Říjen 2013

Další týden s tukožroutskou

31. října 2013 v 22:27 | Katka |  Dokaž (si) to!
Třebaže nějak nemám co do této rubriky psát, nerezignovala jsem na svoje přání dostat se s váhou pod 70 kg. Byl to mnohem lepší pocit, když tomu tak bylo. A taky jsem vyházela oblečení, které jsem nosila jako baculka o X kg hmotnější a nové se mi v současné ekonomické tísni kupovat nechceMrkající.

Zdá se mi, že ale musím dozrát do fáze, kdy to půjde. Zkouším to různými způsoby, ale moje vůle a můj pomalý metabolismus jsou zatím v tomto duelu silnější.

19. září jsem začala další verzi shazování váhy. Jsem líná, moc toho nenacvičím, nenajezdím, nenachodím, tak, hernajs, nesmím tolik žrát Křičící!

Zmenšila jsem porce.
Výsledek jakýs takýs se dostavil. "Raduj se, že to jde pomalu, neboť TAK je to správné a déle to (prý) vydrží", říkám si.
19. 9. 75, 4 kg
25. 9. 74,7 kg
2. 10. 74,6 kg
9. 10. 74,2 kg
17. 10. 74,3 kg
Kilo za měsíc, to stačí.

Manžela bolí (nově) kyčle. Vzpomněl si, že když jsem se minule snažila prodělat týdenní kůru s tukožroutskou polévkou, nepochvalovala jsem si ani tak úbytek váhy (dost jsem režim porušovala), ale to, že mě přestaly bolet klouby. I zatoužil po tukožroutské a tím mě nakopl k dalšímu ozdravnému týdnu.

Uvařila jsem hrnec polívky a první dva dny jsem se držela velmi přísně. Jedla jsem opravdu jen to, co se smí. Jak jsem se těšila druhý den na vařenou bramboru k večeři, to je jasnéS vyplazeným jazykem. Přesto mě v noci moje tělo budilo a řvalo, že mu něco chybí. Neměla jsem kupodivu hlad, ale bylo mi blbě. Slabo, bolela mě hlava, horkost a kdo ví, co ještě. Usoudila jsem, že tělu chybí cukry a ve dvě v noci uvítala, že už je den třetí, kdy se může jíst ovoce. Snědla jsem mango a půl jablka a opravdu se mi ulevilo.

4. den je ovocno - zeleninový. Výborně mě večer zasytila vařená růžičková kapusta.
Alespoň jednou denně pozřít tukožroutskou není problém, pořád ještě mi krkem neleze. Mlsná mě kupodivu nehoní, jen se těším na den, kdy zase bude povoleno maso Mrkající. Jediné, v čem porušuju pravidla, je slazená káva i čaj. Od toho neustoupím, protože hořký čaj a káva mě nějak tlačí v žaludku.

Co na tak razantní stravovací změnu váha?
21. 10. 74,6 kg
22. 10. 73,3 kg
23. 10. 72,7 kg
24. 10. 73,0 kg
25. 10. 72,6 kg
26. 10. jsem se nevážila neb jsem byla na cestách.
27. 10. 73,0 kg

Uff! Týden je za mnou. Výsledek jakýs takýs se dostavil, ale při tak slabém příjmu mi nepřijde nijak výrazný.

Dnes jsem 4. den PO, váha se lehce pohupuje kolem 73.

Můj závěr je - chce to pohyb! Přesně vím jaký. Musí trochu bolet a hodně zahřívat. Ale copak se k něčemu dokopu? Jednou jsem byla bruslit. Klouzalo to na vlhkém asfaltu jako hrom, takže to bylo o bourák.... Na kolo začíná být zima a dokud nebyla, nevyužila jsem toho. A tak dále a tak dále.....

Nechala bych všechno plavat a radovala se, pokud bych udržela metu 73. Jenomže se blíží doba, kdy půl roku nebudu (prý) smět nic moc, budu se muset (prý) opravdu šetřit, nechci se vidět po tom půl roce. Při mém pomalém metabolismu budu asi polykat vzduch a pít vodu. Myslela jsem, že se na to úbytkem váhy a návykem na malé porce připravím.

No...
Nevím.

Chatrč

30. října 2013 v 9:34 | Katka |  Knížky
Wm. Paulu Youngovi se podařilo nevídané. Knihy, kterou nejprve vytiskl sám pouze v několika exemplářích pro svou rodinu a své nejbližší přátele, se prodalo přes 8 milionů. Byla přeloženo do 35 jazyků.


Kde je Bůh, když ho nejvíc potřebujeme?
A kdo je vlastně Bůh?

Takové otázky si lidé kladou ponejvíce tehdy, když je stejně jako hlavnho hrdinu Macka zavalí Velký smutek - těžká a bolestná ztráta, která bývá součástí lidského života.

Mackova nejmladší dcerka Missy se stane obětí pedofilního vraha. Ve chvíli, kdy se se dvěma dalšími Mackovými dětmi převrhne kanoe a Mack zachraňuje syna, který se zachytil záchrannou vestou o cosi na loďce a zůstal pod vodou, se Missy ztratí a po usilovném pátrání jsou nalezeny v osamělé skryté chatrči pouze zakrvácené šatičky.

Po celá následující léta není Mack schopen vymanit se z Velkého smutku. Navíc se pokazily vztahy s dcerou Katie, která byla tenkrát rovněž v loďce. Maminka Nan je věřící a s Bohem má důvěrný ochranitelský a léčebný vztah. Tomu odpovídá i její oslovení pro "toho nahoře" - Taťka.

Jednoho dne Mack najde ve schránce vzkaz, podepsaný Taťka. Podle něj se tajně vydá zpět do chatrče a nalezne tam vysokou černošku (Bůh - Taťka), Ježíše a Saraju (Duch svatý). S nimi stráví v různých fantastických scenériích víkend. Vedou se rozhovory, které mají určitý záměr. Vyvést Macka z Velkého smutku.....pomoci mu vložit se do rukou božích, aby dosáhl klidu.....

První část se čte jako detektivka. Víkend s boží trojicí mě stejně jako Macka, který nechápal (tak jako já) dráždil.

Já jsem očekávala, poté, co mi knihu doporučovali jako něco úúúúžasného a neuvěřitelného, že i do mě něco vstoupí.
A ono nic, jen řeči, řeči, řeči, fantazírování o životě na věčnosti, zázraky s chůzí po vodě a přemísťováním se....Některé výroky jsem shledávala jako ty, které sama cítím stejně a je pro mě úlevné se tak chovat.

Asi v 4/5 jsem knihu odložila, že to prostě nedám.
Ráno jsem ji přece jen tak halabala dočetla. Co kdyby se to ono skrývalo na posledních stránkách. Ale ne. Zase nic.

Až při čištění zubů mě to trklo. No ano - to je ono. Vždyť nic mimo mě není. Vyrovnanost, důvěru, klid, smíření, odpuštění, lásku....tu přece mám v sobě já, tu mi nikdo nenaočkuje. Tu nenajdu v kostele, ani v Bibli. Tu buď mám nebo nemám.

Už dlouho chodím sem tam do kostela a přemýšlím, v čem to je, co na tom ti lidé mají. A abych pravdu řekla, pokud neprobíhá mše, je mi tam dobře. Ale ještě nikdy mě slova knězova nijak zvlášť neoslovila, větám z Bible nerozumím a určitě jsem nenarazila na tu osobu, která opravdu umí předat boží poselství i "neznabohům." O spojení s představiteli církve jsem nikdy nestála, spíš bych se ho bála.

A dnes - po velké námaze se čtením Chatrče a přemýšlením o ní a vztekáním se, že jsem zase nepochopila, jsem došla k cíli.

To moje - spoléhej jen na sebe, když nechceš, nikdo ti nepomůže, měj se rád, věř si, neočekávej, ale přijímej, nechávej volně plynout, neposuzuj, ale vnímej, odpouštěj, i když nesouhlasíš.....co jsem si našla a podařilo se mi přijmout, jinde než v kostele nebo v Bibli, to je přece to samé.

Bůh (i když já tomu tak neříkám), je ve mně.

P.S.: I já jsem k tomu došla až po Velkém smutku. Myslím, že to ani jinak nejde. Je to pro mě velká úleva, že už nemusím pátrat, co na tom Bohovi lidé mají.
P.P.S.: Hodně na mě zapůsobilo to, co Mackovi dal Taťka s sebou do reálného života. "Katie věří, že má vinu na Missyině smrti." To byl uzlík, který bránil důvěře a porozumění mezi nimi.

Když se nedává pozor....

29. října 2013 v 6:18 | Katka |  Ruční práce
....dopadne snažení JINAK, než mělo. Třeba ve škole to býval problém. Já jsem byla nepozorná a zbrklá při háčkování "podle předlohy", ale výsledek se mi docela líbí.

Dcera projevila přání mít ve své přestavěné kuchyni "nějakou" dečku na skříňce, která se po instalaci myčky do linky ocitla jaksi mimo, osamocená a trčí v prostoru jen tak....

Do místnosti, jejíž stěny jsou zelenkavé, obklady za linkou a dlažba šedé, jsem zhotovila toto.


Těžko uvěřit, že podle tohoto popisu S vyplazeným jazykem


Zpočátku se mi nelíbilo dílo z krátkých sloupků, tak jsem ve žluté části střídala krátké a dlouhé a s přechodem do šedé už jsem háčkovala jen DS. Pak následovalo malé přehlédnutí, v první řadě krajkového vzoru jsem nevynechávala jedno okénko a místo dvou dlouhých sloupků dělala jen jeden. Toho jsem si sice všimla, ale i tak se mi tam horko těžko všechny sloupky vešly, aby se to nevlnilo, tak jsem "drobnou" nesrovnalost neřešila. Ke konci si říkám, že už tam tedy do poslední řady dám ty tři DS, které tam patří. A hned jsem měla volán jako hrom. Párat! "No jo, vždyť já to mám blbě od samého počátku!"Překvapený
Ale nevypadá to zle, ne?
"No párat už to tedy nebudu!"

A příště pozorněji! Mrkající

P.S.: Dečka má jednu velikou výhodu. Patří mezy ty snadno udržovatelné. Místo vypínání se jen uhladí a po uschnutí přežehlí. Inspirací mi byla Blanka z blogu tocomedavi.

Co s hodinou navíc?

28. října 2013 v 6:29 | Katka |  Jen tak
Než si organismus navykne, míváme touto dobou v neděli a ještě pár dní "hodinu navíc"
.
"To si pospím," napadne mě jako první.

V neděli mi opravdu bylo přáno spát o hodinu déle a probudit se sama od sebe. Pobývali jsme totiž u kamarádky na chatě a zvířata jsme nechali doma.

A dnes?

Naše zvířata znají hodiny. Ale jen biologické, a ty se nedají přetáčet. Dnes mi tedy opravdu shora nadělili hodinu navíc.
Probuzena jsem byla potřebami psími v 4.30. Protože jsem více méně skřivan, nevadilo mi to, ba naopak. Prémiová hodina pomalu končí, touto dobou už vstáváme normálně a jak jsem s ní tedy naložila?

Kromě obvyklých ranních činností jsem šoupla do trouby toto.


Nevypadá to nic moc, ale věřte, že to bude velká zdravá dobrota. Při padesáti - ne odstínech šedi S vyplazeným jazykem - ale Celsiových stupních se to bude sušit asi hodinu a poté, co to trochu vychladne, přidám ořechy, rozinky a posekanou čokoládu a domácí müsli bude hotovo.

Zužitkovala jsem přidanou hodinu a začíná běžný, i když sváteční den.

A co vy? Míváte se změnou času problém?

43/52

28. října 2013 v 6:21 | Katka |  (ne)malé radosti
21. 10. - při svém postupném objevování staveb, se kterými je spojen J. Gočár, jsem se dostala do Jaroměře. Takový kousíček od nás a já věděla dosud jen to, že na hlavní ulici směr HK - NA stojí v řadě nevábných činžáků "takový divný dům." Nakoukla jsem dnes dveřmi a na pátek si naplánovala návštěvu. Už při tom letmém pohledu mě zamrazilo potěšením, protože vstupní prostora dává tušit, že bude co obdivovat. Těším se na pátek.

22. 10 - se sousedkou vrstevnicí jsme navštívily v LDN sousedku v prosinci tr. devadesátiletou. Potkala ji nehoda, která v tomto věku není neobvyklá. Upadla, nemohla se sebrat a tak, chudák, čekala půl dne, než ji přijela navštívit, jako každ den, dcera.
Jely jsme, aby se neopakovala situace, které jsem už nejednou litovala. Člověk, se kterým jsem se měla ráda, se roznemohl a já si nenašla čas ho navštívit, abychom se ještě potěšili. A pak už bylo pozdě.
Jely jsme trochu s obavami, jak na tom bude. Jestli bude ráda, že tam jsme. Jestli vnímá, hovoří, jí, sedí....
Vydržely jsme v jednom kuse povídat 1,5 hodiny a bylo to příjemné setkání pro všechny čtyři (byla zde stejně jako každý den i její dcera).
Proč to píšu. Paní Helenka (Slovenka) je i v LDN příjemná a spokojená.
Chválila si všechno - péči, čistotu....nejlépe to vystihuje její věta "vždyť já jsem nikdy nebyla na rekreaci.... až teď Usmívající se"
a potom ještě obrázek, který se opakuje každé ráno - Helenka leží v posteli, v jedné ruce zrcátko, v druhé tužku na obočí."
Chtěla bych být taková, až přijde můj čas.

23. 10. - na ergoterapii se dnes malovala trička. Pro mě úplně nová technika. Jako vždycky jsem cítila, že i když nejsem nepostradatelná co do práce, jsem vítaná, potřebná, dokonce i očekávaná.

24. 10. - úspěšně jsme prošli další z nekonečné řady kontrol. To je teda radost. Ale považte, CO kontrolovali. K určité žádosti jsme dokládali množství dokumentů, vše v originálu nebo v úředně ověřené kopii. A víte, co teď kontrolovali? Jestli stejné doklady, ovšemže kopie, protože originály mají oni, máme i my PřekvapenýPřekvapenýPřekvapený
To člověk nepochopí. Na tohle jdou naše peníze KřičícíKřičícíKřičící

25. 10. - dnešní očekávaná radost - návštěva jaroměřského městského muzea se nekonala. 31 let zde žijeme a my se rozhodneme jít do muzea právě v den voleb, kdy hlavní sál slouží jako volební místnost S vyplazeným jazykem

26. 10. - srazu Ženského klubu jsem věnovala včerejší samostatný příspěvek, protože to byl opravdu hezký den. Cestováním počínaje, přes sraz a znovu cestou zpět s Vendy, která mě bavila celou cestu Mrkající. Díky, Vendy, bylo to fajn.
Den jsem asi po 400 km řízení zakončila u kamarádky na chatě, kde je vždycky příjemně. Čekal už tam na mě i manžel, kamarádčin syn i vnouček a houbový pekáček. Co si přát víc?

V Ženském klubu

27. října 2013 v 13:00 | Katka |  Ruční práce
Zakladatelku Ženského klubu Jitku (yorgu) považuji za "duchovní matku" mého blogování. Jsem proto moc ráda, že jsem se mohla zúčastnit srazu členek klubu.

Cestovala jsem z Podkrkonoší přes Třebechovice, Týniště, Kostelec n. Orl., Ústí n. Orl. do České Třebové, v jejímž těsném sousedství jsem nabrala VendyW a společně jsme mezi kopci a údolími Drahanské vrchoviny bez problémů našly penzion Lada, kde se sraz konal.


Atmosféra v restauraci penzionu byla prima. Mezi hosty, převážně cyklisty, kteří využili krásného počasí, se usadlily členky klubu obložené svými pracemi jako kvočny s kuřaty. Debatovaly jsme o té které technice, použité na krásných výrobcích, tvůrkyně předváděly, jak se co dělá a každou chvíli se zastavil některý z hostů, obdivoval a taky kupoval....k mání byly vánoční zdobené perníčky, oblečky pro panenky, dečky, náušnice, korálky, záložky do knih, svícínky zdobené frivolitkami, falešný patchwork, prostírky, háčkovaná zvířátka i kačaby, vánoční ozdoby z papírových ruliček....

Přiznám se bez mučení, že mně nejvíc učarovaly frivolitky.


