Červen 2014

25/52

29. června 2014 v 18:38 | Katka |  (ne)malé radosti
21. 6. - nastávají opět "všední" radosti. Třeba z toho, jak prokoukla zdivočelá zahrada po pár hodinách práce.
Dnes jsme si přivezli dlouho očekávané indické běžce Usmívající se. Zatím se rozkoukávají a nic moc nepředvádějí. Aby ne, když hned po vystoupení z přepravního boxu dostali "lekci" od odrostlých, dosud absolutně mírumilovných káčat a housat. A tak nastalo velké stěhování. Kachny s husami do nového s možností celodenního výběhu a čtyři malí běžci do luxusnějšího příbytku, kde se dá ještě přitopit.

Poprvé jsem grilovala na kameni, který jsme si náhodou pořídili nedávno. Je to super. Kuřecí vykostěná stehna jedna báseň. Žádné kapání a následné hoření tuku v ohni, žádné připalování....

23. 6. - je to definitivní. Informace z webových stránek jsou potvrzeny rekomandem - E je přijata na farmaceutickou fakultu! A začínají jí pravé a dlouhé a bezstarostné prázdniny. Smějící se

24. 6. - ZAČÍNÁM ŽÍT! Napsala mi dnes moje prostřední dcera. Co je tím míněno? Že udělala státnice na VŠE (prý "ledabyle" Smějící se pochválila sama sebe) a je z ní paní Ing. (Dokonce Mgr. et Ing.) Moc jí to přeju. Zaslouží si to, protože to nebylo při zaměstnání snadné.

26. 6. - potkala jsem světlušky (svatojánské broučky). I když vím, jak vypadají na světle, potkávám je ráda.
Dočetla jsem se, že samičky svítí mnohem víc než samečkové. Svým světlem pocházejícím ze světelné skvrny na šestém a sedmém článku zadečku, lákají sedíce v trávě samečky. Po spáření a vykladení vajíček, které probíhá na zemi, oba jedinci záhy umírají. Dospělci téměř nepřijímají potravu, zato jejich larvy se živí slimáky Překvapený, které usmrcují jedem.
Vida! Všechno je jinak než v Karafiátových BroučcíchMrkající

28. 6. - velká několikanásobná oslava několikero studijních úspěchů, narozenin, několika svátků...
Kuriozní bylo, že se nás v jedné kuchyni sešlo šest kuchařů (2 muži a 4 ženy). Muži připravovali maso, ženy přílohu a salát, ženy-dcera deserty. A pak jsme si to společně snědli a chválili....pak se hrál kroket....a další mňamky....a zase kroket....

V tomto elegantním postoji se provádí pěkná lumpárna. Úderem do vlastní přišlápnuté koule se odpálí soupeřova koule až do....tam. Obvykle následuje velké láteření, někdy i konec hry S vyplazeným jazykem



Psi hrají mezi hráči svoji hru...


Jak jsem se zbláznila

27. června 2014 v 13:03 | Katka |  Knížky
Nezbláznila jsem se (zatím) já, ale Ivanka Devátá.


Spisovatelčin styl mnohem lépe seděl k dovolenkovému rozpoložení. Knížku jsem začínala číst nahlas manželovi v autě. Jen pár stránek na pracovní cestě....I to stačilo, abych se na ni hodně těšila.

I tak nepříjemnou záležitost jako psychické zhroucení dokáže optimistka popsat s humorem. Pravda, že až po....ale už v nemocnici si dokázala psát poznámky.

Na tomto místě chci důtklivě upozornit, že si v žádném případě nebudu dělat legraci ze svých spolupacientek. Některé z nich měly tak těžký osud, že o něm ani nebudu psát. A z těchto osudů vyplývaly těžké diagnózy.
..............
další nečekané překvapení bylo, že neexistoval erární toaletní papír. Když jsem zveřejnila své rozpaky, pacientky mi sdělily, že každá máme mít svůj vlastní.
...............
...jedna z pacientek mi přinesla zbytek foličky a útočně pravila: "Tady máte a dojděte si laskavě na záchod!"
Znělo to, jako bych právě vykonala potřebu vedle postele.
...............
Přitom byla vzdělaná. Ve světlých chvílích zasvěceně mluvila o architektuře a o malířství...Bohužel světlých chvil bylo málo. Mnohem častěji přede mnou rozkládala své propriety "Tady mám pudr, takdy hřeben, tady žínku, tady posrané kalhotky..."......Šok mi způsobila vizita. Paní se postavila do pozoru a uctivě hleděla na lékaře.
"Tak co, paní Ireno, stále slyšíte hlasy?"
"Ano," odpověděla poslušně.
"A co vám říkají?"
A paní s výrazem žákyně, která odpovídá na otázku, kde zemřel Napoleon, děla: "Že jsem stará píča."
Pane jo, tady že se mám uzdravit?
....................
Nicméně má léčba zabírala. Konečně jsem spala a nic mě nenutkalo k nějakému abnormálnímu chování. Naopak jsem k vlastnímu úžasu proplouvala bezkonfliktně situacemi, které by daly i zdravému člověku zabrat.

Jakkoli vyznívá v podání ID i pobyt v psychiatrické léčebně komicky, jde o poněkud černý humor. Obávám se silně, že dostat se v ta místa, není zase až tak složité a nepředstavitelné. Každý má svůj strop, co a jak dlouho dokáže snášet a pak....může být sešup rychlý. Pobyt v léčebně je až v samém závěru knížky. Předcházelo mu několikaleté velice aktivní, možná právě až moc aktivní, období, kdy se střádaly příčiny jedna k druhé, zesiloval tlak na psychiku, až jednou...

Sněhulák

25. června 2014 v 20:15 | Katka |  Jo Nesbo
Rozečtenou detektivku od Jo Nesba jsem si s sebou vezla na dovolenou.


Líbila se mi ve složitosti děje a souvislostí, v překvapivých zvratech. Jen počet stran, které zbývaly do konce knihy, naznačoval, že ten, který je už už usvědčen ze série mimořádně kuriozních a hnusných vražd, to není.

K dovolenkové pohodě drsný a zamotaný přiběh moc nešel. Těšila jsem se na další z kupičky knih, které jsem si s sebou vezla. Jako bych tušila, že jich budu potřebovat na deštivém Hvaru hodně.

Báječná dovolená (2.) - levandulový ostrov v květu

24. června 2014 v 19:24 | Katka |  Cestování
Naším cílem byl ostrov Hvar, městečko Jelsa. Tam jsem už brzy na začátku roku z domova vybrala, rezervovala a zaplatila ubytování s výhledem na moře, 30 m od břehu.

"Chytře" jsem naplánovala, že použijeme nejkratší a tudíž nejlevnější trajekt Drvenik - Sučuraj. Protože tento typ přepravy jsem na vlastní pěst použila poprvé, byla jsem dost napnutá, jestli přístav najdeme, jestli přijedeme tak, aby nás vzal první spoj a nemusely jsme čekat moc dlouho a jestli dokážu auto našíbovat tam, kam mi budou ukazovat S vyplazeným jazykem.... I když jsme čekaly téměř hodinu, auto už tak dost rozpálené po 650 km cestě stálo na plném slunci a my čekaly v zastíněné kavárně. Času jsme využily i k dokoupení toho, co jsme zapomněly doma - bot do vody a plaveckých brýlí. To jsme netušily, že tyto propriety skoro nebudeme potřebovat.

Nalodění klaplo, nebyly jsme mezi těmi, kteří museli další hodinu čekat na příští odplutí....

Sučuraj - Jelsa - 52 km. Co to je - jsme na místě coby dup. Jó, to jsem se přepočítala. Není kilometr jako kilometr. Ačkoliv jsem tuto cestu před pár lety absolvovala na kole, nedošlo mi, že to, co jsem jako cyklistka jen zaregistrovala, bude pro mě jako řidičku mučení, trauma, kvůli kterému jsem pak pár nocí špatně usínala a dokonce kříčela ze spaní. Možná jsem měkota, ale jet autem po silnici, která nemá krajnici natož svodidla a dvě auta se na ní jen s velkými obtížemi vyhnou....to mi tedy hooodně nedělalo dobře. Navíc byl už olej v převodovce tak přehřátý, že se mi špatně řadila trojka....a když jsme spustily navigaci (celou cestu jsme ji nepoužívaly), aby nám našla tu správnou ulici, neustále mi dávala pokyn "za X metrů odbočte vpravo! Nyní - odbočte vpravo!"
"Zbláznila se??? Vpravo? Vždyť je tam kolmý sráz!!!" PřekvapenýPřekvapenýPřekvapený
No, probála jsem se až do cíle, ale byla to čirá hrůza. V noci se mi pak zdálo, že jsme v protisměru potkaly náklaďák, já se bála uhnout a posílala jsem spolucestující, aby vystoupila a ukazovala mi..."Nééé, nevystupuj, jsme na kraji, spadneš rovnou dolů....." A vykřikujíc cosi....jsem se probudila.

Na fotce , která se mi moc nevyvedla, to nevypadá tak hrozivě. Ale je! V pravém dolním rohu je vidět ta ničím neošetřená hrana silnice....v dáli srázy, do nichž je silnička zakousnutá


Vedro, ve kterém jsme cestovaly a pak čekaly v přístavu, bylo to poslední za celou dobu našeho pobytu. Nad Hvarem se usadila tlaková níže, bylo zataženo, sem tam pršelo, občas bouřilo a lilo.....a chviličkami prokouklo slunce. To pak bylo hned teploučko, ale déle než hodinu nevydrželo.

Ještě že jsme měly s sebou kola. "Klidnou cestou podle vody" Jelsa - Vrboska - Stari Grad a zpět se dá jezdit zase a znovu. To aby člověka ze samého sezení v dešti na terase nebolel zadek. Těšily jsme se na to. Při vínečku, s háčkem nebo knížkou v ruce....ale čeho je moc, toho je příliš.

Jsem ráda, že jsem mohla kamarádce ukázat svoji oblíbenou nádhernou trasu Sv. Vid - Velo Grablje - Malo Grablje - Milna - Hvar - pevnost Napoleon - Brusje - Sv. Vid. Slabých, ale hodně perných asi 30 km. Hodně terénem, hodně do kopce a - hooodně levandule. Letos jsme to trefily tak, že právě kvetla.


Téměř vylidněné, opuštěné Velo Grablje


Dolů mezi skály, stále na brzdách, velkým makadamem, místy "o hubu"....nebo alespoˇo plášť či duši...


V Malo Grablje je jen na jednom domě solární panel, jinak opuštěno. Ale cedule s emblémem EU dává tušit, že se časy změní. Jak ráda bych ty prázdné domy prošmejdila. Ale moji společníci ani při jedné návštěvě stejnou touhu neměli...


Na Sv. Vid jsme se pak vrátily ještě autem, abychom si nařezaly domů voňavou kytici.


Moc jsem toho nenafotila. Nebylo sluníčko. Stejně už bych se opakovala, protože podstatné z Hvaru jsem už zveřenila ZDE.

Pro přeplutí zpět jsme zvolily trasu Stari Grad - Split. Ačkoliv je plavba dvouhodinová, moc času jsme netratily, protože přejet zpět do Sučuraje a potom z Drveniku do Splitu by zabralo nejmíň stejnou dobu. Plavbu jsme si brzičko ráno užily. Stála jsem dlouho sama samotinká venku a loučila se pohledem s ostrovem Hvar i Brač....pak jsme vpluli do přístavu ve Splitu, vyjely jsme z útrob lodi, natankovaly a vydaly se na dvanáctisetkilometrovou cestu domů. Trochu jsem měla obavy, jak to zvládnem, jestli nebudeme moc unavené, ale všechno šlo jako po másle. Ujely jsme to za 13 hodin, počítaje do toho i zastávky na oddech a návštěvu kamarádčina syna v Brně.

Doma nás ani tak brzo nečekali, ale nijak nepříjemně jsme je nezaskočily Mrkající

A je konec. Ale budou určitě další krásné výlety.

Kostel Sv. Martina v slovinském Bledu

23. června 2014 v 9:07 | Katka |  "Sakrální soutěž" u VendyW
Příspěvek do červnového kole soutěže u VendyW


Na úpatí hradního návrší lázeňského města Bled stojí jako součást celého areálu (dříve asi fara, klášter, kostel....či jak) kostel Sv. Martina.



Jde o poměrně mladou stavbu z let 1903 - 1905 v neogotickém slohu tak, jak ji navrhl architekt vídeňské radnice Friedrich von Schmidt. Na tomto místě stával kostel gotický a ještě před ním (před r. 1000) kaple.


Celý areál je ve vzorném pořádku, všude je čisto a pořádek. I když jsme na "úpatí" hradního návrší, přesto jsme stále ještě dost vysoko a výhled máme (jak jinak) na jezero Bled a protilehlé svahy Julských Alp. Takže nádhera!

Vnitřní výzdoba je velmi bohatá, barevná a takřka bez kazu. Jsou zde mramorové sochy a zaujmou nádherné fresky (křížová cesta, poslední večeře Páně a další).







Pohled na rozloučenou...


Báječná dovolená (1.) - cestou

21. června 2014 v 20:41 | Katka |  Cestování
Loňská premiéra dovolené ve dvou (ženách) se natolik vydařila, že bylo brzy jasné, že by měla mít další ročník.
Kolo + chorvatské ostrovy. Osvědčená kombinace. I zatoužila jsem ukázat své spolucestovatelce, proč mám raději Hvar než Krk, aniž bych si uvědomila, že cesta bude o dost delší. A k tomu jsme měly od loňska nesplněné přání - stavit se cestou tam na Bledu.

Ubytování jsem hbitě zajistila přes internet už počátkem roku, další tipy na zpestření cesty spolu s mapami jsme dostaly od kamarádů těsně před cestou. Chtěly jsme navštívit ještě největší zpřístupněnou ledovou jeskyni na světě v rakouském Werfenu. Toto však kvůli tropickému vedru zůstalo jako zárodek naší příští cesty, čili - nebyly jsme tam.

Česko jsme přefrčely brzičko ráno, už před půl sedmou jsme překročily hranice v Mikulově. Vídeň si nás v ranní špičce hodinku podržela, ale dál už byla dálnice volná a až do Klagenfurtu žádný problém. Než jsme si zvykly na jiný způsob umisťování směrovek podél silnic, už jsme se ve městě ztratily. Protože ale nikdo nehartusil "Kam mám jet, no, řekni kam? Teď! Hned! Jak to naviguješ? Jako koza!...." Vsadily jsme na intuici a správnou výpadovku našly. Upozorněny článkem na internetu, že snadná cesta tunelem Karawanken se jednak platí, jednak zpomalí kvůli opravám, přešplhaly jsme se přes Loiblpass. Provoz skoro žádný a ty výýýhledy! Řidička jásala a pochvalovala si svoje umění točit volantem...Mrkající Já jsem v samém nadšení fotila mobilem za jízdy a vždycky trefila auto před námi, svodidla, telefonní sloup, dálniční známku na skle.....a z té dechberoucí horské krásy skoro nicS vyplazeným jazykem.
Zato ze slovinské strany už to bylo lepší.


Schválně jsme vynechaly dálniční úsek k Bledu a motaly se po úbočích přes Begunje na Gorenjskem. Kochaly jsme se utěšenou zelenou slovinskou krajinou oblasti gorensjkého regionu. Není divu, že je tato oblast přírodním národním parkem.


BLED
- to je pohádka. Pastava pro oko. Nádhera. Jen do fotek jsem tu krásu nedokázala nacpat. Doporučuji prohlédnout si obrázky někde jinde, protože moje postrádají slunce a správné objektivy......prostě očima je to nesrovnatelně krásnější.

Stejnojmenné lázeňské město i jezero leží na úpatí Julských Alp na soutoku řek Sava Bohinjka a Sava Dolinka. Jezero je napájeno termálními prameny a spolu s horami, které místo obepínají ze tří stran, vytváří příznivé mikroklima pro léčení migrén, vysokého krevního tlaku či revmatismu. První lázeňský dům zde byl vystavěn v r. 1858 švýcarským lékařem Arnoldem Riklim.
Lázeňské město si oblíbil i jugoslávský prezident Tito, z jehož vily je dnes hotel (Villa Bled). Vybavení hotelu je autentické.
Jezero je často místem veslařských soutěží. Jsou na něm vytyčeny dráhy a i za našeho pobytu se evidentně na víkend chystaly závody.

Svůj stan (a to doslova) jsme rozbily v čistém a nepřecpaném kempu na samém konci jezera. Mezi přepychovými karavany a obytnými auty jsme se svým pidistanem a bez jakéhokoliv kempingového vybavení působily dvě ženský možná trochu komicky.
Do pozdního večera jsme se koupaly a slunily a kochaly.

Druhý den jsme vyjely na okružní klidnou cestu podél vody. Objet jezero na kole zabere i s důkladnou prohlídkou hradu a města tak dvě hodinky.
Vykškrábaly jsme se k hradu, který zde stojí již od r. 1011 a byl to hrad biskupský, abychom zjistily, že se na nádvoří bez zaplacení nedostaneme a hradby jsou zbudovány tak důmyslně, že přes ně při naší výšce téměř vidět není.


Neznámější je kostel Nanebevstoupení panny Marie na ostrůvku uprostřed jezera. K němu se dá doplavat nebo doplout v zapůjčené lodičce. Působivé jsou schody o 99 stupních, po kterých pokud ženich vynese svou nevěstu a poté třikrát zazvoní na zvon (který plní přání) uvnitř kostelní lodi, mají šťastný manželský život zaručen.


Pod hradem však stojí další kostel - Sv. Martina - a ten si nechám do dalšícho článku.

O soutěsce Vintgar jsme věděly, a tak když jsme na okružní jízdě narazily na směrovku s jejím názvem, neváhaly jsme. Bylo brzo ráno, a tak jsme malebnou krajinou


přes vesničku Podhom dojely ke vchodu tak brzo, že jsme v soutěsce cestou tam byly téměř samy. To jsme ocenily při cestě zpět, kdy už soutěska polykala jeden autobus turistů za druhým. Ó, jak jsme blahořečily své nespavosti. Jinak bychom si stěží vychutnaly pohledy na divokou řeku Radovnu. Z jejích vod pochází i několik druhů ryb, které se zde grilují.


Odpoledne následovalo opět koupání zakončené úprkem do stanu neboť se strhla bouřka. Ta se v horském kotlíku držela dlouho a pršelo pak až do rána. Přesto jsme zajely ještě k Bohinjskému jezeru. To je větší, ale ne tolik navštěvované. Přesto je v plánu někdy do budoucna. Vedou kolem něj turistické chodníky a je východiskem pro horské tůry, třeba až na Triglav.

Ve čtvrtek ráno jsme odjižděly z Bledu. Nerady, protože Slovinsko nás okouzlilo. Naším cílem byl ale přece jen Hvar. Abychom si ještě užily slovinskou krásnou zelenou krajinu, nejely jsme přímo na dálnici, ale pomaličku jsme překonaly další hřeben podhůří Julských Alp a prokochaly jsme se až ke Karlovaci, kde jsme se už vrhly na transchorvatskou dálnici, která tak moc usnadňuje cestu k moři. Protože jsme jely v podstatě mimo sezonu, dálnice byla téměř prázdná, s výjimkou oblasti kolem Ljubljany. A tak jsme už před 14. hodinou stály frontu na trajekt v Drveniku. A tam jsme si užily poslední teplo, poslední slunce...

24/52

20. června 2014 v 22:20 | Katka |  (ne)malé radosti
Dny mezi 10. a 19. červnem byly naplněny skoro permanentní radostí, kterou jsme si na čistě ženské dovolené nenechaly zkazit ani počasím, které bychom byly v naší dovolenkové destinaci opravdu nečekaly.

Náš plán byl letos daleko odvážnější než loni.
Myslím, že největší radostí mě naplňoval pocit, že jsme vše zvládly.
Včera jsem se vrátila a jak to tak bývá, i když jsem se vrátila ráda a do "vzorného" dobře i za mé nepřítomnosti spravovaného domova, zahrada zdivočela, jahod se urodilo hafo, špinavého prádla taky.....a mě ta práce docela i těší a k psaní o dovolené se teprve dostanu.....

Teď jen - že jsem neumřela, nevystěhovala se, ani mi nezkolaboval počítač Usmívající se

23/52

8. června 2014 v 8:19 | Katka |  (ne)malé radosti
2. 6. - že je líná huba holý neštěstí, to je většinou pravda. Ale těžko se tím řídit, když to nemá člověk vrozené. Jeden takový záchvěv hrdinství a odhodlanosti jsem měla včera a hned dnes jsem za to byla odměněna.
Konkrétně jde o to, že jsem si našla takový pěkný úryvek z textu jedné písničky a vložila ho do nového letáku Královédvorské Arniky, na jehož základě, jak doufáme, se přihlásí alespoň pár nových dobrovolníků. Moc se mi líbil ten můj výtvor. Byla jsem však rychle posazena na zem členkou, která ho měla upravit pro tisk. "Co takhle autorská práva? Na ta jsi nepomyslela?" No, nepomyslela. Vůbec. Jsem naivní. Ale nějak jsem se nechtěla vzdát své vize. Zjistila jsem, kdo je autorem a byla jsem odhodlaná ho požádat o souhlas. "Který autor by nebyl potěšen, že je o jeho dílo tak bohulibý zájem?", domnívala jsem se.
Trochu jsem váhala, když jsem zjistila, že budu muset psát až na velvyslanectví, ale pak jsem si řekla, že tam mají být lidé, kteří slouží jiným lidem....a ono to vyšlo. Hned druhý den jsem dostala kladnou odpověď. Díky, pane Žantovský! Usmívající se

- zdá se, že pondělní podvečery v hospůdce v Záboří, a to kolmo, se stávají pěknou tradicí. Scházíme se s kamarády, vedeme "opilecké" řeči a je nám fajn.

Dnešní vtip večera:
Na pobřeží lidožroutského ostrova sedí otec a syn a hledí na moře.
Na troskách voru připlouvá krásná ztroskotankyně.
Syn: "Tati, sežerme ji."
Otec: "Kdepak - odvedeme ji domů a sežereme mámu."

3. 6. - radost morbidní - zachránila jsem mladé kuřice před útoky od krvelačných starých slepic. Jediný možný způsob je zamordování starých. Od 5 do 7.30 jsem zvládla přemístit do mrazáku 3,5 ks. Z půlky byl chuZtný oběd. Uff!!

- klient DSJ, se kterým jsem absovlovala nákupy a banku si naprosto výjimečně užil. Dokonce si poručil při společném posezení smažák, což je právě u něj výraz maximální spokojenosti. Normálně totiž jí tak málo, že s ním ošetřovatelky vedou věčný boj. Čím víc do něj hučí, tím míň se mu chce jíst.

4. 6. - dcera sekala trávník. Velký trávník. Před tím je třeba odstranit psí překážky.....a ona je PO sekání ZNOVU NAINSTALOVALA. To manžela nikdy nenapadne Mrkající. Inu - ženská....

5. 6. - i schůze může udělat radost. Když se podaří. Lidi stejného zájmu, podobných názorů....

7. 6. - asi po 37 letech procházka místy důverně známými z dětství. S dvěma kamarádkami od dětství a jedním bezva psem (ne naším).

Miluju vůni hlošiny úzkolisté. Voní podobně jemně jako pustoryl. Jejích drobounbkých květů si málokdo všimne, a tak často ani netuší, CO to tak krásně voní podél silnic. Právě teď je její čas. Na dlouhé cestě autem domů jsem ji cítila....

Týden utekl jako voda. Jako vždy.

Kdo je tady mistrem?

5. června 2014 v 12:44 | Katka |  Dokaž (si) to!
Kdo že je mistrem 2. bowlingové ligy v Náchodě pro jaro 2014? Tým s názvem MaryKaty.
A ta druhá půlka - to jsem já Smějící se

Zatímco do tří čtvrtin seriálu ligových večerů jsme se držely na 4. - 5. místě, v předposledním kole jsme porazily každého, s kým jsme hrály a posunuly se na místo první. Soupeře to asi zaskočilo a neunesli to psychicky, protože ač papírově silnější, skončili až za námi, a to s minimálním jednobodovým rozdílem.

Ale na to se historie neptá Mrkající


Teď máme dilema. Máme nárok postoupit do ligy první. Tam se ale hraje jiný bowling. Byly bychom rády, kdybychom se udržely tak třetí od konce..... A nebo zůstat tam, odkud jsme letos vyšly, protože ani zde to rozhodně není "s prstem v nose".....

Moje (naše) hospodářství

2. června 2014 v 21:54 | Katka |  Zvířata
Čas od času mám vnitřní puzení provést něco, co nás sice vyvede z klidu a naloží nám novou a stálou várku povinností, ale na druhou stranu zažijeme něco, co jsme nikdy nezažili. Poslední můj argument při prosazování "dalšího bláznivýho nápadu" bývá - člověk má zažít vše, co jde a kdy (?), když ne teď. Kolik času nám zbývá? Čas se krátí a co když umřu a nebudu vědět, jaké to je....a následuje výčet mnou toužených činností. Na horolezení, potápění, tančení....už se asi nedostane, zato chovatelství skýtá nepřeberné možnosti a variace.....

Jediná překážka bývá manžel. Ten totiž zprvu nechce nikdy nic. Já mám zakódováno - co mi má co zakazovat, já mu taky nezakazuju. Jenomže jsou věci, jako třeba chlívečky, které nejdou ani uháčkovat ani uplést, a tak potřebuji, alespoň zpočátku, pomocníka. Takže musím vyčkávat, naznačovat, objasňovat výhody, ujišťovat, že ON nebude muset zabíjet....až nastane správná chvilka, milostivé rozpoložení a ON slíbí pomoc. Asi ho to pak mrzí, protože když dojde na věc, bývá mrzutý, nářadí i "kurvy" lítají sem tam, dílo se rodí vždy na poslední chvíli....ale dopadne to ke spokojenosti mé i mých nových svěřenců.

Před týdnem jsme podnikly výpravu na chovatelskou burzu a přivezly deset mladých kuřic. To byla jen obnova chovu. Tam nebyl problém. Jen řeším, kdy zabít fešáka mladého kohouta. Je krásný a zlý, oboje měrou vrchovatou. Samozřejmě se mi do toho nechce, ale denně s ním bojovat, to mě taky nebaví.


Tuto sobotu přibyla do mého (našeho) hospodářství kachňata a housata.
"Jak jsme mohli žít tak dlouho bez nich?", jásaly jsme s dcerami a koukaly na ně jak na televizi Usmívající se
Trochu se zkomplikovala situace s ubytováním neb prý by bylo záhodno je ještě držet ve větším komfortu, než bude skýtat jejich trvalé bydliště, ale nevadí. Upravily jsme nepoužívanou část koňského boxu a mají to i s topením.

Pokud jsou v boxu, Comtessa hlídá


Přes den je přenášíme na pastvu.


Nečekaný vrchol akce vodní drůbež je manželovo přání - chovat ještě indické běžce Překvapený
Hodně mě tím přáním překvapil, ale nezaskočil - příští sobotu pro ně jedem Mrkající

P.S.: Chovám se jako naprostý amatér. Teprve poté, co jsou noví nájemníci v chlívku, zjišťuji, že nevím, co jsme to vlastně přivezly. Kachničky jsou mulardi, ale totožnost housátek je mi neznámá. Došlo mi to až po čtení jednoho chovatelského blogu - jaké velké rozdíly jsou mezi jednotlivými plemeny. Příště - mám co zlepšovat....
P.P.S.: V taktice a strategii mi to nedošlo, ale termín jsem vybojovala tak akorát - husy budou hotové na sv. Martina Mrkající