Září 2013

Kdo to řekl?

30. září 2013 v 20:34 | Katka |  Knížky
Nemám dočteno, takže hodnotit a třeba doporučovat budu až později.

Dnes jsem si ale při jednom odstavci vzpomněla na Pavla, VendyW a jiné milovníky Prahy. Jestli to tak taky cítí a jestli by je napadlo, čí jsou to slova:

Praha je pětadvacetiletá, někdy třicetiletá krásná děvka, která si je toho vědoma a obere tě o první i poslední. Otočí si tě kolem prstu. Nikdy jí neutečeš, protože ji hrozně miluješ. Přitom víš o všech průserech, které má - ale stejně jdeš do toho. Německy se tomu říká Hasslíebe. Milostná nenávist a nenávistná láska, to, co se někdy stává ve vztahu dvou lidí. Vztah k Praze může být lhostejný, ale nikdy nemůže být neerotický. Mám z Prahy strach, protože jsem člověk erotickej, aspoň v myšlení, a často jí podléhám. Praha rozhodně není tajnosnubná, rozhodně nebyla, když jsem ji poznal.

A TEĎ? STÁLE TA MLADÁ KRÁSNÁ ŠTĚTKA?

Stárne. Převalil se přes ni válec cizí kultury - a mě to mrzí. Vadí mně, že se z Prahy stává Babylón. A že se ta štětka prodává pod cenou. Když je člověk zamilovanej, tak ho mrzí, že se jeho holka prodává za bůra a míň. A je jedno, jestli je to v markách nebo v dolarech. Nebo v librách. Bůr je málo. Krásným štětkám se platí mnohem víc.

Tak co? Napadá vás autor? Psáno v r. 1993.

Jak byste slovy vyjádřili svůj vztah k Praze?

Levandulová princezna

30. září 2013 v 7:10 | Katka |  Knížky
První z historických knih Hany Whitton, po které jsem sáhla. Tedy sáhla jsem pro ni, přiznávám, hlavně proto, že mi ji dlouhodobě doporučovala dcera, která si postupně všechny čtyři díly věnované Karlu IV. a jeho manželkám dokoce postupně nakoupila.


Blanka z Valois je tou levandulovou princeznou (i když 20 stran před koncem nevím, proč. Snad pro francouzský původ).

Protože mám z historie v hlavě guláš, oceňuji, že je doba, situace, příbuzenské i mocenské vztahy vykreslena přijatelnou formou. A přečtu si nejen o dalších třech manželkách, které Karla IV. provázely. Dokonce se budu snažit sehnat v knihovně i romány o dalších historických postavách, z autorčina pera (nebo spíš z autorčina PC).

Doufám ale, že dcera nebude číst můj blog a nebude ji proto mrzet, že literárně mám z knížky podobný pocit jako z mnohých televizních pořadů. Je to psáno především tak, aby to chytlo širokou čtenářskou obec, s důrazem na romantiku. Ještě jeden dojem - po celé dějiny lidstva je vše pořád stejné. Mezi lidmi stále stejné vášně, city, vztahy - lásky, nenávisti, pomsta, odplata, intriky, úskoky a sem tam nějaké dobro, porozumění a empatie.....nic nového mezi lidmi není po celá tisíciletí. A přesto nás to pořád zajímá, stále to, co máme kolem sebe, sledujeme ve filmech, čteme o tom knihy....

Novinky v naší kuchyni

29. září 2013 v 19:57 | Katka |  Dobrou chuť!
Dnes jsme si náramně pochutnali jak na obědě, tak na večeři. Protože jsem na stůl podávala dvě novinky, nabídnu je k vyzkoušení. Já je taky převzala.

K obědu jsme na zahradě grilovali pstruhy a jako přílohu jsem připravila maličké bramůbrky pečené ve slupce, doplněné dýní Hokaido.
Postup je jednoduchý, chuť lahodná. Brambůrky jsem důkladně omyla, nasypala do pekáčku, osolila, trochu omastila olejem a přikryté pekla půl hodiny. Poté jsem do pekáčku přisypala na kostky nakrájenou dýni Hokaido a dopekla otevřené. Před podáváním jsem přidala rozmačkaný česnek a vše promíchala. Dýně se rozpadla a brambůrky obalila. K rybě to pasovalo moc dobře. Jen vyfotit se nepodařilo nic.

Na oběd jsem pozvala tu kamarádku, se kterou jsem byla v Chorvatsku. Oplátkou mi přivezla pekáček hub. Vytříděných, očištěných. Mohla jsem realizovat recept, který mi přišel včera mailem - Houbový pekáček. V zájmu osvěty si dovolím zveřejnit ho na svém blogu. Autorka vše popisuje velice sugestivně a já mohu jen dodat, že je to opravdu tak strašně dobré, jak píše.


Houbový pekáček

A je to tady, přátelé … už rostou a kromě krupicové kaše a pudingu je najde naše rodina úplně v každém jídle…tedy občas i v té kaši…mi tam vloni při vaření spadlo pár usušených plátků hříbků a vnuk to řeší ještě letos J
Protože smaženice, maso na houbách a bramboračka už jsou "out", posílám jeden naprosto úžasný recept, který jsem dostala od Pepy Tichého z Čáslavi, za což mu nepřestanu do smrti děkovat.
Budeme potřebovat asi dvacet pevných hub velkých tak 10 - 15cm, nejlépe hřibů nebo podhřibů. Nehodí se měkké babky a podobná žoužel.

Abych množství dobře odhadla, vybírám si při čištění ty správné kousky, pečlivě je prohlédnu, aby se mi do té dobroty nedostal slimák nebo brouk ošklivák a hned si je podélně překrojím a odložím do pekáčku. Ten na obrázku stačí pro dva nenažrance nebo tři normální jedlíky.
Pak si připravím trochu másla nebo oleje, anglickou slaninu, grilovací koření, smetanu ke šlehání a zapnu troubu na 250°C.

Slaninku nakrájím na kostičky a opeču na másle přímo v pekáčku.
Pak do něj vrátím houby posypané grilovacím kořením nebo paprikou, solí, pepřem a česnekem nebo nějakou jinou směsí, kterou máte rádi. Měla by být trochu ostřejší, a když houby předem opereme a nenecháme uschnout, lépe na nich kořeníčko drží.

Ty "prašivky" které v pekáčku vidíte, jsou ryzce syrovinky a my, profíci, je považujeme za "ferari" mezi houbami…mají jedinečnou vůni a chuť a recept na pekáček s nimi tvoří podstatnou část mého věna J

Pak houby pečlivě poliju smetanou ke šlehání a…
…vrazím to do rozpálené trouby… a na hodinu můžu jít hrát karty nebo se opalovat nebo míchat zeleninový salát...
Po cca hodině má pekáček na stěnách božskou hnědou připáleninku a houby jsou dobře propečené. Šlehačka zmizela a nechala po sobě sosík jménem - nebe v hubě…
Pekáček připravuji pouze lidem, kteří si to zaslouží s vařeným bramborem nebo chlebem a předem si odložím na stranu jednu porci pro sebe, protože když to neudělám, ani neochutnám



Tak si nechte chutnat, miláčkové.

Myšlenka dne

29. září 2013 v 7:08 | Katka |  Slunce v duši





KLEKÁNÍ NAPŘIMUJE


Jaromír Damek, Dobré ráno, Česko, ČRo2




39/52

29. září 2013 v 6:43 | Katka |  (ne)malé radosti
Celý týden v poklusu bez nějakého většího vybočení z každotýdenní rutiny.

Až na:

- pondělní power jógu opět po dlooouhé době. Záhul, který těší.

- úterní klasickou jógu, kde jsem minule chyběla a tentokrát byla překvpivě moc vlídně přijata. Na rozdíl od minulých let nás chodí málo, cvičí se v pološeru, je to opravdu takové vnitřní, soukromé....

- kosmetiku s masáží obličeje. Normálně na ni nechodím. Určitě mě nevedla touha po zkrášlení (zcela prozaicky si nevidím na obočí, abych si ho upravila sama S vyplazeným jazykem), či zbrždění stárnutí. Nikoli. Stejně jako 10 minut v intimitě solárka je to "můj" čas, který mě hýčká. Na rozdíl od kadeřnice, toto se mi líbí a ráda to budu opakovat.

- středeční ergo, stejně jako na józe vlídné přijetí po delší nepřítomnosti. Rozvíjí se přátelství s paní V. Málokdo věří, že taková činnost opravdu tolik obohacuje.

- páteční volno. Krásný podzimní den pozoruji zatím oknem, psi jsou celý den venku a mně vůbec nevadí, že uklízím. Nejsem ani trochu uklízecí typ. Musím k akci dozrát. Dnes jsem dozrála k vytřídění oblečení a bot. Něco vyhodit, něco na zimu uklidit. Peru. Ráda věším čisté voňavé prádlo venku. Vařím zelené fazolky k pečeným bramborům a vepřové pečeni na rozmarýnu. Děti nejsou doma, nebudou se šklebit nad fazolemi. Ještě udělám pár věcí, které normálně jen registruju, ale nemám na ně čas (utřít prach, mastnotu z digestoře....) a přesunu se na zahradu. Zasiju zelené hnojení, záhony mám připravené od dcery, takže brnkačka.....začnu plést košíky do kostry z ratanu. Na to se obzvlášť těším.
- taková ženská (ne)malá radost - objevila jsem konečně přípravek, který snadno stírá mastný prach v kuchyni. Je to Savo do kuchyně s ruční pumpičkou.

- dostala jsem čestnou vstupenku na benefiční představení Hrdý Budžes jako poděkování za dobrovolnickou práci. Nečekala jsem to, takže radost.

- So výlet na kole

- nedělní vstávání, pohled na ojíněnou zahradu okny, přes která JE VIDĚT Usmívající se. Ta oknaZamračený. Přes léto neuplyne ani týden a podvečerní šikmé slunce odhalí, jak moc po nich lezly mouchy. O francouzských na terasu darmo mluvit. Ta nevydrží ani pár hodin, jak je označkují psí čumáky...Nechci záclonami zakrývat pohled do zahrady, a tak to mám za to.
Dnešek chci věnovat hlavně NEděli od slova NEdělat, co netěší. Takže mě čeká jednoduchý oběd s grilovanými pstruhy, procházka se psy a pletení pedigových košíků - zásuvek do ratanové kostry.

Po celý týden se mi zdálo, že se "nic neděje", že jen a jen spěchám. Když se teď ohlížím zpátky, opak je pravdou. Byl to pěkný týden.

Překvapení od Intuice

28. září 2013 v 21:47 | Katka |  Ocenění
Od Intuice jsem dostala diplom za 1. místo v tipování času pořízení fotografie.
Nechce se mi věřit, že jsem se (asi) trefila nejblíž, ale radost mám.


Jeden z posledních?

28. září 2013 v 20:24 | Katka |  Cestování
Hurá, vrátilo se k nám babí léto. Asi jsem správná baba, protože tohle období mám snad z celého roku nejraději.
Ráno na brance u slepic i na trávníku jinovatka a brzy nato slunce svítí, ale vzduch už moc neohřeje. Jak příjemné je nastavit mu tvář....

Měli jsme v plánu dopoledne pracovat a na oběd jet na kole asi 12 km. Třeba je to poslední hezký víkend....
Známí nás dlouho zvou do hospody svých dětí na jídlo, jako revanš za darované višně.
Tento víkend tam hostuje jakýsi dobrý kuchař a vaří "česká jídla". Připravuje je opravdu poctivě po česku. Hovězí polévka s játrovými knedlíčky mi, jak jsem byla dost zmrzlá z kola, sedla. Já neodolala řízku a bramborovým salátem, manžel si pochutnal na vepřové pečeni s dvojím zelím a karlovarským knedlíkem. Hlavní jídlo i s přílohou 75,- Kč. taky příjemné. Ke kávě jsme jako pozornost dostali každý svatováclavský sváteční koláček. Nešizený, domácí, čerstvý. Myslím, že je pekla ta moje známá. Poznám její rukopis.
Jediný problém byl, že jsme se neohlásili a jídlo si zaplatili, protože by nám to bylo trapné. Takže dostaneme vynadáno Mrkající. Všechno jsme pěkně pochválili, ať má kuchař radost a chuť do práce a pokračovali v cestě.

Tam mi bylo trochu ouvej. V kopcích jsem cítila plný žaludek pěkných pár kilometrů.

Míjeli jsme tři smírčí kříže, které dávno znám a vždycky se na ně ráda podívám a říkám si, že bych chtěla (ne vědět) vidět, být nenápadně při tom, když někdo pojal nápad je tam postavit. Vidět proč, jak, koho si tím chtěl usmířit, za co prosil....


Jeli jsme krásnou podkrkonošskou krajinou...

Sluníčko se schovalo, takže fotka nikomu nic neřekne, jen mně připomene, jak je ten kraj krásný a jak ho mám ráda


...směrem na Miletín, kde jsem konečně (po článku dědy tik-tak) objevila zámek s parkem (zavřený), projela zvonicí a přečetla si, jak se zde vzdělával K. J. Erben.

Krásnými údolími jsme dojeli do vsi Kal. Kovárna, kterou jsem fotila Loni v červnu pořád stojí.

V kopci jsem si slezla, abych se kochala a taky jsem moc nemohla. Manžel na mě pokřikoval cosi o srabech. A já nahoře objevila, že celou cestu brzdím přední brzdou. Jakési pérko se unavilo a nevracelo čelist. Poté, co jsem přední brzdu zrušila, se mi jelo o poznání líp. A manžel na mě znovu pokřikoval, tentokrát, že jedu jako blázen, že už nemůže, že ho uženu...S vyplazeným jazykem Samozřejmě přeháněl, ale do těla jsme si dali oba.

Kalem nahoru, pohled na hrad vzdělance Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic jménem Pecka. Nezajížděli jsme k němu, protože sluníčko už se schovalo a nás čekalo ještě dost kilometrů domů. Naštěstí (i ke smůle) většinou z kopce. Nemusela jsem tolik šlapat, ale zase mi byla při sjezdech zima.

Cestou zpět jsme si prohlídli ještě bylinkovou zahradu, která vznikla při DSJ v Žirči, ale ač je tak krásná, nenapadlo mě fotit, tak až někdy jindy.

Tipovala jsem 40 km, vyklubalo se z toho 55...S vyplazeným jazykem. Jsme utahaní, ale spokojení.

Radosti a "radosti" se štěňaty - 10.

27. září 2013 v 9:54 | Katka |  Zvířata
Po týdnu mé nepřítomnosti mi manžel sdělil, že kluci jsou nezvladatelní dacani, doma se nudí a tak ničí, řvou jako pominutí a nedají se usměrnit.....
Vzala jsem si je po jednom na vodítku k rybníku a zkoušela, jestli si ze školky něco pamatují. No jasně, že ano. Jsou šikovní, i když nevycválaní. Když se s nimi pracuje, jsou vděční a snaží se. Ale nesmí být společně a člověk musí pracovat taky na sobě. Překonat lenost nebo únavu a opakovat a opakovat a opakovat......a sem tam něco přidat.

Na cvičáku jsme byli po dvoutýdenní přestávce.
Jako novinku měli mít všichni psi hned na začátku "volno" a hrát si. Hráli si všichni kromě našich dacanů. Ti utvořili dvoučlennou smečku a s útočným ňafáním naháněli kdekoho, vrčeli, pokoušeli se útočit....občas dostali ťafku, ale byli nevychovaní a "vysírali", jak zhodnotila jejich chování cvičitelka.
Museli jsme jim zamezit "smečkování" tím, že jeden z nich byl na vodítku a druhý se musel obejít v psím světě sám. Hned byl krotší, držel se zpátky a brzy se utekl pod naši ochranu.
Při cvičení byl hlavně Goldie úplně jiný než minule. Vůbec mi nevěnoval pozornost, kničel, cukal se, nedával pozor na nic než na novou labradoří slečnu.
Až po delší době nám došlo, že mu labradorka barvou a velikostí silně připomíná ohařku Jess, kterou jsou zvyklí nahánět ve smečce ještě s Gorem. Tahle "nevinná zábava", kterou vždycky u nás na zahradě pobaveně sledujeme, je pěkně hloupá. Smečkový pud je moc silný a dělá z hodných žáčků neřízené střely.
Tak jsme se my psovodi poučili.

Přesto jsme udělali zase pokrok. Goldie umí "lehni", Terry zase výtečně skáče po kamenech, troufne si i na stavidlo, kterého se kvůli hukotu vody G bojí.
Jen pořád flákáme ty městské procházky. Ale MUSÍME je trénovat.

Tento týden na cvičáku zase špatně, přesto se určitě něco naučili. Znovu byli nepozorní, chtěli navazovat kontakt se všemi, jen ne s námi. Ač hladoví, nereagovali ani na pamlsky.
Při nácviku odložení ("Sedni a zůstaň!") vyráželi s prvním krůčkem psovoda od nich. Naopak, když měli volno, aby se mohli seznamovat s ostatními psy, předváděl Goldie odložení jak z partesu. Seděl jako přibitý s pohledem upřeným na skotačící smečku. Ani nezaregistroval, že jsem odešla.....tři nesmělé krůčky udělal, až když do něj poskakující dvojice borderek vrazila, ale hned si to rozmyslel a raději seděl jako pecka a trochu fňukal.
Terry sice zdráhavě očuchával dovádějící skupinku, ale na nic víc se nezmohl. Když si ho pak páníček přivolával z druhého konce hřiště, zaregistroval známý hlas, ale nemohl k němu najít tělo. Chodil od chlapa ke chlapovi, očuchával a zvedal oči s otázku "jsi TY můj páníček? Ne? Tak musím hledat dál."
Jó, pokud by mohli utvořit smečku, to by byla jiná. Ale to jim právě není a nebude na cvičáku dovoleno. Mrkající

Kbybychom se měli bavit o tom, jak prospívají tělesně, tak tam jsme nad normu už teď v pěti měsících. Obvykle mívají malí knírači něco kolem 7,5 kg. Náš Goldie má 9,7 Kg a Terry 8,2 kg. Ale tlustí oni nejsou! Jen urostlí. Měli prý veliké rodiče. Já mám ale podezření, že to s nimi bude jako s Pučálkovic Aminou. Goldieho medvědí tlapy tomu nasvědčují.

Intelektuálně je jejich vývoj asi taky v pořádku, což se projevuje tím, že jakmile jsou sami doma, čtou noviny, roztahují špinavé prádlo připravené na zemi do pračky a identifikují, komu že mohly patřit tyto voňavé ponožky...usoudili, že rákosové prostírání je přežitek, na zahradě zase zkoumají, jestli plechovky od konzerv jsou dobře vybrané, plesnivý chleba na kompostu taky není k zahození....mají prostě moc práce a učení. Jen se psími hračkami si nehrají, a to vůbec.

Se štěňaty je tedy i nadále vše OK. S našimi nervy občas KO.

Stoletý stařík

23. září 2013 v 17:10 | Katka |  Knížky
Jonas Jonasson (Švéd) je autorem velmi úspěčného románu Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel. V Německu se ho ke konci dubna 2013 prodalo 2 mil výtisků. Ve Švédsku už byl i zfilmován, premiéra je plánována na 25. prosinec t.r.


Allan Karlsson se dožívá sta let v domově důchodců, kam se dostal po velmi pestrém životě. Právě proto není spokojen s tím, že už by měl dožívat v poklidu, vyleze těsně před oslavou oknem.....a zmizí.

Dvě dějové linky sledují Allanův život. Od mládí až do současnosti jedna, od zmizení druhá, přičemž ta první je zároveň ukázkou mezinárodních vztahů od VŘSR až do současnosti a zahrnuje Rusko, SSSR, Čínu, Koreu, USA....a všude se vyskytuje fiktivní hrdina Allan a setkává se s nejvyššími státníky, prokazuje jim své služby, zachraňuje životy....

To vše s prostou moudrostí vyjádřenou slovy: Je tak, jak je. A bude tak, jak bude. Což se vždycky ukáže být pravdou Mrkající.
A nebo člověk by nikdy neměl být nepříjemný, když má možnost nepříjemný nebýt.
Z řady vtipných situací jedna - Allanův otec pobýval v carském Rusku a zpočátku stranil bolševikům. Setkával se Carlem (asi Marxem), který se rozhořčoval nad hloupostí ruských mužiků. Není přece možné předat vládu analfabetům. Allanův otec psal domů - není divu, že neumějí číst a psát. Viděli jste někdo jejich abecedu? S vyplazeným jazykem

Po zmizení Allana potká tolik neuvěřitelných náhod, že po něm pátrá švédská policie. Poté, co se dvě dějové linky setkají, díky Allanovým známostem z mládí vše dobře dopadne.

Jako lehké čtení na dovolenou se mi v Chorvatsku hodila. Jsem zvědavá i na film. Určitě nemůže obsáhnout celou šíři děje. Přesto se na něj podívat půjdu.

38/52

22. září 2013 v 18:03 | Katka |  (ne)malé radosti
17. 9. - návrat domů. Nečekali mě tak brzo, přesto bylo doma uklizeno, napečeno...jen mi připadal manžel unavený, rozlítaný, všichni byli otrávení ze závodního stravování (však jsem jim to hned první den vynahradila) a ani nezvládl to, co měl hlavně - dávat Gorovi prášky. No, jsem doma dost důležitá Mrkající

18. 9. - servisní prohlídka naší celkem složité topné soustavy dopadla dobře, závady, které se projevily tím, že topení netopilo, byly až hloupě banální, takže to nebylo drahé a už si vesele topíme

19. 9. - stejně to dopadlo se servisem našeho Golfíka. To, co se mi sluchově nezdálo, jsou blbě sjeté pneumatiky, přestože tlumiče jsou prý v pořádku. Jinak běžný servis a auto šlape vzhledem k najetým kilometrům suprově.
- hurááá!!! Už jsme zlikvidovali okurky. Oboje. Dnes jsem dozavařovala poslední nakladačky a lečovou směsku. Co zbylo (papriky, cukety), to už rozdám, už to není ani kam stavět. O tom mě přesvědčila sklenice kečupu. Jak jsem ukládala poslední sklenice, vyšťouchla jsem ji z police a kečup se rozprskl po celé špajzce. To celé někdy v 22 hod, kdy už jsem NECHTĚLA NIC DĚLAT. Pokoušela mě myšlenka "nechat to vyhnít", ale když se dcera nabídla, že mi pomůže....Je uklizeno. A kupodivu jsem si ani nezapíchla do ruky střep.

20. 9. - trojitá radost. Já mám radost, že jsem dostala tip na Skladatele Foltýna. Dana má radost, že já mám radost a píše mi to do komentáře. Já mám radost, že ona má radost, že já mám radost.....Smějící se Může to jít ještě dál?

21. 9. - na výletě v Litomyšli jsem pořídila hodně trvalek a dva krásné kousky jehličnaté. Picea orientalis ´Graciosa pendula´ - tenký hadovitý a Pinus thunbergii ´Ogon´ se žlutými konci jehlic. Taková nám letos uschla a manžel po ní truchlil.

22. 9. - sázení se bez pobízení ujal manžel, strávil s tím skoro celý den, protože to provedl velice pečlivě. Každé sazenici dal lopatu kompostu, suchomilným písek, vřesovištním rašelinu. Já bych to odflinkla, což by byla škoda.