Kvůli tomu, že tuto techniku vázání uzlíků na vodící nit pomocí člunku a jejich spojování do nejrůznějších ornamentů, jsem nikdy neviděla. Taky jsem si zkusila motat a přes počáteční potíže, způsobené špatnou koordinací prstů a absencí brýlí, si myslím, že bych to dokázala a že by mě to bavilo. Ale ten čas Zamračený. Říkala jsem, že si to nechám do důchodu, ale jak se znám, po člunkách se podívám už dnesMrkající.

Po třech hodinách strávených s dvěma Jitkami, Šárkou, Evou, Miladou, Jankou, Helenou, Naďou a možná ještě někým, na koho jsem zapomněla, jsme se s Vendy vydaly na zpáteční cestu. Ale byly bychom vydržely mnohem déle.
Děkuji, holky, bylo nám mezi vámi dobře. Usmívající se


Že mě to nenapadlo!

25. října 2013 v 21:20 | Katka |  Slunce v duši
Vyhýbám se politickým tématům. Asi nemusím vysvětlovat proč.

Dnes jsem, jako asi mnozí, ukončila pekelně těžké rozhodování. Jít volit či nejít mě netrápilo. Jít. Ale koho volit? Zodpovědně jsem zvažovala nabídku, několikrát měnila svoji volbu a nemůžu říct, že bych měla pocit, že jsem zvolila dobře.
No ale o tom nemá význam polemizovat.

Jeli jsme autem po městě. Stará paní se tak podivně motá po chodníku a najednou hop - vyhodí cosi do vzduchu. Zaleskne se TO, několkrát se TO ve vzduchu otočí a po dopadu na chodník sebou paní obdivuhodně k věku mrskne a zašlápne TO na zemi. Je TO kulaté, tak aby se nerozběhlo do silnice.

"No vidíš, hodila si korunou


a jde volit," pravil manžel.

Usmívající se

Už se mnou kamarádí

22. října 2013 v 18:10 | Katka |  Zahrada
Orchideje, které za mého mládí byly naprosto exotickými květinami a k vidění byly (asi) jen v botanických zahradách, kde je regulovaná teplota a vlhko jako v prádelně, dnes kvetou na kdejakém okně. A skoro nepřetržitě.

Jen u mě nikdy nevykvetly. Nejvíce, čeho u mě dosáhly, že nasadily poupata, aby tato pak zaschla a opadala. Dost mě to mrzelo, zvlášť, když kažý říkal, že s nimi nic zvláštního nedělá. Už jsem si myslela, že mám nějaké antifluidum, se kterým kytky prostě nekamarádí.

Letos takhle kvetou u mě




A taky s nimi nedělám nic víc, než jsem dělala dřív.

Tajemství úspěchu je stanoviště. Nyní stojí na parapetu okna, které je mírně stíněno velikánským jasanem. Takové místo jsem ve starém bytě ani v práci neměla. Bylo tedy marné pěstovat tropické krásky - orchideje.

A je to.

Já vím, že každá jen trochu zkušená pěstitelka to ví. Ale já to nevěděla, a tak to píšu pro ty, které se nemohou květů (třeba) dočkat.

Slavoňov pro Danielu

21. října 2013 v 20:43 | Katka |  Photo Challenge
Danielinu výzvu zúčastnit se u ní výměny PHOTO CHALLENGE jsem zaregistrovala, ale ani mě nenapadlo se připojit. Jenomže jsem dostala dotaz ještě mailem. Už jsem smolila odpověď s protiargumenty, jako že jsem nešikovná, nemám čas....A pak si povídám - "to jsou jen výmluvy. Jen lenost, zkusit něco novýho....."

Takže to, milá Danielo, zkusím. Ale radost ze mě možná mít nebudeš S vyplazeným jazykem.

První příspěvek přebírám ze svého archivu a jde o Slavoňov nedaleko Nového Města nad Metují.




...za kamennou hřbitovní zdí ve Slavoňově, stojí krásný dřevěný roubený kostelík P1280221m.jpg, 34 kBsv. Jana Křtitele. Původně byl zasvěcen sv. Martinu, patronu horníků. Tento pozoruhodný kostel patří k k nejkrásnějším ukázkám sakrální architektury na uzemí naší republiky. Pokud projdete vchodem pod zděnou zvonicí (ta je nejstarší stavbou celého areálu, jejíž jádro pochází ze 14. století) a zajdete se podívat přímo do kostelíku, uvidíte "dřevěnou" krásu. Malby na zdech a ještě krásnější na stropě jsou opravdu úchvatné. Při jejich rekonstrukci byl použit chléb, kterým se zdi a strop podařilo uvést do původního stavu.
V areálu hřbitova stojí ještě dřevěná roubená márnice. Ale pěkně popořádkuP1280145t.jpg, 32 kB - původně tu stával od roku 1350 malý kostelík. Podle odhadů zanikl někdy v době největší slávy husitů. Dnešní kostelík dal vybudovat až roku 1553 blažkovský zeman Jan Kotlačka se synem.
Abych kostelík správně popsal, musel jsem si vzít na pomoc průvodce po Čechách, Moravě a Slezsku. V něm se píše: "Je to roubená jednolodní stavba s pravoúhle zakončeným presbytářem, sakristií a předsíní. Přesbytář a sakristie mají ploché stropy, v lodi je trámový kazetový strop, nesený dvěma sloupy, předsíň s lodí spojuje dřevěný sedlový portál. V interiéru se dochovala pozoruhodná výzdoba, vzácná ukázka lidového renesančního malířství 16. století. Na kazetovém stropě jsou různé ornamenty, postavy apoštolů na hlavním trámu pocházejí z roku 1705".
Tolik o Slavoňově jakýsi Ivo, řečený turista.
Interiér se mi moc dobře vyfotit nepodařilo, koukali jsme jen přes mříže. Ale určitě se vrátím, nejlépe na mši, která se koná každou sobotu v 16.30 a v neděli v 9.00. Uvnitř je totiž útulno jak v pokojíčku. Už teď se těším.
Na hřbitově okolo kostela není pomalu kam šlápnout, co je zde hrobů. Většinou jsou hodně staré, se zajímavými náhrobky.
Odjížděla jsem s pocitem "já se sem vrátím."


PHOTO CHALLENGE
Sakrálne stavby
Sakralbau
Sacral Building

P.S.: Takhle nějak sis to, Danielo, prředstavovala?

42/52

20. října 2013 v 13:34 | Katka |  (ne)malé radosti
Tak - do konce roku zbývá pouhých 10 týdnů. To je ale fofr.

Zase a opět, bohužel už třetím rokem, nás dohnalo prokletí naší profese. Loni i předloni to byly jarní mrazy, letos to vypadalo, že jsme zjara zůstali ušetřeni, dokonce i kroupy se nám po několika letech vyhnuly, ale průběh počasí byl tak nepříznivý, že sklizeň stojí za jedno velké....NIC Nerozhodný Co bude dál, to dnes nikdo z nás nedokáže říct. Je ve hvězdách, jak se podaří sklizeň prodat, zda přečkáme dlouhý rok do další sklizně a hlavně, jaká ta následující bude. Pomalu si začínáme připouštět, že třeba bude nutné udělat velké, ale opravdu velké a razantní rozhodnutí.

Tento týden už jsme přestali doufat, že skutečnost bude lepší, než naše velmi střízlivé odhady. Naprostý opak je pravdou. Je to ještě horší. Pomalu nastává čas přijmout fakt, že jde do tuhého. Nervozita stoupá, je těžké tvářit se, že je vše OK. Není.

A tak jsem nějak zapomněla sledovat, jestli mé dny provází nějaké radosti. Když ale strčím hlavu do písku a žiju teď a pro přítomný okamžik, je dobře. Jen nenechat myšlenky běžet moc dopředu, ale ani dozadu. Teď už nemá význam dumat o tom, jestli jsme něco mohli udělat jinak, líp, ani o tom, co všechno by mohlo nastat. Až TO nastane, budeme to muset nějak zvládnout.

13. 10. - pokračování sběru ořechů. Tentokrát v poklidu, jen já a Goldie. Ten tomu sice moc nerozuměl, ale přesně jak jsem psala minule - skákal vysokou travou, byl plný semínek a šťastný.

- když jsme dorazili domů, na terase seděla návštěva a já si po hodně dlooouhé době mohla pochovat a v kočárku podrndat miminko sotva šestinedělní. Byl to ten "malý hajný", kterému jsem dělala dečku a Jitka (yorga) zvířátka.
Zdá se, že už se chystá moje babičkovské naladění. Donedávna mi totiž bylo divné, že po vnoučátkách nějak urputně netoužím. No, už bych si dala říct. Kterápak ze tří dcer bude nejdřív maminkou? Necháme se překvapit.

14. 10. - našli i nenašli jsme pravěké a raně středověké hradiště v Kalském údolí

15. 10. - večerní jóga. Óóómmmm už krásně rezonovalo, když jsem se přiřítila. Mrzelo mě, že jsem ho nestilhla.
Óm
Symbolických překladů je mnoho. Nejznámější mantra, v jednom klasickém spisu se uvádí, že Óm je loď, na které přepluješ moře strachu (tedy dosáhneš osvobození).
(zdroj: http://joginka.cz/mantry.php)

16. 10. - odpoledne sběračů - na ergoterapii jsem pomáhala sbírat ořechy, které kolega naklátil a vysloužila jsem si tak košíček domů.
Navečer jsme pak s E sbíraly u rybníka kaštany a žaludy. Necháme je usušit a pak odneseme ke krmelci. E nedala jinak a udělala pár zvířátek a jedno mi přinesla.

18. 10. - pořídila jsem si zimní bundu Bushman, která se mi dlouho líbila. Letos už je to stará kolekce, a tak byla dokonce hodně zlevněná.

- E byla na zkoušce šatů na maturitní ples. Sledovala jsem, jak švadlena špendlí co nejtěšněji, aby jí korzetová róba perfektně sedla. E má vše naplánované do detailů. Šaty si vybrala úžasné. Jednoduché v barvě královská modř se stříbrným jedním ramínkem. Je to neuvěřitelné, že z naší malé neduživé holčičky vyrostla tak krásná ženská.

- po nepříjemné výměně názorů na shora uvedené problémy jsme se přes den trochu otřepali a navečer šli na bowling. Po půlroční absenci to moc nešlo, ale všechno je lepší, než sedět doma a "truchlit" nebo se hádat a vyčítat si.

19. - 20. 10. - popravdě - když jsem dnes vstávala, nemyslela jsem si, že by včerejšímu večeru sedl titul (ne)malá radost. Včera večer jsme měli ve Šporkově mlýně setkání techniků bývalého Státního statku. Zatímco služebně nejstarší účastníci nastupovali do statku v r. 1962, já s manželem jsme do svého prního zaměstnání přišli o 20 let později. Setkání se uskutečnilo po třech letech od prvního a už jsme se, bohužel, nesetkali všichni. Jeden z nás už je na věčnosti. Stejně jako minule, i tentokrát jsme se moc dobře, až nečekaně dobře pobavili. Když jsme byli spolupracovníky, z této stránky jsme se neznali.No a já se po té parádě ráno cítila jak praštěná palicí. Zase jsem to přehnala s alkoholem. Tak to dopadá, když je přátel moc a každý se musí "revanšovat" a dát rundu dokola...Prostě mi bylo normálně blivno už zvečera a ráno.....Nerozhodný
V sále hrálo a zpívalo pár kytaristů, takže došlo i na tanec a zpívalo i hvízdalo se z plných plic. Majítel restaurace je aktivní myslivec, právě pořádal zvěřinosvé hody, ochutnali jsme taky.
Potud vše v nejlepším pořádku.
Podařila se mi ale taky pěkná pitomost, kterou bych měla jít hned zítra vysvětlit. Chyběla mi jedna kolegyně, se kterou jsme si minule moc užily. Chtěla jsem jí napsat, aby přijela. Neuvědomila jsem si , že nepíšu ze svého, ale z manželova mobilu, a tak nepodepsaná SMSka "L, chybíš mi tu. Přijeď." By mohla způsobit rodinnou nepříjemnost.S vyplazeným jazykem
V posledních letech už se mi párkrát stalo, že přijde určitá hodina a minuta a já mám najednou pocit, že už na místě nechci a nemůžu být ani chvíli. Nechci organizovat odchod, loučit se, čekat na zaplacení a na odvoz a tak vyrazím pěšky. V tu chvíli je to právě to, po čem nejvíc prahnu. JÍT nocí a jít sama. A on se mě pořád někdo snaží zachraňovat a vnucuje mi odvozMrkající

Neděle je po dopolední silné bouřce krásná.....