Březen 2013

Norsko 5. - odpočinkový den

31. března 2013 v 22:14 | Katka |  Cestování
Po třech aktivních dnech nám byl nabídnut, ba přímo "vnucen" den odpočinkový. Okružní cesta autobusem, s pastvou pro oko a duši. Následující pohledy z paměti (snad Mrkající) nikdy nezmizí.

Na první zastávce jsme se mohli nejen vyčůrat, ale taky podívat na stěnu, na které horolezci zkouší svoje dovednosti.
Dopravní značka Pozor Troll varuje před typickými místními obyvateli.
Trollové jsou tak zajímaví, pozoruhodní, poťouchlí, někdy nelítostní a tajemní, že si neodpustím odkaz na krásné pojednání o nich. Trollové


K hlavní atrakci výletu se musíme vyškrábat po Žebříku Trollů. Tak se nazývá tahle silnice, v jejíchž zatáčkách, kdy jsme zadkem autobusu prakticky viseli nad propastí, jsem se opravdu hodně bála.


Že by vzpomínky na (s)padlé ze žebříku?


Tuhle fotku jsem dlouho měla na ploše monitoru....


A to je ON - Geiranger fjord - oblíbené místo pro kochací vyhlídkové plavby. Když jsem ho hledala na mapě,


je to jen takový pranepatrný ocásek, několikáté rozvětvení hlavního fjordu.....nám připadal mohutný a ty větší jsme, bohužel, neměli možnost vidět.
Na fotce vpravo jsou v pozadí vidět serpentiny, kterými jsme přijeli. Těmto se říká Cesta orlů.


K vyhlídkové plavbě jsme dostali plánek s popisem zajímavostí.
Toto je vodopád Sedm sester, na protějším břehu čeká Nápadník.


Míjeli jsme několik opuštěných farem. Dříve zde byla malá, ale prosperující hospodářštví, zahrádky a políčka, na nichž se pěstovala dokonce i rajčata, děti prý se zde uvazovaly za nožičky, aby neskončily ve fjordu.


Místu na fotce vlevo se říká Pekelná trhlina. Za celý den do její hlubiny nepronikne sluneční paprsek. Celý den je ve stínu.


Odtud je to ještě 95 km na volné moře.


Zde jsme na zpáteční cestě zastavili, abychom viděli věčný ledovec. Je to ta špinavě bílá čepička nahoře. Pro mě zklamání.


Poslední "atrakcí" výletu byl celodřevěný kostelík a hřbitůvek okolo něj.


Zde se musí krásně snít věčný sen....


13/52

31. března 2013 v 21:50 | Katka |  (ne)malé radosti
25. 3. - opravdu hodně jsem pracovala, potěšilo mě, že jsem se konečně donutila k smysluplné práci v práci :)
- zase powerjoga - jakkoli se mi nechce z domova, vždycky se mi líbí
- "bádala" jsem ve Villonových verších a bylo mi to příjemný :)
- na you tube jsem našla Etudu č. 6 Milana Dvořáka, dokonce od různých interpretů, takže vyzní pokaždé jinak. Sešit jazzových etud mám doma, dvě z nich hraju, avšak tahle se mi obzvlášť líbí; ale je težká - uvidím, jestli to dokážu. V první řadě si musím popsat, co to je vlastně za noty tak hluboko pod notovou osnovou Nerozhodný Sice mám pocit, že nic se neumím naučit opravdu dobře, ale mně u toho dobře je.
- až pozdě večer jsem si uvědomila, jak to, že se z pondělka vyklubal tak prima den. Brzo ráno jsem ve městě potkala starého pána, asi trošku stařecky zmateného neb mě vždycky zdraví, ačkoliv se neznáme. Myslím, že zdraví každého. Nebo že bych byla na jeho vlně? Kdo ví. Každopádně tentokrát přidal ještě přání, které už neumím přesně zopakovat, ale bylo to něco v tom smyslu, aby pro mě byl celý týden hezký.

26. 3. - asi to byl kouzelný dědeček, protože se jeho příslib zatím plní.
- dostala jsem mailem příběh, na který si v souvislosti se současným počasím vzpomněla moje kamarádka (69 let). Jak jezdila na čundry s dvěma kamarádkama, rodičům vyprávěly, že budou spát v chatě...a zatím bylo všechno jinak. Krom jiného potkali partu trampů, kteří je ochránili od bandy "hajzlíků" (píše ona), kteří v té oblasti otravovali lidem život. Ona se potom v jejich doprovodu vrátila do rodného městečka. Vše proběhlo ve vší počestnosti, přesto měla s podobnými výlety brzy utrum.
Cituji ji:
Bydleli jsme na cestě k nádraží. Šli jsme těsně za sebou, jedna noha na chodníku, druhá na silnici a vykřikovali hesla jako::: soudruzi vojáci, přivezli rýži... HURÁÁÁ....ale ta rýže je zkažená... FŮŮŮJ... ale je zadarmo....HURÁÁÁ. No a takhle jsme za provolávání podobných srandiček procházeli celým městečkem. Nepřej si vidět tu ostudu a ty řeči. Ivanka v doprovodu asi 6 kluků....no ta si musela užít... a podobné kecy. Holt blbečci neví, co je to kamarádství. Napříště se mnou musel jezdit brácha o 5 let mladší. la utrum od podobných výletů.

27. 3. - šla jsem oproti zvyklosti na ergoterapii pěšky a loudala se okolo omrzlého potoka, fotila.....příjemná změna
Při zdobení květináčů ubrouskovou technikou jsme dvě hodiny vedli řeči s jedním klientem-kamarádem na téma láska typu EROS, PHILIA a AGAPÉ. Protože jsem tomu moc nerozuměla, byla mi přislíbena příslušná literatura k prostudování. Po práci jsem ho doprovodila do jídelny, tam mě odchytl jiný kamarád neb jsme spolu museli pokračovat v diskusi o Tarantinových filmech...trvalo dost dlouho, než jsme všechno pořešili a já se mohla s knížkou v batohu vydat domů. Slíbili jsme si, že půjdeme na Pátou dohodu Jaroslava Duška. Rozdělili jsme si úkoly. Já seženu lístky a ON vymyslí, jak ho tam s vozíkem dostaneme. Což o to, vozík se nám do auta vejde. Ale nevím, jak zvládneme s manželem kamaráda přemístit z vozíku do auta a zpět....věřím, že to společně dokážeme.

28. 3. Jarkův koncert

31. 3. - poprvé se setkávají všechny naše dcery a všichni jejich partneři. Je to pěkné, jak si rozumějí. V jedné místnosti se vedou rozhovory nejmíň po třech liniích, jak na orientální tržnici. Já vařím a poslouchám, oni mi lezou pod pokličky a nic jim nevadí, že roštěnky z irského býka nějak neměknou....stejně chválí.
Na turnaj dvojic jsme vytáhli dvě dcery s protějšky, ta nejmladší ještě neumí strávit představu a možná i skutečnost, že by třeba a nejspíš byli poslední. Naše rodina byla v silné převzaze.
A??? Tramtarará!!! Victoria!!! Konečně!!! My senioři Mrkající jsme se konečně vyhrabali na první místo!

Kde je ta holka?

30. března 2013 v 20:18 | Katka |  Knížky
Už zase nedělám nic jiného, než čtu Smějící se.
Musím neb mi vyhrožují z knihovny. Na knížku jsou rezervace, zřejmě ji provází dobré reference. Já jsem si ji půjčila proto, že ji nabízeli na ČRo2 opakovaně jako cenu v nějaké soutěži. A nelituju.

Mladá a krásná britská spisovatelka Alexandra Potter ve své třetí knize, když předchozí dvě byly velice úspěšné (Já a pan Darcy byla oceněna The Best New Fiction za rok 2008) rozehrála příběh majitelky PRagentury Charlotty.


Jednoho dne Ch. potkává sama sebe, ale o deset let mladší. Během jednoho pracovně rušného týdne se sama se sebou setkává několikrát, připomíná si, jak žila, jaké dělala hlouposti a snaží se jim zabránit. Je téměř zděšena, jak lehkomyslně žila, jak nevkusně se oblékala, jak naivně navazovala vztahy, jak škodila své pleti i linii.....zjišťuje, že barmana, který si dělal nedávno legraci z jejích alergií, tenkrát znala, líbila se mu, ale protože ona jela tehdy jen po drsných chlápcích, ani ho nevnímala.....

Pak se však profesně nechá donutit k něčemu, co jí zrovna moc nesedí,uvědomuje si, že její dokonalý vztah není to pravé, vztahy s rodiči jsou chladné, životní odvahu pomalu ale jistě ztrácí....

V noci na pondělí ležím v posteli a nemůžu spát. V hlavě se mi honí události posledních dní. Mám pocit, že jsem ze všeho udělala velkolepý guláš. Miles (zapuzený partner) mě nenávidí a mé mladší já kašle na mé rady. Navíc se mému mladšímu já nedivím, to je horší. V lásce a vztazích dost plavu, co si budu nalhávat. Co mě to napadlo? Jak jsem si mohla myslet, že můžu někomu rozdávat rady o mužích? Co když by naopak Lottie (mladá Charlotta) mohla radit mně?

Ch. učiní rázné rozhodnutí jak v kariéře, tak v životě....

Pch!!! Ženský román s happy Endem (?).

No - ano. A navíc vtipný, zábavný, se zápletkou....Prostě milá oddechovka

Co to s vámi dělá?

29. března 2013 v 16:46 | Katka |  Slunce v duši
Byla bych ráda, kdybyste vyjádřili v komentáři svůj pocit....

P.S.: Nevyžívám se v prohlížení videí ani v přeposílačkách. Ale tohle? Jsem zvědavá na ohlas a názor, bude-li jaký.

Jarek Nohavica

29. března 2013 v 9:15 | Katka |  Kultura
Každých pět let se do Hankova domu vrací. Vždy je vyprodáno, ačkoliv po městě nevisí plakáty. On to nemá zapotřebí. Lidi si ho najdou. A rádi.


Není nutné psát nic víc. Jistě se najdou mnozí, kterým jeho písničky nic neříkají nebo se jim přímo nelíbí.

Těm, kteří jsou s ním takříkajích na stejné vlnové frekvenci, není potřeba připomínat, že se na koncertě cítí jako s kamarádem, jako s normálním člověkem, že se jednou chechtají, tleskají do rytmu, řvou...a podruhé jim běhá mráz po zádech...

Přesto je každý koncert jiný. Letošní novinkou je pan harmonikář Robert Kusmierski.
Slyšeli jsme některé písničky z nového alba Tak tady mě máš a samozřejmě staré známé, bez kterých by to nebylo ono - Darmoděj, Kometa, Pane prezidente, Jizva na rtu.....

Tři rohy penalta - jedna z nových i s Robertovou harmonikou. Složena byla pro ná reprezentační fotbalový tým.




Klopotná cesta k poezii - 2. - Francois Villón

25. března 2013 v 23:22 | Katka |  "Moje" poezie
Já u pramene jsem a žízní hynu;
horký jak oheň, zuby drkotám;
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu;
ač blízko krbu, zimnici přec mám;
nahý jak červ, oděn jak prelát sám;
směji se v pláči, doufám v zoufání;
mně lékařem je, co jiné poraní;
mně při zábavě oddech není přán;
já sílu mám, a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán.
(překlad: Otokar Fischer)

Když jsem chodila v sedmdesátých letech na gympl, byly tyhle verše Françoise Villona


oblíbené u spolužáků rebelujících proti režimu. Spolužáci zase byli milí nám holkám, a tak jsme se oklikou přes lásku (spíš platonickou) dostaly k veršům prvního z prokletých básníků.

Ve škole jsme se učili, že narozen v Paříži krátce po upálení Panny Orleánské, v době, kdy město bylo obsazeno Angličany a sužováno hladem, byl asi v osmi letech přijat do benediktinského kláštera, kde se ho ujal mnich rodem z vesnice Villon. Toto jméno hoch přijal. Ve dvanácti letech byl zapsán na artistické fakultě, kterou vystudoval a dosáhl postupně hodnosti bakalářské, licenciátu i mistrovství. Pro svou temperamentní, rozmarnou a poněkud důvěřivou povahu byl oblíbený ve společnosti pijanů, výtržníků a dobrodruhů, účastnil se jako vtipálek bezplatných obědů a nočních toulek za nevěstkami,

Balada o sličné zbrojmistrové nevěstkám

"Jen pomni, ach rukavičkářko,
jež mnou jsi byla vyváděna,
i pěkná Bětko příštipkářko,
v čem že tvá jediná je cena.
Ber každého! Buď spokojena,
ať cvalík je, ať povytáhlý,
neb stáří, to je bídná měna
tak jako mince, kterou stáhli.
A tobě, hezká uzenářko,
tím tancováním poblázněná,
a tobě, Míno čalounářko,
má zkušenost nic neznamená?
Však zavřeš krám, ač nahrbená
budeš jak mnich a pysk tvůj zprahlý;
jak zestárneš, jsi vyřízena
tak jako mince, kterou stáhli.
A pozor, Žando čepičářko,
maličko, a už nejsi chtěna,
a ty zas, Káčo košíkářko,
nebuď k nim tolik nabručena.
Babka je všemi odháněna,
leda by koutky k vtipu stáhli;
je ohmataná a je cenná
tak jako mince, kterou stáhli.
Holky, co před vámi tu sténá,
tak propukla v svůj nářek táhlý,
protože už je vyřazena
tak jako mince, kterou stáhli.
(překlad: Otokar Fischer)

provázených často výprasky a rvačkami. V jedné z nich v sebeobraně smrtelně poranil mnicha. Uspěl u soudu s prosbou o milost, snad i proto, že umírající mnich mu odpustil. Jeho cesta pryč z občanské počestnosti však už byla započata. Pro účast na loupeži, ze které byl usvědčen až po delší době, opět nemohl pobývat v Paříži.

Balada mravoučná
Ať falešně znáš v kostky hráti
Či odpustky-li prodáváš,
znej lhát a křivě přísahati,
v šejdířů oleji se smaž,
padělej minci, špatně važ
Či lupičem buď sakramentským -
kam děje se, co vyděláš?
Všechno jen do putyk a ženským!
Frašky a kouzla zdáš se znáti,
v kuželky hrej a mariáš,
hrej na cimbál, uč rýmovati,
na flétnu pískej, dardu maž;
snad vandrovati s kumštem znáš,
ač laickým či náboženským -
tak se jen přiznej, kam to dáš?
Všechno jen do putyk a ženským!
....................
(překlad: Otokar Fischer)

Určitý čas se uchýlil na dvůr vévody Orleánského, který ho (sám básník) přijal jako svého chráněnce. Později se vrací k nezřízenému životu,
Balada o zobáčku Pařížanek
Sic dobrou vyřídilku mají
jak v Benátkách, tak Florenťanky
a s kuplířstvím to slušně znají.
Věru, že ani Lombarďanky
nenosí na svých pusách zámky,
věru, že lecco svede Řím
i Savojsko a Janovanky -
však Paříž, Paříž hraje prim.
Prý náramě též vynikají
v té věci Neapolitánky
a povídalkám nezadají
Prušačky ani Porýňanky:
též Řekyně jsou, Egypťanky
a Maďarky a což já vím;
jsou Španělky, jsou Kastiljanky -
však Paříž, Paříž hraje prim.
Švýcarky, ty jen zakoktají,
též Bretonky a Toulousanky.
Dvě, pařížsky co štěbetají,
usadí všechny venkovanky
i Pikardky a Lotrinčanky.
Když ke Calais se obrátím,
jsou také jakés Engličanky -
však Paříž, Paříž hraje prim.
Nechte mi moje Pařížanky!
Jsou první se svým uměním.
Žvatlají sic i Taliánky -
však Paříž, Paříž hraje prim.
(překlad: Otokar Fischer)
(jak roztomilé (se mi zdá) vyznání)

několikrát byl vězněn a znovu omilostněn, až byl r. 1462 usvědčen z účasti na loupeži na teologické fakultě a měl být oběšen.

Františku, už tě nepotěší,
že Francouz jsi a ze vsi zdejší;
teď na krk oprátku ti věší,
ať pozná, oč je zadek těžší.
(překlad: Otokar Fischer)
Následujícího roku (1463) byl opět omilostněn a trest smrti mu byl změněn na desetileté vyhnanství. Protože se od té doby ztrácí jeho stopa, je pravděpodobné, že krátce po vyobcování z Paříže zemřel.
Marně se snažím zformulovat, proč se někdo tak "nevycválaný", pohybující se na hranici zákona a vkusu, stal tak věhlasným, že ho překládal už Jaroslav Vrchlický, překlady O. Fišera vznikly kolem r. 1927, že ho ani socialistický režim nevyškrtl z učebních osnov.
Je hodně zajímavé srovnávat, jak si překladatelé poradí...
Fischer:
Já miloval, to nezapírám,
a miloval bych ještě rád,
teď řemenem však břicho svírám -
a v srdci žal a v břichu hlad,
co je pak těžké milovat;
chceš-li se kochat svými city,
dřív o žaloudek musíš dbát:
neb v lásce hbitý, jen kdo sytý.

Eisner:
Pravda je sic, já míval rád
a zas mít nebylo by líto;
však truchlé srdce, hladný řád
v břiše, jež z třetiny je syto,
obé to není k freji hbito.
Kdo flák a zas flák v sebe vpíchá,
on rád pak s láskou rozdá si to;
co dole pýchá, pošlo z břicha.

Loukotková:
Je pravda, že jsem miloval,
a rád bych miloval i dále;
jenomže hlad a v srdci žal
a v prázdném břiše vytí stálé
už milování daly vale.
Nikoho svádět nenapadne,
když nejsou mísy, a ne malé!

Businský:
Je pravda, že jsem miloval,
ba miloval bych do skonání.
Víc bych se ale radoval,
kdybych měl k jídlu něco k mání,
hlad ale v záletech mi brání.
Nejdříve do jídla se dej,
pak bude něco z milování -
ten může v rej, komu je hej.
Asi 13 překladů shromáždila blogerka sherin.blog.cz
Zajímavé jsou i překlady balady o tlusté Margot...

P.S.: Tak tedy ještě Balada o tlusté Margot v překladu Otokara Fischera

Své dámě sloužím-li a mám ji rád,
zda sprostým ťulpasem se proto zvu?
Dovede moc a opětovně dát,
a z lásky k ní já sahám po kordu.
Jak přijdou hosté, džbánek popadnu
a pro víno jdu, aniž ztropím hřmot;
sýr, chléb a ovoce je další chod.
Dím: "Dík," když účet tučně vyrovnán,
"jak vás to chytne, buď vám to zas vhod
zde v hampejzu, kde rozbili jsme stan!"

Když nemá vindry a chce se mnou spát,
"No, to by mi tak hrálo," na ni řvu,
vidět ji nechci, zabil bych ji snad,
pásek a spodničku i šat s ní rvu,
hrozím, že jí to strhnu jako mzdu.
Za boky chytá se ta Astarot
a kvičí: "Ježíš Marja, na Margot
jsi krátký!" Třísku popadnu co zbraň,
abych ji třeba do frňáku bod
zde v hampejzu, kde rozbili jsme stan.

Pak řekne: "Mír" a pustí notný smrad -
má život nadmutý jak ropuchu -
a tahat začne mne a muchlovat
a rozkřikne se: "Ne tak pomalu!"
Opilí usnem spánkem ožralů.
Ráno, když břich ji vzbudí ze dřímot,
pozorně, aby nezamáčkla plod,
lehá si na mne. Jsem jak rozmačkán,
jak rajtuje si, vzteklá, čehý, hot,
zde v hampejzu, kde rozbili jsme stan.

Vše vystaráno! Nebojím se psot!
Jsme stejné ráže. Dvojice jsme slot.
Lehká a pasák. Špinavý jsme rod.
Lne rovný k rovné. Jako u těch vran.
Oh, tahle špína! Špína je nám vhod.
Nás život vypliv. Plijem na život
zde v hampejzu, kde rozbili jsme stan.
To abychom si Villona moc neidealizovali. Ale originální, rozpoznatelný a živočišný, to tedy je.

12/52

24. března 2013 v 17:19 | Katka |  (ne)malé radosti
19. 3. - díky smůle, která mě rozbředlým sněhem svedla i s autem ze silnice třemi koly na louku, jsem opakovaně zažila, jak šikovné a ochotné mám kamarády, zaměstnance a podřízené (to vše v jednom Usmívající se). Že se na ně(j) mohu kdykoliv s čímkoliv obrátit a nebudu odmítnuta a že si ví se vším rady, to je neměnný stav už několik desítek let. Musím ale skousnout úsměvy a poznámky. Když to však sečtu a odečtu, jsem na tom dobřeMrkající

21. 3. - na návštěvě u kamarádky, která začala samostatný život, ve svých 45 opustila toho, s kým dosud žila....je to boj. Měly jsme toho k řešení na mnoho hodin a ještě od 6 od rána než jsem odjela....Nebývám často na noc a sama mimo domov, takže příjemná změna.

22. 3. - vydala jsem se sama shoppovat. Dobrovolně a těšila jsem se. Moc jsem ale neuspěla neb mám snad z nákupních center fobii a nevydržím tam déle než půl hodiny. Koupila jsem si další knížečku poezie. A žasnu nad tím, že Shakespearovy sonety jsou něco úplně jiného, než jsem si myslela Překvapený

22. - 24. 3.- sami bez dětí. Příprava na budoucnost. Vcelku fajn, "nesežrali jsme se" Smějící se a to je cenné neb už to nebude trvat dlouho a zůstaneme si navzájem.
Třeba u mých rodičů to byl dost problém. Táta jako montér strojírenského podniku byl víc mimo než doma a pak v důchodu je zaskočilo, že spolu vlastně neumějí žít.

Steakový žampion

24. března 2013 v 11:51 | Katka |  Dobrou chuť!
Celý týden jsem stávkovala - nevařila a nutila manžela a dceru jíst obědy z vývařovny. Nedivím se jim, že brblali, ale přece nežijeme proto, abychom jedli, nýbrž právě naopak, ne S vyplazeným jazykem?

Při pátečním nákupu jsem si všimla na regálu velikých a nezvykle zbarvených hlaviček žampionů, napadlo mě, že bychom mohli mít žampionovou polévku. Až dnes jsem si přečetla štítek a objevila steakový žampion. Ten asi nebude určený na polévku. Jeho hlavičky jsou nezvykle mohutné, proto je určen na jinou úpravu.
Plán je ale plán, ten je třeba dodržovat....a tak jsem ze dvou hlaviček, o hmotnosti 220 g přece jen udělala polévku.

Recept jen pro pořádek, každý ho nejspíš zná:
- na cibulce jsem orestovala pokrájené houby, trochu podlila a dusila 15 minut, kořenila jsem kmínem, pepřem, osolila
- na másle jsem připravila jíšku, zalila ji smetanou na vaření a trochu provařila
- rozředěnou jíškou jsem zalila žampiony, povařila, oddělila lžíci hub na pozdější "dozdobení" a zbytek rozmixovala
- při podávání jsem do talíře vložila vařené vejce a dozdobila polévku bylinkami

Polévka byla výtečná, voněla máslem, houbami a bylinkami.....manžel chválil sám od sebe Mrkající



Dušená krkovička, domácí mangoldový špenát a vlastní brambory taky sklidily pochvalu.
Nabrali jsme sílu...a jdeme "bojovat za vlast". Tentokrát každý sám za sebe nabowlíme,co budeme moci.

Přehnala to

24. března 2013 v 8:29 | Katka |  Zvířata
Pupi se nechala zlákat čerstvou vodou v napaječce a vykoupala se. Tentokrát to ale přehnala (stejně jako my včera venku Usmívající se), nedocenila teplotu (po ránu tu není moc teplo) a teď se klepe zimou.


První jarní (?) sobota

23. března 2013 v 19:08 | Katka |  Jen tak
Z ranních plánů se něco podařilo, něco ne.
Kreativní činnost skončila trochu fiaskem, musím to rozdýchat. Do zkracování kalhot jsem se nepustila vůbec, což se dalo čekat neb to není moje oblíbená činnost. Několik hodin jsem píchala věneček a právě jsem ho strčila do pytlíku spolu se zbytky a budu čekat, jestli se mi ještě kdy bude chtít ho dodělat. Moc se nedařilo. Naškrobená a vypnutá dečka taky nevypadá tak úžasně, jak jsem si představovala. Grr!

V OBI jsme vysoké sadbovače nesehnali, nahradí je kelímky na pivo. Oběd byl výtěčný (až na to, že mi Goro v autě sežral to, co mi zabalili domů) a procházka odšvindlovaná kvůli zimě. Z auta to vypadalo hezky, ale venku se nedalo dlouho vydržet.

Cestou jsme zastavili ve Rtyni v Podkrkonoší, což jsem si přála hodně dlouho, ale nikdy nebyl čas.
Obec má dvě dominanty:
Sochu rychtáře Antonína Nývlta, který r. 1775 vedl selské povstání.

(foto z netu)

Druhou dominantou je

Že rod Nývltů přišel do Čech z Holandska (Niewelt), r. 1565 zakoupili rychtu ve Rtyni v Podkrkonoší a po 12 generací na ní žili až do r. 1943, je patrné na hřbitově u kostela Sv. Jana Křtitele.


Strýcem rebela Antonína Nývlta byl


Na hřbitově je vždycky co prohlížet


Pokračovali jsme do Ratibořic, kde se my i naši psi rádi procházíme. Dnešní procházka byla dlouhá tak 300 m tam a stejně tak daleko zpět do auta. Podél řeky Úpy ledově foukalo a my jsme, věříce sluníčku, neměli čepice.


Konec jednoho velikána


Rádi jsme se vrátili domů do tepla Usmívající se

P.S.: Oteplí se prý až po velikonocích.