Říjen 2012

Překvapení zvané keramika

31. října 2012 v 22:00 | Katka |  Ruční práce
Osvojení si nové rukodělné techniky je jedním z plusů, které přináší moje účast na ergoterapii pro klienty DSJ.

Když jsem se "u toho" ocitla poprvé, byla to docela prekérní situace. Nikdy jsem s hlínou nepracovala, nevím, jak se co dělá, jak se to chová v peci, na co je potřeba si dávat pozor...a ono se tak nějak předpokládalo, že si poradím. Samozřejmě se mohu zeptat, ale někdy je to takový fofr ve dvou až třech lidech obstarat až patnáct tvořeníchtivých klientů mnohdy s velmi malou hybností horních končetin, že chci-li pomáhat, musím si poradit.

Jedním z prvních výrobků byl talířek ve tvaru slepice. Inspirováno hotovým podobným výrobkem. Když jsme to spolu s klientem doplácali, zhodnotila to paní šéfka "no, hezký to máte, ale v peci se vám to rozpadne..." Proč??? No protože jsme to neslepili šlikrem. Co já věděla, že existuje nějaký šlikr, natož abych věděla, co to je a jak se to používá. Jednu klientku, která má trochu problémy s artikulací, jsem notně rozčílila, když po mně ten šlikr chtěla a já jí nerozuměla...

Teď už to vím a nejhorší "problémy růstu" mám za sebou.

S mým výtvarným talentem se to má tak, že fantazie téměř žádná, zručnost jakž takž a tak jsem spolu s klientem schopna podle nějakých vzorů cosi vytvořit a občas to inovovat vlastním nápadem.

O mě ale nejde. Ačkoliv mě to baví, tak není podstatné, co já na to...důležité je, aby se realizoval klient. A ten se mým prostřednictvím a s mou pomocí realizuje až až! Často bych řekla, že mi pěkně zatápí Usmívající se

Přijdu, pozdravím: "Dobrý dééén, ahoj, ahoj, ahoj....tak co budeme dělat?"
A dostanu odpověď třeba takovou: "Vázu. Vysokou. Slíbila jsem ji Ivance, Jiřince, Helence...." Obvykle jde o dárek rodině nebo personálu jako poděkování za péči, kterou klientům věnují.
A teď - babo raď! Jak na to? Aby to k něčemu vypadalo, aby se to nerozpadlo, aby to drželo vodu....
A sotva to dotvoříme do použitelné podoby, je tu nové zadání: "A ještě talířek, misku, svícen..."
Někteří klienti rádi vykrajují z vyválené placky. "K čemu takové tvar?", říkala jsem si. Ó, jak jsem teď ráda, za takovou odpočinkovou činnost. A ono - když se najde využití, je to i hezké.

Na stromeček, knoflíky, ozdůbky na klopy či svetry, Anděl strážný za šťastný návrat bimbá už v několika autech mých blízkých...


Zákoutí vyzdobená tematickými výrobky vypadají moc hezky



Než přijde na svět hotový výrobek, dost dlouho to trvá a chce to trpělivost. Hlína prochází překvapivými proměnami.
- hlínu uhníst, rozválet nebo vytvarovat
- nechat usušit
- vypálit
- obrousit
- impregnovat burelem (černým) nebo železem (červeným)
- vymýt, aby barva zůstala jen v rýhách a zvýraznila chtěné linie a ozdoby
- nanést glazuru, nabarvit, dozdobit sklem, korálky...glazura má při nanášení úplně jinou barvu než po vypálení (barvit je možno i barvami nevypalovacími)
- znovu vypálit

Čerstvě uplácáno


Po prvním vypálení, po natření železem, vymytí a nabarvení glazurou


A pak už zbývá jen ŽASNOUT!

Hotová dílka


P.S.: Poznáte, co a proč jsme dělali dnes?


Pořád nevím...

31. října 2012 v 8:20 | Katka |  Jen tak
Dnes končí lhůta, do které mi měla jedna členka širší rodiny uhradit částku, určenou jí soudem. Ano, šlo o dědické řízení...

Již před několika měsíci se dala slyšet, že "mi nedá nic, protože mám dost a ..." Nemohu uvádět další důvody, ale je to nechutné. A tak nevěřím, že svou povinnost splní.

V podobném stylu s námi prostřednictvím svého manžela, kterého zplnomocnila, jednala už řadu let. Před dopisy (i doporučenými, od právníka...) strkají hlavu do písku a zatím jim tato taktika vycházela.

Vždycky jsem byla jasně v právu, přesto jsem se chtěla domluvit na přijatelném řešení...jediná odpověď bylo mlčení a očerňování jak mě a mé rodiny, tak mých rodičů...

Nechci se soudit. Nestojí mi to za tu špínu. Ale má tohle někomu procházet?


Opravdu 28. 10.

28. října 2012 v 22:00 | Katka |  Jen tak
Předčasný záchvěv zimy nám hraje na nervy.
Manžel, chudák, ani nemluví, ani moc nejí....je nervní jako pes.
Včera sníh ležel, dnes ho většina roztála, ale na noc to zase nevypadá dobře. Jablka zmrzlá ještě nejsou, ale kdo ví, co udělá dnešní noc...

Protože se o víkendu nepracovalo, šli jsme se psy na procházku. Já truhla navrhla vyjet asi o 100 výškových metrů a 6 dálkových kilometrů výš a dál a tam nás čekalo tohle:


Je to krásné. Zimu mám ráda a oblečnená jsem byla dobře. Jen kdyby nebylo teprve 28. 10. Nerozhodný Takhle jsem výběrem trasy jen přilila olej do ohně...

Vydali jsme se lesní cestou směrem na Liščí horu.


Podzim se ještě nevzdal, ale zima už ví, že brzy ovládne kraj.


Třicet let žijeme v Podkrkonoší a po celou tuto dobu jsme Liščí horu tušili asi 6 km od hlavní silnice, představovali jsme si ji jako normální zalesněný kopec (608 m n.m.), ze kterého ani nebude žádný extra výhled. Co uvidíme na místě o osm metrů nižším, označeném U Liščí hory, to jsme věru netušili.

Už první chalupa mě okouzlila. Modrá...


Hájovna se jmenuje LESANA


Asi tu mají i místního lékaře...


Celá ulička tak krásných chalup...


Uličku lemují sloupky s plastikami nebo obrázky svatých, popisky jsou dvojjazyčně německo- česky...a jejich jména jsou podivná. Tak podivná, že jsem je zapomněla. Na každém sloupku visí lucernička na svíčku...


V této chalupě má asi někdo výtvarný talent...


Zpět jsme museli jít stejnou cestou. Sice jsem s sebou měla mapu, která říkala, že by se dalo jít jinudy, jenomže za dnešních podmínek to bylo touto, která byla projetá, pro nás a hlavně pro psy lepší. I tak toho měli plné tlapičky a táhli se za námi, žádné běhání dopředu a zpět...

Mapu jsem měla...ale opět jako už mnohokrát se obraz terénu a hlavně jeho značení v mapě vůbec neshodoval se skutečností. No řekněte - odkdy jsou turistické značky na okrajích žluté? Tyto jsou, jak jsme zjistili na rozcestníku, cyklistické. To je moc pěkné, akorát že v atlasu, který vydal nebo na něm alespoň spolupracovat KČT a rozcestníky jsou taky označeny KČT, vůbec nejsou. Tam jsou tradičně barevně značeny turistické cesty a fialově cyklostezky a barvy se neshodují.

Kořeny jako chapadla? Drží se všemi silami nad cestou.
Kdyby byly smrky dvoudomé, byla by toto určitě samička. Nemyslíte?


Liščí vrch se mi tak líbil, že se tam hodlám vydat ještě jednou. Pěšky až od nás a zpět pak z místa zvaného Výšinka autobusem. Ale to budu muset nechat psy doma. Goro má krátké nožičky a Harry slabé srdíčko. Když jsem ho po návratu koupala, tlouklo mu jako o závod a já si uvědomila, že jsme ho asi přetáhli....Musíme být opatrnější. On sám míru nezná...

"To koukáátéé...."

28. října 2012 v 16:25 | Katka |  Dobrou chuť!
"To koukáte, to koukáátéé
co jsem měl dnes k óóběěduu..."

Zpívá právě na ČRo 2 Jiří Suchý a tím mi přihrál název pro můj článek.

Jsou názvy typických národních jídel, které jsou tzv. profláknuté a každý si umí přestavit, co se pod tím skrývá.
Při přípravě si je trochu "počeštíme" a pak se stává, že nám originál, když ho ochutnáme v rodné zemi, chutná méně, než ta naše kopie. To se mi stalo třeba s pizzou v Benátkách. I tiramisu "po našem" máme raději než originál, i když je úplně jiné. Zato třeba na originál boršč z restaurace U Kolji v Litomyšli nedám dopustit.

Pak jsou názvy, které znám, ale nikdy jsem pokrm neochutnala, ač bych ráda. Sem patří (zatím) třeba sushi nebo polévka bouillabaisse.

Dnes jsem k obědu uvařila něco podobného. Schválně, kdo podle receptu pozná, o co se jedná.

Jak se jmenuje tahle polévka?

- na másle jsem opékala kostičky anglické slaniny, přidala cibuli a česnek
- na tom jsem orestovala nahrubo nastrouhanou mrkev a celer
- zalila jsem to drůbežím vývarem
- přidala kostičky brambor a pokrájená rajčata
- po chvíli ještě rajský protlak a nalámané špagety
- ochutila parmezánem a bazalkou, osolila, na konec přidala ještě zelenou petrželkou

Oproti receptu mi tam chybí zelené fazolky a přebývá drůbeží maso obrané ze skeletů z vývaru.

Takhle to vypadá a máme jí tolik, že bude i zítra a jestli nás jí někdo nezbaví, tak i pozítří....jsme doma jen dva a já pro dva vařit neumím


Druhý chod jsem asi nakombinovala nějak divně, protože polovina manželovy porce putovala do slepičího kbelíčku. Já to zblajzla a ještě mi to chutnalo. To asi že jsem autorka. A nebo je možné, že za jeho nechutenství může nervozita z toho zatr... počasí. Každopádně to dostane zítra na talíř znovu. Tu mrkev mu asi odpustím Mrkající. Alespoň zbude víc pro mě.


Potrestejte ho!

27. října 2012 v 22:00 | Katka |  Jen tak
Anonym došlý na jednu ZŠ žádá, aby byl ten a ten učitel potrestán!
Ředitel školy ho musí řešit, protože byl přeposlán z inspektorátu. Pokud by přišel přímo k němu, prý by se jím nezbýval.

Obvinění zní (volně reprodukováno): Ten a ten učitel týrá děti tím, že je nutí pracovat a cvičit.

Skutečnost, jak ji vidí jiná učitelka z téže školy.

Učitel pracovní výchovy rozdal dětem hrábě a zadal úkol - shrabat listí na trávníku před budovou školy. Děti místo práce začaly hráběmi šermovat a provádět jiné kejkle. Protože nereagovaly na napomenutí, učitel jim nářadí sebral s tím, že když neumí pracovat s nářadím, ať tedy sbírají listí ručně. V krátké době děti uznaly, že s nářadím je to lepší a práci vykonaly.

(obrázky z netu)

Poznámka vypravěčky (učitelky) - dokud se děti v hodinách pracovní výchovy odkládaly k videu a pouštělo se jim "něco" za účeledm "aby daly pokoj," byl klid.

Další provinění učitele - v hodině tělesné výchovy bere děti ven a nechává je běhat do kopce.

Kdyby ty děti uměly běhat takhle, asi by si nestěžovaly...

(obrázky z netu)

Jsem zvědavá, jak tato (pro mě absurdní) causa dopadne.

Možná si říkáte, že je důležité, jak učitel rozdával pokyny k práci, jak moc toho děti musely uhrabat. Jak daleko a za jakého počasí musely běhat, jak jednal učitel s těmi, kteří nepodávali očekávaný výkon...
Myslím, že pokud by v tomto směru bylo něco v nepořádku, vypravěčka (kolegyně ze školy) by něco o nesprávných metodách učitele tušila a nehovořila by o tom.

Že je ledacos v nepořáku s našimi dětmi, s naším školstvím, s naší společností, s naší vládou....to vím(e) sami ze svých zkušeností. Já jsem dlouhodobě přesvědčena, že přílišná demokracie škodí, že ne všechno před bylo horší a hlavně, že zdravý selský rozum se buď někam vytratil a pokud vystrčí růžky, tak přes ně záhy dostane.

P.S.: Vyslechla jsem od naší včerejší návštěvy. Vypravěčka vyučuje matematiku a používá dosud "prastaré metody" - lempla nechá propadnout, čímž si přidělá starosti neboť ho musí zkoušet znovu o prázdninách a o svém postupu podávat podrobné zdůvodněné hlášení, notorickému drzounovi vlepí pohlavek se slovy "a teď si na mě jdi stěžovat"...zatím si nestěžovali, špetka zdravého rozumu se asi probudila tím pohlavkem a uznala, že si to zasloužil...
Jak dlouho jí to budou anonymové trpět?

P.P.S.: Učitelkou bych nechtěla být ani za nic. A neuměla.

Ještě že už je dnes!

26. října 2012 v 22:46 | Katka |  Jen tak
Pátek 8.50

Protože včerejšek se nevydařil.
Chtěla jsem se z toho jako obvykle vypsat, ale při představě, jaké ufňukané bláboly ze mě polezou, jsem raději usnula.

Ani dnes nejsem v poho, i když na mě juká "chytré kotě" s moudrou radou (přišlo mailem od kamarádky).


Já to VÍM, jak to je. Rozumem to vím, že mi nikdo nechtěl ublížit ani mě naštvat. Přesto se tak stalo a mně bylo mizerně. Moje rozpoložení z dopoledne vyvolalo řadu logicky následujících nepříjemností.

19.50
Myslela jsem, že to srovnám půlhodinkou odpoledního spánku. To se taky nepodařilo. Sotva jsem začala usínat, vzbudil mě zatracenej telefon...a tak to šlo celé odpoledne a celý večer.
Žádný div, že jsem na dalším večeru bowlingové ligy zvorala všechno, co šlo. Moje smělé plány z minula dnes vypadají jako pusté vychloubání a tlachání.
Mám na sebe fakt vztek a obavy, že mě včerejší kiks srazil na kolena i pro příště.
Protihráči nás utěšovali, byli "milí." Bodejť by nebyli, když jim odpadl jeden soupeř. Znáte ten bezmocný vztek, když vám něco nejde a protivník vás utěšuje slovy "ale hráli jste dobře. Bylo to vyrovnaný." To mě popadají běsi a křičím na ně: "Co to povídáte? Blbě to bylo! Všechno blbě!"

Začíná předpovězený zlom v teplotách a opravdu to vypadá na první plískanice a mráz. A u nás na stromech jablek ještě min na 5 dní česání. Lidé jsou unavení, cesty rozbahněné, sklady pomalu plné, není kam naskladňovat a tak se musí dělat neplánované přesuny, šetřit místem....
Zítra je kvůli špatnému počasí volno. Česáči to určitě vítají. Hned jak přestane pršet, pokračuje se, ať je či není mráz. Za mrazu se mohou sbírat padaná jablka, která půjdou hned na lis. Pak snad mrazy přejdou, zbylá jablka to snad přežijí a my to snad doklidíme. Panuje proto hektická a nervní atmosféra, ve které je k ostrému slovu kousek...Prostě divný čas.

Snad poprvé jsme sami doma. Šárka sehnala práci a první týde natvrdo zařezává. Eliška odjela za přítelem na prázdniny. Ještě mi to nevadí, ještě si vychutnávám klid. Po splašeném týdnu si užívám roli hospodyňky. Nejprve jsem ale založila ptákům (lojové koule a slunečnice do krmítek) a schovala venkovní chryzantémy před očekávaným mrazem. Pak jsme slili čerstvě nalisovaný jablečný mošt z kanystru do menších nádob. Upekla jsem další várku čaje, tentokrát kombinace černé třešně, červený rybíz a jablka. Založila jsem na rybízový sirup. upekla štrůdly z kynutého těsta podle Fukčárinky. Jsou moc dobré a s těstem se pěkně pracuje. Přestěhovali jsme mrazák z garáže domů neb prý nemá rád zimu. Nejprve mi to bylo divné, ale dostala jsem vysvětlení, že to je kvůli kompresoru, který je mazán jakýmsi tukem, který v chladnu ztuhne a kompresor se zadře. Tak, bohužel, musí mrazák přes zimu trůnit v bývalém dědově obýváčku.

Sotva jsem uklidila po kuchyňském řádění, hlásí se návštěva. Prý na ten štrůdl, o kterém jsem se před nimi zmínila. Ale bylo to plané vyhrožování. Štrůdlu skoro neubylo. Ochutnali domácí medovinu a domácí griotku a začali usínat. Hlavně asi proto, že byli právě po dobré večeři a naše kamínka jedou jak lokomotiva. Ubíjející kombinace.

22.34
Návštěva odešla spát domů a já zalehnu ke knížce. Na základě tipu z blogu čtu Cestu k mým matkám Edith Holé. Překvapivé. Napíšu, až dočtu.

P.S.: Tak tohle je článek za všechny prachy. Prázdá hlava holt nic nevymyslí. Je to jen tak, abych si JÁ pamatovala, jak ošklivej byl čtvrtek 24. 10. 2012. A návštěvníkům svého blogu se omlouvám.

Rýže s anketou

24. října 2012 v 22:00 | Katka |  Dobrou chuť!
Nečekán, nepozván přistál v naší firemní poštovní schránce katalog Doma je doma.
Nejprve jsem ho chtěla hned vyhodit jako mnohé další, které nám přidělávají akorát práci s jejich likvidací, ale zvědavost mi nedala a přece jsem nahlédla.

Uvidím ještě, až přijde balík, ale zdá se mi, že tam je hodně šikovných věciček.

Tak například keramické pánve. Když jsem se o ně začala zajímat, byla mi předvedena "nějaká" za asi 8 stovek. Nechala jsem to uležet, vstřebat a mezi tím jsem koupila jinou za 450. A jsem s ní velmi, ale opravdu velmi spokojená. Jen bych ještě potřebovala malou pánvičku a lívanečník (na ten jsem zatím nenarazila). Zde v katalogu jsem si "v akci" objednala dvě - malou + velkou za 450 (velkou obdaruji dceru, malou si nechám). Chválit (doufám) budu, až uvidím a odzkouším.

Teď už si ani nepamatuju, na co dál se mám těšit. Zato si pamatuju, co jsem ze své objednávky vyškrtla. Ne, že bych si myslela, že je to nekvalitní, ale rozhodně vím, že když jsem to neměla dosud a nechybělo mi to, asi to nepotřebuju.

Šlo o předmět na vaření rýže. Je to jako ta cedítka - půlené síťované kouličky na čaj, ale velké, nerezové, děrované jako cedník na nudle, otvírací. Rýže z nich je asi sypká...Vypadá to moc hezky.


A tak se oklikou dostávám k rýži.
Máte vůbec rádi rýži? Nebo ji taky nazýváte stupidním označením čínská pomsta? A jakou přílohu preferujete? Máte-li chuť, vyjádřete se v anketě.

Já rýži ráda. Možná nejraději. Nemusí se kousat Usmívající se

Co se týká způsobu jejího vaření, je jich několik. Nebo hodně? Nevím.

Za svůj život jsem jich zkoušela v různých obdobích několik.

Nejdřív jsem připravovala rýži dušenou - známá zásada na 1 díl rýže 2 díly vody, dusit pod pokličkou, dokud se voda nevstřebá. Protože nejsem až tak precizní, díly jsem neměřila přesně, taky záleží na rozehřátí plotýnky a regulování její teploty...prostě jednou byla rýže nedovařená, jindy převařený slepený knedlík...

S pokrokem v kulinářských technologiích přišla na trh rýže ve varných sáčcích. Dobrá pomůcka, ale moc dlouho jsem u ní nezůstala. Taky spečený knedlík. A taky mi to připadal způsob pro neumětely. Jsem možná zbytečně hrdá Usmívající se

Pak jsem se od kamarádky naučila připravovat dokonale sypkou rýži. Fígl je v tom, že se dá vařit hodně osolené vody, přikápne se trochu oleje. Rýže se vsype do vroucí vody, zamíchá několikrát odspoda, aby se nepřichytila a vaří odkrytá 12 minut. Poté se scedí a na cedníku ještě propláchne vodou.


Nejprve jsem byla chválena a po několika letech, když jsem zkusila restovanou rýži, mi bylo sděleno "konečně dobrá rýže - lepivá." Tak už jsem z toho tumpachová. Nevděk světem vládne. Ale restovaná rýže mi taky chutná.


Jen její příprava je trochu divoká, chce to připravit si všechno tak, aby to šlo ráz na ráz.Jinak se rýže na rozpálené pánvi chová jako atomový reaktor.
Příprava:
1. na cedníku důkladně propláchnu rýži
2. na rýži v cedníku položím 3 lahůdkové cibulky nebo kousek normální, 4 hřebíčky, libečkový list, sůl
3. nechám ohřát vodu ve varné konvici
4. na pánvi nechám rozpálit olej
5. na pánev nasypu obsah cedníku, orestuji
6. zaliju vodou z varné konvice, množství - jak vysoká je vrstva rýže, tak vysokou vrstvu vody
7. zakryju pokličkou, nechám vodu vstřebat
8. odkryju pokličku, vařečkou rýži promíchám, nadzdvihnu, nechám vyjít páru
A je to.
Možná je to pro vás normální postup, pro naši rodinu je to novinka, která chutná. Není ani sypká ani moc lepivá, nechá se tvarovat do kopečků, je voňavá, trošičku mastná....

Jakpak se připravuje rýže ve vaší kuchyni? Máte ještě jiný "rodinný" recept?

A jakou přílohu si zvolíte nejraději?

Zkušenost je nepřenosná, strach ano

23. října 2012 v 23:41 | Katka |  Jen tak
Letos si užil houbaření každý, kdo jen trochu chtěl. Já jsem asi chtěla ještě míň než trochu, protože jsem si jich užila málo. Ale přece.

Tuto neděli jsme byli "s klukama na dlouhé" - rozuměj se psy na velké procházce trvající 2,5 hodiny, což je nevím kolik kroků, ale asi tak 8 km. Lesem. Houbařů už bylo málo, ale houby na nás jukaly. Já jsem nechtěla sbírat!!! Hlavně kvůli tomu, že si myslím, že takhle pozdě, kdy je v noci zima, i mrazík, nejsou už houby zdravé ani chutné. Avšak tento víkend nemrzlo.
Přemluvily mě Usmívající se
Bez nožíku, bez košíku, sbírala jsem do vesty.

Když jsem byla malá a bydlela na Vysočině, chodívaly jsme s mámou na ryzce. Máma říkala, že rostou vždycky v mladém lese, který byl nasázen na louce. No, zdá se mi, že její teorie neplatí...Dlouho jsme ryzce neviděli. Vypadalo to, že snad už ani nerostou. Teď je nacházíme na úplně jiných místech než tenkrát. Ale nejsou jich taková kvanta.

Ryzec borový (pravý)

(ilustrační foto z netu)

Před pár dny je přinesl manžel s dcerou. Těšili se na pochoutku z nich - vyškvařené jen na sádle a okmínované.
Tak jsem to udělala, poctivě rozdělila, sešli jsme se u svých talířů a pustili se do jídla. Spolkla jsem asi dvě sousta a povídám: "Mně to ale vůbec nechutná. Je to hořký."
Manžel s dcerou si po mé hlášce všimli, že jim to vlastně taky nechutná. Že mám pravdu.
Když se Š chystala tu dobrotu seškrábnout do koše, řekla jsem: "Jen to tady do zítřka nech, až nás odvezou, ať mají co analyzovat. Aby věděli, čím jsme se otrávili."
Což o to - já mám asi přímo fobii z hub, ale silně znejistěli i oni dva.
Dcera se ujišťovala: "To si děláš srandu, viď? Já to vyhodím."
"Ne, nedělám, nech to tady..."
"Kolik jsi toho snědla?" sondoval manžel. "Já skoro nic...," uklidňoval se.
Já jsem mlčela a v soukromí WC si strčila prst do krku.
Za chvíli zase dcera: "Tak kolik toho v sobě máš?"
"Teď už nic."
Myslím, že neměli klidnou noc. Já celkem ano. Důležitý je konec příběhu - přežili jsme všichni.

(ilustrační foto z netu)

Houby ráda sbírám, nerada doma čistím a krájím. V kuchyni je používám jen buď hned začerstva nebo pak sušené. Zkoušela jsem samozřejmě i houby mrazit, zavářet do sádla nebo zpracovávat do pomazánky na toasty či do čalamády...a po nějaké době jsem je vždycky vyhodila. Nejprve jsem je očuchávala, jemně ochutnávala a vždycky se mi zdály "nějaké divné." A stejně jako mám hrůzu z konzerv, když mi jen trochu připadají postarší, nafouklé (botulin je zákeřný jed), tak nemám důvěru k houbovým polotovarům.
Totéž platí o druzích, které sbírám. Stoprocentně (jestli se to dá někdy tvrdit) poznám růžovku. Šedivku neseberu, protože by se dala zaměnit za muchomůrku panterovou. A přesto jsem už napůl otrávená, když máme růžovky ve smaženici. Snažím se opravdu sbírat jen houby hřibovité, ale když ty růžovky mají všichni doma tak rádi...
Jedlé holubinky jsou prý výtečné. I v době, kdy je hub hřibovitých málo, bývá holubinek hodně. I zakoupila jsem speciální knihu o nich, brala hodiny od členů mykologického kroužku a nic. Stejně nemám odvahu.
Čím jsem starší, tím se moje mykofobie či fungifobie (jak jsem se dověděla na jednom blogu) stupňuje. Ono je to asi stejné jako jiné fobie nebo alergie...

Řešení je jednoduché - přijde možná jednou doba, kdy houby prostě nebudu sbírat.

Svátost manželství

22. října 2012 v 23:12 | Katka |  Knížky
Název starosvětský, dnes provokující zvolila pro svůj bestseller Američanka z Arizony Erma Bombecková. Kniha má i podtitul:
aneb NA MILOSTNÁ DOBRODRUŠTVÍ UŽ NEMÁM SÍLU.

A skrývá se pod ním tak humorné, ironické a laskavé vyprávění o typickém i netypickém manželství z let 1949 - 1992.
Manželství se vyvíjí podle toho, jak partneři získávají zkušenostmi z vzájemného soužití nadhled i podle změn, které probíhají ve společnosti.
Většinu známe ze svého života, jen o tom neumíme tak hezky psát. Některé zvyklosti jsou ale typicky americké a my nad nimi kroutíme hlavou...

Mohla to být báječná svatba - kdyby nebyla moje.
U oltáře na mě čekal muž, s kterým jsem se seznámila na gymplu, po druhé světové válce sloužil v Koreji a v unifomě vypadal skvěle. Jack Rozparovač by asi taky vypadal v uniformě skvěle.
Pro mě byl můj nastávající cizinec.
...................
"Prohlašuji vás mužem a ženou."
S výjimkou vět jako "Raketa připravena ke startu, teď" a "Naše vlast je ve válce," existuje málo vět, při kterých by člověk tak dokonale vystřízlivěl.

Následuje období novomanželského nedostatku, skromného zařizování bytu, hledání výnosného zaměstnání pro muže, postupné zvládání role hospodyňky a taky rozčarování z toho, že její kariéra musí počkat, z toho, že marně čekají na první dítě, poté na adopci a když se dočkají, jak už to tak zhusta bývá - přirozené těhotenství a další...
Radostná a úmorná péče o děti, kdy máma potlačí veškeré svoje ambice...a nikdo si toho ani nevšimne...
Ve společnosti se měnily názory na postavení ženy a muže v rodinách. Ženy začaly pracovat mimo domov, ale zároveň (jako u nás) nepřestaly být hospodyňkami, což je vyčerpávající.

Nastala pauza a pak mi položil ruce na ramena a otočil mě k sobě. "Už několik měsíců se dívám, jak se ubíjíš ve snaze pracovat a udržet domácnost v chodu," řekl. "Myslím, že je načase, abych ti pomohl. Ode dneška budu ráno dělat kávu."
Člověk by si myslel, že právě řekl: "Ty poslední tři měsíce donosím dítě já."

Ve stejně ironickém duchu sledujeme, jak děti rostou, nechce se jim osamostatnit, a když přece jen opustí rodinné hnízdo, partneři se s novou vervou pouštějí do toho, na co dosud neměli ani peníze ani čas, cestují, sportují, stěhují se....je zde o vytrácející se romantice, o tvůrčích hádkách, o kutilství, o přátelích, o změně rolí, když žena má atraktivnější, výnosnější zaměstnání, o návratu ke klidnému způsobu života, o nemocích a smrti rodičů, o vlastních kritických zdravotních stavech, o babičkovských touhách....prostě o životě, jaký je.

Rozhodně doporučuji. Laskavá, pravdivá a vtipná oddechovka.


"No jo, zbláznila se..."

21. října 2012 v 22:00 | Katka |  Slunce v duši
To je další variace na hlášku "Jsi šílená..."
Takže toto je pokračování včerejšího článku.

Včera jsme byli na vycházce se psy krásnou prosluněnou podzimní krajinou. Cestou jsem zkoušela motat růžičku z javorových listů, a když se jakž takž povedla, hrála jsem si s ní a foťákem (vše za pochodu,opravdu jsem nezdržovala Mrkající)


Přesto jsem si vyslechla tento komentář. Tak jsem poslušně napochodovala do auta, růžičku zastrčila komusi neznámému za kliku auta a cestou domů si říkala "příště pojedu sama..."

Možná to někomu připadá, že jsem cvok,....... ale jak já jsem šťastná, že jsem se zbláznila...

Ještě před 16 měsíci jsem byla někdo úplně jiný. Navenek možná dokonce "lepší" neboť "normálnější", ale jak jsem se cítila já....to už nechci opakovat. Z různých profesních, rodinných a osobních důvodů jsem byla unavená, věčně nasraná, protivná osoba na pokraji totálního zhroucení. Pak se udály čtyři podstané změny - jedna rodinná, jedna profesní a dvě osobní a já odtajním dvě z nich, protože mohou být platné pro všechny, kteří to potřebují.

Profesní problém, který dokáže člověka totálně odrovnat, je obtížnost podnikání v nestabilních podmínkách. Je jedno, v jaké oblasti. Jenomže to, že ostatní jsou na tom stejně, člověku moc klidu nedodá. Co mě srovnalo, byl fakt, který jsem si konečně uvědomila a přijmula ho, a je to skutečnost, ne úplně ovlivnitelná námi - je možné, že se položíme, zkrachujeme, budeme muset podnikání ukončit, půjdeme do kytek.....je jedno, jak se to nazve. Svět se ale točit nepřestane a my kvůli tomu neumřeme... Profese je moc důležitá, ale není to celý náš život.

Původ jednoho z osobních zvratů je u mé kamarádky, jejíž život je velmi pestrý a velmi podivný ("taky šílená," říká manžel, "mnohem víc než ty"), se kterou občas "filosofujeme", a to velmi otevřeně. Ona je tou (a stejně tak já pro ni), které mohu svěřit i ty myšlenky, za které se před kýmkoliv jiným trochu stydím...
Tak ta mi jednoho dne darovala knížku, kterou si za 50 Kč koupila v Levných knihách pro zkrácení dlouhé chvíle při dojíždění vlakem do zaměstnání.

Příští rok o rok mladší s podtitulem biologické hodiny na cestě zpět (Chris Crowley & Henry S. Lodge).
Já už jsem na té cestě nějak podvědomě sama od sebe byla a žasla jsem, že to, co já právě prožívám, naprosto přesně, jen s biologickým vysvětlením, popisují autoři (jejich věk se pohybuje kolem sedmdesátky a píší ze své současné zkušenosti). A sdělují tam toho ještě mnohem víc. Moc hezky se to čte, je tam spousta konkrétních příkladů....

Podstatou cesty proti proudu času jsou pouhé tři zásady, které je snadné dodržovat, jakmile pocítíte jejich blahodárný účinek na váš organismus a na vaši psychiku:

1. Každodenní pohyb, přičemž je jeho intenzita pro každého jiná. Tomu, kdo dosud nedělal nic, stačí zpočátku 20 min procházka. Jakmile člověk toto zvládne, tělo si samo řekne o nášup, těší se na něj a člověk mu ho rád dopřeje... Hýbat se ne primárně kvůli hubnutí, ale kvůli posílení organismu (svalů, kloubů, kostí, dýchacího systému, srdce...), kvůli dobré náladě...
Tehdy před 16 měsíci jsem se do toho obula s velkou chutí a opravdu jsem KAŽDÝ DEN dělala nejmíň 45 minut NĚCO (rázná procházka se psy, nejlépe do kopce, in-liny cca 10 km, plavání od 5.45 do 6.15 1 km, kolo min 20 km, cvičení podle DVD, 1x týdně power jóga, 1x týdně klasická jóga, sem tam bowling, v zimě lyže). Samozřejmě, že se občas něco zadrhlo, co moji aktivitu narušilo, ale netěšilo mě to. Naopak - chybělo mi to. A to o těch vyplavených endorfinech po fyzické aktivitě, to je stoprocentní pravda Usmívající se.
Pak jsem šla v lednu na ortopedickou operaci a dodnes ještě nejsem v tom tempu jako tenkrát, ale blížím se k němu.
Moje kondice prudce stoupla, nezadýchávám se, užívám si běžky (dřív jsem se kvůli špatné fyzičce trápila), zpevnily moje svaly, i když na nich je pořád taková zbytečná měkká povrchová vrstva S vyplazeným jazykem a ta se drží zuby nehty..., nebolí mě záda (většinou), ohnu se bez hekání kam až potřebuji, dokonce jsem pocítila touhu pohnout se rychleji než rychlou chůzí, čili běžet (35 let jsem nic takového neudělala)....nemachruju, nejsem žádný výkonnostní soutěživý sportovec. Srovnávám se jen sama se sebou před a teď...

2. Nejíst nesmysly - to není žádná dieta. Asi už jste taky slyšely o těch doporučeních, když si zájemce o zhubnutí nechá udělat rozbor svého stravování a s otevřenou pusou poslouchá výklad dietologa o tom, že nejí moc, ale naopak málo, že je podvyživený. V tom smyslu, že toho sice sní dost, ale tělo přesto živoří, protože nedostává tu správnou potravu. Dostává jen zbytečně kalorický balast. Tak tedy - jíst pravidelně, v malých dávkách a pestře. A pít! Jak jednoduché.
Já jsem dost žrout a hlavně gurmán. Ráda jím, a to dobře připravená jídla. Nejsem mlsná, jím v podstatě všechno, dokážu si pochutnat na čemkoliv od chleba s máslem po domácí moučníky. Co nemám ráda, to je šlehačka, zákusky, zmrzlina, čokoláda...Dnes si ale v pohodě bez slin kanoucích z pusy dokážu odříct cokoliv bez pocitu křivdy Usmívající se. Nikdy bych nevěřila, že mi k obědu stačí 2 knedlíky, když naprosto normální porce bývala nejmíň 4, že i samotné rajče budu považovat za svačinu rovnocennou krajíci chleba s máslem, salámem a tím rajčetem jako ozdobou, že vydržím za úplňku či za novoluní jeden den jen o pití a ovoci nebo zelenině....fakt žasnu, že toto je vůbec u mě možné, že nemám pocit hladu. To ale bohužel neznamená, že se tak stravuju pořád a furt Usmívající se Znamená to pouze to, že to jde, když se chce, ale taky to, že když se věci sejdou, přiřítím se odněkud hladová jako vlk, spráskám na co přijdu bez jakékoli kontroly množství a kombinace a - pak je mi blbě a těžkoNerozhodný A to je dobře. Alespoň vidím, že když jím, jak mám, je mi fajn.
Taky jsem na sobě zažila a pochopila, co to znamená "nastartovat metabolismus", jak říkají ti poradci přes výživu. Opravdu to funguje tak, že pokud vyvíjím nějakou vydatnou fyzickou aktivitu, při které moje tělo fakt maká až se potím....tak potom tělo spaluje jako divé ještě několik hodin poté. No a když ty aktivity provozuji každý den, metabolismus jede pěkně rychle. A kila jdou samozřejmě dolů. A bez hladovění, dokonce zvesela (díky těm endorfinům). A to nemluvím o tom uspokojení z proměny vlastní postavy....z nových oblečků v šatníku, které jsem si "musela" pořídit, když mi ty starší jsou velké....

3. Mít radost ze života - to zahrnuje odvahu začínat s něčím novým, těšit se z obyčejností, zkusit cokoli nového, na co máme chuť, bořit zábrany uvnitř sebe..., navazovat hovor, pokud se nám chce a naopak kašlat na konvence, když něco dělat, tak proto, že chci a ne že se to má a očekává, rozdávat úsměvy (to mi moc nejde, odjakživa vyhlížím jako bubák - prý přísně a smutně) a mluvit a myslet pozitivně, nezačínat každou druhou větu negací.
Zdá se mi, že u mě ta radost přímo vyplynula z těch prvních dvou bodů. Moje rozpoložení nezávisí na počasí, na Tv programu, na politických aférách, na ročním období, na množství práce, ale jen a jen na tom, jestli mám na ten který den nějaký program (a to mám vždycky, spíš mi čas chybí) a pokud nemám, i lenošení si užívám.
Náladu mi ale spolehlivě kazí permanentní otrávenost některých mých bližních. Ať už pubertální nebo preseniorská Mrkající Většinou se mnou "moje radosti" nikdo nesdílí. To se nedá nikomu poradit ani naorganizovat. Někdy se k mé aktivitě někdo přidá, častěji ne. Ale prospěch z mé spokojenosti mají. Komanduju je mnohem míň než dřív. Ne proto, že by pro ně nebyla práce, že by nebylo za co je plísnit, ale mně už se nechce kazit si tím den. A tak nejčastěji sama - já sama. Myslím, že mít rád sebe sama a užívat si svou vlastní společnost, je to nejdůležitjší. Pak to jde i s ostatními radostně.

Pokud jste dočetli až sem, nejspíš si řeknete - takových knih plných rad a doporučení je....jedna jako druhá, tato je jen další z nich.
I já si to myslím. Jenomže tuhle mám zažitou, vtrhla mi do života až poté, co jsem se já nějak instinktivně na tu cestu zpět vydala a jen mi rozšířila teoretické základy a ukázala ještě víc...

A to ÚPLNĚ NEJ- , co jsem jen nějak podvědomě tušila, ale nedala tomu konkrétní formu, je toto.
Následující grafy ukazují možné způsoby stárnutí:

1. Každý stárne a "normální stárnutí" je zlé a hlavně bolestivé. Nepříjemné projevy se stupňují asi tak od 50. roku věku až do smrti. Stárnutí a s ním ubývání sil a přibývání problémů a závislosti na druhých je dlouhé.


2.Stárnout se dá ale taky podle jiného grafu, pokud se o to přičiníme tím, že si tuto skutečnost včas uvědomíme a naučíme se dodržovat zásady pohyb - strava - radost ze života.
V tom případě je křivka stárnutí víceméně rovná, svažuje se jen velmi pozvolna a pak se náhle zlomí a je konec. Konec, který ani moc nebolel.


3. V ideálním případě může nastat i toto.
Jakmile se ztotožníme s novými životními zásadami, naše kondice bez ohledu na věk dokonce stoupne a fyzický stav těla se vylepší, pak vše pokračuje podle křivky č. 2.


Já jsem si rozhodně vybrala (i proto, že mám v paměti odstrašující příklad mé mámy) křivku č. 2 (a v loňském roce jsem rozhodně jela po křivce č. 3, teď už po dvojce).

Není pravda, že to nejde, protože mě bolí to a ono, protože na to nemám čas, protože mám moc starostí.... Každý si začne na své startovní čáře, s nikým nezávodí, vše směřuje jen k sobě.
Nejdůležitější ze všeho je totiž starat se sám o sebe. Když jsem v pořádku já, teprve potom může být v pořádku i vše ostatní, co má se mnou souvislost (včetně vztahů s dětmi, sexu, vyrovnanosti, životní odvahy...).

Tak.
Nevím, jestli jsem se vymáčkla srozumitelně.
Je mi jasné, že zkušenost je nepřenosná, ale přesto mi to nedalo....
Je-li mezi mými čtenáři někdo, kdo se cítí jako já před 16 měsíci, moc bych mu přála zakusit tu proměnu.

A ještě něco. Mějte se rádi!
Teď nemyslím navzájem (což taky není k zahození), ale sami sebe mějte rádi.

P.S.: Někdy se mi zdá, že se věci dějou "tak jak mají", že jedna událost přivolává jinou...a tak zatímco já už jsem si delší dobu rovnala v hlavě, co a jak vyvoslit, přimotala se mi pod ruku fajn knížka s podobným obsahem. O té se taky brzy rozepíšu. Abych si dojmy z ní uložila neb mám úděsnou sklerózu Nerozhodný