"No jo, zbláznila se..."

21. října 2012 v 22:00 | Katka |  Slunce v duši
To je další variace na hlášku "Jsi šílená..."
Takže toto je pokračování včerejšího článku.

Včera jsme byli na vycházce se psy krásnou prosluněnou podzimní krajinou. Cestou jsem zkoušela motat růžičku z javorových listů, a když se jakž takž povedla, hrála jsem si s ní a foťákem (vše za pochodu,opravdu jsem nezdržovala Mrkající)


Přesto jsem si vyslechla tento komentář. Tak jsem poslušně napochodovala do auta, růžičku zastrčila komusi neznámému za kliku auta a cestou domů si říkala "příště pojedu sama..."

Možná to někomu připadá, že jsem cvok,....... ale jak já jsem šťastná, že jsem se zbláznila...

Ještě před 16 měsíci jsem byla někdo úplně jiný. Navenek možná dokonce "lepší" neboť "normálnější", ale jak jsem se cítila já....to už nechci opakovat. Z různých profesních, rodinných a osobních důvodů jsem byla unavená, věčně nasraná, protivná osoba na pokraji totálního zhroucení. Pak se udály čtyři podstané změny - jedna rodinná, jedna profesní a dvě osobní a já odtajním dvě z nich, protože mohou být platné pro všechny, kteří to potřebují.

Profesní problém, který dokáže člověka totálně odrovnat, je obtížnost podnikání v nestabilních podmínkách. Je jedno, v jaké oblasti. Jenomže to, že ostatní jsou na tom stejně, člověku moc klidu nedodá. Co mě srovnalo, byl fakt, který jsem si konečně uvědomila a přijmula ho, a je to skutečnost, ne úplně ovlivnitelná námi - je možné, že se položíme, zkrachujeme, budeme muset podnikání ukončit, půjdeme do kytek.....je jedno, jak se to nazve. Svět se ale točit nepřestane a my kvůli tomu neumřeme... Profese je moc důležitá, ale není to celý náš život.

Původ jednoho z osobních zvratů je u mé kamarádky, jejíž život je velmi pestrý a velmi podivný ("taky šílená," říká manžel, "mnohem víc než ty"), se kterou občas "filosofujeme", a to velmi otevřeně. Ona je tou (a stejně tak já pro ni), které mohu svěřit i ty myšlenky, za které se před kýmkoliv jiným trochu stydím...
Tak ta mi jednoho dne darovala knížku, kterou si za 50 Kč koupila v Levných knihách pro zkrácení dlouhé chvíle při dojíždění vlakem do zaměstnání.

Příští rok o rok mladší s podtitulem biologické hodiny na cestě zpět (Chris Crowley & Henry S. Lodge).
Já už jsem na té cestě nějak podvědomě sama od sebe byla a žasla jsem, že to, co já právě prožívám, naprosto přesně, jen s biologickým vysvětlením, popisují autoři (jejich věk se pohybuje kolem sedmdesátky a píší ze své současné zkušenosti). A sdělují tam toho ještě mnohem víc. Moc hezky se to čte, je tam spousta konkrétních příkladů....

Podstatou cesty proti proudu času jsou pouhé tři zásady, které je snadné dodržovat, jakmile pocítíte jejich blahodárný účinek na váš organismus a na vaši psychiku:

1. Každodenní pohyb, přičemž je jeho intenzita pro každého jiná. Tomu, kdo dosud nedělal nic, stačí zpočátku 20 min procházka. Jakmile člověk toto zvládne, tělo si samo řekne o nášup, těší se na něj a člověk mu ho rád dopřeje... Hýbat se ne primárně kvůli hubnutí, ale kvůli posílení organismu (svalů, kloubů, kostí, dýchacího systému, srdce...), kvůli dobré náladě...
Tehdy před 16 měsíci jsem se do toho obula s velkou chutí a opravdu jsem KAŽDÝ DEN dělala nejmíň 45 minut NĚCO (rázná procházka se psy, nejlépe do kopce, in-liny cca 10 km, plavání od 5.45 do 6.15 1 km, kolo min 20 km, cvičení podle DVD, 1x týdně power jóga, 1x týdně klasická jóga, sem tam bowling, v zimě lyže). Samozřejmě, že se občas něco zadrhlo, co moji aktivitu narušilo, ale netěšilo mě to. Naopak - chybělo mi to. A to o těch vyplavených endorfinech po fyzické aktivitě, to je stoprocentní pravda Usmívající se.
Pak jsem šla v lednu na ortopedickou operaci a dodnes ještě nejsem v tom tempu jako tenkrát, ale blížím se k němu.
Moje kondice prudce stoupla, nezadýchávám se, užívám si běžky (dřív jsem se kvůli špatné fyzičce trápila), zpevnily moje svaly, i když na nich je pořád taková zbytečná měkká povrchová vrstva S vyplazeným jazykem a ta se drží zuby nehty..., nebolí mě záda (většinou), ohnu se bez hekání kam až potřebuji, dokonce jsem pocítila touhu pohnout se rychleji než rychlou chůzí, čili běžet (35 let jsem nic takového neudělala)....nemachruju, nejsem žádný výkonnostní soutěživý sportovec. Srovnávám se jen sama se sebou před a teď...

2. Nejíst nesmysly - to není žádná dieta. Asi už jste taky slyšely o těch doporučeních, když si zájemce o zhubnutí nechá udělat rozbor svého stravování a s otevřenou pusou poslouchá výklad dietologa o tom, že nejí moc, ale naopak málo, že je podvyživený. V tom smyslu, že toho sice sní dost, ale tělo přesto živoří, protože nedostává tu správnou potravu. Dostává jen zbytečně kalorický balast. Tak tedy - jíst pravidelně, v malých dávkách a pestře. A pít! Jak jednoduché.
Já jsem dost žrout a hlavně gurmán. Ráda jím, a to dobře připravená jídla. Nejsem mlsná, jím v podstatě všechno, dokážu si pochutnat na čemkoliv od chleba s máslem po domácí moučníky. Co nemám ráda, to je šlehačka, zákusky, zmrzlina, čokoláda...Dnes si ale v pohodě bez slin kanoucích z pusy dokážu odříct cokoliv bez pocitu křivdy Usmívající se. Nikdy bych nevěřila, že mi k obědu stačí 2 knedlíky, když naprosto normální porce bývala nejmíň 4, že i samotné rajče budu považovat za svačinu rovnocennou krajíci chleba s máslem, salámem a tím rajčetem jako ozdobou, že vydržím za úplňku či za novoluní jeden den jen o pití a ovoci nebo zelenině....fakt žasnu, že toto je vůbec u mě možné, že nemám pocit hladu. To ale bohužel neznamená, že se tak stravuju pořád a furt Usmívající se Znamená to pouze to, že to jde, když se chce, ale taky to, že když se věci sejdou, přiřítím se odněkud hladová jako vlk, spráskám na co přijdu bez jakékoli kontroly množství a kombinace a - pak je mi blbě a těžkoNerozhodný A to je dobře. Alespoň vidím, že když jím, jak mám, je mi fajn.
Taky jsem na sobě zažila a pochopila, co to znamená "nastartovat metabolismus", jak říkají ti poradci přes výživu. Opravdu to funguje tak, že pokud vyvíjím nějakou vydatnou fyzickou aktivitu, při které moje tělo fakt maká až se potím....tak potom tělo spaluje jako divé ještě několik hodin poté. No a když ty aktivity provozuji každý den, metabolismus jede pěkně rychle. A kila jdou samozřejmě dolů. A bez hladovění, dokonce zvesela (díky těm endorfinům). A to nemluvím o tom uspokojení z proměny vlastní postavy....z nových oblečků v šatníku, které jsem si "musela" pořídit, když mi ty starší jsou velké....

3. Mít radost ze života - to zahrnuje odvahu začínat s něčím novým, těšit se z obyčejností, zkusit cokoli nového, na co máme chuť, bořit zábrany uvnitř sebe..., navazovat hovor, pokud se nám chce a naopak kašlat na konvence, když něco dělat, tak proto, že chci a ne že se to má a očekává, rozdávat úsměvy (to mi moc nejde, odjakživa vyhlížím jako bubák - prý přísně a smutně) a mluvit a myslet pozitivně, nezačínat každou druhou větu negací.
Zdá se mi, že u mě ta radost přímo vyplynula z těch prvních dvou bodů. Moje rozpoložení nezávisí na počasí, na Tv programu, na politických aférách, na ročním období, na množství práce, ale jen a jen na tom, jestli mám na ten který den nějaký program (a to mám vždycky, spíš mi čas chybí) a pokud nemám, i lenošení si užívám.
Náladu mi ale spolehlivě kazí permanentní otrávenost některých mých bližních. Ať už pubertální nebo preseniorská Mrkající Většinou se mnou "moje radosti" nikdo nesdílí. To se nedá nikomu poradit ani naorganizovat. Někdy se k mé aktivitě někdo přidá, častěji ne. Ale prospěch z mé spokojenosti mají. Komanduju je mnohem míň než dřív. Ne proto, že by pro ně nebyla práce, že by nebylo za co je plísnit, ale mně už se nechce kazit si tím den. A tak nejčastěji sama - já sama. Myslím, že mít rád sebe sama a užívat si svou vlastní společnost, je to nejdůležitjší. Pak to jde i s ostatními radostně.

Pokud jste dočetli až sem, nejspíš si řeknete - takových knih plných rad a doporučení je....jedna jako druhá, tato je jen další z nich.
I já si to myslím. Jenomže tuhle mám zažitou, vtrhla mi do života až poté, co jsem se já nějak instinktivně na tu cestu zpět vydala a jen mi rozšířila teoretické základy a ukázala ještě víc...

A to ÚPLNĚ NEJ- , co jsem jen nějak podvědomě tušila, ale nedala tomu konkrétní formu, je toto.
Následující grafy ukazují možné způsoby stárnutí:

1. Každý stárne a "normální stárnutí" je zlé a hlavně bolestivé. Nepříjemné projevy se stupňují asi tak od 50. roku věku až do smrti. Stárnutí a s ním ubývání sil a přibývání problémů a závislosti na druhých je dlouhé.


2.Stárnout se dá ale taky podle jiného grafu, pokud se o to přičiníme tím, že si tuto skutečnost včas uvědomíme a naučíme se dodržovat zásady pohyb - strava - radost ze života.
V tom případě je křivka stárnutí víceméně rovná, svažuje se jen velmi pozvolna a pak se náhle zlomí a je konec. Konec, který ani moc nebolel.


3. V ideálním případě může nastat i toto.
Jakmile se ztotožníme s novými životními zásadami, naše kondice bez ohledu na věk dokonce stoupne a fyzický stav těla se vylepší, pak vše pokračuje podle křivky č. 2.


Já jsem si rozhodně vybrala (i proto, že mám v paměti odstrašující příklad mé mámy) křivku č. 2 (a v loňském roce jsem rozhodně jela po křivce č. 3, teď už po dvojce).

Není pravda, že to nejde, protože mě bolí to a ono, protože na to nemám čas, protože mám moc starostí.... Každý si začne na své startovní čáře, s nikým nezávodí, vše směřuje jen k sobě.
Nejdůležitější ze všeho je totiž starat se sám o sebe. Když jsem v pořádku já, teprve potom může být v pořádku i vše ostatní, co má se mnou souvislost (včetně vztahů s dětmi, sexu, vyrovnanosti, životní odvahy...).

Tak.
Nevím, jestli jsem se vymáčkla srozumitelně.
Je mi jasné, že zkušenost je nepřenosná, ale přesto mi to nedalo....
Je-li mezi mými čtenáři někdo, kdo se cítí jako já před 16 měsíci, moc bych mu přála zakusit tu proměnu.

A ještě něco. Mějte se rádi!
Teď nemyslím navzájem (což taky není k zahození), ale sami sebe mějte rádi.

P.S.: Někdy se mi zdá, že se věci dějou "tak jak mají", že jedna událost přivolává jinou...a tak zatímco já už jsem si delší dobu rovnala v hlavě, co a jak vyvoslit, přimotala se mi pod ruku fajn knížka s podobným obsahem. O té se taky brzy rozepíšu. Abych si dojmy z ní uložila neb mám úděsnou sklerózu Nerozhodný





 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 21. října 2012 v 22:20 | Reagovat

To mi mluvíš opět z duše. Nechci se opakovat co jsem ti psal do komentáře v minulém článku, jsem na tom podobně, tak jen dodám, obklopovat se stejně "mladými" lidmi, aby tě ti "staří" nesráželi do toho svého stáří.
Ovšem nejlepší jsou úplně mladí, v mém případě mladé holky. Najdi si taky mladého přítele. :D

2 Dana Dana | E-mail | 22. října 2012 v 7:56 | Reagovat

Jo ! Jo! JO ! Souhlas.
Mě taky baví  spolužák v němčině o 10 let mladší...možná i opačně, ale to je jasný , že je to JEN TAK, ale bezva.

3 VendyW VendyW | E-mail | Web | 22. října 2012 v 8:12 | Reagovat

Hu....no zajímavé to je, já bych n tohle potřebovala někoho kdo by mne u toho držel, sama se k ničemu nedokážu krom toho chození se psy i když ne každodenní, totiž dokopat. Neumím být důsledná a dodržovat tu pravidelnost a jak jednou něco neudělám, už se těžko ktomu vrátím...a moc dobře vím, že bychto potřebovala.

4 Ježurka Ježurka | Web | 22. října 2012 v 12:51 | Reagovat

Krásně jsi se do toho pustila, moc ti fandím! Já se stravuji pravidelně, málo, ale sním vše moc s chutí a to asi taky není to pravé ořechové. Procházky jsou denně po nákupech až do bolesti (dnes přes), protože nemáme auto a raduji se opravdu z každé maličkosti. Kila sice nejdou dolů, ale ani nahoru. Ty jsi to vzala včas za správný konec a to ti moc přeji!

5 pizlik1 pizlik1 | E-mail | Web | 22. října 2012 v 14:51 | Reagovat

Zcela s tebou souhlasím. Já, když nic nedělám, jsem šíleně unavená a protivná.
Podle odborníků nový pohled na svět začíná kolem třiatřicátého roku života. Můj život zase  ovlivnila kniha "Miluj svůj život." Do té doby jsem žila tak, že jsem se už dopředu všeho bála a snad jsem si tím i přivolávala problémy a potíže. Podobných knih jsem přečetla spoustu, některé se mi líbily víc, některé vůbec, ale tahle byla úplně první, co ovlivnila můj život.  Potom jsem ji darovala své kamarádce, protože jsem ji už nepotřebovala.

6 Intuice Intuice | E-mail | Web | 22. října 2012 v 20:11 | Reagovat

Bezvadný článek! Jsi mi velkou inspirací! Sama v podobném duchu bojuji, chvilku jsem níže, chvilku výše. Ale jak vidím, stejné problémy mají i jiní lidé a hned je člověku líp, že v tom není sám. Za článek dávám jedna s velkou hvězdou! :-)

7 Katka Katka | 22. října 2012 v 20:57 | Reagovat

[1]: Všimla jsem si v komentářích, že se mladým líbíš a nedivím se.
Rada dobrá, akorát výchozí pozici nemáme stejnou :)

[2]: Patří ti to, Danuško = zasloužíš si to. A děkuju za komentář.

[3]: Taky znám, jak je to těžké. V tom mi opravdu pomohla ta knížka.

[4]: Myslím, že opak je pravdou. Jíst se má s chutí. Když už něco dělat, tak pořádně. Myslím, že i ty víš, co a jak. Jen s tím PŘES bolest si dej pozor.

[5]: Už ji mám rezervovanou v knihovně :) Já tu svoji asi nedaruju. Půjčila bych, ale trochu bych se o ni bála.

[6]: Moc děkuju a držím palce.

8 Maruška-Fukčarinka Maruška-Fukčarinka | Web | 23. října 2012 v 17:25 | Reagovat

Paráda, titul mám napsaný. Já se ráno na sebe do zrcadla usměju, mám ráda tu holku co tam na mě z toho zrcadla kouká. Je milá i rozježená, po ránu mnohdy tak nějak nic moc, než rozjede den na plné pecky. Jen nevím, proč se občas můj muž lekne jak na něj zavolám dobré ráno. Spíme každý ve svém pokoji a scházíme se u snídaně, kterou nachystá ten, kdo dřív vstane. Zas tu tlachám, chtěla jsem zde napsat, že já se ráda mám, dovedu se smát a nedělat si problém z různých tělesných nedostatků, či přebytků. Mám se ráda a jsem ráda za to, že žiju. Snažím se žít naplno a pobízet okolí k žití podobnému.

9 Vendy Vendy | E-mail | Web | 23. října 2012 v 21:35 | Reagovat

Já ti to moc moc přeju, protože každý má dostat šanci žít svůj život podle svého, a ne podle přání druhých. Možná že ta knížka přišla do tvých rukou v pravý čas, číst ji o několik let dřív, tak tě třeba neosloví.
A ve všech argumentech máš pravdu, když něco děláš s chutí, cítíš se líp.
Navíc, když vidíš i ty pozitivní výsledky, jeko zlepšení nálady, lepší fyzička a taky kila dolů...
[4]: Ježurko, taky bych se přidala s radou, abys moc přes bolest nešla. Bolest taky můžeš brát jako výstražný signál, že jako už dost.

10 Katka Katka | 24. října 2012 v 21:53 | Reagovat

[9]:Možná že ta knížka přišla do tvých rukou v pravý čas - URČITĚ

11 Anička Anička | E-mail | 9. prosince 2012 v 8:01 | Reagovat

Ahoj,pročítám tvoje články a jsem nadšená,také jsem změnila životní styl a jsem spokojená,manžel mě podporuje a okolí ať si myslí co chce.Kolikrát mám chuť napsat něco a ráda fotím,zatím jsem nenašla odvahu.Měj se krásně  a jdu si číst dál.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama