Poslední dny

17. května 2013 v 23:38 | Katka |  Táta a ti druzí
Mám kamarádku, jejiž mamince asi před 6 týdny diagnostikovali rakovinu v pokročilém, takřka konečném stadiu. Rozhodli se nepokoušet se léčit chemoterapií ani ozařováním. Podstoupila operaci páteře, která jí ulehčí pohyb a to je vše.

Po své zkušenosti jsem radila využít služby blízkého hospice. Docela mě překvapilo, že se rozhodli vzít si maminku domů.
Dnes jsme u nich byli na návštěvě. Maminku známe z let minulých. Malinko jsem byla předem na rozpacích, neuměla jsem si představit, o čem si budeme povídat. A ono to šlo úplně samo. Probrali jsme to, jak se cítí, co prodělala v nemocnici, zavzpomínali jsme na naše návštěvy u ní na chatě, kdy my jsme přijeli na kole a ona pro nás uvařila.....Nám i jí (doufám) to bylo příjemné.

Není to jednoduché, ale kamarádka se svou rodinou to zvládají. Přijdou horší chvíle, ale i na ty se připravují. Podstatné je to, že maminka svůj úděl přijala, je vyrovnaná, smířená, příjemná, relativně spokojená....

Můj manžel. když se dověděl, že si berou maminku domů, hodnotil to samozřejmě velice kladně....a mě bodla nevyslovená výčitka.

Já mám toto období, kterého jsem se bála, za sebou. Ač jsem v té době myslela, že co činím, dobře činím, srovnaná nejsem.

Máma si mě zavolala, když měla jít pro přetrvávající bolesti, nám neznámého původu, do nemocnice. Připravila jsem jí vše, co potřebovala, rozloučila jsem se s ní s tím, že se vrátí. Odjela jsem domů (asi 105 km) a od té doby jsem dostávala pár dní zprávy od ošetřujícího lékaře, že mámu udržují v umělém spánku, že jí našli metastázy všude možně (odtud ty bolesti), a že nemá význam, abych jezdila, protože nevnímá (jak to věděli, že nevnímá? Dnes jsem přesvědčena, že by mě cítila, tehdy jsem se nechala oblafnout.). A pak už jen oznámení, že zemřela.
Od několika členů širší rodiny jsem slyšela, že se s nimi při poslední návštěvě (ještě doma) vlastně loučila. Že si to uvědomili až po jejím odchodu. My dvě jsme se ale nerozloučily. Proč? Asi mi nechtěla přidělávat starosti, jak to tak maminky dělávají....

Táta žil poslední dva roky s námi. Více než třicet let před tím jsme se ale setkávali jen jako návštěvy. Není tedy divu, že přes snahu obou stran to mezi námi jiskřilo. On do posledních dní, kdy byl doma, odmítal naši pomoc v čemkoliv, já zase jeho dobře míněné rady (stylem - je třeba si nabít hubu, pak teprve člověk pochopí. To se opakuje generaci po generaci věčně.).
Když udeřil blesk a táta potřeboval klid a zabezpečení základních potřeb, zvolila jsem a využila péče hospice. Dodnes jsem přesvědčena, že to bylo to nejlepší, co jsem pro něj mohla udělat. Člověk jako on (možná i já taková budu) lépe přijme péči od cizích než od vlastních. Je to velký paradox, ale v posledním měsíci, kdy už táta nemohl mluvit, ani chodit, kdy jsem ho párkrát vyvezla na vozíku do parku, na terasu či do města, jsme si byli nejblíž. Jak byl spokojený, když jsem mu přivezla Gora, ten se mu usadil na klíně a jezdili jsme parkem. Jak přijímal ode mě kousky koláče a kávu na prosluněné terase....a povídali jsme si skoro beze slov....

Dodnes nevím proč a jak, ale byla jsem na to sama. V chytrých knihách jsem se dočetla, že muži považují často ženy za silné, samostatné a pokud si tyto samy neřeknou to a to udělej a pomoz, vyčkávají a nechávají svou ženu "v klidu." Já se cítila opuštěná a bez pochopení.
Proto mě ta poznámka, jak hodná je moje kamarádka za to, že si vzala maminku domů, bodla.
Ona JE hodná a funguje jim to...
A já?
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 18. května 2013 v 6:39 | Reagovat

Je to tak. Někdy se člověk stydí říct si o pomoc, pochvalu, o sdílení bolesti, stáhnout si milovaného člověka (dospělé dítě) na chvíli k sobě a být sobec = zatížit jiné starostí o sebe. Kdo má podmínky, měl by zkusit pečovat. Pokud to už nejde a nemá tu možnost, aspoň rodiče často navštěvovat. Je to mnohdy to jediné, co můžeme dát v takové situaci. A najít si čas se spolu smířit, omluvit se za neshody a rozloučit se. Rodič to vděčně přijme a je srovnaný s údělem. I když nemoc nebo stáří vypadá, že to ti lidi nepotřebují. Každý potřebujeme jiného člověka u sebe aspoň občas, a nejvíc ve chvílích konce života. Nejsme k tomu vychovaní, ale je to škoda pro obě strany...

2 VendyW VendyW | E-mail | Web | 18. května 2013 v 8:45 | Reagovat

Já osobně mám podobné pocity. Když byl tatínek před smrtí v nemocnici, byly jsme tam za ním s maminkou a dcerou. Musela jsem od něj utéct protože jsem úplně hmatatelně cítila že už ho neuvidím, že se z nemocnice už domů nevrátí. A nechtěla jsem jemu ani mamince ublížit tím že tam budu brečet. A opravdu to bylo naposledy co jsem ho viděla živého. Pak jsem tam za ním chtěla s mamkou i jít, jenže ona mi pořád říkala že to nemá teď cenu, že stejně jen spí nebo je unavený a ať si počkám že už by měl jít brzy domů. Nedošel tam. A já mám pořád ten pocit že jsem měla, že jsem maminku málo přemlouvala. Nebo mi to nevadilo a byla jsem podvědomě ráda že tam nemusím? Kdo ví....

3 Intuice Intuice | E-mail | Web | 18. května 2013 v 10:06 | Reagovat

Na článek reaguji tak, že jsou hodní, že si maminku vezmou domů. Zkušenost takovou nemám. S mým tatínkem jsem se nerozloučila, šel do nemocnice, šli jsme s maminkou ho navštívit a řekli nám, že právě upadl do komatu. Z něj se již nedostal. Navštívila jsem ho v komatu s maminkou třikrát. Také je mi líto, že jsem nestihla za jeho vědomí se s ním rozloučit. Maminku mám a co někdy bude a jak se zachovám, nedovedu dnes posoudit.

4 Jitka Jitka | Web | 18. května 2013 v 10:22 | Reagovat

Katko rozumím Ti. S tatínkem jsme se nestačili rozloučit, protože odešel na středisko k doktorovi v mrazu, (měl angínu pectoris) . Dnes bychom ho nepustili, protože známe rizika, která z takového počasí pro takto nemocné pacienty vyplývají.Ze střediska se nevrátil. Dostal tam v čekárně svůj poslední infarkt. Útěchou nám bylo, že odešel klidně, aniž by to ostatní spolupacienti v čekárně poznali.Maminka dostala zápal plic, po zlomeném krčku . Když jsem za ní šla na návštěvu, byla na JIP na kyslíku a nevnímala. Jak jsem se později někde dočetla, sluch odchází poslední. Maminka vždycky říkala. Já až umřu, bude to ve spánku a neopovažte se mě budit.Když jsem ji na té posteli viděla ležet, klidnou a vyrovnanou, neměla jsem odvahu ji vzít ani za ruku, abych ji náhodou nevzbudila. Stála jsem u postele jako Lotova žena a nebyla jsem schopna ani slova. Vím, že maminka věděla, že tam jsem, protože sestřičky ji upravovali postel, než mě k ní pustili. Mrzí mě dodnes, že jsem k ní nepromluvila a nerozloučila se.Ojela jsem do práce,(měla jsem ten den dvanáctku)Na návštěvě jsem byla ve tři hodiny, v pět jsem byla v práci a v šest volal manžel, ať na něho počkám, že mě vyzvedne. To už byl doma telegram, že maminka odešla.Asi na mě čekala. Dodnes mám ten hrozný pocit, že jsem neudělala víc.

5 pavel pavel | Web | 18. května 2013 v 11:58 | Reagovat

Třeba to tvůj muž tak nemyslel. Když moje maminka mi do Prahy telefonovala, že se necítí dobře, byl jsem zrovna v koupelně a vzala to tedy moje žena. Taky je mi líto, že jsem ten telefon nevzal, protože krátce na to umřela. Takový je život.

6 Janka Janka | Web | 18. května 2013 v 12:25 | Reagovat

Těžko hodnotit. Asi to tak muselo být. Je těžké si zpětně říkat, kdyby....A něco si vyčítat. Tím se budeš jen trápit a stejně to už nezměníš. Říkej si, udělala jsem to nejlepší, co jsem mohla a co bylo v mých silách.

7 danielinama danielinama | Web | 18. května 2013 v 13:15 | Reagovat

Katko, takto to nemůžeš brát, že bys nebyla hodná. Osud i nemoc každého člověka je jiná a také jeho přání je jiné. Můžeš se o někoho starat doma, ale musíš vědět, že čas, který mu zbývá dokážeš zvládnout s veškerými omezeními, které to přinese. My se takto (tedy většinu času mí rodiče) starali o babičku. Byli jsme čtyři dospělí lidé, ale stejně to bylo organizačně hodně národné. Babička odmítla v nemocnici vyšetření a tak se ani nevědělo kolik času jí zbývá. Nakonec měl osud s ní jiné plány, v nemocnici se od jedné hodné spolupacientky, která jí pomáhala,  nakazila zápalem plic a pár dnů po návratu z nemocnice onemocněla. Sice se zdálo, že se vše lepší, ale bylo to jen zdánlivé. Takže jsme se o ni starali jen pár týdnů. Druhá babička zemřela po pár dnech v nemocnici, když už měla příliš velké bolesti. To stejné můj tatínek, u něho se ani nevědělo, že je to tak vážné. Nechtěl ani abych přivedla dceru, nepřál si aby ho tak viděla. Toto je hodně individuální...

8 Lenka Lenka | 18. května 2013 v 15:50 | Reagovat

Milá Katko, tohle téma je hodně citlivé a rozsáhlé. Jen prosím si nedělejte žádné výčitky. Já čím jsem starší a zkušenější se řídím heslem nesoudím a neodsuzuji, mohla bych říct, že ani nechválím - ale to by znělo velmi divně. Když tak čtu zkušenosti ostatních, napíšu tu svoji : maminka onemocněla Alzheimrovou nemocí, plíživě a zcela dle prognoz léakřů se stav zhoršoval.  Ptž jsem byla sama, nebylo v mých silách maminku uhlídat, bylo mi líto, že z chytré, inteligentní ženy, byl někdo, koho jsem nepoznávala...péče byla náročná. dlouhá....vyčerpávající, pro jednoho člověka nemožná. Takže jsem našla hezké a kvalitní zařízení a tam maminku umístila, chodila jsem tam 5 let. jistě i mě okolí odsuzovalo, ale já jsem věděla , že bych to nezvládla. Člověk by asi neměl být pokrytec, a říct na tohle mám, a na tohle ne. Než mít za každou cenu doma tu nejmilejší bytost a neumět zvládnout situaci po stránce jak péče , tak zdravotních nároků...., ne každý má tu možnost zařídit, aby se vše zvládlo. le jak to tak čtu, každý z nás má nějakou zkušenost, a stejně se trápí...že mohl udělat víc. to je život. Lenka

9 Jarka Jarka | Web | 18. května 2013 v 20:07 | Reagovat

Můj tatínek zemřel doma a ve spánku, bylo to náhlé, nikdo jsme to nečekali, ale s odstupem času si myslím, že taková pokojná smrt je to nejlepší, co se může stát, když nastane čas, kdy má člověk odejít. Horší to bylo s tatínkem manžela. On i jeho sestra se o nemocného tatínka starali co jim síly stačily, myli ho, krmili i přebalovali, ale tatínek měl bolestivé proleženiny a švagrová i manžel zjistili, že mu nemůžou poskyt takovou odbornou péči, aby byl v pohodě. Proto bych nikdy neodsoudila toho, kdo svým blízkým zajistí důstojné odcházení se vším konfortem, jaký může hospic dát...

10 Helena Helena | E-mail | Web | 18. května 2013 v 20:21 | Reagovat

Katko nic si nevyčítej.A s manželem by sis měla promluvit,ono to člověka skutečně někdy bodne,protože ta rána rozjitří zase celou tu situaci,vzpomínky a nakonec výčitky svědomí.Úplně Tě chápu.

11 Katka Katka | 18. května 2013 v 21:52 | Reagovat

Všem moc děkuji za komentáře a osobní vzpomínky.
Dovedly mě k tomu, že každý máme svoje prožitky z podobně nelehkého období a není jednoznačné, že právě tak a ne jinak je to nejsprávněji.

[5]: Já to VÍM, že to nebyl úmysl a že v tu dobu to jinak neuměl....

[8]: Rozumím tomu. Na mě tehdy někdo koukal divně, přitom o tom hospici vůbec nic nevěděli....shodou okolností je to zanedlouho potkalo taky, no a já bych se zase nezachovala tak, jak to řešili oni.....jejich věc, taky si mysleli, že dělají to nejlepší....

[9]: To je právě ono. Odhadnout, zda bych to zvládla nebo ne. A nejde jen o vůli a obětavost, i o možnosti, znalosti, zručnost. Mně připadalo, že to, co potřeboval, byl klid a moje návštěvy. Ten hospic byl naprosto skvělý. Návštěvy kdykoliv a jakkoliv dlouho, z pokoje rovnou na terasu, možnost kněze, ale ne nutnost....prostředí barevné, útulné....

12 Marie Marie | Web | 19. května 2013 v 6:54 | Reagovat

Katko, nebuď na sebe přísná. Chvíle, kdy nám ze života odchází někdo blízký nejsou nikdy jednoduché. Každý je zvládáme jinak a na tom není nic špatného. Z tvého psaní mám pocit, že si vyčítáš svou nepřítomnost u maminky. Ale o no vždycky opravdu nejde. A věř mi, moje zkušenost praví, že většina lidí odchází ze života smířená a pokojná...Ví, že nastal jejich čas...Zkus si s maminkou v duchu promluvit a říct jí všechny pocity, které v sobě máš. Možná ti to pomůže zjistit, že vše je vlastně dobré.
Moc bych ti to přála.

13 danielinama danielinama | 19. května 2013 v 7:46 | Reagovat

[11]:A není třeba možné, že tvůj muž tak nějak podvědomě toužil slyšet ujištění, že pokud on bude potřebovat péči, tak se o něho taky budeš snažit postarat doma pokud to půjde? Že pak jeho situaci posoudíš a pokusíš se ji řešit i s ohledem na jeho přání, že si uvědomuješ, že není jako tvůj tatínek, který zřejmě instituce vnímal hodně kladně (čemuž by nasvědčovalo to, že považoval za dobrý ten domov, kde nějaký čas byl bratr).

14 Radka Radka | E-mail | Web | 19. května 2013 v 8:00 | Reagovat

O maminku jsem pečovala dva roky a před rokem to skončilo. Dělala jsem co šlo, měla výčitky, že nedělám víc, ale maminka kolem sebe cizí lidi nechtěla. Všichni mi pořád opakovali, jak moc pro ni dělám, že to není běžné. Ale mě to připadlo naprosto normální v danou chvíli. Dělala jsem jen to, co mi připadalo přirozené.
Nakonec odjela na dva týdny k sestře, protože její sousedé rekonstruovali byt a ten hluk jí nedělal dobře. Ke mně nechtěla, u nás v domě je hluk i běžně.

15 Radka Radka | Web | 19. května 2013 v 8:05 | Reagovat

V den, kdy se měla vrátit, jsme si volaly, že za chvíli vyjedou. Za hodinu volala sestra, že se skácela k zemi pět metrů od auta.
Občas si vyčítám, že jsem byla uvnitř zbabělá vidět ji odcházet. A tak jela zemřít k sestře... ale zase zemřela ve městě, kde jsme se narodily a prožila podstatnou část svého života.
Nikdy ani nevíme, co je vůle člověka a jestli chce, abychom u jeho posledních okamžiků byli.

16 MirekČ MirekČ | Web | 19. května 2013 v 13:44 | Reagovat

V žádném případě si nedělej žádné výčitky. Svědomí máš čisté!!! Nemám rád takové ty předčasné řeči: "Já bych rodiče do domova důchodců nikdy nedala!" Nikdy neříkej nikdy říká jedno moudré přísloví. Na co by jinak ty domovy důchodců, hospicy a domy pro seniory a nakonec i LDN-ky byly? Podle té zásady by přece musely být prázdné. A když dnes ženy - dcery musí pracovat do 65 let, tak jak to mají dělat?

17 Janinka Janinka | E-mail | Web | 19. května 2013 v 17:05 | Reagovat

Nemyslím, že je nutné si něco vyčítat. V rodině nám před pár měsíci zemřel člověk, který měl metastázy v celém těle, podstoupil taktéž operaci páteře pro ulevení od bolesti, v poslední fázi byl pod velkými dávkami morfia a utišujících léků. A byl doma, mezi svými. Jenže... ke své ženě se nikdy nechoval hezky, ani ve chvílích, kdy mu bylo opravdu zle, nevím, kde se v ní vzala ta síla si ho nechat u sebe a nechat se takto ponižovat.

Takže, co je pro někoho černé, může být pro druhého bílé, jestli něco opravdu nemám ráda, tak jsou to řeči typu "Já bych nikdy...!

18 Vendy Vendy | Web | 19. května 2013 v 17:49 | Reagovat

On to asi myslel ve smyslu, že je to hezké, protože spousta lidí dává své nejbližší do péče hospiců nebo domovů důchodců zčásti i proto, že je to pro ně pohodlné. Ale i ten, kdo by se rád o své rodiče staral, nemá takové prostředky, aby o ně mohl pečovat doma! To není jen tak, pokud nemocný člověk není aspoň trochu pohyblivý, je taková péče hodně těžká a pro neškoleného člověka na hranici únosnosti. Když k tomu přidáš ještě osobní city, je to hodně velký nápor - už jen fakt, že rodiče, který celý život znáš jako dospělé, soběstačné, vitální a najednou se to všechno otočí a zhoršuje mílovými kroky...
Byla jsi na to sama. Kdo ti poradil, kdo ti pomohl'? Nikdo. Myslím, že jsi dělala, co jsi mohla. Někdy nevíme,co dělat, jak se rozhodnout. A až to víme, už je většinou pozdě a víme to na základě zkušenosti.
Tvoje maminka byla v nemocnici, protože potřebovala lékařskou péči. Řekli ti, že nemá cenu k ní chodit, že tě nebude vnímat. Nevyčítej si to, jak jsi mohla vědět, jestli ano nebo ne. Katko, někdy děláme možná chybná rozhodnutí, ale to, že jsi za ní tenkrát nešla, protože ti doktoři řekli, že je to zbytečné, nebylo přece úmyslné. Kdybys věděla, že maminka vnímá, určitě bys za ní přišla co nejdřív!
Věřím, že tě poznámka tvého manžela zabolela, ale určitě to tak nemyslel.
A taky bych neodsuzovala lidi, že dají své nejbližší do péče odborníků, třeba hospicu - jsou chvíle, kdy to "normální smrtelník" opravdu nezvládne - je na to sám, nemá takové prostředky. Vzpomínám si i na mou kamarádku, která nakonec skončila v hospicu (rakovina) - doma tu péči prostě neměla. Její muž byl na takovou péči moc nezkušený, ne že by nechtěl, ale nezvládl to, neuměl to. Tam se o ni hned postarali, navíc mohla mluvit s psychologem i knězem.
Tohle je hodně zlé téma. Katko, myslím, že jsi udělala pro svou maminku, co jsi mohla, co bylo v tvých silách a kdybys mohla udělat víc, udělala bys to. Tohle si řekni vždycky, když tě přepadnou takovéto myšlenky.
(Taky mám takové trápení, ale nechci o tom mluvit a hledám pořád znovu a znovu, co jsem udělala dobře a co špatně. Tedy, co jsem udělala špatně, už vím - teď spíš hledám, jestli jsem něco vůbec udělala dobře.)

19 Miloš Miloš | Web | 19. května 2013 v 20:41 | Reagovat

Katko, nemáš si co vyčítat. Málokdo si může dovolit pečovat o své nemohoucí příbuzné, když chodí do práce a má spoustu dalších povinností.
Rodiče manželky se do takového stavu dostali, tchyně má Alzheimerovu nemoc (4. z 5. stupňů), tchán se stal ležícím pacientem, kdy bylo třeba ho i přebalovat. Sehnali jsme pro ně penzion s pečovatelskou službou, kde se mají jak v hotelu. Apartmán, 4-krát nebo 5-krát denně jídlo, TV, podávání léků, umývání atd. Tchán však nedávno zemřel a tchyni tam přidělili jinou paní, ale myslím, že je to pro ni dobře, protože ona nemůže být sama.

20 Katka Katka | 19. května 2013 v 20:43 | Reagovat

Moc si cením vašich názorů i osobních příběhů.
Vesměs máte pravdu, kterou já taky vím, přesto na člověka někdy padne lítost, i když si nemá co vyčítat. Je mi líto, že se máma nedožila toho, že bychom bydlely spolu, protože mí rodiče byl hlavní hybný motor našeho stavění rodinného domu. Táta se dožil, ale myslím, že si ty dva roky moc neužil, protože přesadit starého člověka z místa, kde prožil téměř 80 let na místo  přes 100 km vzdálené, je hodně bolestné. Za ty dva roky, co jsme žili pospolu, pamatuji jen pár případů, kdy jsme společně podnikli nějakou opravdu vydařenou procházku a všem se nám líbilo být spolu. No, je to to samé. Obě strany jsme dělaly, jak nejlíp jsme mohly...
Kdo ví, jak to bude s námi. Poslední chvíle si člověk nenaplánuje. Proto je třeba každou chvíli žít naplno,s láskou i pokorou.

21 Pižlík Pižlík | Web | 21. května 2013 v 19:24 | Reagovat

Neber si to tak, já se také dodnes nevyrovnala s maminčinou smrtí. Pohádaly jsme se a půl roku spolu nemluvily. Až asi týden před smrtí jsme se usmřily. Pak se jí udělalo špatně a měla jít na odborné vyšetření. Jenže v tom týdnu umřela. Vyčítám si, že jsem ji měla hned vzít a odvézt do nemocnice a ne čekat na termín, kdy byla objednaná. Pořád jsem byla v práci, na nic neměla čas a takhle to dopadlo.

22 Maruška-Fukčarinka Maruška-Fukčarinka | Web | 21. května 2013 v 23:24 | Reagovat

Smutné vzpomínání, víš u nás to bylo podobné. Já měla rodiče 250 km od svého bydliště, dělala jsem v nepřetržitém provozu. Volno 1x za měsíc, když jsem tam přijela a chtěla jim vyprat, uklidit, tak nechtěli. Potřeba to byla, ale oni trvali na tom, že ne. Táta za to, že jsem uklízela mě vyhazoval, máma za mnou chodila a referovala tátovi co dělám. On tehdy již moc nechodil, střídala jsem se ze sourozenci. Pak jsme tam jezdili společně. Můj muž to bral tak, že vše zvládám. Až jednou zjistil, že pod sprchou v koupelně při návratu od našich brečím, byla jsem moc z toho všeho zoufalá, probrečela jsem celou cestu ze Znojma v autobuse. Můj muž na mě tehdy hleděl v údivu proč jsem mu neřekla ať tam jezdí se mnou. Ono se jim musí asi opravdu říct na rovinu, jim to zřejmě nedojde.
Nic si nevyčítej, udělala jsi to, na co jsi v té době měla.

23 Amelie Amelie | Web | 22. května 2013 v 1:20 | Reagovat

Určitě si nemáš co vyčítat. Vše už bylo napsáno přede mnou. netrap se. Můj táta umřel před 15 lety doma. Pět let bojoval s rakovinou, život je boj....A někdy není lehké ho žít.

24 Katka Katka | 22. května 2013 v 9:11 | Reagovat

[21]:Ano, vždycky až pozdě víme, co a jak jsme měli udělat. A příště to bude znovu tak.

[22]:Podobné byly moje návštěvy u nich. Až na to , že mě nikdo nevyhazoval, ale měli pocit, že když jim uklízím, peskuji je, že tam nemají pořádek. A přitom oni na to třeba jen neviděli nebo to bylo už pro ně obtížné. Když teď přijede dcera a horečně uklízí, protože mají dorazit její přátelé - mlčím, jdu z cesty a mám z to ho radost a užitek :)

[23]: Děkuji za povzbuzení i osobní vzpomínku.

25 Maruška-Fukčarinka Maruška-Fukčarinka | Web | 24. května 2013 v 23:23 | Reagovat

[24]: Ano, neviděli. Já jim chtěla pomoct a oni cítili křivdu. Vystihla jsi to přesně Katko.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama