Dárek pro dceru

8. srpna 2012 v 21:18 | Katka |  Táta a ti druzí
Ochladilo se. Houbám to určitě udělá dobře. Půjdeme ve čtvrtek? Manžel překvapivě (jako by znal mé motto) řekl: "Proč ve čtvrtek, proč ne dnes?" A mně se nechtělo. Měla jsem totiž tajnou touhu jít sekat křoviňákem. Okolo koní to vypadalo příšerně - kopřivy, odkvetlé turany, pryskyřníky, pcháče, šťovíky - hnus. A já ráda dělám práci, která je za mnou vidět. Nějak jsem se vymluvila, počkala, až manžel odejde a pustila se do toho. Když mě něco chytí, je mi jedno, jestli prší nebo padaj trakaře. Zmokla jsem, převlékla se, dala kafe a výbornou bábovku od Elišky, odpočinula si a šla nanovo. Zase liják. Tentokrát jsem zrovna byla u lískového keře, sedla jsem si pod něj a čekala, až přeháňka přejde. No jasně, že jsem byla mokrá, ale zpět přece nepůjdu s mlčícím křoviňákem. Ještě tohle a ještě tamto....a už neprší, tak ještě než dojde benzin....no a teď už fakt končím.

Píská mi v uších, ruce pořád vibrují a nemám v nich žádnou sílu, jednu ruku bez pomoci druhé nezvednu a že bych v ní něco unesla, to vůbec ne....
Takové účinky na mě má MŮJ značkový křovinořez.
Dostala jsem ho JÁ od svého táty. Myslím, že jsem ani nic neměla, protože to bylo v létě 2009 a to nemám ani svátek ani narozeniny. Prostě jen tak. Někdo by si třeba řekl, že mi chtěl táta udělat radost. Snad. Ale hlavně to byl jeho způsob vyjádření.
Zdálo se mu, že "se věci nehejbou kupředu". A aby se hejbaly, chtěl něčím přispět. Když navrhl koupi křovinořezu, oponoval manžel, že není nutné utrácet, že máme firemní, ať si svoje peníze užije jinak. Ale táta už si nechtěl užívat, chtěl přispět do společné domácnosti....a tak to zaonačil po svém.

Bydleli jsme společně dva roky a moc radosti jsme si neužili. Nezvládla to ani jedna ani druhá strana. Sebekriticky přiznávám, že jsem byla často hodně vytočená. Táta taky. Když si uvědomil, že přestřelil, že už nás nemůže jen pérovat, že máme vlastní názor, přišel nenápadně s omluvou. Položil na stůl k mému místu čokoládu a nic....já byla naprdnutá, tak tam čokoláda ležela a ležela.... teď mě samozřejmě mrzí, že jsem v sobě nenašla víc trpělivosti a otevřenosti, ale....je pozdě.

A kdyby se čas vrátil, jsem přesvědčená, že by se situace opakovala. Jsem prostě "dcera svého otce" (nebo matky? - viz. Jsme něčí?)

Přes všechna nedorozumění mě dodnes hřeje u srdce pár vzpomínek, kdy se to tátovi s dárkem povedlo.

Chystala jsem se na pár dní na dámskou cyklodovolenou. Všechno jsem si napakovala, loučila se a táta mi podává studentskou pečeť se slovy "Na, tady máš energii, kdyby ti došla. Ať se nám v pořádku vrátíš."

A jindy, když jsme si zase už hodně lezli na nervy mi podal čokoládičky Merci, ať si osladím život. Nevím, jestli on to tak myslel, ale mně to přišlo symbolické.

A přitom já čokoládu tak nerada.

A úplně nejhezčí společná chvíle byla, když ještě bydlel sice v naší vesnici, ale ve svém přechodném bytě než dostavíme dům, já ho po práci vyzvedla, bylo babí léto, odjeli jsme na kopec Zvičina, seděli a hleděli do kraje, já jsem z piknikového koše vylovila nádobky s horkou zelňačkou (pro něj vařenou) a chleba, svačili jsme a bylo nám dobře.

Jo, jo - táta byl hodně podivnej. Máma říkala "dělá brikule."
A já se obávám, že tak, jak si v sobě každý neseme rysy svých rodičů, ty horší se k stáru stále víc projevují...to si se mnou někdo užije.Mrkající
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jarka Jarka | Web | 9. srpna 2012 v 7:47 | Reagovat

Aaaach. To bylo zase tak úžasné povídání, že cokoliv bych chtěla přidat, tak můžu tu doznívající pohodu v sobě, jen pokazit.
Znovu se musím vrátit ke své myšlence, že jednou, až budeš mít plné zuby hospodaření a síly ubydou, měla bys vzít tužku a papír a psát.

2 VendyW VendyW | Web | 9. srpna 2012 v 8:40 | Reagovat

Každý si v obě neseme dědictví svých otců i matek. Někdy si z nich vezmeme to lepší, někdy to horší ale je na nás jak se s tím popereme. Nicméně nikdy se tomu nevyhneme. Ano i já se začínám podobat své matce a nejen fyziognomií, a dcera která mi to neustále předhazuje si ve své zaslepenosti nevšimla, že se zase začíná ona chovat jak já. O podobě nemluvím, protože ta je nám daná už od mala. Někdy se přímo urazila když nás považovali lidé za sestry....to bylo ošem v době kdy jsem měla o něco méně kil....

3 Daniela Daniela | Web | 9. srpna 2012 v 9:05 | Reagovat

Prečo si mnohé veci uvedomíme až potom, keď je už neskoro? Ja sama mám voči svojmu správaniu sa k mojej mame toľko výčitiek, no tiež mi moje predsavzatia vydržia len krátky čas :-( Pekne si to napísala. Čokoládu nemusím ani ja, ale keď stratíš pri bicyklovaní energiu, nie je nič lepšie. O tom by som vedela rozprávať :-)

4 Janka Janka | Web | 9. srpna 2012 v 13:41 | Reagovat

Ano, ano, ty horší vlastnosti protějšků se začnou s přibývajícím věkem prohlubovat. Proč to není naopak ???Člověk by se měl ovládnout a za svým chováním stát, protože ho pak vyřčená slova a nebo naopak nevyřčená strašně dlouho mrzí. A zvlášť tehdy, když už to není komu říci.

5 helena-b helena-b | Web | 9. srpna 2012 v 14:57 | Reagovat

V první řadě tě obdivuji za práci s křovinořezem. To klobouk dolů! Já tak ještě sekačku s pojezdem a to mám ruce samou modřinu.(A to nejsem žádné tintítko).
Jak by chtěl člověk vrátit některé okamžiky zpět, mnohé si vysvětlit, na mnoho věcí se zeptat, omluvit se. Není komu. Myslím, že to prožíváme všichni. Pěkně jsi to napsala.

6 zuzina zuzina | 9. srpna 2012 v 16:12 | Reagovat

Opět jsi mne nezklamala, hezky napsané a čtu téměř jedním dechem až do konce a pak ještě jednou pomaleji a vychutnávám si jednotlivá slova :-). Je vidět, že držíš své předsevzetí 365 článků během roku - chválím :-))).

7 Miloslava Miloslava | Web | 9. srpna 2012 v 18:10 | Reagovat

Katko,po čase jsem se k Tobě dostala,čtu jedním dechem a plně souhlasím s Jankou.Ale ono to někdy mrzí a nelze vzít zpět.Moc hezky napsáno.

8 Katka Katka | 9. srpna 2012 v 20:54 | Reagovat

Všechny jste mě potěšily. Až se pýřím po té chvále. Děkuju.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama