Červen 2013

26/52

30. června 2013 v 21:45 | Katka |  (ne)malé radosti
24. 6. - naše kočka už má dožito. Dnes paní doktora ukončila její nevyléčitelné trápení. TO není radost. Ani (ne)malá.
Přesto tu chvíli zařazuji do této rubriky, a to pro chování paní doktory. Naše kočka byl obyčejný nalezenec od popelnic, která nám po léta dělala společnost v kanceláři. Byl to kromě záchrany kotěte způsob, jak může mít Eliška kočku, po které tolik toužila, ale nebyla možnost mít ji v domácnosti se třemi psy a volně poletujícím papouchem...
Zpět k paní doktorce. Ta chvíle byla nejtěžší pro mémo útlocitného manžela. Já to snáším vcelku dobře. Smrt je součástí života, není smutná. Smutné je, když se za života má ať člověk nebo zvíře špatně, když o ně není s láskou pečováno. To naše kočka měla bohatě.
Tak konečně - paní doktora vše provedla klidně, s pohlazením, milosrdným uspáním a pak teprve usmrcením, následnou pečlivou kontrolou, jestli vše proběhlo tak, jak má. Nepočítala minuty, které s námi strávila, nevystavila účet (na to je čas při příští návštěvě....). Věděla jsem, že to tak bude, protože už jsem to zažila s naším valachem Parkietem. Taky jsem ale zažila přístup jiných "ranařů" s titulem MVDr.
S touto paní doktorkou se nebojím ani nemocí ani konců svých zvířat. Takový je život.
Následovala první prohlídka štěňat a mně to přišlo skoro symbolické. Jeden milovaný tvor odešel, dva přišli...

25. 6. - odpoledne jsem víc než hodinu spala. V posteli. Jinak totiž po 10 dnech služby u štěňat usínám kdekoliv a kdykoliv, nejvíc v autě, v kině a na návštěvě. Připadám si jako Dášeňčina maminka Iris. Tak orvaná od těch dvou čertů. Dnes opět lilo, v práci pusto prázdno, tak jsem to zapíchla i já kancelářská a zalezla do postele.

28. 6. - UŠILA jsem polštář. Podle Blančina návodu. Udělalo mi to velikánskou radost.
Šití je pro mě nesmírně obtížná záležitost. Vyžaduje trpělivost a dobře seřízený stroj. Pokud to není zároveň, dopadá to špatně a na šití na delší dobu zanevřu.
Asi tak před 30 lety, když jsem byla v novém bydlišti a novém (prvním) zaměstnání sama, bez dětí, které se toulaly ještě po houbách a bez manžela, jenž sloužil vlasti kdesi ve Stříbře, kam se prý posílalo jen za trest, jsem si samotu krátila navštěvováním kurzu šití. Ušila jsem si tenkrát dvě fajn kalhotové kombinézy do práce (bez rukávů). V prostoduchém nadšení jsem jednu z nich po došití vzala do kurzu, abych se pochlubila. Paní mistrová kouká a říká "dobrý, ale tady (v rozkroku ) vám to dělá nějakej rundelec..." "Jakej rundelec?", myslím si a beru jí dílo z ruky. Ještě že tak Překvapený. Zapomněla jsem, že jsem večer svlékla kalhoty i kalhotky jedním tahem....a padla do postele zmožená tím šitím....Smějící se
Od té doby šiju, jen když opravdu musím a nerada. Před polštáři jsem se pekelně soustředila a usoudila, že je to vlastně jako řízení auta. Jet rovně umím a bzdit taky, tak jaképak s tím štráchy. No, a dobře to dopadlo.
Včera holky vzpomínaly, že jsem jim následkem těch kurzů ušila oteplovačky i s bundou a podzimní kabátky s pošívkou. Já už málem zapomněla, jak jsem bývala šikovná Mrkající.

30. 6. - Š + R, já + manžel jsme hráli asi 2 hodiny pinec. Čtyřhry ve všech možných kombinacích a pak i dvojhry ženské i mužské. Bylo to prima, jen kdyby to bylo častěji Usmívající se

Italské listy

30. června 2013 v 6:39 | Katka |  Karel Čapek
Jen shodou náhod jsem jako první z knih Karla Čapka otevřela Italské listy.

Svoje zápisky z cest opatřil autor v úvodu VÝSTRAHOU, kterou pak v postřezích naplňuje a je na nás, jestli ji ny svých cestách naplníme my.

...všem, kdo budou čísti tuto knížku, aby ji nepovažovali za průvodce, ani za cestopis, aniž za cicerona, nýbrž za cokoliv jiného budou chtít, a aby až sami někam pojedou, spoléhali krom jízdního řádu jen a jen na zvláštní milost, jež doprovází pocestný lid a ukáže mu více, než vůbec je možno napsat a vypravovat.

První jsou na řadě Benátky. Překvapilo mě, že KČ je vnímal podobně jako já. Já měla pocit, že procházím mezi divadelními kulisami. Autor na několika místech píše ve smyslu, že to není opravdové, že je to lunapark, suvenýr... Neuchvátily ho paláce, spíš nedobře nesl propastný rozdíl mezi domy obyčejného lidu, tak šedé, bez jakýchkoliv ozdob pro potěchu oka....

Následuje mnoho měst, která jsem nenavštívila, takže mi při čtení splývaly jedno s druhým. Je znát, že KČ se mimo jiné dosti vyzná v architektuře, nešetří porovnáváním slohů, popisem prvků.... Jsou zde i kapitoly věnující se tématům obecným jako moře, kostely, antika...

Milé mi přišlo uvažování, které jde jaksi proti rozumu, a přece je tolik pravdivé, v kapitole

V BOŽÍ DLANI
Vždycky se říká: Když někam jedete, naučte se tamnímu jazyku, abyste líp pronikli duši lidu, a kdesi cosi. Nuže, v takovém případě proniknete duši lidu asi tak, jako kdybyste jeli do Nového Bydžova. Rozumíte všem hloupostem, které si lidé říkají, a kladete jim zbytečné otázky.......
Putuji po italské zemi nezatížen takovými zájmy.........
...tady už se nemůžeš vyptávat ani se domlouvat, ani od někoho něco chtít. Tady už jenom spoléháš, že tě lidé nakrmí a napojí, ustelou ti a někam tě dovezou.........svěříš se jim jako tvor němý a bezmocný, neschopný sám volit, bránit se a nadávat. A hle, dají ti jíst a pít, starají se o tebe, uloží tě. Ty sám pak přijímáš to vše s tisíckrát větším povděkem, než kdyby sis to vše panovačně a obšírně naporoučel.
.........
Jsi skromný a vděčný, beznáročný a tichý, spokojený a důvěřivý. Tatam je všecka tvá zpupnost, nadýmačnost, netrpělivost, složitá a sobecká vyběravost. Jsi v moci jiných a následkem toho v boží dlani.
..........
Chceš platit, a oni na tebe zadrmolí cifru, nevíš, říkají-li jedna lira padesát či padesát lir, a tak jim podáš všechny své peníze, ať si z nich vyberou sami, co uznají za vhodno. Jsou velmi hodní. Vyberou si jen liru padesát. Krom drožkáře v Posilipi mne skutečně nidko neošidil. Ale tehdy se kolem toho taškáře seskupil domácí lid z Bagnoli a dělal mu partně výčitky, vida, že já sám naprosto nemohu nadávat.
Věřte mi tedy: s trochou prostoty a trpělivosti by mohl člověk projít celým světem. Vcelku - až na málo výjimek - je možno lidem důvěřovat. Nic neposiluje optimismus více než tato zkušenost. Kdybych uměl italsky, přišel bych o rozkoš tohoto poznání. Byl bych dokonce méně viděl, protože bych méně bloudil a neocitl se v končinách, o nichž bedekr nemluví.
.........
I bloudit, i být němý, i být bezmocný v boží dlani je veliká rozkoš a velký prospěch.



P.S.: V Italských listech ještě nejsou autorovy ilustrace.

První háčkované polštáře

29. června 2013 v 9:52 | Katka |  Ruční práce
Dnes slavíme Eliščiny osmnáctiny a Šárčin svátek.
A tak jsem včera celý den seděla na zadku a dodělávala dárek pro Š.

Díky Blance jsem stvořila polštáře, na které jsem dost pyšná Usmívající se.


Uháčkovat svršek není zase tak velký problém. Když se stokrát vypáře to, co se vlní a odmítá to spolupracovat tak, jak si jeden představuje, že se to vyhladí....tak to nakonec docela dobře dopadne. Pokud - se to tedy ještě praním, vytahováním, vypínáním a žehledním doladí.

Že jsem to i ušíla, když jsem před tím dlouze přemýšlela, komu bych to vrazila na dodělání, to je především zásluha B a jejího perfektního popisu.

Moje šití totiž často končí zacuchanými nitěmi, zlámanými jehlami a nervy v kýblu. Už od rána jsem si říkala "klid, klid, všechno připravit pěkně k ruce, nenechat se rozptylovat, pracovat pomalu, opravdu používat žehličku, špendlíky i stehovačku, nic se tu nedá uspěchat, má-li to k něčemu vypadat!!!"
A protože jsem se tentokrát poslechla, dopadlo šití takto.


Pak už zbývala jen třešnička na dortu - lemování. Bez něj to není ono.
Protože jsem nepochopila (ani jsem se moc nesnažila), za kterou nitku to háčkuje B, zdálo se mi, že se mi to za jednu nitku moc vytahuje a rozvolňuje, píchala jsem to za celý poslední dlouhý sloupek. Šlo to dost těžko, ale vynalezla jsem vlnitý a pevný okraj, který se mi moc líbí.


Dárek je připraven. Teď se dám do pucu ještě já a můžeme slavit Usmívající se.


P.S.: Doufám, že se mi tak dobře povede i se třemi kulatými, které už jsou uháčkované a čekají na kompletaci.
Největší - doslova fyzická dřina je ten okraj.

Sama doma

27. června 2013 v 21:18 | Katka |  Zahrada
Všichni odjeli do kina a pro mě je to pár hodin, kdy jsem sama doma a šťastná.
Co všechno jsem chtěla - číst, pít vínko, háčkovat....guláš se dovaří sám....a zatím koukám, jak se
stíny na zahradě v zapadajícím slunci dlouží, i ti kluci sedí v poklidném zadumání.


Procházím zahradu a kochám se. Pořád něco kvete.


Mezi kytkama se skrývá to ohavné pod plachtou...no ano, je to bazén. Vedra možná díky našemu nápadu pořídit dětem venkovní "vanu" vystřídala zima a déšť. A tak se voda ani nestačila ohřát a bazén stále čeká na svou premieru.

Nevím, co by tomu řekli ČEZáci, ale já opravdu nemám kam tu popínavou růži dát. Takovou krásu prostě musím mít.


Všude mě samozřejmě provázejí mrňaví kluci. Chodit jen tak sem - tam je nebaví, a tak se perou. Jako koně. Nebo vlastně jako psi Usmívající se.


Odnesla to minirůžička, která byla těsně před rozpuknutím, což mě naštvalo, ale můžu si za to sama. Nemám točit jejich lumpárny a místo toho je mám vychovávat.

Když jsem je okřikla, poslechli, ale stejně už bylo pozdě. Navíc mi Terry předvedl, co si o tom mentorování myslí.


Tak lopatičku, uklidit (jeden by nevěřil, jaký puch dokáže to malé tělíčko vytvořit Nerozhodný) a alou domů!

No a než jsem se dopracovala až sem, nebude dlouho trvat a už nás zase bude plný dům.
Což je taky hezké Usmívající se.

Radosti a "radosti" se štěňaty - 2

26. června 2013 v 20:04 | Katka |  Zvířata
Když je někdo hodně mladý, často zažívá něco poprvé.

- poprvé na dlouhé procházce v lese a na louce. No, ono to nebylo až tak dlouhé, ale takové pidipsí miminko než ujde 600 m tam a 600 m zpět rozbahněnou cestou,


vysokou travou a přebrodí potok,


to se něco naťapká. Goro běžel s námi, pro něj to byla známá trasa, tak na nás moc nebral ohled. Štěňata za ním, a to i do nesekané louky. Goro se za chviličku vrátil a já trnula, že se tam Goldie ztratí, zpanikaří a poběží místo ke mně ode mě....ale on je chytrý, dobře se orientoval a našel nás.

Ti mě TAK otravujou....zavedu je do vysoké trávy a zdrhnu...


Myslela jsem, že u potoka se napijí, když chtěli pít už z kvasících louží (krásně jsme trénovali "Fuj!"), ale ne - zkoumali, kudy přes a pak to vzali vodou. Trošku jsem se bála, jestli jim ledová voda neuškodí, ale jsou v kondici, jen se otřepali a bylo dobře.
Já našla sojčí pírko (což já moc ráda), fotila jsem ho a pak jsem ho tam v tom mumraji zapomněla.


- poprvé asistují u prací v zeleninových záhonech. Chudák zelenina!
A moje nervy Překvapený! Pokoušela jsem se zachránit vyčáchlou křehkou tenkou sadbu kedluben. Záhon jsem si předem prolila vodou, takže rozbahnila, do toho naboso v pantoflích sázela, bahýnka plné pantofle. Jak jsem něco zasadila, začali se po tom kluci válet. Neodbytně. Když byli chvíli "hodní", ožírali jahody, váleli sudy v cibuli a nakonec si společně sedli ke kedlubně a pracovali na ní tak dlouho, až ji odlistili.




- poprvé u potoka, kde nabíráme vodu na zalévání. Manžel pořád trne, že tam spadnou. Já jsem pro tvrdou výchovu. Ať (pod dozorem) poznají vše, co jde. Já si myla zabahněné nohy, oni se ke mně přibatolili po schodech a jakmile byli bezpečně dole, začali se nebezpečně rvát, lítat po prudkém břehu nahoru dolů, chvíli očumovali vodu, štěkali na ni, když se drze hýbala, pokoušeli se napít z vysokého břehu a znovu rvačka. No, a do potoka nespadli. Jsou šikovní.
U potoka je šero a oni se furt melou - tomu odpovídá kvalita fotek. Foceno mobilem s konvemi v ruce Nerozhodný.


- poprvé u zrcadla. Tak z toho byli oba hotoví.


- poprvé slyší vážnou hudbu. Že vyjí, když ji produkuji já, se nedivím. Ale proč vyjí, když poslouchám, jak zpívá pěvecký sbor, který navštěvuje Ježurčin vnuk, to je mi záhadou. Asi nemají hudební sluch Smějící se.

- poprvé u slepic. Myslela jsem, že při svém temperamentu je Goldie ihned začne prohánět. Ale on byl naprosto způsobný, jen koukal. Dokonce se nechal odvolat. Asi se trochu bál. Obávám se, že brzy ztratí strach a bude to mazec. Pro kdákalky, ne pro něj.

Po takových zážitcích spinkají jako dudci až do 5.30. Já jdu spát tak 3 hodiny po nich, takže se zase tak moc nevyspím. fakt je, že od té doby, co mám spoluspáče, jsem věčně ospalá. Připadám si jak maminka Iris.
Stejně jako při dětech Usmívající se

Můj švagr Karel Čapek

25. června 2013 v 17:57 | Katka |  Karel Čapek
Knihu osobních vzpomínek napsal Karel Scheinpflug - bratr Čapkovy manželky Olgy Scheinpflugové.



Autor byl i manažerem Karla Čapka, účastnil se zahraničních cest, pobýval na Strži, sledoval Čapkovo tvoření, setkávání pátečníků.....takže je jeho vyprávění velmi osobní a detailní a hlavně čtivé a zajímavé.

Už z charakteristiky a popisu Karla Čapka vycítíme, jak mu byl KS nablízku nejen fyzicky, ale i pocitově.

Karel Čapek byl nejen velký autor, ale především velká osobnost. Měl v hlavě naprostý pořádek, pevný mravní základ, mimořádnou inteligenci, fantazii, vtip, obrovskou erudici, a věděl jasně, co chce. Od dětství byl přesvědčen, že bude spisovatelem...........
Měl svůj životní program a vůli i schopnost ho plnit. Jeho zjev, zvláštní pohled jeho krásných tmavých očí v dětském obličeji upozornil každého, kdo se s ním setkal, že před ním stojí výjimečný člověk.

Je známo, že po nemoci prodělané v dětství, se u něj rozvinula Bechtěrevova nemoc, která ho trápila celý život. Když obdržel tuto diagnozu, ulevilo se mu, neboť si dosud myslel, že má tuberkulózu.

I přes tento handicap těšil se Čapek ze života jako málokdo. Měl rád lidi, zvířata, stromy, květiny, měl rád literaturu a zvláště poezii, hudbu, obrazy, sochy, architekturu, nové myšlenky, vzdělanost, dobře udělanou práci, jiskření ducha i lidovou prostotu, svůj národ, jeho jazyk i zem. Měl rád silnou překapávanou kávu, svých pár egyptek, jež kouřil po půlkách z ohavných višňových špiček. Měl rád podzim, který mu vyhovoval teplotou, vůní spadaného listí i jakýmsi usmířením, po němž trvale toužil, i jaro s prvními žlutavými lístky keřů a poupaty květin. Miloval mnoho věcí a mnoha rozuměl, neboť jen ten, kdo mnoho zná a mnoho má rád, může psát tak dobře jako on.

KČ byl velmi laskavý, vtipný, pohotový, rád užíval zvláštní výrazy, které byly často společné jemu a Josefovi.

Když na svých cestách navštívili Rakousko, kde jim jeden zapálený začal vysvětlovat výhody nacismu, vybruslil z toho KČ nekompromisně - s vámi nebudu mluvit, protože vy nejste svobodný člověk. Já ano a mohu říkat, co chci já, kdežto vy ne.

A tak dále, a tak dále a Karel Čapek je mi čím dál milejší (mimo jiné mi připomíná osobu mého dědy a dobu, ve které žil).

Autor píše o tom, jak Čapek žil, pracoval, jak tvořil sám a jak s bratrem Josefem, jak cestovali do zahraničí, jak přišli ke Strži a jak tam přebývali, jak se seznámil s Olgou a čím pro sebe byli, jak a kde vycházela Čapkova díla, jak působila na čtenáře i diváky, jak je přijímal svět, jak Karel Čapek vnímal politický vývoj, jak odmítl emigorvat.......jak zemřel....

Moc se mi celé čtení líbilo a pod dojmy z něj jsem sáhla po Italských listech....
Uvědomila jsem si, že jsem vlastně dosud četla jen Povídky z jedné a druhé kapsy. Na závažná témata jako Věc Makropulos, RUR, Matku, První partu.....jsem nikdy neměla chuť, ale teď se budu Čapkovým dílem pomalu postupně s přestávkami probírat hodně dlouho. Teď se mi líbí už jen jeho vyjadřování. Jeho inteligentní a láskyplná a moudrá prostota.
Taky bych chtěla vidět Ze života hmyzu. Dcera na hře byla nedávno v podání amatérského souboru z Křenovic u Brna a byla nadšená.
A pak tu mám léta letoucí v záloze vzpomínky sestry Heleny Moji milí bratři. A Český román Olgy Scheinpflugové. A těch dalších a dalších biografií v knihovně.....

P.S.: Za titulním listem jsou fotografie, které se mi moc líbily

Olga (vlevo), nevlastní matka a sourozenci s otcem
Olga


Další nabídka zážitků

24. června 2013 v 21:12 | Katka |  Jen tak
Na Kuksu se 27. 7. uskuteční Slavnosti koní, historie a řemesel.


Je to již pátý ročník, který pořádá moje kamarádka. A tak se stalo, že jako sponzor akce mám k dispozici docela slušnou zásobu volných vstupenek, které vám zcela zdarma nabízím.

V předvečer slavností se tamtéž uskuteční koncert skupiny Kamelot, jejichž písnička Zachraňte koně, bude mottem celé akce. I na koncert se můžete dostat zcela zdarma, projevíte-li přání.



A nakonec vám nabízím svoji společnost, pokud o ni budete stát, a to taky zcela zdarma Mrkající. Ta je ale NEPOVINNÁ!

O co vlastně jde, se můžete dozvědět ZDE, najdete tu i velkou spoustu fotek i videa z minulých ročníků.
Za sebe vám mohu návštěvu Kuksu vřele doporučit, třebaže je jak Hospital, tak obec Kuks trochu "v rekonstrukci."

Neváhejte a naplánujte si hezký výlet se zajímavými zážitky. Stačí mě kontaktovat zde na blogu nebo ve zprávě autorovi.

P.S.: Pokud by volné vstupenky došly a přjeli-li byste jako platící, byla by organizátorka jistě ráda Smějící se Ani tak byste nebyli škodní, protože pobývat na Kuksu za to stojí i normálně, natož s krásnými koňmi, písničkami, dětskými soutěžemi, trhovci, policisty na koních.....a se mnou Mrkající

25/52

23. června 2013 v 23:25 | Katka |  (ne)malé radosti
Štěňata - vedro - vedro - štěňata
A víc už skoro nic.

22. 6. - není to můj úspěch, přesto mi udělal radost. Zeť od zimy trénoval na včerejší 24-hodinovku v Újezdě u Brna. Najel v tréninku něco přes 2000 km.
A včera ujel za 24 hodin (od pátečního odpoledne) pro mě neuvěřitelných 426 km!!! Tím si jako amatér vysloužil krásné 22. místo ze 120 účastníků. Smekám!
Na rozdíl od nás má sice silniční kolo, které jezdí lehčeji a rychleji, ALE seděli jstě někdy na jeho sedačce? V zájmu úspor hmotnosti je to jen takové slabou koženkou potažené tenké prkýnko. Nechtěla bych dnes cítit jeho zadek S vyplazeným jazykem.
Dcera mi rovněž udělala radost, protože značně přispěla k jeho úspěchu. Dělala mu totiž 24 hodim serviswoman.

- nastalo jahodové mlsání a okurková záplava
- našla jsem konečně dost jitrocele na přípravu sirupu proti kašli
- dočetla jsem pěknou knížku
- uléhat do peřin povlečených cíchami sušenými na slunci Usmívající se

A to je vše za uplynulý týden. Byl celkem fajn, i přes to vedro, ale nebudu psát kolem dokola o tom, jak jsem pěkně pracovala na zahradě, která je plném květu, jakou radost mi dělají naše štěndy - ty budou mít časem další samostatný článek....

Nový (další) začátek

23. června 2013 v 7:05 | Katka |  Dokaž (si) to!
Už z nadpisu je patrné, že se v oblasti dosažení optimální váhy pořád nemám čím chlubit.

I přes svůj poměrně aktivní život, ne moc časté a pravidelné přejídání, snahy o vcelku zdravý a pravidelný jídelníček se výsledky nedostavují.

Já vím, proč:
- moje aktivity jsou sice každodenní, ale nejsou cílené, jsou to takové ty běžné a nutné záležitosti. KDYŽ jsem vlastním přičiněním před (hrůza - už) dvěma lety zhubla téměř 10 kg, tak jsem opravdu alespoň 5 dní v týdnu provozovala intenzivně něco z rychlé chůze, jízdy na kole, cvičení podle DVD, in-liny, plavání a k tomu každodenní ranní desetiminutové protažení stylem power jógy. A těšilo mě to, potřebovala jsem to, vadilo mi, když jsem nemohla...Teď se k něčemu takovému nemohu dokopat, JE MI LÍNO!
To je, myslím, hlavní příčina mého neúspěchu ve snaze dostat se na tehdejší váhu.

- pokulhávám v přísunu tekutin, nejlépě převařené vlažné vody. Neodolám kávě 4x - 5x denně).
Nepiju (skoro) oblíbený gin, vermouth, becherovku....apod. Nikdy jsem nebyla zpiťan, ale při různých setkáních jsem neodmítala. Naučila jsem se, že mi chutná sklenka vína, klidně třeba každý večer. Sklenka má 0,1 dl, někdy bývají dvě. To považuji za dobrou výměnu.

- denně vařím, nemyslím, že striktně podle příruček zdravého stravování, ale taky ne přímo nezdravě. Alespoň je to čerstvé a s vyloučením uzenin, bez hranolků, apod. Jím 4 - 5 x denně v mnohem menších porcích než dřív....Alespoň to Nerozhodný. Jenomže často v denním frmolu zapomenu, že jsem měla slupnout svačinku ve formě jogurtu, kousku ovoce nebo zeleniny....a upozorní mě až hlad. Pokud nestihnu zareagovat včas, což se stává, upozorní mě vlčí hlad a je zle - zpravidla na pochodu do sebe naházím páté přes deváté cokoliv, co mi přijde pod ruku. Bláhově se utěšuji tím, že jenom trošinku, ale těch trošinek je několik a můj žaludek se plní a těžkne....

- s nalezením uspokojení v blogování se prodloužilo moje vysedávání u NTB právě na úkor toho, kdy jsem cvičívala Nerozhodný


To, co vím o příčině svých neúspěchů, jsem si doplnila v příručce, na kterou mě upozornil můj internetový kamarád (nejsem si jistá, jestli si mohu dovolit takové označení, když se známe jen z několika konverzací, ale líbí se mi jeho životní styl), který mě požádal o upozornění na jeho text.

A tak upozorňuji.

ZDE si můžete přečíst shrnutí jeho vlastních zkušeností. Nenaleznete žádné konkrétní doporučení, jídelníčky, programy cvičení, ale srozumitelně na několika stránkách základní body - PROČ upravit jídelníček, PROČ se nedaří zhubnout a JAK na to. Podobných návodů jsou v literatuře, TV, rádiu, na internetu tisíce. Přesto pro mě je příručka Jaroslava Urbana přínosná. Je jednoduchá a srozumitelná, vychází z jeho vlastních zkušeností, je v ní několik skutečností, které jsem si dosud neuvědomovala.

Zvyk je železná košile, která mě škrtí, přesto ji stále nemohu, protože asi ani nechci Nerozhodný sundat, i když je příčinou nezdaru v oblasti přechodu na zdravý životní styl a tím úpravy vlastní váhy.
Tak si jdu alespoň převařit vodu k pití....

Příroda si s námi hraje

22. června 2013 v 7:19 | Katka |  Zahrada
Jsem zahradnice na baterky, proto moc nedokumentuju svoje výpěstky Usmívající se
Zato příroda mocně čaruje.
Před časem VendyW psala, jak si s ní příroda zahrává a někteřé květiny kvetou každý rok jinak. Přidala jsem se k ní v komentáři a už rozkvetlo to, o čem jsem mluvila.
Řbříček jsem si vypěstovala sama. Na pytlíčku byla krásně různorodě zbarvená směs, těšila jsem se na něj. První rok nebylo po směsi barev ani památky, všichni jedinci kvetli špinavě růžovou nehezkou barvou. Uvažovala jsem o tom, že nechám jen jeden trs, ale než jsem se k tomu dokopala, trsy se tak mocně rozrostly, že jsem jim dala rok odklad, protože jsou zdobné i habitem a listem.

A ony vykvetly letos úplně jinak Překvapený


Kvetou už i růže, které jsem si protlačila navzdory konceptu pana zahradníka (zakladatele naší zahrady) a taky darované lilie.



Takhle to bylo včera. Dnes už zase prší Zamračený.
Já budu celý den na cestách, tak mi to nevadí, zahrádka se osvěží, zalít potřebovala, konečně budu moci nasázet předpěstované nakladačky (aby měli slimáci novou várku Křičící). Ale to až zítra.

Hezký víkend!