, Šárka, já), za druhou rodinu jen žena neb muž má honičku se žněmi. Spěchali se sklizní řepky, aby jim ji nevymlátily kroupy, kterými meteorologové vyhrožovali.

Hned po startu jsme se dohadovali, jestli na místo, kde jsme se měli sejít, pojedeme kratší polňačkou nebo delší ohodlnou silnicí. Protože jsme my ženy vyrazily první, jelo se polňačkou. A to byltrochu omyl nebo spíš zdroj zábavy. Nějak jsme neodhadly, jak bude polňačka po věčných deštích vypadat. Šárka jela schválně bez blatníků jako "závodnice", takže po prvních pár desítkách metrů byla nahozená zepředu i zezadu. Do nejhlubší kaluže vlítla jako drak, aby to měla rychle za sebou a co se nestalo? Uprostřed největšího blátivého marastu jí spadl řetěz. Já jsem se tak smála, že jsem sjela do příkopu. V tomhle stavu nás dojel muž. To jsme si vyslechly...

Malebným krajem


jsme po 25 km stále mírně do kopce dosáhli svého cíle - sídla osvíceného a nadčasového muže - Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic a z ???

Ze sídla KH se zachoval jen hlavní palác a zbytky hradeb - pod ním městečko stejného jména


Ve výklenku hradební zdi čepují novopacké dobře vychlazené a dobře natočené pivo Kryštof a stejně výbornou točenou malinovku.
Cesta nás dále vedla "zapomenutým" údolím do obce Kal.

Kovárnu s maličkou starou roubenkou nešlo nevyfotit (škoda, že hned za ní vystavěli socialistickou hrůzu z papundeklu a s rovnou střechou, ale kdo to neviděl a neví o tom, může se nerušeně kochat)


Alej v polích nás brzy zavedla do chladného lesa


Dalším postupným cílem byl Miletín, přesněji řečeno miletínský pivovar a jeho kvasnicové nefiltrované. Dnes jsme ale za vstup na náměstí museli zaplatit 40,- Kč. Proč? Protože se tu konal Jarmark lidových řemesel. Jediný muž mezi námi byl označen jako vedoucí výpravy a označkován modrým náramkem. My ženy jsme musely slíbit, že když neplatíme, nebudeme se ani dívat....Usmívající se V pivovaru dnes navařili světlou jedenáctku a tmavou třináctku. Obě se jim povedly. Sedí se venku u dlouhých stolů a dnes na venkovním podiu hráli příjemnou převážně country hudbu, lidé zpívali...a na své vystoupení se připravovaly členky Jilemnického spolku paní a dívek. Byly ustrojeny k módní přehlídce v prvorepublikovém stylu. Byly roztomilé. Domluvila jsem se s nimi, krásně mi zapózovaly a já si je špatně nastaveným foťákem (ne)vyfotila. To mě mrzí.

Na takovém výletě člověku někdy "dojde." Mně došlo cestou z Miletína na přehradu Les - Království. Občas trpím tzv. syndromen katedrály. To je stav, kdy při dlouhodobě zakloněné hlavě (třeba při sledování stropu katedrály, cestování autobusem nebo právě na kole) se cosi skřípne vzadu za krkem a je z toho šoufl. Taky to mohl bý nízký tlak nebo účinky toho třináctistupňového tmavého piva (což pochybuji). Prostě jsem se sotva vlekla, krk ztuhlý jsem skláněla k silnici jak to jen při zachování bezpečnosti šlo, abych si ho natáhla..

Tři smírčí kříže v obci Zábřezí - Řečice


Stádo klisen u obce Třebihošť - potěcha pro oko




Přesto jsem byla ráda, když jsme dojeli na přehradu Les - Království.



Tady od letoška funguje bufet, kde se nepodávají buřty a langoše, ale grilovaní pstruzi, bruscheta s rajčaty a grilovanou zeleninou, luxusní hovězí hamburgery s obrovskou oblohou...no a samozřejmě pivo alko i nealko, výtečná káva, koblihy...
Zde jsme se po občerstvení rozloučili s kamarádkou, ona odjela domů směrem na Nemojov a Starobucké Debrné (to jsou krásné názvy, co?) a my přes Filířovice a Dvůr Králové taky domů.
Ujeli jsme 67 km, což v dnešním parnu byl docela záhul. Na průměr, kterého jsme dosáhli, se podívám zítra, dnes už se mi do garáže nechce, ale slavné to vzhledem ke kopcovité krajině nebude.

Sotva jsme se doma osprchovali a něco pojedli, šli jsme splnit včera dané slovo. Slíbili jsme, že povozíme tři děti na koníkovi. Což o povožení, ale tomu předchází svačinka koní, aby nebyli hladoví a protivní, protože už byl čas jídla, vyčištění pod sedlo, aby se neodřel, čištění kopyt, aby ho netlačil případný kamínek, nasedlat, nauzdit, vodit...
Odsloužil to samozřejmě Kahan, protože je klidný, ale jak ten byl protivný...pořád na mě hrál, že ho otravují mouchy, ačkoliv byl čerstvě ošetřen repelentem, že má hrozný hlad a musí se právě teď pást (pase se celý den)...asi už cítil, že se blíží bouřka.

A tahle bouřka udělala ze dne parného den perný. Přešly nás totiž kroupy. 20 dlouhých minut jsme sledovali jejich velikost a četnost a množství vody, které šlo s nimi (čím víc vody, tím míň škody) a sílu větru, který zvyšuje průraznost krup. Jak to dopadlo s těmi sady, kde zjara nezmrzly květy, kde jsme si jablka hýčkali s nadějí na slušnou úrodu alespoň na polovině našich ploch, to se uvidí zítra. Protože kamarád, bydlící asi kilometr od nás, říkal, že u nich "nic moc", žije do zítřka jakás takás naděje, že kroupy šly pruhem, že jablka přece jen poškozena nebudou.

Tak to v naší profesi chodí. Pořád něco hrozí a v posledních letech opravdu hodně škodí. Je to únavné a stresující a s přibývajícími roky (našimi) se s tím stále hůř vyrovnáváme.

Ach joZamračený

Chlápek od vedlejšího hrobu

28. července 2012 v 6:12 | Katka |  Knížky
Takhle podivně se jmenuje první veleúspěšná kniha švédské spisovatelky Katariny Mazetti, která ve Švédsku vyšla v nákladu 450.000 výtisků ! Byla i zfilmována, ale myslím, že u nás ten film ještě nešel.

Před pár dny jsem začala číst pokračování, ale než se rozepíšu o něm, musím se zmínit o prvním dílu.


Pětatřicetiletá knihovnice Desirée se s farmářem Bennym seznamuje při ošetřování hrobu svého předčasně zesnulého manžela, s kterým měla sice shodné názory, ale chladný vztah. Benny pečuje o hrobku rodičů. Pokračuje v hospodaření na rodinné farmě, ale pro jednoho člověka je to nadlidský úkol a více pracujících farma neuživí.

Rozdílnost jejich profesí a tím pádem i životních postojů by nahrávala tomu, že ti dva se k sobě vůbec nehodí. Přesto se do sebe zamilují. Desirée hledí na Bennyho poněkud svrchu, Benny je tak upřímný a snaživý, až srdce usedá....
Benny potřebuje hospodyni a pomocnici na farmě, což Desirée při nejlepší vůli vůbec neumí. Rozcházejí se, s Bennym začíná žít jeho sestřenice Anita, rodilá selka...

Ti dva na sebe ale přesto stále myslí. Kniha končí tím, že Desirée požádá Bennyho o to, aby s ní zplodil dítě. Nic víc nechce. Benny souhlasí pod podmínkou, že se pokusí 3x a dost a pokud se to podaří, bude se o dítě starat alespoň materiálně. Jestli se to podařilo? To se v prvním díle nedozvíme.

Kniha se rázem stala jednou z mých nejoblíbenějších a abych se k ní mohla vracet, dokonce jsem si ji po přečtení zapůjčené z knihovny, ještě koupila. Asi se mi to líbí hlavně proto, že mám blízko k oběma stranám. 25 let jsem žila ve městě celkem všestranně kulturním životem, dalších 30 let žiji na venkově a ještě k tomu jsem profesí farmářka. Nikde jsem se nedočetla, že by autorka pocházela z farmářské rodiny, ale zajímalo by mě, kde k takovým znalostem přišla. Popisy i dialogy jsou přesně takové, jací lidé jsou, jak to chodí v obou prostředích - městě x farmě.

Ani tentokrát si neodpustím pár ukázek.

Benny
...v naší rodině se prostě ženy nebijí. Není to kvůli tomu, že bychom byli vůči ženám tak rytířští, ale protože si nechceme poškodit drahocennou pracovní sílu..."

Desirée k němu občas cítí despekt kvůli jeho "hodnotám". Když si toho všimne, uvažuje:
Nakonec se ze mě stala špatně placená knihovnice s několika sty tisíci studijní půjčky. Ale měla jsem široké všeobecné vzdělání. Na piano už jsem zahrát neuměla...Já byla ta pravá, která mohla Bennymu z Jeřabinového dvora kázat.

Když se rozešli:
Neodvážila jsem se zvednout telefon. Bála jsem se, že by to mohl být Benny. A bála jsem se ještě víc, že to Benny nebude.

Byla jsem tak ukrutně ošklivá -nikdo jiný ve mně neviděl to, co on. A o čem mě přesvědčoval.Udělal ze mě krásnou, ale teď to kouzlo pominulo.

Mohla jsem ji se svázanýma nohama
opatrně donést domů.
Stáhnout z kůže, vykostit
a nechat si pěkně chutnat...
Ale vytrhla se mi,
ta zatracená láska.

Kolegyně z knihovny utěšuje (v ironickém stylu Věry Chytilové):
...a když člověk přijde domů z práce, kde stál deset hodin na nohou, on si sedí u kuchyňského stolu s novinami rozprostřenými přes skořápky od vajíček a špinavé talířky od snídaně a ptá se, co bude k večeři. A pořád aby ho člověk kvůli něčemu utěšoval, třeba že mu nevyšel tip, na který vsadil nebo že byl kolega v práci protivný nebo že začal plešatět. Fakticky je nejpříjemnější, když je nemocný, protože jen leží v posteli a kvílí si tam a my si s dětmi můžeme dělat, co chceme.

První díl je romantický i realistický a humorný.
V druhém - jde do tuhého...
Zatím nemám dočteno.

Čas rajčat - zralých

26. července 2012 v 20:14 | Katka |  Dobrou chuť!
Mít tak smysl pro pořádek. Být precizní. Pamatovat si.
To bych pak každoročně věděla, jaká odrůda rajčat se mi loni tak osvědčila a jaká naopak vůbec ne...
Já si nic nepamatuju a co je ještě horší, ani si nic nepíšu, abych vyrovnala svůj nedostatek.
Takže je to každý rok sázka do loterie, jak moje pěstební činnost dopadne.

Letos jsem to trefila. Mám jakousi odrůdu, která dává rajčata veliká, samozřejmě dobrá a zvláštní je, že i v konzumní zralosti jsou okolo stopky sytě zelená.
Což je prý dobře, říkala dcera. Právě proto jsou prý tak dobrá. Rajčata se prý tak dlouho šlechtila na to, aby byla jednolitě červená, až přišla o svoji typickou chuť. To prý je jakási daň za to, že jsou na pohled dokonale jednotně zbarvená.

No, dost řečí. Když už se rajčata urodila, co s nimi?
Je mnoho možností. Od konzumace za syrova, ať už samotná nebo v různých salátech, přes rajčatovou polévku, omáčku, lečo, rajčata plněná syrová či zapečená, rajčata proložená mozzarelou, posypaná bazalkou a zakápnutá olivovým olejem, až ke zpracování na domácí kečup, či mražený základ připravený na zimu.

To, na co se těšíváme s dcerou, se nazývá "oreganová dobrota."

Na 3 lžicích olivového oleje 1 minutu jemně orestujeme 3 rozdrcené stroužky česneku.
Přidáme špetku chilli, špetku třtinového cukru a nadrobno pokrájená rajčata.
Vaříme 25 minut, aby omáčka zhoustla, osolíme, opepříme, přidáme sekané čerstvé oregano.
Zapékací mísu vymažeme olivovým olejem, na něj nalijeme omáčku, posypeme balkánským sýrem, 20 minut zapékáme.
Podáváme s bagetou.

Moc dobré je to i vystydlé, ale většinou si pálíme pusy. Dobrota je v podání Šárky ostrá a nemůžeme vydržet, než to zchladne, takže i pořádně horká.


Čtyři města- čtyři hádanky

25. července 2012 v 20:49 | Katka |  Cestování
"Takhle by se mi ten pracovní týden líbil." pravil manžel, když jsme včera ráno ve třech vyjeli na dvoudenní výlet.
Cestou jsem navrhla, že jim budu předčítat a byla jsem slušně leč vehementně odmítnuta.
"Povídejme si, užívejme se, když jsme spolu," znělo odmítnutí dcery.
"Nó," souhlasil manžel.

A tak jsme si povídali. Kus cesty jsme strávili celí rozchechtaní tím, že jsme se pokoušeli využít úžasné funkce nového mobilu - SMSku nepsat, ale mluvit.

NESNESITELNÁ diktuje dcera
PYTEL NA, IKEA píše mobil.

NESNESITELNÁ diktuje manžel
NESNESITELNÁ píše mobil.

Samozřejmě jsme si vyslechly, že neumíme mluvit.....
Podrobným průzkumem jsme nakonec zjistili, že podstatná je výška hlasu. Hlubokému hlasu mobil rozumí.

První zastávka = první neznámá - město - ??? - určitě víte


Expozice je nově upravená oproti tomu, když jsme tu asi před 8 lety byli naposledy. Ačkoliv výstavní plocha je poměrně malá, dá se tu strávit dost času. Pokud návštěvník překoná svou lenost (mluvím z vlastní zkušenosti) a čte popisy u exponátů, odvíjí se před ním krásný a dobrodužný životní příběh cestovatele doktora Emila Holuba, rodáka z ????, jeho snoubenky Berty Novákové, která mu zdatně pomáhala, několik let čekala než se vrátí z africké výpravy, aby se pak dověděla, že si ji doktor Holub nevezme. Za léta čekání dostala ale finanční odstupné. Na druhou výpravu pak cestovatele doprovázela manželka Růžena, rovněž zdatná cestovatelka, velice platná nejen při preparování zvířat, ale dokonce při ozbrojené obraně proti útoku Mašukulumbů, kdy jako jediná neztratila duchapřítomnost, popadla pušku a...měli vyhráno. Po Holubově smrti spravovala sbírky rozmístěné po mnoha místech světa ještě dobrých 50 let. V Čechách se nenašlo místo, které by o ně stálo. Expozice je doplněna několika interaktivními obrazovkami, kde je možné si ověřit nabyté znalosti. Je to moc hezké nejen pro děti, ale i pro dospělé.

Oběd v restauraci u Kolji v druhém neznámém městě - už podle jména je jasné, že se jedná o ukrajinskou národnost majitele. Boršč je už rozjedený, protože ho mám tak ráda, že se na něj vrhnu hned a pak mi teprve dojde...u pelmení mi to ani nedošlo, že jsem chtěla fotit Usmívající se


a odpočinek v klášterních zahradách v - ???



Zámek - třetí neznámá ??? - zakoupil v r. 2004 zchátralý od rodu Kalnokyů pan B. Vavříček a opravuje ho, aby ho zachoval příštím generacím. Já jsem ho naštívila asi před 6 lety, tehdy byly opraveny střechy, prohlídkový okruh vedl po zednických lávkách (uvnitř), dnes už jsou zařízené části interiérů, v provozu je restaurace, prodejna starožitností, mučírna, kaple, vinotéka....obdivuhodné



Večeře ve Stopkově pivnici ve čtvrtém neznámém městě- my rády (já a dcera) jíme, rády si jídlo vychutnáme. Většina našich výletů má jako dost podstatný bod programu ochutnávku něčeho výjimečného. Zde to byla novinka mezi pivy - Fénix svěží pšeničné pivo s pomerančovo zázvorovou příchutí (výborné), grilovaná kuřecí křídla a vepřová žebírka a zelenina.

Večerní procházka -na hlavním náměstí města pískové sochy, první má název Všichni Waltrové, druhá Esence ženy, na náměstí je i pravá písečná pláž...


Pár detailů z neznámého města...


W. A. Mozart, náměsíčník na parapetu?, nejznámější kostel města, poznáte ten strom?


Večerní představení Richarda III. v rámci Letních shakespearovských slvaností na nádvoří - ???


Jsem ráda, že jsem představení viděla. I když - přesněji řečeno, že jsem slyšela půl představení. Jinak bych ani nevěděla, "jaké to je." Komerční zájmy určitě vedou organizátory k tomu, aby nádvoří zaplnili diváky co nejvíce. Je pravda, že lístky dozadu jsou levnější, ale co z toho, když nevidíte ani polovinu ... A na otázku jaké to bylo (ta hra, nikoliv herecké výkony) mohu odpovědět jen těžké a pochmurné. A to až tak, že jsme na druhou část nečekali. Přesto jsme nebyli nespokojení. I to stálo za to. A noční procházka městem domů byla příjemná.

To vše bylo v úterý. Myslela jsem, jak si užijeme i středu, ale opak byl pravdou. Nejsilnějším zážitkem byla cesta po dálnici, kde úsek o délce cca 40 km jsme jeli takřka dvě hodiny. Na nejbližším sjezdu jsme dálnici opustili, kolonu se nám přesto opustit nepodařilo. Ta totiž pokračovala i na okreskách. Jak se policie snažila odlehčit dálnici a směrovala řidiče ven... To byla katastrofa! Navíc celou cestu lilo jako z konve, zastávky tedy byly jen čůrací a když jsme vystoupili doma, připadlo mi to jako z povídky Šimka a Grossmana Moje jízda tramvají, kde "lidé vystupovali, klekali si a líbali zem, šťastni, že jízdu přežili."
Po dálnici D1 už nikdy!

Jestlipak víte, která čtyři města jsme navštívili?

Lásky princezen kuronských

24. července 2012 v 20:09 | Katka |  Naše Paní Božena Němcová

Jméno Kateřiny Zaháňské je známé. Je to paní kněžna z Babičky.
Ale proč byla Zaháňská, když byla Ratibořická, proč kuronská princezna?
O ní a jejích sestrách je kniha Otomara Dvořáka.
Je to čtení romantické i dramatické, historické i téměř detektivní. Hlavně je to moc hezké.

Kuronsko bylo knížectví na území dnešního Lotyšska. Jeho posledním vládcem byl Petr Biron, otec čtyř princezen kuronských. Nejstarší z nich byla Vilemína Kateřina Zaháňská. Zaháňská proto, že vévodství zaháňské (na území Slezska) dostala od svého otce. Majetek Petra Birona byl tak rozsáhlý a rozmístěný po celé Evropě, že zabezpečil všechny čtyři dcery pro celý život. Za to, že postoupili Kuronsko Rusku, dostávala vévodkyně Dorothea (matka princezen kuronských) od ruského cara velmi štědré doživotní roční odstupné.

Všechny čtyři princezny vedly dramatický život s mnoha milenci, dětmi přiznanými i nepřiznanými, schovankami, politickými styky...svými názory často ovlivňovaly dění v tehdejší Evropě. Dora byla dlouholetou milenkou strýce svého manžela, francouzského ministra zahraničí Talleyranda, Vilemína (my ji známe spíše jako Kateřinu) jako milenka Metternichova byla tomuto často platna svými jasnými názory.

Klemens (Metternich) jí psal:"Připravila jsi mi víc trápení, než by byl celý vesmír schopen kdy napravit. Oloupila jsi mou duši o všechna útočiště, zničila jsi mou existenci v okamžiku, kdy je můj osud spojen s otázkami, které mají řešit budoucnost celých generací. Jak se mám soustředit? Celý jsem ochořel, mně srdce usychá, mám horečku a nespím. Netušil jsem, že jsi tak krutá a necitelná. Chceš-li mne odvrhnout, řekni to otevřeně, snad to přežiji."
Okamžitě odepsala:"Urči hodinu a místo, kde se sejdeme. Musíme si ujasnit, co od našeho vztahu očekáváme."
(Metternich žárlil na Alfreda Windischgratze, byl ale ženat a svoji ženu opustit nechtěl a taky nikdy neopustil:))

Johana upadla v nemilost útěkem za svým milencem z herecké společnosti. Dora, jejímž biologickým otcem sice nebyl Petr Biron, ale ten ji přesto uznal za svou dceru a miloval ji, měla vzpurnou povahu. Její nelegitimní dcera byla podle některých pramenů a v knize je to i tak líčeno, dána na vychování kočímu Vilemíny Hansi Panklovi. Po matce zdědila povahu i krásu.

Popisy mně známého kraje - Ratibořic a okolí - mi byly velmi milé. Prolínají se zde obrazy tak jak je známe z Babičky i ze skutečnosti. Osudy Viktorky, komtesy Hortenzie (v knize Kláry), babičky Magdalény Novotné, Panklových dětí, písaře Leopolda...

Pustili se napříč údolím, rozkvetlými loukami, mezi nimiž se vinula říčka Úpa. Anglický park dostával plánované obrysy, důmyslně rozmístěné skupinky stromů, vybrané osobně Vilemínou podle tvaru korun a zbarvení listí, zejména liliovníky, americké jasany a kanadské jedlovce už dorůstaly do střední velikosti a vytvářely malebné ostrůvky v moři trávy. Cestičky vysypané bílým pískem se mezi nimi vinuly jako hadi, křížily se a opět rozbíhaly, překračovaly vodní tok po dřevěných můstcích a terasovitě stoupaly do okolních, původním lesem zarostlých svahů. Když se ohlédli, mohli za sebou na návrší spatřit zámeček vypadající ve své malebné jednoduchosti jako bělostná krabička na šperky. Čisté empírové linie nezdobených stěn hledících do údolí dvěma řadami zeleně natřených okenic přiklápěla shora jako víko šedá valbová střecha, na níž překvapivě seděl střešní altán se šesti komíny.
(I dnes je všechno toto stále krásné.)


Tato kniha rozhodně stojí za přečtení a přede mnou je dalších několik titulů Heleny Sobkové, které s touto tematicky souvisejí a jak píše autor v poděkování, byly i významným zdrojem fakt, která použil.

Mých 365

23. července 2012 v 21:35 | Katka |  Jen tak
Teprve nedávno jsem se na jednom blogu dověděla, že existuje nějaký "Projekt 365." Pátrala jsem, kdo s tím začal, ale jen trochu, takže jsem se nedopátrala.

Myslela jsem, že tím, že si sama pro sebe plním takovou 365 dní trvající zkoušku, se do něj nevědomky zapojuji.
Ale NE. Pravidla mé 365-ky jsou trochu jiná a jsem (zatím?) jediným účastníkem.
Moje pravidlo je jediné:
- za 365 dní vložit 365 článků, jedno o čem, jedno, zda to bude jeden každý den, rozhoduje jen ten součet.
Zatím se mi zdá, že svůj "úkol" splním.

Ve skutečném Projektu 365 bych nemohla fungovat, protože zveřejňovat každý měsíc svoji fotografii, to by bylo pro mě přílišné traumaUsmívající se. Pokud opravdu nemusím, tak se nefotím a nenechávám fotit. Nedělá mi to dobře. A když pak své foto vidím, je to další nepříjemnost.

Podobně nepříjemně se cítím u kadeřnice.
Nemohu provozovat videohovory.
Nerada stojím ve frontě třeba v bance, kde mám možnost se vidět na obrazovce, která z bezpečnostních důvodů monitoruje provoz.
A co je nejhorší? Zrcadlo u švadleny. Existují přece zrcadla, která prodlužují, pokřivují, zmenšují.... Proč ona si tam, proboha, musí dát zrovna to, které rozšiřuje? Nerozhodný


Absolutní důvěra

22. července 2012 v 21:39 | Katka |  Zvířata
Jak se pozná, že se kůň cítí v bezpečí? Když spí vleže. A když leží oba dva, je to známka, že se cítí dobře, věří, že jim nehrozí žádné nebezpečí... Častější totiž je, že alespoň jeden ze stáda stojí, sice pospává, ale přesto hlídá.

Po několika zakaboněných, deštivých a poměrně chladných dnech vysvitlo slunko, oba naši koníci po probdělé noci, kdy je potřeba se obzvlášť mít na pozoru a ještě k tomu se popásat, zalehli, absorbovali teplíčko a spali tak spokojeně, že je nevzbudil ani zvuk mých kroků. Myslela jsem že se fotky "z koňských bezpečnostních důvodů" nepovedou, že jakmile mě uslyší, poplašeně vstanou. Nebo alespoň ten zodpovědnější. Možná spali tak tvrdě, že mě neslyšeli, ale spíš se opravdu cítili dobře věděli, že "ten, který přichází" jsem já a ode mě že žádné nebezpečí nehrozí.

Zdálky, ještě nevím, jestli vydrží...


Jdu blíž a stále leží...


Ještě blíž - žádná akce - leží oba
Nebudu napínat, pro toho, koho už to nebaví, prozradím, že budou ležet až do konce Mrkající


Kahan - nožky pěkně poskládané


Comtesse - té se to leží, když není tak mohutná


Kahan z jiného pohledu


Comtesse ze stejného úhlu.
Pro toho kdo vydržel - už budeme končit...


Kahan naposledy - hora masa - ale jak krásného Usmívající se


Comtessy je menší kus - taky je to holčička


A to je konec.

P.S.: Kontrolní otázka: jestlipak víte, JAK vstává kůň a jak kráva? Čím se liší?