Chatrč

30. října 2013 v 9:34 | Katka |  Knížky
Wm. Paulu Youngovi se podařilo nevídané. Knihy, kterou nejprve vytiskl sám pouze v několika exemplářích pro svou rodinu a své nejbližší přátele, se prodalo přes 8 milionů. Byla přeloženo do 35 jazyků.


Kde je Bůh, když ho nejvíc potřebujeme?
A kdo je vlastně Bůh?

Takové otázky si lidé kladou ponejvíce tehdy, když je stejně jako hlavnho hrdinu Macka zavalí Velký smutek - těžká a bolestná ztráta, která bývá součástí lidského života.

Mackova nejmladší dcerka Missy se stane obětí pedofilního vraha. Ve chvíli, kdy se se dvěma dalšími Mackovými dětmi převrhne kanoe a Mack zachraňuje syna, který se zachytil záchrannou vestou o cosi na loďce a zůstal pod vodou, se Missy ztratí a po usilovném pátrání jsou nalezeny v osamělé skryté chatrči pouze zakrvácené šatičky.

Po celá následující léta není Mack schopen vymanit se z Velkého smutku. Navíc se pokazily vztahy s dcerou Katie, která byla tenkrát rovněž v loďce. Maminka Nan je věřící a s Bohem má důvěrný ochranitelský a léčebný vztah. Tomu odpovídá i její oslovení pro "toho nahoře" - Taťka.

Jednoho dne Mack najde ve schránce vzkaz, podepsaný Taťka. Podle něj se tajně vydá zpět do chatrče a nalezne tam vysokou černošku (Bůh - Taťka), Ježíše a Saraju (Duch svatý). S nimi stráví v různých fantastických scenériích víkend. Vedou se rozhovory, které mají určitý záměr. Vyvést Macka z Velkého smutku.....pomoci mu vložit se do rukou božích, aby dosáhl klidu.....

První část se čte jako detektivka. Víkend s boží trojicí mě stejně jako Macka, který nechápal (tak jako já) dráždil.

Já jsem očekávala, poté, co mi knihu doporučovali jako něco úúúúžasného a neuvěřitelného, že i do mě něco vstoupí.
A ono nic, jen řeči, řeči, řeči, fantazírování o životě na věčnosti, zázraky s chůzí po vodě a přemísťováním se....Některé výroky jsem shledávala jako ty, které sama cítím stejně a je pro mě úlevné se tak chovat.

Asi v 4/5 jsem knihu odložila, že to prostě nedám.
Ráno jsem ji přece jen tak halabala dočetla. Co kdyby se to ono skrývalo na posledních stránkách. Ale ne. Zase nic.

Až při čištění zubů mě to trklo. No ano - to je ono. Vždyť nic mimo mě není. Vyrovnanost, důvěru, klid, smíření, odpuštění, lásku....tu přece mám v sobě já, tu mi nikdo nenaočkuje. Tu nenajdu v kostele, ani v Bibli. Tu buď mám nebo nemám.

Už dlouho chodím sem tam do kostela a přemýšlím, v čem to je, co na tom ti lidé mají. A abych pravdu řekla, pokud neprobíhá mše, je mi tam dobře. Ale ještě nikdy mě slova knězova nijak zvlášť neoslovila, větám z Bible nerozumím a určitě jsem nenarazila na tu osobu, která opravdu umí předat boží poselství i "neznabohům." O spojení s představiteli církve jsem nikdy nestála, spíš bych se ho bála.

A dnes - po velké námaze se čtením Chatrče a přemýšlením o ní a vztekáním se, že jsem zase nepochopila, jsem došla k cíli.

To moje - spoléhej jen na sebe, když nechceš, nikdo ti nepomůže, měj se rád, věř si, neočekávej, ale přijímej, nechávej volně plynout, neposuzuj, ale vnímej, odpouštěj, i když nesouhlasíš.....co jsem si našla a podařilo se mi přijmout, jinde než v kostele nebo v Bibli, to je přece to samé.

Bůh (i když já tomu tak neříkám), je ve mně.

P.S.: I já jsem k tomu došla až po Velkém smutku. Myslím, že to ani jinak nejde. Je to pro mě velká úleva, že už nemusím pátrat, co na tom Bohovi lidé mají.
P.P.S.: Hodně na mě zapůsobilo to, co Mackovi dal Taťka s sebou do reálného života. "Katie věří, že má vinu na Missyině smrti." To byl uzlík, který bránil důvěře a porozumění mezi nimi.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 30. října 2013 v 10:28 | Reagovat

Kdyby bylo možno článek hodnotit třicet hvězdičkami, dostala bys je. Takto krásně vyslovit, čím žiju i já a tak to cítím, umí málokde. Knížku bych sháněla a třeba si i přečetla, ale asi (rozhodně) bych byla zklamaná jejím čtením jako ty. Třeba by mi ani nedošlo, co jsi tak krásně v pár větách odhalila. Bůh (já tomu říkám příroda) je ve mně. Co se sebou podniknu, budu mít. Díky :-)

2 Dana Dana | E-mail | 30. října 2013 v 11:30 | Reagovat

To je věčné hledání, třeba i ve Čtyřech dohodách, někdy v hudbě a nejvíc( pro mě ) v přírodě. Někdy se mi TO ztrácí, někdy zas je líp...

3 pavel pavel | Web | 30. října 2013 v 11:53 | Reagovat

To se mi nestane. To by se mi líbilo, napsat si něco pro zábavu a dostat za to miliony. :D

4 Bea Bea | 30. října 2013 v 12:48 | Reagovat

Je pravda, že Boha ani víru v knize, jako je Chatrč, opravdu nenajdeš. S největší pravděpodobností Boha a víru nenajdeš ani v katolickém kostele - katolická církev je nositelkou pokřiveného učení, kde se původně křesťanská víra promíchala s poupravenými původními pohanskými zvyky a rituály.Když to rozkrývám, nestačím se někdy divit. Například kult svatých. Nebo kult Panny Marie.
V tomto to mají protestantské církve čistší, i když v mnohých z nich mají taky svoje nějaké "zajeté" rituály, které mám pocit je od Boha odklánějí.
Jinak ohledně toho, že jsi došla k úlevnému přesvědčení, že Bůh není a nemusíš se touto otázkou sama pro sebe již zabývat... Tohle je věčná otázka, která nikoho, kdo nemá úplně tvrdé srdce, nikdy nenechá vklidu. Přijde čas, kdy si tu otázku začneš klást znovu a přeju Ti, abys došla do cíle.

5 Intuice Intuice | E-mail | Web | 30. října 2013 v 13:12 | Reagovat

Knížku u nás v knihovně mají, uvidím, zda po ní sáhnu, nyní je půjčená. Ano, Bůh (já tomu tak taky neříkám) je v nás. Všechna víra je v nás, všechno přesvědčení.

6 Radka Radka | Web | 30. října 2013 v 14:22 | Reagovat

Katko, i já jsem jí různě odkládala a zase se k ní vracela, rozčilovala se a propadala pocitu beznaděje, že nechápu, o čem je. Ta kniha na nás působí podobně, protože nejsme k víře vedeni od mala, my víru neztratili kvůli Velkému smutku. My jí vůbec nedostali do vínku a velice těžko si k ní hledáme vlastní cestičky. To, že jsme všichni z jednoho a Bůh je naší součástí (nebo my jsme součástí Boha) člověk zjistí až po svém Velikém smutku. Kdo se tomu brání, sáhne po jiné útěše, často zničující. Je snad náhoda, že je v našem ateistickém společenství tolik lidí náchylných k propadnutí alkoholu, drogám, gamblerství, workholismu, antidepresivům a dalším únikům? Ani já nemyslím, že by  katolická církev měla patent na víru, naopak její netolerance odrazuje, přestože víru k životu potřebuji, ne však slepou poslušnost. Kostel najdu všude, kde potřebuji být s Bohem, v lese, doma, u řeky. Přesto jsem ráda, že jsem knihu četla a dnes se chystám na další dílo od stejného autora Křižovatky.

7 Radka Radka | E-mail | Web | 30. října 2013 v 21:10 | Reagovat

Katko, skoro nemám slov. Měla jsem na konci obrovskou husí kůži.
Myslím, že jsi pochopila naprosto správně.

8 Katka Katka | 31. října 2013 v 5:53 | Reagovat

[1]:[2]: Variant, jak TO říct, je mnoho. Já jsem začala Oshem, pak se mi líbila huna, pak 4 dohody, sem tam něco málo, ale už nic moc cíleně nevyhledávám. Přesto mi to pomohlo ke smíření a zklidnění....

[3]: V předmluvě píší, že to napsala pro přítele, který ho požádal, aby převyprávěl jeho vlastní zážitek. Nepsala jsem, že na konec se v nemocnici probral z kómatu, do kterého se dostal po dopravní nehodě. Ta se stala hned v Pá, cestou do chatrče. Takže to nepsal pro zábavu, ale jako službu příteli....

[4]: V odlišnostech jednotlivých církví se nevyznám, ale věřím, že jsou velké. Děkuji za názory. KAždý najde to svoje někde jinde. Já to lidem, kterých pomáhá nábožernství a jeho instituce a budovy, a obrázky a sochy a pravidla nebo cokoliv přeju. Sama jsem TEĎ spokojená, že jsem si NĚJAKÝ způsob pro sebe našla. A chce se mi říct "dej pokoj, nestraš mě, že mě čeká další hledání...." Možné to ale určitě je, v tomto světě nic není konečné a nikde neexistuje žádná jistota.

[5]: Je to těžká kniha, alespoň pro mě byla, ale prospěla mi.

[6]: Takhle daleko jsem v úvahách nedospěla (o těch zničujících způsobech útěchy), máš pravdu.  Viděla jsem knihu na tvém nočním stolku, čekala jsem tedy, jestli se ozveš se svým názorem. O Křižovatkách vím, ale teď na ně nemám sílu. Kdysi jsem četla Úterky s Morriem, ty se mi moc líbily, podobné téma, o radosti ze života, která se nemusí ztrácet ani při těžké nemoci.

[7]: Děkuji.  Byla to velká "dřina." :)

9 Radka Radka | Web | 31. října 2013 v 7:43 | Reagovat

[8]: Nedokázala bych napsat anotaci jako ty. Každý si z obsahu vezme pro sebe něco jiného. Kniha a čtenářův prožitek dohromady tvoří konečné dílo. Autor určitě chtěl, aby lidé o svém vztahu k Bohu přemýšleli, a to se mu povedlo. Možná je mnohem horší víru ztratit, než jí nikdy nepoznat, asi jako matku nebo lásku. Pro mne je hledání cestičky k Bohu (Univerzu, Zdroji, Vesmíru, Světlu) jako návrat do bezpečí rodného domu, je v něm tolik klidu, jistoty, odpuštění, lásky ... ale nepsal to tu už někdo přede mnou? :-)

10 pizlik1 pizlik1 | Web | 1. listopadu 2013 v 18:09 | Reagovat

A přesně k takovému názoru dospěje každý, kdo hledá cestičku k Bohu. Jak jednoduché! Ale co musí všechno přitom zažít!

11 Katka Katka | 1. listopadu 2013 v 20:25 | Reagovat

[9]: Co to povídáš v té první větě? Ty se svým takřka spisovatelským stylem? To já píšu "slohový práce." :)

[10]: No - asi musí. Jednoduše to nejde. Kdo je bezproblémový, opečovávaný, zajištěný, nemá potřebu něco hledat. Teprve až na něj dojde, kouká, kudy ze srabu ven. A ono jednou dojde na každého. Jsem ráda, že to mám za sebou. I když - nikdy nic není definitivní - jak praví klasik.

12 Amelie Amelie | Web | 3. listopadu 2013 v 12:54 | Reagovat

Moc hezky jsi to napsala. Hlavně se mi líbilo tohle. " Vyrovnanost, důvěru, klid, smíření, odpuštění, lásku....tu přece mám v sobě já, tu mi nikdo nenaočkuje. Tu nenajdu v kostele, ani v Bibli. Tu buď mám nebo nemám." Moje slova:-) Vždycky jsem to v sobě měla, ale teprve po "velkém smutku" jseem to pochopila více do hloubky. Z Bible jsem četla jen něco, do kostela se dostanu jednou (dvakrát) za rok, ale to, co hledáme je v nás, nikoliv v kostele. Za můj život mě tolik kněžích zklamalo, že se většinou bohoslužbám vyhýbám. Jen jeden darář v husitské církvi mě umí vzít za srdce a se zaujetím naslouchám jeho slovům, když se tam nááhodou dostanu. Není potřeba chodit do kostela, ale žít v míru s lidmi, s přírodou, žít láskou. Ex chodil do kostela mnohem častěji než já, ALE ...jen pro uklidnění svého svědomí. Klidně mi vynadal předtím i potom...Neřekla bych o něm, že je "věřící". Jen potřeboval být vidět. Jeho srdce bylo prázdné.

13 Katka Katka | 3. listopadu 2013 v 20:43 | Reagovat

[12]: Děkuju. Za porozumění. Ať tě tvoje víra drží nad vodou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama