Poprvé

30. září 2012 v 22:00 | Katka
Poprvé je to nejlepší.
Tedy jak co - v něčem člověk zraje a zlepšuje se navzdory pokročilému věku a třeba ho to i baví čím dál víc.

Mně se vybavují vzpomínky na šťastnou dobu, kdy vypuklo jedno naše přátelství. Byli jsme tak nadšeni, že jsme našli "duše spřízněné", stejně hravé a praštěné, že jsme se scházeli téměř denně. Hráli jsme karty a dusili se smíchy u slepé báby a jiných dětinskostí, až dokud kamarád nemusel do práce (on měl coby strojvůdce nepravidelné nástupy v 35 km vzdáleném městě - z toho plyne, že naši zábavu ani nemusel podněcovat alkohol). Dodnes nechápu, jak to tenkrát zvládal. Spal prakticky jen na koncových stanicích, kde měl delší přestávky.
Počáteční hrátky pokračovaly společnými chalupářskými víkendy s hromadným sáňkováním, Silvestrem, fotbalovým turnajem, soutěžích ve střelbě, hledáním pokladů všeho druhu...
Pak jsme se buď dost nabažili nebo jsme se s věkem změnili, zevšedněli jsme si a je po legraci. Dnes se scházíme profesně a občas při náhodných setkáních, ale nemá to šťávu. Od té doby plynulo 20 let

Blíží se zima. Leckdo žehrá, že to bude smutná doba, málo sluníčka prý mu navozuje deprese, vánoce jsou zbytečný shon a ten sníííh, ten jen přidělává práci.
Já střídání ročních období vítám. Když přemýšlím, které mám nejraději, nevím. Podzim miluju. Samozřejmě mám na mysli hlavně babí léto, ale i plískanice nejsou k zahození. Alespoň už může člověk sedět doma bez pocitu, že mu venku něco utíká. Jaro = nový život, kdo by se na něj netěšil. I léto si umím užívat plnými doušky. Ale teď už jsem se dostatečně nalokala prosluněné atmosféry i bazénové vody (ta mořská mě, doufám, ještě čeká) a těším se na zimu.

Těším se na sníh a na lyže.
Běžky miluju jen střídavě. Podle toho, v jaké jsem kondici. Někdy se neskutečně trápím, když supím za kolonou přátel, kterým to jede, protože mají dobře namazáno a jsou silní. Loni to jelo i mně. Byl to báječný pocit. Tři dny v Jizerkách jsem se cítila moc dobře, když jsem bez problémů stíhala i klukům. Jenomže čtvrtý den byl můj nástupní do nemocnice, ačkoliv sněhové podmínky byly eňo-ňuňo.
Sjezdovat jsme začali v mých pětačtyřiceti letech. Důvodem byl alkohol a manželovo fanfarónství. Byli jsme na běžeckém okruhu, který končí v hospůdce. Tam manžel pronesl osudovou větu: "KLIDNĚ začnu sjezdovat, když mi někdo půjčí lyže." Kamarádi ho vzali za slovo (lyže se samozřejmě našly i pro mě) a těšili se na veselé rozvolněné odpoledne. A ono to kupodivu nebylo až tak veselé, jak jsme si všichni představovali. Nebyli jsme taková kopyta, abychom se stali hlavními aktéry situační komedie. Jen trošinku.
Zato vyvstal problém. Když je sjezdové lyžování tak úúúúúžasné, nemůže zůstat jen u jedné akce. A taky si nemůžeme lyže do nekonečna půjčovat. A peníze jsou jen na životním spoření. Pokušení bylo silné, ale s návrhem předčasně zrušit naši důchodovou jistotu jsem přišla já. Nesměle jsem pípla: "Ty, co myslíš, nemohla bych to svoje spoření zrušit a koupit nám lyže? Ale co ten důchod?" Manželova odpověď zněla: "Než my půjdem do důchodu, tak si za ty úspory koupíš leda tak berly. Jednak na nic jinýho už nebudeš mít náladu, jednak ti inflace ty úspory stejně sežere."
A tak jsme zakoupili lyžařské vybavení (postupně celé rodině) s myšlenkou, že to je až do smrti smrťoucí. No kdeže, vývoj jde kupředu a vzhledem k naší "výkonnosti" už máme od loňska lepší. Teď už opravdu až do konce života Mrkající

V té první naší sjezdařské sezóně jsem se cítila jako v na novém světě. Byli jsme tak natěšení, že leckterý náš všední den probíhal tak, že jsme mezi šestou a osmou ranní fofrem udělali v zaměstnání to nejdůležitější, s úderem deváté už jsme sjížděli "manšestr" na některé bližší sjezdovce a po obědě jsme opět zařezávali v práci a v podstatě nikdo ani nepoznal, že jsme tam nebyli. To nám ale nestačilo. Zhruba dvakrát do měsíce jsme jezdili na celý den, dokud se nezastavily lanovky. Na jaře toho roku jsme poprvé lyžovaly (napoprvé jen my holky) v rakouských Alpách. V půli března samozřejmě dole jaro, po sněhu ani památky a nahoře - ráj. Ale bílý, sněhový. Byly jsme naprosto zkoprnělé. Pořád jsem si říkala, že to snad ani není možné, že existuje taková nádhera!

Polední siesta

E na vrcholu
Stejně nadšení jsme bývali i v Krkonoších při týdenních jarních prázdninách ve staré chalupě přímo na svahu. Tam to bylo jiné tím, že nás byla plná chalupa stejně trhlých. Ráno při snídani už jsme sledovali rolby, jestli nám to dobře žehlí. Byli jsme první na sjezdovce. Po horké polévce v poledne hned na běžky a večer ještě noční sjezdovky. Potom jsme do noci vařili na druhý den a znovu.

Lyže máme pořád rádi. Ale to první nadšení je dávno pryč. Někdy se musíme doslova nutit s pocitem, že když je tak krásně, byla by to škoda nejít. Taky jsme se přistihli s manželem, sedíce na lanovce, že nás to vůůůbec nebaví. "No ale to je katastrofa! Nudit se a ještě za to platit!"
Trošku jedovatě musím poznamenat, že to je ale spíš mužský problém. Že by muži stárli rychleji než ženy? S vyplazeným jazykem
S údivem jsem si při tomto psaní uvědomila, že v lednu tomu bude deset let od počátků našeho sjezdového lyžování. Překvapený

P.S.: A co vy? Z jakého nadšení jste "už vyrostli" a co vás naopak drží a s léty neslábne?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Daniela Daniela | Web | 1. října 2012 v 8:37 | Reagovat

Ahoj Katka, ty si neodcestovala na cyklistiku? Či aj tam pracuješ na svojom blogu? Veru som aj ja počas tohto leta, ale už aj toho predošlého zistila, že to nie som ja tá, ktorá som bývala. Ale lyžovala som iba raz v živote, na lyžiarskom zo strednej školy. Páčilo sa mi to, no isté okolnosti mi v tomto pekne viac nedovolili pokračovať :-(
Tento komentár je zároveň aj pokusom, či mi u teba prejde môj komentár.

2 Daniela Daniela | 1. října 2012 v 8:38 | Reagovat

Prejde vždy len vtedy, keď nedám odkaz na môj blog Zrkadlenie. Niekomu som prvdepodobne stúpila na otlak a označil ho na vašich stránkach blog.cz ako spam. Tak sa asi z týchto blogov zdekujem.

3 VendyW VendyW | E-mail | Web | 1. října 2012 v 8:54 | Reagovat

Lyžím jsem nikdy nepropadla, možná kvůli tomu, že v mém okolí nikdo lyžování neholdoval. Běžky jsem zkoušela ale nebaví mne to. To jdu raději pěšky. Asi je to kolo, co mne takhle přestalo táhnout. Ale zatím mne bavěj výstavy a focení. Možná že výstavy skončím za dva roky a jak to bude s focením? Pokud pojede můj blog budu fotit.

4 Jarka Jarka | Web | 1. října 2012 v 9:14 | Reagovat

Nejsem zrovna žádný sportovec, akže ani lyžař, ale to mi nemůže zabránit v tom, abych nemilovala zimu a Vánoce. Vánoce jsou pro mě nejkrásnější svátek v celém roce a zima k tomu patří, samozřejmě ta pořádná mrazivá s chumelenicemi a horou sněhu. Nevadí mi dlouhé večery, není nic báječnějšího, než když si člověk v teple domova uvaří hrnek dobrého čaje a dívá ven, jak se tam čerti žení. ;-)

5 danielinama danielinama | Web | 1. října 2012 v 13:35 | Reagovat

To už je reklama na zimu? .-) Mám ráda jaro a léto, nevadí mi ubrečený podzim, ale k zimě mám nejednoznačný vztah. Vždy se těším na první sníh a na vánoce, ale tak od února už bych zimu zakázala. Zimní sporty moc nemiluji a většinou je mi stále zima.
No a nad tvou otázkou jsem se zamyslela a asi to bude podobné, na začátku je to zaujetí větší.

6 Ježurka Ježurka | Web | 1. října 2012 v 14:06 | Reagovat

Je krásné číst o tom, jak tě baví sportování, což je ovšem zdravé a krásné! Jak já ti závidím! Na lyžích jsem stála jen jednou (byli jsme chutí a 3 děti) a to když mi bylo 17 a dostala jsem rekreaci v březnu do Krkonoš na Špindlerovu boudu, kterou nikdo nechtě. Lyže jsem si tam vypůjčila a na závěrečné fotce mne poznáš bez toho, aniž bys mne znala. Ta nejvíc od sněhu jsem já. Byla jsem víc na zemi jak na lyžích a tím to skončilo. Možná, kdybych začala ještě znovu, ale...

7 pizlik1 pizlik1 | E-mail | Web | 1. října 2012 v 17:10 | Reagovat

Já kupodivu čím jsem starší, tím víc mám sportovních aktivit a někdy lituji, že jsem nezačala dříve, protože už to do konce života nedoženu.  Lyžovat sice umím, ale místo sjezdování raději běhám na běžkách. Co mě moc nebaví, je bruslení. Také jsem uvažovala, že bych začala zkusit chodit se sněžnicemi. :)

8 Hanka Hanka | Web | 2. října 2012 v 20:00 | Reagovat

Katko, to tě tedy obdivuju, začít na sjezdovkách v pětačtyřiceti letech! Já jsem na lyžování naprosté kopyto, a na zimní sporty vůbec. Raději se brodím po kolena ve sněhu, než bych si připnula lyže.
Střídání ročních období mám taky ráda, hlavně kvůli focení.
Já už jsem z ledajakého nadšení vyrostla, ale právě fotografování a pěší turistika mě na "stará kolena" chytly. Kdy jsem vzala poprvé foťák do ruky už si nepamatuju, ale to pravé nadšení začalo až s digitální zrcadlovkou před necelými čtyřmi roky. Doufám, že mi to vydrží hodně dlouho. ;-)

9 Miloš Miloš | Web | 2. října 2012 v 21:59 | Reagovat

Katko, my jsme se sjezdovým lyžováním začali až po našich synech. Když už oni uměli a my jsme se měli na ně jen dívat, nakoupili jsme v bazaru lyže a zkusili to také, to bylo v r. 1999. V průběhu let jsme všichni inovovali výbavu a pořídili si kvalitní carvingové lyže a dobré boty a dnes nás to baví.
Jinak mě nejvíc baví poznávat nové věci, tím bylo i to lyžování, další je turistika po horách a konečně turistika cestovatelská, ale bez cestovky, na vlastní pěst se vším tím zajišťováním a zjišťováním úplně od nuly.

10 Katka Katka | 7. října 2012 v 13:51 | Reagovat

[9]:ak to je vaše "kariéra"podobná té naší. Je to tak - nejprve "všechno pro děti" a teď je konečně čas a i trochu prostředky pro "staré rodiče." A děti někdy dost koukají....

11 Katka Katka | 7. října 2012 v 13:56 | Reagovat

[7]: Jsi správněj blázen, to se mi líbí. Jen jsi pro to "stařecké bláznění" fyzicky líp připravená. Ať se daří :)

[8]: Na tvých fotkách je to nadšení sakra vidět! :)

[6]: Sport není všechno....ale je fajn....dokud je pro radost.

[2]: Dani, to není nic osobního...nikam se nedekuj:)

[3]: Ve výstavách tě obdivuju. Já bych na to neměla nervy...a na focení nemám čas se to pořádně naučit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama