Duben 2013

Klopotná cesta k poezii - 4. - Marcelina Desbordes - Valmore

30. dubna 2013 v 20:06 | Katka |  "Moje" poezie
Myslela jsem, že další pokračování už nazvu jinak, že už vynechám to slovo klopotná. Ale ne. A asi nikdy ne. Dá mi hodně práce se prokousat. Co jsem v mládí zanedbala, těžko se dohání.

Tip na verše jediné ženy - prokleté básnířky Marceliny Desbordes - Valmore (*1786 Douai, + 1856 Paříž) jsem dostala od Pižlíka.
Přiznávám, že do té doby jsem o ní neměla ani potuchy (o Marcelině - ne o Pižlíkovi Mrkající).
Nejprve jsem četla, až potom hledala na wiki informace o jejím životě, abych našla kořeny toho lkaní a toužení. Pro smutnou lyriku měla básnířka věru dosti důvodů.

Jaroslav Vrchlický v antologii Moderní básníci francouzští (1893):
Velký lyrický talent pí Valmorové vynikl v některých elegiích a písních, v nichž ozvaly se přirozené akcenty trpícího ženského srdce neobyčejnou bezprostředností a silou. Život její byl jeden řetěz dobrodružství a strádání.

Život s manželem neúspěšným hercem a starost o pět dětí ovlivnily její tvorbu, která je poněkud depresivní. Celý život tesknila po muži, který ji - svobodnou matku opustil a jehož jméno nikdy neprozradila. Zároveň neúnavně podporovala svého netalentovaného - krásného Valmora - "o sedm let mladšího, pateticky obolavělého, třebas poctivého ješitníka a slabocha, jehož herecká neschopnost, ustavičně roztoužená po scénách pařížských, stačila stěží na hladová jeviště venkovská." (Václav Černý) Udržovala ho v iluzi, že je vynikající, jen zneuznaný herec. Trýznila se myšlenkami, že svým dětem nedává (pro svou rozervanost a své strádání) dost a proto péči o ně přehrávala, stejně jako přeháněla ve všem. I v pozdním věku s ní cloumaly romantické city naplno a odrážely se v jejích básních.
Pochována je na Montmartru v blízkosti hrobu Heinricha Heineho.

Jejího díla si cenili básníci jako Baudelaire, Verlaine, Rimbaude...Anatol France prohlašoval Opadaný vínek za jednu z nejkrásnějších básní, jež byly kdy napsány. Verlaine o ní v článečku v Romantickém umění prohlásil, že je to vedle Sandové, "jediná geniální a talentovaná žena tohoto století, a všech století, spolu se Sapfó snad a svatou Terezou."
Baudelaire ji charakterizoval takto: "byla ženou, byla vždycky ženou a naprosto nebyla než ženou."
Co`s z něho udělal?

Ty jsi měl srdce mé!
Jak jen je unésti!
Srdce tak za srdce,
štěstí tak za štěstí!

Tvoje se vrátilo,
já nemám jiné víc,
tvoje se vrátilo,
moje se ztratilo!

Opadal list i květ,
opadlo ovoce,
barva dech, list i květ,
bolí to hluboce.

Co's z něho udělal?
Proč mne stih' lásky zmar?
Co's z něho udělal,
bylo přec - sladký dar!

Jak dítě, v zoufání
jež matka opouští,
jak dítě v zoufání,
nikdo je nebrání.

Ty jsi mne opustil
ve hořkém životě
a Bůh jen vidí to,
v jaké lkám samotě!

Víš-li pak, přijde čas,
kdy budeš v světě sám,
víš-li, že přijde čas,
kdy láskou vzplaneš zas?

Budeš mne volati,
ticho však tu i tam,
budeš mne volati,
lkáti, si zoufati!

Ku vratům přijdeš rád,
jež jsem ti zavřela,
jako kdys zaklepat,
když jsi mne míval rád.

A kdos ti řekne pak:
Prázdný dům, umřela,
umřela! - Řekne tak…
Čí s tvým však zvlhne zrak?
Tento překlad (bohužel není uvedeno od koho) je na wiki. Já jsem báseň nejprve četla sbírce Knížka něžností, kde Desbordes - Valmorovou přebásnila Zdeňka Pavlousková.

Co jste učinil?

Srdce tvé je mé,
mé se k tobě vine:
sebe za tebe,
nebe za nebe.

Tvé je vráceno,
já už nemám jiné,
tvé je vráceno,
mé je ztraceno!

Lupínek a pel
a sám z růže kvítek,
lupínek a pel,
vůně kadidel.

Co jste učinil,
Pane můj, však víte!
Co jste učinil
z líbezných těch chvil?

Dítě na ptaní,
co ztratilo mámu,
dítě na ptaní,
nikde zastání.

Zanechals mě zde
hořkou a tak samu,
zanechals mě zde,
jen Bůh vidí, kde.

Víš, že jedenkrát
v samotě své vlčí,
víš, že jedenkrát
Lásce budeš rád?

Budeš zaklínat -
ticho, všechno mlčí -
budeš zaklínat,
na mne vzpomínat.

Přijdeš zamyšlen
zvonit u mých dveří,
milý jak v ten den
přijdeš zamyšlen.

Hlas ti zvěstuje:
"Pozdě!...V hrobě leží!"
To ti zvěstuje.
Nepolituje!


Ještě jedno srovnání překladů:
Mám srdce na prodej

Mám srdce na prodej,
chceš-li je koupiti,
mám srdce na prodej,
chceš-li, však nesmlouvej!

Cit lásky Bůh mu dal,
můžeš mu něžnosť dát,
cit lásky Bůh mu dal,
sobě jen aby plál.

Cenu ti udělám,
chceš-li ji vskutku znát,
cenu ti udělám,
nediv se tomu sám!

Své-li jsi neztratil,
dej a buď pánem mým,
své-li jsi neztratil
dej, bys mé zaplatil!

Nemáš-li celé, slyš,
pak budu míti bol,
nemáš-li celé, slyš,
konec je všemu již!

Zavru v něm každý cit,
pro celý život kol,
zavru v něm každý cit,
Bůh jen je bude mít!

Do naší lásky snů
život je srázů pln,
do naší lásky snů,
čítá on, málo dnů.

A duše dá se v chvat,
jest čistý peřej vln
a duše dá se v chvat -
bud mřít - bud milovat!
(wiki)
Upřímná
Srdce na prodej,
chceš je mít? Je volné.
Srdce na prodej,
chceš-li, nesmlouvej.
Kuté od Něho -
čiň! a bude svolné.
kuté od Něho
pro jediného.
Dřív však povím, zač
srdce moje stojí,
nejdřív povím zač,
teprv pak se mrač!
Své-li celé máš,
dej! a budu tvojí.
Své-li celé máš,
za mé svoje dáš.
Není-li už tvé,
sejde tedy z koupě,
není-li už tvé,
domluvili jsme.
Mé se propadne,
uzavřené skoupě,
mé se propadne,
Bůh je dopadne!
Příliš uhání
život, voda čirá,
příliš uhání
pro milování.
Rychle šumí rej,
nač se duše vzpírá?
Rychle šumí rej:
Miluj! Umírej!
(přebásnila: Zdeňka Pavlousková)
Na první čtení mě zaskočila pro mě poněkud archaická slova "Jdi už, má muko světelná, už dost jsem byla předěšena, nadojímána, natěšena...."
Jako vždy jsem nechala vše uležet, sem tam nahlédla znovu, pročetla dlouhý doslov Václava Černého z r. 1945, kde pro nás nastiňuje životní východiska Marcelininy lyriky....a když jsem začala psát článek - hle! Vnímám to jinak, zjišťuji, že mnohé z citů prokleté básnířky jsem prožila taky, ale nikdy bych je nedokázala veršem vyjádřit.
No, řekněte, netoužily(i) jste nikdy podobně urovnat milenecké spory? Zapomenout na sváry, které vámi lomcovaly?
Vzkázání od ženy
Sám od sebe-li dal ses na pokání
a jestliže
sám od sebe mne chceš, nech přísahání
a pomni, že
sen čarovný a slib, byť sebe větší,
psán nebo čten,
jak Bůh to chce, vždy musí slzou něčí
být zaplacen.
Jestliže zem i po tmě, bouřce může
se rozesmát,
pláč osušme a mysleme jen růže,
načpak se bát?
Vím: slovo tvé mi ještě milovaně
v mou cestu zní,
však "navždycky" už neříkej mi planě,
jen "nazítří".
Dni, předešlé dni, kdys vonné od neviny,
dni, květný trs,
dni raněné a v poutech otročiny
pod tíhou slz:
té zašlosti, jež rozum jenom zebe,
si nevšímej!
Jak při hvězdách hoch tají dech, krom nebe
nic nevnímej!
Když bez trestu smí láska druhou vlnou
se vzdemout zas,
by proudila pod onou strastiplnou...:
na tento vzkaz,
hlas duše mé, jež vyčkává svou chvíli
ve strážné tmě
sníc o tobě, na tento vzkaz přijď! milý,
a vem si mě!
Myslím, že i tohle se nám (i vám?) někdy stalo:
Vzpomínka
Když jednou večer zbled a slova postrašená
pohasla na chvíli už v polou souvětí,
když oči, zvednuvše svá víčka rozpálená,
přenesly na mne bol, jímž zdál se trpěti,
tenkráte tvář, kam pad svit záře vzrušené,
jež o můj cit se vzňala,
živě se obtiskla v hlubinách duše mé:
ne on, já milovala!
A tak jsem cestou klopotnou došla k závěru, že právě tyto verše přijdou náramně vhod, když je (i dnešní) žena naladěna na "krasosmutnění."
Dost by mě však zajímal chlapskej názor. Jestli jsou tak uznalí jako Baudelaire, Verlaine, Vrchlický a ti druzí....nebo si řeknou "baby bláznivý...." , tak, jak předpokládám od chlapů z mého okolí Mrkající

Mně se líbí spíš to, jak charakterizoval Marcelinu Desbordes - Valmorovou

Baudelaire

Žádný básník nebyl přirozenější, žádný básník nebyl méně umělý. Toto kouzlo se nepodařilo napodobit nikomu, poněvadž je naprosto původní a ryzí. Zapomenuta? Kým, prosím vás? Těmi, co nic necítí a proto nemohou na nic vzpomínat!

P.S.: Překladatelka Zdeňka Pavlousková se narodila r. 1898 v Kralupech nad Vltavou, kde byl její otec několik let starostou. Ona se podílela na tamním kulturním životě jako zpěvačka ve sboru, herečka, členka Sokola. Provdala se za architekta shodného jména a přestěhovali se do Ostravy. Zde ve svém bytě vedli literární salon, který navštěvoval třeba i Rudolf Firkušný a Rafael Kubelík. Mezi její přátele patřil i Jaroslav Seifert. Po smrti manžela se stala vrchní sestrou v nemocnici v Ostravě.
Překládala francouzské prokleté básníky, ale třeba i Hugovy Bídníky.
Dožila se 95 let (+1993).
Taková "velká" žena a já o ní neměla ani tušení. Připomíná mi jinou obdivuhodnou osobnost - Jaroslavu Moserovou. Ale o té až jindy.







A pak už tam nezbyl ani jeden...

28. dubna 2013 v 20:41 | Katka |  Kultura
...aneb Deset malých černoušků.

Divadelní úpravu známého detektivního románu Agathy Christie jsme shlédli v sobotu v podání herců Národního divadla Brno na scéně Mahenova divadla.


Sama autorka román upravila pro divadelní provedení. (Zde však byl použit jiný překlad.) Původní název Deset malých černoušků vyvolal vlnu společenské nevole a byl proto mnohokrát upravován. Místo černoušků byli dosazováni námořníci, cínoví vojáčci...
Dětská říkanka sedí na příběh osmi lidí, kteří byli pozváni manželským párem do hotelu na osamělém ostrově. Sami se však nedostavili. Spolu se dvěma služebnými, které najal neznámý muž, tvoří tak společnost, ve které postupně více či méně záhadně jeden za druhým umírají. Vzájemně se podezírají, neboť každý z nich má na svědomí něčí úmrtí, z čehož jsou tajemným hlasem shůry obviněni. Každý z nich může mít důvod zabíjet....

Funkcionalistická scéna připomínala interiér vily Tugendhat, což jsem i já poznala Mrkající a v recenzi se o tom utvrdila.

Kdybych měla hodnotit já, za sebe bych řekla, že číst je lepší než vidět. Nemohu konkrétně zkritizovat to či ono, ale podruhé bych na hru nešla.
Velmi, ale opravdu velmi negativně se na mém dojmu podílelo klima v hledišti. Takové horko, že je člověk zpocený jako v parném letním dni (což tedy sobota v Brně byla), absence jakéhokoliv pohybu vzduchu....to na kulturním zážitku nepřidá.

17/52

28. dubna 2013 v 20:05 | Katka |  (ne)malé radosti
22. 4.- už i u nás nastal čas setí a sázení. Tomu předchází zpracování půdy. To dělá manžel a kdo zkusil, ví, jaká je to dřina jen motykou a hráběmi. Když u nás byl o víkendu kamarád, vynadal nám, proč jsme neřekli, že by býval vzal Terru s rotavátorem. Manžel, který si už delší dobu stýská na různé bolesti, se tvářil, že to by byl věru rád....
On už je takový, že pro sebe skoro nikdy nic nechce a pokud si něco koupí, má výčitky, že byl rozmařilý. I nelenila jsem, zabrousila na Bazoš a už jsme s kamarádem technikem, který měl posoudit stav stroje, ujížděli směr Jičín. A ještě dnes se manžel prokopal málem do Austrálie, protože na svahu není jednoduché rotavátor ukočírovat.
Je spokojen a já tuplem. S tím, že mu něco opravdu udělalo radost a taky proto, že se nebude tak dřít.

23. 4. - s Eliškou na bruslích. Ještě pořád je to příjemná změna po zimě.

24. 4. - sice jsem byla dlouho v práci a řešila nepříjemné finanční záležitosti, ale navečer jsme udělali na zahradě kus práce.

25. 5. - den plný radostí. Odpoledne jsem doprovázela manžela do Trutnova. Zatímco on jednal na úřadě, já jsem proměnila poslední políčko v permanentce do bazénu. Bylo časné odpoledne a plavalo nás tam celých šest. To je jiné, než když se o jednu dráhu dělíme třeba tři.
Koupila jsem surfinii s opravdu černými květy!!!


V naší koňské stáji se rýsuje překvapení, ale tom až to nastane....
Stejně tak v psí (zatím) jednočlenné smečce...
Po dlouhé době jsme dostali domácí zabijačku. Teď jsem mlsala do křupava vyškvařené škvarky a zanedlouho mi bude těžko S vyplazeným jazykem
Manžel s O dodělali nový záhon, odkud vyklučil prosychající Rosu rugosu a zasázel různé druhy hortenzií. Úplně jiné, než obvykle vídáme (ty s modrými či růžovými kulovitými květenstvími).

(Foto z netu)

27. - 28. 4. - nabitý víkend
- v So jsme nejprve osázeli kdejaký truhlík rostlinani dovezenými v pátek
- po obědě jsme vyjeli do Brna. V plánu byla společná návštěva divadla. Před tím jsme ale neplánovaně vysvobozovali dceřino auto, které bylo odtaženo za nesprávné parkování. Draze zaplacená životní zkušenost.
- po divadle ještě příjemné posezení u vína
- v Ne nás od 14 hod čekal bowlingový turnaj v Náchodě, a tak jsme se loudali zpět tak, abychom se bez zastávky doma dopravili právě včas.
První zastávka byla na zámku v Rájci na Svitavou. Dlouhá léta vím, že tam ten zámek je a domnívala jsem se, že je velmi krásný. Takže jsem si přivodila zklamání. Zámek i kdysi nádherný park jsou dosti zchátralé a návštěvník si může leda tak představovat, jaké to bylo, když na nádvoří osázeném ve francouzském stylu přijížděly kočáry, z holubníku povrkávali holoubci, parkem se procházely nastrojené dámy,


Tipla bych, že socha představuje Josefa II. (?), krásná lampa pamatuje nejspíš lepší doby a ta podivná stavba navazující na konírnu mi nejprve připomínala domeček pro děti, ale pak jsem usoudila, že to asi býval holubník - krásný holubník.

i letní kino, které je zajisté mnohem mladší Mrkající už je prakticky po smrti.



Včas jsem se podívala prostřednictvím telefonu na komentáře u sebe a tak jsem mohla využít tip od Kitty. Zahradnictví v Doubravici nad Svitavou i s pštrosí farmou opravdu stojí za prohlídku. Měli jsme se co držet....a přivezli jsme si jen dvě fuchsie, tykev Hokaido a naprosto neznámou bohatě kvetoucí letničku, kterou vyfotím, až se trochu rozroste.


To maličké na dolní fotce jsou zase selátka. Bylo jich snad dvacet a pozorovat je, to bylo jako koukat na grotesku. Pořád pobíhala sem tam, dováděla, prala se, prolézala pod plotem sem tam...

- obědvali jsme po ukrajinsku v Litomyšli v restauraci U Kolji. Já holubce a manžel pelmeně. Na jejich vynikající boršč jsem, bohužel, neměla místo Nerozhodný

- turnaj probíhal pro nás jako obvykle. Hráli jsme nahoru dolů, ale tentokrát přece jen víc nahoru, a tak jsme se nejen probojovali do finále, ale dokonce vyhráli

A teď už se můžu konečně přestat přetvařovat a mohu podlehnout na pár hodin marodění. Zase už mě dohnala nějaká hnusná viróza, kašlu jako tuberák, nos mám ucpaný a od kašle mě bolí hlava i břicho....Plačící Tak tyhle dva řádky do rubriky (ne)malé radosti jakoby nepatří....ale jakpak by ne? Vždyť ležet v posteli a nechat se obsluhovat je fakt (ne)malá radost, pokud to tedy netrvá dlouho...


P.S.: Za nekvalitní fotky může kromě mě pošmourný den a telefon :(

Jeden z nás se nevrátil

26. dubna 2013 v 23:44 | Katka |  Cestování
Do Děčína jsme dnes ráno odjížděli tři - manžel, já a sviňka.


Koupili jsme ji přímo v porodně, neodolali a očumovali selátka od těch nejmenších spokojeně spících pod hřejivými lampami až po "předškoláky", kteří se už příští týden budou stěhovat do výkrmu. Ti byli pěkně oprsklí a štěkali jak vzteklí psi. Nechtěla bych k nim do výběhu.


Naši vyvolenou jsme umístili do přepravní bedny a vyjeli. Celou cestu jsme se cítili, jak smrdíme. Prasečí odér je neobyčejně vlezlý.


Vybrali jsme rozumnou prasečí slečnu. Cestou vůbec nezlobila a po vyklopení z bedny, protože vylézt se jí nechtělo, se vůbec neplašila a začala ochutnávat hobliny, kterými měla v novém domově podestláno.

My jsme zamířili do zahradního centra našich kamarádů.


K nim se dá chodit i jen tak na čumendu a pro zážitky. Pokud tedy odoláte širokánské nabídce rostlin, hnojiv, substrátů, nádob, keramiky, dekorativních kamenů ....vše s odbornými radami a hlavně s úsměvem (zvlášť, pokud natrefíte na paní majitelku).


Ratolesti je možno odložit v dětském koutku, půjčit jim hračky nebo je usadit na pískovišti.


Jedinou nevýhodou tohoto centra je to, že děti z něj často odcházejí nebo jsou vlečeny s velkým řevem, protože ze ZOOkoutku se jim nechce. Zvířátka jsou krotká a v brzké době přibude další druh - slepice brahmánky.


My jsme při odjezdu neplakali, plakat budeme až zítra, protože nás čeká hodně práce se sázením.

Aby Pupi neumřela

24. dubna 2013 v 21:11 | Katka |  Zvířata
Tak naše Pupi už zase nasnášela. Tentokrát ještě o jedno vajíčko víc, tedy tři.

Její největší milovnice a pečovatelka Š vygooglila, že se jí vajíčka nemají brát, že ona po 3 - 4 týdnech sama pozná, že z nich nic nebude a opustí je.


Co tam ale nepsali, že téměř nebude vylézat z boudičky, že bude mít odřená kolínka od samého sezení, že nebude skoro žrát a když, tak jen ve spěchu, aby už už byla zpátky na vajíčkách, která se mezitím rozkutálela a ona je bude starostlivě zobákem nahánět pod sebe, že se jí bude obtížně vyměšovat, protože normálně hodí bobek přiměřené velikosti každých 20 minut, zatímco takhle, když stále sedí na vejcích, se jí toho nahromadí obrovský boban, který se jí špatně tlačí ven. A hlavně tam nepsali, že za to všechno může boudička, kterou sice Pupi miluje, ale probudila v ní mateřské pudy. Když má dům, tak do něj přece potřebuje i děti. Jenomže hlas přírody neví, že nemá manžela. Není manžel, nejsou děti. To je jasné. A co víc, když samice sedí, sameček ji krmí. Naše Pupi seděla, čekala, až přiletí táta a nakrmí ji. Paní chovatelka, od které Pupi máme, zavelela: "Vajíčka i boudičku okamžitě pryč nebo vám zajde..."

Nezdálo se, že by Pupi zaregistrovala ztrátu potenciálních dětí, netruchlila. Dostala ihned na přilepšenou piškot, jablíčko, mrkev a sama si zamlsala v cukřence. Pak jsem ji vyvezla ven, aby měla dostatek jiných vjemů.

Pupi tedy svůj pokus o mateřství přežila ve zdraví.....a znovu řve jako prorvaná Nerozhodný

P.S.: Zajímavé je, že když přijela Š, poznala Pupi její hlas, okamžitě vylezla z boudičky a hrnula se k ní, nechala se krátce pomazlit, ale brzy pospíchala zpět do hnízda.

Klopotná cesta k poezii - 3. - František Novotný

23. dubna 2013 v 14:41 | Katka |  "Moje" poezie
Jsem věrnou posluchačkou Českého rozhlasu 2. Občas jsem zde zaslechla drobné milé a moudré příspěvky pronášené příjemných hlasem podobné fejetonům Františka Nepila. Stejné zabarvení hlasu jsem slýchala ve srozumitelných zádumčivých jindy vtipných verších.

Nějakou dobu mi trvalo, než jsem vypátrala, že ten, jehož verše jsem chtěla číst, protože jsem jich zaslechla vždy jen část, se jmenuje František Novotný. Počátkem letošního roku jsem se konečně dopídila k jeho sbírce Ozvěna tenká jako vlas.
(Ilustrace Jiří Anderle)
Celá natěšená jsem usedla do křesla a hodlala mlsat ty vytoužené verše a ejhle!, ono to není přesně to ono, co jsem hledala. Verše, které jsem slýchala v rádiu, byly jakoby složeny přímo pro ten který pořad a zdály se mi jednodušší pro začínajícího čtenáře poezieMrkající jako jsem já. Nechala jsem všechno uležet, k básním se opakovaně vracím, prokousávám se jimi, k tomu hledám další střípky ke spisovateli a postupně skládám mozaiku, abych trochu pochopila a našla, co hledám.

František Novotný je rozhlasový redaktor, scenárista, publicista, moderátor, básník, písňový textař a odborník na krizovou komunikaci.
Absolvent Filosofické fakulty Univerzity Karlovy a Fakulty žurnalistiky přes 30 let pracuje v Československém rozhlasu, nyní v Českém rozhlasu.
Jedná se o dlouholetého spolupracovníka skupiny Spirituál kvintet, kde dlouhodobě působí nejen jako textař, ale i jako hudební režisér jejích koncertů. Je znám jakožto originální básník, jenž umí během 10 minut na tři náhodně zvolená slova napsat krátkou báseň, což je oblíbené zpestření a zábava pro posluchače během koncertů skupiny, které bylo zaznamenáno i na gramofonových deskách. Písňové texty ale tvoří i pro další interprety.
(tolik Wikipedie)
O veršování na zadaná slova básník FN říká:
Při každém vystoupení jsem prožíval takovou hrůzu a trému, že jsem měl kolikrát problém po sobě ty veršíky vůbec pečíst.
........žasl jsem, jak zmíněná již divácká zlomyslnost tryská stejně z hlediště divadla, studentského klubu nebo důstojných sálů, ve kterých se ještě tetelila historie našeho národa. A věřte, že i ve Smetanově síni Obecního domu, ve velkém sále na Žofíně a v dalších sálech slavných domů Čech a Moravy jsem až žasl, jaké kombinace slov přejdou lidem přes rty. Ale zaplatili vstupné, a tak během několika zoufale krátkých minut vznikaly ty s odpuštěním ptákoviny, často s jistou dávkou interpretační nadsázky, nespisovnosti, novotvarů, ale vždy s ozvěnou laskavé tolerance, za kterou děkuji publiku, kvintetu i vám.
Rokle - plž - jitrnice
Chtěl bych tě potkat v lukách
Ukázal bych ti strž
Kde poznala bys v rukách
Jak malý tvor je plž
Tak poznala bys po ránu
Že mojí vášní není sport
Já pochoutku všech gurmánů
Sbírám tu totiž na export
Vím dobře milá, že ti sice
Víc nežli šneci jitrnice
Zachvějí trochu osrdím
- a rád ti také potvrdím
že i mně patří do páru
křen a pěkný kus ováru
Však každou moji snahu mění
To tvoje trapné podezření
Je trochu drsné na můj vkus
Jednou pojď se mnou
Jen to zkus!
Ty plže nesmíš sbírat zbrkle
Jinak je k tobě osud krutý
S výronem skončíš na dně rokle
A marně myslíš na valuty
Chtěl bych tě potkat v lukách - náno
Viděla bys pak odkud ráno
Se miláček tvůj vracívá
Ze šneků - náno žárlivá!
Některé veršovánky na zadaná slova jsou ve sbírce Ozvěna tenká jako vlas, která dále obsahuje třeba básně inspirované krásnými kouty naší země, na které se nedá zapomenout....
Jihočeské návraty
...............................
Tak prošel rok tím koutem Čech
Byl plný odchodů a semtam někdo přibyl
Té tiché písně hlas
jsem jednou neposlech
A tím jsem tisíckrát
tisíckrát denně chybil
Vždycky však každý svou potulku člověčí
Zakončí na místě po kterém srdce stůně
Čas je to koření které nás vyléčí
Pohádka za čtyrák?
či perla na koruně?
Je tolik míst - a já to vím
O kterých stačí jenom zmínka...
Tam ležím přikryt obilím
A poslouchám jak v dálce klinká
Starý zvon města Třeboně
Mé nejkrásnější madoně
Pro její dítě které spinká
V plátku okvětí jabloně
Je tolik míst kde stačí zmínka...
Pánové z růže pětilisté
Nechte své koně v lukách stát
Tam na ta místa kde teď vy jste
Budu se vracet napořád
Kdyby můj dům byl zbořený
Kdybych byl strom co jinde kvete
Tady budou mé kořeny
Sem padnu
Když mě podetnete
Sem mezi lístky jitrocele
Sem kde se nejlíp vypráví
Celý den
noc
i jitro celé
až víra má
mě uzdraví
.............a také básně lyrické milostné
Prošlas
Prošlas tak snadno
Koncertní mou síní
Vánice tónů
Pranic nedbající
A tóny usedaly
Zlehýnka
Jak jíní
Kterés pak na rtech
Vnesla na ulici
.....a jiné..............
Rozvaha
Když vře to v tobě
jako žhavá láva
Když jícen chrlí slova
až trháš rameny
Buď opatrný kam
Vždyť tak často se stává
že láva v letu zchladne
a jsou z ní kameny
Událost
Tak náhle
Polibky se rozsypaly
Jen zvony bez srdcí
To neohromí
Vlastně se nestalo tak moc
Kdybyste se snad ptali
Rozkvetly stromy
Dnes jsem si objednala další sbírku, kterou takto představuje sám autor- Blažení.
Básně z této sbírky vyšly i na CD v podání Luďka Munzara. To musí být teprv lahůdka!

P.S.: To je, Pavle, ta kniha, na kterou ses ptal, když jsem se zmiňovala, že jsem si koupila básničky.


Knížky s příběhem - 2. - pokračování

21. dubna 2013 v 21:46 | Katka |  Knížky
Premárněný čas slovenské spisovatelky Jany Chmelové má pokračování.

Paní spisovatelka Jana se mi ozvala v komentáři.

Strašně ráda poslouchám nebo čtu slovenštinu. Zdá se mi, že oproti češtině je velmi zdvořilá a noblesní. Alespoň v podání těch, které mám ráda a nyní i v podání Jany Chmelové. I proto moc děkuji za komentář, za to, že si mohu dříve i nám tak blízkou řeč užít.

Přiznávám, že jsem napoprvé román četla hlavně s ohledem na samotný příběh.
Poté, co jsem si dnes velmi ráda přečetla komentář, jsem o jeho slovech přemýšlela kopaje přitom jahodový záhon....a uvědomila si, co jsem už dokázala ve svém životě promarnit já.

Jako první mě zase a znovu napadá promarněná příležitost sblížení s bratrem.
Můj bratr byl o pět let starší. V dětství je to velký rozdíl, a proto jsme spolu nebyli moc velcí kamarádi. V době, kdy mně bylo 6 a jemu 11, nabyl dojmu, že ho rodiče, na rozdíl ode mě, na dva roky opustili. Od toho se odvíjel celý jeho život a já už jsem o tom psala 31. 3. 2012.
Až když zemřel, jsem ho, až zpětně podle toho, co po něm zbylo, poznávala. Nejvíc mě dojaly nedokončené ptačí budky a krmítka, která nestačil rozvěšet....promarnila jsem svoji šanci opravdu mít bratra. Vzpomínka na bratra se mi určitě vybavila v důsledku dvou po sobě jdoucích komentářů slovenských sester (Daniely a Jany)...tam je jasné, jaký je jejich vztah...
Bohužel to nebyla poslední z mých promarněných šancí. Nikdy asi nebudu tak moudrá, abych si nenechala protéct mezi prsty příležitost ke sblížení s některými lidmi, jejichž přítomnost je tak běžná....a najednou není a už se nikdy nevrátí.

Poté, co bratr zemřel a i v jiných pro mě težkých chvílích, jsem mívala takové puzení vypsat se z toho. Myslela jsem, že to, co se mi honí hlavou, obsahuje i určité střípky moudrosti, které by mohly někoho zajímat nebo mu dokonce pomoci a mně by se třeba ulevilo...zkusila jsem, ale neuměla jsem to. Já prostě umím napsat jen něco jako školní sloh.

Jsem ráda, že mě "šťouravá Daniela" přiměla k tomu, abych se k románu její sestry vrátila.

Děkuji oběma - Daniele i Janě (Chmelové) Usmívající se

16/52

21. dubna 2013 v 21:16 | Katka |  (ne)malé radosti
16. 4. - letos poprvé na bruslích a navíc s Eliškou. To mám vždycky radost, když se mnou jede některá z dcer. E jezdila moc pěkně, silově, žádné šmrdlikání.

17. 4. - takové štěstí mě potkalo, že jsem byla odpoledne bez auta. Vytáhla jsem tedy kolo a ke svému daňovému poradci jela na něm. První ježdění a ono mě nezhuntovalo, to je prima. Stavila jsem se "za odměnu" v kavárně, ale hlavně proto, že jsem potřebovala dočíst asi 17 stránek z půjčené knihy. Bylo to moc příjemé. A cítila jsem tam zvláštní vůni - nevím, jestli to byly nějaké čisticí prostředky, aroma svíčky nebo to, co kouřili u blízkého stolku dva mladíci....Usmívající se Čichové vjemy jsou dost důležité.

18. 4. - Hradcem Králové na vlastní nohy (viz. samostatný článek)

21. 4. - naprosto úžasný a dokonalý den, ze kterého mě bude zítra bolet všechno.
Čekali jsme návštěvu nejlepšího kamaráda mého manžela (jeho i mého spolužáka z VŠ), který se vždy hlásí slovy "napeč, navař, vezu ti něco hezkého." Jenomže tentokrát si v našich končinách chtěl koupit selátko a k tomu selátku se nehodlal chovat moc hezky. Celý den, který měl strávit u nás, ho chtěl původně mít v pytli, později po kategorických námitkách chovatelky si přivezl klec, ale já trvala na tom, že den stráví selátko v Comtessině boxu, kde bude mít podestýlku a vodu. A pokud ne, nebude ani napečeno ani navařeno. Vše dopadlo jinak, klec je dosud prázdná a s prasátkem pojedeme nejspíš my za nim v pátek.
Nicméně jsem hned od 7.15 hod pekla štrůdl. Všechno chce svůj čas. Včera se mi do něj taaak nechtělo a dnes to bylo coby dup. Hned po štrůdlu putovala do trouby vepřová pečeně. Ta se nemusí moc hlídat, tak jsem po nakrmení zvěře začala s odplevelováním okrasných záhonů kolem domu.
Když vstali i ostatní členové rodiny, Š připravila bohatou snídani s domácím tvarohem, párečky, zeleninou, štrůdlem, kávičkou....prostřela na terase....a snídaně trvala nejmíň hodinu. Slunce, pohoda....
Pak jsem zase plela a zároveň vařila a mladí odjeli buslit.
Přijel kamarád a to je vždycky pohroma. Hlučno, veselo, obří rotvajler s naším pidi Gorem si vyjasňují pozice....další snídaně pro návštěvu....a začíná hlavní bod programu - vertikutace trávníku dovezeným přístrojem, následuje sběr vyhrabaného traktůrkovou sekačkou, přihnojení.....každý, kdo byl v domě, měl práci. Eliška začala chodit do autoškoly, tak si to terénovala na zahradním traktůrku Usmívající se, Šárka mi pomohla, když místo mě zametla garáž a dlažbu, její přítel mi udělal servis na in-linech, manžel když dovertikutoval, hnojil a kamarád vše řídil (a zabudoval mi potřebný šlapák do záhonu).
.....mezitím dovařen oběd.....vepřová a uzená pečeně, knedlíky dvojího druhu....víno, pivo, řeči a hlavně - pohoda na terase.
Po O dokončení prací....Š s přítelem se sbalili a chystali odjezd do Brna. A my jsme se hodlali vypravit do Jaroměře na zmrzlinu, abychom se kamarádovi odvděčili, protože takovou jako v Jaroměři mají málokde. Překvapilo nás, že ti, co odjeli a spěchali na koncert, na který se těšili do Brna, za nás zatím vystáli u zmrliny dlouhatánskou frontu svědčící o kvalitě dobrot, které se tu prodávají. Já nedám dopustit na horké maliny s jogurtovou, Eliška na ledovou kávu, Šárka zkusila koktejl lesní ovoce a její přítel oboje - i zmrzlinu, i koktejl (banánový). A to není vše, co tu nabízejí.
Kamarád odjel a my až do pozdního odpoledne dokončovali naplánované práce na zahradě. Já stále plela, ještě okopala česnek a nově nasázené jahody a uklidila ohniště, manžel sázel - obří sakury a borovice, které dovezl kamarád zahradník.

Ne (ne)malou, ale velkou radost mi udělal komentář spisovatelky Jany Chmelové - bude samostatný článek.

Pod vlivem čtvrteční procházky po Hradci Králové jsem se začala "vzdělávat." Mám slabost pro tzv. první republiku....a tak není divu, že mám touhu se do Hradce vypravit ještě několikrát, abych si načtené okoukla a vyfotila- pro sebe i pro případné zájemce.

Konec dobrý - všechno dobré. Tak doufám, že příští týden se bude odvíjet podle dnešní krásné neděle.

Hradcem Králové na vlastní nohy

20. dubna 2013 v 19:04 | Katka |  Cestování
Ve čtvrtek nám ČEZ naprosto změnil den. Od rána se po vsi hemžila jejich auta a vozila vysoké betonové sloupy....a na celý den vypnuli proud. Bez proudu není pro mě v kanceláři práce. Byl krásný den s letními teplotami a já měla hned náhradní program.
Před časem jsem náhodou narazila na jedno zastavení turistické poznávací stezky městem:


Vila Scalla pochází zr . 1906. V 80. letech byla necitlivě upravena pro hygienickou stanici a byly odstraněny veškeré zdobné prvky. Nyní je v majetku společnosti Scalla a při rekonstrukci byly pro zdůraznění její majestátnosti zvoleny vhodné materiály - tmavozelená leštěná žula, sklo a kov.


Při zkoumání trasy a plánování další cesty jsem se nemohla zorientovat. Okolojdoucí turisté mi zapůjčili k nahlédnutí svoji mapku, kterou obdrželi v I-čku a já zjistila, že podobných naučných stezek je v Hradci víc. My jsme zamířili k dalšímu zastavení této, která vede po architektonických skvostech města.

Vědecká knihovna - budova vzbudila při svém vzniku rozdílné ohlasy. Vzhledem k litému betonovému plášti, který měl být podle původního projektu kolorovaný, avšak technologická náročnost vedla nakonec k tomu, že se od této varianty upustilo. Mně syrovost budovy nevadí. Nebo jsem si jen zvykla?


Už zde se ukázalo, že manžel není ideální společník pro podobné průzkumné pěší výpravy po městě. Bylo horko a my nejsme zvyklí chodit městskými ulicemi. Upustila jsem tedy od svého plánu a šli jsme dál jen tak.

Secesní budova elektrárny na řece Orlici s Moravským jezem se mi vždycky líbila.


Městské hradby byly nedávno rekonstruovány spolu s přestavbou pivovaru na Krajsý úřad. Výsadby na terasách nejsou ještě plně rozrostlé. Co je ale horší, cihly zdí i obrubníků včetně jejich pojiva se už teď drolí. Takový šlendrián mi vždyck zkazí náladu.


O podobných problémech se hovořilo hned po osídlení nově rekonstruovaného Krajského úřadu. Lesk a bída - špatně odvedená, přesto draze zaplacená práce Nerozhodný


Z mostu přes Labe ráda koukám na zrekonsturovanou náplavku. Schody lákají k posezení, v dáli je vidět další elektrárna s jezem Hučák.


Na trávnících jsme ještě zastihli dokvétající krokusy, jinde byly zase narcisy a ladoňky - a nebyly orvané - to je krása !- myslím, že v tom naše společnost trochu pokročila Usmívající se.


Manžel sice způsobil, že jsme neviděli architektonické skvosty, ale zato jsme navštívili novou městskou knihovnu, o které se taky hodně mluvilo a psalo. Vznikla totiž v bývalé továrně Vertex. Interiér je moderní, vybavení šikovné (sedačky se stolkovými otočnými deskami pro čtení přímo v knihovně, systém vracení knih v mimoprovozní době - před knihovnou jsou boxy, do kterých se knihy mohou vhodit, v hudebním oddělení keybord se sluchátky pro "tiché hraní", sociální zařízení, šatna, kavárna, obytná střecha se sadovou úpravou....). Manžel se chtěl mermomocí přihlásit, ale když viděl, že na policích nenachází nic z toho, co si představoval (asi proto, že je prostor velký, se zdá, že knih je zde málo) upustil od toho. To se mi celkem ulevilo, protože neměl s sebou občanku, takže by opět na moje jméno chodily jeho upomínky S vyplazeným jazykem, jako je tomu už ze dvou knihoven. Rovněž se nám nelíbilo, že tam bylo asi tak 3x víc zaměstnanců než čtenářů. Ano, bylo sice pravé poledne, ale proč v této době jsou v šatně dvě šatnářky a na recepci dvě recepční, to mi přijde jako velké plýtvání penězi.


Touto dobou už jsme byli tak ucaprtaní, já navíc s puchýři, o kterých jsem raději mlčela, a tak jsme usedli v zahrádce k lehkému obědu.
Pak jsme už přes Masarykovo náměstí, pěší zónu, most a Velké náměstí na starém městě doklopýtali k autu. Unavení, jako bychom celý den dobývali pařezy. Procházky městem jsou hodně náročná záležitost Nerozhodný


Poblíž Hradce Králové bydlíme 30 let, z různých důvodů se zde vyskytujeme poměrně často a přesto toto byla první pěší procházka s cílem něco vidět. Máme co dohánět, protože Hradec Králové je krásné město. Jen si příště vezmu bez ohledu na módu a parádu tenisky S vyplazeným jazykem

Knížky s příběhem - 2. - Premárněný čas

18. dubna 2013 v 22:28 | Katka |  Knížky
Toto je knížka, která z mé knihovny nikdy nezmizí a nese s sebou hned čtyři příběhy.


Příběh první - O společenství blogerů

U blogerky Daniely SK jsem loni počátkem podzimu četla o tom, že její sestra je spisovatelkou a právě jí vychází další román. Protože ráda čtu romány ze současnosti o tom, co prožíváme i my, zaujalo mne to. Daniela byla tak laskavá, že mi knihu krátce nato poslala, dokonce s osobním věnováním autorky, což mě jednak překvapilo, jednak udělalo velkou radost. Taková kniha se neposílá dál, jak mi Dani navrhuje ve včerejším komentáři Mrkající

Příběh druhý - O mé skleróze

Knížku jsem nezačala číst hned, ale vzala jsem si ji na cyklo dovolenou do Chorvatska počátkem října. Tam jsem ji s chutí přelouskala, ráda jsem po dlouhých letech četla ve slovenštině a Daniele napsala svůj názor mailem.
Po návratu z dovolené jsem na blogu dlouze psala o navštívených chorvatských ostrovech....a stalo se, že jsem zapomněla napsat o přečteném románu.
Ano, Dani, od jisté doby si na blog píšu o všech přečtených knihách. Nejen o těch, které mě nadchly. Každá kniha totiž "stojí za to". Přesně v duchu mé průpovídky, která natolik utkvěla v paměti mé kamarádce ("jsem ráda, že jsem spadla z koně, vždyť by se mohlo stát, že bych umřela a ani bych nevěděla, jaké to je..."), že si ji prý často připomíná, přistupuji ke knížkám - i tu, která se mi třeba nelíbí, což není případ Premárneného času, stálo za to otevřít. Protože jinak bych přece ani nevěděla, že se mi nelíbí Mrkající
Když mi Daniela položila včera tu šťouravou otázku, byla jsem přesvědčena, že jsem o románu její sestry psala. Hledala jsem , ale nenašla. Psala jsem jen Dani na mail.
Je mi líto, Danielo, že jsem tě trochu zklamala nebo otrávila. Mrzí mě to. Nicméně nemohu slíbit, že se to víckrát nestane. Jak tak pozoruji svoji mozkovou činnost, obávám se, že se mi podobná nedorozumění budou stávat čím dál častěji Nerozhodný

Příběh třetí - Premárnený čas

Hlavní hrdince se podaří spojit se se svým zesnulým otcem. Příběh takový, který možná prožíváme v určitém smyslu každý z nás, vypráví právě on, pozorovatel z druhého břehu. Je to příběh o tom, jak marníme čas, když skrblíme hezkými slovy, doteky, omluvami, úctou a láskou. Protože "Láska je všetko!" - vepsala Jana Chmelová do knihy, kterou jsem dostala.


Příběh čtvrtý - O cílevědomosti a splněné touze

Na obalu knihy je autorka představena těmito slovy:
"Už v ranej mladosti začala písať poviedky a básne. K tvorbe sa vrátila po viac ako dvadsiatke rokov. Počas nich sa venovala rodine, vychovala 3, dnes už dospelé deti."
Takové lidi, kteří si jdou za svou touhou a snem, obdivuji. V každé životní etapě má člověk určitý úkol. A když se přesto nezapomíná na životní sny, je to krásné.