Indie II.

5. srpna 2012 v 0:32 | Katka
Životopis Sonii Gándhíové začíná smrtí manžela Rádžíva a jeho kremací, postupně se vrací zpět a zobrazuje nejen historii významé indické rodiny, ale i cestu Indie k nezvávislosti a vývoj země poté.

Duch boje za nezávislost Indie Mahátmá Gándhí nebyl v příbuzenském stavu s Gándhíovými počínaje Indírou.
Byl to velký přítel Džvaharlála Nehrúa - otce Indíry G. Ti dva vybojovali pro Indii nezávislost, k jejímuž vyhlášení došlo v r. 1947.
O co odlišnější v názorech, o to silnější ve vzájemném přátelském i pracovním vztahu. Zatímco Mahátma Gándí (vlastním jménem Móhandas - titul Mahátma = velký duch mu udělil nositel Nobelovy ceny za literatutu Rabíndranáth Thákur) byl
člověkem víry a náboženství, jeho žák a zásupce Džavahrlál Nehrú byl racionalista, kultivovaný výplod Harrow a Cambridge, který sotva mluvil domorodými indickými jazyky. Po letech strávených v Evropě pohlížel na mnohé zvyky svých spoluobčanů jako na směšné...V nejreligióznější zemi světa byl ateistou, který neuznával světce a jogíny, podle něj odpovědné za zaostalost, vnitřní rozdělování a nadvládu cizích kolonizátorů.

O Gándhím Nehrú napsal: Byl jako záblesk světla protínající temnotu, jako větrná smršť, která všechno zpochybnila, ale především změnila myšlení lidí. Nepřicházel shora, zdálo se, že se vynořil mezi miliony Indů, mluvil jejich jazykem a neúnavně k nim a k jejich naléhavým potřebám obracel pozornost.

Gándhímu připadal Nehrú jako příliš velký gentleman. Posílal ho a jemu podobné do vesnic verbovat nové členy pro stranu Indický národní kongres. Během třiceti let Nehrú procestoval Indii pěšky, na volských povozech i vlakem a poznal nesmírnou chudobu svého lidu.

V této atmosféře vyrůstala jeho dcera Indíra (později provdaná Gándhíová, prosadila si, že se navzdory tradici dohodnutých svazků partnerů ze stejných kast provdala za párse Féróze Gándhího. Sňatek nebyl šťastný, Féróz měl více milenek, zemřel brzy. S Indírou byli smířeni, pochopili se a I. měla v úmyslu, pokud by otec zemřel, plně se věnovat Férózovi. Nedošlo k tomu.). Otec byl devět let vězněn a dcera ho velmi postrádala. Od šesti let mu psala emotivní dopisy a později, když se stal ministerským předsedou, se stala jeho pravou rukou, jeho asistentkou.

Rodina Nehrúových měla věčné dilema mezi politickou povinností a osobní potřebou. V tomto konfliktu vždycky zvítězila povinnost.

Název knihy - Červené sárí - má svůj původ v opravdovém červeném sárí, které zhotovil po vzoru Gándhího Nehrú ve vězení. Bylo to svatební sárí pro dceru Indíru. Gándhí a podle jeho vzoru i Nehrú předením protestoval proti tomu, že angličtí kolonizátoři zlikvidovali svou průmyslovou textilní výrobou indické textiláky. Kolovrat se tak dostal i na indickou vlajku.

POZOR - ZMĚNA!

Měla jsem v úmyslu vždy v druhé části článku postupně zařadit mé vzpomínky spolu s fotografiemi, které jsme od návratu z Indie měli ve dvou albech. Ta alba byla doma ve Žďáře, když se můj táta přestěhoval k nám do Podkrkonoší, přivezl je s sebou. V březnu tomu byl rok, kdy táta zemřel a nyní - alba nejsou.

Nemohu ještě definitinvě říct proč, ještě trochu hledám, ale zatím nenacházím. A tak bych se mohla rozepsat o složitém vztahu ke svému otci...ale přece jenom ještě chvíli počkám, poptám se nejbližších, jestli o nich něco nevědí. Doufám, že zakrátko budu moci napsat - našla jsem je! Brzy to budou tři roky, co bydlíme v domku, o kterém jsme snili, ale až naléhavá potřeba postarat se o nemohoucí rodiče urychlila realizaci dávného snu. Za ty tři roky jsem ještě stále na rozpacích, když hledám a nenacházím....nevím prostě, kde co mám.

Indie - když o našem pobytu v tak zajímavé zemi přemýšlím 48 let poté, zdá se mi, že pobyt zde byl osudový pro celou naši rodinu. Můj táta, syn továrníka, kterému byl v r. 1948 zabaven veškerý majetek a synovi znemožněna studia, dostal v r. 1964 nabídku podílet se jako montér na výstavbě strojírenského závodu v Indii poblíž Tiruchirapalli. Tehdy bylo zvykem, že mohly vycestovat i manželky s dětmi, pokud byla v místě škola. Škola v místě nebyla, já byla věkem prvňáček, tak mě máma první rok mohla učit doma, od druhého ročníku už škola byla, ale jen asi do 5. třídy. Pro bratra, který byl o pět let starší, tedy ne. Naši se rozhodli nabídku přijmout a bratr zůstal v internátní škole v ČSSR, v Zahrádkách u České Lípy, která byla k tomuto účelu zřízena. Rodičům se to zdálo jako dobré řešení. Bratr to ale psychicky nesl velmi špatně, společnost dětí stejného osudu prý byla podivná, našly se asi problémové děti, bratr citově strádal.

Toto vše se ale projevilo až po letech. Bratr upadl do závislosti na alkoholu, rozvod, nová partnerka, opět rozchod, dítě v dětském domově....boj o něj.... svěřeno do péče prarodičů....neb otec nespolehlivý...prarodiče nezvládali výchovu narušeného dítěte....a tak dál a tak dál, většinou samé nepříjemnosti, oboustranná snaha, ale vše marné...bratr předčasně tragicky zemřel, máma (podle mého vlivem neustálého stresu) těžce onemocněla, táta do konce života deprimován proviněnín, kterého se (dle bratra) na něm dopustil tím, že ho na dva roky "opustili"...a já se coby bezproblémová cítila od svých rodičů nedoceněná, což pokračovalo i v mém manželství i v krátkém (dvouletém) období, kdy s námi táta po svém ovdovění žil. Nikdy jsme nic neudělali dobře, nezvolili jsme si dobré zaměstnání (jen technické obory byly podle táty dobré) a paradoxně mám pocit, že jsme se našli, až když táta vlivem metastáz v mozku už nemohl mluvit a trávil poslední měsíc svého života v hospici. Připadalo mi, nevím, jestli to tak bylo, že je rád, že jsem mu to zařídila, měl tam klid a veškerou péči, já ho denně navštěvovala a ačkoli nemohl mluvit, rozuměli jsme si.

Jak to bylo v té Indii z mého pohledu - tak to zase jindy.

P.S.: Ta alba mi vrtají hlavou. Kam se mohla ztratit? On táta ke konci života neustále "dělal pořádek", ale tak podivně. Zbavoval se různých věcí, někomu je dával, ten je nechtěl....ale jestli takhle skončila ta alba, tak .... kdo jiný by je měl mít než já? Komu jinému něco řeknou? No, nepředcházejme událostem, doufám, že to tak není a že se najdou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zuzina Zuzina | 5. srpna 2012 v 8:05 | Reagovat

Jak tak čtu - asi jsi to neměla vůbec jednoduché - a já ti na základě předchozího článku dvouletý pobyt v Indii tiše záviděla....Musím se přiznat, že nejsem cestovatelský typ a tak raději o cestování čtu nebo se podívám na zajímavý pořad v TV. Držím palce a doufám, že alba se někde "vyloupnou"....Hezkou neděli všem.

2 VendyW VendyW | Web | 5. srpna 2012 v 9:02 | Reagovat

Začni hledat něco jiného a uvidíš že se ta alba najednou vyloupnou sama. znám to když člověk něco moc hledá a nemůže najít. Vrtá ti pořád hlavou kde to může být. Ale je fakt že tahle metoda u mne slavila už mnohokrát úspěch....

3 Yana Yana | 5. srpna 2012 v 22:29 | Reagovat

Ach jo! Kdybychom předem věděli čeho se dopouštíme na svých dětech. Bohužel, uvědomíme si to až když je pozdě. No kdo z nás to má jednoduché? Hezký den a těším se na další články. Dík, že se s námi dělíš o své zážitky a životní dojmy. Čtu si tě jako knížku.

4 Katka Katka | 6. srpna 2012 v 6:26 | Reagovat

[3]: Blog je zajímavej i v tom,že naživo bychom si různé věci asi nepověděli. Díky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama