Prosinec 2012

Líbí?

30. prosince 2012 v 19:40 | Katka |  Jen tak
Líbí se vám tyhle dvě písničky z posledního alba Lucie Bílé?
Tak já vím, že tomu, kdo ji nemusí NE, stejně jako mě zase neberou ty Kájovy vánoční Mrkající
Tak schválně - anketa.



Spolu a mlčky

30. prosince 2012 v 17:07 | Katka |  Jen tak
"Někteří chlapi jsou všichni stejní," bude možná znít komentář leckteré z vás.
Tak posuďte, s kým jsem dnes byla na tůře. Nebyl to ten váš? Ne, byl to ten můj.
S tím, jak se nachyluje rok, potkává ho téměř každoročně prudká změna nálady.

Někdy jsem to za třicet společně prožitých vánoc způsobila já, pravda. To když do mě narazil sněžný pluh a zohýbal řízení, když jsem poslechla a myla (podle mého čistý) plastový sud, an mi spadnul a 48 hodin před Štědrým dnem poškodil ventily topení, když jsem neuměla sama zabít kapra, když jsem ho nevítala s jásotem přišedšího k vánoční večeři o slabé dvě hodiny později než bylo domluveno a v náladě spíš silvestrovské než štědrovečerní. No tak to kajícně uznávám, že jsem jeho zarputilé mlčení zavinila. Ale letos jsem opravdu byla hodná. Jak jinak bych mohla dostat tolik hezkých dárků? Tak fakt nevím...

Přesto jsme dnešní asi patnáctikilometrovou svým způsobem nádhernou procházku spojenou s obědem absolvovali v téměř absolutním mlčení. Naštěstí už jsem konečně pochopila, že lepší už to nebude a kupodivu jsem neupadala do deprese. Chvílemi se mi spíš chtělo smát, to když jsem si uvědomila, že za celou cestu ON dobrovolně promluvil asi na tři za plotem štěkající psy a jednou, když se pustil za mnou neb myslel, že jsem odbočila a já šla zatím čůrat a on se, chudák, lekl. Na moje pokusy odpovídal slabikou "hmmm" a sám si pofrflával "chm" (krátce a nespokojěně) nebo "mmm" (dlouze a jakoby spokojeně). No a když jsem se na nás dva blbce sedící u stolu v promrzlém sálu hospody, čekající na servírku, brady podepřené a hlavy otočené zásadně od sebe, abychom se na sebe nemuseli zblízka dívat....měla jsem fakt co dělat, abych udržela dekórum.

A teď posuďte, jak jsme hloupí, když jsme takovouhle krásu nesdíleli...

První postupový bod, nad naší obcí, usedlost U Světíků. Proč se tak jmenuje? Na to se jednou zeptám....


Cestou stále do kopce. Manžel nechce být focen, ale jak to udělat, když kráčí a kráčí, nekouká, co se děje kolem...
To bylo ještě slunečno.


Cíl je ještě daleko - tam, pod tou žlutou tečkou


U Celbova kříže je ještě smírčí kříž, který byl nalezen a vykopán při opravě tohoto místa.


Poté, co jsme dorazili do obce Kohoutov, měli jsme podle mapy pokračovat podle zelené turistické značky. V reálu ta značka ale byla modrá, posléze to někdo vyřešil šalamounsky. Nesnáším změny dobrého a tradičního na moderní a zmatené.


Přírodní zajímavosti - choroše, kterého ptáčka vystěhovali sršni z budky?, buk nikdy neumírá?


Myslivecké zátiší


o 2 km a několik desítek výškových metrů dál další


Cestou




Vlčí hora na dohled - Tv zesilovač a paraboly operátorů


Osada U vlčí hory - to se nedá nezveřejnit, i když už to tu jednou bylo.


A ještě detaily


Cestou k obědu jsem se ještě zdržela u dřevařů - kobylka už odpočívala celá zpocená po práci - neuvázaná, klidná


Valach byl v pilné práci. Musela jsem stát a obdivovat perfektní souhru obou - koně i dřevaře. Na čtyři střídající se pokyny "hy - pr - hot - čehy" valášek tancoval krátkými krůčky vždy přesně tam a přesně tak daleko, jak bylo třeba. Ani krůček špatným směrem, ani kousíček navíc....


Zde si neodpustím jedovatou poznámku - shora uvedené povely doplňovalo, když jsem ještě nebyla v dohledu, hojné "kurrrrva!"S vyplazeným jazykem Přesto to byl koncert.

Po obědě, který byl sice chutný, ale trochu nám mrznul na talíři neb kuřáci si sedí v teple a nekuřáci (asi za trest) v místnosti, kterou mohou směle používat místo lednice, jsme už mazali co nejrychleji směr domů, protože už bylo mlhavo a nevlídno, moje "supersportovní" bunda se ukázala být silně neprodyšnou a tudíž po ní zevnitř stékal můj pot...

Ale čekalo mě ještě jedno překvapení -
toto jsem našlaUsmívající se


Parůžky miluju a vždycky jsem si přála nějaký najít. A tak věřím, že to je poselství, že se blýská na lepší (partnerské) časy. Třeba v tom novém roce.

Tak ať se na krásné časy blýská i vám - mým návštěvníkům!!!

P.S.: Bylo to dlouhé. Kdo došel až sem, má za sebou spolu se mnou nejmíň 15 km. Taky vás tak bolí nohy jako mě? Mrkající

Díky VendyW

29. prosince 2012 v 11:52 | Katka |  Řeči se vedou...
VendyW není ráda, když je nemocná, že je ještě stále nemocná, nemá ráda nemocnice.... Ještě horší by to měla v Rusku, protože tam by "zabalela" a možná by musela do "balnice" a tam to, jak slyšíme už v těch cizích slovech, bolí.
Asi neznám člověka, který by to měl jinak.

VendyW mi tím přihrála téma do mé (chudičké) rubriky, kde se zabývám takovými "objevy" jako jsou vtipné slovní hříčky, původ slov a slovních spojení tak, jak mě občas něco trkne nebo mi přispějete ať vědomě nebo mimovolně vy. Přiznám se, že jsem byla trochu napnutá, jak bude autorka pokračovat, jak téma nemoc(-nice) uchopí, jak ho bude rozvádět. Protože se vydala jiným směrem, mohu se já pustit do "bádání" o významu a původu slova nemoc a o tom, proč mi nemoc vadí.

Stihne-li nás nějaká nemoc, znamená to ne-moci, být ne-mocný.


Být ne-mocná znamená nebýt mocná, což mě netrápí. Z jiného pohledu být ne-mocná rovná se ne-schopná, ne-aktivní, čili ne-moci dělat to, co obvykle dělám, co chci dělat, co bych ráda dělala. A takový stav nemám ráda.
Nemám ho ráda v době, kdy jsem nemocná. Tehdy nemůžu běžné věci, nejčastěji ty, které vyžadují větší výdej fyzických sil. Každý asi zná, že zatímco šetří síly, aby tělo mělo dostatek energie pro boj s běžnými neduhy, jako jsou virózy, bakteriózy....se po pár dnech cítí čím dál hůř, protože ho začne bolet to, co dosud nebolelo. Třeba klouby, kterými je potřeba pořád hýbat a kroutit, aby nezatuhly....

Pak jsou ale záležitosti, kde bychom něco rádi, něco nás láká, moc po tom toužíme a přesto ne-můžeme. A to nejsme ne-mocní. Leda tak bez-mocní proti nereálným a nerealizovatelným představám a lákadlům.
To mě taky občas potkává. Na něco se těším, jsem do něčeho celá divá a ono to NE a NE a nejde. Zprvu to zkouším z jedné strany, z další a další, vztekám se..., což vypadá někdy jako trapné pokusy rozmazleného svéhlavého děcka.


Pak konečně pochopím, že nebude po mém, byť bych stokrát chtěla a upadnu do smutku a rezignace....no a pak se to nějak ustálí, protože nejsem vše-mocná.

Výjimečně se stane i to, že se se situací smířím a dokonce si jí užívám tak, jak to je a jsem za to vděčná.

Jako šafránu

28. prosince 2012 v 21:21 | Katka |  Jen tak
je společných procházek s Eliškou.
Dnes se to podařilo. Vzaly jsme Gora a obešly kus okruhu, který jezdíváme v Záboří na běžkách. Bylo krátce po patnácté hodině a slunce už bylo hodně nízko. Na tuhle krásnou chalupu ale ještě stačilo.


Krtci nespí (u nás taky řádí)


Jakmile Goro objevil kus zledovatělého sněhu - neodolal (já vím, že ho takhle fotím pořád, ale taky neodolám :)). Že je tak červený, za to můžou zdejší půdy červenky


Když usoudil, že už toho bylo dost, vydal se dál cestou ledovou


Slunce rychle zacházelo a my měly před sebou ještě kus cesty.


Nebála jsem se, že zabloudíme, ale že si nás myslivec splete se srnou....posedů je zde habaděj. Myslivci ale dnes nečíhali, a tak jsme ve zdraví došly zpět k autu, které jsme měly zaparkované přímo u oblíbené hospůdky. Zabahněného Gora jsme zakapotovaly v kufru, kde si rád schrupnul na své dece. Ani nedutal.
My jsme si daly čaj a horkou hrušku a taky specialitu paní hospodské masovou směs s bramborovými dukátky.

A pak už byl čas, abychom vyzvedly Ondru na nádraží. Cestou domů mě potkala opravdu kuriózní příhoda, jakou jsem nezažila ještě nikdy a doufám, že už ani nezažiju. Jedu potmě po široké rovné silnici. Z vedlejší vyjíždí auto, dlouho před tím vidím, že se v křižovatce nějak šmrdolí a on mi nedal přednost, vybatolil se tempem hlemýždím a v cestě po hlavní pokračoval v protisměru, tedy mně naproti. Objela jsem ho tedy jako překážku, ale s malou dušičkou. Netušila jsem, jestli se on právě v tu chvíli nezačne vracet do svého pruhu. Naštěstí jeho natvrdlost ještě chvíli trvala a tak jsme se nesčuchli.

Pokud bude následující víkend stejně slunečný jako dnešek, vypravím se v neděli na delší tůru.
Vlastně jinak. Pokud nebude lejt,..................................... -------------------"--------------------------
Nejspíš ale sama. Tolik štěstí by E nemusela vydržet a na Gora by to bylo moc dlouhé a chybělo by mu zázemí auta, které nemám v plánu použít.
Uvidím, co z mých plánů zbude. :)

Byl a už není

28. prosince 2012 v 6:20 | Katka |  Jen tak
Maximální nához při bowlingu je 300. Při normálním systému hry je to výsledek, kterého dosahují skoro výhradně jen hráči, používající excentrickou kouli. Jejich hod vypadá po celou dráhu jako že už už spadne do žlábku a v posledním úseku se koule stočí a trefí kuželky přesně do místa, kam je to žádoucí, tedy do levé nebo pravé kapsy (podle toho, zda je hráč levák nebo pravák) a ty jdou dolů všechny. Má to jeden háček - musí se to umět Mrkající
Podstatou podivuhodného chování koule je umístění těžiště koule mimo střed a systém mazání dráhy. Tím, že dráha je namazána a prostor před koulemi ne a tím, že hráč dá kouli určitou přesnou rotaci, se stane, že koule na rozhraní mazaného a suchého změní směr.

Herní systém NOTAP umožňuje, že třístovku nahraje i rovinář. Podstata systému je v tom, že např. při sedmičkovém se shození sedmi kuželek prvním hodem počítá za deset, čili strike, při osmičkom osm = deset, atd.
Tenhle systém (podle mého názoru) kazí hráče, protože ho nenutí dohazovat, ale je to zábavné. A ani tak to není jednoduché.

Včera jsme byli na historicky posledním notapovém turnaji zvaném UZENÁŘ (systémem 1x7, 2x8, 2x9, 1x10). Prý posledním. Posledních už bylo několik, ale tentokrát to vypadá, že opravdu nastala konečná. Herna mění majitele, je otázkou, zda nový bude vůbec něco pořádat a pokud, tak bez uzených cen, které se právě zde získávaly. Hlavní organizátor soutěže byl krom jiného i výrobce výborného uzeného a klobás, kterými jsme se v rámci startovného mohli občerstvovat. Po vyhlášení výsledků pak probíhalo losování o několik dobře vyuzených cen útěchy, a tak to bylo vždy napínavé až do konce. No a původce uzených dobrot se prý s novým majitelem nedohodl, navíc se posouvá kamsi severněji a šlus....konec uzeného, konec specifické party hráčů z okruhu Jičín - Jaroměř - Náchod - HK...., kteří se zde scházeli.... Přesuneme se jinam, budeme se sem tam potkávat jinde, ale s některými se třeba už neuvidíme nikdy.
Škoda.
Z posledního uzeného večera jsem si přivezla taky kousek a manžel čokoládu za 5. místo. Moje hra byla opět nahoru - dolů. Do každého turnaje jdu s pocitem, že dnes se stane zázrak, udržím svou psychiku, moje výkony budou vyrovnané....a....
Zase ne. Dohráno a já mám zase pocit, že TEĎ kdybych pokračovala, bych to dala Smějící se. Tak příště, no...
Nakonec 9. místo z 21 hráčů není ostuda, odpovídá to mé výkonnosti ..... ale jednou .... jednou bude líp!!!

Cestou zpět jsem neodolala a pořídila tyto rozmazané záběry. Tak krásné osvětlení jsem dosud viděla jen u sousedů za jižní hranicí


Terapie :)

26. prosince 2012 v 16:03 | Katka |  Jen tak
20. 12. jsem od Elišky chytla virózu. Tradiční průběh - první den pálení nosohltanu, druhý den začátek rýmy a bolest hlavy, třetí den suchý kašel, čtvrtý den začátek odkašlávání. K tomu samozřejmě krátký dech. Naštěstí bez horeček a bolestí kloubů.

Léčba taky tradiční - první den paralen a pak už nic. Jednak jsem na sebe lempl, kterej nedokáže něco brát pravidelně, jednak to asi není tak hrozné, aby mě to donutilo. Takže jen smrkám a (s odpuštěním) chrchlám. Ale to fest!

Má ten Garfield pravdu - při rýmě je člověk "jak pitomý"


Dnes jsem po dlouhém rozmýšlení, jestli vyhovět své touze nebo poslechnout rozum, zvolila v duchu známé pravdy co tě nezabije - to tě posílí podivnou "léčbu." Sjezdovkami.

Krajinou, která vypadá spíš jako předjarní než zimní, při teplotě 4 st. C jsme dojeli do Deštné v Orlických horách.
Sjezdovky upravené, sněhu, ale technického, dostatek, ale zdálo se mi, že během dopoledne mizí před očima. Jakpak ne, když se teplota vyšplhala až na 6,5 st. C. To člověk žasne, že se vůbec ještě lyžuje. Samozřejmě šlo o sníh technický, který se prý může na sjezdovky prskat až do teplot +12 st. C. To musí být pěkný sajrajt. Jen do toho nezahučet hubou napřed...

Sjezdovky v Deštném v OH


Vydrželi jsme lyžovat zakoupené čtyři hodiny a byla to docela dřina. Zdá se, že terapie byla účinná, protože je mi podstatně líp než včera, kdy jsem se celý den šetřila doma :)

Kdopak ví, jak se jmenuje patron Orlických hor a jak jeho partnerka ? Každoročně uzavírají lyžařskou sezonu...


Druhý svátek vánoční - Štěpána - jsem tímhle způsobem ještě nikdy nedržela. Vaření žádné, návštěvy žádné, přejídání žádné a teď navíc ještě zajdu s kamarádkou na kus řeči do hospůdky v Záboří. Uvidím, jestli vyslechnu zase nějaké vtipy :)

Meteorologové na zítřek věští celodenní déšť.
Jak moudré bylo moje dnešní rozhodnutí Mrkající

Únava Štědrého dne

24. prosince 2012 v 23:35 | Katka |  Jen tak
Štědrý den příjemně přešel do Štědrého večera a u nás záhy v štědrovečerní noc.

Každý z naší rodiny je jak spráskaný pes.
Manžel proto, že celé odpoledne hrál dle pětadvacetileté tradice pinec.
My holky plus Goro jsme šli na rověnž tradiční vánoční procházku. Chtěla jsem jim ukázat náš objev (jak jsem o něm psala ZDE.
Cesta rozbředlým sněhem nebo v kolejích uježděných do ledovata plných vody byla namáhavá, klouzavá, boty jsme měly brzy rozmáchané. Tempo, které holky nasadily a udržovaly, bylo vražedné. Nic mi nebylo platné skuhrání, ať berou ohled na starou matku, které navíc teče z nosu a má zahleněné průdušky a tudíž to neufuní. Přes rameno na mě houkly "nefňukej a koukej se dostat do formy..." No - došla jsem, ale stehenní přitahovače mě bolí víc než z běžek, pr...l víc než z bowlingu a usnula jsem v křesle brzy po rozbalení posledního dárku. Prospala jsem se trochu u Dobytí severního pólu (jak příhodný kus vybrali mí domácí pro dnešní den). A teď už jsem trochu ožila...a můžu si připomenout atmosféru dnešního dne.

Přípravy na večer proběhly bez kolizí a handrkování. Ani nespadl stromek, ani jsem nespálila kapří řízky, jen jsme udělaly salátu jak pro rotu vojáků. Co s ním budeme dělat? Snad abychom vyhlížely pocestné.

U večeře (asi tak před 18. hodinou) Š prohodila: "To by mě zajímalo, jestli Anička už spí."
"Cooo? Co to povídáš?"
A tak jsme vyslechly příběh její kamarádky Aničky. A. má přítele kdesi z jižní Moravy z rodiny s velkým hospodářstvím. Jak známo, takoví lidé vstávají i lehají "se slepicemi." Což A. netušila. U štědrovečerního stolu všichni hodovali s velkou chutí neb při práci si člověk udělá ten správný zdravý hlad. Ne tak A. Ta jedla v poklidu, pomalu, vychutnávala si každé sousto, jak je zvyklá. Druhou půli večeře už ale seděla u stolu sama, nádobí bylo sklizeno... Nadělování a rozbalování dárků proběhlo ve stejném tempu. Někdy okolo páté volala Aničce maminka, aby se slyšely a popřály si hezký večer, než zasednou ke slavnostnímu stolu. Tou dobou už seděla Anička u stromečku sama, domácí už šli spát (se slepicemi :)). A plakala...

Náš stromeček zdobí holky už roky skromně, jsou na něm kousky s příběhem - darované, vybrané na trhu v Kuksu, vlastní zdobené perníčky (vždycky jsme jich dost věšely dolů pro Harryho a Dennyho, Goro si jich nevšímá)


První dárek dostal Goro, který se právě probral z poprocházkového tvrdého spánku.
Hned věděl co s ním, ale nechtěl být rušen fotografováním, odcházel a když jsme mu chtěli odstranit igelit, aby ho nesežral, zle na nás vrčel.

Pod křeslo


Tam otravujeme, koukáme, není to bezpečné, tak raději do vedlejšího pokoje a na pelíšek


A je to!


S dárečky byli všichni spokojeni. Manžela nejvíc překvapilo, že na víkendovém wellness pobytu mu do sauny půjčí župan. Tvářil se, že snad ani neví, co to župan je Usmívající se. Hrál nám prostě divadlo.

Holky moc překvapeny nebyly, protože po zkušenostech s tím, jak rozdílný je vkus (skoro)dospělých dcer a starých rodičů nás před vánocemi nenápadně navigují Mrkající.

Mě některé dárky uvedly do rozpaků. Od zaměstnanců jsme dostali nevšední zážitky. Abychom je měli, museli bychom sjet jakousi krkolomnou stráň na terénní koloběžce, přejet nevím kolik metrů ve výšce na kladce, přejít kladinu taky nějak moc vysoko, houpat se ve výšce 15 m na houpačce a dělat kejkle na bungee trampolíně. Kruciš, asi jsem to asi se svým vitálním postojem k životu přehnala Nerozhodný. A nebo se nás chtějí zbavit.
Pak mě ještě uvedly do pro mě nepříjemné situace dvě kamarádky, s kterými jsme si slíbily, že si nebudeme dávat dárky. Já jsem to dodržovala, ony ne. Takže jsme přešly na malé dárky. Já to dodržuji, ony zase ne. Je mi to hloupé. Pozvu je na večeři a sprdnu je Mrkající a budeme srovnané.

Vrátím se k poslední situaci, která mi přihrála úsměv na rty. Před několika lety jsem kdesi viděla náramek, na který se prakticky po celý život nechají přikupovat přívěsky v souvislosti s tou kterou životní situací (cestování, narození dítěte, ukončení školy....) a nebo jen tak pro radost. Moc se mi líbil, ale když se s postupem let náramek přívěsky naplní, je to pak na člověku ta finančně nejcennější věc. Asi jsem byla moooc hodná, protože jsem letos dostala ten základní řetízek a první přívěsek.


Jaký? Možná byste se divili stejně jako prodavačka, před kterou dcera jásala, když ho v mnoha desítkách vystavených přívěsků objevila. Prodavačka neodolala a pravila: "Mohla byste mi, prosím vás, říct, proč zrovna tenhle? Víte, on ho nikdo nekupoval, tak už se nevyrábí...."
Ať hledám, jak hledám, v katalogu ho nenajdu. Vypadá to, že nás nebude v celém šírém světě moc, kdo nosíme na svém náramku slepičku Smějící se.
A proč právě slepici a proč právě pro mě? Dlouho, předlouho mi trvalo, než jsem ukecala manžela, aby mi pomohl vybudovat vše pro chov slepic. Nechtěl o těch hrabavejch potvorách ani slyšet. No, ale protože jsem byla trpělivá a neoblomná, tak slepice už třetím rokem máme. A jsme rádi. Někdo víc, někdo míň, ale právě dcera Š si je oblíbila nejvíc a pokud je doma, s láskou o ně pečuje. Vůbec ne pro jejich užitek, ale proto, jaká je s nima sranda. A já už jsem díky své vítězné "bitvě o slepice" dostala ručně vyráběné zapékací mísy od kamarádky, mikinu s vyšívanými slepicemi od kamarádky té kamarádky...předloni jsem dostala k vánocům od Š dárkový certifikát, na základě kterého jsme poslali asi 10 slepiček někam do Afriky v rámci hnutí "opravdový dárek"....a jak tak koukám, tak slepičí výhody pro mne stále pokračují.

Tak to je ona


Ze všech dárků, co jsem dostala, jsem cítila, že každý, kdo mě obdaroval, vybíral pečlivě, s láskou, právě pro mě. Všem jim moc děkuji a doufám, že i mně se to povedlo.

Ještě jedno

23. prosince 2012 v 9:00 | Katka |  Slunce v duši
přání - tentokrát "autorské" ;)


P.S.: Vrchol mého umění Mrkající

Pro Tebe, aneb o dávání a přijímání

21. prosince 2012 v 18:09 | Katka |  Slunce v duši
Včera jsem byla znovu obdarovávána. Nejen přáními, o kterých jsem psala včera. O upřímnosti jsem nepochybovala ani na chvilku.
Měla jsem tu čest a štěstí, že jsem byla pozvána na "vánoční besídku" tvořivé dílničky (ergoterapie). Přišla jsem trochu později, besídka už byla "rozjetá", přesto byla jsem nejen zaznamenána, ale srdečně přivítána, což byl první dar....je to znát, když je člověk přijat nebo PŘIJAT!
Vedli jsme řeči s pověstným "třeskutým" humorem pro silné jedince, zobali dobroty, ti co smí, i popíjeli....pak si popřál každý s každým, někteří se rozloučili neb odjíždějí na svátky domů a rozešli jsme se.
Dostala jsem mnoho hezkých doporučení, jak si mám užít vánoční čas a něklik fousatých pus.
Dostala jsem krásnou mořskou svíčku a dobroučký čaj jako poděkování za práci (pro mě spíš radost a poučení) v ergo - dílničce.
Dostala jsem anděla malovaného na hedvábí za přátelství...

Já jsem dokončila košíky a dečky - hvězdy, dostala jsem andílka


Dostala jsem velký dar šeptaný nezřetelně, o to upřímněji, musela jsem hodně špicovat uši, abych rozeznala, že je mi do dalšího roku nemocnými mluvidly přána "Láska, protože ta je nejdůležitější..."
(Té se mi právě zde za poslední rok dostalo tolik, že si to snad ani nezasloužím. A pokory a porozumění a trpělivosti....které se tu tak snadno učím.)

Nastal den D a hodina H, kdy se mělo vyplnit to, na co se podle jejich slov těšili mí dva společních jak malí kluci. Hobbit je uváděl už několik týdnů do stavu radostného očekávání. Já jela jako přívažek, který to musí taky vidět. Jedním společníkem byl můj manžel, druhým jeden klient z DSJ, velký nadšenec a znalec fantasy literatury i filmů. Ten se těšil tolik, že se mě v posledním týdnu 3x SMSkou ptal, jestli TO platí. Protože to byla naše premiéra s vozíčkářem do velkého multikina, měla jsem trochu trému. Abychom vše stihli, dostali se v pořádku k místu, které jsme si vybrali...vše klaplo a akce se může kdykoliv opakovat.
Při doprovodech vždy zaznamenávám velkou ochotu, laskavost a pochopení okolních lidí. Není to s námi tak špatné. Jakkoliv je situace pro handikepované složitá, jejich přijímání společností je, myslím, čím dál lepší.
Dojmy z filmu? Kluci nadšení, já jsem to vydržela, některé pasáže se mi hodně líbily (hobití obydlí, ve své tuposti vtipní zlobři...), jiných bylo až moc (bitvy a souboje) a usnula jsem za tři hodiny "jen" třikrát S vyplazeným jazykem. A to ještě na krátkou chvíli, neměla jsem v ději okno.


Poslední společenskou a velmi náročnou akcí tohoto týdne byl firemní vánoční večírek. Již před pár lety jsme restauraci vyměnili za společenský sálek naší obce, vařily jsme my ženy samy a kde kdo přinesl něco svého na ochutnání (cukroví, zákusky, jednohubky...).
Já jsem vařila ze tří kg masa kančí se smetanovou omáčkou.

Z takového kusu jsem vařila poprvé


Byla to pro mě zkouška. Jeden čas jsem si pohrávala s myšlenkou mít svoji hospodu, kde bych vařila já a jeden kamarád kvalitu. Měla jsem vyhlídnutý objekt, kterému jsem měla touhu vrátit jeho lesk a slávu. Naštěstí jsem neměla ani peníze ani odvahu.

Dříve a dnes


Ale vždycky jsem si říkala, jestli bych vůbec dokázala uvařit velké množství tak, aby to k něčemu bylo. Ono udělat dobrý oběd pro čtyři je úplně jiné než vařit ve velkém.

Podle toho, že téměř všechno zmizelo z hrnců hned v prvním kole, zhostily jsme se asi s kolegyní, která připravila kančí guláš, svého úkolu dobře.

Dnešek byl ve znamení úklidu po akci. Nejhorší bylo vstát a přinutit se k fungování. Poté, co jsem zajišťovala večírek od sedmé ráno a do postele se dostala poněkud ovíněná ve dvě následujícho rána, to šlo ztuha.

No tak teda zblíž, v půl druhé ráno čekám na odvoz a z dlouhé chvíle se cpu. To jsem si tedy zase nepolepšila Mrkající


Ještě k tomu si na mě, když jsem juchajíc nedávala pozor, zasedla nějaká viróza a asi mě bude pár dní provázet. Hlava bolí, nudle tečou a začínám kašlat.....To jsem si myslela, že jsem jiný pašák a ne že na mě Eliška dokáže naprskat viry ze své zásoby a mě to skolí. Mám mnoho knížek, na které se těším, tak se holt budu kurýrovat a nebudu nikde lítat.

Uplynulý týden to bylo samé pro tebe a pro vás a pro tebe taky....a teď nastává období pro sebe (tedy pro mě).

Je obvykle fajn udělat něco pro někoho. Je ale umění, které není každému dáno, dárek nebo poskytnutou laskavost přijmout. Někdy si neuvědmujeme, že odmítnutím či rádoby ohleduplným upejpáním dárce nepotěšíme.
Tím, že upřímně přijmeme, dáváme vlastně krásný dar. Ocenění, uznání i lásku.
Já s mým tátou jsme to vzájemně neuměli. Tolik jsme chtěli jeden druhého potěšit a obdarovat, že jsme zapomněli s láskou přijímat. Ten jev, rozšířený zejména u starších lidí, vysvětluje i socioložka Jiřina Šiklová, o které nedávno psala Intuice.
Říká, že pro seniory je důležité:
- umět si o pomoc říct
- umět pomoc přijmout!
(S dárky je to stejné jak s pomocí.)
Mám to důkladně odžité a doufám, že budu dostatečně při smyslech, až přijde můj čas, abych neopakovala stejnou chybu jako můj táta.

Pro Tebe

19. prosince 2012 v 9:16 | Katka |  Slunce v duši
Přiznám se ke kacířské myšlence. Nemám ráda předvánoční čas, kdy si přeje každý s každým to NEJ - NEJ - NEJ. Moc často mám u tohoto obecně rozšířeného aktu pocit, že to není upřímné, že se s dotyčným vůbec neznám, že nám na sobě houby záleží a že je to jen zvyk. Jasně že nikomu nepřeji nic jiného než to, co je pro něj dobré. Ale tak je tomu po celý rok a nemusím to ventilovat v takovém rozsahu. Před začátkem nového roku je to stejné. Rozdíl je jen v tom, že tou dobou se většinou už nechodí do práce a tak odpadají výlevy s obchodními a jinými partnery.
Možná je to hnusné, ale mám to tak.

Následující přání mě ale opravdu potěšilo. Je od jednoho (dnes už to tak asi můžu říct) kamaráda z DSJ a já i on víme, že je to opravdu upřímné.

Protože i Ty a Ty a Vy všichni blogeři, jste mi v téměř uplynulém roce zpříjemnili mnoho chvil, protože jsem se od Vás hodně naučila a mnozí jste mi hodně blízcí, posílám prostřednictvím svého blogu přání dál. Věnuji ho všem svým návštěvníkům, ať komentujícím nebo mlčícím.
Těším se, že naše virtuální přátelství bude pokračovat i v roce 2013.