Duben 2014

Až si pro nás přijde...

30. dubna 2014 v 14:34 | Katka |  Táta a ti druzí
"Hlavně se nesmím ukazovat starým lidem....., aby si nemysleli, že už si pro ně přišla," pravila při odchodu do školy na poslední zvonění moje krásná dcera. Mrkající


Josef Gočár - 3. - Hradec Králové poprvé

29. dubna 2014 v 20:36 | Katka |  Josef Gočár
Na počátku 20. let minulého století Josef Gočár vytvořil územní plán města, který byl vybrán v soutěži mezi dalšími a byl určen k realizaci. Staré město obkroužil okruh, ke středu směřují radiály, mezi nimi se střídají obytné části s plochami zeleně.

Vznikla tak

spojnice mezi starým městem s oblastí před hradbami - Gočárovy schody (toto nejsou přesně ty původní, ty jsou o kousek vpravo, kam můj foťák nedoviděl)


regulační plán nábřeží,


výstavba v Labské kotlině, školní bloky - komplex budov, který zahrnuje původně Státní Rašínovo gymnasium se Štursovou sochou Vítěze na šestimetrovém sloupu před nárožním průčelím, dále školy obecné, měšťanské a mateřské, tělocvičnu a vilu ředitele. Fascinuje mě ta logika celého komplexu.


dnes budova banky na Masarykově náměstí - charakteristické pro JG je spojení několika funkcí budov - v poschodí jsou byty.


střed města - dnešní Ulrichovo náměstí.


Budova dříve okresního úřadu, dnes SZIF, územního pracoviště MZeČR, Policie....mi vždycky připadala jako takový obrovský nijak hezký šedivý zašlý barák....včera jsem do něj poprvé vstoupila a zůstala civět. Jak je vnitřní prostor řešen velkoryse a nadčasově.

Tři galerie nad sebou - tak se dnes řeší velká nákupní centra.


Vstupní hala s vitrážovým maxioknem a bustou významného muže - starosty Františka Ulricha. V rozích jsou na jedné straně trafika, na druhé recepce.


Páternoster mě vždycky dostane, i když se ho trochu bojím. Jen se obávám, že v dnešní předpisy spoutané době nám ho brzy (třeba z Bruselu) z bezpečnostních důvodů zakážou.


Protože mi Gočárovy stavby vždycky učarují, budu se k nim vracet podle toho, jak se mi kterou podaří navštívit a obdivovat. Jen do toho nedokážu vnést nějaký systém, chronologii. Ale na tom asi zase tak moc nesejde, to si můžeme najít jinde.

17/52

27. dubna 2014 v 6:43 | Katka |  (ne)malé radosti
Pryč jsou doby, kdy jsem měla čas zapsat si každý večer (ne)malé radosti dne. Teď dumám - to mě, do Prčic, za celý týden nic hezkého nepotkalo? S vyplazeným jazykem

Ale jo!

22. 4. - hned po velikonocích nás čekala v práci kontrola. Ta dá vždycky zabrat. Sice jsem měla radost, že jsme to opět zkouleli takříkajíc bez ztráty kytičky, ale tentokrát to bylo tak herecky náročné, že jsem z toho byla úplně gumová a odpoledne jsem sedla do křesla a v tu ránu usnula Mrkající

23. 4. - pracovní cesta do TU představovala pro manžela návštěvu úřadu, pro mě prádelny (ložní prádlo z ubytovny). Můj úkol byl nepoměrně jednodušší a kratší, což jsem tušila a těšila se na to, takže jsme si domluvili sraz v "zahrádce u UFFA (kulturní dům)."
Cestou k toaletám jsem zaregistrovala, že se zde bude brzy hrát hra, o které jsem slyšela mluvit S. Zindulku (Vražedný pátek). Neodolala jsem a koupila lístky.
Kdysi jsem slyšela P. Hapku, jak se charakterizoval jako kavárenský povaleč. Tehdy jsem si nad tím výrokem "ušlechtile odfrkla." A je to tady. Posedávání v kavárně, s knížkou, venku, v zahrádce, za slunečného dne.....kdo by odolal?

24. 4. "Den blbec" dobře skončil. Spěchajíc na několik měsíců objednané vyšetření na alergologii jsem nadělala několik kiksů, které jsem pak sice napravila, ale zabralo to daleko víc času....
Na vyšetření nedošlo. Objednána na 9.45 jsem vydržela v čekárně do 11.00. Za tu dobu vyšetřili tak půl pacienta, ticho rušilo občasné zacinkání nějakých nástrojů, sestra se nezajímala ani o to, kdo v čekárně sedí a co chce, ani o to, že tam ťuká a ťuká maminka s předškolními dvojčaty, která ji stále ujišťovala, že už se opravdu počůrají - klíč od WC sestra dobře střeží a nápis na dveřích NEKLEPAT!!! to jistí. No, tak tohle jsem už déle nevydržela a vyšetření, které mi bylo doporučeno v únoru 2013 jsem neabsolvovala. Mně to tak moc nevadí, protože nevidím smysl v tom, že se dozvím, CO je příčinou mých potíží. Určitě by to bylo něco, co stejně neovlivním - pyl? prach? psi? jiná zvířata? Vím, že je to třeba hloupý názor, ale na tohle já nemám.....

Odpoledne se den prudce vylepšil. Po dlouhé době jsme navštívili kamaráda, který mě vždycky bombarduje požadavky na dobré jídlo, bábovku, štrůdl....když k nám jede. Věci se tak nějak semlely a je si sám sobě hospodyňkou....nepátrala jsem po původu toho, co pro nás připravil a jen jsem chválila - bábovku, gulášek, grilovanou "krkovici light" Mrkající....no a skončila jsem přežraná jako hroch.

25. 4. - byli jsme na exkurzi ve firmě pana Valdemara Grešíka. Začínal "heřmánkovým čajíčkem", jak říká on a dnes jsou jeho provozy vybaveny špičkovými automatickými zařízeními pro řezání a míchání bylin, jejich plnění do obalů, stejně tak je tomu u kapiček, mastiček, likérů, sušeného ovoce, mají vlastní laboratoře, sklady uvádí návštěvníka v úžas tím, jaký je zde pořádek, každý voňavý pytel je označen tak, že se dohledá, odkud bylina pochází, kdy byla sklizena..... a chystá se výroba šťáv a džemů.
Musela jsem žasnout a chválit a chválit a chválit...

26. 4. - přivezli jsme si domů spoustu květinové sadby. Sázet, přesazovat, přenášet.....spousta práce. K tomu během půl hodiny zmáknout oběd (halušky s bryndzou a slaninou). Po obědě jsem "padla mrtva na postel" a v tu ránu usnula. Odpoledne stejný průběh - i s tím koncem v posteli.
A v neděli pokračujeme. Jestlipak já se někdy dostanu na to kolo? Té práce totiž nějak neubývá.

Volání kukačky

26. dubna 2014 v 6:15 | Katka |  Knížky
Znáte spisovatele Roberta Galbraitha? Určitě ano. Je to totiž pseudonym J. K. Rowlingové, pod kterým vydala svoji další knihu pro dospělé - detektivku.

Její finta, která ji měla zbavit věčného spojení Rowlingová - Harry Potter, zabrala. Zatímco první kniha pro dospělé (Prázdné místo), vydaná pod pravým jménem autorky, byl přijata vlažně, prodeje Volání kukačky podle kritiků vylétly výš než novoroční rechejtle.


Využila jsem svého vnitřního chlapa, vtipkuje JKR o detektivce.

Dějový princip je zdánlivě tuctový.
Bývalý vojenský vyšetřovatel s trvalým hendikepem z války v Afghanistánu má své velké životní trable. "Zakázka", se kterou se na něj jako soukromého detektiva obrací bratr superstar modelingového Londýna (Luly Landryové), mu takříkajíc vytrhla trn z paty, neboť jeho "živnost" zrovna neprosperuje.

Lulin smrtelný pád z balkonu vlastního bytu uzavřela policie jako sebevraždu, s čímž se její bratr nechce smířit neboť tomu nic v jejím životě nenahrává....

A nakonec je vše jinak. Tak, jak to má ve správné detektivce být.

Spisovatel(ka) je Pan(í) vypravěč(ka), mistr(yně) dialogů. Není tedy divu, že má detektivka téměř pět set stran. Pro mě mohla mít o dvě stovky míň. Možná jsem se s ní jen netrefila do správného rozpoložení. Číst takové dílo na jaře, kdy je všude plno práce, která se nejem musí, ale i chce udělat, není asi dobře načasovaný relax.
Nemůžu říct, že bych byla zklamaná nebo otrávená, ale zároveň pro mě neplatí:
Volání Kukačky je kniha, kterou je zatěžko odložit, jejích téměř pět set stran pádí k závěru, a když ten nastane, uvědomí si čtenář, jak moc se těší na druhý díl. Což možná o kvalitě Volání Kukačky řekne nejvíc.

Říká se - kdo nevěří, ať tam běží. Takže, milovníci detektivek a košatého vyprávění, bez obav utíkejte do knihovny nebo knihkupectví, přineste si ji domů, zapomeňte na povinnosti, usedněte do křesla s šálekm kávy, nohy nahoru, brýle na oči.....a nenechte se rušit. S vyplazeným jazykem


Moc dlouho tu nepobyl...

22. dubna 2014 v 9:15 | Katka |  Zvířata
...aneb Čiko už s námi není

Už dlouho jsme věděli, že čas, který máme vyměřen pro soužití s Čikem, nebude dlouhý.

Od samého počátku kocourka provázely problémy (virózy, blechy, svrab). Pečovali jsme o něj a on nám to vracel škrábáním, kousáním, lítáním po stolech jako normální hravé kotě. Jen zůstával stále drobounký a dýchavičný.
Při jednom zhoršení veterinářka objevila zrádný šelest na srdci. Dostal další ozdravnou kůru, ale ta už nepřinesla zlepšení.

Následný RTG a UZ potvrdil její podezření.
Čiko má vrozenou a nenapravitelnou vadu. Jeho srdíčko bije jako o závod a je tak zvětšené, že utiskuje plíce. Srdeční stahy jsou nerytmické, zmatené, ač. se snaží sebevíc, nedokáže okysličenou krev dotlačit až do periférií. Je to znát už i na tělíčku. Přední polovina je buclatá, jak má u kotěte být, zadní viditelně strádá.

Doktor, který vyšetření prováděl, se divil, že takto neduživé kotě vůbec žije. Máma kočka prý obvykle pozná, že takovýto jedinec nemá šanci na přežití a zahubí ho hned po porodu. Podobný případ ještě na vlastní oči neviděl. Jeho rozhodnutí by bývalo bylo - hned uspat. Není naděje na zlepšení.

V té době byl Čiko ještě jakž takž fit. Rád vycházel na jarní sluníčko a lebedil si tam. Nezdálo se, že by trpěl. Darovali jsme mu ještě pár týdnů. V posledních dnech ale už jen posedával a měl co dělat, aby to i v klidu udýchal.

Proto jsme se s ním v 16. týdnu roku rozloučili a nechali ho uspat.

Ještě dnes ale při příchodu do kanceláře čekám jeho kukuč.


Velikonoční zbabělci

21. dubna 2014 v 18:23 | Katka |  Cestování
Nikdy jsem neměla ráda velikonoční pondělí. Je to otrava trčet půl dne doma, chodit otvírat a tvářit se šťastně při koledovačkách.... Byla jsem svým dcerám špatným příkladem, takže mají k velikonocům stejný vztah a přístup.

Nazdobit byt, napéct, nabarvit vajíčka, koledu uložit do slamou vystlaného košíku.....a pryč!

Dnes E odcházela už před sedmou "učit se k maturitě", tisknout vypracované otázky a my ji v kanceláři vyzvedli a jeli jsme na velikonoční výlet.

Letos bylo cílové místo 50 km severovýchodně od nás.
Zámek, který byl zpřístupněn v r. 2012 po dvacet let trvajícím restaurování. Dnes jsou majiteli dva bratři rodu, jehož příslušníci patřili ke šlechtě hodné toho jména. Účastnili se již napoleonských válek, aktivní byli v době národního obrození a dodnes jsou místními vzpomínáni jako pracovití, čestní, rovní, zdvořilí a empatičtí lidé.

Opravy zámku se velmi povedly a i když nejsou ještě zcela dokončeny, cítili jsme se v místě, jehož jméno je zatím hádankou???, příjemně.

Pečlivě upravené jsou i hospodářské budovy i park, právě se pracuje na vstupním schodišiti. Do zrcadlového sálu bych ráda zavítala v květnu na koncert Tria Martinů či v červenci na kytaristku Lenku Filipovou (koncert bude v parku)


Druhá naše zastávka byla asi 6 km na stejné trase, ale blíž k nám. Je to zámek, který máme moc rádi už drahně let. Dnes zde žije Diana Phipps ???.



Jezdíme sem poměrně často a tak pozorujeme, jak zámek i park po restituci ožíval. Nejprve byly zpřístupněny zrestaurované expozice, kde je znát, že majitelka zámku je bytová designerka. Zároveň se začínalo s úpravami parku. Není žádní vzácnost vidět paní Dianu pracovat přímo v zahradě, jindy odpočívat mezi návštěvníky na nádvoří v kavárně....je to prostě "jiný" zámek. Paní D. má ráda kočky, ale i psi jsou zde vítáni. Stane se, že dřív než host lidský, je v kavárně je psu nabídnuta miska s vodou přímo ke stolku.


Celý areál - zámek, nádvoří, park, zookoutek, obora, jezírka, altán.....je pro lidi. Dnes zde bylo i přesto, že byl svátek, rušno.


Pozná někdo, která dvě místa jsme dnes navštívili a příslušníci kterých dvou šlechtických rodů tak pěkně zrenovovali svá sídla?
Myslím, že vím, KDO odpoví správně. A pokud ne - přidám zítra nápovědu Usmívající se.

16/52

20. dubna 2014 v 8:37 | Katka |  (ne)malé radosti
Vzhledem ke dvěma mrazivým nocem nebyl minulý týden nijak závratně příjemný. Čekání, zda mráz bude - nebude, jestli to květy ovocných stromů vydrží nebo ne, nějaké "pokusy" jak nad mrazem vyzrát ... to není zrovna pohodová pracovní atmosféra. Samozřejmě jsme souboj s mrazem prohráli, až čas ukáže, jak moc.

Přesto se dá vydolovat alespoň malá radůstka.

V neděli večer se rozbila pračka. Noční můra každé pradlenky. Bývaly doby, kdy se muselo to nejnutnější přeprat ručně nebo vydolovat odněkud starou dobrou Romovku. Ne tak dnes. Nebo alespoň u nás to tak není.
Po 11.00 telefon opraváři
15.30 se opravář dostavil, pračku rozebral, ujistil mě, že příčinou poruchy NENÍ filtr plný (manželových) párátek S vyplazeným jazykem, a že opravu odhaduje na 1400,- Kč. Dnes vymění doma v dílně uhlíky a kdesi cosi v motoru a zítra po 17. (neb dřív nejsme doma) opravu dokončí a můžeme začít prát.
16.15 telefonát - opravář se zdvořile ptá, jestli by nám "nevadilo", kdyby přijel motor zamontovat asi za dvě hodiny
21.00 opravář se sice trochu zdržel, ale s přáním hezkého večera se loučí. Odnáší si 1250,- Kč.

Sobota (21.4.) - "pomáháme udit" neb jsme o to byli požádáni. Naše pomoc spočívá v tom, že sedíme, povídáme, konzumujeme.....a tím krátíme dlouhý čas uzení našim kamarádům na jejich zahradě. Schyluje se tam ke startu výstavby jejich domečku. Takže je o čem diskutovat. Materiál na místě, základová deska vyzrálá....manžel obdivuje krásné trámy, počítáme výkon kotle, který potřebují, porovnáváme, jak to bylo u nás a ujišťujeme je, že u nich to bude ještě lepší a hlavně levnější, protože oni to berou fakt "zodpovědně."

E loudila o beránka a protože já v poslední době svoje "povinnosti" dost sabotuju, pustila se do něj sama. Povedl se jí mnohem víc než mně mazance. Vůbec však nevadí, že jsou to nízké nelesklé (protože jsem je zapomněla potřít vajíčkem) bochánky, protože je peču stejně pro sebe a manžela. Jsou i tak moc dobré.

Krásnou velikonoční neděli a "veselé" pondělí přeju vám všem.


15/52

13. dubna 2014 v 18:25 | Katka |  (ne)malé radosti
7. - 9. 4. - školení
- kromě něho ještě další radosti. Už samotná cesta mě bavila. Měla jsem radost, že jsem nezabloudila, že jsem zvládla dálnici, že jsem se vyhnula Praze, projela jsem hezkým městečkem, kam se přesídlila moje kamarádka a já tam nikdy nebyla (Lázně Toušeň) a jšetě z toho, že jsem se vrátila včas, abych stihla další hrací den bowlingové ligy.
Obávala jsem se, že budu po cestě unavená a pokazím všechno, co půjde pokazit. Opak byl pravdou. Vyhrály jsme všech pět zápasů a posunuly se ze čtvrtého na druhé místo. Tahle pozice nám určitě dlouho nevydrží, ale neva. Byl to fajn pocit vidět, že jsou z nás lídři ligy nervózní. Měly jsme prostě svůj den.

11. 4. - pozvala jsem nás 4 na večeři a my 3 Mrkající jsme se dobře bavili.

12. 4. - mládež mě opakovaně zvala na kolo, tak jsem ráda přijala. Sice jsem jim nestačila, ale oni zase neznají zdejší cyklostezky, takže byli rádi, že udávám směr a dojeli jsme společně.

13. 4. - někdo by možná následující radost považoval za blbost, ale já byl spokojená, že už konečně umím odhadnout, jak dlouho a v jak teplé vodě je třeba spařit slepici, aby se dala dobře škubat Smějící se.

Chtěla jsem se zde zmínit ještě o jedné záležitosti, ale asi by se tu vyjímala divně, nechám ji tedy na jindy.

Že by "nový začátek" ?

13. dubna 2014 v 13:14 | Katka |  Dokaž (si) to!
Už jsem se zmiňovala, že v poslední době vázne nejen moje sledování cizích blogů, ale i psaní na ten můj. O tom, proč tomu tak je, jsem napsala dopis sestřenici:

Ahoj XY,

to je veliký rozhodnutí, co jsi udělala. a určitě dobrý. Mám radost, že se ti to daří. Od kdy bo to mělo být?

Přiznávám, že i já bych byla uvítala nějakou velkou změnu. Znáš to - v práci stereotyp neustálých existenčních stresů, chlap upadl do letargie, ze které vyjde spíš u cizích než doma.....představa mnou navrhované konstruktivní debaty u něj vylovává osypky, "hlavně nic neanalyzovat, když je vše v pořádku...", děti jsou většinou fajn, ale už tě (naštěstí) nepotřebujou, přidávají se další a další neduhy.....a co teď? TAKHLE to doklepat? To mě nebaví.

No, ale věci se dějou, jak mají.

Asi víš, že jsem se před asi 3 lety dala do dobrovolničení. Jednou týdně 2-3 hodinky jako pomocnice někomu, kdo to potřebuje. Žasla jsem, jak je to fajn. Člověk si odzkouší, čeho je nebo není schopen, prvotní strach a obavy rychle pominuly a překvapilo mě, čeho JÁ (introvert) jsem schopná.
Věci se v poslední době posunuly. V lednu jsem kývla na to, že se stanu koordinátorkou dobrovolníků, aniž bych věděla, co to znamená. Prostě to bylo potřeba, protože ta poslední nějak zmizela. Minulý týden jsem byla na školení a přijela namotivovaná, inspirovaná a navíc se zážitky, který byly tak intenzivní jako dlouho nic....

Školení tohoto typu jsem nikdy neprodělala. Bylo nás 17 účastníků kurzu a dva lektoři z národního dobrovolnického centra
HESTIA. Určitě to není nic extra nového, jak bylo školení vedeno, ale já - odrazena suchopárným předčítáním zákonů a změn a pravidel, a nebo pompézností školení pořádaných z evropských peněz (zbytečně dlouhých a nesmyslně drahých) jsem se už dlouho na žádné školení nepřihlásila, a tak jsem si to užila poprvé a naplno.
Konalo se to v objektu, kde jsou chráněné dílny, sociální bydlení, penzion a restaurace. V útulných podkrovních prostorách. Seděli jsme v houfu. Nejprve jsme se představili tím, že jsme krátce pohovořili o organizaci, která nás vyslala a pak zabodli praporek do místa na mapě, kde sídlíme.
Dále jsme na tabuli každý přilepili papírky se svými OČEKÁVÁNÍMI a OBAVAMI.
Samotná "výuka" probíhala tak, že bylo oznámeno téma, kdo chtěl povídal o tom, jak to chodí v jeho pracovišti a lektoři upozorňovali na chyby, zodpovídali dotazy, seznamovali se závaznými pravidly.....a na konci tématu měl člověk pocit, že se jednak dověděl vše, co potřeboval, jednak toho hodně v hlavě měl, jen to nezapadalo do sebe.
Dobrovolníci spadají pod ministerstvo vnitra, a tak bylo na místě, že nás navšítívila i pracovnice odtamtud. Je milé vidět, že to není vždy "jen instituce" vzbuzující hrůzu, ale že zde jsou i lidé, kteří opravdu mají zájem o to, aby to na jejich ůseku fungovalo a jsou k dispozici, jsou ve službě.
V závěru kurzu jsme byli schopni vytvořit si svůj projekt pro nadcházející období. Každý v malé skupině přednesl svoji vizi, jak a kam se dostane za rok. S lektorem i ostatními posluchači probral klíčová problematická místa svého projektu.
V konečném společném hodnocení kurzu každý sdělil svůj názor na kurz a z tabule s lítečky odstranil OČEKÁVÁNÍ, která se mu splnila a OBAVY, které se nesplnily. Co zbylo? Obava, že bude málo času. Málo času v podstatě nebylo, ale tři dny utekly v pracovní náladě a VELMI přijemné atmosféře. Většinou zde byli mladí lidé vě věku 25 - 35 let. Každý z nich zajímavý, empatický, mnozí s nevšedním životním příběhem. Po denním programu, který trval 12 hodn (s přestávkami) jsme pokračovali v hospůdce a probírali ponejvíc svoje plány do budoucna. Vyměňovaly se kontakty pro možnost budoucích konzultací, nacházeli jsme spojitosti ve svých životech. Já jsem hovořila s absolventem stejné školy, kterou jsem studovala před lety i já, když jsem dceři vyprávěla o šikovné dívce, která mě zaujala a je absolventkou stejné VŠ jako dcera, vyšlo najevo, že jsou to kamarádky.
Teď mám chuť posunout se v našem dobrovolnické centru dál. Pracovat víc a hlavně líp. Ideální by bylo, kdybych koordinátorku mohla dělat jako svoje plnohodnotné zaměstnání. A to právě nejde a nepůjde. I tak jsem odhodlaná se s tím poprat i na úkor některých svých stávajících aktivit. Jen nevím, co na to ostatní členové. Přece jen to není JEN MOJE organizace.

Teď jsem sama zvědavá, co dokážu. Jestli přesvědčím své spoludobrovolníky, že můžeme víc a lépe a jestli se nám podaří získat další členy, ve větším rozsahu splnit očekávání přijímajících organizací a připravit pro více klientů více "šťastných chvil". To je jediný cíl dobrovolnické práce. Protože -



Myslet lze jen rozumem, ale chápat jen srdcem.

(Joseph Addison)

Lidé v nouzi nepotřebují až tak moc peníze. Oni potřebují naše oči, ruce, nohy, srdce.

(Matka Tereza)

14/52

10. dubna 2014 v 23:05 | Katka |  (ne)malé radosti
30. 3. - po dlouhém cestování se hodil hezký den strávený doma a na zahradě. I když byl vlastně pracovní.

31. 3. - koncert, o kterém jsem už psala měl ještě jednu pěknou stránku. Byla jsem zase s (ne)naší babičkou.

2. 4. - na schůzce se zájemkyněmi o dobrovolnictví se, zdá se, rýsuje nějaká opravdová činnost. Děvčata (+ jeden kluk, který i při schůzce PLETL Překvapený) měli zájem a nápady. Kéž by se setkali se vstřícnými klienty. Jedna dívka si sama našla "svého" klienta a potřebuje jen naše zastřešení. Věří si, že mu prospěje a uplatní své zkušenosti s bližním s Downovým syndromem.

Večer jsme letos poprvé opékali na ohni klobásy a ještě navíc nás potěšila návštěva mladé rodinky. Až na to, že se naši psi stále pokoušeli miminko, které je lákalo mrskajícími se nožkami, sežrat, bylo posezení u ohně moc příjemné.

3. 4. - zahradníci bývají touto dobou dost. Zaneprázděni. Zvlášť, když mají hodně přátel a známých se zahradami. Zato manželky zahradníků si pěkně posedí a poplkají u kafíčka, zatímco zahradníci "plení" ovocné stromy pilkou a nůžkami S vyplazeným jazykem.

Večer nenadálá návštěva a další posezení, tentokrát u nás. Vzpomínky na dávné kamarádské návštěvy u výborného vína, které jsem čistě náhodou dnes vybrala a pro strýčka Příhodu dala vychladit. Ejhle, strýček se dostavil záhy Mrkající.

5. 4. - sraz v Repechách

Jsem ve skluzu, termín "vydání" jsem nestihla. Stejně tak nestíhám číst blogy, komentovat, psát svůj.....
Zdá se mi, že se mi trochu převrací život naruby. A jsem tomu ráda. Jen času je čím dál míň.
Snad přece jen nějaký vybude a napíšu, co a jak a proč.