Tenistkou (už) ne

18. listopadu 2012 v 20:14 | Katka |  Jen tak
Čím vším už nikdy nebudu? Ačkoliv bych chtěla?
lékařkou, potapěčkou, horolezkyní, trampkou, jezdkyní na koni
ani tenistkou
ani golfistkou
ani tanečnicí

Je nekonečně mnoho rolí, které už nikdy nedostanu. To je jasné. A vůbec mi to nevadí, že nevyzkouším profesi učitelky či bankovní úřednice, že nebudu členkou fotbalového týmu ani nevyniknu jako krasobruslařka....

Ale trampkou jsem být chtěla. Hodně moc. Vždycky jsem byla romantická, trošku sportovně a trošku dobrodužně založená. Měla jsem i příležitosti. Proč jsem je nevyužila? Stačila vždy jedna mámina výchovná výstraha: "Chovej se tak, aby ses za sebe nemusela stydět. Podívej se na TU nebo TAMTU..." Přitom o nich věděla houby.... A tak mě odradila a otrávila už předem. Veškeré moje pseudotrampské zážitky pochází z letních táborů, vedených skutečnými trampy. Jenomže to bylo oficiální, pod hlavičkou PO SSM, a tak tam jsem mohla. Když jsem později byla stejnými lidmi pozvána na jejich srub, do jejich osady....dopadlo to, jak jsem popsala.

Horolezci a potapěči - ti mi taky učarovali. Jednou v životě jsme se s bráchou potápěli (jen na nádech) do potopené lodi v Chorvatsku a dnes mě mrazí při představě, že jsme tam taky mohli zůstat....kdybychom zapluli někam a pak netrefili... K horolezectví jsem se nedostala nikdy.

Lékařkou nebo i zdravotní sestrou jsem si přála být, ale když došlo k podávání přihlášek, naši řekli "tam by ses nedostala, vzpomeň si, co to dalo, než ses protlačila na gympl ..." a já to ani nezkusila. Nevím, jestli se tehdy mohly podat dvě přihlášky, myslím, že ne a tak jsem skončila na VŠZ. Tenkrát se tam začala přednášet i ekologie, našim se to zdálo perspektivní, mně se zemědělkou smířil můj zájem o botaniku....No, bylo to úúúplně jiné, ale nelituji. Vše se vyninulo k mé spokojenosti a už to jako ta zemědělka předělaná na účetní nějak doklepu...

Když se pár let ekonomicky celkem dařilo, slíbil tatínek dceři koně a svůj slib (bohužel) dodržel. Myslela jsem si, že budu jezdit i já. Asi nemám dost silnou vůli či co, ale jezdectví je nějak mimo schopnosti mého ztuhlého a zpohodlnělého těla....takže taky nic.

Letos v létě jsem dostala další ťafku, když nás rodiče vylákaly děti na tenisové kurty. Eliška s Ondrou, kteří měli raketu poprvé v ruce, se "chytli" hned a když se proti nim postavila nejstarší dcera s manželem, kteří hrají už delší dobu, byli schopni výměn, aniž by se ti lepší nudili. Manžel nás úplně šokoval. Jako téměř každý chlap po padesátce má rád své pohodlí a co nemusí, to nedělá. Heká i při chůzi ze schodů, když mu upadne něco na zem, raději to nevidí, aby se nemusel ohýbat a jeho milou společnicí je dlooouhá lžíce na boty ....a co se nestalo? - poprvé tenistou a on HRÁL. Hrál i za mě, za svou debl partnerku :) Moje působení na kurtu vypadalo asi tak, že jsem 10 minut čekala, až na mě něco půjde (tak dlouho proto, že většinu toho oběhal manžel neb já jsem se k ničemu neměla :), pak jsem to zkazila....a cyklus se opakoval....a přesto mě z toho bolel loketNerozhodný

Asi už to bude stářím Mrkající, že se zabývám takovými ptákovinami...
Taky je dlouhý nedělní večer a já se trochu nudím. Nejsem zvyklá sedět tak dlouho doma. Koukám na tenis a dokud to dobře nedopadne, nemám odvahu odejít, aby se ta moje energie, s kterou fandím, někam nevytratila....a přemýšlím o blbostech.

O tom, co všechno jsem mohla a nedělala a teď už je pozdě. Jsou to takové blbůstky, přesto v příštím životě (ve který sice nevěřím, ale v těchto případech o něm mluvím) určitě mnohé doženu. Budu cvičit na klavír, naučím se (ale dobře) nějaký cizí jazyk a budu se cíleně věnovat sportu....abych to všechno nemusela už podruhé dohánět jako " bláznivá stárnoucí ženská..."Smějící se

Jakpak to máte vy? Litujete něčeho, co jste mohli a nedělali? Ať už z nedostatku příležitosti či peněz a nebo vlastní pevné vůle? Copak si vy plánujete do "příštího života?"

TAK! JE TO TADY - KLUCI TO DOKÁZALI !!! GRATULUJI A DĚKUJI !!!


(Proč bych JÁ měla být tenistkou?Smějící seSmějící seSmějící se)


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Intuice Intuice | E-mail | Web | 18. listopadu 2012 v 22:50 | Reagovat

Tak si to hezky pamatuj, čím vším bys ráda byla, a v příštím životě můžeš tím být! :-)

2 Janka Janka | Web | 18. listopadu 2012 v 23:08 | Reagovat

Nějak začínáš bilancovat. A to je znak poněkud ne zrovna nejmladšího věku, neeee??? A zamýšlení se nad tím, že život utíká a já už to nestihnu???Vykašli se na to, co už nestihneš tě nemusí mrzet. Jsi tím, kým jsi a to, co děláš, děláš určitě dobře. Tolik aktivit, které tady vždy popisuješ by vydalo na tři jednotlivce. Tak coooo????

3 danielinama danielinama | Web | 19. listopadu 2012 v 7:53 | Reagovat

Prostě jsme ve věku, kdy se nějaké to "už" nabízí. Ale nemyslím si, že je čeho zase až tak potřeba litovat. Stihli jsme to co jsme stihli :-)

4 Katka Katka | 19. listopadu 2012 v 8:13 | Reagovat

[2]:[3]:  To není z mé strany lítost, to je spíš okřiknutí sebe sama - "co blbneš?"
Jasné je, že bude hůř - to až mě nic nebude lákat :)

5 babi Maňasová babi Maňasová | Web | 19. listopadu 2012 v 8:24 | Reagovat

Katko, tohle si taky někdy říkám - čím jsem mohla nebo chtěla být a co už určitě nestihnu. Ale pak si vždycky řeknu, že život mi zaplaťpánbůh nadělil vrchovatou míru dobrých věcí a jsem ráda, že jsem ho prožila tak, jak mi to asi bylo určeno. Přesto si na stará kolena "hraju" na některá povolání. V poslední době jsem si takhle hrála na reportérku při několika příležitostech a měla jsem srandu z toho, když jsem se se svým foťákem motala mezi opravdovými reportéry z novin a televize.

6 VendyW VendyW | E-mail | Web | 19. listopadu 2012 v 8:52 | Reagovat

Jo, jo, já to včera propásla, neb jsem netušila že to bue tak dlouhé a dala přednost formulím. Pak mi to ale nedalo a přepla zrovna ve chvíli když měl začít slavnostní ceremoniál. A zase jsem nevěděla ak to dopadlo. Bylo ticho v hale tak jsem si říkala že jsme to nakonec projeli. Ale pak když to začalo a hlasatel děkoval finalistům Španělům tak mi došlo že to máme v kapse a bylo mi hrozně fajn a strašně jsem těm klukům tu výhru přála. Vloni to ve Španělých nevyšlo tak letos jim to naši vrátili. A naprosto jsem věděla proč u té hymny jeden z nich i brečel....A že jsi nic z toho nestihla? No co, život nekončí a tak si ještě najdeš něco co můžeš dát a dáš to! Na tenis tu jsou opravdu jiní :D

7 Katka Katka | 19. listopadu 2012 v 9:12 | Reagovat

[5]: Ono to chce taky kus odvahy vrhnout se někam, kam moc nepatřím a fotit. Je to někdy fajn pocit, když se člověk překoná.

[6]: Škoda. Štěpánek fak BOJOVAL jako ten lev, kterého měl na triku. A pak jeho show na konci. Byl v transu, brečel, smál se, objímal své blízké a pak i ostatní, řval, skákal, dělal blbinky, k Berdychovi se hrozně hezky choval, roztrhl si triko (což mi přišlo vzhledem k jeho výkonu víc než symbolické) a nakonec v rozhovoru řekl lidem:"Radujte se, slavte...a mějte se rádi." Dnes se právě nad tímhle výrokem pozastavil na ČRo2 Ivan Hoffman - jak je to lidský, neobvyklý a hezký v dnešní době.

8 Jarka Jarka | Web | 19. listopadu 2012 v 9:13 | Reagovat

Ty jo Katko, tak takle jsem se nad sebou a svým životem ještě nezamýšlela, přestože už bych na to věk měla. Nějak ale beru život a vše co do něj přichází tak, jak to je. Co přichází ovlivním jen málo a co už je fuč, je prostě fuč. ;-)
Na tenis jsem se dívala střídavě, ale konec posledního zápasu jsem viděla a radovala se spolu s našimi. Bylo to báječný!

9 pavel pavel | E-mail | Web | 19. listopadu 2012 v 10:33 | Reagovat

Já miloval kolo a tak jsem chtěl dělat cyklistiku. Nakonec jsem chtěl jít na sochařství nebo malířství, ale otec mne z toho odradil, nechtěl mi platit studia, že to nemá budoucnost. Nakonec jsem se dal při studiu architektury na psaní... Teď jsem sice v Německu podle finančního úřadu vedenej jako spisovatel... ale Kundera nejsem. :D

10 Ježurka Ježurka | Web | 19. listopadu 2012 v 13:13 | Reagovat

To máš vše krásně srovnané! A víš, že já si ani nepamatuji, čím jsem chtěla nebo nechtěla být? Jediné, co si pamatuji je to, že jsem chtěla být novinářkou a ve škole mi říkali, abych na novinařinu šla. No, nešla a tak mi to už taky zůstane na ten příští život.

11 Katka Katka | 19. listopadu 2012 v 13:52 | Reagovat

[9]:[10]: Kdo ví, jak bychom dopadli, kdybychom se nenechali ovlivnit a zkusili to, co? Jestli bychom to zvládli nebo ne...

12 signoraa signoraa | Web | 19. listopadu 2012 v 14:02 | Reagovat

Sedím tu a už pěknou chvíli přemýšlím, čím vším jsem být mohla, či být chtěla. Pominu-li dětské sny a přání, vrátím se do roku 1968, kdy jsem chtěla studovat mou milovanou chemii na průmyslovce. "Vždyt' neumíš rýsovat a tu dvojku ti dávají z milosti, aby ti nekazili vyznamenání na vysvědčení.  Půjdeš na ekonomku." Po dvou letech jsem zjistila, že na chemické průmyslovce rýsování NENÍ!
Vystudovala jsem ekonomiku služeb, maturovala jsem mimo jiné z práva, které jsme měli 8 hodin týdně. V roce 1972 jsem byla přijata na právnickou fakultu UK. Pro mě splněný sen. Obrovskou radost pak vystřídalo zklamání, když mi maminkou bylo vysvětleno, že to nepřipadá v úvahu. Táta byl v té době dlouhodobě nemocný, sestra měla před sebou ještě dva roky na střední škole ... "maturita ti musí stačit!", bylo mi řečeno. Tehdy jsem se rozhodla, že odejdu z domova. S kamarádkou jsme se domluvily a šly bydlet na podnájem k tetě naší profesorky.
Do svého rodného města už jezdím 40 let pouze na návštěvu.
Asi to tak mělo být. Potěšilo mě však, když mi můj kamarád - právník, řekl, že ze mě mohla být skvělá právnička.
Místo toho jsem 40 let pracovala snad ve všech administrativních oborech. Vždy jsem však dodržovala větu, kterou mi kdysi dávno řekl táta: "Pracuj a konej tak, aby ses kdykoli mohla s čistým svědomím otočit a podívat se, co za tebou zůstalo."

13 Katka Katka | 19. listopadu 2012 v 14:19 | Reagovat

[12]: Ach, ti rodiče. Mysleli to dobře a my to cítili jako křivdu a omezení(i když jsme je chápali). Moje děti mají od nás rodičů daleko větší volnost a přesto jsou určitě v některých záležitostech taky přesvědčeny, že je brzdíme...
Děkuju za tvoje zamyšlení. Věta tvého táty mi připomněla větu mého dědy, na kterou si často vzpomenu a vidím ji před ssebou neb mi ji krasopisem napsal do památníku zeleným inkoustem:
Nezáviď - nepomlouvej - nezoufej.
Přej - pracuj - doufej.

14 děda tik tak děda tik tak | Web | 19. listopadu 2012 v 17:17 | Reagovat

"Být člověkem znamená nejasně cítit, že v každém je něco ze všech a ve všech něco z každého"

15 Maruška-Fukčarinka Maruška-Fukčarinka | Web | 19. listopadu 2012 v 19:25 | Reagovat

Jo kdeže loňské sněhy jsou, a kdyby loňské. Já chtěla moc a moc studovat, ale rodiče měli jiný názor. Brácha musel se vyučit, peněz nebylo a tak šupajdá pracovat a vylepšovat rodinný rozpočet. Brách z učiliště vyhodili a já, já přece ač jedničkářka musela pracovat. Taky jsem se brzo proto vdala a byla tak oprostěna od rodiny, co mě nenechala studovat. Ó jak jsem si naběhla, v manželství nespokojená, v práci velmi spokojená -kurs pedagogického minima a samostudium - učila jsem v MŠ. Dokonce z pajdáku chodily ke mě studentky na náslechy. Pak rozvod a několik profesí pro víc peněz v nepřetržitém provoze, čím vším jsem byla vše jsem měla ráda, ke všemu pozitivum. Několik kursů, školení a práce v laboratoři, pak skladě a expedici tam vedoucí. O ty roky snažení a převědčení, že na to mám, že to zvládnu. A  měla jsem a k tomu ještě prima muže, co často pomůže. A nyní, nyní už to znáš, jsem svá, spokojená akční a co bych chtěla být až pak v tom druhém životě?
Tak asi vílou, která by pomáhala plnit sny těm co by chtěli a nemohou ....
A občas bych dala ťafku těm co by rozhodli tak jak moji rodiče ....

16 Katka Katka | 19. listopadu 2012 v 19:35 | Reagovat

[15]: Moje milá Fukčarinko, moc děkuju za takové pěkné poeticky podané vyznání. Už tvého blogu je vidět, že umíš mít radost nezávisle na situaci. Nebo že si tu situaci umíš přizpůsobit tak, abys z ní mohla mít radost. To je velký dar :)
U věty "A měla jsem a k tomu ještě prima muže, co často (po)může" ve mně trochu hrklo, co bude :)
S rodiči bývá vždycky potíž. Naše děti by asi řekly, že i s námi, i když se snažíme nedělat stejné chyby, jaké dělali naši rodiče, tak nejspíš napácháme zase jiné.
Já jsem to všechno původně myslela tak, že dokud je člověk mladý, zdá se mu, co má času a plýtvá energií nebo zahálí....nevyužije možnosti....a později lituje....

17 Katka Katka | 19. listopadu 2012 v 19:46 | Reagovat

[14]: To je pravda. S tím, jak to zapadá do dnešního mého článku, bych potřebovala trochu poradit :) Jak jsi to myslel.

18 Miloš Miloš | Web | 20. listopadu 2012 v 17:36 | Reagovat

Katko, zbytečně ze sebe děláš nesportovce, kdo by zvládl ty cykloturistické dávky jako ty v Chorvatsku? Jedině Ilona-pižlík1.

Mně se splnilo celkem všechno, co jsem si přál, přesto jedna věc mně teď chybí, být mladší. To se však bohužel změnit nedá.

19 pizlik1 pizlik1 | E-mail | Web | 22. listopadu 2012 v 17:13 | Reagovat

Mě mrzí to, že jsem se vším začala pozdě. Jako bych přicházela na některé věci o hodně let později, než moji vrstevníci.  Až teprve teď na stará kolena si říkám, co jsem všechno mohla dokázat. Ale asi to tak mělo být. Jestli se ještě někdy příště narodím, chtěla bych pokračovat, kde jsem skončila. Jenže je problém, zda si to budu  pamatovat a zda nebudu dělat stále stejné chyby.
A co mě nejvíc mrzí je to, že nedokážu žít tak, aby mě lidi brali takovou, jaká jsem, to znamená mít odvahu žít vůči sobě pravdivý život, nikoliv život, který ode mne očekávají ostatní. K tomu jsem se ještě nedopracovala.

20 Katka Katka | 22. listopadu 2012 v 18:35 | Reagovat

[19]: Tak to máme podobně. Nedá se říct, že lituju, ale bavilo by mě mnohé, co už nejde....
Myslíš tím, že se přemáháš a snažíš se žít podle jejich očekávání? To se mi, jak tě jen tak přes blog vidím, nezdá.
Já to taky vnímám, že nejsem zrovna podle norem, ale ani se o to nesnažím. V mém okolí norma pro mou věkovou kategorii je sedět na zadku a kecat a baštit. Skoro všechno, co dělám já (kromě holé domácnosti) - je hodnoceno slovy "ona je blázen" nebo "a to tě baví?" Tím pádem já se vyžívám jen s pár nejbližšíma a hodně sama. Nedokážu v normě jezdit hromadně do aquaparku, hromadně na aerobik, hromadně na opékačku, podrbat před krámem a cestou na poštu....:( brrr!

21 pizlik1 pizlik1 | E-mail | Web | 22. listopadu 2012 v 20:07 | Reagovat

[20]:Je pravda, že už jsem udělala docela slušný pokrok, ale stejně to ještě není ono. Pořád se někdy ohlížím, zda jsem se správně zachovala nebo ne, ale v mnoha věcech si jdu za svým, třebaže na mě pohlížejí všichni jako na šílence. Jsme si v mnohém podobné.

22 Jitka Jitka | Web | 22. listopadu 2012 v 21:35 | Reagovat

Děvče, do ničeho se nenuť, bez sportu se dá docela dobře žít. Já jsem toho důkazem.I když, mít možnost rajtovat koně,to bych brala. To je můj dětský, nesplněný sen, ale v příštím životě s tím určitě něco udělám.

23 Katka Katka | Web | 22. listopadu 2012 v 21:36 | Reagovat

Tak držím palce. Já se držím sice vyčtené, ale pro mě pravdivé zásady: máš právo udělat cokoliv, nejsi povinna své jednání vysvětlovat, ale musíš být připravena za něj nést následky.

24 Katka Katka | Web | 22. listopadu 2012 v 21:39 | Reagovat

[22]: Zatím nechci žít bez přiměřeného sportu. Moc mě to těší. Každému podle jeho gusta. Jen žít - ne hnít :) To druhé se nám blogerkám nestává :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama