Květen 2014

Jako zvíře

31. května 2014 v 8:24 | Katka |  Knížky
Detektivka autora Rudolfa Čechury.


R. Č. je žijící (1931) český spisovatel, autor námětu k večerníčku Maxipes Fík a Hugo z hor i jíných dětských knížek.
Jeho detektivním vzorem je Arthur Conan Doyle. Je členem londýnské společnosti Sherlocka Holmese (od r. 1967).

"Jako zvíře" trpí člověk upoutaný po nehodě na invalidní vozík. Motivem dvojnásobné vraždy (z toho jedné "omylem") je pomsta. Určitou roli zde hraje homosexualita i shoda jmen. Vyšetřování probíhá ve dvou proudech. Zahajuje začínající soukromý (pro mě naivní a nepravděpodobný) detektiv Mayer a jeho pomocník a synovec Majer (proč stejná, i když rozdílná jména?). V podstatě se motají do práce státní policii.

Knížka útlá, k přečtení na jeden zátah, pokud by byl na ni čas. Ne tak pro mě a čteno roztahaně - nenadchne & neurazí.

Nedělní odpoledne v Hradci Králové

27. května 2014 v 20:28 | Katka |  Cestování
Nechtěla bych tam sice žít trvale, ale musím uznat, že na tom Hradečáci nejsou co se týká procházkových tras a posezení v zeleni nijak špatně. Pokud mám v tomto městě čas, vždycky objevím něco nového, co se mi zde líbí. A zatím to vždycky souviselo s urbanizačním plánem Josefa Gočára. Dodnes je zachována jeho idea střídání oblastí zeleně s bloky budov.

Jedním z parků jsou Jiráskovy sady (AJ studoval 1867 - 71 na zdejším českém gymnasiu) na soutoku Labe a Orlice.

Sousoší českoskalického rodáka Josefa Škody - Soutok Labe s Orlicí


Do parku se vchází kolem krásné secesní budovy vodní elektrárny na jezu zvaném Hučák.


Park je rozlehlý, s množstvím starých mohutných stromů. Prostor pod nimi vyplňují nižší a ještě nižší patra dřevin a keřů. Laviček je zde opravdu dost a dost, a to ve stínu i na slunci, každý si vybere.


V hudebním pavilonu se občas pořádají svatby a koncerty, v parku sídlí i floristická mistrovská škola.
Další zajímavostí je dřevěný pravoslavný kostelík. Původně byl postaven v obci Habura u Medzilaborců. V polovině 18. stol. ho zakoupila obec Malá Poĺana. Když si v r. 1929 postavili kostel kamenný, starý dřevěný prodali do Hradce Králové. V Jiráskových sadech byl na náklady tehdejšího starosty Josefa Pilnáčka instalován r. 1935. Dnes volá po restauraci.


Největší atrakce Jiráskových sadů se ale nachází na samé špičce, na březích soutoku Labe s Orlicí. V Orlických horách den před hodně pršelo a je to vidět na barvě vody.


V březích Labe se usídlily nutrie. Prý utekly z chovu a zde se jim daří dobře. Jsou krotké, zvyklé na lidi a ochotně se nechávají nejen krmit, ale i fotit.



V parku jsme strávili nejméně dvě příjemné hodiny. Už i proto, že s sebou nosíme každý svou knížku a kdo potřebuje (já Mrkající) tak i brýle.... Co kdyby náhodou bylo kde posedět?

Valečov a Drábské světničky

26. května 2014 v 22:43 | Katka |  Cestování
V sobotu přecházela naše území další vlna silných a nebezpečných bouřek. Tentokrát jsme se před nimi schovali taky dobře. Z manžela je léty praxe zkušený pozorovatel a analytik radarových dat, a proto jsme se vydali po obědě do oblasti Českého ráje a ještě kousek dál.

Naším cílem byla zřícenina hradu Valečov v obci Boseň, okres Mladá Boleslav, poblíž Mnichova Hradiště.


Jedná se o skalní hrad, založený po r. 1300 Valečovskými z Valečova. Protože to byli příznivci Jana Žižky z Trocnova, byl hrad po husitských válkách v r. 1439 vypálen Jindřichem Vartenberka. Později byl sice přestavěn a žil zde podkomoří královských měst v době panování Jiřího z Poděbrad, ale majitelé se potom rychle střídali, až hrad v 17. stol. získali spolu s celým panstvím Valdštejnové. Šlechta zde však nežila a již v r. 1652 je hrad uváděn jako zpustlý.


Vodní i větrná eroze vytvořila v pískovcích zajímavé útvary


Z podzámčí hradu se zachovala pouze torza skalních bytů (světniček), které zbudovali majitelé hradu pro své poddané. Obydlí byla sice skromná, avšak okna byla zasklená a světničky měly dveře. Obyvatelé zde žili i přes nuzotu obydlí spokojeně až do 5. října 1892, kdy bylo obyvatelstvo (skaláci) násilně četnictvem přestěhováno do chudobince.


3 km pěšmo jsme pokračovali do oblasti obdobného významu - do Drábských světniček. Zatímco my jsme měli s terénem co dělat, navíc bylo vlhko a horko jak v prádelním hrnci, Goldie toho naběhal 3x tolik co my a vyhlížel, jestli už jdeme...


I zde stával skalní hrad.


Nabízí se krásné výhledy do krajiny směrem k Mnichovu Hradišti. V sobotu byla ale viditelnost chabá, všude kolem táhly bouřky.




My jsme se jim vyhnuli. Jen cestou zpět domů jsme viděli, kde všude a jak moc pršelo.

21/52

25. května 2014 v 6:39 | Katka |  (ne)malé radosti
18. 5. - počasí vcelku na nic, přesto byla neděle fajn. Co mi udělalo radost? Právě dnes, v neděli, rozkvetl jedním krátkodechým květem ibišek.

- po pěti letech chystání se na přebrání máminy pozůstalosti, která se k nám přistěhovala tenkrát i s tátou, jsem se konečně dnes odhodlala. Ne snad že by mi to dělalo citové problémy, ale co s tím? Když jsem hrnečky, upomínkové předměty, ubrusy....nepotřebovala do dneška, určitě je neptořebuju ani nadále. Ale je mi to líto šmahem vyhodit. Měla jsem představy, kolik toho je. S kolegou jsem domluvila, jak ráda já jim dám a jak rádi oni přijmou staré hrnečky. Zítra budu trapně koktat, protože ty hrnečky tam nebyly! Při své skleróze jsem zapomněla, že už jsem jimi někoho obdarovala. Ó, to je ostuda S vyplazeným jazykem.
No, ale je uklizeno!

- divadlo Ungelt zavítalo dnes do Dvora Králové s hrou Vzpomínky nám zůstanou (Z. Adamovská, P. Štěpánek, ad.). Divadlo se líbilo celé naší sehrané partě z DSJ (6 vozíčkářů + 6 doprovodů + řidič). Někteří klienti jsou sběratelé zážitků a tak si rádi počkali a se dočkali společné fotky s herci.

19. 5. - konečně krásný den. Miluju dny, kdy je dlouho světlo. Ještě o půl šesté se vyplatí vyrazit na kole, sejít se s přáteli před naší oblíbenou roubenkou....

20. 5. - bum a žuch!!!! To spadl E ze sdrce balvan. Odmaturovala a to ještě nejlíp, jak to šlo. Velíkánská radost a ještě větší úleva. Zasloužila si to, holka naše šikovná.

21. 5. - předposlední hrací den bowlingové ligy nám vyšel náramně. Ani jsme moc netlačily (a to je asi ono). "Pobily" jsme všech pět týmů, se kterými jsme se utkaly. A to nejen "o kozy", jak se říká. My, co je máme, máme 8 kuželek navíc jako hendikep. Když pak vyhrajeme nad těmi, kteří je nemají právě o těch 8 (v našem případě dokonce o 2x8) kuželek, je to o kozy. Včera jsme ale vyhrávaly i bez nich. Nechápu proč, ale některé týmy, výkonnostně silnější než my, z nás mají "trauma" a vytrvale prohrávají. Stejně jako já mám trauma z jiných S vyplazeným jazykem Právě s těmi budeme hrát příště - v poslední hrací den, a tak mám obavy, že si vylepšené umístění neudržíme. I tak to stálo včera za ten fajn pocit.
Včera jsem si pro zajímavost spočítala náš věkový průměr - 63,5. No nejsme my baby dobrý? Smějící se

22. 5. - zase kolo, zase přehrada, zase Tambor a grilovaná zeleninka. Pak jsme našli novou cestu domů - místo po silnici lesem.

Večerní toulání zahradou, bílý šeřík krásně voní....a potkala jsem dvě bachraté ropuchy. Z toho mám fakt velkou radost. Myslím, že existuje i nějaká lidová průpovídka o tom, že je štěstí mít v zahradě nebo u domu ropuchu. Moje máma si ropuchy pod schody do zahrady hodně považovala. Ropucha si živí kromě jiného i plži, prý slupne i ty hnusné hnědé slimáky. Jen psi si musí dát bacha a neolizovat ji. Je jedovatá.

23. 5. - na návštěvě kina mi největší radost udělalo to, že to byl manželův nápad, ke kterému došel po mnohaletém trápení se při blížící se bouřkové frontě. Budou kroupy? Nebudou? Trefí zrovna nás nebo tentokrát unikneme? Dnes mu došlo, že to stejně neovlivní a jeli jsme se před bouřkou schovat do kinosálu.

24. 5. - sobotní výlet z náhlého popudu si zaslouží samostatný článek. Nejvíc mě na něm potěšilo, že s námi byl Goldie a choval se (i mezi lidmi, i na silnici, kde jezdila auta, i při občerstvení pod stolem....) vzorně. Když je sám, respektuje, že jde se mnou. Jakmile jsou dva až tři psi pohromadě, jsou smečka a vše, co se učili, jde do kytek.

Unavili jsme se všichni a jdeme spááát

Maturitní dozvuky - O chlubení (úvaha)

24. května 2014 v 22:16 | Katka |  Jen tak
Těsně před tím, než dcera odmaturovala, jsem dostala mail, nad kterým už čtyři dny rozjímám.

O čem se hodí psát na blog a co už je chlubení? Pravda je, že líp se píše o tom, co vyšlo než o nezdarech nebo manželských (i nemanželských) rozmíškách.

Respektuji cokoliv, co kdo svěří svým (veřejným) stránkám. Co mě nebaví, tam se nevracím. Ale neodsuzuji. Soudě podle sebe, každý píše o tom, co mu život přináší. Jestli to je či není stoprocentní pravda, to nezkoumám. Někdy si řeknu "tý jo, ta je vzorná (šikovná...), to já bych nedokázala." Mrkající Jindy mám třeba pocit, že myšlenka nebo zážitek nestál za zveřejnění. Jenomže to nebylo z mého života, s mými životními postoji a možnostmi. Co je pro jednoho nedůležité, to pro druhého může být vrcholná událost. Mně nepřísluší posuzovat. Jenom selduji. Někde se pobavím, někde polituji, často se poučím a inspiruji.

Úvahami kol dokola jsem došla k závěru, že pochlubit se úspěchem někoho z rodiny nebo tím, že jsou mezi námi pěkné vztahy a rádi se scházíme nebo čímkoliv pozitivním z vlastního života neškodí. Míra sděleného soukromí je na každém pisálkovi a jestli mě někdo označí za chlubilku? To už není můj problém Mrkající.

A tak to sdělím "na plnou hubu":
máme moc šikovnou a cílevědomou dceru. Odmaturovala na gymnasiu čtyřikrát za jedna Smějící se



Nech to plavat!

24. května 2014 v 8:54 | Katka |  Řeči se vedou...
Mnoho variant má tahle rada nad zlato, kterou málokdo chápe a řídí se jí.

Let it be!
Vykašli, vys.., vybodni se na to!
Hoď to za hlavu!
Nech to koňovi!
Nech vše plynout!

TAK TO PROSTĚ JE!!! (Neřeš, přijmi, nech volně plynout.)

Za mnohé citáty se stejným významem jeden:

Má-li problém řešení, nemá smysl dělat si starosti. Když řešení nemá, starosti nepomohou.
- Dalajláma

Kdo z nás to ale dokáže? Musím se zcela nepokrytě pochválit, že už to často umím. Já hlupaňa jsem si totiž dřív myslela, že je sobecké starat se především o sebe. Že je mou "morální povinností" poskytovat rady, sdělovat někomu, jak by co měl dělat, jak se v určité situaci zachovat, vyjadřovat svoje stanovisko k tomu či onomu.....

Houbelec!

O nevyžádané rady nikdo nestojí. Ani děti, natož partner. Byť by to stokrát bylo dobře míněno a v zájmu jejich zdraví nebo čehokoliv jiného. Zkušenost je nepřenosná. Každý pochopí, až když si sám nabije čumák. Je to přirozené.

Naslouchat a být přítomen. To stačí.

Mít se ráda, být šťastná sama se sebou. Všechno ostatní jsou vítané třešničky na dortu, ale ne podstata spokojeného života.

Někde jsem četla:

zůstaň doma (v sobě) a celý vesmír přijde za tebou


P.S.: Inspirováno trápením jedné blogerky.

Jedna za všechny a Noc kostelů

24. května 2014 v 8:14 | Katka |  Kultura
Výjimky existují (nejspíš vždycky).

Zatímco včera jsem se vyznala, že nemiluji komedie a humoristické knížky, dnes jsem se náramně pobavila na nové filmové komedii americké provenience.

Rok jsem se těšila na noc kostelů. Váhala jsem, kam zavítat. Jestli do nedávno okukovaného Dubence nebo na magické místo jménem Chotěborky nebo úplně jinam. První dva se otevírají sotva párkrát za rok....
Zvítězily Chotěborky a měli jsme na ně přesně hodinu.

Dověděli jsme se, že zvony neuslyšíme, neboť se rozbil elektrický pohon, pak jsme se nemohli dopočítat "Zdrávasů", které předříkávala nějaká zřejmě ostřílená věřící. Nepochopila jsem, PROČ jich je na závěr společné modlitby tolik - nevímkolik (určitě víc než deset). Poté se představil mladý varhaník z Jaroměře, student tamního gymnasia. Potěšilo mě, že jsou takoví mladí kluci....
Sotva v polovině koncertu jsme odjeli do královéhradeckého Cinestaru.

Podle ukázek se zdál film Jedna za všechny hodně vtipný. A byl!

Mark je obšourník (sám se tak nazval, přinucen okolnostmi). Zjistí-li žena, že její milenec je ženatý, jsou v podstatě podvedeny a podváděny obě - manželka i milenka. Zatímco po tomto zjištění nechce mít Carmela s Markem, natož s jeho manželkou Kate nic společného, podvedené manželce se hroutí svět a snaží se přijít nepříjemné situaci na kloub tím, že tahá rozumy z Carmely. Obě ženy poté, co Carmela uznává, že je šťastná, že se jí Kate vnutila za kamarádku, začnou cílevědomě pracovat na pomstě. Zvlášť, když vyjde najevo, že nejsou samy, kterým Mark zahýbá....

Při osnování odvety se všechny tři náramně baví. Pochopily, že monogamie je pouhý mýtus, čímž se jim ohromně ulevilo a užívají si škodolibou pomstu. Objeví se i další Markovy nectnosti. A za všechno pyká....
V podstatě životní převrat - katastrofa všechny tři zúčastněné naprosto změní a posílí je. Ženy na tom vydělají, s Markem je to horší.

Herecké výkony Cameron Diaz (Carmela) a Leslie Mann (Kate) mě přímo nadchly.


P.S.: Pointa toho, proč jsem duchovní zábavu vyměnila za lehký žánr je ta, že se hrnula hnusná bouřka, na kterou už manžel nechtěl čekat přilepen u monitoru s radarovými daty. Úžasné řešení, ke kterému dospěl Usmívající se. Protože počasí je nevyzpytatelné, dá se očekávat, že se do podzima podíváme do kina mnohokrát.

Poslední aristokratka

23. května 2014 v 22:06 | Katka |  Knížky
Na doporučení jsem si poněkud pracně (je stále zamluvená) půjčila v knihovně humoristický romám kastelána zámku Milotice Evžena Bočka - POSLEDNÍ ARISTOKRATKA.


Dalo mi dost práce tu legraci dočíst. Přičítám to své povaze, která si zrovna nelibuje v komediích (divadlo, film), ani v humoristických knížkách.

Česká šlechtická rodina Kostků žijící v Americe se vrací na svůj rodový zámek. Svízel je, že bez finančních prostředků. Je velice těžké vytvořit z šlechtického sídla "firmu", která by uživila rodinu a služebnictvo, zvlášť, když členové hraběcí rodiny Kostků jsou zatíženi různými nepravdivými představami a zděděným služebnictvem s mnohými nectnostmi.

S tím, že asi "nerozumím srandě", mě smířila kritika z i dnes:
Po přečtení Poslední aristokratky je zřejmé, že Boček rozhazoval humor po tunách, jako kdyby psal v manickém vytržení. To je paradoxně největší předností i slabinou románu. Nadto jeho otevřený konec s titulem: KONEC PRVNÍHO DÍLU předjímá nebezpečí dalšího rozmělňování úmorně vtipných point. Pokud tedy nejde o další autorův šprým…
Navzdory výtkám řekněme, že jde o knihu vhodnou do sychravých podzimních dní. Poslední aristokratka je zábavné a neškodné humoristické čtení. V rámci zachování duševní rovnováhy je vhodné pustit si k této četbě například Mozartovo Rekviem :)))




No jo, no....není na světě člověk ten.....

P.S.: Jen bych ráda věděla, JAK se tam dostal kníže Schwarzenberg a jestli jsou plky o něm zrovna košér. Ale třeba to je zase jen mou povahou, že mi to nepřijde moc vhodný...

Ranhojič

22. května 2014 v 22:57 | Katka |  Kultura
Podle románu Noaha Gordona natočil německý režisér Phillip Stolzel neobyčejně věrohodný a výpravný film.

Děj se odehrává v 11. století, kdy v Evropě vládne temný středověk a jsou zapomenuty všechny antické medicínské zanlosti a metody. Nejnutnější zákroky vykonávají potulní ranhojiči. Chlapec Rob Cole má zvláštní schopnost - dokáže vycítit, když je někdo blízek smrti. Po smrti matky jsou jeho sourozenci rozptýleni mezi cizí rodiny a on se vnutí k potulnému ranhojiči.

Jeho touhou je dostat se do Persie k nejvěhlasnějšímu lékaři a učiteli Íbn Sínovi (Avicenna). Aby se mu to podařilo, musí předstírat, je je Žid.....

V roli Íbn Síny jsem moc ráda viděla Bena Kingsleyho a jako Roba Colea jsem se poprvé setkala s hercem Tomem Paynem.


Můj nejsilnější dojem - atmosféra středověké temné špinavé anglické vesnice. Nic příjemného.

Určitě hodně zajímavý a povedený film. Doporučuji nejen já, ale i hodnotitelé na ČSFD, kteří mu v této době dávají 79 %.

Jak to tak bývá, určitě by stálo za to přečíst si celý román, který byl předlohou, protože tam je děje mnohem víc. Snad někdy....

20/52

18. května 2014 v 6:05 | Katka |  (ne)malé radosti
11. 5. - matka jsem zasloužilá a holky nezapomněly Usmívající se

- včera jsem se pokusila utopit telefon v potoce. Vypadl mi z kapsy, když jsem tam myla kolo. Zdá se, že přežil Mrkající Tak to je dost velká radost, protože jsem podobným způsobem oddělala už dva a vůbec mě nebaví kupovat nový a zvykat si na něj.

12. 5. - dnes jsem se v druhé půli pracovní doby přidala ke skupině, která přeroubovává pár řad jabloní. Podobné nárazovky jsou vždycky velmi příjemné. Sejdou se dělníci i technici, jsou na sobě vzájemně závislí a práce jde od ruky. Přitom se vedou řeči, vtipkuje se a jeden ani nezpozoruje, že už se blíží konec směny. Hlava člověčí to nepozoruje, zato záda křičí, že už toho mají dost.
První chlapík jde s motorovou pilou a připraví strom tím, že ho seřízne na špalek a ponechá jednu tažnou větev. Pak vše začistí žabkou (zahradnický zahnutý nůž). Za ním už čeká ten, který musí být nejšikovnější, musí umět roubovat. To je docela věda. Když jsem se to učila před asi 35 lety já, málem jsem si uřízla palec roubovákem ostrým jako břitva. Skutečně musí být nabroušen tak, aby holil. Pak je třeba všechno zavázat a důkladně utáhnout PVC páskou, aby roub dobře přilnul a obě části srostly. Poslední, ale velmi důležitý úkon je zamazání všech řezných ploch štěpařským voskem. To jen tak na okraj pro NEzahradníky Mrkající.

totéž obrazem:


13. 5. - o ceně Ď jsem psala v samostatném článku. I když se mi tam nechtělo, byla jsem nakonec ráda, že jsem poznala nové lidi a jejich činy, a že jsem se mohla podívat do studijní a vědecké knihovny.

14. 5. - dopoledne jsme dokončili tu přeroubovací akci a oslavili to společnou svačinou v tzv. babosedu. Dali jsme si grilované kuře. Stává se, že z nás pracující nenápadnými pošťuchy vyloudí tu zákusky, tu něco od masa.

JESTLIPAK NĚKDO VÍ, CO JE TO TEN BABOSED? Usmívající se

16. 5. - akce přeroubování měla ještě dozvuky. Když se pomaličku, až příliš pomaličku schyluje ke svačině a my už máme hrozný hlad, fantazírujeme o jídle. Domluvili jsme se a na páteční večer si objednali v místní hospůdce pečená vepřová kolena. Protože jsou nejen dobrá, ale HLAVNĚ ZDRAVÁ Mrkající. Večer se velmi vydařil! Bylo hooodně veselo.