Leden 2014

Neplánovaně - 2. - Barvy přírody

31. ledna 2014 v 23:54 | Katka |  Cestování
Rovněž neplánovaně jsem prožila ve čtvrtek krásné odpoledne s E. A myslím, že se líbilo i jí.
V plánu bylo, že ji odvezu hned po škole do HK k autobusu.
Žáci a studenti dostali ve čtvrtek vysvědčení. E mi udělala velkou radost. Pracovala opravdu usilovně s vědomím, že maturita a přijímačky na VŠ se blíží, a dotáhla to k vysvědčení s vyznamenáním. Byla spokojená, dostalo se jí uznání od třídní profesorky i ode mě - na horké čokoládě jsme si smlsly v kavárně Pod Eliškou.

Nebyla jsem tam poprvé, ale proč pod Eliškou, to mi vrtalo hlavou. Zeptala jsem se tedy servírky, proč.
"No protože jsme pod Eliškou."
"Pod jakou Eliškou?"Překvapený
"No přece pod tou sochou, která je ve výklenku na domě... Každou chvíli si ji tu někdo fotí...."
A já doteď chodila s hlavou skloněnou a viděla jen oblouková okna suterénní kavárny a o krásné výzdobě domu jsem neměla ani ponětí.


Jednou jsme, myslím s VendyW přemýšlely, kde býval palác královny Elišky. Jestlipak on nestál zde? V těchto místech? Ale asi ne, protože je to vzdálené od starého města. Nejspíš to bude jen připomínka slavné doby.

Do odjezdu autobusu měla E ještě pořád hodně času, den byl nevlídný, zašly jsme proto do blízkého muzea. U pokladny jsme dostaly informace, co všechno můžeme shlédnout. Bylo mi jasné, že na to nám volný čas stačit nebude. Začaly jsme proto výstavou, o kterou měla zájem dcera.

Barvy v přírodě
Hodina na důkladnou prohlídku jednoho sálu nestačila.
Na panelech a ve vitrínách jsou přírodniny (živočichové, rostliny, minerály) uspořádány podle barev. V textu se dovíme o chemii barev, výskytu, funkci a významu.



Další panely jsou věnovány pohlavní dvojtvárnosti živočichů, mimikrům, napodobování, albinismu - melanismu a dalším zajímavostem. Vše doplněno vycpanými živočichy, preparovaným hmyzem a fotografiemi.

Jsou zde i dva mikroskopy pro vlastní pozorování.

(obrázky z oficiálních stránek muzea)

Na stěnách přístupové chodby jsme obdivovaly fotografie mnohokrát zvětšených motýlích křídel.

Bohužel nás tlačil čas, a tak jsem četla rychle a zapamatovala si málo nového.
Víte třeba, že černá vlastně není barva? Je to schoplnost látek pohlcovat veškeré světlo a žádné neodrážet. (Určitě jsme se to učili, ale mnoho se z hlavy vykouřilo.) Je pravda, že na stejném principu zase bílá veškeré světlo odráží, takže to vlastně taky není barva, ale jen schopnost látky?

Mrzí mě, že jsem zapomněla i to, jak se jmenují tyto černé krystaly. Trochu spoléhám, že se ozve ten, kdo to ví Mrkající.


Nastal čas odjezdu autobusu, E jela na prázdiny za přítelem.
A já?
Jela jsem domů?

Neplánovaně - 1. - Vila Čerych

30. ledna 2014 v 18:29 | Katka |  Cestování
Někdy plány nevyjdou. Tak se to stalo mně v úterý. Už jsem byla sbalená na lyže, když mě trklo, že jsem právě na 28. 1. v 8.40 objednaná na denzitometrii. Kdo by nevěděl, tak to je vyšetření ke stanovení hustoty kostní tkáně a k určení množství minerálů v kostech. Odhodlala jsem se, že o sebe budu pečovat, a tak mě ani moc neotrávilo, že musím změnit plán. Naprosto nezatěžující úkon spočívá v asi pětiminutovém ležení, zatímco vás sem-tam přejede jakýsi přístroj, který vám vidí až do... Výsledek přijde poštou a já se dozvím, jestli mám či nemám osteoporózu. Po zkušenostech s mou mámou mě to zajímá.

Když už jsem ten den měla rezervovaný pro sebe, nehodlala jsem se toho vzdát. Nakoupila jsem si velikonoční stužky pro tvoření, poseděla nad knížkou v kavárně a cestou zpět se zaposlouchala do téhle písničky Žít co to dá.
Lahodila mému rozpoložení. Příjemná melodie a neotřelé, ba pravdivé rýmy......až dnes jsem vypátrala, že je to úvodní píseň k seriálu Cukrárna (o kterém jsem ani nevěděla), a že autorem hudby je Ondřej Brzobohatý, text je od Tomáše Rorečka (neznám a doufám, že o něm ještě uslyším Usmívající se).

Domů se mi nechtělo, zastavila jsem proto u písáku, kam se občas jezdíme koupat (u Smiřic), chvíli si četla, a když auto vychladlo, vydala jsem se na procházku okolo zamrzlé vodní hladiny.

A domů se mi pořád nechtělo. Dojela jsem do České Skalice. Chtěla jsem okouknout nově otevřenou francouzskou restauraci. Jmenuje se Babiččina zahrádka. Naštěstí byla zavřená, protože na jídla z jídelního lístku, která zněla velice lákavě, mě přešla chuť při přečtení jejich ceny. Nejlevnější 190,- Kč a to, co bych bývala chtěla 209,-. To bych se musela uznat mooooc hodnou, abych si to dopřála. Ledaže by mě někdo pozval S vyplazeným jazykem.

Jak jsem tak bloumala českoskalickými uličkami, upoutala mě šipka s nápisem "Vila Čerych." Je mi to nějak povědomé, ale vůbec nevím, o co jde. Nu což, není nic snazšího, než to vypátrat. Divila jsem se, co skrývá malé město, poblíž kterého přes 30 let žiju....

Vilu Čerych daroval jako svatební dar své neteři Marii Bartoňové - Čerychové továrník Ladislav Bartoň z Dobenína - majitel zámku v Novém Městě nad Metují. Autorem návrhu je žák proslulého architekta Jana Kotěry Otakar Novotný. Vila byla postavena ve stylu art deco s prvky rondokubismu z bílých (dnes šedých) cihel. Tento architektonický skvost (zanesený do seznamu chráněných památek) je obklopen zahradou o rozloze 1,33 ha. Výjimečnou zahradu založil architekt. Kumpán.

Rod Čerychů obýval vilu od dvacátých let do r. 1948. Od té doby byla vila, jak to tak chodilo, využívána a devastována různými způsoby. Synové Ladislav a Jiří Čerychovi působili v zahraničí na významných ekonomických postech (např. ve Světové bance ve Wahingtonu), Ladislav stál po boku Pavla Tigrida u zrodu Rádia Svobodná Evropa. Rodinné sídlo získali v restituci zpět v r .1990 a v r. 2001 vilu darovali městu Česká Skalice pod podmínkou, že v ní bude provozováno vzdělávací středisko s programy zaměřenými na přeshraniční spolupráci, regionální rozvoj, ekologii, obnovu venkova, profesionalizaci pracovníků neziskového sektoru a podporu místní kultury, pomoc hendikepovaným a znevýhodněným občanům.

Ve vile i zahradě probíhá obnova. Tento proces bude jistě trvat ještě hodně dlouho a je na věj vyhlášena též veřejná sbírka.

Já jsem místo navštívila v nevlídný, mlhavý den. Myslím, že z fotek nic z bývalé útulnosti, promyšlenosti a moderního půvabu nebude zřejmé. Proto se určitě vrátím, až bude zahrada v květu.





Největší událostí, která se ve vile odehrála, bylo bezpochyby natáčení filmu Václava Havla - Odcházení.
Na oficiálních stránkách Vily Čerych se o události píště toto:
Za několik let bude natáčení Odcházení jen kapitolou - i když vzácnou a nezapomenutelnou - v bohatém příběhu Vily Čerych. Ten se dál odvíjí díky úctyhodnému snažení obětavých lidí v čele s Ladislavem Čerychem. Věřme proto, že i za několik desítek let se budeme moci těšit pohledem na tišivě souměrnou prvorepublikovou stavbu i procházkou po její zahradě, která voní "starými dobrými časy". Díky filmu se architektonicky vzácný objekt nesmazatelně zapíše do paměti filmových diváků a s "Odcházením" obletí celý svět.

O vile, zahradě i akcích, zde pořádaných a o poskytovaných službách se můžete víc dovědět ZDE.
Vida, k čemu je dobré, když plány nevyjdou. Jak naznačuje č. 1 v nadpisu, bylo toho víc, co tento týden nešlo podle plánu. A bylo to dobře.Usmívající se

Jak na domácí nudle?

28. ledna 2014 v 16:51 | Katka |  Pro Jarušku aneb poraďte, sousedko
Nevím, co se přihodilo, ale od jisté doby mám problémy s přípravou domácích nudlí. Dělávala jsem je vždycky od oka:
z hrubé mouky, špetky soli, troškyu oleje vody dle potřeby, aby těsto bylo vláčné. Válela ručně.

Abych si ulehčila práci, koupila jsem si čertovskou mašinku, která těsto rozválí a má ho i rozkrájet. Na výběr je krájecí válec na nudle široké nebo vlasové. Vlasové nerozkrájím vůbec, protože do štěrbiny těsto prostě nedostanu.


Párkrát jsem použila alespoň tu část, která těsto do tenka rozválí. Nudle jsem pak krájela ručně. I to bylo velké ulehčení.

V poslední době mi ale nejde ani to. Rozválený plát se trhá a drobí už když leze z válečku (rozhodně to není tím, že by bylo suché)....je to k ničemu.

Kde dělám chybu? Umí někdo poradit jak na domácí nudle?

Dnes jsem problém nudlí vyřešila šalamounsky - těsto jsem nastrouhala na hrubém struhadle.

Na kopci

27. ledna 2014 v 8:33 | Katka |  Knížky
Autorem české detektivky je mladý (1980) autor Jiří Březina.


Oproti těm severským, které se ke mně v poslední době dostávají, v ní je minimum násilí a o to víc psychologie. Námět je zajímavý a nezvyklý. Ještě jsem podobné téma v knížce nepotkala.

Student pedagogiky Milan zpracovává diplomovou práci na téma vliv soukromých zjevení na místní společnost. Za tímto účelem navštíví šumavskou vesničku, kde se před lety desetileté holčičce zjevil anděl a sdělil jí nějaké poselství, o kterém ale nesměla mluvit.
Do stejné vesnice se uchýlila bývala kriminalistka Helena, zabývající se profesně trestnými činy spáchanými na dětech. Hledá zde oproštění od permanentního stresu a výčitek, které má z jednoho z posledních případů.
Tyto dvě postavy se setkají a při probírání fakt týkajících se zjevení, nabývají podezření, které se usilovným soukromým pátráním ukáže být pravdivé, že nešlo o žádné zjevení, že holčičce "někdo ublížil" a zbytek je manipulace, představy, sebeobrana zraněné duše....

Knížka stojí za přečtení, překvapila mě.

4/52

26. ledna 2014 v 7:00 | Katka
Tento týden jsem měla opravdu rušný. Záměrně jsem si vybrala na každý den alespoň jednu zábavnou akci, abych neseděla každý večer u činností, po kterých jsem vysleplá jak krtek. Přes den čučet do monitoru a po večerech do ručních prací nebo do knížky, to je nápor.

20. 1. - hned poránu jsem odevzdala dceřino auto v autoservisu a protože jsem nebyla v dobrém rozmaru, nechtělo se mi s nikým dojednávat odvoz a trochu masochisticky jsem si užila šestikilometrovou procházku mlžným i mrholivým ránem zpět do naší vesnice, do kanceláře. Takové "úlety" někteří lidé z mého okolí těžko chápou, ale já je dost často mívám, hlavně když nejsem v poho-.
- po více než 6 měsících jsem se vypravila na bowlingový turnaj. Po tak dlouhé době samozřejmě moje kondice značně upadla a já se rozhodla navázat tam, kde jsem začínala. Na "provázkách" turnaj Labský Otesánek. Mou touhou bylo nebýt poslední, i když i to bych skousla. Třebaže jsem hrála hluboko pod svým dřívějším průměrem, stačilo to na 9. místo z 12 zúčastněných. Takže celkem spokojenost. Asi jsem se hooodně soustředila, protože jsem si před zraky soupeře, se kterým jsem hrála na dráze, nasypala cukr místo do kafe do vody S vyplazeným jazykem.

21. 1. - dostala jsem prima dárek - poukaz na masáže. Když jsem byla kdysi na masáži poprvé, divila jsem se a bylo mi trochu žinantní, jak hodně se masérka zabývá mým zadkem. Tentokrát, kdybych se nestyděla, tak bych mručela blahem. Od listopadového "úrazu" mám sval v křeči a k tomu se přidala kyčel, kde mi objevili vrozenou vadu. Po této masáži se zdá, že se to obrací k lepšímu.
- vyzvedla jsem si troje upravené brýle a hned vyzkoušela ty dalekonosné v kině. To jsem koukala, jak vidím!
- s dcerou v kině na Zlodějce knih (viz. samostatný článek).
Film byl zakončením příjemného holčičího odpoledne, kdy jsme trošku nakupovaly a povečeřely spolu v útulné hospůdce.

22. 1. - tradičně ergoterapie. Právě děláme keramiku a daří se.

23. 1. - v divadle na Dámě s kaméliemi v hlavní roli se Sabinou Laurinovou. Zbytek hereckého souboru byl z příbramského divadla a příjemně mě překvapil. Ve foyeru se šeptalo, že Sabina Laurinová má být za tuto roli nominována na cenu Thálie. Já nevím.....já bych pro ni nehlasovala. Nemůžu říct nic proti, ale ani nic natolik výrazného pro.

24. 1. - s dvoudenním předstihem jsem v práci dostala krásnou kytici oranžových tulipánů,


což inspirovalo manžela a spolu s dceou mě obdarovali dvěma lahvemi portského (z toho je jedno destelileté Překvapený) a novou orchidejí, kterou nedokážu pojmenovat, ale tipla bych Phalenopsis.

25. 1. - obdarovávání maminky pokračuje (a bude pokračovat ještě zítra, kdy přijede nejstarší dcera) - dostávám další orchidej a ještě krásný šátek (tunel) na krk od nejmladší a jejího přítele.
- s kamarádkou, která je slaměnou vdovou, jsme si domluvily košíkářské velikonoční odpoledne, před tím jsme se ale řádně prošly. Bylo krásně.

V uplynulém týdnu jsem neměla čas se nudit, ani příliš hluboce přemýšlet o neřešitelných blbostech.

Přechod v modrém

24. ledna 2014 v 22:44 | Katka |  Jen tak
Někteří chlapi se rádi s pochechtáváním a peprnými poznámkami baví na téma přechod. Tváří se, že oni jsou nad věcí a ženský jsou poznamenaný. Přiznávám, že v tomto směru moc nerozumím srandě. Že mi to přijde poněkud blbé. Asi tak, jako bychom se my bavily na účet jejich zbytnělé prostaty.

Pamatuju si, jak si moje máma špitávala s tetou o potžích, které je provázejí a většinou je řešily Meprobamatem, Rohypnolem a dalšími preparáty, jejichž jména už jsem zapomněla. Připadalo mi, že jim po nich bylo ještě hůř než před tím.
Sama už jsem dospěla taky do tohoto komplikovaného období a procházím jím i přes určité nepříjemnosti s pocitem, že klimakterium není nemoc, ale etapa, která k životu patří stejně jako dětství, puberta, produktviní věk a stáří. Nepřijde mi na něm nic strašného, natož směšného.

Toto úterý jsem byla objednaná na masáž. Za jedno dopoledne se mi v hlavě promítly tři ženské životy. každý jiný a všechny tři stejné.

Masáž jsem dostala jako dárek od kamarádky (třeba) Marie. Marie má problém s manželem. Neustále jí předhazuje, že je stará, tlustá a hubatá a on chce mladou a štíhlou, která ho bude jen chválit. Je to vtip a není to vtip. Opakováno dvacet let to jde pěkně na nervy. K tomu je vzteklý, řve na ni před podřízenými, ošklivě o ní mluví před kýmkoliv, i když to posluchačům nijak neimponuje a vesměs ho odsuzují, a je celý divý z toho, že stárne.
Skutečnost viděná mýma očima - ona je pracovitá, šikovná a schopná, s postavou Venuše, hyperaktivní sportovkyně (kolo, oboje lyže, aerobik, břišní tance, spinning....). Je rázná, protože prostě taková je a navíc to potřebuje, aby ukočírovala domácnost se třemi chlapy (manžel + 2 synové).
On je vysoký štíhlý pohledný vousáč, výborný kuchař, ale jinak dělá jen tolik a tak, jak má chuť, protože potřebuje najezdit hooodně kilometrů na kole a na běžkách a až příliš často skončit v hospůdce. S návratem v rozumnou dobu se moc neobtěžuje...

Ke mně domů se nastěhoval nějakej cizí chlap. Toto pesimistické individuum, které je schopné z neznámých důvodů se mnou měsíce nemluvit, odrážet pokusy o diskusi k pročištění ovzduší, pokazit už poněkolikáté dokonce i vánoce, vztekat se kvůli každé pitomosti, hulákat slovníkem dlaždiče, nedbat na sebe, hekat bolestí, ale nic s ní nedělat.....to jsem si rozhodně já před 32 lety nevybrala...Překvapený
Dnes jsem se musela v duchu smát jeho škarohlídství, protože mi to fakt už přijde přes. Já si ale nenechám otravovat život a musí-li to být, bavím se bez něj. Nebo se o to alespoň snažím.
Koupila jsem víno z Chateau Lednice. V Lednici jsme studovali, seznámili jsme se tam a vše bylo krásné....
Požádala jsem ho, aby lahev otevřel a myslela si, že bude potěšen původem vína a strávíme příjemnou chvilku.
Nevšiml si ničeho.
"Podívej," ukazuji na etiketu s nápisem a několika medailemi z výstav vín.
"Chmmmm....to není záruka." Nerozhodný
No - tak co s tím? Nic. Druhá dvě vína si vezmu zítra ke kamdrádce neb kdo chce kam...

Masérka (dejme tomu) Alice je tak o 15 let mladší a své si už taky užila. Rozvedená, ani jeden ze synů (chodili s mou dcerou do tanečních) není příliš zdárný, střídavá péče taky vykonala své, navěky nedokončená škola, marjánka....
Osm let žije s novým partnerem, který ji, zdá se, na rukou nosí, a miluje, miluje a miluje, což opakuje i ve společnosti.
Je to ženička jako holčička, krásné přírodní blond vlasy do pasu, výborná cvičitelka border kolie, vyhrávají jeden závod za druhým, úspěšná masérka....krásná ženská.
Už doma jsem si říkala, že se jí zeptám, jak se mají, jestli je jejich soužití ještě pořád takové nové, růžové...
A jak tak ležím a ona mě masíruje, povídáme a já se divím. Ten její je zase jiný "pabouk." Ješitný, nedůtklivý, vztahovačný, všechno ví a zná a tak bude po jeho....Protože částečně financoval nedokončená studia jejích synů, nesnáší je, což neváhá halasně projevovat před nimi i před ní, stejným způsobem nevychází se svou dcerou z prvního manželství....."A tak se hádáme....Hlavně kvůli blbostem," říká Alice. "Ale ještě pořád umí hádky žehlit. Jenomže intervaly mezi nimi se zkracují."

Nevyprávím to všechno, abych "roznášela drby". Žasnu. Co se to s těmi chlapy děje? Překvapený Ti tři, o kterých jsem psala, nemají na první pohled důvod být tak protivní. Jsou zdraví, zajištění, mají rodiny, možnosti.....tak co jim chybí?
Ve čtvrtek jsem byla v divadle a většina žen tam byla bez mužů. Kamarádka s kamarádkou, staré, mladé, některé samy...
"Kdepak, jak to není fotbal, tak ho to nebaví....," říkala jedna.
"Ona je manželka přes duchovno....a tak nežijeme spolu, ale vedle sebe...," říkal mi nedávno jeden známý.

Zdá se mi, že my ženské se neměníme tolik jako chlapi. Třebaže bychom na změny nálad měly podle všeobecné charakteristiky klimakteria nárok, nemůžeme si dovolit svoje nálady nechat volně ventilovat do okolí. Myslím, že je to tím, že i přes jakékoliv problémy a nepříjemnosti v sobě pořád máme zodpovědnost za domácnost, rodinu. Nemůžeme si dovolit zavřít se do vzteklé a nepropustné skořápky. Proto (v sebeobraně) vyhledáváme kamarádky, holdujeme svým zábavám a nakonec zjišťujeme, že ty svoje bručouny ani moc nepotřebujeme.

Ale nebaví nás to a je nám to líto. Mně teda jo.

Nebo je to jinak?

Zlodějka knih

22. ledna 2014 v 10:40 | Katka |  Kultura
Předlohou k filmu, který má v současnosti na ČSFD hodnocení 86 %, byla stejnojmenná kniha australského autora Markuse Zusaka. Měla jsem o ni zájem už dlouho. Věděla jsem o ní z diskusí na webu KNIHOVNICE. Jenomže tenkrát nebyla k sehnání. Dnes už na trhu je a já dostala od dcery úkol koupit ji. Nejlépe DNES. Protože z ní chce po shlédnutí filmu dělat referát. Jako hodnocení filmu je to dostatečně výmluvné, ne?

Ústřední postavou je Liesel Memingerová (Sophie Néllise), která se během druhé světové války dostane do pěstounské rodiny Hanse Hubermanna (Geoffrey Rush) a jeho ženy Rosy (Emilly Watson).
Liesel přichází do rodiny traumatizovaná ztrátou matky, bratra, změnou prostředí....Zatímco Rosa ji nevítá nadšeně, je pro ni hlavně zdrojem financí, neboť dostávají od státu příspěvek.....Hans je sluníčko. Drobnými gesty, slovy, pozornostmi si Liesel hned získá a dokáže jí pomoci, aby tak drastickou změnu přežila. (Geoffrey Rush je skvělý, Radko!)





Asi proto, že kniha je výjimečná, o čemž svědčí milion prodaných výtisků, je výjimečný i film. Celý příběh byl vystavěn okolo vlastního zážitku spisovatelovy matky, která válku prožila v Mnichově. Pohled na válečná utrpení v Německu je jiný, než jsme zvyklí z dosud viděných filmů. Je zde mnoho naprosto originálních postav. Některé zůstávají pevné ve svém charakteru, jiné se mění.....Celý děj má zvláštního průvodce a vypravěče - Smrt.
...příběh Liesel Memingerové je tak mimořádný, že i Smrt si musí přiznat zájem o živé lidi, dojetí z jejich utrpení, hořkost a úlevu z konců. I Smrt má srdce. Zusakova kniha se vydává na smutná místa, rozhodně ale není skličující.
(z recenze knihkupectví KOSMAS)

S ohledem na vaše budoucí zážitky nebudu pokračovat v ději. Myslím, že film by si zasloužil Oscara.


"Copak? Ty jsi z toho nějaká tumpachová, maminko," pravila dcera, když jsem na cestě k autu jen ztěžka oddechovala.
"Slzičky?"
"Jo. Ty ne?"
"Trochu." A pak několikrát po sobě opakovala: "To jsem netušila, že se mi to bude TAK!!! líbit."

P.S.: Jediné, s čím jsem se nemohla zpočátku srovnat, bylo to, že originál je v angličtině a přitom hovoří Němci...
P.P.S.: Kniha je v našem malém městě vyprodaná a vydání s filmovým přebalem už není dostupné ani u dodavatele. Nový výtisk vyjde 10. 2. Ale bude mít přebal prvního výtisku z r. 2006


"Rychlý posel" - nejstarší dcera obejde knihkupectví v HK, snad někde jeden výtisk zůstal.

Něžné vlny

19. ledna 2014 v 21:24 | Katka |  Kultura
Na film režiséra Jiřího Vejdělka jsem byla zvědavá. Očekávala jsem příjemně plynoucí děj, vtip a lehkost. A to jsem taky dostala, takže spokojenost.

Jako bonus tam pro mě byl klavír, krásná krajina, záběry z blízké Jaroměře, oblíbený Jan Hartl, skvěle komický Jan Budař, půvabná Táňa Pauhofová....
Bylo to přeně takové, jaký je název - něžné.


Jediné mínus - byla jsem sama. Sice jsem se doma kasala před dcerou, že mi to nevadí, ale přece jenom....

TRAILER obsahuje to nej-. Pokud se nedáte zlákat, protože do kina prostě nechodíte, nenechte si film ujít v TV.

A ještě písnička k filmu - Nightwork PÍSEŇ O LÁSCE

3/52

19. ledna 2014 v 5:29 | Katka |  (ne)malé radosti
Úpadek pokračuje Zamračený.

13. - 14. 1. - návštěva oční optiky, měření zraku, údiv nad tím, že ten předchozí optik mi udělal brýle "úplně špatně" (opravdu? To slyším pokaždé, když změním optika, ortopeda, pedikérku, kadeřnici....). Těším se, jak od příštího týdne budu vidět jako rys.
- začínám pracovat na své "prezentaci" pro blížící se sraz tvořilek v Repechách. V lednu tvořím velikonoce!! Jsem horší než supermarkety. Dílo se ale daří. Spokojenost!

13. - 16. 1. Hodně práce, truchlivé i hrozivé počasí, vykoukané oči, večer raději usínám u knížky.

16. 1. - zželelo se mi všech psů, a tak kromě svého bezproblémového Goldíka beru na procházku všechny tři. Obrovská radost plná energie, kterou je třeba vybít. Zabírají do kopce, letí s větrem o závod....bohužel i přes oranici, když zahlédnou ve veliké dáli intenzivně trekující ženu.

"Udělají mi něco?" huláká sporotvkyně.
"Neee," odpovídám z plna hrdla.
Jen vás poskáčou, zamažou, seřvou, ukradnou hole a možná kousnou. Ale ne zle, ze samé radosti Mrkající.
Jak jsem si myslela, tak učinili a letí oranicí zpátky. Po vyplísnění pokračují ve stejném tempu po cestě. Nohy jako uplácané z hlíny, bahno od nich odletuje a já myslím na příkop plný vody, který jsme zde minule viděli, že je tam hodím. Takhle je domů nechci.
Museli jsme záhy změnit směr, protože ta veleaktivní žena byla asi málo zhuntována mými psy a jala se nás stíhat, i když mohla jít jinudy. Asi nechtěla měnit tréninkový plán.
My směřujeme na louku. Psi letí do lesa, na zapískání zase ke mně...a zase a znovu....při tom se perou, co jim zubaté držky stačí....Goro se prdolí kolem mě. Goldie nestačí brzdit, v plné rychlosti silou svých třinácti kil vráží do Gora. Ten jen hekne, udělá tři kotrmelce (opravdu tři!) a kouká jako trubka, co se to děje.
Fakt pohodová prochajda!

17. 1. - úmorný týden končí a já....mám chuť na pivo Divím se, protože to není moje hobby, ale poslouchám hlas těla a s kamarádkou prokecáme 2,5 hodiny v hospůdce. Nekuřácké, kromě nás ještě celí dva hosti, kuchař a servírka.
To se tedy vyplatí!

18. 1. - výborný tatarák a pivo dělají své - jsem vzhůru od tří hodin. Píšu o Loupežníkovi a při ukládání koukám - dnes ukazuje moje počitadlo návštěv výroční číslo 50.000 návštěvníků! Vypadalo tak hezky, kulatě, úhledně to čísílko. Ale už je tam 50.002....a blogový život jde dál....

Loupežník

18. ledna 2014 v 5:02 | Katka |  Karel Čapek
Legendární a symbolickou hru (1920) Karla Čapka jsem si chtěla už dávno přečíst a nyní se mi dostala do rukou kvůli blížící se dceřině maturitě. Ona hodlá číst jinou hru z téže knihy, myslím, že RUR, ale já se včera vpodvečer pustila do Loupežníka.

z internetu

Dočteno bylo ještě před spaním. První dojem - zklamání, že už je konec.

Pro ty, kdo neznají děj - dvacetiletá opečovánaná a střežená Mimi se poprvé ocitá sama doma (na letním bytě) hlídaná pouze služkou Fankou. Rodinným "kostlivcem ve skříni" vysvětlujícím to, že je Mimi držena stále "pod dohledem", je sestra Lola. Ta zmizela ve světě zvábena láskou, což je ve spořádadné a velevážené rodině pana profesora chápáno jako velké faux pas a samozřejmě zklamání pro rodiče - počestné občany.

Z lesa přibíhá Loupežník, mladý muž patrně pod třicet, veliký a oholený, dosti elegantní, střihu trochu amerického; volný a jasný člověk bez pózy a nadsázky.

Prolog vystupuje z lesa a táhne Loupežníka za loket:
Tak tady ho vedu, toho loupežníka.
................
Tak co tomu řeknete! Hned ráno, sotva se postavím před vrata, vidím, že mně někdo trhá třešně. Srdcovky. No, já jdu na něho, a tu on povídá, nate, pojďte honem a natrhejte si, jsou jako med. Pánové, kdyby si mně byl slušně řekl o
těch pár třešní, já bych mu je beze všeho odepřel; ale on mně je ještě nabízí; mně, majiteli! Není to drzost?
Loupežník: Já jsem...
Prolog: Nic jste! Já jsem mu teda vzal klobouk, a co byste tomu řekli! On mně vezme můj, dá si na hlavu a jde. Dobrá
a za hodinu ho najdu, jak se válí s mými děvečkami na trávě a baví je!
Loupežník: Já jsem jim pomáhal.
Prolog: Pěkně pomáhal! Já ho zaženu, jdu do lesa, a tumáš! On si tam v mlází řeže z mého stromečku hůl! Já na něj
poštvu psa, tři sta mne stál, a co tomu řeknete! on hned na něj "Sultáne, pojď sem", a pes, bestie, k němu letí a
dává mu pac!
Loupežník: Já bych si ho vzal, vy ho beztoho bijete.

Se stejnou dravostí a neočekávaným způsobem se "zmocní" Mimi. Místo aby s ní utekl, zamkne se před zraky navrátivších se rodičů uvnitř dvora, uvnitř domu a nedaří se ho vypudit ani za pomoci kováře, starosty, vojáků, sousedů... Mimi, zprvu zmatená, podléhá zcela jeho mládí, podléhá lásce a vymaní se z vlivu rodičů. K jejich naprostému zděšení, které se ale u paní pomalu avšak jistě mění v pochyby.

Profesor: Po nás to nemají. Jak dlouho jsme na sebe čekali?
Paní: Osm let.
Profesor: Vidíš, osm let. Celé mládí...A nenapadlo nás utéci, ani ve snu, ani na okamžik nám nepřišlo na mysl, že bychom mohli...nečekat dál -
Paní: Tobě to...možná...nepřišlo.
Profesor: Ne, jistě ne. Ale tobě, řekni, tobě přec také ne?
Paní: Mně?
Profesor: Ne, nepřišlo. Osm let jsi čekala, tiše, vzorně, trpělivě -
Paní: Trpělivě - ne! Prosím tě, mlč o tom!
Profesor: O čem?
Paní: O těch osmi letech.
Profesor: Ženo, proboha, já tě nechápu! Měli jsme tenkrát snad udělat něco jiného? Měli jsme utéci nebo co, řekni? Myslelas to tehdy? Čekalas to snad ode mne?
Paní: Co jsem myslela! Já jsem neměla rozum!
Profesor: Aha, neměla! Neměla! Ale řekni teď, mohli jsme jednat jinak?
Paní: Jak myslíš.
Profesor: Ne, pověz sama. Jsi tak moudrá, maminko; vždycky jsem si tě vážil, že jsi tak rozumná. Řekni, jednala bys dnes jinak! Nečekala bys? Utekla bys nebo co? Řekni!
Paní:- - Já nejsem rozumná!
Profesor: Ah - - Tohle jsem netušil! To jsem netušil! Já jsem tě neznal!
Paní: Já vím. Poslyš...je tohle láska?
Profesor: Jaká láska?
Paní: To, co Mimi...Co on dělá, a to všechno. To tedy je láska?
Profesor: Jak se to ptáš?
Paní: Jen tak. To jsem já nepoznala.
Profesor: Co - cos nepoznala?
Paní: To, co Mimi. Bude Mimi litovat svého mládí?
Profesor: A ty lituješ?
Paní: My jsme snad nebyli mladí.
Profesor: Ne, nebyli! Na to jsem já neměl kdy. Musel jsem pracovat!
Paní: vím. Ale mohls udělat - - třeba něco víc. A snad bych i já dovedla - -
Profesor: ?
Paní: Jako Mimi - - A třeba i víc. Co bych byla udělala, kdybys mně byl ukázal ... víc lásky!
Profesor: Kdybych já ti byl ukázal! Ženo, to nebyla láska, že jsem pro tebe pracoval ... do úpadu ... nespal ... nežil ...
Paní: Pracoval, já vím. Ale čekat bylo ... těžší než pracovat.
Profesor: A tys čekala osm let! To nebyla láska?
Paní: Láska? Já nevím. Láska spíš byla, když už jsem nechtěla čekat ... když jsem jednou ... chtěla utéci za tebou, a ničeho nedbat, ani hanby ... ničeho ... Tys o tom nevěděl. Neřekla jsem ti to, protože ... protože bys mně to beztoho vymluvil. A tak mě to přešlo ... docela.

Vrací se Lola. Zestárlá zničená s dítětem v náručí.

Profesor: Hleďte, vy hrdino, t o h l e je láska! Prokledý, kdo jí to udělal.

Lola: Láska je, co tě opustilo.

Ve všeobecném zmatku se jedni dostávají do domu, Loupežník ven, dveře jsou zamčeny, Loupežník volá Mimi k sobě, lidé ho vyhánějí, střílejí na něj - Loupežník zmizí v lese.

Hlas Loupežníka: Mimi, já se vrátím!
Lola: Vrať se! Vrať se! Vrať!
Profesor: Vraťte se! Mládí se nevrací, nikdo se nevrací takový, jaký byl! Vrátíte-li se, budete už jako já!

Fanka hledí za Loupežníkem a vzpomíná, jak se kdysi zamilovala....A ten hulán měl stejný voči jako von; takový krásný, zlodějský voči.
Kaprál: Tak proč ste toho loupežníka chtěla zastřelit?
Fanka: Já nevim; třeba zrouna proto, že už nejsem mladá a že mě přišlo líto -
Kaprál: Čeho?
Fanka: Mýho ztracenýho mládí.