Srpen 2013

Radosti a "radosti" se štěňaty - 8.

27. srpna 2013 v 16:07 | Katka |  Zvířata
V minulém týdnu oslavili oba kluci čtvrté (měsíční) narozeniny.
Začínají se z nich klubat "chlapi".

- čůrají po klučičím. Matka Příroda tak zavelela nejprve Goldiemu (vždyť je taky o celé 4 dny starší). Goldie je někdy celkem poslušný pejsek a tak konal podle povelu. Jen si nevšiml, že to, na co zvedá tak vzorně nožku není strom ani kámen ani patník, ale Terry Smějící se.

- prodělali první stříhání. Znalá jejich temperamentu jsem měla obavy o nervy paní psí kadeřnice.
"Byli hodní. Je to jako s dětmi. Taky zlobí jen doma a u cizích jsou vzorní." Potom ještě říkala, že se chovají přesně jako knírači - dají najevo, co se jim nelíbí, ale rychle chápou a poslechnou Překvapený. No, uvidíme, zítra jdeme poprvé do psí školky.

Terry


Goldie


- Goldie je čím dál nohatější,Terry zase čím dál stejně malý a roztomilý. On ale klame tělem. Co do skoku vysokého je šikovnější než starší kámoš, je i bystřejší, aktivnější (v 6 ráno pravidelně seřve všechny rybáře na hrázi, některé si už ochočil na za sednutí na povel dostává piškotek). Goldie je zase pilnější v rychlosti, s jakou vyprázdní misku a ve spaní.


- oba už zvládají schody nahoru i dolů. Zatímco zpočátku tam párkrát zašli "uložit minu", teď už si jen chodí čuchout za dveře, jestli už se tam nahoře vstává. Terry se s tím nemaže - bleskem nahoru, čuch a bleskem dolů, protože tam jsem já, zatímco nahoře se chrní dlouho. Pokud Goldiemu uklouzne noha, už to dál nezkouší, zkamení, opatrně se otočí, kňukne si a raději se vrátí.

- pořád se pilně perou. Po těle mají strupaté šrámy, jak se při tom poškrábou ostrými pořád ještě prvními zoubky. Musela jsem si na to vzít brýle. Zdálo se mi, že mají snad nějakou vyrážku nebo boláky...ne, jsou to následky jejich rvaček. Přesto, že je Goldie víc než o půl kila těžší, nebývá vždycky vítězem.


- řezáky už mají v druhé verzi, tudíž trochu tupější

- jsou to velcí badatelé, průzkumníci. Takhle pátrají, co zůstalo pod podlážkami,na kterých bylo vyrovnáno dřevo na topení. Tam někde se totiž zdržuje ježek, který je tak nezištně obdaroval blechami Mrkající


Doma idyla, venku se o psovoda často pokouší infakrt. Kluci se neumí chovat, na všechno štěkají a ženou se bezhlavě kamkoliv, nerozlišujíc, jestli je to pro ně nebezpečné nebo ne.
Jsem moc ráda, že už jim nastane ta školka, že se seznání s jinými psy i lidmi....Oni to zvládnou. Pokud to ovšem zvládneme my Mrkající.

34/52

25. srpna 2013 v 23:04 | Katka |  (ne)malé radosti
Nedělala jsem si poznámky průběžně a jsem namydlená S vyplazeným jazykem.

20. - 22. 8. Jeseník

23. 8. - snažím se dceru učit účetnictví. Myslela jsem si, jaké perly jí dávám, když jí sděluji to, na co jsem si jako účetní samouk musela přijít sama. A ona z toho měla v hlavě guláš, poznámky, které si dělala, se ztratily....a já rostla. Nejraději bych ji byla nahned vyhodila za odporování, remcání a hloupé dotazy. Co jsme byli na dovolené, něco si nastudovala a v pátek už se zdálo, že se blýská na lepší časy, že jí to dochází a v programu se začíná orientovat.

24. 8. - V parku v Žirči je každoročně koncem srpna chovatelská výstava. Pryč jsou doby, kdy jsme tam chodili s dětmi pěšky a buď si přinesli nějaké zvířátko nebo alespoň nějakou tretku, kterou holky musely mít a nebo jsme si přivedli domů načučené ksichty.
Letos jsem se tam vypravila sama a nejprve se stavila v DSJ poptat se, jestli tam nechce někdo jít (jet) se mnou. Potkala jsem paní V., se kterou jsem se sice seznámila nedávno, ale mám pocit, že se známe léta. Vždycky mě vítá s velkou radostí a loučí se slovy "uvidíme se v..., už se na tebe těším." "I já ne tebe, V."

25. 8. - radost z vykonané práce, do které se mi nechtělo a dlouho jsem se na ni chystala. Šlo o proklestění cesty, po které k nám jezdí kovář. Naposledy už nadával, že se k nám nedá dojet a odřel si auto. Větve bylo potřeba spálit. A čím je podpálit, když ne starou slámou, která už měla být uklizena dávno? Poprosila jsem si o pomoc a ve dvou to bylo raz dva.

- stavila se u nás budoucí maminka malého Robátka a já neodolala a deku jsem jí dala už teď. Už to má za pár a je jí čím dál tíž, tak pro radost.

Jesenické hýčkání

24. srpna 2013 v 18:38 | Katka |  Cestování
Říkala jsem, že v Jeseníku nebylo všechno špatně Mrkající. Měli jsme se tam až moc dobře.

Opět jsem využila slevový portál. Jinak by mě nikdy nenapadlo jet do ****hotelu Slovan. Sami sebe charakterizují jako moderní hotel s tradicí od r. 1868. Fakt je, že si tam umí hosty hýčkat. Nechybí zásobený minibar, bělostné osušky, šampony, telefon i televize, ale při vstupu nejvíc zaujme postel


Mně se líbilo i barevné ladění, precizně provedená malba, zakrytování radiátorů tvořící police podél zdi, hluboké parapety, na kterých se dá sedět při zasněném koukání na noční náměstí, pečlivě a nápaditě ušité závěsy, atd.


Opomenout se nedá ani stravování. Jedna večeře klasická tříchodová, druhá pětichodová buď jako degustace krajových specialit nebo odlehčená - tzv. romantická. Snídat v klidu a pohodě, vybírat si ze snídaňového bufetu, to doma často nemáme Usmívající se.


Náš trochu poblázněný řidič byl jinak jako vždy velmi štědrý a chtěl nám holkám dopřát co nejvíc radosti. A tak jsme dostaly korálkový náramek (Eliška) a kroužkový přívěsek (já) - co to je, Pavle, prosím, za kámen?


Dva dny jsme s E obhlížely dva stříbrné kousky ve výloze. Byly nám hned slíbeny, ale měli zavřeno. Cestou k autu při odjezdu řidič povídá: "Ještě ti koupím ty náušnice. Ale musíš si na ně dát peníze ze svýho, já už jsem všechno utratil."
No není to zlatíčko, když zrovna neřídí a nejedeme právě přes Polsko? Smějící se


Nedávno jsem objevila pleťový olej na obličej zn. Saloos. Byl mi příjemný, neštípal jako mnohé krémy, má kapátko, takže se do něj saháním nezanášejí nečistoty (to je prý důležité v péči o čistotu pleti) .... a já si ho otevřený shodila do umyvadla a skoro celý vylila Nerozhodný. Při bloumání po náměstí v Jeseníku jsem si koupila nový (s růžovým olejem voňavý) a ještě rovněž růžový, ale zn. Alverde na tělo. Mmmmm!


V lázních se má člověk láznit, a tak jsme si dopřáli i tu perličkovou koupel, o které jsem psala včera. Teď jsem zvědavá, jestli se moje tam probuzená touha po týdnu láznění s ubytováním v krásném sanatoriu Priessnitz (zkoušela jsem si to alespoň nanečisto, vracela jsem se několikrát do vstupní haly i kavárny a okoukla, kde se které procedury poskytují) realizuje nebo vyšumí. Možná bude k řešení stačit podívat se na cenu takového týdne Mrkající. Ale líbilo by se mi to.


