Květen 2013

Rambo to dokázal:

30. května 2013 v 22:22 | Katka |  Dokaž (si) to!
To je oblíbená hláška mého manžela.
Teď ale platí na něj.
Vyhrál sázku!
A dokonce s předstihem mnoha dní.

Termín byl 10. 6. a předmět sázky - jeho hmotnost na hranici 83 kg.

Takže já ho neuvidím fousatého a ještě jsem otrávená nad tou nespravedlností. Jemu stačí omezit pivo a špek a je to. Fakt, který mu není co závidět je ten, že mu vydatně v odtučňovací kůře pomáhá stres, shon a starosti.
Co jsem dělala já, o tom jsem se zmínila a ? - velké kulové nic.

Horší je, že nejsem schopna najet na systém stravování, který už jsem jednou měla zažitý. Jsem lenoch líný a není mi při tom dobře.
Kdybych si jídla promyslela a jedla pravidelně a dodržovala to, že některá jídla se prostě nejí, nebylo by mi tak těžko a nafouklo poté, co po předrženém hladu do sebe nacpu kus klobásy a jakéhosi pečiva, jen aby to bylo rychle.

No, ale budu na sebe hodná a dám si další šanci.
Až se vrátím do obvyklého domácího režimu, zkusím se znovu dotlačit k tomu, co mi dělalo dobře a vyměnila jsem to za vysedávání u NTB dlouho do noci. Po krátkém spánku se mi pak nechce vstát čiperně a chviličku se protáhnout, každý den se alespoň hodinku hýbat. Když to šlo tehdy, proč ne teď?
Já to vím proč, ale nepovím.

Proti vodě, proti strachu, proti vzteku

29. května 2013 v 22:11 | Katka |  Zahrada
K tomuto příspěvku mě inspirovala Helena, když ukázala, jak jim voda vylitá z koryta blízké řeky zaplavila zahrádku. Doufám, že tam to dobře dopadlo a voda se včas do koryta vrátila.

Když jsme uvažovali o tom, zda náš pozemek je vhodný pro rodinný domek, kromě velikosti a tvaru pozemku (byla tak malý a úzký, že se tam dal dům při dodržení všech předpisů umístit jen s velkými obtížemi. To se lehce vyřešilo přikoupením pár metrů do šířky.

Nad tím, jak předejít možným ztrátám při vzdorování vodě, jsme mudrovali déle. Doufám, že jsme vše vyřešili dobře a tyto obrázky se nebudou opakovat.


Naštěstí nás počasí prověřilo hned první jaro po nastěhování a nakoplo nás k zesílení nutných opatření.

Podél jedné dlouhé strany parcely teče potok. Horní hrana koryta byla v úrovni naší bývalé zahrádky. O celou výšku zdi jsme se zvedli nahoru. Podezdívku domu jsem udělali asi o dvě vrstvy vyšší oproti plánu, nahrnuli zeminu a vymodelovali terén úplně jinak, než jak vypadal původně. Veškeré dlažby okolo domu jsou (proti dešťové vodě) skloněny směrem k potoku nebo k vjezdovému příkůpku.


Navážka okolo domu je z hrozného materiálu. Jílovka promísená s kusy pískovce. Stávalo se, že některé keře rododendronů skomíraly. Když nám došlo, že se v jílovce topí, ačkoliv jsme je sázeli do opravdu hlubokých jam se spoustou rašeliny, odváděl od nich manžel vodu zakopáním husích krků.

Nad námi jsou dokonce dva rybníčky.


Hráz je letitá, moc jí nevěřím. Navršili jsme proto další hráz, která v případě nutnosti odvede vodu do potoka. Kvůli zpevnění jsme ji osázeli křovinami.


Na západ se terén zvedá a při prudkých deštích nebo při tání sněhu po svahu stéká hodně vody. Pro tu jsme okolo celé zahrady vyhloubili zatravněním zpevněný příkop, ketrý je třeba udržovat volný.


Toto opatření ale nezabránilo tomu, aby se v prvním roce na jaře celá zahrada neproměnila v rozbahněnou plochu, kde zurčely desítky pramínků. Tomu se ani nechtělo věřit, ale všemi stružkam i výtokem z melioračnho příkopu vytrvale mnoho dní proudila voda. Jejich usměrnění byla velká fuška. Nejprve jsme vyhloubili soustavu dvou melioračních příkopů (myslím, že se jim říká péra) a zasypali je kačírkem.
Dnes už jsou zarostlá travou, ale stále funkční.


Představa, že to bude stačit, byla naivní. manžel tedy pokračoval ručně prokopáním příčných sběrných příkopů. Jejich četnost volil podle momentální situace, sváděl prameny dohromady a odvedl je do těch hlavních příkopů.


Prožili jsme zde čtyři zimy a čtyři jara, mnoho lijáků a systém funguje. Tak doufám, že jsem to nezakřikla.
Voda je živel, s kterým se těžko bojuje.

21/52

25. května 2013 v 22:06 | Katka |  (ne)malé radosti
Tento týden je nanicovatý. Kvůli hrozícím přízemním mrazíkům a kvůli neustálým přeprškám i lijákům, které hatí práci ovocnářům, je u nás dusno. NESNÁŠÍM TO! Manžel lítá sem tam, pořád sleduje radar a kurvuje o sto šest.
Vždycky si vzpomenu na jednu písničku Petry Černocké s pravdivým textem. On se tedy týkal nevěry a ne chemické ochrany, ale je to tak: "Lze to chápat, ale nejde s tím žíííít!"

Jestli se rozepíšu, bude to jenom o tom, jak mě spolehlivě dostane do úzkostných stavů.....a to se nebude do rubirky (ne)malé radosti hodit.

Týden ještě není u konce a doufám, že určitě v neděli zažiju velkou radost a pak ještě dalších 6 dní....o tom ale až jindy.

Jediná radost (zatím) z tohoto týdne - 23. 5. - hrací den bowlingové ligy - dvakrát z pěti her jsem se dostala nad dvoustovku.

Šťastně až do smrti

23. května 2013 v 12:50 | Katka |  Knížky
Děj dalšího z velmi úspěšných románů Katariny Mazetti je jednoduchý, možná banální až sentimentální. Ale JAK hezky a lidsky je to vyjádřeno. To si člověk často říká "jo, vždyť takhle to je..." a jindy zase "kéž by to tak bylo...." a nebo "jen ať se to nestane (nebo stane?) mně."

Matka, děti a mužský hrdina vyprávějí příběh, který se může stát.

Mariana má dvě malé děti a žije s nimi sama. Není ani rozvedená, ani opuštěná. Děti na tatínka a ona na jedinou lásku svého života...

Vzpomněla jsem si na Mickeho, který měl zázračnou schopnost nalézt šaty, jaké by mě samotnou nikdy nenapadlo koupit, ale vypadaly, jako by čekaly právě na mě. Nacházel je v temnotách obchůdku s použitým zbožím, koupil a opentlil je lichotkami. Třeba mi přinesl vyšívanou stříbrnou kazajku ve chvíli, kdy jsem dostala pozitivní těhotenský test. "Ať se ti v ní dobře roste"" popřál mi slavnostně a na živůtek mi připíchl bílou látkovou růži. "Salome, jsi stínem bílé růže ve stříbrném zrcadle, " šeptal mi do ucha....
Jednou zase, když jsme jeli na kole za město, mi na bleším trhu v garáži koupil černý háčkovaný klobouk. Tajuplně poodešel straou a ozdobil ho mašličkami a růžičkami, které vyrobil z novin, vypadalo to senzačně....Cestou domů se rozpršelo a ze všeho se stala papírová hmota, ale stejně jsem měla pocit, jako by moje sny měnil ve skutečnost. Za to jsem ho milovala. Nemusel mi ani nic říkat.

...čekají. Ví, že se vrátí. Micke je o tom občasnými telefonáty ujišťuje. Jen neví kdy, kde se zrovna nachází a v jakém je stavu. Problém je v jeho duševní nemoci, v jeho démonech, kteří ho ovládají.

Vydělat na život tříčlenné rodinky a zároveň být dobrou mámou je velký a nelehký úkol. Jsou velice chudí.

...šly jsme do dětského oddělení muzea, do knihovny - to byly finančně nenáročné akce. Na plovárnu už nezbylo, privatizovali ji a byla tam spousta různých atrakcí, tam jsme mohli nanejvýš jednou za měsíc. Děti kňouraly a ubrekávaly, jako když na ně něco leze. Všechny hračky jim připadaly rozbité nebo nudné.
A tak jsem našla spoustu krabiček od vajec a na stole v obývacím pokoji jsme z nich postavili nádhernou horu se zakulacenými skalami, šedě jsme je pomalovali a z bavlněných hadříků a zápalek jsme vyrobili maličké ovečky a kozy. Bydlely v jeskyních na té hoře a někdy se navštěvovaly a někdy se poškorpily o zelenou píci. Strašně hezky jsme se tím bavili, a právě když jsme chtěli ovečky nakrmit rozdrobeným listem pelargonie, zazvonil Janne. Vlekl s sebou velkou krabici. Děti s vykulenýma očima obíhaly kolem něj.
Přinesl autíčko řízené rádiem...
Ovečky byly zapomenuté, stejně jako skály z krabiček od vajec. Naše malá, nízkorozpočtová radost.

V této situaci se M. seznámí hodně kuriozním způsobem s mladým velmi bohatým mužem.

Když mi došlo, že mám spoustu peněz, stalo se něco podivného: najednou jsem nevěděl, co s nimi mám sakra dělat.
............
Přál bych si, aby mi Mariana dovolila koupit něco pro ni, ale neudělala to....Prostě mi řekla přímo, že je jí nepříjemné, když přináším drahé věci, protože o to víc vynikne její nuzný rozpočet.
............
"Janne, nesmíš nám nosit tolik věcí. Člověk tě s nimi nedokáže vyhodit, když jsme na tom tak mizerně, ale opravdu nevím, jak se k tomu mám postavit...........Čím my ti to můžeme oplatit?"
Položil nářadí na zem a na chviličku se zadíval na své prázdné ruce.
"Co tu ksakru vůbec dělám?" vyhrkl nakonec.

Je pro něj i přes svoji neupravenost, uhoněnost, ustaranost a nedokonalost naprosto neznámým a neskutečně přitažlivým zjevením, protože je opravdová!

A víc neprozradím. Snad jen to, že děj nevede přímou linkou k happy endu.

Myslím, že stojí za to číst Katarinu Mazetti.


Nabízím ZÁŽITKY !!!

21. května 2013 v 22:07 | Katka |  Jen tak
Dnešní článek Ilony - Pižlíka mi napověděl, co se Zážitkovými certifikáty, které jsme dostali k vánocům a nemáme odvahu ani chuť je využít.

Dávejte dobrý pozor a vězte, že to myslím naprosto vážně. Když ne vy, tak vaše děti, vnoučata, příbuzní či známí mohou poznat nepoznané Mrkající. Vzhledem k tomu, že platné jsou jen do 30. 6. a ještě je třeba se tam objednat, chce to rychlé jednání.

Během Adrenalinového dne v Krkonoších - Špindlerově Mlýně mohou dva z vás zažít toto:

Přemostění - jízda na kladce, délka 125 m, výška 25 m

Obří houpačka - 17 m

Přechod kladiny ve výšce 13 m, na kladinu se dostanete vyšplháním po obří síti

Bungeetrampolína

Terénní koloběžkou z vrcholu Medvědína

Zde je důkaz, že si nevymýšlím, že poukazy opravdu mám a ráda je někomu zašlu. Mám jen jediné přání - abych z akce viděla fotky, které budou určitě akční.


Rrrračte vstoupit!

20. května 2013 v 21:53 | Katka |  Zahrada
Slíbila jsem prohlídku naší zahrady, kde se pachtíme, abychom pak mohli sedět, koukat a libovat si, že je nám zde dobře.

Na místě, kde už čtvrtým rokem bydlíme, bývalo místní smetiště. Když jsme do naší obce před téměř 31 lety přišli a sháněli zahrádku, hodně jsme se divili, že nám jeden moudrý starý pán poradil právě tuto nevábnou plochu. Nadřeli jsme se s vyčištěním docela dost. Pár let jsme zde pěstovali všechno možné, včetně růže svrasklé ze semínek vlastnoručně vydobytých ze šípků posbíraných v ZOO Dvůr Králové n. L. a podnoží pro broskvoně, pro které jsme jak diví louskali pecky získané od kamaráda. Na těchto podivnostech jsme hodlali zbohatnout! Usmívající se Šípky nevyklíčily, zato pak klíčily postupně ještě několik let a broskvoně zmrzly. Zbohatnutí se nekonalo.
Později manžel mermomocí chtěl pěstovat jahody ve velkém a já se zuby nehty bránila v obavě, že ta nejhorší práce zbude na mě a to jsem se dvěma malými dětmi opravdu nechtěla. Do jahod jsme se později pustili .... a KDYBY jsme se do nich pustili dřív, mohli jsme být bohatí. Dělali jsme je ale asi jen dva roky, pak přišla revoluce, privatizace.... a od té doby máme hlavu v pejru z podnikání a doma jsme rádi, že jsme rádi...Nerozhodný
Po období, kdy jsme se snažili zbohatnout, přišly časy, kdy na zahrádce byl plevel do pasu a nás to nebavilo. Já se dokonce zanášela myšlénkou se jí zbavit. Ještě že jsem to neudělala. Po pár letech jsme znovu zlikvidovali divočinu a začali zahrádkařit podruhé. No a za čas jsme k naší uzoučké nudli přikoupili ještě jednu, pozemky zcelili....a postavili vysněný dům.

Lípa Jituščina, 28 let stará je na zahradě pamětnicí... Čistička tam ohavně trčí proto, že v plánu je do dolíku u ní jezírko nebo zapuštěný bazén a ona přijde zamaskovat, ale jaksi nejsou prachy Mrkající.


Zahradu nám založil kamarád, který na to má firmu. To je bezva. Ale po čase jsem se musela tvrdě vymanit z kurately. Ať jsem si chtěla zasadit co chtěla, manžel vždycky řekl "zeptáme se B." No přece se nebudu B ptát, jestli si smím či nesmím sem dát macešky a tamhle růže...Mrkající. Ta boudička před domem je bývalá stavební bouda mého bráchy. My jsme z ní potom měli dokonce obytnou boudu na zahrádce....je to stejná pamětnice jako ta lípa. Jednou bude zlikvidována a nahrazena dílnou a přístřeškem na dřevo, ale já se na to netěším. Mám k ní určité silné pouto Zamračený.


Nejen krásou živ je člověk. A tak jsem si protlačila i brambory, maliny, borůvky, jahody, hrášek......a nakonec i dva skleníčky. Od letoška si děláme i sadbu. Koupit ji je snadné, ale koupili jsme vždycky i s molicemi a sviluškami a o ty nestojíme.



Jahody - čtyři řádky zprava sázeny letos na jaře z frigo-sadby. Je to vidět, jak jsou silné? Mám z toho velkou radost.


O bylinkovém spirálovitém záhonku jsem měla sen, tak jsem si ho splnila. Letos trochu pomrzly, ale ony se vzpamatují.


Každý, kdo má zahradu, ví, jak z ní všechno bolí. Ale stojí to za to. Občas se ale stane, že naše úsilí něco zhatí - mráz, moc vody, málo vody, slimáci.....a letos přiletěli ptáci, kterým pracovně říkáme Voklobáci. Zatím se tváří, že nám kontrolují trávník, ale my dobře vidíme, že nám kradou žížaly. To bychom ještě snesli. Ale jakmile jsem se ujistila, že Vokobáci jsou vlastně špačci, nemám z nich radost. Jahody i rybíz i maliny budeme muset nejspíš přikrýt sítí. Doma se to dá, ale co naše firemní třešně???
Kdysi jsem na Slovensku viděla pána, který práskal tím obrovským bičem a plašil tak špačky ve vinici. Posléze se s námi (studenty na exkurzi spojené s degustací) tak opil, že se práskal i po hubě Smějící se. Doufám, že nedopadnu stejně.


Jestli se vám u nás líbilo, přijďte zas. A můžete si s sebou vzít motyčku. Kdo nemá, tomu půjčím Mrkající.

20/52

19. května 2013 v 20:57 | Katka |  (ne)malé radosti
13. 5. - na dosekávání okrajů a nepřístupných zákoutí jsme si koupili úzkou elektrickou sekačku zn. BOSH. Je to paráda. Váží 7 kg a má držadlo, za které ji pohodlně přenesu i já. Takové chrastítko, ale dělá dobrou práci. Roky jsem byla pořád nespokojená, protože naše zahrada nebyla nikdy celá v cajku. Když jsme posekali velkou sekačkou, než se někomu chtělo dosekat kouty křoviňákem.....věčně nedoděláno. Teď už je to jinak. A šlo to ráz na ráz. Stačilo se podívat, vybírat jsme nemuseli, protože měli jen tuto. Za pár korun hodně užitku Usmívající se

14. 5. - poprvé na kole.

15. 5. - na koncertě v HK

16. 5. - každé odpoledne hodně moc pracujeme na zahradě. Co nakoupíme, to odpoledne vysázíme, přihnojíme, podepřeme, přivážeme, okopeme, zalijeme....každý den si říkám "už NIC, už mám všechno." Na stejné téma jsme diskutovali s neznámou paní v zahradnické prodejně jeden den.....a druhý den jsme se tam sešly znovu.
Nakvétají jeden za druhým rododendrony a azalky. Manžel pořád opakuje "vyfoť to, vyfoť to," tak fotím. Každý den je obrázek jiný. Jeden tlačí poupata, druhý nakvétá, další už je v plném rozpuku a ještě další už má po sezoně. Já vím houbelec, ale manžel mi k tomu vypráví, který bude mít jakou barvu, jestli loni kvetl hodně nebo málo....v hlavě má statistiku.

Už v poupěti jsou zajímavé


natož v plném květu...


každý den teď nakvétá něco dalšího...milovaná babičkovská Dicentra (srdíčka)...


listem ozdobné Dlužichy (Heuchery)


vděčné, skromné, nenáročené, věčně kvetoucí mini macešky (poněkud mázlé)


tyto dvě bezejmenné se nám nepředstavily. SOS VendyW! Neznáš je?


17. 5. - Bruno neustále zlobí. Dokáže vykopat starého pána Kahana z boxu, ačkoliv je druhý box prázdný. A protože je to mrňous, kope po nohách, což je pro koně velmi nebezpečné. Museli jsme ho oddělit. Neobešlo se to bez slziček majitelky. Myslela, že budou muset putovat o ohradu dál. Dumali jsme, dumali, až jsme to dnes vydumali Usmívající se, jak přetahat ohrady, jak uskladnit krámy v sedlovně, aby vznikl Brunovi prostor, kde bude sice za páskou, ale blízko koní a bude mít dispozici i přístřešek i napaječku. Chce to jen pár hodin práce.

18. 5. - i přes ranní vydatný liják začal asi v 10 hodin tradiční nohejbalový turnaj trojic. O putovní pohár bojuje dvacet trojic z okolních obcí. Nás se to týká jen tak, že zajdeme na odpolední svačinku Usmívající se a chvíli pokoukáme na sport, který neumíme.
Dříve se peklo prase a klobásy, v posledních letech se dělá vepřové maso na lorně dušené se spoustou kořenové zeleniny, cibule, česneku a žampionů. Je to velká dobrota, a tak máme s manželem rádi nohejbalové turnaje Mrkající

19. 5. - snídaně na terase - v klídku, s Eliškou a manželem, hezká povídavá chvilka. Totéž v poledne.
Opět bowling, tentokrát jednotlivci. Umístila jsem se na 5. místě (z 16 soutěžících). Jsem i nejsem ráda. Jsem, protože jsem nikdy líp nedopadla. Nejsem, protože jsem ve finále nehrála dobře. Alespoň je co zlepšovat.
Dokonce jsem byla odměněna - lahví vína a kartonem piv Primátor 14 o. Pivo jsem darovala hráči, kterého jsem porazila o 2 kuželky. Tak se na ně zálibně koukal...
Manželoví se tentokrát moc nedařilo. V posledních dnech prohlašuje: "Naše síla je ve dvojici." To mi přijde mile symbolické.

Zahrada vypadá každý den jinak. Tak jsem po ránu zase fotila Usmívající se


Dnes rozkvetly žluté a oranžové azalky.


Tento dlouhý záhon plný rododendronů a azalek je nyní nejvýraznější. Chodí se na něj dívat procházkou i lidi z vesnice a chválí.....a my se dmeme Smějící se
Ostatní krásné nebo užitečné kouty zahrady ukážu jindy. Třeba zítra.

Poslední dny

17. května 2013 v 23:38 | Katka |  Táta a ti druzí
Mám kamarádku, jejiž mamince asi před 6 týdny diagnostikovali rakovinu v pokročilém, takřka konečném stadiu. Rozhodli se nepokoušet se léčit chemoterapií ani ozařováním. Podstoupila operaci páteře, která jí ulehčí pohyb a to je vše.

Po své zkušenosti jsem radila využít služby blízkého hospice. Docela mě překvapilo, že se rozhodli vzít si maminku domů.
Dnes jsme u nich byli na návštěvě. Maminku známe z let minulých. Malinko jsem byla předem na rozpacích, neuměla jsem si představit, o čem si budeme povídat. A ono to šlo úplně samo. Probrali jsme to, jak se cítí, co prodělala v nemocnici, zavzpomínali jsme na naše návštěvy u ní na chatě, kdy my jsme přijeli na kole a ona pro nás uvařila.....Nám i jí (doufám) to bylo příjemné.

Není to jednoduché, ale kamarádka se svou rodinou to zvládají. Přijdou horší chvíle, ale i na ty se připravují. Podstatné je to, že maminka svůj úděl přijala, je vyrovnaná, smířená, příjemná, relativně spokojená....

Můj manžel. když se dověděl, že si berou maminku domů, hodnotil to samozřejmě velice kladně....a mě bodla nevyslovená výčitka.

Já mám toto období, kterého jsem se bála, za sebou. Ač jsem v té době myslela, že co činím, dobře činím, srovnaná nejsem.

Máma si mě zavolala, když měla jít pro přetrvávající bolesti, nám neznámého původu, do nemocnice. Připravila jsem jí vše, co potřebovala, rozloučila jsem se s ní s tím, že se vrátí. Odjela jsem domů (asi 105 km) a od té doby jsem dostávala pár dní zprávy od ošetřujícího lékaře, že mámu udržují v umělém spánku, že jí našli metastázy všude možně (odtud ty bolesti), a že nemá význam, abych jezdila, protože nevnímá (jak to věděli, že nevnímá? Dnes jsem přesvědčena, že by mě cítila, tehdy jsem se nechala oblafnout.). A pak už jen oznámení, že zemřela.
Od několika členů širší rodiny jsem slyšela, že se s nimi při poslední návštěvě (ještě doma) vlastně loučila. Že si to uvědomili až po jejím odchodu. My dvě jsme se ale nerozloučily. Proč? Asi mi nechtěla přidělávat starosti, jak to tak maminky dělávají....

Táta žil poslední dva roky s námi. Více než třicet let před tím jsme se ale setkávali jen jako návštěvy. Není tedy divu, že přes snahu obou stran to mezi námi jiskřilo. On do posledních dní, kdy byl doma, odmítal naši pomoc v čemkoliv, já zase jeho dobře míněné rady (stylem - je třeba si nabít hubu, pak teprve člověk pochopí. To se opakuje generaci po generaci věčně.).
Když udeřil blesk a táta potřeboval klid a zabezpečení základních potřeb, zvolila jsem a využila péče hospice. Dodnes jsem přesvědčena, že to bylo to nejlepší, co jsem pro něj mohla udělat. Člověk jako on (možná i já taková budu) lépe přijme péči od cizích než od vlastních. Je to velký paradox, ale v posledním měsíci, kdy už táta nemohl mluvit, ani chodit, kdy jsem ho párkrát vyvezla na vozíku do parku, na terasu či do města, jsme si byli nejblíž. Jak byl spokojený, když jsem mu přivezla Gora, ten se mu usadil na klíně a jezdili jsme parkem. Jak přijímal ode mě kousky koláče a kávu na prosluněné terase....a povídali jsme si skoro beze slov....

Dodnes nevím proč a jak, ale byla jsem na to sama. V chytrých knihách jsem se dočetla, že muži považují často ženy za silné, samostatné a pokud si tyto samy neřeknou to a to udělej a pomoz, vyčkávají a nechávají svou ženu "v klidu." Já se cítila opuštěná a bez pochopení.
Proto mě ta poznámka, jak hodná je moje kamarádka za to, že si vzala maminku domů, bodla.
Ona JE hodná a funguje jim to...
A já?

Babeta mě trkla

16. května 2013 v 23:40 | Katka |  Zvířata
Chytrému napověz - hloupého trkni!

To byla kdysi v pravěku oblíbená průpovídka naší paní učitelky na ZDŠ. Babeta si o něj řekla a navíc má pravdu, úspěchy se mají oceňovat, a tak jí patří tento diplom:


P.S.: Milá Babeto, važ si ho, protože já jsem na takové věci kopyto a nikdy jsem nic takového ještě nestvořila S vyplazeným jazykem

Blízká setkání

16. května 2013 v 23:02 | Katka |  Kultura

Ve středu vpodvečer šlo vše přesně tak, jak moje duše potřebovala a já tak prožila pár úžasně překvapivých a působivých hodin.
Vše začalo už tím, že jsem v Hradci Králové na Eliščině nábřeží bez problému zaparkovala a zjistila, že parkovné se po osmnácté hodině neplatí. Bylo vlaho, krásné nábřeží se mi vždycky líbí, ale tentokrát jsem mířila do budovy Hradecké filharmonie. Nikdy jsem v ní nebyla. Je nově zrekonstruovaná a podle mého cítění se rekonstrukce náramně povedla. Prostor je jaksi lehký, světlý, jak předsálí s pohodlnými pohovkami, tak koncerní sál.

(z netu)

Na programu byl písňový recitál Blízká setkání Zory Jandové za klavírního doprovodu Zdenka Merty a Královéhradecké filharmonie.
Netušila jsem, co to bude. Zoru mám v podvědomí jako tu s tai-či a maminku dvou dcer, příjemnou moderátorku nočního mikrofóra na ČRo2 a o Zdenkovi vím jen to, že je jejím manželem, snad má milenku a skládá nějaké písničky.

Program ti dva poskládali tak, že měnili žánry a představili se posluchačům z různých svých tvůrčích stránek.
Pro mě to byl ohromný zážitek, při kterém se mi střídavě zavíraly oči blahem, aby uši nebyly rušeny, ruka samovolně svírala v pěst, když to Zora hodně prožívala, rty se mi samy roztahovaly do úsměvu.


Po Modlitbě , kterou krásný večer začal, jsem vydechla "to je tak krásný."

Následovaly písně složené Zdenkem Mertou a Zorou Jandovou. Převážně o lásce, ať už naplněné
či končící,
věčné, nekonečné.....a já si přitom vzpomněla na Vendy a její blog. Že by se jí to možná taky líbilo.

I toto je text Zory a melodie Zdenkova. Zora krásně vyslovuje. Aby taky ne. Když už napíše tak naléhavý a pravdivý text, tak ať mu posluchači rozumějí.

Oba působí nyní v Brně a jedním z jejich počinů je opereta Ferdinand Kd´e Ste, okdud je i Věštba Cikánky.

Zdenek Merta je skvělý klavírista, ale že skládá symfonickou hudbu, to jsem nevěděla. Hradecká filharmonie provedla jeho absolventskou symfonii 20. století (před 30 lety).
K velkému výročí města Saint Peterburg složil v r. 2011 třídílný symfonický obraz. Třetí část je věnována Kateřině Veliké.
Zdenek uváděl své skladby s velkou lehkostí a vtipem. V ukázkách předvedl, JAK se skládá hudba na dané téma, JAK se dává provedení dohromady, orchestr hrál po sekcích (dechy, žestě, bicí, smyčce...) a pak všichni společně....
Na jeho oficiálních stránkách je spousta ukázek Zdenek Merta a informací o představeních.

Zora hraje ve hře Smrt v růžovém o Edith Piaf. Zazněly proto i slavné šansony. Jiné provedení, jiný prožitek Je t´aime.

A to byl závěr. Následovaly mohutné ovace.....bez přídavků.