Září 2012

Poprvé

30. září 2012 v 22:00 | Katka
Poprvé je to nejlepší.
Tedy jak co - v něčem člověk zraje a zlepšuje se navzdory pokročilému věku a třeba ho to i baví čím dál víc.

Mně se vybavují vzpomínky na šťastnou dobu, kdy vypuklo jedno naše přátelství. Byli jsme tak nadšeni, že jsme našli "duše spřízněné", stejně hravé a praštěné, že jsme se scházeli téměř denně. Hráli jsme karty a dusili se smíchy u slepé báby a jiných dětinskostí, až dokud kamarád nemusel do práce (on měl coby strojvůdce nepravidelné nástupy v 35 km vzdáleném městě - z toho plyne, že naši zábavu ani nemusel podněcovat alkohol). Dodnes nechápu, jak to tenkrát zvládal. Spal prakticky jen na koncových stanicích, kde měl delší přestávky.
Počáteční hrátky pokračovaly společnými chalupářskými víkendy s hromadným sáňkováním, Silvestrem, fotbalovým turnajem, soutěžích ve střelbě, hledáním pokladů všeho druhu...
Pak jsme se buď dost nabažili nebo jsme se s věkem změnili, zevšedněli jsme si a je po legraci. Dnes se scházíme profesně a občas při náhodných setkáních, ale nemá to šťávu. Od té doby plynulo 20 let

Blíží se zima. Leckdo žehrá, že to bude smutná doba, málo sluníčka prý mu navozuje deprese, vánoce jsou zbytečný shon a ten sníííh, ten jen přidělává práci.
Já střídání ročních období vítám. Když přemýšlím, které mám nejraději, nevím. Podzim miluju. Samozřejmě mám na mysli hlavně babí léto, ale i plískanice nejsou k zahození. Alespoň už může člověk sedět doma bez pocitu, že mu venku něco utíká. Jaro = nový život, kdo by se na něj netěšil. I léto si umím užívat plnými doušky. Ale teď už jsem se dostatečně nalokala prosluněné atmosféry i bazénové vody (ta mořská mě, doufám, ještě čeká) a těším se na zimu.

Těším se na sníh a na lyže.
Běžky miluju jen střídavě. Podle toho, v jaké jsem kondici. Někdy se neskutečně trápím, když supím za kolonou přátel, kterým to jede, protože mají dobře namazáno a jsou silní. Loni to jelo i mně. Byl to báječný pocit. Tři dny v Jizerkách jsem se cítila moc dobře, když jsem bez problémů stíhala i klukům. Jenomže čtvrtý den byl můj nástupní do nemocnice, ačkoliv sněhové podmínky byly eňo-ňuňo.
Sjezdovat jsme začali v mých pětačtyřiceti letech. Důvodem byl alkohol a manželovo fanfarónství. Byli jsme na běžeckém okruhu, který končí v hospůdce. Tam manžel pronesl osudovou větu: "KLIDNĚ začnu sjezdovat, když mi někdo půjčí lyže." Kamarádi ho vzali za slovo (lyže se samozřejmě našly i pro mě) a těšili se na veselé rozvolněné odpoledne. A ono to kupodivu nebylo až tak veselé, jak jsme si všichni představovali. Nebyli jsme taková kopyta, abychom se stali hlavními aktéry situační komedie. Jen trošinku.
Zato vyvstal problém. Když je sjezdové lyžování tak úúúúúžasné, nemůže zůstat jen u jedné akce. A taky si nemůžeme lyže do nekonečna půjčovat. A peníze jsou jen na životním spoření. Pokušení bylo silné, ale s návrhem předčasně zrušit naši důchodovou jistotu jsem přišla já. Nesměle jsem pípla: "Ty, co myslíš, nemohla bych to svoje spoření zrušit a koupit nám lyže? Ale co ten důchod?" Manželova odpověď zněla: "Než my půjdem do důchodu, tak si za ty úspory koupíš leda tak berly. Jednak na nic jinýho už nebudeš mít náladu, jednak ti inflace ty úspory stejně sežere."
A tak jsme zakoupili lyžařské vybavení (postupně celé rodině) s myšlenkou, že to je až do smrti smrťoucí. No kdeže, vývoj jde kupředu a vzhledem k naší "výkonnosti" už máme od loňska lepší. Teď už opravdu až do konce života Mrkající

V té první naší sjezdařské sezóně jsem se cítila jako v na novém světě. Byli jsme tak natěšení, že leckterý náš všední den probíhal tak, že jsme mezi šestou a osmou ranní fofrem udělali v zaměstnání to nejdůležitější, s úderem deváté už jsme sjížděli "manšestr" na některé bližší sjezdovce a po obědě jsme opět zařezávali v práci a v podstatě nikdo ani nepoznal, že jsme tam nebyli. To nám ale nestačilo. Zhruba dvakrát do měsíce jsme jezdili na celý den, dokud se nezastavily lanovky. Na jaře toho roku jsme poprvé lyžovaly (napoprvé jen my holky) v rakouských Alpách. V půli března samozřejmě dole jaro, po sněhu ani památky a nahoře - ráj. Ale bílý, sněhový. Byly jsme naprosto zkoprnělé. Pořád jsem si říkala, že to snad ani není možné, že existuje taková nádhera!

Polední siesta

E na vrcholu
Stejně nadšení jsme bývali i v Krkonoších při týdenních jarních prázdninách ve staré chalupě přímo na svahu. Tam to bylo jiné tím, že nás byla plná chalupa stejně trhlých. Ráno při snídani už jsme sledovali rolby, jestli nám to dobře žehlí. Byli jsme první na sjezdovce. Po horké polévce v poledne hned na běžky a večer ještě noční sjezdovky. Potom jsme do noci vařili na druhý den a znovu.

Lyže máme pořád rádi. Ale to první nadšení je dávno pryč. Někdy se musíme doslova nutit s pocitem, že když je tak krásně, byla by to škoda nejít. Taky jsme se přistihli s manželem, sedíce na lanovce, že nás to vůůůbec nebaví. "No ale to je katastrofa! Nudit se a ještě za to platit!"
Trošku jedovatě musím poznamenat, že to je ale spíš mužský problém. Že by muži stárli rychleji než ženy? S vyplazeným jazykem
S údivem jsem si při tomto psaní uvědomila, že v lednu tomu bude deset let od počátků našeho sjezdového lyžování. Překvapený

P.S.: A co vy? Z jakého nadšení jste "už vyrostli" a co vás naopak drží a s léty neslábne?

Taky štěstí - a levné

29. září 2012 v 22:00 | Katka |  Slunce v duši
(cítěno 23. 9. 2012)

Zpracovávám Radičíkův příspěvek do mé rubriky Řeči se vedou a stále mám na mysli jeho moudré motto:

Štěstí se za peníze nekoupí!

Určitě moc dobře ví, proč si ho zvolil na svůj blog.

Je první podzimní nedělní večer, bytem voní štrůdl a linou se tóny klavíru.


To hraje moje dcera, kterou před takovými 12 lety chtěli vyloučit ze ZUŠky pro pasivitu. Měli tenkrát pravdu. Nedivila jsem se jim. Potom jsme oběma dcerám uložili (zdálo se nám) těžký úkol. Vyložili jsme jim prospěšnost osobně produkované hubdy, dali jim čas přemýšlet o tom, zda budou pokračovat ještě v dalším (a doufali jsme, že dalším a dalším a dalším...) ročníku. Ony se moudře zamyslely a - jednohlasně nám sdělily, že přemýšlely důkladně, zvážily všechna pro a proti a když od nás mají tu možnost, rozhodly se, že do ZUŠ už chodit nebudou. Jupíííí! jásaly jejich dušičky. A my jsme si říkali, jací jsme byli bloudi, ne-li voli, když jsme jim tu volbu umožnili.

Nu a zítra jde jedna dcera poprvé do ZUŠky pro dospělé a druhá si doma pro potěšení hrává na keyboard.

I to je moje štěstí! A laciné! :)

P.S.: Třetí dcera stejným způsobem sekla s klarinetem. Na své vzkříšení teprve čeká. Ona je o deset let mladší, má ještě čas :)


Od Radičíka

28. září 2012 v 22:00 | Katka |  Řeči se vedou...
Radičík - LEVNÉ ŠTĚSTÍ přispěl do rubriky Řeči se vedou příhodou své sestry. Já si k ní dovolím ještě ilustrační foto

A děkuju. Moc.

Moje sestra, když byla malá, tak měla něco s uchem. Doktor (Uchař :-)) byl strašně protivný, Ptal se jí, které ucho jí bolí a pak jí tam píchl nějakou injekci. Sestra naštvaná nepříjemným jednáním lékaře cestou domů říká: " A stejně jsem mu ukázala to druhé ucho..."

(Nevím, jestli to sestra udělala, ale domnívám se, že si to myslela :)
(foto z netu - NENÍ TO JEHO SESTRA :)

P.S. Ještě si sem dovolím poznamenat Radičíkovo moudré motto : Štěstí se za peníze nekoupí!

P.P.S.: PROČ?
Protože takhle....


...je život hezčí!

Po nebo proti?

27. září 2012 v 22:00 | Katka |  Řeči se vedou...
V nadpisu NENÍ chyba. NEMÁ tam být PRO nebo proti.

Po pravdě - dnes nevím, o čem bych měla psát. Můj den byl prima, ale byly to takové ty maličkosti, které podobně jako 100x nic umoří osla, ale naopak - učiní den hezkým.

Protože jsem ještě pořád posedlá blogerka, hned po ránu mívám ve zvyku mrknout jen tak zlehka, jestli mi někdo nenapsal a sem tam mi padne v mých oblíbených do oka někdo, u koho jsem delší čas nebyla... Dnes jsem poslechla radu Signorya a k prohlížení jejích fotek z Bílé Hory si pustila písničku Karla Kryla, kterou neznám. Tak to bylo první potěšení.
Poslední Moravan se jmenuje ta písnička (to si tu poznamenávám pro sebe, zapomněla bych to).

V práci jsem spěchala, potřebovala jsem cosi dodělat dopoledne a podařilo se. A ještě jsem od manžela dostala pro podporu nervů koblížek ke kafi. Není to každý den, vychutnala jsem si ho. Zvorala jsem jen takovou maličkost, že jsem prodala 30 kg jablek asi o čtvrtinu levněji než jsem měla. Já totiž normálně neprodávám, jen jsem zaskočila, ošidila nás a určitě potěšila kupujícího.

Odpoledne jsem byla u kadeřnice. To není pro mě radostná a příjemná událost. Je mi to dlouhé, v zrcadle vidím čím dál tím stejnou hlavu a s vlasy jako mám já stejně nejde udělat nic jiného než trochu zamaskovat šediny a ostříhat neposlušné kudrny. Proto mě pokaždé otázka: "Tak jak to bude?" spíš otráví...Jak já bych ráda měnila účesy, ale není jak a z čeho. Dnes ale přece jen nastala změna. Místo světlých melírů do tmavé barvy jsem si vymyslela tmavé melíry do světlé barvy. To vše z praktických důvodů v té světlé se šediny líp ztrácejí...Mrkající a je to jiné, no.

Poté jsem byla na kávě s člověkem, jehož přítomnost je mi vždycky milá. Dnes o to víc, neboť jsem nečekala, že pozvání přijme.

Odpoledne mě potěšily vaše obsáhlé komentáře plné opravdových názorů a vlastních zkušeností. A ten nejkratší mi roztáhl pusu do úsměvu.

Jedna z mých kamarádek je taková stálá hledačka - uplatnění, pochopení, ocenění, lásky, uznání, životní rovnováhy... Hodně přemýšlí, hledá v knihách i na netu a dnes mi poslala jeden ze svých tipů, jak a kde se najít.
http://www.mindlab.cz/index.php/kontakt
Určitě to vypadá zajímavě, nejmíň tak, jako dva tvůrci na úvodní stránce a mě tam zaujalo úvodní motto:

JE TO V HLAVĚ (všechno je v hlavě - pocit štěstí i beznaděje, vyrovnanost i podceňování sebe sama...).

a pak ještě jedno:

JEN MRTVÉ RYBY PLAVOU S PROUDEM.


Já osobně jsem nerada mrtvá ryba. Nerada pluju po proudu. Často jsem shledána problémovou a nepřizpůsobivou. Stává se, že si uvědomuji, co bych měla, ale jde mi to tak proti srtsti, že se zachovám úplně obráceně. Dosud jsem to sváděla na geny po otci (i matce). Já za to přece nemůžu, když jsem prostě taková S vyplazeným jazykem. Dnes jsem si možná trochu neskromně pomyslela - když to uvádějí jako své heslo takoví dva fešáci, třeba to není až tak troufalý a nevhodný postoj? Jako živá ryba se totiž cítím nesrovnatelně líp.

A co vy? Perete se s proudem nebo se necháte unášet s ostatními rybami? Myslím, že nemusí být nutně mrtvé. Možná jsou jen "rozumné" nebo pohodlné...

Jak plujete řekou života? PO nebo PROTI?


P.S.: Jak jsem tak hledala nějaký vhodný obrázek k článku, dostala jsem se sem Řeka života kromě hezkého obrázku je tam i úvaha podobná té mojí, ale mnohem důkladněji propracovaná. Máte-li chuť, počtěte si o tom, že všechny způsoby plavby vedou ke stejnému cíli...






Od Pavla

26. září 2012 v 22:00 | Katka |  Řeči se vedou...
Od Pavla z blogu Cestou je následující bonmot.

hluchoněmí jsou nejvíc ukecaní. :)

Děkuju za něj.

Co k němu říct? Že je to pravda. Obdivuju nejen hluchoněmé, ale hlavně tlumočníky, jakým fofrem dokáží znakovou řečí hovořit.


Nevím, jestli toto jsou všechny používané znaky, ale myslím, že existují znaky, které nevyjadřují jedno písmeno, ale celé slovo nebo spíš skupinu slov. Jinak by to přece nestíhali.
Á - na wiki píší, že součástí je i pohyb rukou, mimika, pozice hlavy a horní části trupu. To vše se ještě spojuje s odezíráním.
První zemí, která uzákonila znakový jazyk jako svůj národní, byl v r. 2011 (až?) Island.
Kromě hluchoněmých znakový jazyk v podstatě používjí různé profesní skupiny lidí tam, kde je špatně slyšet nebo nechtějí, aby jim ostatní rozuměli (např. stavaři, sportovci-volejbalisti). Znakovým jazykem se už pradávno dorozumívaly rozdílné indiánské (a jiné) kmeny.
Co je u nás novinkou, ačkoliv ve světě je to známo už 20 let, je znakový jazyk pro slyšící batolata.
Výňatek ze stránky http://www.babysigns.cz/

Už jste někdy přemýšleli o tom, co vám chce vaše nemluvně říci nebo proč pláče?
Znaková řeč pro slyšící batolata je snadný a přirozený způsob jak se dorozumět s vaším dítětem ještě před tím než je schopné mluvit. V Česku je to novinka, ale ve světě se znakování s miminky a batolaty používá už přes 20 let. Znakující miminka tak získávájí jedinečnou možnost se podělit o svůj svět se svými nejbližšími a rodiče si užívají větší pohody, která zavládne, když se dozví co jejich ratolest chce bez slziček a nářku.

No to jsou věci! Už raději nebudu pátrat dál nebo se vytratí vtipnost Pavlova výroku.
Ale vážně - ocitli jste se někdy blízko společnosti řečných hluchoněmých? A necítli jste se trapně, když se bavili a smáli a vy jste netušili, jestli nejste objektem k jejich obveselení?
Jsou obdivuhodní hlavně v tom, jak svůj handicap zvládají. Jsou nám stejně jako mnozí jiní připomínkou, že naše stesky jsou často malicherné.

P.S.: PROČ?
Protože takhle....


...je život hezčí!

Od Jarmily a pana Jana

25. září 2012 v 22:00 | Katka |  Řeči se vedou...
Jarmila měla na svém blogu výrok pana Jana Wericha, který se mi moc líbí. Už proto, že má vlastně stejný význam jako moje motto. Blogové, ale hlavně životní. Jednou se k němu ještě vrátím, protože existují určité souvislosti...

Jarmila byla tak hodná, že souhlasila s tím, abych poselství pana Jana poslala dál, aniž bych "vykrádala" její blog.
Děkuji.

"Neříkej, že nemůžeš, když nechceš. Protože přijdou velmi brzy dny, kdy to bude daleko horší. Budeš pro změnu chtít a pak už nebudeš moci."

Úsměv Jana Wericha

Pamatujete, jak nakažlivý byl jeho smích, který se skrýval v chechtacím pytlíku?

P.S.: Dnes cestou do TU jsem si zalezla do řepkového pole vyfotit tuto mysliveckou vyhlídku. Že je u nás v Podkronoší ale krásně :) To je jen takový přídavek bez souvislostí.


P.P. S.: PROČ?
Protože takhle....


...je život hezčí!


Božena Němcová a Zaháň

24. září 2012 v 22:00 | Katka |  Naše Paní Božena Němcová
Autorka Helena Sobková (*1931), vydáno 2001.

Do slezské Zaháně byl povolán Jan Pankl vévodkyní Dorotheou Zaháňskou zjara r. 1845.


Spolu s ním odcestovala do nového bydliště i manželka Terezie a děti Adéla, Gustav, Otto Vilém, Jan a Josef. Jan Pankl i zde pracoval pro vévodkyni jako štolba a Terezie jako pradlena a pomocná kuchařka.
V té době byla Božena Němcová již známa jako začínající spisovatelka.

(Hellichův portrét)

Do Zaháně brzy putovala i Marie Panklová, která pobývala v Praze u své sestry.
BN navštívila Zaháň dvakrát, v r. 1848 a 1850.
V r. 1856, rok po smrti milovaného syna Hynka, se podařilo poslat do Zaháně i Karla Němce. Němcová si od toho slibovala, že pobyt v cizině přivede Karla k odpovědnosti, neboť ten nebyl tak pečlivý student jako Hynek a měl stálé neshody ať už v zahradnickém učení, či v rodině nebo širší společnosti. V Zaháni dostal práci jako zahradník u mistra Teicherta, hlavního zaháňského zahradníka. Zdejší zámecký park patřil k nejkrásnějším parkům Evropy.


Korespondence Němcové s Karlem je zachována téměř celá a je tak krásným příkladem listů matky synovi, jaký by se sotva našel podruhé v světové literatuře. Vyzařuje z nich tak úchvatná láska a moudrost, tak něžná péče o nerozumného syna, tak srdečný a upřímný poměr matky k dospívajícímu slabému, vznětlivému dítěti, a jsou prodchnuty tak dokonale ucelenou náladou, stylizovány tak prostě a skvěle, že náleží k nejlepším literárním výtvorům.
(Václav Tille)


Matka Božena Němcová psala Karlovi dopis za dopisem a přála si ve stejném tempu dostávat zprávy od syna, chtěla sledovat jeho život daleko od domova. V dopisech ho stále nabádala, aby hlavně zůstal hodným člověkem, vážil si sebe sama, pokud chce, aby si stejně vážili ostatní jeho Ne dobrým se zdáti, nýbrž jím býti hleď. Čiň dobře, miluj pravdu a drž své slovo.
Nabádala ho a prosila, aby dbal o své zdraví. Obávala se, aby neonemocněl jako Hynek. Varovala ho před škodlivým vlivem kouření, nezdravé stravy, doporučovala otužování koupelemi nebo alespoň omýváním a masírováním prsou studenou vodou.
Psala mu o dívce, která by se jí byla líbila jako jeho partnerka. Chtěla tím udržet jeho mysl v tomto směru doma.
Snažila se ho vést k četbě hodnotné literatury svým příkladem. Psala mu o knihách, které sama četla - Dickense,Cervantese, Andersena..
Doporučovala mu literaturu vhodnou pro jeho profesi - přírodovědnou, ale vřele doporučovala i řeckou mytologii.
(Tady mě zaujal rozdíl oproti dnešku, kdy zahradnické učiliště není považováno za moc prestižní obor. Tehdy dobrý zahradník byl téměř umělcem, ale zároveň vynikajícím řemeslníkem s širokým rozhledem.)

Karlova povaha se ale moc nezměnila. Odepisoval nepravidelně, čímž matce působil starosti. Ta se pak obracela i na Panklovy, aby jí podali zprávu, co se děje, proč nepíší. I otec Josef často Karlovi domlouval. I jeho dopisy jsou láskyplné a výchovné zároveň.
Také v Zaháni měl Karel neshody. Ani v citovém životě si nedal poradit a zamiloval se do sestry BN Adély (řečené Aidy), což bylo pro celou rodinu nepřijatelné. Nedbaje matčiných rad kouřil, zadlužil se a po dvou letech pomýšlel na odchod ze Zaháně. Matka radila neodcházet nazdařbůh, věřila, že může získat na základě dobrého doporučení ze Zaháně výhodné místo v jiném zámeckém parku v Evropě - Berlíně, Postupimi, Moskvě, Erfurtu. V květnu 1856 odchází Karel do Postupimi.

Korespondence mezi BN a Zahání uvadala, až ustala docela. Důvodem byl nesouhlas rodiny s tím, že Němcovi vyjadřovali své vlastenectví, až za účast na pohřbu K.H. Borovského byl Jan Němec propuštěn ze zaměstnání u finanční stráže a rodinu živila BN psaním. V podstatě to stačilo jen na nájem a otop, ošacení a stravu jim často poskytovali přátelé jako almužnu.
Paradoxem je, že rodinní příslušníci takové vlastenky, jakou BN byla, pobývající v Zaháni se rozešli do různých měst a poněmčili se.

Ačkoliv byla matka často rozčarována z počínání syna Karla, jeho kariéra a osobní život se v podstatě vyvíjela tak, jak si Němcová přála. Po odchodu ze Zaháně Karel pracoval na mnoha místech, stále věrný zahradnickému povolání a získával znalosti i praktické zkušenosti. Pobýval postupně v Postupimi, Rájci-Jestřebí, Chlumci n. C. (Kinští), pražské Klamovce.
Vyučoval na zemědělské škole v Táboře, kde byl velmi vážen jako zahradnický odborník a studenty oblíben. Zde také zakládal vinice, sady i zahrady.


V r. 1896 byl jmenovám ředitelem Zemského pomologického ústavu v Praze- Troji. Hlavní náplní ústavu byla výchova ovocnářů; známé byly trojské sbírky odrůd ovocných plodin. Za vedení Karla Němce byl ústav prosperující, uznávanou institucí, která vychovala řadu odborně vzdělaných zahradníků a ovocnářů. Sám ředitel Němec se vypracoval ve svém oboru v autoritu, uznávanou v celých Čechách a jeho odborná činnost (včetně předešlého působení v Táboře) byla odměněna četnými medailemi a uznáními. Vedl ústav až do své smrti na jaře 1901.
(wikipedie)

Karel Němec je pochován na vyšehradském Slavíně vedle své matky.

Jupííí!

24. září 2012 v 21:29 | Katka |  Jen tak
Postup máme v kapse!

Odehráli jsme si kvalifikaci Náchodské podzimní bowlingové ligy. Z patnácti družstev (dvoučlenných) jsme byli čtvrtí, což znamená, že ligu budeme hrát ve výkonostně lepší skupině.

V podstatě vůbec o nic nejde. Je to úplně jedno, v které skupině budeme hrát. Důležité je to, že herna je dobrá, stroje nejsou poruchové, dráhy jsou dobře mazané, společnost protihráčů fajn a hlavně, že jsme dokázali zkrotit svoje nervy a uhrát své lepší já. Od určité úrovně zvládnutí techniky je to totiž jen o nervech. Vítězství je v hlavě - říká se.

Měli jsme ještě dvě prvenství. Byli jsme nejstarší účastníci a měli jsme nejvyšší nához večera. Vždycky se počítá součet dvou spoluhráčů a našich 405 nikdo nepřekonal.

Dost už jsem se nachlubila a příští týden se začíná od nuly.
Hrací systém ligy je tvrdý a nevyzpytatelný. Hrají vždy dvě družstva proti sobě způsobem každý s každým 2x až 3x za celé období a započítávají se získané body. Vítězství 2 body, remiza 1 bod, prohra 0. Stává se, že družstvo prohraje s papírově slabším a naopak porazí favorita. To podle momentálního rozpoložení hráčů. Je to obvykle napínavé až do konce.

Ačkoliv jsme se rozmýšleli, jestli máme na nabídku účasti organizátorovi vůbec kývnout, když není čas trénovat, teď jsme rádi. Je to fajn, je to vzrůšo, někdy pěkný nervy a nejvíc mě na tom baví, ovládnout sama sebe.
A těší mě, že manžel už vyzrál a nevykřikuje po nevydařené hře: "Kterej de..l mě sem přihlásil, na ten zk.....j bowling už nikdy nepůjdu." A stejně šel. A rád.Mrkající



(přesně takovou mám kouli, ale nejsem to já, obrázek je z netu)

Zuby - pohroma huby aneb požadujte KOFRDAM

23. září 2012 v 22:00 | Katka |  Řeči se vedou...
Kdo jiný mohl takhle geniálně charakterizovat to, co nás všechny často trápí než Jára Cimrman. Zaslechla jsem to minulý týden v rádiu a jak to tak chodí, že v životě jedna věc přivolá druhou, zrovna šel na ČRo 2 v pořadu Styl 2012 cyklus o zubech. Hovořil tam známý stomatolog MUDr. Šmucler. Hovořil tak lidově a vtipně a srozumitelně, že se mi to moc líbilo.


V archivu ČRo 2 Praha ty pořady z minulého týdne ještě jsou. Je to kratičké, každý den 10 min a poučné.

Intermezzo:
Neznám asi nikoho, kdo by nechodil k zubaři nerad. Je ale pravda, že stomatologie udělala za posledních 30 let obrovské pokroky co se týká snížení nepříjemných doprovodných jevů při ošetření, krátce řečeno, už to tak nebolí a ti, kteří nám "operují v dutině ústní" a dělají bolest proto, aby to nebolelo Mrkající, jsou často velice laskaví, mají pro nás pochopení, vysvětlí dopředu, co budou dělat a jak my se při tom budeme cítit. Na závěr si to všechno přičtou k účtu, my to zacvakáme bez ohledu na to že je to třeba jediná lékařská péče, kterou z povinně odváděného zdravotního pojištění čerpáme...ale to už je jiné téma.

MUDr. Šmucler byl před dvaceti lety průkopníkem tzv. bílých plomb z hmoty zvané fotokompozit. Všichni známe. Mnohým z nás tehdy předělali všechny amalgámové plomby na bílé, abychom se mohli smát na plnou hubuUsmívající se. Tehdy se za to ani moc nepřiplácelo. U mě došlo k výměně plomb amalgámových za bílé, když jsem čekala Elišku, které je dnes 17 let. Tehdy jsem se nejprve ptala, jestli mají kurs porodních asistentek, protože to nemůžu při takových zákrocích udržet. Pracovali jemně, šetrně a Elišku jsem zdárně donosila.

Uplynulo zmíněných dvacet let a dnes nám zase vysvětlují, že pod bílými plombami se zub často kazí a na RTG ten kaz není díky fotokompozitu vidět. Že prý jsou proto lepší amalgámové plomby. Materiál na ně je samozřejmě mnohem lepší než dřív (a dražší) a hlavně - do zubu se pěchuje takovou pidisbíječkou, takže spáry, kudy může proniknout infekce způsobující zubní kaz, jsou minimální.

To ale není názor doktora Šmuclera.
MUDr. Šmucler říká toto (volně reprodukováno):
Amalgámová plomba je blbuvzdorná. Je trošku jedovatá pro bakterie. Je poměrně jednoduché ji vyrobit, a to i pro špatného lékaře. Je to ideální kombinace pro nepořádného chudého pacienta a podprůměrného lékaře. To je realita zdravotního pojištění, protože to jiné než amalgámové plomby nehradí. Pro takovou plombu se však musí zub mnohem víc vrtat = ničit.
Bílá plomba je mnohem jemnější při zhotovení, není třeba tolik vrtat. Má však jednu podmínku, která je naprosto nezbytná pro správnou funkci plomby a trvanlivost zubu. Fotokompozitní hmota absolutně nesnáší vlhko při zhotovování. Dnes to ale není problém, jen se musí používat tzv. Kofrdam, což je speciální folie, kterou se zakryje okolí opravovaného zubu tak, aby se zabránilo vniknutí vlhkosti do ošetřovaného místa.


Toto poučné povídání uvádím proto, že si nepamatuji, že bych o nějakém Kofrdamu někdy v zubařském křesle slyšela. Ale od nynějška si dám bacha!

Ideální, dnes hodně drahá, hudba budoucnosti jsou keramické plomby. Jedna za 2,5 - 6 tis Kč. Pojišťovna samozřejmě nehradí.

V dalších dnech hovořil MUDr. Šmucler o péči o zuby, o tom, jak se vyvarovat cvakání zubní protézy a o rovnátkách. To všechno jsou témata, která se mohou hodit, zvlášť, když vše bylo podáno nanejvýš srozumitelně.
Cyklus trval od 10. do 14. září a v archivu je!

Tak jsem se od úsměvného Járy Cimrmana dostala až takovým důležitým věcem, že jsem si je nemohla nechat jen pro sebe.

Ať pro vás zuby nejsou pohromou vaší huby. Mrkající



P.S.: Kdyby byl zájem o kontrolní otázku - v kterém díle můžeme slyšet výstižný slogan?
ZUBY POHROMA HUBY?

POZOR!

22. září 2012 v 21:18 | Katka
Nový článek "Od Hanky" se mi pořád publikuje jako včera, takže nový je před starým.