Než jsem tě poznala

2. května 2014 v 17:59 | Katka |  Knížky
Zase takové vážné a dojemné téma. Tentokrát jsem v tom ale nevinně. Poslala mi ji po manželovi paní knihovnice.
Milostný příběh brtiské autorky Jojo Moyesové (1969) má na přebalu zlatou etiketu Edice světový bestseller, což pro mě není zrovna lákadlo. Mám zato, že se podobnými označeními plýtvá.


Sice jsem se nezmýlila, je to takový bestseller, jakých dnes vychází desítky, přesto je něčím jiný. Jádrem příběhu je otázka, zdá má či nemá člověk právo na asistovanou sebevraždu.

William Traynor je velmi úspěšný finančník, pohledný a zdatný muž, sportovec, boháč z vážené rodiny. Jeho tragédií je, že po nezaviněné nehodě je jako kvadruplegik s diagnózou C 5/6 navždy upoután na invalidní vozík bez jakékoliv naděje na zlepšní.

Stav, kdy je dnem i nocí odkázan na pomoc druhých, kdy je pro každého "mužem na vozíku" a ne tím, kým dřív býval, je pro něj psychicky neúnosný a pokouší se o sebevraždu. Té ale není vlastními silami schopen, žádá proto o eutanazii, kterou lze provést ve švýcarském ústavu. Na to rodiče samozřejmě nechtějí přistoupit, ale Will je dospělý, rozumný muž a na svém rozhodnutí trvá. Jako kompromis přijímá rodiči navrhovaný šestiměsíční odklad, během něhož má znovu zvážit, zda pro něj život na vozíku opravdu nemá žádnou cenu.

Tak, aby o tom nikdo, ani Will, nevěděl, je najata společnice - obyčejná tuctová dívka bez jakéhokoliv životního cíle - Louisa Clarková. Jejím úkolem zpočátku je hlavně to, aby Will nikdy nebyl sám a nemohl se znovu pokusit ublížit si. Časem Louisa poznává, o co jde. Nejprve je zděšená, uražená, ale pak přijímá úkol jako výzvu. Zkouší vše co je v jejích silách, aby Willovi ukázala, že i s těžkým postižením může být život naplněný.

Skutečně se jí podaří občas Willa vyvést z jeho letargie, rozesmát ho, jsou chvíle, kdy je její klient přímo okouzlujícím společníkem.
Naprosto překvapivě je tomu tak i na svatbě jeho bývalé přítelkyně, která se s ním rozešla po úrazu a navíc si bere kolegu z firmy. Ve vyšší společnosti je Will přijímán s rozpaky, ale ani to mu nevadí. Dokonce vyzve Louisu "k tanci".

Opatrně jsem se mu usadila na klín a objala ho kolem krku, abych nesklouzla. Chviličku mi hleděl do očí, jako by uvažoval, jestli se mě dokáže zbavit. A pak s námi zcela překvapivě zajel na parket a v jiskřivém světle stroboskopů se s námi začal točit v malých kruzích.
..............
"Už jsou hodně konsternovaný?" zeptal se po chvíli. Otevřela jsem jedno oko a zamžourala do šera.
..........
"To si piš...." "Ha. Přitiskni se víc. Úžasně voníš."
"Ty taky. Ale jestli se budeš točit pořád doleva, tak tě možná poblinkám."
Will změnil směr. Ruce jsem mu nechala kolem krku a trochu jsem se odtáhla, abych se na něj podívala. Veškeré rozpaky mě opustily. Mrkl mi na hruď. Abych byla spravedlivá, v téhle pozici se nemohl moc dívat nikam jinam. Zvedl oči od mého výstřihu a povytáhl obočí. "Kdybych nebyl na vozíku, v životě bys mě nenechala koukat se ti na prsa tak zblízka," zašeptal.
Klidně jsem na něj hleděla. "Kdybys nebyl na vozíku, v životě by ses mi na prsa nepodíval."
"Cože? Samozřejmě že bych se podíval."
"Kdepak. Ani by tě to nenapadlo, protože by ses koukal na samý vysoký blondýny s nekonečnýma nohama a nadejchanýma vlasama, takový ty, který vyčuchaj bohatýho sponzora na sto honů. A já bych tu stejně ani nebyla. Nebo bych tamhle nalívala pití. Byla bych neviditelná."
Zamžikal.
"No? Mám pravdu, ne?"
Will zalétl pohledem k baru a pak zase ke mně. "Máš. Ale na svoji obranu musím říct, že jsem byl hroznej idiot, Clarková."
...........
"Chceš něco vědět?"
.......
"Co?"
"Někdy, Clarková, někdy jsi skoro to jediný, kvůli čemu mám ráno chuť se probudit."

Děj ale není tak přímočarý.
Poslední možností je desetidenní dovolená, vrchol Lousina vyjednávacího umění, která se uskuteční těsně před termínem, na který je Will objednaný do Švýcarska. Na Mauriciu jsou i s ošetřovatelem a pro všechny jsou to krásné a nesmírně šťastné dny. Will je opečováván i personálem, vše je pro něj připraveno tak dokonale a přitom citlivě, že má po dlouhé době pocit, že je mužem s vlastní vůlí. Po celou dobu, kdy pro něj L. pracuje, ji přesvědčuje, že má na víc než co dosud dělala (servírku), směruje ji k tomu, aby studovala, cestovala, bavila se, ŽILA.
Není divu, že se L. hodně změní a že se do něj zamiluje.....

Zavřel oči. Sevřela jsem mu ruku ve svých, zvedla si ji k ústům a políbila. Cítila jsem jeho kůži na své a věděla jsem tak jistě, jako jsem ještě nikdy nic nevěděla, že se ho nemůžu vzdát.
"Co říkáš?" zašeptala jsem............
Řekl to tak tiše, že jsem si na minutku nebyla jistá, jestli jsem ho dobře slyšela.
"Cože?"
"Ne, Clarková."
"Ne?"
"Nezlob se. Ale to nestačí."
..........
"Mně to nestačí. Tohle - můj svět - i když v něm budeš ty. A věř mi, Clarková, že celej můj život se tvým příchodem změnil k lepšímu. Ale mně to nestačí. Tenhle život já nechci."
..........
"Víš co, já chápu, žy by to mohl být dobrej život. Vím, že s tebou by to možná byl i vážně krásnej život. Ale není to můj život. ......Tohle není ani vzdáleně život, jakej bych chtěl. Ani omylem."
..........
"Ty mě neznáš, ne doopravdy. Nikdy jsi mě neviděla, než se to stalo. Já svůj život miloval, Clarková. Fakt jsem ho miloval. Měl jsem rád svou práci, cestování, všechno, co jsem byl. Byl jsem rád aktivní. Hrozně rád jsem jezdil na motorce, skákal dolů z budov. Líbilo se mi, když jsem mohl někoho převálcovat v obchodu. ........Já nejsem stavěnej na to, abych žil v týhle věci - jenže ta věc teď prakticky určuje, kdo jsem To je ta jediná věc, která určuje, kdo jsem."
..........
"Za toho půl roku se z tebe stal někdo úplně jinej, kdo si teprve začíná uvědomovat svoje možnosti. Neumíš si představit, jak hroznou z toho mám radost. Nechci, abys byla uvázaná ke mně, k mým kontrolám v nemocnici, k mým omezením. Nechci, abys propásla všechno, co ti může dát někdo jinej."
............
"A já...s tím já prostě nemůžu žít. Nemůžu To nejsem já Nemůžu být chlap, co jenom...přijímá."
............
"Už to se mnou nikdy nebude lepší. A je pravděpodobný, že mi bude pořád jenom hůř a tenhle už tak omezenej život bude ještě nicotnější. "
........
"Už teď to cejtím. Už nechci mít bolesti, nechci být uvězněnej v tomhle krámu, nechci záviset na ostatních, nechci se bát. A tak tě prosím - jestli opravdu cítíš to, co říkáš -, abys to pro mě udělala. Buď se mnou. Dopřej mi konec, jakej bych si přál."

Toto ještě není konec....
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Intuice Intuice | E-mail | Web | 2. května 2014 v 18:11 | Reagovat

Knížka vypadá dobře, velmi zajímavé téma. V naší knihovně ji mají, píšu si do seznamu. Děkuji za tip. :-)

2 Jitka Jitka | E-mail | Web | 2. května 2014 v 18:24 | Reagovat

Teď jsi mě napnula a chci vědět jak to dopadne. Prozradíš to? Třeba jenom mně. ;-)

3 Hanka Hanka | E-mail | Web | 2. května 2014 v 20:08 | Reagovat

Asi to bude hodně dojemná kniha, stačila mi tahle ukázka, Katko. :-?
Čtu detektivky od spisovatele Jefferyho Deavera, kde je hlavní postavou kriminalista, taky kvadruplegik, ale ten naopak na životě lpí a pomáhá vyšetřovat zločiny. Možná víš, o co jde. :-)

4 Katka Katka | 2. května 2014 v 21:52 | Reagovat

[3]: Neznám, ale jsem ráda,že jsi mě na to upozornila. Podívám se po ní.

5 Hanka Hanka | E-mail | Web | 2. května 2014 v 21:58 | Reagovat

[4]: Ono je těch knížek několik, volně na sebe navazují, ale pokaždé je to ukončený příběh. :-)

6 Kitty Kitty | E-mail | Web | 2. května 2014 v 22:16 | Reagovat

Zrovna dnes nemám náladu na čtení o smrti. Ale možná se k ní někdy dostanu... :-)

7 pavel pavel | Web | 3. května 2014 v 14:36 | Reagovat

Až mne omrzí život, řeknu nějaké kamarádce... :-D

8 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 3. května 2014 v 18:51 | Reagovat

Zajímavé téma.

9 Radka Radka | E-mail | Web | 4. května 2014 v 19:02 | Reagovat

Zajímavě sepsané, ani nemusím číst knihu a vím to nejdůležitější. Složité téma, ale ale chápu člověka, co nechce takto žít.

10 Katka Katka | 7. května 2014 v 7:24 | Reagovat

[9]: Myslím, že se člověku často upírá právo volby.
Moje dcera třeba má tchána, který ač v důchodu a s občasnými zdravotními neduhy, stále CHCE pracovat....všichni z rodiny mu radí - nadávají, ať toho nechá a šetří se.....a já si myslím NA CO? se má šetřit? Když chce, tak to asi má rád. lepší je žít tak, jak se mi to líbí a dotaženo do konce - umřít třeba v práci, než sedět doma, mít pocit neužitečnosti a v podstatě čekat na konec.
To je můj názor.
Mám kamarádku, která prodělala a (snad) má zdárně za sebou rakovinu. A ta pořád i v době léčby chodila do práce, dělala různé aktivity, i když ji to stálo hodně sil a blízcí jí nadávali....Na otázku PROČ to dělá, odpovídala "proč? Protože TEĎ ještě můžu. Vím já, jak dlouho to bude trvat?". No a letos byla v Himalájích. Ta je mi velkým příkladem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama