Prosinec 2013

Terapie láskou

30. prosince 2013 v 8:16 | Katka |  Knížky
Američan Matthew Quick (1973) je autorem románu, který byl předlohou ke stejnojmennému filmu do našich kin uvedenému v r. 2013. Ten získal 8 nominací na Oscara. Za svůj literární debut dostal autor čestné uznání Hemingwayovy nadace. The New York Times Terapii láskou označil za "krásnou a mimořádně kvalitní knihu", Justin Cronin o ní napsal, že je "křehká, citlivá, zábavná a pravdivá."


Pat Peoples se dostal na čtyři roky do psychiatrické léčebny poté, co v afektu napadl milence své ženy. Žije s matkou a otcem, pokračuje v terapii ve formě léků a v cíleném úsilí, aby ze sebe udělal lepšího člověka. To spočívá ve velmi intenzivním posilovacím programu, čtení kvalitní literatury a neustálé snaze být laskavým člověkem.
Neví, že v léčebně pobýval tak dlouho, ani to, že jeho žena se s ním rozvedla, připravila ho o veškerý majetek výměnou za stažení žaloby na něj. Je přesvědčen, že Nikki přivedl k nevěře v podstatě sám tím, že byl nedokonalý, málo se jí věnoval, nedosahoval vzděláním úrovně jejích přáte, byl neupravený, tlustý........Žije v neutuchající naději, že jsou pouze dočasně odloučeni, a až se z něho stane ten dobrý a kvalitní člověk, odluka bude zrušena. Jeho naději symbolizuje anglické přísloví , které je jeho krédem -

Každý temný mrak má stříbrné lemování.

Pat prostě věří ve šťastné konce.

Šťastného konce se také dočká. Právě toho jsem se obávala. Že ten happy end bude příliš sladký. Ale není tomu tak.
V knize jsem našla spoustu typů chování, které vidím kolem sebe, mnoho mouder, která jsou tak prostá a přesto se jimi lidi neřídí....
Kdo má rád podobná témata, počte si.

Přemýšlím o Patově zásadě, o kterou usiluje. Jestli je či není pravdivá. Co myslíte? Co si vybíráte vy?

Člověk si často musí vybrat: buď bude laskavý, nebo bude říkat, co si doopravdy myslí.

P.S.: Těšila jsem se na film, který už mám připraven. Teď jsem si přečetla děj. Tak to je teprve slaďárna!Nerozhodný A je to celé překopané, zdá se mi to na rozdíl od knížky nelogické, jsem z toho otrávená už teď.
Nechápu, proč tak zásadní změny oproti předloze dělají. Nepřipadá mi, že by to ději přidalo na dramatičnosti, ani že by to vyznělo pravdivěji. Škoda. Ale tak to často bývá.





Pro sebe

29. prosince 2013 v 18:52 | Katka |  Ruční práce
Splnila jsem sliby, vyrobila vše, co si kdo přál, a tak přišla zase řada na mě a moji koupelnu.

Vyměnila jsem plastový koš na odpadky za tento z pedigu.


Co nový kousek, to nové problémy. Uplést něco velkého a dosáhnout toho, aby se výrobek střídavě nerozšiřoval a hned nato nezužoval, to není jen tak. Ani tentokrát jsem to nedokázala. Tím pádem je koš nahoře širší než dole a dno na víko je malé. Co s tím? Buď čekat, až se dostanu k dodavateli pro větší nebo s tím nějak vyběhnout.

Pokusila jsem se o druhý způsob. Pruty osnovy jsem při oplétání postupně obrátila doslova naruby a tím se to celé rozšířilo. Jenomže jsem najednou nepletla zvnějšku, jak se má, ale zevnitř. Ukončila jsem tedy řadu ustřižením proutků a další řadu začala založením proutků zvnějšku. Potřebnou šíři už jsem měla. Celé jsem ozdobila korálky a vlnkou....
a i přes nedokonalosti jsem spokojená.

52/52

29. prosince 2013 v 6:12 | Katka |  (ne)malé radosti
22. 12. - v nakupování se nevyžívám, v tom předvánočním už vůbec ne. Nechaly jsme to až na večer, preventivně jsme si hned po vstupu svlékly kabáty a nákup tak absolvovaly celkem v klidu. S dcerou.
Hlavní bod programu byla koupě kapra. Letos jsem si poprvé nadělila ten přepych, že jsem si ho nechala nejen zabít, ale i odšupinovat, vykuchat a uříznout hlavu. Doteď mi bylo vždycky líto těch asi 40 korun a pak jsem se doma mořila, šupiny byly nalepené i na stropě....

23. 12. - i když jsme podstatný nákup provedly v předstihu, přece jen bylo ještě něco potřeba. Já byla práci a tak jako tak jsem do města musela. Jenomže jsem už v deset dostala hlášku "nikam nejezdi, město je totálně ucpané." Jak, nejezdi? Když musím na finančák, do banky....a k tomu nějaké drobnosti. Vyřešila jsem to velmi dobře. Zaparkovala na okraji města, všechno obešla procházkovým tempem pěšky. Protože jsem nemusela do supermarketů, užila jsem si to parádně.

A stejně jsem ještě na něco zapomněla. Dětem pro Coca-colu jsem se vypravila až za tmy, kdy nápor lidu pominul.
Co mě potkalo, to mě, kupodivu vůbec nerozčílilo, naopak jsem se musela smát. Raději ale jen v duchu, protože hrozilo, že dostanu po čuni.
Dostala jsem striktní doporučení od lékaře - nezvedat břemena těžší než 3 kg!!!
Balení Coly má 6x2 l - to nejspíš bude o hodně víc než 3 kg Smějící se
Do košíku jsem ho přemístila systémem nakloněné roviny, doufaje, že se můj břišní lis moc nenamáhá. Podobným způsobem jsem ho umístila na automatickou pokladnu a potom do taškové zóny. To se samozřejmě automatu nelíbilo a začal mi nadávat, že je cosi v nesouladu a ať vyčkám na příchod obsluhy. Obsluha koukala, odkud ji kdo volá a já se ozvala: "Tady, tady, já vás potřebuji."
"Dejte to zpátky," zněl strohý rozkaz.
Nadechuji se, že požádám o pomoc.
"Dejte to tam, slyšíte?"
Zase se pokouším něco říct a hlas obsluhy sílí.
" Dejte TO, zpátky nahoru," huláká na mě. Asi si myslí, že jsem stařecky dementní nebo hluchá.
Aby se situace pohnula, začala jsem řvát jako ona: "Já - vás - slyším!!! Chtěla - jsem - vás - požádat, jestli byste mi s tím nepomohla. Jsem po operaci a nemohu zvedat těžší věci."
"A JÁ tu nejsem od toho, abych kdekomu něco zvedala nahoru!!!"
Nato vzdala to ruční zařízení, které si přečte čárový kód, udělalo to "píp" a bylo....
"No, vidíte, jak vám to jde dobře. Ani jste se u toho nemusela zlobit."
"No, to určitě! Křičící" a zmizela.
Ani už jsem nezkoušela požádat ji o přehození balení zpět do vozíku.

24. 12. - Štědrý den byl pro mě, a doufám, že i pro dcery, letos obzvlášť krásný. Nejde jen o to, že jsme se navzájem obdarovaly buď tím, co jedna vytušila a druhá po tom toužila, že jsme se opravdu strefily do tajných přání, ale hlavně o to, že jsem po celý den i po dny následující dostávala od dětí mlčenlivou podporu v nespravedlnosti, kterou jsem již delší dobu častována. Stačí otázka "mami, kolik to váží? Nech to, já to odnesu.", letmé pohlazení, úsměv, pusa sem, pusa tam, uklizená kuchyň, upravené stoly, nabídka toho či onoho....Zlatý holky!

25. 12. - svíčková se povedla tak, že se dá jíst k obědu - k večeři - atd, atd, atd Každý chválí, jen jeden, jen jeden, jen jeden....mlčí.

26. 12. - na tento den jsme se všichni těšili už od 16. 11., kdy se zeť a skorozeť vsadili, že na Štěpána si to rozdají v tankové bitvě on-line a poražený si bude veřejně odchlupovat nohy voskovými pásky.
Od té doby se slovně pošťuchovali:
"Tak co, trénuješ?"
"Já? Proč? Nepotřebuju to. A ty?"
"Já mám natrénováno dávno...."
Jak to dopadlo? Jak jsme přihlíželi bitvě?
Já šla na procházku se psem a doufala, že na tu exekuci se vrátíme. Po návratu se ptám dcery: "Tak co? Je po bitvě?"
A ona nakvašeně odpovídá: "Prosím tě, nemůžou se připojit, je tu tma jak v kobce, jak si zatáhli všechny žaluzie a dosud se nic nestalo. Teď odešli jedni do práce, že se připojí tam."
Pak se ještě dlouho nic nedělo, ale jen zdánlivě. Najednou ten, co hrál z domova, ohlásil nevzrušeně: "Prohrál jsem."
A šel si číst návod na voskových páscích. Touto dobou má nožky jako pravá dáma, ale jen po kolena.
A prý to ani moc nebolelo. Ani tu radost nám nedopřál, že by u toho ječel. Mrkající

28. 12. - přišla jsem na to, jak zkrotit neposlušné psí puberťáky. Na procházku se mnou chodí jen jeden. A poslouchá jak hodinky. Na přivolání vzroně a radostně přiběhne, sedne k noze, čeká uvázaný, kde je třeba a bez řevu, který vyluzují, pokud jsou dva, nikoho nehoní. Taková procházka je pro radost nás obou.
Dnes Eliška naučila oba mladé válet sudy. Jsou moc šikovní. Tedy jsou tak šikovní, jak šikovný je psovod a cvičitel(ka).
Udělali nám velkou radost.

Boží muka

27. prosince 2013 v 19:43 | Katka |  Photo Challenge
Pro páté kolo projektu PHOTO CHALLENGE - Sakrálne stavby u Daniely


nemám fotografie z čerstvě navštívených míst.
Zalovila jsem v archivu.

Stejně jako smírčí kříže mě dojímají kapličky a boží muka. Myslím, že nikde jich není po krajině roztroušeno tolik jako v Jižních Čechách.
Někdy kolem r. 2007 jsme s partou kamarádek cykloturistily v okolí Kunžaku (u Jindřichova Hradce).
Bývala jsem často pozadu. Ne proto, že bych nestačila, ale nechtěla jsem líbeznou malebnou krajinou profrčet jen tak. Musela jsem si ledacos vyfotit a hlavně postát a pokoukat.

Přemýšlela jsem a představovala si - kdo nechal boží muka postavit? A proč? Jako památku na milovanou osobu? Skutečně je zde někdo pohřben? Nebo to byl "odpustek" za čin, na který nebyl stavitel pomníčku zrovna hrdý? Nebo dokonce trest za nějaký přečin či zločin, jak tomu bývá u smírčích křížů? Kdo ví?










Zde jsem stála opravdu dlouho a měla intenzivní pocit - ať pojedu kteroukoliv cestou, nemám se čeho bát.


Jak byste se zde cítili vy?

Po našem

25. prosince 2013 v 21:00 | Katka |  Jen tak
Na blozích jsem viděla několik "vašich" vánočních stromečků i některé velikány z měst a tak mě napadlo, že vlastně každý stromeček leccos vypovídá o svém majiteli, tvůrci, o rodině, která pod ním měla uloženy vánoční dárky.

Když byly moje děti malé, fungovalo zde v okolí několik provozoven družstva Vánoční ozdoby. Koupit skleněné baňky (či kouličky nebo též bambule a kdo ví, jak se těm ozdobám ještě říká), nebyla nijak velká finanční zátěž. Kdo měl kamarádku zaměstnanou ve "Vánočkách", ten nevěděl, co s nimi. Mívali jsme kouličky roztodivných tvarů, barev i vzorů a děti si v nich libovaly. Čím pestřejší, tím lepší. Jen já toužila po jednoduchém stromečku s jednobarevnými světýlky, minimem skleněných ozdob, zato s perníčky a drobnostmi ručně vyrobenými....

Dočkala jsem se asi před 6 lety. Nejmladší dcera tenkrát vehementně protestovala, že stromek bez kočiček, medvídků, slonů a ptáčků se jí nelíbí. Vymohla si slib, že se budou styly střídat a její bude zase příští rok. Za rok E vyspěla a dobrovolně se svých dětských kousků vzdala ve prospěch dalšího dítěte, které se z nich zatím stále těší.

A my od těch dob míváme stromeček červeno-bílý.


Jen na něm přibývá ozdůbek, které mají svůj příběh.

Sobík připomíná předvánoční pobyt v rakouských Alpách


Hvězdička zdobila jeden můj dárek od kamarádky


Andělíček je od jiné kamarádky


Poněkud pocuchaná špice vzpomíná, jak na ní ráda sedávala Pupi a trochu ji ozobávala


Háčkované hvězdičky mi poslala jedna spolupacientka z ortopedie před 3 lety. Já tam tenkrát háčkovala kačaby a obdarovala její vnučku, ona kluntala toto a splnila svůj slib.
Spodní patro perníčků patří tradičně psům, a proto je už teď prázdné
Letošní novinkou jsou háčkované ozdoby s oříškem. Ty už jsem představovala.

Jakpak je to s vaším vánočním stromečkem? Také se na něm skrývají milé vzpomínky a příběhy?

Vánoce, nevánoce...

23. prosince 2013 v 22:09 | Katka |  Ruční práce
..pořád ještě se věnuju ručním pracem. Dcera si naobjednávala košíky do skříně v jejím novém bydlení. Kdo by odolal přání svého dítěte. zvlášť, když ona místo mě uvařila a uklidila Usmívající se.
Hotové už mám 3, ona potřebuje 4, to už je brnkačka.


Touží po starorůžové šále. Dnes na mě tlačila, jestli ji, prosím, prosím, stihnu, než odjede. Tvářila jsem se tajemně. Mohu si to dovolit, protože šála už je zabalená.

K dalším drobnostem mě přiměla kamarádka. Já jí ukázala háčkované ozdoby z ořechů na blogu Aničky
a ona mi za pár hodin volala "vylouskala jsem ořechy a jedu k tobě." První kousek jsme motaly asi dvě hodiny, další šly mnohem lépe.


Zítra ale nepletu Mrkající

Dvakrát se vyspíme...

22. prosince 2013 v 19:40 | Katka |  Jen tak
... a jsou tu. Vánoce. A tak i já přicházím s přáním pro všechny návštěvníky mého blogu.


51/52

22. prosince 2013 v 6:07 | Katka |  (ne)malé radosti
Moje zotavování postupuje doslova den za dnem. Každý den se cítím silnější, s každým dnem ubývá bolest, která i tak je překvapině slabá. Devátý den poslušně vypadly všechny tři stehy a přestaly táhnout. Nesmím se ale nechat ukolébat a poslušně NEzvedám těžké předměty, což je každý, který by přesáhl hmotnost 3 kg.

Koncem týdne to vypadá, že "už nebude radosti v žítí mém". Na moji zvyklost z nutnosti dělat několik věcí najednou a myslet ještě dál, doplatila chudák Pupi. Několikrát už jsem ji na rameni nevnímala a vyšla s ní ven. Ona vždycky udiveně kroutila hlavou, nakláněla se a koukala mi do obličeje s jasným výrazem "co blbneš?" Já se vzpamatovala a obě jsme zalezly domů. Tentokrát, kdo ví, jestli se něčeho lekla .... prostě uletěla.
7 hodin jsem se za pomoci manžela i dcery snažila ji nalákat na cokoli z toho, co má ráda - ovoce, piškoty, kafíčko, jogurt....venku měla klec, i sedátko i spirálu, na které tak ráda vysedávala a šplhala, v provozu byla vzduchovka, klacky, palice, luk, abychom ji donutili přeltět jinam, třeba níž, pouštěli jsme hlasy jiných arating, hlídali ji dalekohledem, tak byla vysoko.... Nezabralo nic, dlouhé hodiny seděla na nejvyšších olších okolo domu, občas křikla, občas přeletěla, až zmizela neznámo kam a přestala se ozývat.
Odpusť mi, Pupi, moji neopatrnost. Je mi moc líto, že jsem způsobila tvoji předčasnou a zbytečnou smrt.
Zatímco dcera přispěchala až z Brna, věříc, že její hlas ji dostane dolů a nedbala toho, že musela utéct z práce, jeli jak nejrychleji to šlo a stejně přijeli, když už se stmívalo, i ve své velké bolesti vědala, že jsem to nechtěla udělat a vyplakaly jsme se vzájemně v objetí, jeden člen rodiny má jasno jsem úplně tupá. Normálně by mě to zdrtilo, ale ono je to jen pokračování stavu, který jsem si už musela pořešit jediným možným způsobem tak to prostě je. Je plný zloby, nesmiřitelný, uzavřený.....a já nemám schopnost (a pravda, teď už ani vůli) na tom něco změnit. Může mi to být stokrát líto, ale dokud nezačne u sebe, nepřestane posuzovat a odsuzovat, nevystoupí ze své nepřátelské kukly, nedokáže odpouštět, nebude u nás volně a milo.

Tento odstavec sem, pravda, nepatří. Ono je to ale tak, že kdyby člověk nezakusil, jaké je to tam dole, nepociťoval by brzy ani radost.

Čt - kontrola prokázala, že histologicky byly moje orgány, které teď už nemám, v pořádku!!! Jupí!!!

Pá - poprvé v práci, hodně restů odstraněno.
S E do HK a bus. Volnou hodinku jsme využily k posezení u pizzy, kávy a čaje. Jsme spolu Usmívající se a je nám dobře. E o mě pečuje, vozí mě, kam potřebuji, ptá se a hladí slovem i rukou. I z dáli své návštěvy, kde teď dlí, volá, aby mi udělala radost, ptá se, jestli jsem měla hezký den....
Všechny 3 holky jsou úžasné.

Telefonát - přijdete ještě do kanceláře? Ne? Tak já jsem vám chtěl popřát krásné vánoce a přinesl jsem vám kytičku.
Áááá, ty jsi hodný. Já se pro ni stavím a přeju ti.....Udělal jsi mi opravdu velikou radost.
To mladý kolega maže celoroční nadílku svých hříšků, kterých se na mě dopustil.
Tomuhle on říká kyčička Překvapený


Vánoční posezení v ergo-dílně. Jak jinak než úžasné. Přišla jsem trochu později, byla přivítána hlasitým spokojeným hučením, několika objetími a pusami....to je dobře, že jsi v pořádku zpátky, pojď, pojď, čekáme na tebe, rozdáváme dárečky.....Já vím, že nejsem nejčinnější, nej a nej v této společnosti, přesto mě hřálo, že mi to ten den říkali a projevovali. I já jsem musela paní V vysvětlovat že to nejem my jim, ale oni nám moc dávají.

Večer přispěchala kamarádka. S háčkem, přízí a skořápkami ořechů. Já už jsem nechtěla nic stíhat k vánocům....a vida, nejenže jsem stihla, ale ještě jsme měly hezký večer.

So - dnes jsem stihla i adventní koncert. I když skoro na poslední chvíli. Sice jsem nepořádně četla plakátek, jakmile jsem viděla J. J. Ryba, byla jsem natěšená na Českou mši vánoční a poslouchala pak Českou mši půlnoční stejného autora, ale bylo to krááásné. Poprvé jsem slyšela Královédvorský chrámový sbor s orchestrem a dirigentem, jehož kariéru tak ráda sleduji, protože to je spolužák mé dcery a jeho cesta na konzervatoř nebyla snadná.
Úvodní fanfára zněla v podání žesťů z kůru jak z nebe....tympány tloukla paní učitelka ze ZUŠ, stejně tak violoncelistku znám z doby, kdy ji tak milovala moje E v přípravce ZUŠky, prvnímu houslistovi mohlo být tak 16 let....

Protože jsem na koncert vytáhla dvě kamarádky, následovalo společné posezení u večeře. Do restaurace, kam normálně nechodíme, jsme vstupovaly trochu s rozpaky, protože se stále mění osazenstvo, neboť to nejde. Avšak teď ji má dcera zdejšího majitele zemědělského podniku (našeho souseda). Její neustálou kritiku, jak to blbě vede, vyřešil šalamounsky. Celý podnik na ni převedl. A ono jí to šlape. Nevím jak ekonomicky, ale pro návštěvíka perfektně. Základ v dnešní spořivé době - je tam teplo. Jídlo vynikající. Obsluha milá, byť trochu hodně na nás babky mladistvě žoviální, ale proč ne. Sama nová majitelka a hlavně šéfka kmitá, rozdává kromě pokrmů a nápojů úsměvy.....za barem sedí mladíci a mohou na ní oči nechat.
Kéž jí to tak vydrží. Je jí něco málo přes 20.

Užijte si poslední adventní neděli, neboť pomalu ale jistě jdeme do finále Usmívající se.

Tři v jednom

18. prosince 2013 v 20:41 | Katka |  Knížky
Za normální situace čtu hodně a pokud nemám něco rozečteno, nejsem ve své kůži. Což teprve v nemocnici, kde knížka pacienta přenese do jiných krajin, dá mu zapomenout na vlastní trampoty.
Nejprve jsem přelouskala Zapomenuté dítě od německé spisovatelky Charlotte Linkové.


S odstupem několika měsíců byly zdánlivě podobným způsobem zavražděny dvě ženy. Vyšetřování vede inspektorka, které jde o profesionální čest, proto je nervózní, dělá chyby....
Zároveň pátrá vnučka druhé oběti a další osoby. Pachatelem nakonec není ani první, ani další podezřelý, který čtenáře napadne.
Vše je jinak a souvisí to s událostmi a jedním lidským osudem....vše započalo v r. 1942 v čase bombardování Londýna.

Napínavé, čtivé, dobře napsané a kruté, jak jen lidé umí krutí být.

Další knížka, která mi zkrátila jedno odpoledne (tak je útlá) je té první blízká časovým obdobím, do kterého je zasazena.
Přišel čas na Svěrákovu novinku Po strništi bos.



Těžko říct, co je autobiografické a co fikce. Autorovi se povedl záměr Jsem to já a nejsem to já. Je to mozaika, v níž jsou některé kamínky pravé a jiné přidané. Ale vy byste neměli poznat, který je který.

Eda Souček - Pražák se svými rodiči opouštějí služební byt, protože tak nařídila německá správa. Všichni se stěhují na venkov k příbuzným. Eda se dostává do obtížného postavení - aby byl přijat místními kluky.

Ukázalo se, že největší kluk se jmenuje Ota a je generál, nejmenšímu říkají Prcek a je nadporučík a tlustý Satík je klukovník.
"Ale správně se říká plukovník," namítl jsem, ale Ota odpověděl, že jako vojín nemám důstojníky co poučovat.

....................

Jenže pak přijde další perná zkouška: strniště. Všichni po něm jdou, jako by nepíchalo. Udělám pár kroků, zakvičím a vzpomenu si, že můj bratr umřel na otravu krve, protože si vrazil do chodidla rezavý hřebík. Rychle si nazuju boty.
"Vojíne Součku, zuj se." řekne přísně generál Ota. "Jinak budeš furt blbej Pražák."
Tak si zase boty zuju a opatrně vykročím.
"Já už si na to moc nevzpomínám," řekne z tříkolky beznohý Vlastík, "ale šoupej nohama, nezvedej je."
A tak jdu, jako když bruslím. Nepíchá to. Vůbec to nepíchá! Umím chodit po strništi bos. Usmívající se

Kapitolky jsou krátké, taky třeba na půl stránky, útržky, vzpomínky a končí s osvobozením v květnu 1945 návratem rodiny do Prahy.

Ach bože, to se nedá vydržet. A já si myslel, jak jsem se na venkově zocelil. Ale trochu jsem se přece jenom zocelil. Natahuju moldánky, ale brečení to není.

Do třetice jsem sáhla do knížce doporučené Radkou* Kozí doktora od Kláry Hoffmanové. Tu jsem přečetla za první odpoledne strávené doma. Autorka je veterinářkou a jejím rajonem jsou Jizerky. Žasla jsem, jak tvrdý chlebíček mají terenní veterináři a -ky tuplem.
Vyprávění je vtipné - Kozí doktorka mi začal říkat Pepa Karban, a to nikoli proto, že bych mu kozy léčila, ale protože je sprosťák.



milé - už to věnování:
Mým dětem.
Aby pochopily vášeň, která mě nutila je šidit.
Aby i ony samy jednou nějaké vášni propadly.
A nemusí to být zrovna vášeň pro veterinární medicínu.

a moudré: Až se naučím od zvířat trpělivosti a pokoře, až mým životem přestanou zmítat vášně, až mě moji nejbližší přestanou potřebovat, dřív než jim začnu být na obtíž, odejdu pomáhat těm nejubožejším. Odejdu i za cenu toho, že budu muset opustit svoje drahé hory.
Na světě je příliš mnoho utrpení.
Vím, že nepředělám svět.
Ale pokusit se o to můžu.



P.S.: Každý má(me) svou pravdu. Já, že blog.cz stále zlobí, je nevyzpytatelný a blbne, někomu víc, někomu míň
a vy, že "doma je doma." Jsem tu.



Věčné (?) dilema

17. prosince 2013 v 22:40 | Katka |  (ne)malé radosti
Pobývaje v nemocnici, četla jsem na mobilu poslední komentáře mých příspěvků. Zatímco na novém blogu jich bylo pomálu, což mě samozřejmě mrzí, na blogu starém se ozvali mnozí z mých "starých známých" a povětšinou žehrali na nové prostředí, kam jsem se uchýlila, nelíbí se jim, nevyznají se v něm, neví, jak si zajistit upozorňování na novinky a dokonce se jim zdá i způsob komentování zamotaný, někteří ani nenašli možnost, jak komentovat.

Několik komentátorů použilo kouzelné slovíčko (ne "abrakadabra", jak praví známý vtip) prosím nebo dokonce prosííím. A já byla ztracena. Před kouzelným slovíčkem kapituluji skoro vždycky.

Tento článek měl mít název No dobrá, dostali jste mě, vracím se. Nebo tak něco.

Říkám měl mít, protože jasně vidíte, že nemá.

Ještě z nemocničního lůžka jsem požádala yorgu, jestli by mi na blogu něco nevylepšila a ona se omlouvala, že ráda, ale ne dnes, protože zase nejde to či ono....
Dnes jsem proběhla pár blogů a stále narážím na stesky - to nejde uložit, neobjevují se komentáře ani články, obrázek nejde vložit....I dnes odpoledne jsem se na několik hodin k nikomu na blog.cz nedostala.
Takže je mi líto, jestli přijdu o čtenáře a hlavně jejich názory, hodnocení a vzkazy, ale nemůžu a nechci se vrátit někam, kde to nefunguje. Nechci spolupracovat na této úrovni, protože i ve své profesi se podobnému maglajzu snažím vyhnout, zaměstnanci pracující tímto způsobem to u nás nemají snadné ani dlouhé a tak ani zde nechci setrvávat.
Nevím, čím jsou potíže způsobeny. Možná tím, že se to celé rozhasilo "zásahem shůry" a nejde to spravit. Nebo to spravit jde, ale není vůle či um.....nevím. Ale nebudu se zbytečně vystavovat něčemu, co mi nevyhovuje a rozčiluje mě to.

Protože mě někdo z komentujících minule žádal, jestli bych nepodala jednoduché vysvětlení, jak se na mém novém blogu orientovat, pokusím se tak učinit.

V komentářích nevidím vůbec žádný zádrhel. Jenom je člověk moc rychlý a přehlédne to podstatné.
Komentovat lze:
a) přes Facebook, Yahoo, Hotmail nebo AOL, k čemuž je třeba mít založen někde nějaký účet. Touto cestou já jít nechci, proto ten účet nemám a obdržím-li komentář zde, odpovídám na něj obvykle mailem nebo přes zprávu autorovi na blogu komentátora.
b) druhý způsob má jediný, avšak naprosto nepodstatný zádrhel, že je až na konci pod už zveřejněnými komentáři (stejně jako když se komentuje jinde), a tak ho asi někdo přehlédne. Já za sebe prosím, využívejte spíš tuto možnost.

Odběr novinek je možný, a to několika způsoby. Někdo, kdo zná a má bloglovin, už tento způsob vyzkoušel a jde to.
Druhý způsob je přes RSS.O co jde, se dozvíte ZDE.
Polopaticky jsem to já pochopila takto:
- v pravé části stránky v bleděmodrém sloupci, pod třetím nadpisem (RSS) odspoda stačí kliknout na to, co chcete odebírat, otevře se seznam (třeba článků) a vy kliknete na ODEBÍRAT. Budete upozorněni, že se ve vašem prohlížeči vytvoří záložka a pokud odkliknete, že s tím souhlasíte, je to vše neboť většina prohlížečů má tuto službu zabudovanou, aniž byste o tom věděli. Jestli ji zrovna ten váš nemá....na to už moje schopnosti nestačí, ale určitě tam jde doinstalovat.
Tady bych prosila - JE NĚKDO, KDO TUTO SLUŽBU VYUŽÍVÁ? FUNGUJE TO TAK, JAK TO POPISUJI?

Mnou vložené obrázky jsou zobrazovány ve formě náhledu a lze je rozkliknout, což se mi na jednu stranu líbí, na druhou stranu to zdržuje. Asi je do budoucna budu vkládat stejně jako zde, tedy v plné velikosti. Ale až to najdu. Už jsem tuto možnost v nastavení viděla, ale právě teď na to nemohu přijít.

Že je toto prostředí nepřehledné? Že nevíte, kde co hledat? No....neřekla bych. Problém je podle mě jinde. Jak praví přísloví, zvyk je železná košile a každé nové prostředí vyžaduje náš čas, což nás zdržuje od toho, abychom prohlédli další blogy. Znám to. Blogů je příšerně mnoho, dobrých velmi mnoho a času málo. A pak místo aby si člověk pěkně pomaličku listoval jako knížkou, bere to po několika listech najednou, aby toho "stihl" co nejvíc. Co na tom, že čte halabala a než by chvíli bádal nad změněným prostředím, raději zamíří jinam. Tak to je, taková je doba.

S tím já nic nenadělám. Mně se prostředí, kde nyní působím, nezdá horší, je prostě jiné.

Kdo se s tím srovná, protože ho u mě něco zajímá a rád se ke mně vrací, s tím budu velmi ráda komunikovat a budu zvědavá a natěšená na jeho názory.
Že ke mně někteří přestanou nebo už přestali chodit, to je přirozený důsledek mého rozhodnutí. A mně nezbývá, než to přijmout. I tak děkuji za čas a pozornost, kterou jste mi kdy věnovali.