Leden 2013

Norsko - 2. - Rondane

31. ledna 2013 v 14:03 | Katka |  Cestování
Konečně jsme se dočkali.
Vidět zemi, kterou člověk toužil poznat, z oken autobusu je možná krásné a zajímavé. Projít ji pěšky, znamená ohmatat si ji, očuchat, vnímat všemi smysly. Ale pro mě je to příliš vysilující a navíc pomalé. Vždycky máme málo času, abychom mohli rozvážně putovat. Já nedám dopustit na jízdní kolo, a to konkrétně trekové.
Není to tak náročné, jak se zdá. Cestovky, se kterými jsem kdy byla, vždycky připraví trasy tak, že je zvládne i opravdu rekreační cyklista. Základem je dostatek času, telefonické spojení na průvodce a zázemí autobusu. Většinou se dají trasy i zkrátit nebo prodloužit, proložit prohlídkou turisticky zajímavých míst (muzeí, restaurací...) podle výkonnosti a zájmů toho kterého člena zájezdu. V tomto případě, z důvodu rozlehlosti Norska a výškových rozdílů, jsme navíc vždy byli vyvezeni nahoru a naše trasa se pak více méně houpala po vršcích a v závěru jsme pak sjížděli ke stanovišti autobusu.

Na první aktivní den pro nás byla připravena cesta národním parkem Rondane.


Jde o nejstarší národní park Norska, dnes o rozloze 963 km2. Park je významnou oblastí výskytu soba polárního. My je neviděli.
Byli jsme dovezeni do výšky 600 m n.m. do místa zvaného Rondablick, odkud, myslím, pochází tato panoramatická fotografie nejvyšších vrcholků na wiki (nad 2000 m), kterých je v parku deset.


Nám sice zůstaly vrcholky skryty, při pohledu se mi přesto tajil dech. Vždycky si vzpomenu na kamarádku D a její je to tu jako v nebi Usmívající se


Rondablick je výchozí bod mnoha turistických výletů, je zde proto i hotel a u něj socha národního hrdiny - (Pavlem a VendyW správně pojmenovaného) Peera Gynta, který žil kdysi právě v těchto horách.
Šlo v podstatě o notorického lháře a chvastouna, který opustil svoji dívku, toulal se po světě. Jediný kdo mu někdy věřil, byla jeho matka.
"AASE: Jen když nesrazil jsi vaz -
copak kajda - ta se spraví! -
jenom když tě mám tu zas,
vždyť tu o krk šlo a zdraví!
(Náhle se zarazí, pohlíží na Peera vyvalenýma očima a s otevřenými ústy, nenalézá hodnou chvíli slov a konečně vyrazí.)
Peere, Peere, mně se zdá,
vždyť já to už slyšela!
Když mně bylo dvacet let,
sobí jízda, sobí let
vyprávěl se týmiž slovy
o Gudbarovi o Glesnovi.
Že jsi Peere, zase lhal!
Zatracený kluku, lháři -
vždyť je to zas lež jak věž!"

Do rodné vsi se vrací v době, kdy se chystá svatba jeho dívky Ingrid. Peer zradí i další dívku, která se mu na svatbě zalíbí, Solveigu. Později si Peer uvědomuje svoje špatnosti....nakonec ale nebyl ani dobrý pro nebe, ani zlý pro peklo, byl nijaký, tak co s ním? Ve hře Henryka Ibsena je to vyjádřeno slovy knoflíkáře: Byl jsi brak. Slijeme tě s jinými knoflíky, ulijeme nový.
Autor hrou vyjádřil svoji nespokojenost s povahou Norů, kteří jsou podle něj bez vlastního názoru, snadno ovlivnitelní.
Edvard Grieg napsal ke hře hudbu, jejíž poskládané jednotlivé části tvoří stejnojmennou orchestrální suitu. Půvabnou část s názvem Ráno si můžete poslechnout.

Sobí jízda, sobí let


Je čas vydat se na naši cestu horským masivem Rondane, náhorní plošinou, jejíž nejnižší části jsou těsně pod hranicí lesa.


Kudy kam?


V parku jsou horské říčky a potůčky...



Osídlení zasahuje hodně vysoko




S výškou vegetace ubývá.
Jediné stoupání (9 km) dnešního dne mě prověřilo. Že budu tlačit, to bylo jasné a není to problém. Horší je, když přijde hlad a zima a batoh se svačinou, mapou, pasem i bundou je kdesi v nedohlednu. A to se stane tak, když nosič (manžel) uvěří neuvěřitenému, že jsem předjela úplně všechny a rozhodne se mě dojet.


Ledovcové průrvy a morény. Díky nízké vlhkosti zde nejsou trvalé ledovce, ale sníh se v průrvách udrží i v létě (foceno 29.7.2006). Ovečky v Norsku cinkají všude. Ani je nevidíte, zato slyšíte...


Nejvýše jsme vystoupali do sedla pod Kroktou, vrchol je ještě o 145 m výš.


Tento úchvatný pohled z hřebenu jsem si užila až poté, co mě jako klepajícího se ratlíka u cesty dojeli kamarádi, rozdělili se se mnou o svoji svačinu a půjčili bundu.
Jedno z ledovcových jezer národního parku Rondane.


Norové prý rádi chataří. Nedivím se jim.


Pohled do kraje a jsme z parku venku. Tam na jiném hřbetu - za údolím je náš dočasný domov Gålå.


Sjíždíme do obce Vinstra. Sem byla z hor převezena chalupa muže, který byl předlohou národního hrdiny Peera Gynta, dnes je v ní i-centrum.
U supermarketu nás čeká autobus. Domů není daleko, ale je to pekelně do kopce. Přesto se našli 4 jedinci, kteří to vzali po ose. Jen tři ale dojeli (čtvrtého jsme nabrali cestou), mezi nimi i ten můj. Ano, je tak dobrý, ale já ho trochu podezřívala, že se mi chce vyhnout Mrkající


P.S.: Jak se tak po letech orientuji podle mapy, vlastně jsme v srdci národního parku vůbec nebyli. V Rondablicku bylo pohledově před námi, ale naše cesta vedla směrem jiho-východním. Škoda. Jako vždy, každá naše cesta byla jen malá ochutnávka.

Norsko - 1. - splněný sen jedné babči

30. ledna 2013 v 16:01 | Katka |  Cestování

Paní I. jsem poznala na své první cyklodovolené. To jí bylo téměř šedesát, cestovala sama, skoro nic nejedla, zato pila kávu a kouřila jako fabrika. Její velkou touhou bylo Norsko.
Rok nato (2006) jsme poháněni jejím přáním sehnali další kamarády a vypravili jsme se s cyklocestovkou na sever.

Ještě k paní I.
Tehdy to byla energická vdova, které sice stále chyběl manžel, o němž vždycky mluvila jako o správném parťákovi do života, ale vzhledem k tomu, že si v důchodu přivydělávala, měla možnost ve stejném duchu, v jakém žili v manželství, si občas vyrazit za dobrodružstvím sama.
Dnes, kdy není práce ani pro lidi v aktivním věku, se jí nedostává financí, už pár let sedí doma a jedno s druhým přispělo k jejímu ne dobrému zdravotnímu stavu.
A to mě moc mrzí a taky to mám jako výstrahu. Jakpak budu na tom v jejím věku já?

Velký problém cestování po Norsku je - dostat se vůbec do místa, které bude výchozím bodem pro cyklovýlety. Zdolat přijatelným způsobem něco přes 1.600 km je pořádná zátěž už před tím, než má člověk začít podávat nějaké sportovní výkonyMrkající.


210 km od nás do Ústí nad Labem, kde bylo nástupní stanoviště, jsme absolvovali nadvakrát (od nás do Děčína ke kamarádům, přespat a ráno jsme se nechali dovézt do ÚL). Naložili jsme sebe, bagáž (se zásobami jídla neb v Norsku je draho) i kola do přistaveného autobusu s vlekem.

Do dánského Trelleborgu jsme odplouvali z Rostocku. Byl čas i na krátkou procházku přístavním městečkem i na vykoupání na písčité a jako vždy větrné pláži.


Nás víc zaujal tento bufet s rybími specialitami.


Pokud člověk nemá na rozhazování, není cesta lodí až taková zábava. Úžasné ale je, když cestovka zvolí co nejdelší trajekt a noc je možné strávit ne v poloze skrčence v autobusu, nýbrž jako homo erectus v posteli. Nejprve tedy průzkumná procházka po několika palubách, okouknutí, kolik je zde restaurací, kaváren a barů, zda je množné navštívit kino nebo diskotéku, masáž či obchod, posedávání na palubě, hledění do temných hlubin (pro mě docela nepříjemný pocit) a nakonec přenocování v turistické pidikajutě, ale přece jen v posteli.


Je těžké nemyslet na Titanic


Ne tak paní I. Na průzkum se vydala se svou spolubydlící, zato bez kartičky (klíče) od kabiny. Zdržela se, svoji spolubydlící ztratila, mžná ani nevěděla, kde v podpalubním labyrintu svoji kabinu hledat a jelikož je to osoba ohleduplná (až moc), nechtěla dělat hluk neb si myslela, že už všichni spí, a tak strávila celou noc bloumáním po lodi. Myslím, že i cigára jí záhy došla a tak není divu, že byla po ránu značně nevrlá.
Zato my jsme byli vrlí až až! Díky opulentní snídani, na kterou jsme si přivstali a snídali snad hodinu. No, zkrátka a dobře, od stolů jsme se sotva odvalili a ty kalorie, které jsme do sebe nasoukali, by nám teoreticky bývaly mohly vydržet na celý pobyt. Nemyslete si, že jsme se cpali v rámci zakoupeného lodního lístku. Snídaně se normálně platila. Je pravda, že částka byla stejná, ať si člověk naložil jako my a nebo posnídal suchý plátek chleba jako po pár letech naše Eliška (tehdy nám obsluha dokonce domlouvala, ať si toho vezme víc, že stejně zaplatí příslušnou částku. Nechtěla, tak nechtěla.), ale to jsme se na mou duši dověděli a poté, co jsme zaplatili Mrkající. Výběr snídaňových laskomin byl tak široký, že jen když jsme chtěli ochutnat, co jsme neznali....a nebo si smlsmout na tradičních leč lákavě vystavených pokrmech....dopadlo to, jak to dopadlo.
Zejména můj manžel na to dodnes vzpomíná. V dobrém.

Když jsme dorazili do Trelleborgu, měli jsme za sebou zhruba 650 km.
A dalších asi 800 před sebou. Některé šťastlivce jsme vyzvedli v Oslu na letišti. A odtud už zbývalo do cíle pouhých 200 km.
Pár kilometrů od Lillehammeru téměř na samém vrcholu náhorní plošiny nad jezerem Gålå nachází se obec Gålå, hotel Gålå a seskupení ubytovacích dřevěných domečků, nejspíš taky jménem Gålå,


které skýtají veškeré pohodlí pro pobyt turistů ať v létě nebo v zimě. Nechybí kompletně zařízená kuchyně včetně myčky, podlahového topení v koupelně, sauny, sušárny obuvi, kamen...


Takže jsme si rozdělili ložnice, zabydleli se, vyslechli instrukce naší odpadkové techničky, kam co budeme ukládat (abychom pak v závěru týdne zjistili, že všechny naše pečlivě vytříděné pytle, které nám zabíraly celou chodbičku, až nebylo kudy lézt ke vchodu), byly vysypány do jednoho kontejneru) a šli spát s důvěrou, že zítra - už to začne ....

Kdo tu šéfuje?

29. ledna 2013 v 22:25 | Katka |  Jen tak
V sobotu jsem chtěla Elišce ukázat svůj objev (poustevnu u Rábiše a malého a velkého koně) a Gora pořádně protáhnout.

Poustevnu už E viděla na fotkách, tak ji moc nezaujala (to já si řekla, že ji v létě ozkouším Mrkající), zato u koníků jsme se setkaly ještě s dalšími obyvatelkami společné ohrady.

Koně byli vzadu u přístřešků a sena. Mlaskáním po koňsku se nám ale podařilo je přivolat.



Proč jste nás volali?


Dostali jablko.


Oba


Jsme taky zvědavé, co tu máte...


Jenomže JÁ vás tu nechci...


Koukejte mazat zpátky...


A to hezky rychle!


Raději vás popoženu...a můj malý parťák mi pomůže


Příběh divadelní

29. ledna 2013 v 14:38 | Katka |  Slunce v duši
V pátek jsem v divadle zaznamenala v řadě za mnou tento příběh.

(1) Paní Červená o přestávce prosila lidi Modré a Zelené, jestli by se nemohli o JEDNO sedadlo posunout tak, aby ona seděla na druhém kraji, než měla lístek (2). To vše proto, že do divadla přijela vlakem a potřebovala po skončení představení co nejrychleji odejít, aby stihla spoj domů.

Východ je jen na Zelené straně.


Výsledek? Paní Červená říkala: "Ty dámy na kraji s tím nesouhlasí."

Taky byste ty (Zelené) ženy nazvali dámami?
Je pravda, že jsem nepostřehla, PROČ s tím nesouhlasily, ale neumím si představit "ten správný" důvod.
Někdo z vás ano?





P.S.: Při vytváření článku ležím nemocna v posteli, mám tedy omezené možnosti. Nevykoumala jsem lepší možnost, jak vložit "obrázek" vytvořený v Excelu do textu, než ho trapně vyfotit na monitoru. Dá se nějak převést do formátu, se kterým jde pracovat jako s obrázkem? Moje počítačová gramotnost je poněkud zoufalá Nerozhodný

Ještě že už je po víkendu

27. ledna 2013 v 21:40 | Katka |  Slunce v duši
Tento víkend byl pro mě docela akční smršť. Jsem ráda, že už můžu zalézt do čerstě povlečené postele.

V So jsem byla obdarována ještě doma. Někdy se na můj blog podívá jedna z dcer, tak aby ji nemrzelo, že jsem se nepochlubila, jakou mi udělali radost...Usmívající se
Portské jsem poprvé ochutnala nedávno a je to pití, které tedy fakt můžu. Jelikož kašlu z hloubi průdušnice, pošlu jí stopičku na prohřátí Mrkající
Corccsky jsem si kdysi přála do bazénu. Klouže to tam a chodím jako po...á. Měla jsem je dostat k vánocům, ale e-shopy nějak nestíhaly....
Konvička sdružená s hrnečkem se vždycky hodí a orchidejka je další do společnosti těchto vděčných květin.
Opravdu mě všichni potěšili.


Ten prstýnek, Jarko, vypadá takhle. Už víš, jak se navléká? Mně to přišlo jako posvařované z matiček. Aniž jsem se jakkoliv vyjevila, dostala jsem strvzenku s tím, že je domluvené, že si ho můžu vyměnit Usmívající se


Když jsem jela v Pá z HK do Jar, ozvala se kamarádka a připomněla mi, že máme na sobotní večer domluvenou žranici. Občas, tak jednou do roka, chodí naše dvě rodiny na pečená kolena. Já na to samozřejmě zapomněla a neobjednala je, ale vše se ještě dalo zachránit. Jen se hospodský omlouval, že měli jen malá přední kolínka.....naštěstí, myslely jsme si my ženy. Pochutnali jsme si moc a moc. Doma je tak dobře neupeču.

Dnes se mi, myslím, hodně povedl oběd. Dělala jsem kapří polévku a filety z kapra na dva způsoby. Klasický řízek a novinku, kterou mi poradili při nákupu rybáři.
Syrové brambory se pokrájí na slabé plátky, osolí a smíchají s cibulí. Vše se vloží do pekáče, poklade se filety z kapra (pokapanými citronem, osolenými a okořeněnými - použila jsem koření "ryby na bylinkách), navrch plátky másla. Pekla jsem to půl hodiny přikryté a pak ještě asi stejnou dobu odkryté. Je to moc dobré, brambory nasáknou rybí šťávu, cibule se rozpeče.....Dobře mi ti rybáři poradili. Napříště mi chystají amura i s receptem Usmívající se

Brzy po obědě už jsem ujížděla do Náchoda na další bowlingový turnaj, tentokrát opět jednotlivců. Sama, manžel stůně. Odvážný počin. Bila jsem se jako lvice. Do semifinále jsem postoupila napřímo díky dobrému průměru (172,33). Ze semifinále do finále jsem šla jako 4., jako jediná žena....a ve finále? Jsem to po.....a. Už jsem se nedokázala koncentrovat a skončila jako 8. Vůbec mě to nemrzí, pro mě je 8. ze 30 úspěch. Jednou to dokážu a porazím ve finále alespoň jednoho chlapa Smějící se Oni mě tam mají rádi, protože s mým posledním místem tajně počítají. Ale ti se budou divit. Jen nevím, kdy.


Tak a po probenděném víkendu se docela těším na pracovní týden. Sednu na zadek a budu účtovat a účtovat....

Tančírna a DRB

27. ledna 2013 v 0:10 | Katka |  Kultura
DRB je Divadlo Radka Brzobohatého.
Na konci včerejšího představení jsem i já (a ráda a ochotně) tleskala vestoje. Hana Gregorová si ztišila publikum, aby poděkovala za přízeň a posteskla si, že se v pátek dověděla, že opětovně nedostali grant, protože jejich divadlo uvádí lehké tituly, které se podbízejí většinovému publiku.
Těžko říct, co si o tom myslet. Nejsem znalá praktik, kterými se granty v umělecké branži přidělují.
Tančírna ale rozhodně nepatří k těm kusům, které se podbízejí většinovému publiku. Pro mě to bylo něco naprosto nového a nesmírně zábavného.

Světoznámá divadelní hra vznikla téměř před 30 lety a později podle ní italský režisér Ettore Scola natočil film.
V taneční kavárně se scházejí lidé, navazují vztahy, milují se i nesnášejí, intrikují, flirtují, mají své sny, touhy, radosti i smutky....a venku plyne čas, "tvoří se dějiny", tančírna zůstává....
Hana Gregorová napsala na tyto motivy dějiny naší země ve 20. - 21. století. Představení trvá 2,5 hodiny, je nabito dějem, vtipem, tancem, napětím, smutkem i oslavami....a nepadne jediné slovo.

Do kavárny přicházejí ženy. Každá je úplně jiná. Usedají ke svým stolkům. Přicházejí muži, pohledem hodnotí ženy, vybírají si, ženy se tváří vyzývavě nebo rozpačitě, podle svého naturelu. Začíná hrát hudba, tvoří se páry, tančí v současném moderním rytmu. Jednoho z mužů hraje Ondřej Brzobohatý. Netušila jsem, že při svém hudebním a moderátorském talentu je také tak výborný tanečník a herec. Jako vesnický hoch, v saku přepnutém o knoflík, nohavicemi nad kotníky a rádiovkou by taky rád tančil. Zkouší to, hledá tanečnici...je komický a přesvědčivý.


Při melodii Světlo ramp (je třeba si odmyslet zpěv) se ocitáme na plese.


Sledujeme cestu mladého páru do Ameriky v době krize a posléze jejich návrat, poté, co zde zbohatli a přivážejí takové zázraky jako Marlbora, žvýkačky a Coca-colu.

Nástup nacismu - SS-man Jan Révai je zlověstný, tančírna se mu ale postaví, dupne si jeden - druhý, další - dupání působí jako koncert bicích a nepřítel je vyhnán.
Avšak brzy se vrací, silnější, nesmlouvavější a lidé sklopí hlavy, jeden po druhém zahanbeně odcházejí. Až na jeden pár. Ona je Židovka a musí do koncentračního tábora. Loučí se společným step-tancem. Jejich boty vyklepávají smutek, zlost, odevzdavost, neštěstí, zlomeného ducha. Loučí se při melodii Schindlerův seznam.


Z války se vracejí zmrzačení, setkávají se se svými rodinami, ale i zrádci. Rudá Armáda přináší osvobození a nový směr vývoje. Dnes nám to přijdě směšné a přece jsme tu dobu žili.


Jak jde čas dál, setkáváme se na jevišti s veksláky, Tuzexem, skořápkáři, květinovými dětmi, okupací z r. 1968, udavači, sametovou revolucí, převlékači kabátů. A k tomu s muzikou té které doby a různými tanečními styly.



A tak dojdeme k dnešku, každá postava v ruce mobil nervózně přechází sem tam, jedna druhou nevnímá, vrážejí do sebe...

K pestrosti celého večera přispívá i neskutečné množství převleků, paruk a doplňků. Ráda bych viděla ten mumraj za kulisami při převlékání. Představení má jednu vadu. Na scéně je téměř stále asi 18 lidí a každý dokonale hraje svoji roli se spoustou grimas a posunků. Těžko se dá všechno sledovat a užít si každý vtipný detail, čehož jsem litovala.

Představení režírovala Hana Gregorová. Smekám před její prací. Zároveň zde hraje spolu se svým synem, kavárníka hrával Radek Brzobohatý. Když paní Hana vstoupí na jeviště, vstoupila persona! Je důstojná i komická, jak je zrovna potřeba....O Ondřejovi už jsem se zmiňovala, ale z toho jsem byla úplně hotová. Dokonalost! Jan Révai - v tanečních částech samozřejmě bezkonkurenční, ale on hrál i všechny záporné role. A jak! Odrazilo se to mimoděk při potlesku. Hrál je tak dobře, že tomu odpovídaly i slabší ovace. Tak to bývá.
Jména ostatních, bohužel, neznám, ale ocenění potleskem vestoje si zasloužil každý z nich.

Teď pátrám, kde poblíž budou ještě hostovat, protože bych ráda dopřála ten zážitek i dceři a jejímu příteli a kamarádkám a známým a, a, a.....
Jaroměř už viděla Tančírnu potřetí a znovu vyprodáno.

Proto!

26. ledna 2013 v 8:03 | Katka |  Slunce v duši
Jste mí milí blogoví přátelé a tak jste poznali, že se děje něco kolem mého věku. Ano, ode dneška je mi o rok víc ... Tak už to holt chodí. Ne, že by to byl velký důvod k oslavě, ale už den před mými půlkulatinami jsem měla tak nabitý příjemnými zážitky, že jsem se až divila, protože jsem vlastně nic nechystala a neplánovala.

Včerejší koláží se nechci chlubit, co všechno jsem dostala (a kdyby, tak jen trošičku:)). Každý čtverec totiž skrývá nějaký drobný příběh.

Vezmu-li to od rána, tak první přišla ta oranžová kytice vlevo dole. Když jsem dorazila do práce, ležela na stole. Ale ne na mém, tak jsem dělala, že ji nevidím. Za chvíli začal náš mladý kolega, věkem roven mým dcerám, vědomostmi a nadšením dobrý ovocnář, praktickými zkušenostmi....Zamračený, a tak si nad ním někdy zoufám, jindy mu nadávám, ale "kulantně"....a on je rozpačitý, protože ani to kafe mi neuvaří tak, jak ho mám ráda (jednou vodu převaří, pak je to smrťák...). Navíc je takový samotář, moc neoťukaný společností, trochu "slonbidlo", ale hodný až moc. Takže jsem dostala tu kytici a gratulaci, manžel to sledoval a povzbuzoval "tak jí dej pusu..." Já: "Když on se V nelíbá." "No, nelíbám, jen se svou ženou..." Začnu pracovat, za chvíli úprk ven do auta a přišel ještě s hrnečkem...že zapomnělUsmívající se.

Pus jsem pak v poledne dostala 13 a ještě jednu. Mlaskavých. S hrůzou jsem zjistila, že mlaskám hlavně jáSmějící se Ó, jaké faux pas. Musím se trochu zkultivovat. S těmi pusami přišla ještě ta modrá kytka a ty záhadné kroužky. To je prstýnek. Jak jsem tak brebentila a děkovala, říkám "jen aby mi byl." "No ten ti bude," ujišťoval mě kolega, který před více než třícetil lety nastupoval do podniku spolu s námi. "Jak to můžeš vědět?", ptám se já. "No vždyť jsem ti teď podal ruku, ne? A vybíral jsem ho já." Tomu se mi ani nechce věřit. Ale pátrat nebudu.

Ta červená kytice ze tří velikých gerber, z nichž jednu se mi hned doma podařilo ulomit, mi byla podávána za velkého smíchu. Proč? No, to nevím. Přihrnul se s ní jeden východní cizinec, který pro nás zajišťuje česáče. Ty východní mravy jsou asi trochu jiné, na mě příliš nejisté, slovo on nedrží a normálně kašle na moje požadavky a pokyny stran různého nutného papírování. Často mě vytočí do nepříčetnosti. Dnes si předvyplňoval nějaké formuláře a potřeboval k tomu moje datum narození. Je bystrý Usmívající se, to se musí nechat. Zabalená kytice byla obrovská a mocně šustila a on se smál a smál a ptal se, jestli se rozbaluje.
Já tomu nechtěla věřit, že je pro mě a povídám: "Vy si ze mě utahujete, co? Koupil jste ji manželce, protože máte nějakej průser a teď to na mě hrajete..."
A on? Smál se a smál.
A pak jsem na to kápla: "Aha! Vám konečně došlo, jak mě vytáčíte a přišel jste to žehlit!"
A on? Smál se pořád.
No, však on se přestane smát, až začneme spolupracovat v nové sezoně, tj. příští týden Mrkající

To ale nebyl konec dnešních zážitků.
Když pominu, že jsem dvakrát odevzdala přiznání DPH, protože jsem ho zvorala, abych odpoledne přišla na to, že jsem zvorala nejen řádné, ale i opravné, a tak v Po budu podávat ještě dodatečné. No, jestli na mě finančáci vlítnou, co to mám v účetnictví za bordel, to se poměju Nerozhodný

Odpoledne jsem odvezla dceru z práce domů do HK a povečeřely jsme spolu. Já jsem holt přes to jídloMrkající Bylo to přesně takové, jaké jsem si to představovala. Výtečné. Měla jsem filet z lososa přelitý limetkovou omáčkou, položený na listech salátu a červené čekanky, posypaný olivami a kapary, obložený grilovanými cherry rajčátky a jako přílohu na máslíčku dušené lusky cukrového hrášku. Mmmmmmmmm!

A pak už jsem frčela zpět, protože jsem v 18.30 měla čekat na klienty DSJ a jít do divadla. O tom budu muset pojednat celý článek, protože to byl tedy zážitek! Fakt!

Proč?

25. ledna 2013 v 15:11 | Katka |  Slunce v duši

Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů

24. ledna 2013 v 20:13 | Katka |  Knížky
Tuto knížku doporučovala Helena . Ráda si nechám poradit a už sám kuriozní název vybízel k přečtení. Velebím on-line katalogy, které dnes knihovny provozují. Tak jsem hned věděla, že ta naše lákavý titul má, a dokonce na mě čeká na polici.

Pokud si chcete hezky počíst humorné a moudré vyprávění, nečtěte dál, ať jste pak překvapeni. Já si ale zaznamenám něco podrobněji. Znám svou sklerózu Usmívající se


Autorkou je sice Mary Ann Shafferová, ale protože knihu sepsala až v sedmdesáti letech a jejího vydání se nedožila, rukopis k vydání připravila její neteř, úspěšná spisovatelka Annie Barrowsová.
Mary Ann vycházela z vlastních poznatků. V r. 1976 navštívila místo děje - normanský ostrov Guernsey a díky husté mlze tam uvázla. Tehdy tam narazila na knihu Jersey pod okovanou botou nacistického Německa a začala se o Normanské ostrovy hluboce zajímat.

Ostrovy byly za 2. sv. války obsazeny nacisty. Byl zde zaveden tvrdý režim a obyvatelstvo muselo být hodně statečné, aby si zachovalo "zdravý rozum" a přijatelný život. O těchto letech vyprávějí obyvatelé Guernsey v r. 1946 spisovatelce Julii Ashtonové.
Žasla jsem, s jakou lehostí a zvláštním humorem dokázala stará paní o nelehké době psát. Pozdním věkem, kdy svoji prvotinu napsala, mi připomněla naši Květu Legátovou (Jozova Hanule, Želary). Forma románu je taky neobvyklá. Je psán v dopisech. Neměla jsem k tomuto způsobu moc velkou důvěru, ale je to neotřelé a moc hezké.

Ačkoliv válka přinesla mnoho utrpení, o kterém se dočteme i zde, řekla bych, že ve mně kniha zanechala dojem lidské statečnosti, prosté dobroty a životního optimismu.

Už způsob, jakým Spolek krásné literatury vznikl, je zajímavý a vtipný.
Téměř veškeré výpěstky a domácí užitková zvířata musely být odevzdávány Němcům. Vše bylo zaevidováno. Přesto se podařilo šikovnou lstí vykrmit pašíka. Když totiž pošlo prase, odneslo se k zaregistrování, ale odevzdat se nemuselo. A tak než začalo zapáchat, putovalo od jednoho chovatele k druhému....a na jednoho vepřového nebožtíka jich bylo zaevidováno několik.
A tak se mohly konat vepřové hody pro pár přátel. Vydařily se natolik, že účastníci zapomněli na zákaz vycházení a při návratu je zastavila vojenská hlídka. Jedna duchapřítomná členka si vymyslela historku o spolku přátel krásné literatury...hlídka ji zbaštila, ale chtěla se na příští schůzku taky dostavit....a tak nezbylo, než nakoupit a rozdat knížky a opravdu zahájit činnost spolku...schůzky pak byly světlými okamžiky v nelehké době, vznikla krásná a užitečná přátelství, vedly se dlouhé hovory, vyměňovaly se názory, mnohdy velmi originální, protože členové byli lidé hodně rozdílní...
To se ale nedá popsat, to se musí číst.
Vřele doporučuji.

Až dosud, než jsem otevřela tuhle knížku, jsem neměla o Normanských ostrovdech ani ponětí. Co jsem vygooglila, mi přijde taky hodně zajímavé.
Přestože jsou poblíž pobřeží Normandie, od roku 1066 patří Anglii. Dnes jsou dependencí britského království (závislé území), jejich hlavou je britská královna Alžběta II. z titulu normanské vévodkyně. Obě ostrovní državy mají rozsáhlou autonomii, včetně vlastních zákonodárných sborů. Správně jsou rozděleny do dvou rychtářství (bailiwicks), mají svoji měnu, svůj parlament a Britanie je zastřešuje pouze v obranné funkci. Britskou vládu zde zastupuje guvernér, jeho pravomoci jsou ale velmi slabé.
Myslím, že ostrovy jsou velmi krásné...


P.S.: V názvu je nepřesnost, která mě rozčilovala. Koláč se jmenuje z bramborových slupek. A to proto, že těsto bylo z brambor, oslazeno tuřínem a slupky navrchu při pečení vytvořily chutnou křupavou kůrčičku. Tento koláč se pekl jako občerstvení na schůzky Spolku z dostupných surovin.

Inspirace

22. ledna 2013 v 20:39 | Katka
Přes Davídkův blog jsem se dostala k Vendy a odtud až k autorce projektu (ne)malé radosti Slečně Lence.

Zrovna dnes, kdy jsem si rovnala v hlavě i na stránce svého článku principy šťastného života po havajsku.
(ne)malé radosti tam taky patří.

Zkusím to! Zkusím si zaznamenávat ty chvilky, kdy se srdce zatetelí nad nějakou zdánlivou banalitou, obyčejnou a přesto tak příjemnou chvilkou. Myslím, že takových, jaké mám na mysli, nebude sedm do týdne, nevím, jestli dokážu zkrotit svoji nedůslednost a svoji sklerózu....uvidíme.

Taky jsem zvědavá, jak na mě bude ta krásná chvilka působit, až si ji po čase připomenu. Jestli to nebude jen dětinsky pitomé. A nebo mě to dokáže vrátit do pohody, když to budu potřebovat? Mám podobné pochyby jako Vendy, ale jdu do toho. Aspoň začnu...

První (ne)malá radost mě potkala dnes vpodvečer:

- dumala jsem nad článečkem Dorin jablčník a váhala upéct - neupéct, vstát od Ntb - nevstat....pustila jsem se do něj právě tehdy, když si E s O přišli udělat večeři. A tak jsme se po kuchyni motali tři, v rádiu zpívaly Holki Mámo, já teď jsem tu jenom pro tebe, E brblala, že zpívaj pořád to samý a přitom mě občas objala a mně se ta chvilka líbila, houpala jsem se při míchání do rytmu a věděla, že takových chvil moc není a jednou mi budou chybět...