Červenec 2013

Indická princezna

31. července 2013 v 18:00 | Katka |  Knížky
Autor: Javier Moro


Pravdivý životní příběh Anity Delgado (1890 - 1962), rodačky ze španělské Malagy, tanečnice, kterou si v jejích sedmnácti letech vyhlídl Džagadžít Singh, maharádža indického královstvíčka Kapurthala, by vyzněl jako typická harlequinka, kdyby...


Nechybí v něm hodně lásky, exotika, nesmírné bohatství, nevěra jako následek osamělosti, navíc se synem manžela, zapuzení, odluka, láska na sklonku života. Romantika jako řemen. Ale ona to byla pravda, jak se to tak stává.

....kdybychom se nedověděli hodně o historii Indie, způsobu života a postavení nesmírně bohatých rádžů , maharádžů, navábů, nazímů v zemi ovládané Angličany ....o jejich výstřelcích až zvrhlých, ale také o osvícenosti a velkorysosti, s jakou někteří z nich spravovali svá území, zejména poté, co pobývali v Evropě.

Když se Džagadžít Singh zamiloval do sedmnáctileté dívky z chudé španělské rodiny, učinil jí (A. odmítla) a potom jejím rodičům "obchodní" nabídku, které nebylo možné odolat. Anitu si vlastně koupil, ona o tom ale dlouho nevěděla. Nejprve ji nechal studovat a vytvořil si ji podobně jako Mr. Higgins svoji Lízu Doolittelovou.

Do svého království Kapurthaly si ji přivedl jako (tuším) třetí manželku. Zahrnul ji velkou láskou, péčí, přepychem (alespoň v prvních letech), ale Anita nebyla přijata ani jeho rodinou ani oficiálními anglickými představiteli. Pro všechny byla "tou Španělkou", kterou odmítali uznat jako maharání. Nebyl jí povolen přístup na oficiální události a hostiny, které často sama precizně připravovala ke spokojenosti a věhlasu svého manžela, ale sama byla pokořována nezájmem, osočováním, pomluvami. Trpěla tím. Nejlépe se kupodivu cítila za války, kdy organizovala vybavování indických vojáků vhodným oblečením pro válečný pobyt v chladné Evropě.

Lidsky je pochopitelné, že v době, kdy se maharádža už ohlížel po dalších milenkách (vždy měl pro ženy slabost) a ji zanedbával, našla porozumění a lásku u jeho syna, který byl laskavý a evropský (studoval Harward) a na rozdíl od věech ostatních členů rodiny ji přijal.

Vztah se samozřejmě dlouho neutajil a byl z něj největší skandál v dějinách Kapurthaly. Po prvním výbuchu vzteku, kdy chtěl maharádža Anitu okamžitě vyhostit z paláce, ze srdce i ze země, se zachoval velkoryse a ušlechtile. Anita žila v Evropě a dokonce se ještě několikrát setkali.

Kniha je obsáhlá fakty, v závěru je uvedeno i to, jak kdo dožil, jak prožívali nezávislost Indie, kde žijí a co vykonávají žijící potomci.

Životopisný román Indická princezna řadím na svém pomyslném žebříčku hodně vysoko. Je to krásné romantické čtení, ale hlavně se stále dozvídám to, co jsem měla vědět o Indii o mnoho let dřív, kdy moje vzpomínky na ni byly ještě jasnější než dnes. Moc mě mrzí, že ji nečetla moje máma a nemohly jsme si o tom povídat.

Hodně mi zamotal hlavu pohled na boj za nezávislost Indie z hlediska princů jednotlivých království. Nic není jen černé nebo jen bílé. Když jsem četla předchozí knihu stejného autora - Červené sárí o Gándhíových, jednoznačně jsem oceňovala jejich činnost, kladně hodnotila osamostatnění Indie z nadvlády Anglie, ale ono to mělo i druhou stránku.

Indickou princeznu jednoznačně doporučuji! Stejně jako mně ji doporučila blogerka Helena

Léto naplno

30. července 2013 v 19:34 | Katka |  Jen tak
Článek jsem začala psát včera, ale nedopsala a dnes mi je u jeho dopisování venku na terase málem zima. Ale jsem za to ráda, jako asi každý.

O víkendu jsem měla pocit, že mám z toho vedra mozek podobný sušené švestce. Moc mi to nemyslelo, a protože ve mně takříkajíc bouchly saze, což je na některé práce potřeba, dělala jsem psí kusy.

Dvakrát jsem postavila něco na sporák a....odešla. Následkem toho jsem zničila kastrolek a zasmradila celý dům.

Vedro nevedro, systémem udělám jen tohle a pak se už budu flákat, odpočívat, číst, opalovat se, háčkovat, poslouchat rádio a nejspíš u toho usnu...jsem nadělala spoustu práce. Začala jsem jen vyvázáním okurek, při tom jsem si všimla, že už je třeba zlikvidovat hrášek (sebrat, vyloupat a vytrhat natě). Fazolky sebrat dřív, než zdřevnatí, sem tam vytrhnout plevel, sklidit rajčata, papriky, cukety, okurky (hadovky i nakladačky) a připravit lák, rozvařit si oběd na zítra i na pondělí, zpracovat na marmeládu rybíz z mrazáku od loňska, když už mám jet ke kamarádce sbírat letošní, stejně tak s borůvkami.....a tak to šlo po celé dva dny. K mému údivu a nesmírnému potěšení mi manžel vydatně pomohl s hráškem i fazolkami.


Většinou, když si myslím, jak jsem šikovná, co toho stíhám najednou....spadnu z nebeských pyšných výšin přímo na čumák. Olíznu lžíci, kterou jsem nabírala z misky cukr do marmelády a cooo? Je to slané!!! Překvapený Jak je tohle možné? Vždyť vím, že jsem nabírala cukr, ne sůl. Aha! Už je mi to jasné. V misce byla před tím sůl do láku. Takže jsem zase tak velkou škodu nenadělala. Ráda bych viděla toho degustátora, který by stopové množství soli v marmeládě poznal. Uf! To jsem si tedy oddychla.
Jo a do jedné várky jsem zapomněla dát Gelfix Křičící No nic, do jogurtu to vadit nebude.

Sice ze mě při práci lilo všemi póry, ale i na odpočinek, kochání se rozkvetlými okny a ráchání se ve vodě došlo.
Nápoj v karafách je "druhák" z hmoty, která mi zbyla při vaření marmelády. Přidala jsem hnědý cukr a limeku a vychlazené to chutnalo jako Cappy.


Elán mi vydržel ještě do dneška. Asi hlavně proto, že 40 mm večerních bouřkových srážek spadlo ve formě tekuté (déšť) a ne tuhé (kroupy).
Výsledkem je spíž a kotelna uklizená k nepoznání.

Co nového v Neratově

29. července 2013 v 15:35 | Katka |  Cestování

Od 4. do 17. 8. budou v Neratově, o kterém u nějakou dobu píšeme a jehož návštěva něktré z nás tak uchvátila, divadelní dílny pořádané loutkoherci z DAMU. Výsledky své práce pak předvedou na tradiční pouti. Zde je o této události a o samotném Neratově dokument.



30/52

29. července 2013 v 5:54 | Katka |  (ne)malé radosti
23. 7. - dnes mám od časného rána poněkud morbidní radost. Po dvojím nočním venčení už jsem v 4.45 nemohla usnout a došlo mi, že je ten pravý čas na usmrcení dlouhodobě klempírující slepice. Radost nespočívá v tom, že jsem se přemohla a opět jsem to dokázala, ale v tom, že se mi podařilo trefit správnou teplotu na její opaření. Oškubaná byla natotata, kůže nepotrhaná a i brka šla lehce. Nic to nemění na tom, že vzhledem ke svému podivnému zdravotnímu stavu ji zblajznou psi a kočky.

Na co mi bylo líno večer, raději jsem se až do tmy placatila na zahradě v křesle, to jsem zmákla po ránu vč. polévky, smažené rýže od Alis a salátu.
Z toho plyne, že věci se nesmí uspěchat. Nemají se dělat s nechutí. Ona ta pravá chvíle, kdy jde práce od ruky, přijde.

Ještě jednu radost jsem si dnes udělala. Koupila jsem si rádio do kuchyně. Když jsem sama, poslouchám rádio skoro pořád. Sice jsem myslela, že ho pořídím do 1000, ale vida, že v této cenové relaci jsou to stejné křápy, jako jsem hodila do příslušného kontejneru, musela jsem zalovit trochu hlouběji v peněžence. Můj nový přístroj možná nevypadá jako poslední výkřik módy, ani jako retro rádia, která se teď dělají, zato má velmi dobře funkční anténu a sytý, čistý zvuk.

24. 7. - do výtečné rychlé rolády od Alis jsem udělala krém s čerstvými malinami. Vychlazené chutná skvěle i v poledním žáru Usmívající se.
Léta jsem s opovržením hovořila o nafukovacích bazénech a nota bene ještě lehátkách či nafukovacích křeslech v nich. Dokud jsem neokusila na vlastní rozpálené kůži, jak je to příjemné. Teď se v té "kyšce, vaně, prostůrku, kde se nedá plavat..." rochním každý den. A ráda Mrkající

25. 7. - dnešní radost je červená


26. 7. - v předvečer Slavností koní a řemesel na Kuksu, na které jsem nabízela volné vstupenky, byl koncert brněnské skupiny Camelot. Jejich písnička Zachraňte koně se stala melodií, která letošní slavnosti provázela.
Doprovázeli jsme s manželem klienty (vozíčkáře) z DSJ. Zdálo se mi, že se jim to líbilo, proto mě v So překvapilo, že prý trvdili opak "nic moc." Takovou informaci nám podal další klient, se kterým jsme byli v So na přehradě Les Království. On je to "starý rocker". Věřím, že právě on by nadšen nebyl. My věděli, na co jdeme, tak jsme si to vychutnali. Hlavně Horkého jako kytaristu a jeho Věru jako krásnou a milou ženskou Usmívající se
Na koncertě jsem rozdala poslední volné vstupenky, které jsem měla k dispozici. A potom? Potom mi došlo, že pro sebe jsem si nenechala ani jednu Mrkající. A tak jsem v So byla rozervaná, zda na Slavnosti jít či nejít. Představovala jsem si, jak krásnou reportáž nafotím a nakonec mě vedro nahnalo do bazénu a je po reportážiNerozhodný

O tohle všechno jsem (a vy taky) přišla:
- Ing. Karel Dvořák na černém Starokladrubákovi (plemeno je naší národní památkou) s tanečnicí za doprovodu barokní hudby
- policie na černých Starokladrubácích
- vožení kočárem taženým ryzákem Derrickem
- přetahování diváků s chladnokrevníky pana Nývlta
- poslední Krakonoš (pan Pechan) se svými šikovnými koňmi
- skok mohutnosti v podání dětí Šmatolánových
a mnoho dalšího - koňská záchranná služba, kováři, křtiny hříbat....


Nezbývá než doufat, že Slavnosti vyšly tak, jak si pořadatelka představovala a ona bude mít chuť pořádat napřesrok další.

27. 7. - čtyřicítka u nás nepadla, přesto bylo vedro k nesnesení. Mě potěšilo, že ačkoliv jsme byli doma celý víkend sami dva, nešli jsme si na nervy, společně jsme pracovali a společně trávili podstatnou část rozpáleného dne jak okurky v láku v bazénu, až jsem měla pocit, že jsem rozpuštěná a vytáhne-li někdo špunt, budu i vypuštěná.

Zdraví a spokojení se vrátili E s O z Černé Hory. Ovlivněnou tím, co denně slýcháme z Tv, už mě popadaly strachy o ně. Aby dobře dojeli. Jsou doma, jsme komplet Usmívající se

Radosti a "radosti" se štěňaty - 5. aneb Goro nestrádá

25. července 2013 v 13:17 | Katka |  Zvířata
Je pravda, že od 16. 5. se náš denní režim silně přizpůsobil potřebám štěňat. Goro, jako starší zkušený a víceméně nějak vychovaný pes si tam, kde štěňata potřebují asistenci a nasměrování, poradí sám. Přesto jsem přesvědčená, že sečteno a odečteno, Goro na příchodu štěňat do rodiny vydělal.

Nevím, jestli si to uvědomuje on, ale:

- je mnohem častěji chválen, hlazen a mazlen než dřív. A to proto, že je úžasný. Vidí to ale jen ten, kdo je s našimi psy častěji. Návštěvy se bojí, že se Goro chystá štěňata zardousit. A on jim jenom říká "tohle si nechám líbit, ale tohle ne!" Vypadá při tom hrozně, jak cení zuby a zuřivě vrčí, ale štěňata mu rozumějí. Dotírají, lezou mu doslova až do huby a když je odežene, ještě ho alespoň nenápadně obejdou a kousnou ho do ocasu. "To máš za to."
Rovná si je a přitom když štěndy kňučí, přispěchá se podívat, co se děje, jestli jim někdo neubližuje. Občas pár minut snese, když si k němu přilehnou.

- jedině on, z našich třech psů, smí do postele. Nijak toho nezneužívá, v létě je raději přes noc venku, ale když je mu zima, ozve se, já ho pustím dovnitř a on se rád přitulí.
Kníračí kluky do postele nechci! Teď se to dobře říká, když oni ještě nevyskočí....pevně doufám, že tím, že jsou dva, se mi to podaří ukočírovat i později. Jinak nám bude dost těsno a určitě se občas i porvou a budou mi přitom skákat o půlnoci po břiše....brrrr Nerozhodný - hrozná představa. Musím být tvrdá!

- Goro je vždycky při chuti. Štěňata zatím ještě pořád dostávají krmení 4x denně. Gora se ne vždy podaří bezbolestně vystrnadit tak, aby nezáviděl, takže na nich vydělal 3 krmné dávky navíc (dosud dostával 1x denně). Samozřejmě to, co dostává on, je úplné minimum, protože jinak by z něj za chvíli byla nepohyblivá koule.
Ještě vydělal na štěňatech lepší krmivo, než měl dosud. "Pro štěňata to nejlepší, to, na co byla zvyklá...." a tak krmíme ProPlan nebo Eucanubu. Získali jsme úžasné slevové kartičky, vstupní dárečky, propagační knížečky, mističky, odměrný kelímeček....a jsme v tom. Se všemi slevami je to samozřejmě dražší než dosud. Ale věřím, že i kvalitnější. Alespoň konzistence bobků (což JE poznávací znak kvality krmení) a váhové přírůstky (ze vstupních 3 kg Terry dospěl k 4,9 kg a Goldie dokonce k 5,6 kg) tomu nasvědčuje Mrkající.

Nepohyblivá koule on tedy není


Goro v letním sestřihu


P.S.: Tenhle článek patří zejména Jarce Usmívající se

U Toulovce

22. července 2013 v 18:11 | Katka |  Cestování
Můj již avizovaný únik z náročné reality se odehrál v kraji loupeživého rytíř Toulovce. Já jsem ale neabsolvovala nic organizovaného, jakkoliv to může být zajímavé.
Prodloužený víkend jsem prožila jinak, než obvykle.
Série neobvyklých zážitků začala v Litomyšli na náměstí. Tam jsem čekala, než si kamarádka, která mě na víkend pozvala, vyřídí nějaké úřední záležitosti. Zaparkovala jsem auto na vyhrazeném místě a sebe (poté, co jsem vyzkoušela několikero plavek a při pohledu do zrcadla vše zamítla S vyplazeným jazykem) v zahrádce u kávy (jak jinak). Tam jsem pozorovala cvrkot na podloubí a čekala na telefonát, že je vše vyřízeno a můžeme odjet na chatu. Na to, že vše mělo trvat dvacet minut, jsem čekala dlouho . Hned naproti mě lákala vinotéka. Netrvalo dlouho a šla jsem tam (z dlouhé chvíle) vybrat něco dobrého na večer. A co čert nechtěl, zrovna měli slevy na výtečná vína z vinařství Kovács. Pokud ovšem zakoupí zákazník 6 lahví. Nu, proč ne. Nekup to, když tak ušetříš. MrkajícíNikdy se mi ještě nepodařilo tvářit se při nákupu tak bezmocně, že mi pan vinárník donesl karton lahví přes půl náměstí k autu. A to už se k nám řítila kamarádka a naříkala:
"Já na tebe už půl hodiny čekám a mám tak hroznej hlad..."
"A proč jsi nezavolala?"
"Protože mám telefon a autě!"Křičící
Hlad jsme utišily U Kolji čím jiným než pravým ukrajinským borščem.

Sotva jsme se na chatě v Budislavi vybalily, dostaly jsme instrukce, jak strávit odpoledne. Jely jsme na kole do Luže naproti manželovi kamarádky, který za námi jel až z Podkrkonošské vesnice Vítězná na kole. Po doplnění tekutin jsme údolím říčky Novohradky jeli zpět ve třech.


V Budislavi jsem se potoulala okolo kaple postavené přímo mezi skalami, kde se mi vždycky tak líbí.


Na lepší focení jsem ale neměla čas, byla jsem popoháněna k dalšímu občerstvovacímu místu. Těch je zde požehnaně. Stluče se přístřešek, rozdělá oheň a navečer se už podává pravý kotlíkový guláš.


Hosté se scházejí, přinášejí štrůdl a další moučníky a jiní zase kytary na zádech....jak to může dopadnout? No přece dobře. Mezi příchozími byl i bratr a synovec kamarádky s partnerkami, bylo příjemně. My jsme ale odjeli hned po guláši, protože jsme šetřili síly na druhý den.

V sobotu nás kamarád tlačil do šedesátikilometrového výletu, což se nám podařilo sabotovat až do pozdního odpoledne přijímáním návštěv, popíjením vínka a kávy, drobným úklidem, knížkami, spaním na koberci, který se venku sušil, koupáním. Pak už byl čas jen na přejetí Na verandu k Toulovcovi,


což je starostará hospoda, která pamatuje snad i toho loupeživého rytíře. Je to místo, kde se schází parta chalupářů. Jejich jádro tvoří čtyři kytaristé. Nasčítáme-li jejich věk, dojdeme k úctyhodné číslovce 250. Věk ale vůbec nekoresponduje s jejich elánem, jakmile se chopí nástrojů. Očička jiskří, nohama podupávají, zpívají jak o život a jsou sehraní, takže nechybí různé parádičky jako sóla, dvojhlasy....

Jeden z nich vybalil ještě něco.....co to tak může být? On říká, že to je celý jeho důchod.


Bylo mi hloupé tam fotit, ale zkusila jsem jen kousíček natočit, abych měla další otázku pro vás.
Která známá osobnost se objeví v 28. sekundě (POZOR! Není to ten v popředí.)? Mimochodem - krásně zpívá.


Jen tak mezi hraním a zpíváním nám byla předložena restovaná jehněčí jatýrka, mísa tataráku a talíře topinek a za pár hodin rožněný kus jehněčího. Nevím, kdo a proč to zařídil a už vůbec nevím, kdo platil. Já platila jen svá tři malá piva. Tímhle způsobem se asi naučím pít S vyplazeným jazykem
Kamarádka chtěla jet za světla domů. Protože jsme to nestihli za světla denního, jeli jsme, až když svítil měsíček.

V neděli jsme vypravily kamaráda znovu na kole domů a sešli jsme se na naší zahradě, kde nám dcera servírovala výtečný letní oběd (studená okurková polévka tarator, špízy z kuřecího masa, cuket a cibule, k tomu pečená rajčata a papriky a polenta. Jako dezert crumble s třešněmi a angreštem).

Pak jsme se naložili do bazénku a chechtali se, když jsme si posílali po hladině jednu misku s třešněmi a druhou na pecky.....

Relaxační víkend mi vyšel Usmívající se. Jen zastupující "maminka Iris" je poněkud orvanej Mrkající.

29/52

21. července 2013 v 21:53 | Katka |  (ne)malé radosti
15. 7. - výlet s nejmladší a nejstarší dcerou, na in-linech lesní stezkou z Bědovic (u Třebechovic p. O.) k Týništi n. Orl., cca 6 km tam, 6 km zpět.
Cesta vede okolo starého (mně připadá zámeckého) hospodářství čtvercového půdorysu, kde chovají koně, uprostřed dvora je kruhová jízdárna, venku četné výběhy a pastviny. Následují velikánské obory zřejmě s daňčí zvěří (byli daleko) a černou.


Dále vede stezka lesem listnatým i jehličnatým se čytřmi malebými, lekníny a orobincem porostlými rybníčky.
Kvalita povrchu je různá. Od naproslo hladké, po které brusle jedou jako po ledu, až po hodně hrubozrnný asfalt popraskaný a zvlněný od prorůstajích kořenů lesních velikánů. Naše pozornost byla udržována a šikovnost prověřována klacíky, šiškami, žaludy, kamínky a množstvím hovniválů valících se po stezce. Také dva železniční přejezdy si vyžadují určitou míru zručnosti. Z kopce do kopce, brzdit je třeba. Kolize byly, ale jen zvládnuté. Jednou se mi pod brusli cosi zaseklo. Nejprve to vypadalo, že půjdu zprudka dopředu, hned nato jsem měla obavy o zadek a následně hlavu, ale ustála jsem to. Divila jsem se, jak jsem z toho leknutí, trvajícího pár vteřin, byla udýchaná a unavená. Na křižovatkách se stává, že jen jedna ze čtyř cest je ta pravá, asfaltová. Když nedává jedna pozor, vlítne jinam a je krize.
Po hodinové projížďce jsme odvezly nejstarší domů do HK a s nejmladší si dopřály posezení v zahrádce u KFC.
A doma jsme už v klidu relaxovaly. E se učí na středeční závěrečné zkoušky v autoškole, já tradičně na terase u ručních prací s vínkem. A ještě jsme s manželem nasbírali další košík jitrocele na doplnění základu pro sirup.

16. 7. - na kole do Neratova v Orlických horách

17. 7. - E udělala řidičák. Testy dokonce na plný počet bodů. Šikovná holka Usmívající se

A taky jí včas vystavili pas, aby mohla v pátek odjet na výlet, který dostala k osmnáctinám. Trnula jsem hrůzou, že úředníci plně využijí možnou lhůtu, kterou na vystavení mají a ona bude muset jet na občanku a riskovat, že ji vysadí z autobusu na chorvatsko - černohorských hranicích Překvapený. Informace o tom, jestli to lze nebo ne jsou nejednoznačné a v podstatě záleží na tom, na jakého celníka narazíte. A přitom jsem to spískala já a moje zeměpisné neznalosti.

Při té příležitosti jsem se setkala s naprostou nesmyslností a arogancí, s jakou jsou stanovována určitá pravidla.
Pro případy, jaký jsem zavinila já, je možnost vystavení tzv. rychlopasu v podstatě ze dne na den. Úžasné, řekla jsem si, když jsem se o tom řešení dověděla. Úžasné??? NE! Už v momentě, kdy za ten pas zaplatíte nehoráznou sumu, je jasné, že vám bude k ničemu. Jeho platnost je totiž 6 měsíců a v zemi, kam cestujete, je požadováno, aby váš pas platil 6 měsíců PO vstupu do země. Byl by takový problém, aby pas byl vystavován s platností o měsíc delší?

Na ergoterapii jsem přišla později a nějak na mě nezbyla konkrétní práce. Chodila jsem sem tam, hovořila s klienty a naříkala, že jsem tam k ničemu a co mám dělat...
Paní V. mi poradila: "Nedělej nic, ale buď tu s námi." Usmívající se

19. - 21. 7. - MŮJ avizovaný odpočinkový víkend mimo domov si zaslouží vlastní článek.

Radosti a "radosti" se štěňaty - 4.

18. července 2013 v 22:06 | Katka |  Zvířata
Pravou příčinou "radostí" bývá skoro vždycky člověk. Protože jak známo "jaký pán, takový pes."
Je to naprosto stejné jako s dětmi.

Už vidm, že pořízením štěňat, jsem si pěkně zavařila. Všechno se to tak pomaloučku potichoučku a nenápadně semlelo, že jsem se stala maminkou dvou psích mrňousů. Se vším všudy. Přesně jako u dětí je máma v zápřahu 24 (a možná i víc) hodin denně. I když spí, stejně nad nimi bdí. A stejně jako u dětí je manžel čili táta tím, kdo dbá na to, aby jim nic nechybělo nenápadně udělovanými pokyny mámě, kdo děti miluje, což se projevuje tak, že ve chvíli, kdy je to nejmíň potřeba, vlítne do děje, děti (štěňata) rozblbne, pomuchlá, vydivočí....a pak si sedne do křesla a myslí čuče na TV nebo do novin na "své" věci. V nejlepším případě je hlídá svou přítomností. Že svěřenci cupují na co přijdou, čurají i kadí, kde je napadne, za to on přece nemůže, vždyť hlídá....a ty, mámo (dětí i štěňat), jestli ti to vadí, to ukliď. Máma má dvě možnosti - mlčky uklidit a snažit se být v klidu nebo poroučet, zlobit se a kontrolovat, zda její příkaz byl vykonán, a to ještě tak, jak je třeba a ne jen hala-bala. Těžko říct, co je pro její nervovou soustavu lepší říct si TAK TO PROSTĚ JE a zůstat v klidu nebo si nenechat všechno líbit a udržet si jakous takous důstojnost plynoucí z "rovnoprávného" postavení v rodině za cenu permanentní nasranosti?

Původně byl Terry manželův dárek ode mě k jeho svátku. Manžel mě má rád a ví, že já mám ráda psy Mrkající. Proto na oplátku on mně koupil Goldieho. A já na to naivně skočila.


Terry měl být jeho se vším všudy. S krmením, venčením, úklidem po něm a výcvikem. Zpočátku bylo jasné, že kluci by jeden bez druhého trpěli nedostatkem kontaktu. Chodili bok po boku, spali v jednom pelíšku. Bylo by tedy nelidské (nepsí), aby jeden bydlel se mnou v přízemí a druhý s manželem v patře. Teď se psiska stýkají, jen když si hrají a perou, jinak jsou to dvě samostatné povahově naprosto odlišné persony. Oddělení na noc by ani nezaregistrovali. Zato manželovi by se přitížilo. Jeho Terry


je nespavec, čůrá po troškách a často a navíc si neřekne. Máma slyší i v noci všechno. I to, že se obrátil, že zacvakal drápky po podlaze a tudíž se mu chce. Pokud nevyskočí máma okamžitě, cestou ke dveřím bleskem nenatáhne župan (v noci je venku pěkná zima) a potáceje se při obouvání nějakých lehce obutelných bot nevypustí žádostivého ven včas, pak musí uklízet. Často se noční venčení absolvuje bosky, protože se máma prostě do bot včas netrefila. Sama se kroutí a přemýšlí, že svoji potřebu vykoná hned vedle štěněte, protože už taky musí...
Mezi tím se poloprobudil Goldie a kroutí se na pelíšku. Očima říká "mně se taky chce, ale spát se mi chce víc. Prosííím, nechte mě ležet, já to fakt vydržím."
"Vydržíš, ale jak dlouho?" myslí si máma. Jen do té doby, než já usnu.
A tak je Goldie nelítostně vystrčen ven. Zívá, kňučí, pláče, že on nikam nepůjde, protože je straaašně ospalý. Nezbývá než ho na čuraliště odnést, počkat ....
A pak jdeme všichni znovu spát, protože je stěží hodina po půlnoci.
Vše se opakuje kolem páté ráno.
Máma pak vstává jako zmlácená. Zapomíná na správné postupy svého ranního rozjezdu (vyčůrat - umýt - vyčistit zuby - učesat se - obléct - napít - vzít prášky - zalít krmení koňům i psům - pustit a pomazlit Pupi - uvařit ranní kafe - nakrmit štěňata - ....). A na co asi zapomene? No přece na sebe. Do práce dorazí občas s nevyčištěnými zuby nebo neučesaná či nezkrášlená dekorativní kosmetikou, či s "metálem" od Pupi na zádech. Hlavně že zvířata dostala vše, co potřebují.
Jsem vcelku klidný člověk. K sobě tvrdý, druhým nenakládám tolik jako sama sobě. Ale čeho je moc, toho je příliš, a tak časem přetlakovaný kotel bouchne.
"Máma je protivná," řeknou si mí spolubydlící a chovají se jako hrdí stoikové.
"To jsem si to zase pohnojila. Ono mi nestačilo, co jsem měla (na práci)...ještě si přidám dvě štěňata!", nadávám si, když mě každonoční nevyspání už sebralo hodně síly a optimismu.
"No jo, když ono mě to ale baví!"
Nemiluju a časem až nesnáším stojaté vody. Chci (a taky se mi to daří) den za dnem žít a ne přežívat.
To je kámen úrazu.



P. S.: Přeneseno do manželství a partnerství je to to samé.
P.P.S.: Toto téma bude mít ještě jednu kapitolu Smějící se.

Na kole po Orlických horách

16. července 2013 v 21:27 | Katka |  Cestování

Těžko se nám hledá termín vhodný pro delší dovolenou. Výhodou našeho povolání a postavení je, že na krátký výlet můžeme vyrazit prakticky okamžitě, když se naskytnou podmínky.
Tak jsme si to mysleli ještě dnes při vstávání, že v 8.30 vyjedeme. V 8.05 jsem telefonem dostala úkol, který bylo nutné splnit hned. Nevadí. Už jsme byli uchystaní, stavili jsme se tedy ještě v kanceláři a odjezd o 1,5 hodiny odložili.

Výchozí bod cykloputování byl u pevnosti Hanička v Orlických horách, vzdálené asi 80 km od nás. Hanička ale nebyla cílem dnešního výletu. Ten jsem měla v hlavě už hodně dlouho a brouka do hlavy mi svým článkem nasadil Frypat. Proto jsem se hodně těšila.

Hned první kilometry nás měly ujisit, že dnes to bude často do kopce.


Zato ale krajem, který manžel s pohledem do dáli nazval utěšeným. Myslím, že se trefil.


Kam oko pohlédne, tak je krásně, až se tají dech


Celý den jsme byli pod ochranou Svatých Janů Nepomuckých, kteří stojí i v lese, i na kopci, jeden byl dokonce fungl nový, ale toho jsem nevyfotila neb jsem musela dávat bacha z kopce přes kameny....


Chalupy jsou zde udržovány s citem pro původnost (potkali jsme ale i několik nevkusných soc. chat)



U následující už je vidět cíl naší cesty.
Frypatovi příznivci, poznáváte ho?


Někteří určitě ano - Poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie v NERATOVĚ


Neratov (pův. Bärnwald) byl významným poutním místem již od 2. poloviny 17. století, na pouť sem přicházely údajně až čtyři tisíce poutníků. Zázračná moc se přičítala milostné sošce Panny Marie a prameni, který vyvěrá u kostela. Právě kvůli rostoucí popularitě Neratova byl mezi lety 1723 a 1733 vystavěn barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie.


Ten v roce 1945 po zásahu (nesmyslnou a bezdůvodnou, svévolnou) střelou Rudé Armády vyhořel, za komunismu bylo rozhodnuto o jeho demolici a jen zázrakem nebyl zbourán.


Od roku 1992 je kulturní památkou a usilovně se pracuje na jeho obnově.


Pohnutá historie a působivá atmosféra kostela s prosklenou střechou do Neratova stále přivádí mnoho poutníků. V kostele se pravidelně slouží bohoslužby, pořádají se tu i různé kulturní akce.


Zvon z dílny slavných mistrů zvonařů se zachoval


V Neratově jsem se dovědla ještě o statečných a dobrých lidech.
Pan Josef Císař


Páter z rokytnické farnosti, kde působil v době, kdy komunistický usiloval o likvidaci církve. Poprvé byl zatčen v r. 1949, krutě vyslýchán a vězněn. Do Rokytnice se vrátil v r. 1952 a působil zde 6 let. V té době se snažil obnovovat několik kostelů ve své farnosti. Kostel v Neratově byl provizorně opraven už v r. 1945. P. Císař zřídil např. ve stodole dílnu pro výrobu šindelů na opravu střechy. Co bylo vyrobeno navíc, bylo určeno k prodeji a peníze šly opět na opravu kostela. I z tohoto důvodu byl v r. 1958 opět zatčen. Poté mu byl odebrán státní souhlas s vykonáváním služby a on se tedy živil jako elektromontér. Po těžkém pracovním úrazu požádal o propuštění z kněžské služby a oženil se. Do konce svého života žil v Rosicích nad Labem. V r. 2006 se dostal do Neratova a byl velmi potěšen, že se pracuje na záchraně kostela, neboť netušil, že kostel ještě stojí. Tento statečný člověk, který se nenechal režimem zastrašit ani pokořit, zemřel v r. 2007.

V Neratově působí občanské sdružení, které poskytuje ubytování a práci lidem, kteří jsou více či méně mentálně postižení, nesvéprávní. Příběhy několika z nich jsem si přečetla na nástěnce v kostele. Společným rysem bylo, že je vždy zneužili lidé, někdy i rodinní příslušníci. Mnohdy si na ně brali půjčky a dostali je do bezvýchodné situace. Neratov se pro ně stal záchranou. Ale kolik takových lidí žije mezi námi a potřebuje pomoc? Mnoho.

Z Neratova jsme pokračovali po silnici do Bartošovic, kde jsme se v útulné restauraci U nás posilnili pivem a polévkou.


Podél česko - polské hranice, která vede vodním tokem, jsme se dostali k Zemské bráně (kamennému mostu) Tou na naše území vtéká překrásná řeka Divoká Orlice.

Ta řeka je tak krásná, že manžel, který je vždycky, když já fotím, jak na jehlách, stál nejpre dlouhé minuty s pohledem upřeným na bránu a pak stejně dlouho s pohledem po proudu. A dokonce sám fotil.


On nemá z profesních i jiných důvodů v oblibě Poláky. Snažila jsem se jim přilepšit a povídám: "Podívej, jak krásnou řeku nám sem posílají." Jeho odpověď byla strohá a lakonická: "Oni za to nemůžou." Mrkající


Dokázali bychom zde stát, koukat a poslouchat hodně dlouho, ale museli jsme dál


Následovalo menší kufrování v délce 7,5 km do dosti prudkého táhlého kopce. Málem to vypadalo, že jsme zabloudili až do Provecne. Ale to fialové pole, to není levandule. Je to...............otázka pro pozorné čtenáře.


V Českých Petrovicích, kam bychom se bez kufrování nikdy nepodívali Mrkající mají naštěstí kruhový miniobjezd, takže se nám otáčelo dobře.
Ještě pár pohledů do utěšeného kraje


a kolem chaty patrona Orlických hor Rampušáka nabíráme zase do kopce a ještě k tomu lesem po kamenité špatně sjízdné cestě směr Hanička.

Když jsem byla hodně zmakaná, potkali jsme asi 3 rodiny s dětmi, dokonce s tím vozíčkem pro malé děti za kolo. Na něm naloženo jedno dětské a zevnitř se ozýval ukrutný pláč, až řev. Malý toho měl plné zuby, ačkoliv se vezl. Asi proto, že mu tam bylo horko a ještě to hodně drncalo. Neutěšil ho ani spolujezdec, ten z toho kola, které vezli na vozíčku. Nevím, jestli už nemohl nebo píchl. Zde asi rodiče své děti přecenili a cyklistiku jim určitě na nějakou dobu zošklivili.
Mně to kupodivu vlilo ještě síly potřebné ke zdolání posledního úseku, který byl hustě lemován
ŘOPíky.
Jestlipak víte, co to je?

V komentáři vidím, že to víte. Ale proč ten legrační název?
Proto:
Lehké opevnění vzor 37 (lidově řopík) je železobetonová pevnůstka lehkého opevnění budovaného v rámci výstavby československého opevnění. Lidové označení "řopík" vzniklo již v druhé polovině třicátých let podle zkratky ŘOP (Ředitelství opevňovacích prací). ŘOP výstavbu řídilo a zadávalo externím stavebním firmám. (wikipedie)


A to byla poslední věta dnešního dlouhého vyprávění o krátkém, leč náročném a hlavně krásném putování Mrkající.
Howgh!

28/52

14. července 2013 v 22:11 | Katka |  (ne)malé radosti
11. 7. - týden skoro u konce a ani jedna radost? Ne, že bych měla za sebou spoustu nepříjemností, ne, že bych byla smutná, zdeptaná nebo otrávená. Život plyne, spíš pádí v obvyklých prázdninových kolejích a jediným výjimečným momentem byla dnešní kontrola ve firmě, zaměřená na dotace. Chtě nechtě jsem se dostala do tohoto s nelibostí očekávaného mumraje. Není to dvakrát příjemné, a tak příznivý průběh bez závad samozřejmě potěší.

12. 7. - radost mi udělaly komentáře k mému dnešnímu článku o KČ

13. 7. - mám ráda milosrdné léto, které teď panuje. Teplo akorát, slunce akorát a bez krutých bouřek. Celou sobotu jsem nevytáhla paty ze zahrady a nic mi nechybělo. Střídala jsem práci na zahradě, odpočinek s knížkou, rádiem a háčkováním pod voňavou a bzučící lípou, kde se i dobře spí. Mám radost, že když je u nás O, nemusím jezdit na nákupy. Mladí tam rádi sjedou místo mě. Ani vařit jsem nemusela. Stačilo konzumovat na ohništi grilované kuřecí plátky marinované v jogurtu s grilovanou zeleninou.

14. 7. - léta jsme o ní mluvili, letos už ji konečně máme. Konstrukci na vyvazování nakladaček do výšky. V mužském pojetí to bylo jednoduché, šikovné a s mou pomocí raz dva hotové. Konec přehrabování se ve spleti škrábavých okurkových šlahounů. Pokud nezapracují slimáci, snad i něco sklidíme. Právě teď je porost jak noty na buben. Nejdelší šlahouny pocházejí z prvního přímého výsevu. Menší z výsadby předpěstovaných ve skleníku. Poslední jsou ve fázi děložních lístků z posledního přímého výsevu. Tento krkolomný postup mají na svědomí slimáci.

- objevila jsem novou krásnou vůni - Dior Fahrenheit. Cítila jsem ji z kolegy na bowlingu. Byla nádherná, přišla mi ale spíš dámská. Vzhledem k tomu, že on je gay, nedivila jsem se. Ale teď v diskusích čtu, že je skutečně pánská. A já si ji chtěla pořídit Mrkající.