Srpen 2012

Jak jsme nekoupili

31. srpna 2012 v 22:00 | Katka |  Řeči se vedou...
Myslela jsem, že v rubrice Odkud se to bude hemžit slovními hříčkami, dvojsmysly, skrytými významy, původy slovních spojení...

Mými i přihranými od vás.

Mám ráda takové náhodné vtípky. Ani nemusí být lechtivé.

Jde to ale ztuha. Až včera jsem si (ani nevím, v jaké souvislosti) vzpomněla na jednu situaci, kdy jsem se i já (starej morous a nedůtklivec) zasmála. Vtípek, kterej se mnou pohnul, se povedl maželovi. On vtipkuje pořád. Ale já nezabírám. Po těch třiceti letech jsme tak sehraní, že si čteme myšlenky a já znám pointu sotva začne mluvit a hnusně to komentuji slovy: "Zase blbý kecy." Je to blbý. Ale ode mě. Nějak si ale nemůžu pomoci. Přijdu na to, až vtipkovat přestane....

No nic. K věci.

Byli jsme na nějakých nákupech v HK v jakémsi obchodním centru. Jak je dnes zvykem, nestačí milion obchůdků, ve spojovacích chodbách ještě otravují prodejci s něčím, co se normální cestou neprodává, mají to JEN oni.
Tento prodával, světe div se, parfémy!!!

Manžel měl na sobě firemní triko společnosti, která vyrábí kotle Buderus. Nevím proč, odkud jsme ho vzali (možná jsme ho našli :)), protože s nimi nic společného nemáme.

To byla jen taková odbočka, ale podstatná.

Prodejce nabízel všem, všem, všem, jen nám ne. Ono mi to snad přišlo i divné. "Jak je to možné? To vypadáme tak nemajetně nebo blbě?"

A manžel to vystihl jednou větou: "To víš, podíval se na mě, řekl si to BUDE RUS a ti mají svoje parfémy..."




Tři košíky pro tři spolubydlící

30. srpna 2012 v 22:00 | Katka |  Ruční práce
Když manžel viděl, že pletu já i Eliška, divil se: proč? k čemu? Vždyť to tu bude samý proutí...
Uklidnila jsem ho, že pletu JEN na objednávku.
Dnes jsem dokončila tři košíky na pečivo.

Goro je model. Jak se něco chystá, myslí, že je to kvůli němu a bez vyzvání pózuje.


Jako studentka jsem bydlela na koleji "buňkového" typu. Normální panelák, jeden byt = jedna buňka, čtyři pokoje, 7 - 9 děvčat na 1 kuchyň, 1 ledničku, 1 dvouplotýnkový vařič, 1 koupelnu...občas bylo dusno a těsno.
Občas některá nevěděla, že si nekupovala jogurt nebo máslo nebo salám. Chuť byla, tak se jedlo.

Dcera bydlí v podnájmu, byt se třemi pokoji a třemi obyvateli. Je to nesrovnatelně lepší. A taky dražší samozřejmě.
Objednala si u mě tři košíky na pečivo.
Jejich problém je opačný. Protože někdy neví, které pečivo je čí, z obavy aby si vzájemně něco nevyfoukli (měkké i je tu správně - jeden obyvatel je muž), raději si nevezmou a pečivo ztvrdne...
Proč se nedomluví, říkáte si? Protože mají různé profese, různý denní režim, moc se nevidí.

Po dobrém se odehnat nenechal, po zlém jsem nechtěla. Zkoušela jsem to z různých úhlů, abych se mu vyhnula, tak tam chtěl mít alespoň hlavu...


P.S.: Jak už jsem X-krát říkala, plést jsem se naučila v DSJ. Klienti tam mají v různém stupni omezenou hybnost všeho možného. Není tedy divu, že pan M., který na ergoterapii docházel tak rád, že ho odtamtud nemohli dostat....často zapletl dohromady proutky, které k sobě nepatřily, zapletl třeba druhý konec....a vrchol jeho umění byl, když zapletl proutek sousedky :) Jemu to ale bylo jedno. Důležitější bylo to, že si tam dobře popovídal, všichni jsme se s ním zasmáli a když byl konečně odlifrován na pokoj, tak jsme to po něm přepletli.
Tenkrát jsem se smála. Když jsem viděla, jaké chyby jsem nadělala já, zuřila jsem. Ono je to tak jednoduché, že člověk nedává pozor a přeskočí proutek raz dva. A druhý konec už jsem taky dokázala zaplést.

Premie pro Jarku

30. srpna 2012 v 12:10 | Katka |  Cestování
Nikdy neříkej nikdy a nikdy neříkej naposledy.

Neboli zase Znojno.

Protože Jarce se nejvíc líbilo to samé co mně - nejstarší osídlení a ortodoncie, posílám především jí nejhezčí zrenovovaný dům z údolí mezi Sv. Mikulášem a hradem.



Poslední znojemské perličky

29. srpna 2012 v 22:00 | Katka |  Cestování
Ve Znojmě jsem viděla kromě zveřejněného ještě spoustu drobných zajímavostí, takových, které dělají život barevnější.

Novodobý firemní vtipný štít


Nebylo jich moc, ale byla - krásná okna


V údolí mezi Sv. Mikulášem a hradem bylo nejstarší osídlení, divoká a nebezpečná část města. Kdo tam večer zašel, ráno prý živý nevyšel...???


Rostou z dlažby


Bez komentáře


Je libo sošku světce či světice? Pak hurá do Znojma na Mikulášsé náměstí.
K rotundě Sv. Kateřiny tudy...


Tak hotel nebo Vietnam-market?


Réva roste i ve městě
Další nový firemní vývěsní...knihkupectví Ježek


K čemu ty kamenné patníky přilípnuté na zeď? Aby nám kočáry nepoškodily fasádu :)


Zvláštní konstrukce okapů


Bez komentáře...prostě jen hezké


Buď sám sebou

28. srpna 2012 v 22:00 | Katka |  Slunce v duši
Slíbila jsem poslední snimky ze Znojma, ale myslím, že je trochu přeznojmováno, tak až zítra.

Dnes jsem na ČRo slyšela hezkou myšlenku, která mi mluví z duše.

Oscar Wilde: "Buď sám sebou, protože všichni ostatní už tady byli."

A jak to chápu já? Asi to mám dané v povaze a hlavně mám to obrosvké štěstí, že si můžu dovolit být sama sebou. Těžko být takovou, když jsem omezena pracovní dobou, všemi možnými závazky k malým dětem, starým rodičům, náročnému manželovi... Někoho to uondá. Těžko se věnovat koníčkům, když dnes je (skoro) všechno tak drahé...

Ale ono to není jen v nedostatku času ani jen v penězích. Je to v radosti ze života.

Já mám teď období, kdy děti jsou relativně samostatné, rodiče už ošetřovat nemohu, manžel hodně pracuje a je hodný (tolerantní) a někdy dokonce spolupracuje, pracovní dobu si mohu přizpůsobit jak potřebuji, jsem relativně zdravá a mohu se tedy "urvat ze řetězu" podle libosti nebo podle momentální lenosti.

Často se mi zdá, že je spousta žen (i mužů určitě), které jsou jedna jako druhá. Nad každou aktivitou, pro kterou zahořím, kroutí hlavou se slovy "A to tě baví???" nebo "To já bych nemohla, já jsem unavená." Když jim odpovím, že jejich únava je jen psychická a tou fyzickou by naopak pookřály, zdá se jim, že jsem divná.

Ne, nejsem zuřivá sportovkyně ani bůhvíjak dokonalá hospodyně ani machr na cokoliv. Jenom mě nebaví žít jeden den za druhým pořád stejně a za vrchol zábavy mít propírání jedovatých témat vsedě u kafe nebo sledování cizích životů v Tv.

Na blozích, které navštěvuji, nacházím spoustu "duší spřízněných," spoustu šikovných a chytrých, kteří se ještě k tomu umí hezky prezentovat. Je jedno v čem, jen mít z něčeho radost, "žít - ne hnít." Ve světě blogerů nic výjimečného, jinde to až tak obvyklé není.

A já bych ráda věděla - necítíte někdy ze svého okolí takovou trochu averzi proti aktivním a kreativním lidem jako jste vy?

P.S.: Když jsem to dopsala a znovu po sobě čtu, nevím, jestli to mám vůbec pustit, takový pseudofilosofický kecy. Nějak se nemůžu vymáčknout. Vyplynulo to z toho ranního citátu, z životní energie Kitty a rozboru charakteru podle data narození u Daniely...
Ále co, jen ať svět vidí, co ze sebe taky můžu vypudit :)

Znojmo aneb všechno se mění - Konec dobrý, všechno dobré...

27. srpna 2012 v 22:00 | Katka |  Cestování
Ani jsem se moc nesnažila se o Znojmě něco dovědět svépomocí, protože jsem čekala na sobotní prohlídku města s průvodkyní.

Prohlídka trvala 90 minut a já byla navýsost spokojená. Průvodkyně Marika nás vodila od jednoho zajímavého místa k druhému, seznamovala nás s fakty i mýty a pověstmi...
Abych to nezapomněla, zaznamenám si všechno hned teď.
A vy vězte, že to bude straaašně dlouhé a stejně to nebude všechno.
Pokud můžete, navštivte raději Znojmo sami.
Pokud ne, buď čtěte a koukejte nebo nechte být....nechci nikoho umořit Usmívající se

Kde začít? Kde jinde než u radniční věže, pod níž je informační středisko "Í-čko."
Sama věž je vysokánská (přes 70 m), lze z ní při troše štěstí s počasím vidět na jednu stranu Alpy, na druhou Prahu. Ke střeše věže se váže pověst, že stavitel se chtěl "zviditelnit" a přemýšlel, jak. Jedna paní čepičářka mu řekla, že střecha má stejně jako čepice nejen chránit, ale i zdobit (ne pomáhat jako policieMrkající). Tak stavitel vytvořil střechu o třech výškách a devíti špicích zdobených zlatými koulemi, které symbolizují lidské nectnosti. Ta nejvyšší je také největší a každých 50 let se do ní ukládají důležité dokumenty pro příští generace. Stavitel se na věž podepsal svým znakem - dvěma zkříženými úhelníky.


Hned vedle věže stojí radnice. Na jejím portálu čtyři znaky - český lev, moravská orlice, znak habsburský a orlice znojemská se Z-kem. Stejná je i na jedné vlajce nad vchodem.


Přímo naproti radnici ve výloze lékárny vidíme repliku hlavy znojemské Libušky. Byla to dívka, do které se zamiloval sám Zikmund (šelma ryšavá). Na důkaz své lásky jí dal zlatou korunu a odcestoval. Teď nevím, jestli manželka či jiná žena Libušku nařkla z krádeže a nechala jí setnout hlavu. Zikmund se po návratu velmi rozzlobil, nechal usmrtit tu zhrzenou a objednal zhotovení sochy Libušky. Sochař seknul dlátem jednou, objevila se hlava. Seknul podruhé, objevila se koruna jako důkaz dívčiny nevinny. Znojemané prý o tom povětšinou ani nevědí.
Kramářská ulička je tak úzká, že oba bloky domů vymezuje architektonický prvek zvaný prampouch, který prý možná sloužil i k pohybu milenců z domu do domu. No - trochu přitažené za vlasy, nemyslíte?


Kramářská ulička ústí na náměstí zvané Slepičí trh, kde bylo ve zdi bývalé zbrojnice zbudováno kamenné umyvdalo. Využívalo se k mytí rukou po zabíjení drůbeže. V jednom rohu náměstí je vchod do rozsáhlého znojemského podzemí, které jsme nenavštívili neboť je tam kromě jiného i expozice různých strašidel, což stejně jako dinosaury nemusím. K podzemí se ale váže hezká příhoda. Když táhli zemí Švédové, Znojmo bylo snad jediným městem, které nevyplenili. Nenašli zde totiž žádné obyvatelstvo, přesto se z komínů kouřilo. Lidé byli totiž poschovávaní v podzemí, kde měli vše potřebné včetně ohnišť a komínů. Tato situace dobyvatele tak zaskočila a vystrašila, že nazvali Znojmo městem duchů a raději odtáhli.


Ulička dále vypadá moc pěkně, až romaticky


Vyjdeme a stojíme proti kostelu Nalezení Sv. Kříže s dominikánským klášterem. Kříž vidíme nahoře mezi kopulemi.


Portál je zdoben sochami sv. Dominika a už nevím koho ještě, ale za povšimnutí stojí nad dveřmi pes s pochodní. To značí původ názvu řádu dominus = pán, canis = pes. Řád má věrně jako pes šířit pochodeň víry.


Jdeme na Horní náměstí a oprýskaný dům je památkou na to, že na Znojmo v době 2. sv. války padaly bomy.


Tam, kde na Horním náměstí ústí Obroková ulice, která spojuje náměstí Masarykovo (dolní) s Horním, stojí obchodní dům Baťa. Zde vznikla píseň Ivana Mládka - víte která?


Zajímavé domy na původně trojúhleníkovitém náměstí. Dům hodináře, tam, co dnes je zanedbaná restaurace Napoleon tento velikán přespal, kousek dál zase Zikmund. A tam, co stojí WC Johny, stávala dříve kašna se sochou Sv. Václava, kterou až v r. 2009 přemístili na náměstí stejného jména....a u ní pranýř. Bylo to místo velmi vhodné neb u kašny byl čilý ruch a odsouzený si to užil.


Jen pár kroků a jsme na Václavském náměstí. Vlevo nahoře za kašnou bývala židovská čtvrť. Židé odtud byli pravidelně vyháněni a než se znovu usadili, obývaly uličku nevěstky - odtud název ulice Veselá.
Sv. Václav má na štítě tzv. plamínkovou orlici, což značilo, že při svých válečných taženích vypalovalo jeho vojsko porobené vesnice.
V domě s průjezdem se vyučil pekařem pozdější Sv. Klement - příklad česko - německé vzájemnosti, jehož život byl velmi zajímavý až dobrodružný. Památce tohoto muže je vybudována naučná stezka v okolí Znojma.


Pokračujeme ve směru Horní - Václavské a jsme v Přemyslovské ulici. Tato zeď oddělovala klášter minoritů nalevo od kláštera klarisek napravo. Zřejmě prý nebyla moc účinná neboť ve městě se často nacházely "ničí děti." V minoritském klášteře byl po své smrti pohřben Přemysl Otakar II., dokud nebyla zrušena papežská klatba a nebyl přemístěn do chrámu Sv. Víta v Praze.


Na konci Přemyslovské ulice je překrásná vyhlídka. Přímo přes Granické údolí před sebou vidíme část Zojma Hradiště, kdy bylo původní osídlení. Kostel s kopulovitou střechou je zasvěcen Sv. Hypolitu, kaplička vpravo Sv. Antonínovi. Každoročně se pořádají poutě křížovou cestou ke kapličce Sv. Eliáše (vlevo).


Naproti oběma klášterům se rozkládá komplex budov pivovaru, kde má svůj původ pivo Hostan (název podle jména bývalého majitele). Nemohu napsat, že se zde pivo vyrábí neboť pivovar je prodán, dnes ho snad vlastní firma Heineken a pivo se pod původním názvem dováží odtud. To je hospodaření, co?
Dnes tudy vede stezka na znojemský hrad.


Naše cesta pokračuje ke kostelu Sv. Mikuláše, se kterým těsně sousedí dvoupodlažní kaple Sv. Václava.


Sv. Mikuláš uvnitř je moc krásný. Kazatelna ve tvaru zeměkoule, na které právě Bůh odděluje světlo od tmy, den od noci, hlavní oltář, chlebová Madona, která stojíc na truhlici s chlebem způsobovala, že chleba neubývalo, renesanční křtitelnice...příběhy těchto dvou předmětů jsou tak zajímavé, že vložím i jejich tabulky.



Kontrolní otázka - kdopak asi byl stavitelem kostela Sv Mikuláše? Fotka napoví:


Z Mikulášského náměstí se vracíme na náměstí Masarykovo, čili Dolní, kde prohlídku zakončujeme pohledem na jedinou zachovalou strážní věž, zvanou Vlčí nebo též Vlkova. K té nám slečna Marika pravila, že zde byla používána "první biologická zbraň", které se říká prevét (což jsem věděla) nebo taky hezky česky výsernice (to byl pro mě nový pojem :).
Morový sloup na náměstí jako poděkování za přežití dvou epidemií moru.


Obchodní dům Dyje. Já bych ho nazvala spíš Pěst na oko. Posuďte sami. Podobný socialistický skvost hyzdí jinak krásné náměstí v Jihlavě. Stylizovaná znojemská orlice už nic nevylepší.


A to bylo od slečny průvodkyně vše, zdaleka však ne vše, co se dá ve Znojmě vidět či o Znojmě slyšet. Já se ještě zítra vrátím s drobnými perličkami znojemskými.

Plni dojmů jsme se ještě nechtěli se Znojmem rozloučit, vrátili jsme se na Mikulášské náměstí a poobědvali. Že bych já se nezmínila o jídle, to by nebylo normální. Zde stojí za pozornost místní specialita - Znojemská okurková polévka. Opravdu z kyselých okurek, pikantní, s plátky opečené veky, koláčem zakysané smetany ochucené česnekem a koprem a řekla bych, že v ní byla i špetka rozmarýnu.


Po obědě jsme se ještě vrátili na hrad a k rotundě Sv. Kateřiny, která je tak vzácná, že její návštěva je velmi komplikovaná. Aby se zabránilo četným návštěvám, které by mohly památce škodit, je zde i její model a repliky fresek Přemyslovců. Hrad sám byl vypleněn režimem, sbírky nejsou, prohlídky se nekonají, ale vyhlídka je skvělá a v hradním příkopu expozice dravců denních i nočních.


A pak už jsme se konečně rozhodli ze Znojma odjet a vydat se k domovu. A to i s klíči od penzionu, od pokoje a VIP kartou na stravování v Italské restauraci. Nemůže za to naše skleróza, ale jejich skleróza. Od rána jsme se třikrát pokoušeli vše řádně vrátit, nebylo komu. V penzionu ani noha, zamčeno (otvírací doba prý denně od 10 do 22), na telefonní výzvu žádná odezva.

Po počátečních nedojmech vše dobře dopadlo (klíče pošlu poštou) a já mohu s čistým svědomím doporučit:
NAVŠTIVTE ZNOJMO! Jen se mě zeptejte, kde nemáte bydlet. Diskrétně vám to sdělím. Usmívající se

P.S.: Pokud jste se někdo prokousal až sem, nezapomeňte na dvě kontrolní otázky.
1) Ke které písni inspirovalo Znojmo Ivana Mládka?
2) Kdo byl stavitelem kostela Sv. Mikuláše?

P.S.: A teď mě napadlo, že bych tomu, kdo první odpoví správně mohla poslat ty klíče i s VIP poukazem na jídlo. Mrkající

Znojmo aneb všechno se mění - Obrat

26. srpna 2012 v 22:00 | Katka |  Cestování
Noc byla horká a hlučná. Zatímco doma slyšíme jen šumění potoka, zde jsme registrovali každého návštěvníka bufetu U hladovýho vokna, který byl hned o dům vedle, od svítání se pracovalo na rekonstrukci domu naproti, věděli jsme dokonce o každém chodci, kterému skřípal pod nohama na dlažbě písek...a horko nepolevilo po celou noc. Ani snídaně nijak výrazně nevylepšila naše dojmy.

Okolí Znojma jsme se vydali zkoumat na kole. Značených cyklostezek je zde hodně, některé mají lákavé názvy - "Šesti měst", "Vinná", "Ságy a mýty", "Zelená cesta Praha-Vídeň"... Jak jinak - vydali jsme se po vinařské směrem J-V. A naše rozčarování pokračovalo. Zpočátku "klidná cesta podle vody", později nudná po asfaltu, kdy jedinou komplikací byl silný protivítr. Ke koukání suchem umořená pole slunečnic, strniště, krajina jen mírně zvlněná. A pro mě pocit zmaru. Ve vesnicích to, co bývalo typické (úpravé domečky, zeměděské objekty) - zchátralé, často opuštěné, v tak úrodné krajině vytlučená okna chlévů, celý dvůr zarostlý kopřivami.....a na okrajích vesnic typické "satelitní" domky, moderní, nehodící se....z čeho na ně lidé vydělali? Uprostřed návsi místo útulné hospůdky dinopark a jakozámek s obrovským poutačem Moulin Rouge (co to může být? bordel?) - barvy, poutače, kýč na kýč! A o kousek dál - stezka (pro turisty) k vinným sklípkům. Řekli byste nadějné? Ne! Dojem z ní - za drahé peníze (beztak EU) blbost. Na okraji vsi osvětlená, asfaltová stezka, odpočívadla z prefabrikátů, vedle stezky jakýsi umělý park se soliterními kameny, pěšinkami, po kterých evidentně nikdo nechodí, odpadkové koše s pytlíčky na psí exkremnety (mezi poli :o)). Naprosto nepřirozené, rušivé, pro mě pitomé. Na konci stezky pár desítek sklípků, z nichž mnohé jsou v žalostném stavu a pár jich láká k posezení...a pak šup - znovu na silnici.

Byla jsem tak otrávená, že jsem ani nefotila. Ty ošklivosti jsem si nechtěla dovézt domů. Tak jen:

Ráz krajiny


Kaplička, kterou patron opustil


Neznámá květina


S příjezdem do Šatova se vše změnilo. Ulice se sklípky upravená, nikde nikdo, jen sem tam skupinka cyklistů. Moravský sklípek nás zlákal k odpočinku, obědu a degustaci a bylo to ono.

Půl kuřátka voňavého bylinkami, kapr podlévaný i zalévaný Veltlínským zeleným ze Znovínu


Takto povzbuzeni jsem se nevydali naštěstí kratší trasou směrem Znojmo (měli jsme za sebou 39 úmorných neradostných km), ale směrem J-Z do Národního parku Podyjí. Řeklo by se, že byla smůla, že jsem tak neučinili hned ráno. Ale ne! Nevědli bychom, jaké to je na J-V, měli bychom pocit, že nejet po "Moravské vinné" je neodpustitelný přehmat a kontrast oproti Podyjí by nebyl tak velký a fascinující.

Nejprve jsme tu správnou stezku nemohli najít, takže jsme si nad obcí Havraníky objeli poznávací kolečko, což vůbec nebylo marné. Pohled na širé vinice s degustovacím bufetem (do kterého jsme po obědě nemohli) vystřídala jakási náhorní plošina, vyschlá, samý vřes a kámen.


Pak jsme na druhém konci obce bránu do jiného světa našli.

Nahoře - sucho, kámen, vřes


Pak prudký sjezd


a cestou "pod Šobes" krásná mohutná řeka Dyje - Thaya, jezy, zbyky dřívějšího rušného života (mlýnů)


Přejet zavěšenou houpavou lávku na kole je docela náročné - a jsme pod Šobesem.

A teď - co je to ten ŠOBES?

Šobes je jedna z desti nejlepších vinařských lokalit EVROPY!!!
Nachází se na svahu, který tvoří kaňon Dyje. Toto místo bylo dle nálezů osídleno už před 30.000 lety. Víno odtud se už ve středověku dováželo na císařský dvůr.
Sem si dovolím vložit fotku ze stránky firmy Znovín, které zdejší vinice dnes patří, protože já bych to nebyla schopna tak zachytit. Oni tuto lokalitu nazývají slovy:
Šobes - ikona moravského vinařství


Nic z toho jsme předem nevěděli. Na "poučné tabuli" jsme se dočetli, že toto místo je unikátní i co se flory a fauny týká, na vlastní oči jsme viděli, jak extrémní podmínky ovlivňují vzrůst doubků nad vinicí. Jsou maličké, vypadá to tam trochu jako v Hobitíně. Poetiku a určitou tajemnost místa umocňují verše Jana Skácela uvedené na tabuli jako motto:

Ještě si přiťuknem a vypijem to tiše.
Nikomu nepovíme, co víno na nás zná.
A spadne hvězda. Tenká jako plíšek.
A voda blízko mostů bude stříbrná.


Nahoru sice vede asfaltka, přesto jsme ji horko - těžko vytlačili a funíce jsme vzdychali - Jéžiš, tady je to krásný...a v I-čku jsme si pak koupili mapu Národního parku Podyjí, protože ten se táhne daleko, daleko i do Rakous a stálo by za to, se vrátit...
Když jsme zdolali hrozný kopec, lemovaný zbytky mohutných zděných kamenných opěr, svědčících o tom, že cestu už podpírají několik století, zastavili jsme se v "Hospůdce u rybníčku". Na první pohled obyčejný bufet, kde mají kde co od smažáku přes klobásy a pivo až k .....stálé degustaci vín vinařství Piálek - Jäger. Jejich Chardonay 2011 výběr z hroznů - to je ale dobrota. Objevila jsem, že je k mání v jejich e-shopu a tak vím, co dostane manžel k narozeninám. A doufám, že mi dá ochutnat :)

Odtud už jsme do Znojma dojeli po asfaltu přes Hradiště, kde bylo původní první osídlení Znojma a pak údolím Granice, což je údolí mezi pahorkem hradišťským a znojemským. V tropickém dni příjemně chladné, ústící opět u Dyje v místě hráze znojemské vodní nádrže, naproti ní jsme viděli impozantní železniční most.


Od Dyje jsme se serpentinami vyšplhali opět na místo startu - náměstí Republiky před soudní budovou, kde jsme také po celou dobu parkovali. Ani jsem to tak neplánovala a okruh se krásně uzavřel.

Večer bylo sice původně v plánu kino, ale po 62 km jsme po večeři opět prošli noční pěší zónu za zvuků jakéhosi megahlučného koncertu, který záhy ukončila mocná bouřka a liják, který příjemně pročistil a ochladil vzduch.

S televizí na zdi přímo proti posteli, což doma nemáme, se nám hezky spalo.

Znojmo aneb všechno se mění - Rozčarování

25. srpna 2012 v 22:31 | Katka |  Cestování
Zvykli jsme si, a trvá to už asi třetí rok, svoji dovolenou rozkouskovat na několik prodloužených víkendů. Má to své výhody i nevýhody. Výhodou je, že manžel nechybí v práci tak dlouho a nic mu (obvykle) neuteče a není tudíž nervózní, stejně to platí i o domácím hospodářství (na delší dobu bychom těžko sháněli opatrovníky). Nevýhoda - vždycky musí být někdo z rodiny doma. Už ani nepamatuju, kdy jsme byli někde všichni společně. Když jsme si to s těmi zvířaty tak nadrobili, asi už to jinak nebude.

Tentokrát jsem opět na nějakém slevovém portálu koupila poukazy na dvě noci s polopenzí do Znojma.

První myšlenka při vstupu do penzionu byla nafotit se dá všechno. Nic nebylo tak, jak to na jejich stránkách vypadalo. Paní recepční a asi zároveň kuchařka, která nás ubytovávala, byla sice příjemná, ale její ňadra dmoucí vypovídala o tom, co vařila (nebo jen jedla?) asi tak celý uplynulý týden. Okna objektu taky nebyla zrovna vítací, absence jakýchkoliv parkovacích míst nás otrávila a puch moči v průjezdu, kterým se vstupovalo, to dorazil. A to jsme teprve měli zjistit, že náš pokoj, jakož ani ostatní, nemají vlastní koupelnu.

Na co ty truhlíky?


První dojem z města byl tady je šílený vedro. Druhý - tady je tolik nevyužitých možností. Spousta domů zanedbaných s padající omítkou, hodně se sice opravuje, ale je to běh na dlouhou trať.

Jídlo jsme měli předplaceno v Italské restauraci. Nevím, jak kdo, ale na mě nepůsobí dobře, když obsluha běhá po lokálu a po zahrádce v kraťasech, tílku a žabkách....jednak ani nevíte, kdo je kdo, jednak není ta restaurace ničím osobitá. Nemusí mít zrovna zástěrku a ve vlasech krajkovou čelenku, nemusí být černo-bílí, ale něco, co by charakterizovalo podnik, se mi líbí. Stejné bylo i jídlo. Jídelní lístek dlouhý, ale nic typického, samé nudné minutky, ohrané těstoviny a zbytečně velké porce. Tak jsme to do sebe nasoukali a s pocitem proč jsem se tak nacpala, když mi to nechutnalo, jsme se vydali na procházku nočním Znojmem.

Příjemně mě překvapil můj nový foťák, který zvládnul noční scény. Můj minulý by z obrázků nadělal jen šmouhy. Pár fotek bez komentáře, ten si nechám na později.


Radniční věž mi proti temné obloze připadala tajemná a připomínala mi scény z Pána prstenů...


Spát jsme šli s nevalnými dojmy.
Není ale všem dnům konec...

"Omluvenka"

25. srpna 2012 v 21:49 | Katka |  Jen tak
Poslední tři dny jsem strávila ve Znojmě. Sledovala jsem vaše komentáře na chytrém mobilu, ale nabíhalo to hrozně pomalu, tak jsem moc neodpovídala. Protože se staré komentáře, myslím, moc nečtou, odpovím tudy.

Hlavně za všechny děkuju.

K článku V čekárně chirurgické ambulance - II.
Ještě jsem to úplně nevzdala. Ještě tam půjdeme na poslední kontrolu a vyplnění papírů do pojišťovny. Podle toho, v jaké budu psychické kondici, bych mohla o ty minulé exponáty požádat pana chirurga. No - nevím...

K článku Tajemství Barunky Panklové
Překvapila a moc mě potěšila bohatá diskuse.
Danielinama - nebylo to tak složité, samozřejmě, chtěla jsem tím říct, že jsem dlouho sledovala jednu stopu a důkazy pro ni až jsem jí uvěřila, načež v dalším odstavci bylo vše zpochybněno jinou terorií.....mně hypotéza s Dorotheou přijde ve všem všudy dosti pravděpodobná. Pocitově.
Pátrání S. Motla jsem slyšela jen částečně, vyhledám si ho v archivu a poslechnu.
Na dopisy se chystám.
BN mi zabere ještě hodně času...
Úvahy o DNA testech a jejich možnostech jsou zajímavé.
Často se hodnotí vztahy BN. Já ji neodsuzuji. Nemyslím, že byly výrazem její promiskuity, ale zoufalství z nepochopení. Jakkoli byl zřejmě manžel hodný člověk a velký vlastenec, nebyl to člověk "její krevní skupiny" (jak se dnes říká) a ona se vzhledem ke svým možnostem, spíš nemožnostem, cítila v pasti....

K článku Nová technika
Jistě že je to dražší, ale pracuje se s tím pěkně, myslím, že by to zvládl leckdo. Řekla bych, že je moc málo lidí, kteří jsou na něco totálně leví. Je to spíš tak, že když mě něco neláká tak to nezkouším tudíž to nemůžu umět. Každého holt baví něco jiného. A pokud máme k něčemu chuť, naučíme se to.
Moc mě pobavila představa pletení kabelek z izolepy polepené papírky od bonbonů, jak navrhuje Mirek Č. Kterápak by to zkusila? Já ne-e-e-eUsmívající se

A teď jdu zpracovávat materiály z naší znojemské "expedice."

Nová technika

23. srpna 2012 v 22:00 | Katka |  Ruční práce
V DSJ jsem si částečně osvojila novou techniku - pletení z pedigu.

Pedig je přírodní materiál, který se dováží z tropů jihovýchodní Asie. Jedná se o vnitřní část stonku popínavé palmy Calamus rotang neboli ratanu. Tato rostlina má stonek silný pouze několik centimetrů a dlouhý až 100 metrů.

Mnohé blogerky nahrazují pedig ruličkami z papíru a vytvářejí z nich stejnou technikou překrásné věci. Já to neumím. Dokážu smotat stovky ruliček, mohla bych to klidně dělat "na kšeft", ale když přijde k pletení, ruličky rozžužlám v nepoužitelnou hmotu, kterou posléze s velkou úlevou přiložím do kotle.

Pedig, je-li správně namočen a změkčen, nezlobí. Ani mě.

V DSJ pletou z pedigu klienti, aby si co možná zachovali jemnou motoriku rukou.
Určitě existuje nespočet možností z kolika proutků a jakým způsobem plést, my pleteme s ohledem na možnosti klientů "přes dva za třetí".
Ani doma se zatím nepokoušíme plést jinak.
Tyto drobnosti jsou výbornými "dárky od srdce." Naposledy si s košíčkem našplhala E u maminky svého O.


Doufám, že se budeme zlepšovat Usmívající se