Indie - VI.

8. září 2012 v 22:00 | Katka |  Knížky
ČERVENÉ SÁRÍ

Závěrečná část knihy je věnována Sonie (manželce Rádžíva Gándhího). Vztah těch dvou byl velmi silný. O to hlubší byl smutek, který Soniu zasáhl po smrti manžela.

Dosud znala Sonia politiku takříkajíc ze zákulisí. Indíře i Rádžívovi byla vždy velkou oporou, byla tou, která jim zajišťovala domácí klid a řád pro nezbytný odpočinek. Nikdy však nepůsobila na veřejnosti, ze setkání s davy měla obavy, neuměla hovořit před velkými shromážděními...
Přesto byla pro stranu INK jedinou možnou osobou, která by mohla pokračovat v Nehrúovsko-Gándhiovské politické práci, se stejným významem pro voliče...
Sonia o tom zpočátku nechtěla ani slyšet. Z domova (z Itálie) dostávala úpěnlivé prosby, aby se nyní, kdy ji k pobytu v Indii neváže láska jejímu indickému manželovi, navíc je to země nebezpečná, aby se vrátila "domů." Při své poslední návštěvě Itálie (po smrti milovaného tatínka) však Sonia cítila, že už je zde cizinkou, že její domov, který ji potřebuje, je rozporuplná Indie. Její postavení bylo dokonce překážkou pro to, aby byly uzavřeny některé obchodní kontrakty italských firem. Vláda si nemohla dovoli "stranit" jakoby prosovětské zemi. Sonia cítila, že její přítomnost zde působí problémy.
Sonia už byla Gándhíová tělem i duší, každou svou buňkou. O tom, že by měla naplnit Nehrúovsko-Gándhíovské věčné dilema mezi politickou povinností a osobní potřebou. V tomto konfliktu vždycky zvítězila povinnost, ji nakonec přesvědčovaly i již dospělé děti Ráhul a Priyanka.


Sonia svolila, že pro INK povede předvolební kampaň. Spolu s Ráhulem objížděli shromáždění i v těch nejodlehlejších koutech chudé země, stejně, jako to vždy činila tchyně Indíra a manžel Rádžív. Sonia se musela hodně učit. Vyjadřovat se, vystupovat, podřídit se bezpečnostním opatřením...Naprosto cele se oddala svému poslání, kterým, jak to cítila, udržovala odkaz svého manžela stále živý.

Ať se snažila sebevíc, ať učinila tak či opačně, vždy byla trnem v oku opozici. Říkali "ta Italka".... Často to bylo velmi kruté a dokonale nespravedlivé. Přes všechny rány pod pás strana INK ve volbách zvítězila a Sonia byla vyzvána, aby sestavila vládu a stala se ministerskou předsedkyní. K tomu nikdy nedošlo. Sonia to nikdy nepřijala. Měla ale tak silnou pozici, takovou podporu voličů, že se jí podařilo na jí nabízenou pozici dosadit člověka, který sice nebyl obratným politikem, zato však velkým odborníkem (ekonomem) a čestným občanem.


Syn Ráhul již také působí v politice a má obdobné charisma jako jeho otec.


Priyanka žije svůj občanský rodinný život stranou politiky, ale pokud se někde objeví, je středem zájmu pro svou podobnost s Indírou, je vstřícná k lidu, laskavá, přesto rozhodná a pro politický život jakoby předurčená....


Číst o tak velkých, zanícených, odhodlaných lidech, je pro mě velkým potěšením. V tomto případě samozřejmě umocněným vlastními prožitky. V závěru knihy je uvedeno, že podle majetkového přiznání vlastní Sonia dům v Itálii (zřejmě rodný). Toť vše. Ráhul nevlastní ani automobil ani motocykl.

Co k tomu dodat?

NAŠE DOVOLENÁ V INDII

I když mně připadal celý dvouletý pobyt v Indii jako jedny dlouhé prázdniny, i když máma byla ženou v domácnosti s vlastním kuchařem, přece jen jsme byli na dovolené. S tátou, který měl na ni samozřejmě nárok.

Byli jsme v Kérale, oblasti úplně odlišné od té, kde jsme žili. V kraji zeleném a půvabném. Svahy porostlé čajovníky, se slony žijícími ve volné přírodě (v rezervaci) i pracujícími ve vesnicích.

Cestou jsme navštívili chrámové komplexy, velikou přehradu, zdobenou barevnými sochami svatých, spali v hotelu, kde k nám až do pokoje lezly opice a kradly co se dalo, vykoupali se pod vodopádem, koupili jablka, která jsme dlouhé měsíce neviděli a ona kupodivu byla bez chuti a bez zápachu (toto podnebí nedalo rozvinout se ani chuti ani vůni), taky opravovali auto....moře zde bylo jiné, vzali nás na rybářsklé loďce na moře - to jsem se bála, vlny vysoké, loďka vratká...



Bylo toho moc a moc, vzpomínky se mi vybavují namátkou, ale názvy žádné, fotky žádné (alba nenalezena), všechno to bledne.

Tyto dvě fotky mám moc ráda. Obyvatelstvo je tvořeno různými typy, ale většinou jsou to krásní lidé. Posuďte sami



Po návratu domů jsem nějakou dobu trpěla. Nejsem ráda středem pozornosti a to jsem tedy byla. Musela jsem vykonat jakési přezkušování, jestli jsem schopna postoupit do třetí třídy. Protože si na nic konkrétního nevzpomínám a ročník jsem neopakovala, asi bylo vše v pořádku. "Vůbec není opálená," slýchala jsem často. Bylo to pronášeno se silným despektem. Já jsem nevěděla, jestli jsem nebo nejsem, bylo mi to jedno. Naši mě zapsali na angličtinu, abych nezapomněla to málo, co jsem se naučila. Jenomže byl rok 1967 a tak bylo podobné počínání krajně podezřelé, navíc kurzy pro děti neexistovaly a s dospělými...no - blbé. Šlo mi totiž líp než jimMrkající A tak jsem si po roce vykručela, že už tam chodit nebudu. A raději jsem si protlačila "Pionýra." Ještě že táta pokračoval ve svém montérském životě a byl po většinu času v zahraničí, především západním. Pro mámu zase přitěžující okolnost a tak jsem to vlastně já tím Pionýrem trochu vylepšovala.

Ale to už je úplně jiná kapitola mého života.

Uf!!! Jedna knížka a tolik štráchů.
S příští už budu určitě stručnější, ale tahle se mi opravdu hodně líbila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 8. září 2012 v 22:30 | Reagovat

To "opálení" vysvětli, to jsem nepochopil. Je někdo z rodičů Ind?

2 helena-b helena-b | Web | 8. září 2012 v 23:19 | Reagovat

Katko,vidím,že jsi dočetla a knížka se líbila. To jsem ráda. Máš krásné osobní vzpomínky. Ty ti nikdo nesebere. Doporučuji ještě knihu Indická princezna od stejného autora, to už jsem ti asi psala.

3 Katka Katka | 9. září 2012 v 3:58 | Reagovat

[1]:Teď nevím, co v tom výroku hledáš. Jim přišlo, že když jsem byla dva roky na slunci, měla bych být snědší. Skutečnost je, že jsem běloška, tudíž jsem bílá :)

[2]: Určitě se po ní podívám. V knihovně ji v katalogu mají...Díky.

4 VendyW VendyW | E-mail | Web | 9. září 2012 v 8:38 | Reagovat

Moc hezké vyprávění jak vlastních zážitků, tak i z knihy....

5 Sarielem Sarielem | Web | 9. září 2012 v 9:04 | Reagovat

Pěkné vyprávění, díky =o).

6 danielinama danielinama | Web | 9. září 2012 v 9:42 | Reagovat

Zajímavé vyprávění a určitě skvělé vzpomínky...
No s tím opalováním je to asi vděčné téma, já coby hnědovláska to slyším neustále, jakto že nejsem opálená (jenže já na slunci červenám a neopaluji se). Jednou jsem si to v práci "schytala" po dovolené u moře, když se kolegyně, v podstatě blondýnka-podotýkám, že přirozeně téměř blond, vrátila od rybníku téměř černá.
Tak za nás byl Pionýr prakticky povinný, ale já si zase vymrčela, že tam jeden rok chodit nebudu. Korunu tomu pak nasadili, když po nás asi ve 14 chtěli ať vedem malé děti, ale nakonec to neprošlo.

7 Babeta Babeta | Web | 9. září 2012 v 18:51 | Reagovat

Přiznám se, knížka mne vůbec nezajímala, ale Tvé osobní vzpomínky jsem přímo hltala. Budu ráda, když ještě někdy zavzpomínáš. Ne každý měl to štěstí nějakou dobu žít v tak vzdálené zemi.
S tím Pionýrem jsi mi něco připomněla. Moje dětská vzpomínka je následující: ve škole, ve 4. třídě nám paní učitelka vyprávěla o Pionýru a o Jiskřičkách a na závěr se nás zeptala, kdo se do Jiskřiček chce přihlásit. Neměl jsem ponětí, o co jde, a tak jsem ruku nezvedla. Doma jsem to líčila mamince, a STRAŠLIVĚ jsem dostala vynadáno, že jsem se nepřihlásila. Že prý se to musí. Nechápala jsem její prudkou reakci, ani proč se to musí. Cítila jsem se ukřivděná, protože se mi tam prostě nechtělo, protože jsem nevěděla, co tam budu dělat. Následující den jsem dostala přikázáno ve škole zajít za paní učitelkou, vysvětlit jí, že jsem nevěděla a že se do Jiskřiček samozřejmě hlásím. Inu, naši byli uvědomělí, a věděli, co se má. :) A tak mne začali učit být hrdou pionýrkou s malou dírkou. :D

8 Katka Katka | 9. září 2012 v 20:12 | Reagovat

[7]:Vůbec se ti nedivím, že tě knížka nezajímala. Zrovna tak mě nezajímají dějiny jiné země. Je to hodně osobní.

9 Hanka Hanka | Web | 9. září 2012 v 20:13 | Reagovat

Přiznám se bez mučení, že jsem knížku nečetla, ale tvoje vzpomínky jsou super, Katko! Něčím takovým se může pochlubit málokdo.

10 pavel pavel | Web | 9. září 2012 v 22:01 | Reagovat

[3]: Nic jsem v tom nehledal, jen jsem to nepochopil.
S Indy často mám obchodní schůzky a tak trochu znám jejich mentalitu. Na všechno přitakají, všechno slíbí, ale nesmí ty jejich sliby člověk brát vážně. :D

11 Katka Katka | 9. září 2012 v 22:17 | Reagovat

[10]:Jj, tak je charakterizoval i táta, když s nimi spolupracoval na stavbě.

12 Daniela Daniela | Web | 10. září 2012 v 8:36 | Reagovat

Neviem, či som niečo v tvojich článkoch neprehliadla, ale asi si viac v Indii nebola. Nemáš niekedy túžbu ísť sa tam pozrieť znova?

13 Katka Katka | 10. září 2012 v 15:56 | Reagovat

[12]:Ano, měla bych, ale s někým, kdo se umí pohybovat v těchto zemích bez cestovky, bez průvodce...To já rozhodně nejsem.

14 Miloš Miloš | Web | 10. září 2012 v 20:43 | Reagovat

Katko, je vidět, že ty "dva roky prázdnin" se ani po letech nezapomenou a moc pěkně jsi je vylíčila.
Já bych se tasm asi bál, představuji si v moři žraloky , na pevnině kobry, ozbrojené konflikty, obrovské rozdíly v bohatství. Jak se vyhýbám cestovkám, u tak nevyzpytatelné země je vidím jako výhodu. Ale nikdy jsem tam nebyl.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama