Listopad 2013

Povídky

30. listopadu 2013 v 7:18 | Katka |  Knížky
Než se rozepíšu....schválně....kdo je autorem výstižné charakteristiky literárního tvaru, který by (podle mě) klidně mohl být v učebnici "teorie literatury" a studenti by si lehce vštípili "Wo co gou."

Povídka je záhon, román je pole.

Vždycky jsem věděl, že pole neobdělám, ale práce na záhoncích mě lákala. Záhon není nedohledný. A při práci na něm mě zajímá nejen sázení, ale i pletí. Baví mě vytrhávání plevelu, těch slov, která dusí ta pravá.

Baví mě být stručný.

Už na gymnáziu jsem si usmyslel, že se stanu spisovatelelm povídek, a že je budu vydávat svázané v knížkách. Místo toho jsem celý život psal filmové scénáře, texty pro divadlo a slova k písničkám. Touto knížkou si své dávné předsevzetí na stará kolena plním.

Přiznám se, že já čtu raději romány. Povídka je hned u konce a lítostivý pocit, že něco pěkného skončilo, který mívám po dočtení hezké knihy, se tak dostavuje zbytečně často.

A co preferujete vy?

Povídku? Román?

Radka* svým bleskovým komentářem způsobila, že píšu dál.
No ano, autorem je Zdeněk Svěrák, přesně tak, jak to R vyjádřila: jeho laskavá slova jsou nezaměnitelná živá voda.


Líbí se mi zdánlivá jednoduchost, slovní barevnost, někdy prosté jindy jednoduché pointy, které rostou na jeho záhoncích.

Horká neděle

Když se napíše horko, není to tak zlé, jako když horko je.

Řidiči Vojtěchu Puklicovi bylo horko hned dvakrát. Vracel se domů po perném týdnu v sobotu v noci a představoval si, jak na něj doma ve sklepě čekají, a až rozsvítí, na hrdlech se jim vesele zalesknou zlaté korunky.

Manželka už spala.
Věra byla tlustá.
Spala jako vždy na pravém boku. Z krátkého rukávu noční košile svítilo bílé neopálené rameno a masitá paže. Přikrývku shodila na podlahu, a tak Puklica viděl celou její levou nohu s pěkným lýtkem, ale mocným, kýtovitým stehnem. Ale to bylo v tomto kraji normální Když se člověk ženil, bral si pohlednou děvčicu k nakousnutí, která měla správné proporce, ale když jste ji nakousli a přišly děti, postupně, nepozorovatelně se proměňovala ve svou statnou matku. Tak se to dělo všem a Vojtěch s tím byl smířen. Tvář měla Věrka hezkou a povahu dobrou, až předobrou. Rozhodně lepší než on sám.

"Dneska mají takové metody, že ti to jen odsajou," řekl Uršule.
"Milánku, z toho se nevyzuješ. Když si mě nevezmeš, budeš platit," odpověděla. "Přijde ti to písemně vod soudu."

Proto bylo Vojtěchovi dvakrát horko. Celou neděli přemýšlel, jak to utajit (nelze), kolik asi bude platit, jak to přijme Věrka a co to udělá s dětmi.

....a najednou věděl, že nejvíc by mu pomohlo, kdyby to řekl. Tak, jak to je, to říct a o tu hrůzu se podělit. Vzal ženu za ruku a řekl: "Na Kladně jsem zbouchnul jednu babu. Budu platit alimenty."
Takhle na ni toho červa, tu hnusnou ponravu vydávil.
Její hezká, hladká tvář zůstala na několik vteřin beze změny a skoro se zdálo, že se změní do úsměvu, jak jsou si smích a pláč zpočátku podobné....

Jít na poštu nebylo už pro Vojtěcha tak těžké.....převzal dopis....Byl z Kladna. Ale ne od soudu, nýbrž od policie. Stálo v něm: Oznamujeme Vám, že pátrání po Vám odcizených pneumatikách bylo bezvýsledné.

Kolik je v tom myšlenek, okoukaných, prožitých situací, reakcí. Nestačí jen hezky řadit slova.

Tento týden vyšel v magazínu Mf velký rozhovor se Zdeňkem Svěrákem. Asi u příležitosti vydání jeho vzpomínek Po strništi bos.


Nejen, že se těším na tuto novinku, která vznikala dlouho i za spolupráce se synem Janem, takže se prý dočká filmové podoby, ale i samotný rozhovor je plný toho, co mám na autorovi ráda. Je to vyprávění "normálního člověka." o "normálním životě." Poetické, laskavé i vtipné. (Prý má ale málo stránek, říká autor Zamračený.)

Zpět k rozhovoru. Na otázku, zda jeho vnoučata patří k tzv. počítačové generaci Z. Svěrák odpovídá příběhem:

Když moje žena volala vnukovi Honzovi, říkal, že Sára rodí. Představ si, povídá, už vylezlo sedm štěňat a ještě tam jsou další. Jak veliký? ptá se babička. Asi jako myš, odpověděl. A ona: Myš polní nebo krysa? Chvíli bylo ticho a pak Honza řekl: Jak polní? Počítačová.

I když vím a nemám s tím problém, že co člověk, to jiný názor, přesto mě překvapilo, když moje spolubydlící v nemocnici prohlásila, že "Svěráka nemusí."
Jak nemusí? Já ho tedy silně můžu, laskavost jeho textů mu věřím a dělá mi dobře.

Autorka rozhovoru Scarlet Wilková o něm napsala:

Galantní fešák


Přišel přesně, ale omluvil se, že má minutu zpoždění. Když jsem se oblékala do kabátu, přiskočil se slovy: Tohle nechte na nás. A posteskl si, že se setkává s tím, jak se slečny diví, když jim takhle pomáhá. Sice občas podotkl, že je starý člověk, který už některým věcem nerozumí, ale já mám jasno: ve srovnání s ním mi mnozí čtyřicátníci připadají jako nudní nemožní dědci.

Deštné v Orlických horách - PHOTO CHALLENGE

28. listopadu 2013 v 7:50 | Katka |  Photo Challenge

Když jsme vezli "na dušičky" (ne)naši babičku , čili paní, která nám hlídávala nejmladší dceru, hledala jsem, kam se podíváme, zatímco ona bude navštěvovat své žijící i nežijící příbuzné.

Deštné v Orlických horách je nedaleko, a když jsem si přečetla, že autorem barokního kostela sv. Maří Magdalény je proslulý stavitele J. A. Santini, chtěla jsem ho vidět.

Jan Blažej Santini-Aichel (3. února 1677, Praha - 7. prosince 1723, Praha) byl významný český architekt italského původu, který se proslavil svým jedinečným stylem nazývaným barokní gotika. (http://www.santini.cz/zivot-a-dilo.html)
Staveb, jejichž je autorem, je po Česku roztroušeno dost. Nejvýznamnější je památka UNESCO ve Žďáře nad Sázavou - poutní kostel Sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Protože jsem žďárskou rodačkou, zmínky o Santinim mě nenechávají klidnou.

Tak tedy kostel sv. Maří Magdalény v Deštném v Orlických horách byl vystavěn v letech 1723 - 1725 (wiki, jinde 1726) podle projektu J. A. Santiniho. Ačkoliv to není doloženo, je nepravděpodobné, že by J.A.S. nebyl u samotné stavby. Jako ostatní jeho stavby se vyznačuje zvláštním půdorysem (např. hospoda v obci Ostrov nad Oslavou nedaleko Žďáru má podle tehdejšího opata Václava Vejmluvy půdorys dvou V). Kostel vznikl v pozdním období autorovy tvorby.
Mně se v nevlídném dni 2. 11. tr. podařilo vyfotit pouze exteriér,




ale dovolím si vložit odkaz na Frypatův blog, který měl někdy v létě to štěstí, že se dostal i dovnitř.

Sousoší p. Marie se Sv. Josefem, Jáchymem a Annou z r. 1781.


Jako vždy jsem si prohlížela i náhrobky hřbitova, který kostel obklopuje.


Kuriozní mi přišel tento. Dumala jsem, proč je nebožtík na vozíčku s koly....než mi došlo, že spočívá normálně na márách a kola jsou věnce.


Článek posílám do 3. kola PHOTO CHALLENGE u Daniely


Binec na blogu

27. listopadu 2013 v 23:01 | Katka |  Jen tak
Co se děje na blogu nevím, ale asi mám na něm pěknej binec, kterej, ale JÁ nevidím, vy možná ano.
Mně se nezobrazuje ani jedna z variant článku o princezně Masako.
Může to vypadat, že jsem se zbláznila, ale to byly jen pokusy o to, aby článek byl zveřejněn.
Až VendyW mě upozornila, že nemusím článek vkládat opakovaně, neboˇ%t je vložen hned napoprvé Já to ale nevím, neobjevuje se mi.

Za této situace nebloguji.

Princezna Masako

26. listopadu 2013 v 22:06 | Katka |  Knížky
Australský investigativní žurnalista Ben Hills sepsal "Zřejmě nejobsáhlejší životopis osamělé japonské princezny, jehož se kdy dočkáme." Kevin McGue, Metropolis


Navštívil mnoho míst, na kterých pobývali princ Naruhito a princezna Masako od dob svého dětství po současnost. Hovořil s jejich přáteli, učiteli i spolupracovníky, protože oficiální informace o členech císařské rodiny se sehnat nedají. Jeho naděje, že knihou upozorní na zastaralost a nelidskost pravidel života císařské monarchie, na která dohlížejí úředníci Kunaicho a "přesvědčí byrokraty Správy císařské rezidence, aby ustoupili od tvrdé kontroly jejího života a poskytli jí prostor, v němž by si pro sebe mohla najít užitečnou roli....." se nenaplnila. Místo toho byla kniha v Japonsku dlouho zakázána, autor i jeho nakladatel museli čelit řadě nařčení o nepravdivosti údajů, japonské ministerstvo zahraničí knihu veřejně odsoudilo....

Příběh Masako Owadové, dcery z vysoce postavené a vážené rodiny, inteligentní dívky, která jako absolventka Harvardu chtěla rovíjet svoji kariéru, by se zpočátku mohl zdát jako pohádka. Princ Naruhito se zamiloval na první pohled a odmítal jednu kandidátku na císařskou nevěstu za druhou, nedbaje na to, že mu je vybírali sami úředníci Kunaicho.

Jenomže přivdat se do císařské rodiny není velké štěstí a proto mnohé vybrané dívky nabídku rovnou odmítly. Masako léta vzdorovala, doufaje, že princ se zakouká do jiné. Nakonec nabídku k sňatku přijala se slovy "Mohu-li ti být oporou, pak bych ráda pokorně souhlasila." Což jistě nesvědčilo o velké zamilovanosti a touze.
Masako byla často přirovnávána k princezně Dianě, jejíž vztah s Charlesem v roce její svatby (1993), práve skončil v slzách.
První "nepřistojnost" Masako provedla hned při oficiálních posvatebních projevech, kdy si "dovolila" hovořit o celých 28 sekund déle než její manžel. Tak tvrdý a nesmyslný je císařský protokol v Japonsku. Masako byla oddělena od své rodiny, od svých přátel, koníčků a zájmů. Byla vystavena nesmlouvavému očekávání, že porodí následníka. Zatím se stala pouze matkou dcery.
Pod vlivem zkostnatělého a dávno zastaralého císařského způsobu života trpí dnes Masako depresemi a není už schopna ani doprovázet manžela při oficiálních událostech. Potkal ji stejný osud jako její tchyni Mičiko, manželku japonského císaře Akihita.

Masako s Naruhitev ve svatební den
Masako zdraví svým zvláštním způsobem lid


Není to první kniha, kterou jsem četla, kde se odhaluje Japonsko, jaké je běžně neznáme. Jeden čas byla moje dcera velkou obdivovatelku Japonska. Dokonce se naučila pár lekcí japonštiny. Vždycky jí říkám "přečti si tohle a změníš názor." Japonsko není takové, jak se nám jeví, jak je nám předkládáno v TV, ve filmech, ve videoklipech, komiksech....

46 - 47/52

23. listopadu 2013 v 23:39 | Katka |  (ne)malé radosti
Vynechala jsem jeden týden, tak to vezmu naráz. Posledních 14 dní bylo nějak divně. Nejprve to bylo takové nic, ve kterém mě potěšilo hlavně to, že jsem přece jen nasázela česnek. Manžel by určitě za radost označil zrytou zahradu a naplnění obrovského dřevníku, což má za následek mnohé kloubobolení. Ale uspokojení to je.

Sobota byla ve znamení martinské husy. Pořádali jsme ji u nás doma pro celou rodinu a nejbližší přátele už potřetí. U stolu se nás sešlo 13, což je sice nejistá cifra, ale apetit neovlivnila. Už jsme s kamarádkou, kamarádem a dcerou zkušené hostitelky a kuchařky (kamarád promine, ale ač Pan kuchař, je v menšině a tak o něm i při porušení pravidel gramatiky i nadále budu psát v ženském rodě), a tu svoji část už perfektně umíme. Kamarád je mistr nádivky a lokší, jeho žena připravuje jednu husu, červené zelí, houskové knedlíky a martinské ořechové rohlíčky, já druhou husu a pro "dietáře" kuře, kysané zelí, špenát a bramborový knedlík, navrch medovník. Moje prostřední dcera okouzluje jedlíky netradičními dezerty. Letos to byla panna cotta s malinovou omáčkou.
Po celou večeři už mě ale silně bolela noha a jak to dopadlo, to už jsem psala.

V nemocnici těch radostí bylo poskrovnu, ale přece. Natrefit na dobré spolupacientky není k zahození, opak bývá k uzoufámí. Já měla štěstí.
Po dlouhém a usilovném pátrání jsem se dověděla, že nejen nemám zlomeného NIC, ale artróza je "na můj věk" na slušné (tedy nízké) úrovni.
Infuze zabíraly!

Po blozích se šíří recept na Estonský kringel. Ani já jsem neodolala, hlavně pro ten zvláštní tvar a skořici mám ráda....a povedl se. Mohu doporučit, je výtečný.

Maturitní ples jsem si, podle očekávání (nejsme plesalové) neužila, ale radost z dcery, které to moc slušelo, jsem měla.


Ačkoliv jsme tento rituál, absolvovali už potřetí, zase jsem uvažovala špatně. Po maturantech se pro štěstí házejí mince. Oni je prý využijí na zajištění maturit (?), což mi přijde divné. Propít by je měli na pomaturitním večírku, ne? Protože jsem uvažovala prakticky, hodila jsem po nich, na rozdíl od ostatních, kteří metali mince do desetikoruny, mincemi od desetikoruny nahoru a teď nevím, jestli někdo nemá tržnou ránu Nerozhodný.

Sice to nebylo potřeba na takovou chvilku, kterou jsme namačkáni v zevlujícím davu strávili, ale přece jsem neměla co na sebe. Náladu jsem na to neměla, ale bleskově jsem v supermarketu poskládala a za slušný peníz pořídila celý kalhotový kostým. Zjistila jsem, že mám konfekční velikost. Kalohoty mi padnou jak ulité. Jen bych měla být o 8 cm vyšší S vyplazeným jazykem.

No vida. Kdybych si to takhle pěkně nerozebrala, přišly by mi uplynulé dva týdny úplně blbé. Když statečně budu ignorovat, jak jsem naštvala (je to sice slušné, ale slabé slovo pro danou situaci Mrkající) manžela a posléze i dceru, když jsem si troufla "neradovat" se nad tím, jaký nechali doma bo....l, takže se mnou nějakou dobu nemluvila ani "noha vod stolu", teď už na mě mlčí jen ON, tak je mi vlastně celkem fajn.

Tak chutě do dalších dní!

Změnila jsem názor, ale jen trošku

22. listopadu 2013 v 20:18 | Katka |  Slunce v duši
Dočkala jsem se. Jsem konečně propuštěna. Pravidelní návštěvníci vědí, že ne ze zaměstnání, ale z nemocnice.

Nejprve ještě jednou děkuji za všechna povzbudivá milá slova. Číst se na mobilu dalo, datlovat trošku taky, ale procházet novinky na vašich blozích, to už byl problém. Takže jsem něco dohnala dnes, ale asi tak 150 článků nestihnu....

Dnes se chci vrátit ještě jedním zážitkem na chirurgické oddělení. Nebudu už rozebírat postupy, které se mi zdají nepochopitelné. Jsem ráda, že už v nich nemusím hrát žádnou roli.

Jedním z lékařů na oddělení je bývalý primář. Vysoký štíhlý decentně šedivý fešák. Já z něj ale vždycky mám nepříjemný pocit, jeho navenek demonstrovaná nezúčastněnost a nadřazenost ze mě dělá malou bojácnou holku. Nebylo tomu jinak ani tentokrát, i když jsem ho vídala jen jak kráčí rozvážnými kroky sem - tam chodbou směrem k ambulanci, kde často slouží a zpět na svůj pokoj. Ani jednou se neusmál, nepozdravil, natož aby něco prohodil v rámci "utužování kolektivu." Pacienti a personál přece jsou kolektiv. Jedni bez druhých by nebyli k ničemu.

Ještě ráno jsem ucedila ke kolegyni pacientce: "Ten V. Je ale protivnej."
A co se nestalo?
Velká vizita. Zatímco primář a ošetřující lékař probírají stav bříška malé pacientky přišedší včera večer, MUDr. V si krátí chvíli tím, že obrací knížku na mém nočním stolku titulní stranou nahoru, uznale pokyvuje hlavou a signalizuje - MNĚ PŘÍMO DO OČÍ!

Co ho tak zlidštilo? Toto


"No vidíš, kdyby byl poznal dřív, jakej jsi inteligent, jak hodnotnou čteš literaturu, mohlas to mít dobrý," pravila dcera.

P.S.: (Knížka je její dárek tátovi Mrkající.)

Uz chodim a vydelavam

20. listopadu 2013 v 11:39 | Katka |  Jen tak
<body><p><p><body><p>Po 4. infuzi uz chodim bez berli a bez bolesti. Jsem zde celkem spokojena, zase zasnu nad profesionalnim a milym pristupem sestricek. Jidlo je jedle jen jeste jednotvarnejsi nez driv. Ale co, nejsem tu na vykrm a sem tam jogurt nebo jablko mi prinesou. Co ale nechapu vubec, je jednani lekaru. Nebo to JA se neumim chovat zpusobem pacientim? Rika se, ze zakladem vztahu pacient - lekar je KOMUNIKACE. V Po me logicky poslali na Rrg. V Ut u velke vizity: osetrujici lekar ke kolegum "tady se delal ten Rtg. Videli jsme to?" Misto odpovedi mlceni. (Asi si to po vizite dohledaji a prijdou mi rict...NE) Za pul hodiny me zrizene odvadi na dalsi 2 snimky. ( Hmm, asi nejake podezreni, upresnuji si to a s vysledkem me seznami...NE). Vecer slouzi sestricka od nas..."Jak je?" "Dobre, jen bych rada vedela vysledek Rtg." Udiveny vyznamny pohled na kolegyni a pry "musite se ptat! Kdyz se neptate, oni si mysli, ze vas to nezajima." Vizita dnes rano a muj obvykly dotaz. Odpoved:"4 dny jsem tu nebyl, jeste nejsem v obraze. (Aha, po vizite se podiva a rekne mi...Ne). Sedla jsem si na chodbu a cihala, az jsem odlovila doktorku a KONECNE se dovedela, ze traumaticke zmeny tam nejsou, degenerativni umerne veku, takze jsem si skripla nerv ulozeny hluboko ve svalu. Jupi!!! Ale ze to trvalo! Nebo je to normalni??? A jak ze vydelavam? No prece tak, ze tu lezim a nemocnice muze za me fakturovat zdravotni pojistovne. Po vetach typu"pojistovna TO plati, tak to udelame," mi to tak pripada.

Stunu

19. listopadu 2013 v 1:12 | Katka |  Jen tak
<body><p> Od nedele jsem v nemocnici. Privedly me sem bolesti v oblasti leve kycle stupnujici se do stavu, kdy uz se neda dojit na WC ani s berlemi. Dostavam infuze. Vysledek krve a rtg se snad dovim dnes. Zatim se uklidnuji, ze kdyz s tim nepribehli hned, neni to snad zlomene. Treba jsem si "jen" pri podklouznuti po mokre trave "natrhla" zadek :(

Knížky s příběhem - 4.

13. listopadu 2013 v 19:46 | Katka |  Knížky
Mým snem, který se asi nikdy nesplní, je pobývat po nějakou dobu v Provence. Muselo by to ale být s někým, kdo umí francouzsky, na vlastní pěst, po vesnicích, po kopcích, po místních hospůdkách...

Tato touha se ve mně zrodila následkem čtení knih Marcela Pagnola Jak voní tymián a Živá voda.

Živou vodu jsme si předčítali vzájemně s mým budoucím manželem v době, kdy jsme se měli učit na státnice. Román je tak čtivý, dojemný i napínavý, že jsme nejprve dočetli a teprve potom se učili (a dobře to dopadlo. S naším studiem, ne tak s hlavním hrdinou).

Když jsem hledala recept na to domácí kuře, našla jsem ho na blogu dívky, která měla v profilu, že její oblíbené filmy jsou Jean od Floretty a Manon od pramene.
Až když jsem si je stáhla a včera pustila k háčkování, trklo mě, že už jsem je jednak viděla, jednak jsou zfilmovány ve dvou částech právě podle Živé vody.
Ne vždy se podaří, aby film byl tak zdařilý, aby tak souzněl s představou, jakou si čtenář vytváří nad stránkami.

Příběh hrbáče Jeana, úředníka z berňáku, který je teoreticky dobře vybaven k autentickému životu v souladu s přírodou, končí tragicky. Jean přichází se ženou a dcerkou do domu zděděného po matce se smělými plány na pěstování rozličných užitkových rostlin a chov králíků ve velkém, čímž je místním k smíchu. Zpočátku se mu daří. Kamenem úrazu je ale nedostatek vody. Celá vesnice ví, že na jeho pozemcích je silný pramen, ale se škodolibostí a nevraživostí vůči přistěhovalcům z města pramen ucpou a čekají, až Jean i s rodinou zkrachuje a dům i s pozemky prodá. To se také stane. Jean navíc přijde o život. Hned potom je pramen obnoven a otrlí a chamtiví sousedi se radují, že přišli k tomu, o co usilovali. Hrbáčova dcerka Manon ale o všem ví....


To už je ve druhé části, kterou si pustím další háčkovací večer.

Jednou už jsem měla pocit, že jsem se ocitla v Provence. Ale nebylo to ve Francii, nýbrž v Chorvatsku na ostrově Hvar v obci Malo či Velo Grablje.


Kamarádi se divili, když jsem stála, okouzleně hleděla na kamenné domy v údolí, na svazích olivovníky a réva a říkala "tady bych chtěla nějakou dobu žít."

Provence a hlavně život v ní, místní kulinářské speciality, náturu a zvyky krásně popisuje ve svých několika knížkách Peter Mayle - Angličan, který se rozhodl v Provence žít. Způsob myšlení a konání je tak specifický, že Rok v Provence je velmi milá a humorná knížka.

(obrázky z netu)

Podle románu, inspirovaného dětstvím Marcela Pagnola Jak voní tymián vznikly také dva půvabné filmy, na které se vždycky ráda podívám - Maminčin zámek a Tatínkova sláva.

Také jste zažili "v Provence" v knižní či filmové podobě hezké chvíle? Nebo jste dokonce měli to štěstí cítit ji na vlastní oči, nos, nohy a chuťové pohárky? To bych vám záviděla. Nebo jste tam byli a není to tak krásné? Je lepší o ní jen snít?

Aby nebyl v koupelně binec....

11. listopadu 2013 v 20:11 | Katka |  Ruční práce
.... upletla jsem dnes tři z pěti plánovaných košíků.


Následovat by měl ještě košík na čisticí prostředky a koš na odpadky. Možná, že už to ale nechám plavat, aby tam nebylo překošováno.