Nové případy soudce Ťi - Noční můry zabíjejí

23. srpna 2013 v 21:19 | Katka |  Knížky
Autor: Fréderic Lenormand


Soudce Ťi je poslán k vyšetření neshod mezi dvěma kláštery - ženským a mužským. Podivné je, že ženy jsou tak zručné v boji s dlouhými holemi, že dávají mnichům z taoistického kláštera na frak, kdykoliv se náhodně potkají.

Zatímco ženský klášter funguje zároveň jako ústav pro choromyslné (někdy jen zdánlivé blázny, kteří jsou zde umístěni rodinou, pro níž se z nějakého důvodu stali obtížnými), muži se ve svém klášteře oddávají snění. V noci i ve dne. Své sny běží povědět archiváři, který je zapíše a uzamče do osobní skříňky toho kterého mnicha. Když potom někdo zemře, jeho sny jsou čteny před porotou a nalezne-li se v nich nějaké proroctví, které se vyplnilo, je zemřelý prohlášen za svatého. Takovou "ptákovinou" získává klášter svůj věhlas, láká poutníky, kteří přinášejí dary ..... dobrý kšeft.

Tak výnosný, že z touhy po vlastním svatořečení se mezi mnichy najde takový šílenec, že neváhá sny zfalšovat, nadiktovat to, co posléze sám provede a těší se na svoje vlastní úmrtí....prorokované "zázraky" stupňuje až k vraždě...

Moje hodnocení - dovolenková oddychovka.

Jesenické rozpaky

22. srpna 2013 v 23:43 | Katka |  Cestování
Už jsem psala, že jsme s manželem našli způsob dovolené, který nám vyhovuje.
Už dlouho jsme nebyli na žádné dovolené s dětmi (některými).
Elišku to mrzelo a loudila, abychom je vzali někdy někam.
Vypravili jsme se tedy ve čtyřech do města Jeseníku. Opět jsme využili slevový voucher koupený přes internet a opět jsme nebyli zklamáni úrovní koupených služeb.

Dnes jsme se vrátili z třídenního výletu a já jsem moc ráda, že jsem doma. Jednak proto, že jsem ráda doma a pak proto, že jsem ze společné dovolené trochu zklamaná, trochu rozervaná, taková nedovařená...

Abych si to srovnala v hlavě, zamyslím se dnes nad tím, co mi vlastně nesedělo...

Moc mě potěšilo, že mladí chtějí trávit čas s námi. Nedocenila jsem ale, jak už jsme si ve svých představách hezkého výletu vzdáleni, a tak jsem cvhílemi byla hodně nesvá, že se situace vyvíjí jinak, než bych si já přála. Snažila jsem se, ale nešlo to pořád, tvářit se, jak mě to hroozně baví Nerozhodný.

Vyjeli jsme kupodivu včas a v klidu, řádně nabaleni, nic jsme nezapomněli, ani svačinu pro ty, kteří brzo ráno nemohou snídat. Varovala jsem je, že prostě nebudeme kvůli hladu stavět po prvních pár kilometrech.

Při plánování trasy mi byla jako nejkratší nabídnuta cesta přes Polsko kolem Otmuchovských jezer. Myslela jsem, že by to mohlo být po cestě zpestření, nechala jsem si to pro jistotu schválit řidičem, který Poláky mírně řečeno nemiluje. Pravil, že to vydrží. Málem jsem to ale nevydržela já. Celou cestu poslouchat "blbá polská tržnice, hnusná polská vesnice, polský nový silnice za blbý evropský peníze, je to tu samej Polák...." Nerozhodný Takový má názor, otravoval s tím fakt celou cestu v domění, že je to "vtipné." Navíc pršelo a nebylo skoro nikam vidět. Když jsme dojeli k jezerům, tonula v mlze a břehy jsou zvýšené, takže na vodu z auta není vidět. Že bychom vystoupili, nemělo význam, navíc mladí raději usnuli.
Dále měla vést cesta přes velké město Nysa. Řidič odmítl poslouchat navígátora a nevědomky, nejspíš intuitivně to namířil okreskama rovnou k hranicím a byli jsme v Česku.
No, budiž....kdyby poté, co jsme byli skoro v cíli, nepravil "tak se tam stavíme cestou zpět...Překvapený" (Moje nervy!!! Cestou zpět byly v plánu jiné zastávky...).

Nechtěla jsem valit až na místo a nikde nic, pilně jsem četla mapu a v podstatě jsem je donutila zastavit u jeskyně Na Špičáku nedaleko obce Supíkovice.


Jeskyně prý jsou unikátní srdcovitým tvarem svých chodeb. Odpradávna sloužily jako úkryt lidem z okolí, o čemž svědčí nápisy, z nichž nejstarší má letopočet 1519.

Z místní horniny se pálilo vápno a vápenky jsou zde na několika místech zachovány jako technické památky. Mramorem odtud je obložen památník na Vítkově, některé stanice metra a karlovaská kolonáda (či co).


Samotný Jeseník se mi moc líbil. Je vidět, že jde o lázeňské město. Náměstí je útulné, vkusné, čisté a moc hezké.


Po kopcích se válely mraky a snižovaly viditelnost.


Druhý den jsme táhli mládež na náš "svatební výšlap" před 32 lety, kdy jsme ovšem přijeli do Jeseníku autobusem, s naditými krosnami a setrvali týden, který celý propršel. Velké mechové jezírko na Rejvízu bylo tehdy jediné, co jsme z okolí viděli. Naše vzpomínky jsou mnohem hezčí než současná skutečnost.


Zklamáni jsme byli všichni. Byl to přesně ten typ výletu, který naprosto nesnáším. Autem dojet, vystoupit, ujít 1,7 km, u jezírka se tísnit se zájezdem důchodců, kteří (jak mi důchodci nikterak nevadí) mě štvali tím, jak přišli, přečetli si ceduli, že se kachny z těch a těch důvodů nemají krmit, vybalí svačinu a začnou krmit....Křičící a otráveně zpět. Nasednout do auta a k další "zábavě" - chtěli jsme, aby to bylo pro mladé akčnější, tak do Zlatých hor na minigolf - "jó, ten už tu dávno není," dostali jsme informaci v I-čku. "Ale v Jeseníku je! Smějící se Všimli jsme si toho na ceduli...." Dobrá, ať se pobaví, když turistiku nemusí....Ale já jsem se vypařila a "šla lovit dědky" před Priessnitzovo sanatorium. Houby, neulovila jsem naštěstí nikoho. Potřebovala jsem být sama. Káva, lavička, knížka, výhled už byl lepší....


Navečer jsme si koupili bylinkovou perličkovou koupel. Dva mladí a já. Tentokrát sabotoval manžel. On se přece nebude nikde obnažovat S vyplazeným jazykem. Relaxovala jsem pilně, jen jsem byla na rozpacích, jak to chodí s diškem pro obsluhu....Dává se? Nedává? Kolik? A jak?.....Nějak jsem to vyřešila, ale nevím, jestli to bylo dobře. Jsem lázeňský amatér, ale ráda bych si láznění zopakovala a to alespoň na týden s nějakou kamarádkou....no, napíšu si třeba Ježíškovi.
"Tak co? Jak se vám to líbilo?", zněla logicky moje otázka. "Hmmm, jo."

Neříkám, že bylo všechno špatně. K tomu lepšímu se dopracuji příště.
Ale naprostá lahůdka přišla poslední den.
Chtěli jsme jet zpět přes Dlouhé Stráně a Velké Losiny. Z Jeseníku je to směr Šumperk. Brzy za městem značena objížďka. Řidič byl v dobré náladě, až přliš rozšafný. Než navigátor stihl přečíst, proč, kde a jak daleko je problém, kvůli kterému ta objížďka je, už uháněl směrem na Vrbno pod Pradědem. Křičím "tam nejezdi! Podle mapy se tudy na Dlouhé Stráně nedostaneme a když, bude to hrozně daleko." Nevím, co ho popadlo, ale jel a jel....Nač to dlouho popisovat, ujeli jsme 80 km, ztratili 1,5 hodiny a byli hnedle zpět v Jeseníku Křičící. Tam jsme si vyslechli, že "jsou to idioti!" a v klidu přejeli přes Červenohorské sedlo do Koutů, odkud se na Dlouhé Stráně popojede lanovkou a shora se pěší tůrou obejde vodní dílo, které jsme chtěli vidět. Ne dnes! Času bylo už málo, mládež nechtěla turistovat....
Tak do Velkých Losin. Ale na prohlídku se nám nechce Zamračený, zámek je hezký jen z "ánfasu", zrovna tak park.....




děti dostaly příkaz "tady se perte, ať se vyblbnete...."


...a jelo se dál. "A už chci domů! A nechci už ani zmrzlinu, ani cukrárnu, nic, chci domůůů!"

Protože jsem "notorickej Radovan", najdu si, z čeho se mohu radovat i teď. Zapomenu na to, jak už jsem měla plný zuby hospodský stravy, jak mě bolel zadek a záda z nicnedělání, jak jsme prošvihli expozici o čarodějnických procesech v muzeu v Jeseníku, jak jsme si vůbec nepochodili po krásných horách, ani se nesvezli na terénních koloběžkách, na které jsme se těšili a raduji se, že vím o krásných tipech na akční výlet. Jen musíme jet sami dva nebo se svými vrstevníky. Raduji se i z toho, že mláděži se to (prý) líbilo a těším se na další společnou výpravu. Jen musíme zvolit nějaké společné téma. Třeba kino nebo divadlo, snad lyže...

Co jsem zapomněla :D

22. srpna 2013 v 18:23 | Katka |  Ruční práce
Zapomněla jsem vložit obrázek hotového koše velikána Nerozhodný


Proto nevím, co s ním, že je moc veliký, musí stát na zemi a tam je u nás nebezpečno .

Co s ním?

21. srpna 2013 v 19:37 | Katka |  Ruční práce
Pletu, pletu a pořád to není ono. Není to pravidelné, zužuje se mi to tam kde nechci a tak trénuju.

Tentokrát jsem zkoušela jiné, pevnější opletení dna...

nově x postaru


...pevnější první řadu...


a hezčí uzavírku (dvojitou a se zámečkem).


Upletla jsem koš veliký převeliký a teď nevím, co s ním. K čemu by se mohl hodit? Jako obal na květináč je to nízké, jako koš na cokoliv ho nemám kam postavit. Mohl by stát na zemi, ale ne u nás. Nepřežil by ani den. Naše malé bestie už mají na svědomí druhou knížku a drásat proutí by se jim určitě náramně líbilo.

V plánu mám "velké dílo", ale na to ještě pořád nepletu dost dobře.

Už se to blíží, Jitko!

20. srpna 2013 v 19:22 | Katka |  Ruční práce
Maminka, pro kterou jsem se inspirovala u Jitky (yorgy) a háčkovala deku do poradny, už je těsně před "rozsypáním".

Deku jsem stejně jako Jitka háčkovala z bavlněné příze Katka, opičila jsem se i ve výběru a řazení barev. Ze své hlavy jsem přidala to, že deka je mírně obdélníková a podšitá fleesem.


Proč to hlásím Jitce? Byla jsem tak smělá a požádala Jitku ještě o dvě háčkovaná zvířátka pro miminko, které se brzy narodí. Jitka je činorodá a má svého dost, ale jak se říká "líná huba, holý neštěstí."

Připomínám se, Jitko, a ptám se a prosím - jak jsi na tom? Podaří se ti najít čas na žabku a medvídka? Možná, že jsme ale měly háčkovat spíš zelenou deku a jelena a divočáka....bude prý to kluk jako buk a hnedle nadlesní jako tatínek. A když ne nadlesní, tak alespoň pořádnej hajnej. Říkal to pan gynekolog a porodník. Mrkající

Dovolená - 4. - zpátky k pramenům

19. srpna 2013 v 19:27 | Katka |  Cestování
Zhuntováni dvěma dny na kole jsme si vyšli na Kralický Sněžník "odpočinout pěšky" (jsme mysleli Mrkající). Protože jsme cestou domů měli ještě vyřídit nějaké slíbené službičky, vybrali jsme si krátkou trasu. Že bude o co kratší, o to namáhavější, to nám došlo až cestou. Prostě hlupáčci. Zase jsem měla cuky se na celý výstup vyprdnout, když se mi po pár kilometrech začal tvořit puchýř na patě. Ale kousla jsem se. Byla by mi před sebou hanba.

Šli jsme podél řeky Moravy, která pod vrcholem pramení. Horní tok, slunečno, cesta lesem, spousta potoků a potůčků - přítoků Moravy....nádhera.

Mléčný pramen je vlastně vyvěračka, která je 1,5 km ponornou řekou a vyvěrá jako mocný, po deštích vápenci mléčně zakalený pramen, aby se asi po 500 m spojil s Moravou.


Šli jsme po naučné stezce a sem tam se i poučili. Třeba o tom, jak dříve se sázely smrky rozličného původu, tzv. typu s široce rozloženými větvemi, které se špatně vyrovnávají s náporem sněhu a koruna se láme a řídne. Dnes se vysazují výhradně sazeničky z uznaných semenných stromů, typu horského s ůzce rozloženými větvemi.

Stoupání bylo k mým kolenům i rostoucímu puchýři nemilosrdné, a tak mi manžel pro rozptýlení vyprávěl dějiny Walesu, o kterých právě čte. Ne, že bych se v těch kruťasech a podfukářích, kteří se vzájemně šidili, neplnili dané sliby a spolčovali se proti sobě s kdekým, vyznala, ale nemyslela jsem alespoň na tu fušku do kopce.

Málem mě porazilo, když jsme vysupěli k rozcestníku asi 1,5 km pod vrcholem, kde navazovala jakási hřebenovka, ke které se zřejmě dalo dojet autem. Tam radostně kráčely davy důchodců, malých dětí, pokojových psíků, tatínků s batolaty na koni.....a já byla zplavená, hladová, žíznivá....

Pramen Moravy jsem ochutnala ani ne tak ze zvědavosti, ale z nutnosti. Protože když je někdo hloupý, tak pořádně. Zapomněli jsme si z auta vzít jak svačinu, tak pití Zamračený. Dost jsem záviděla piknikujícím turistům na vrcholu.


(vlevo dole suťová pole, vpravo výhled do krajiny směr Dolní Hedeč)

Na různých poučných tabulích jsem vídala sošku slona a nešlo mi do hlavy proč. Kousek na pramenem je pozůstatek Lichtenštejnovy chaty, která byla stržena v r. 1971 (suť, lepenka, zbytky trámů tam jsou dodnes Nerozhodný). Žulovou sošku slona zde v r. 1932 postavil umělecký spolek Jescher jako svůj symbol. Dnes je slon neoficiálním symbolem Kralického Sněžníku.


Na vrcholu by mohlo stát menší město, jak je plochý a rozlehlý. Lidí zde bylo dost, ale proti Sněžce pohoda. Chvíli jsme odpočívali ve vřesu


a pak už se vydali dolů, hnáni hladem. Šli jsme opravdu rychle, přesto jsme se na oběd dostali v 15.30. Ještě že mě dolů pro změnu tlačily palce a po rovině bolela pata, protože jinak bych klela hlady.

Líčím to všechno dost drasticky, protože to takové bylo. Přesto jsem ráda, že jsem na Kralickém Sněžníku byla. Že jsem se překonala a hlavně, že jsem viděla do všech světových stran. Výhled je tam parádní. Navštívily ho různé známé osobnosti, mezi nimi i Alois Jirásek a Mariana Oranžská (nizozemská a pruská princezna, dcera prvního krále spojeného království nizozemského Viléma I., 1810 - 1883). Všichni byli uchváceni krásou okolní krajiny. Stejně tak my a proto bychom se chtěli vrátit. To jsem si ale měla pojistit postavením panáčka z kamenů do řeky Moravy.

P.S.: Ne a ne si vzpomenout, jak se jim říká.

Dovolená - 3. - nahoru, dolů a daleko

18. srpna 2013 v 21:56 | Katka |  Cestování
Středa byla, jak se říká, o morálce a o vůli.

Rozjezd od Kačenky z kopce přes Zlatý Potok nám nedělal problémy. Navíc ty výhledy....


Jakmile jsme odbočili na Králíky, začali jsme si vyprávět, co všechno nás bolí. Jakýmsi zázrakem jsem neměla otlačený zadek, ale jinak mě bolelo všechno. A kolo bylo asi taky bolavé, protože nějak nejelo.
Docela jsme uvítali směrovku na objekt pěchotního srubu K-S5 "U Potoka". Patří do linie předválečného pohraničního opevnění. Vzhledem k tomu, že v okolí Králík se pohraniční horstvo snižuje, bylo toto místo strategicky nejvhodnější pro vpád německých vojsk, proto je právě zde síť obranných bunkrů hustější než kde jinde.


Jak podobné problematice žensky nerozumím a tudíž pro mě není moc lákavá, zde se mi líbilo. Už na tabulích jsem si pečetla, že je bunkr vybaven kanónem české výroby (Škoda Plzeň), který měli ve výzbroji i Němci a konkrétně tento byl získán na ostrově Guernsey, o kterém jsem četla knihu Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů.
Bunkr již deset let opravuje, vybavení shání a prohlídky provádí klub vojenské historie. Byli jsme jediní návštěvníci, a rádi jsme si povídali s průvodcem, ze kterého přímo čišelo, jak má tuto zálibu rád. S manželem našli společnou notu a já obdivovala, jak bylo vše důmyslně vymyšlené a provedené (tenkrát) a uvedeno do původního stavu (dnes). Mám ráda lidi, které něco - cokoliv hodně baví.

Po prohlídce jsme se sunuli údolím přes Horní Moravu do Dolní Moravy a toužili po otevřené zahrádce a obědě, ačkoliv bylo teprve jedenáct. Nějak jsme to přetrpěli a pak hodinu seděli, něco pojedli, popili a četli si.
V Dolní Moravě jsme objevili krásné a určitě v zimě nepřeplněné sjezdovky a slíbili si, že sem zajedeme a vezmeme si i běžky, protože tu prý jsou stopy pravidelně udržované.
U konce údolí jsme odbočili směrem na Klepáč (také nazývaný Klepý, kde je evropské rozvodí). To už se ale kvůli stoupání jet nedalo, a tak jsme tlačili skoro až na rozcestí.
Až do Prostřední Lipky jsme se pak za odměnu svezli z kopce. V plánu jsme měli dojet na přehradu Pastviny. V momentu, kdy jsme najeli na hlavní a měli to na Pastviny asi 15 km, jsme měli za sebou 40 a byli jsme dost rozbolavělí a vyčerpaní (ostudy jsme byli) a já tajně doufala, že je ten pravý čas neodbočit doprava na Pastviny, ale doleva na Králíky. Zdálo se mi ale, že manžel je odhodlaný pokračovat. Pravda prý to nebyla, jemu jsem se prý jevila stejně, a tak jsme jeli vpravo. Mírně z kopce, přesto jsme šlapali jak diví a jeli šnečí rychlostí. Samozřejmě protivítr jako kráva (pardon Mrkající). Já byla čím dál vzteklejší a říkala si "no jo, to se ti to jede, pěkně schovaný za mnou. Nestřídáš, nedáš mi odpočinout...." A když mě přece předjel, nestačila jsem mu a zase zuřila "teď mě předjedeš, když už ti nestačím...Křičící" Naštěstí jsem mlčela, protože si to stejně musí vždycky vybojovat každý sám a hády nejsou k ničemu.

Pastviny nás zklamaly.


Moje představa pode mapy byla - klidná cesta podle vody kolem celé přehrady, sem tam koupání. Skutečnost - značené stezky tak daleko od přehrady, že ji nebylo ani vidět, značení zase zmatené, samé kopce a v přehradě vody hrozně málo. Tak jsme se motali, že už jsem vůbec nevěděla, kterým směrem jsou vlastně Králíky.

Jako vždy - vše dopadlo dobře, cestu jsme našli a vítr nám zpět pomáhal, milosrdně foukal do zad Usmívající se. V Králíkách jsme povečeřeli a odmítli dál jet nahoru po asfaltu, protože by to bylo dalších 10 km navíc a my měli v nohách už 70. Tak jsme "křížovou cestu" po kočičích hlavách vytlačili a já celou cestu vyprávěla Poslední místo, a tak nám to docela uteklo.

Jak skončil den? Sprcha a 12 hodin v posteli Mrkající.