Červenec 2014

Polštáře č. 9 a 10

31. července 2014 v 13:21 | Katka |  Ruční práce
Tyto dva polštáře jsem začala na dovolené v červnu a dokončila (šitím a obháčkováním) v těchto dnech. Mezi tím jsem ale spáchala narychlo narozeninový kulaťák a potom jsem zkoušela "pletení rukama" a háčkované zvonečky. Ani jedna věc se mi nepodařila a praštila jsem s nimi "na později." Často mám rozdělaných několik věcí najednou. To jak mám honem honem do něčeho chuť a pak ty rozdělané horko těžko dokončuji.

Polštáře č. 9 a 10 jsou konečně do našeho obýváku. Většinou mám skoro větší radost ze zadní části než z přední. Nejsem žádná zdatná šička a to, že jsem se naučila podle Blanky všívat hezky zip, mě pořád těší.



29/52

27. července 2014 v 6:20 | Katka |  (ne)malé radosti
20. 7. - PROČ probůh, jsem tak líná? Dnes jsem se po strašně dlouhé době vykopala po ránu (v 7.30) na ranní brusle a cítila jsem se taaak dobře. (26. 7. - a od té doby zase nic - CO se mnou konečně pohne?)

První kachny šly na porážku. Otázku, kdo to provede, se mi podařilo zdárně vyřešit. Mladý muž se zabývá myslivostí se vší úctou k živému tvoru, jak to má být. Fakt, že jsem termín porážky uspěchala, což se mi vymstilo obtížným škubáním, byl vyvážen čistou váhou prvních kousků - po 7 týdnech výkrmu 3,2 a 3,4 kg.

21. 7. - penzion Rumburak předčil při příjezdu naše očekávání. A výhled z terasy restaurace do údolí Dyje to završil. Po úmorném vedru, které panovalo cestou do Bítova, mi vůbec nevadily bouřky a liják, který trval celé odpoledne. Spala jsem při otevřeném okně jako dudek.

22. - 24. 7. - pobyt v okolí Vranovské přehrady jsem popsala v předchozím článku. Mně ale dělalo radost ještě něco. A to něco je blogové společenství. Že jsem táhla na dovolenou notebook, je sice trošku mastňáctví, ale dnes už to tak je. Rozhodně jsem nebyla sama. Jeden pán se synkem asi dvanáctiletým seděli ve společenské místnosti kdykoliv jsem šla okolo. Proti sobě, každý u svého ntb a bojovali jako o život. Co na to asi manželka resp. maminka? Byla-li s nimi?

Bítov a Vranov nad Dyjí jsem se rozhodla navštívit inspirována Hankou (scenryphoto). Běhěm deštivého dne jsem háčkovala zvonečky inspirována Jitkou (yorga). Vzala jsem si ale s sebou špatnou předlohu. Stačilo napsat jeden mail a za chvíli mi přišly předlohy od Jitky mailem. K dovršení všeho se ozvala Kitty (diviznačka), že bydlí nedaleko a byla by ráda, kdybych se zastavila. Což se taky stalo a strávily jsme spolu příjemné pozdní odpoledne.

Hle, jak prospěšný je blogosvět Usmívající se.

26. 7. - normálně jsem dobrý jedlík a obstojná kuchařka, která často držkuje, že je to úmor vařit dnes a denně. Cestou z dovolené jsem se vyloženě těšila, jak si uvařím.... Ráda jím i v restauracích, ale po třech dnech jsem byla hospodskými jídly vyloženě unavená, přejedená a jakási rozedmutá. Manžel měl stejné pocity.
Naše žaludky jsem napravila rajčatovou polévkou s bylinkami a prvními bramorami na loupačku s pažitkou, máslem a acidem. Jak jednoduché vaření a jaká dobrota.
Brambory jsme mohli kopat už dřív, ale stále ještě zbývají naše loňské, a přitom dobré. Dnes jsme už ale neodolali. A pod první rostlinou jsme našli krásných brambor přes 2 kila.

Dyje v hlavní roli

26. července 2014 v 10:43 | Katka |  Cestování
Již jednou jsme měli možnost projít kus národního parku Podyjí. Stejně jako tehdy okolo Hnanic jsem byla i letos uchvácena krajinou okolo této řeky. V lesích a hlubokých stržích vyhloubených starou řekou mám vždycky silný pocit, že zde někde žily pradávné lidské rody. Vybavují se mi ilustrace Zdeňka Buriana a děje knížek Eduarda Štorcha.

Výchozím bodem naší nedlouhé dovolené byl penzion Rumburak patřící k nedaleké vesnici Bítov. Jde o nový Bítov, neboť ten původní je zatopem Vranovskou přehradou. Penzion je zánovní a postavený s ohledem na různé možné aktivity návštěvníků. Disponuje dvěma krásnými venkovními hřišti (tenis, malý fotbal, apod.), dětským hřištěm, vyhřívaným bazénem se slanou vodou a možností zastřešení, dětským bazénkem. Nabízejí i masáže, vířivku, infrasaunu, půjčují kola. Výraznou dominantu penzionu tvoří zdáli viditelná rozhledna a dva betonoví havrani z dílny známého sochaře Michala Olšiaka.


Shodou okolností pár desítek metrů od penzionu právě probíhala ještě výstava pískových skulptur na téma divoký Západ, rovněž podle M. Olšiaka. Přestože přešly hodně prudké lijáky, sochy vydržely.


Jako obvykle jsme cestovali s koly. Předpověď počasí nebyla zrovna valná, ale my jsme si řekli, že se nám na dovolené prostě bude líbit, i kdyby trakaře padaly.
Proto jsme v úterý navštívili pěšky hrad Bítov a dokonce absolvovali i prohlídku. Já jsem byla nadšená. Učarovala mi rozlehlost hradu, o němž hovoří první písemnosti již v r. 1046 (založen knížetem Břetislavem I.) i členitost interiérů a hlavně jejich iluzivní výmalba.
Protože ten den hodně pršelo a z lesů stoupala pára, neměla jsem s sebou foťák. Spoustu zajímavých informací o hradu jsem si ráda ještě zpětně přečetla na oficiálních stránkách hradu Bítov.
Velmi zajímavý je třeba úsek o posledním majiteli hradu baronu Haasovi majiteli porcelánky v Horním Slavkově. Velký milovník žen, koní, psů a dalších zvířat zůstal v paměti místního obyvatelstva hodně dlouho. Dnes je součástí hradních sbírek i 51 oblíbených vycpaných psů. Ostatní měli za života své služebnictvo, svoji kuchyni, svůj harmonogram, podle kterého bylo o ně pečováno. A po smrti byli pohřbeni na psí hřbitov.


pro ilustraci obrázky z netu.

Odpoledne jsme strávili pojížděním po kraji a bowlingem v herně ve Znojmě. Takový cirkus jsem ještě při hře nezažila. Bowling bar byl plný maminek s malými dětmi. Maminky se sešly nad kávou a děti si měly hrát v dětské herně, skákat na trampolíně. Maminky se tak zabraly do hovoru, že nesledovaly to, že jejich robátka lezou do dráhy, jezdí sem tam mezi hráči na odrážedlech, sem tam vezmou kouli a hodí mimo pořadí....a křičí a jásají a tleskají....Bylo to o strach, že koule vyklouzne a urazí někomu hlavu.

Další den už jsme vyrazili na kole. Na místa, která se zde prostě musí navštívit. Některá je vidět z terasy penzionu, jiná jsou jen tušená v hlubokých listnatými lesy hustě porostlých stržích. Do řeky Dyje se pod Bítovem vlévá řeka Želetavka. Obě řeky bohatě meandrují a jak jsme tak jeli na kole, měla jsem z toho hlavu zamotanou....která voda je ta vlevo? A která ta po pravé straně? A kterou řeku jsme to přejeli po mostě teď a ke které míříme? Bývalo by to bylo jednoduché, kdybychom bývali byli nezapomněli mapu v autě S vyplazeným jazykem

Sjeli jsme obcí Bítov k mostu přes řeku Dyji. Napravo nahoře "náš" penzion Rumburak, nalevo první z našich dnešních cílů - zřícenina lichtenburského hradu Cornštejn. Jeho jméno Zorn (hněv) a Stein (kámen) symbolizuje jeho mocnost a nedobytnost.


Léto na Cornštejnu je pestré a zajímavé. Působí zde početná skupina "středověkého" obyvatelstva včetně žen, dětí a psů, který zajišťuje pestrý program. Každý den předvádějí jiné řemeslo a večer jiný program.


Zámek Vranov nad Dyjí a stejnojmenné město daly jméno i přehradě, která je známým letním letoviskem pro spoustu rekreantů a chatařů.
Zámek je veliký, na vysoké skále působí impozantně a malebný. My jsme navštívili sice jen kapli, ale prohlídka, při níž jsou přítomni pouze tři návštěvníci, je vždycky zajímavá.

Pohledy ze zámku a jeho okolí



V pozdním odpoledni už se zase honily bouřky, a tak jsme své cykloputování zkrátili. Lít začalo brzy poté, co jsme uklidili kola i sebe do vlídného prostředí penzionu Rumburak.

Pro mě ale denní program ještě zdaleka neskončil. Co následovalo, tomu se ale budu věnovat až příště.

Poslední den dovolené jsme se pomalu a s četnými zastávkami posunovali nejprvě směrem OD a potom K Brnu.

Slavonice nás roztrpčily. Takový skvost a v tak žalostném stavu. Nemám pro tuto situaci víc slov.


V Dačicích jsem konečně našla připomínku první výroby kostkového cukru na světě (1843). Taky jsem celá ta léta, kdy jsem o něm věděla, ale neviděla, čekala víc. Alespoň jiný materiál, který by lépe připomínal, že cukr je v hlavní roli.


Zato zastávky a Jaroměřicích nad Rokytnou jsem opravdu nelitovala. Na prohlídku už jsme neměli ani čas ani sílu, ale park je nádherný.


Po celou cestu jsem měla nutkání zastavit, vyfotit....ale to bychom se daleko nedostali. Tak jen dva zástupci.

Kaplička Panny Marie Třídubské s Pietou u Vranova nad Dyjí.


Křížek kdesi u Slavonic.


V Brně jsme navštívili dceru a vzájemně se potěšili společnou procházkou.
Navečer jsme už ujížděli domů.

Mendelův trpaslík

25. července 2014 v 15:53 | Katka |  Mawer Simon
Na záložce píší, že Mendelův trpaslík patří k nejúspěšnějším románům britského autora Simona Mawera (*1948), který svoji prvotinu vydal až na prahu čtyřicítky. U nás nejprve vyšel román inspirovaný osudy vily Tugendhat Skleněný pokoj.
Filmová práva na MT vlastní Barbra Streisand.


Autor dost často uvádí ve svých dílech české, resp. moravské, resp. brněnské reálie. Název Mendelův trpaslík se mi nejprve jevil, zvlášť v dnešní sci-fi a fantasy době, záhadný, neuměla jsem si představit, co se pod ním skrývá.

Skutečnost je prostá, lidská, ačkoli v ní hlavní roli hrají dva významní vědci a objevitelé, spřízněni přes řadu generací. Jejich výjimečnost kontrastuje s prostým lidstvím.

Gregor Mendel objevil základy genetických principů při svých léta trvajících pracných a přesných výzkumech s rostlinnými druhy, především hrachem. Význam jeho principů však v době, kdy zvěřejňovali své práce takové veličiny jako Darwin, Nageli, Galton...zůstal nepochopen, mnohé jeho práce byly po jeho smrti spáleny a doceněn byl až v šedesátých letech 20. století.

Mendelův pra - pra - prasynovec Benedict Lambert ke své poněkud velké geniální hlavě disponuje trpasličím tělem. Benedict je mutant. PROČ??? To je náplní jeho profesní kariéry. Zkoumá dědičnost různých znaků na zvířatech, pátrá v celých rodokmenech stejně postižených lidí, chce objevit, KDE je zapsána informace o tom, zda se človíček narodí jako trpaslík nebo jako normálně rostoucí jedinec.
Zatímco někteří jedinci stižení achondroplázií si vydělávají právě svou anomálií, vystavují se v cirkusech, obludáriích, jiní svou vadou celoživotně trpí, bez ohledu na to, jak si vedou ve své profesi.

"Asi sestavujete nějakou statistickou analýzu, že?" zeptala se jedna žena. "Něco, z čeho by vyplynulo, jaká je pravděpodobnost, že určité markery jsou provázané s genem achondroplázie. Ty dvě věci, tedy myslím marker a gen, by se mohly dědit společně..."
"Vy jste studovala genetiku?"
Zavrtěla hlavou. Z tváře s mopslími rysy na mě hleděly bystré, inteligentní oči. Byla zvláštvím způsobem krásná, jako by přes pokřivenou tělesnou schránku jako přes tmavé sklo bylo vidět normální ženu ukrytou uvnitř. "Jsem advokátka," vysvětlila, "biologii jsem se ve škole vyhýbala, ale člověk se samozřejmě snaží něco zjistit. Když už se vám taková věc stane, chcete to co nejvíc pochopit." V tomhle jsme byli na jedné lodi. Věnovala mi úsměv, který byl snad vyhrazen jen pro manžela, jako by mezi námi právě došlo k nějaké zásadní důvěrnosti.

I Benedicta dokázala jedna žena vidět jako by přes tmavé sklo bylo vidět normálního muže uvnitř...
Takové partnerství by ale vždycky přinášelo pro oba nesnesitelné problémy ve společnosti, a tak se vrátila tam, kam patřila.....a přesto...

Stál jsem před ní v úžasu. Tiše jsem zíral na proměnu, která byla výsledkem nahodilého molekulárního instinktu. Ta metamorfóza mě uhranula. Tohle všechno s ní udělala dvě vlákna DNA, jedno její a jedno mé, mysticky spojená v utajeném komplotu. Byla neforemná, odulá, a přesto překrásná. To bylo neuvěřitelné. Překrásná. Chtěl jsem jí to říct, jak je krásná. Chtěl jsem, aby jí to došlo. Toužil jsem před ní padnout na kolena. Že je to směšné? Chtěl jsem jí padnout k nohám, říct jí, jak je nádherná, a žadonit, aby se ke mně vrátila. Toužil jsem zařvat na toho zrzavého pihatého pitomce, co se kolem ní ometal, že je to moje dítě, že jsem zlíbal celé její tělo a pak je opracovával tím jediným údem, který nemám zakrslý, že to já jsem ji oplodnil svým vlastním, potentním spermatem. Ale místo toho jsem tam jen stál a usmíval se na ni pečlivě cizelovaným úsměvem, takovým, jaký nabízím celému světu.

Přes všechnu dojemnost není závěr příběhu tak banálně sladký. Ale víc už neodhalím.

Nevím (bohužel), jak moc jsou uváděná fakta pravdivá. Doufám, že skutečnost, že dnes LZE odhalit podobné anomálie už ve stadiu vajíčka oplodněného in vitro a vybrat pak zdravé zárodky pro zavedení do připravené dělohy, je pravda.
Ani tak ale není vyhráno nad zákeřnými anomáliemi. Ruku v ruce s úžasnými objevy jde obvykle kruté až brutální zneužívání toho, co mělo sloužit dobru. Zde, v genetice je základ eugeniky, čistých ras, nacismu.....

Pro mě je román Mendelův trpaslík výjimečnou knihou a byla bych moc ráda, kdyby se našel někdo, kdo by se podělil o svůj dojem z přečteného.

28/52

20. července 2014 v 9:44 | Katka |  (ne)malé radosti
14. 7. - den strávený v Brně. Celá rodina se sešla, aby si užila promoci dcery. Prý poslední, ale věřte jí Mrkající
Tentokrát jsem měla potěšení i z projevu pana prorektora, protože nemazal med kolem huby absolventů. Netvrdil jim, že celý svět čeká na absolventy Masarykovy univerzity. Bylo to srdečné, vtipné, milé a pravdivé.
Následoval samozřejmě dlouhý, chutný a veselý oběd a neméně dlouhá procházka Brnem, které se mi moc líbí a pořád ještě jsem se nedostala k delšímu pobytu s osamoceným couráním a koukáním a posedáváním....

15. 7. - přistěhovaly se k nám dvě kočičky - Daisy a Líza.

16. 7. - nečekaně jsme jeli do rodné vsi manželovy. Vyřizovat cosi na FÚ. Chalupa je prázdná, k prodeji, tím pádem zarostlá....v krásném letním dni jsem najednou pocítila tak silnou touhu se tam na stará kolena vrátit....jenomže by se musela celá předělat a protože je to daleko na organizování přestavby, není to rozumné. Po návratu domů jsem si navíc uvědomila, že zde už jsme toho tolik prožili a vybudovali, že by to taky nebylo snadné loučení. Jsem takovej rozervanec. Kde mám vlastně domov? Zvlášť, když zde od září zůstaneme převážně sami dva.

17. 7- konečně jsem se dostala k zaplétání levandulových paliček. Když odešli všichni na kutě, strávila jsem u nich a poslechu Nadi Konvalinkové v nočním Mikrofóru příjemný čas až do půlnoci. A hned ráno jsem pět paliček rozdala.

19. 7. - radost z konečně napuštěného bazénu. Po "službě" na svatoanenských slavnostech v Žirči přišel obzvlášť vhod. Podvečerní posezení s přáteli taky.

Jsem zvědavá, kdy bude klídek. KAŽDÉ ráno si říkám, že vlastně ten den nic moc nutného nemám a budu tudíž lenošit. A pak lítám od jedné prkotiny k druhé a na lenošení obvykle nedojde. A nebo ne v té míře, jak bych si představovala. No nic, až fakt nebudu moct, užiju si "lenošení", až mě to bude mrzet....

Jedna je málo

18. července 2014 v 23:29 | Katka |  Zvířata
Když umřel kocourek Čiko, radila veterinářka vzít si co nejdřív nové kotě, ale raději dvě. Pak prý si vyhrají a nebudou tolik zlobit nás.
Manžel prohlašoval: "Už nikdy."
Netrvalo dlouho a dostala jsem nabídku: "Hele, mám krásný koťátka. A jedno je modrý. Nechceš?"
"Chci, ale nesmím chtít. Zamračený Leda že....T bude mít brzy svátek...."
Svátek minul a nedělo se nic. Až minulý týden telefonát: "Příští týden mám dovolenou, přijedu. A přivezu TO. Ale ty nevíš, co..."
Vzala to natvrdo. Když manžel protestoval a vykřikoval, že ji stejně jednou zabije, odvětila, že s koťaty domů nejede, že jim klidně zakroutí hlavou na místě nebo je odveze do ZOO hadům.
Jak přijela, tak odjela. Zůstala na ni památka.

Nevinnost sama....



Jen půl dne se kočičky tvářily, že jsou hrozně hodné a hodně spí.

Pak vzaly útokem květináče



Když se vyřádí, sednou k miskám...



Dnes začaly zkoumat elektroniku. Zatím se v té spleti kabelů nevyznají...



Pak něco hledaly na poličkách....



Co? Já že zlobím?



A je to. Zase máme kočičí potěšení. Dokonce dvojnásobné.
Fakt mě mrzí, že to nejde normálně, že se musí občas použít malý podvůdek S vyplazeným jazykem

27/52

13. července 2014 v 6:35 | Katka |  (ne)malé radosti
6. 7. - i když bylo horko, vydali jsme se po časném obědě na kole naproti kamarádům. Oni jeli od Litomyšle do Pokrkonoší (cca 110 km), my jsme je potkali na smluveném místě v Třebechovicích pod Orebem (tam a zpět 70 km). Nebudu machrovat, že to byla brnkačka. Pořád jsem shnilá a nemůžu se z toho vymanit, ale bylo to fajn, i když mě bolelo kde co. Kupodivu nejhorší nebyl ani zadek, ani nohy, ale zápěstí, krk a záda od lopatek nahoru.....

7. 7. - dnes jsme setřásali višně
Kromě velké radosti z konce směny Mrkající (byli jsme utahaní jako koně) jsem byla spokojená s tím, jak se s hodně těžkou a ve vedru nepříjemnou prací popasovala dcera.

8. 7. - dcera měla něco ve městě a přemlouvala mě, abych jela s ní. A mně se tááák nechtělo. Ztracená pročekaná hodina, argumentovala jsem. Nesnáším čekání. Jen tak postávat, bloumat po ulici, sedět v autě...nebo nedejbóže nakupovat? Nerozhodný Ale najednou jsem "prozřela" a hodina se mi nezdála tak důležitá. Vzala jsem si s sebou knížku a háčkování, sedla do parku pod mohutné koruny stromů, kde se vedro dalo dobře přečkat. Jak dlouho už jsem neseděla jen tak? Koukala jsem na děti na houpačce a poslouchala jejich brebentění, zaznamenala, že naproti seděli a klábosili lidi, pokřikovali a zdravili kolemjdoucí známé....a říkala si, jak se mají.... Po chvíli na vedlejší lavičce poseděl nějaký homelessák. Přišel obtěžkách taškami s podivným obsahem, zakouřil si a zase odešel. Naštěstí neutrousil ani slovo, jak jsem se obávala.

Hodinu jsem tak ztratila i získala. K čemu by mi byla hodina doma? Abych sem tam něco uklidila nebo uvařila na druhý den. V nejlepším případě bych dělala to samé jako v tom parku. Četla nebo háčkovala.

9. - 10. 7. - vím, že to byly dobré dny. Ale s odstupem pouhých 48 - 72 hodin nevím, proč Překvapený A tak to je.

11. 7. - po (snad) roce šel se mnou manžel na bowling. A to z vlastní iniciativy. V neděli mám jít na turnaj, tak jsem chtěla trochu zkusit, jestli to ještě umím. On povídal, že pojede se mnou, ale hrát nebude. O což jsem moc nestála, protože tam jsou stísněné prostory a je tam nahulíno a nehráč je tam většinou otrávenej. Nevím, co ho to popadlo, že najednou chtěl jet.

Tentokrát povídá: "Porazíš mě?"
"Si piš!"
"Jestli mě porazíš, tak půjdu na turnaj."
"Co? Snad obráceně, ne?"
"Ne, ty by ses jinak nesnažila."

Snažila jsem se, snažila....ale on taky. Bylo to těsné. Po čtyřech hrách o dva bodíky. Ale na turnaj jde.

Dvě sluníčka

12. července 2014 v 7:04 | Katka |  Ruční práce
Měla jsem pratetu Františku, zvanou teta Francí. Kromě toho, že byla z rozvodu navždy psychicky labilní a musela žít u své sestry, byla i trochu podivínská. Mně jako holce to ani tak nepřišlo, ale naši si o tom šuškali.

Jednou z jejích podivnůstek bylo, že dárek, který jí někdo věnoval k svátku, narozeninám, vánocům....pečlivě uložila a po nějaké době ho darovala dál. Tehdy nám to přišlo nevděčné, ale dnes ji začínám chápat. Už se mi párkrát stalo, že jsem dostala něco, nad čím jsem si s lítostí pomyslela "Vždyť já to nepotřebuju. Škoda peněz. Mohli si koupit raději něco sobě. Vždyť já vlastně nepotřebuju nic." A bylo mi líto dárce.

Jindy je to zase naopak. Často udělá radost maličkost, prostě trefa. Mě vždycky potěší knížka. V době svých slepičích začátků jsem dostala dárek - nedárek vkusný certifikát o tom, že jsem darovala kamsi do Afriky 10 slepic Usmívající se.

Od tehdy ještě dost malé a penězi neoplývající dcery jsme k jedněm vánocům dostali sadu sněhuláků (pět kousků), kteří na sobě měli štítek s označením "Mumínek - taťulda - Šarik - Jitečka - Elinka". Dodnes nevím, kde na to vzala a podezřívám dceru mé kamarádky, která tehdy prodávala v krámku s dárečky a dcera u ní čekávala na autobus.

Jako moudrá dcera krále Šalamouna se zachovala Š při poslední rodinné oslavě. Přálo se každému oslavenci. Seděli jsme na terase a zevnitř bylo slyšet rádio. A ona najednou povídá: "Toníčku (to jako tatínku), na tvůj svátek jsem zapomněla, ale slyšíš tu písničku? Tak tu jsem ti nechala zahrát. Smějící se A máš u mě Mon chéri (ty on moc rád)."

V posledních letech raději dárky dávám než dostávám.

Včera jsem si na poslední chvíli vzpomněla, že jsem jedné klientce slíbila udělat keramicko-pedigové sluníčko, a že se blíží termín jejího odjezdu z léčebny. Přijela jsem s dárkem neplánovaně a přitom v pravou chvíli. Ona totiž ke své stálé nemoci dostala ještě další (infekci) a sluníčko jí udělalo opravdu radost. Smála se stejně jako to keramické.


Druhý dárek, který jsem včera dokončila, je určen k šedesátinám. Svým způsobem je to taky sluníčko. Pro sluníčkovou kamarádku. Zhotovila jsem ho v rekordním čase, asi týden mi zabral. Doufám, že taky potěší.


Pravdy pro dnešní den

11. července 2014 v 7:02 | Katka |  Slunce v duši
Myšlenky z rozhovoru s člověkem zakrátko pětasedmdesátiletým mi sednou.


Každý z nás má navrch víc, než si myslí, a byl by kolikrát překvapen, čeho je schopný. Lidem je vlastní určitá pohodlnost, u některých dokonce až lenost, aniž tuší, co v nich dřímá. A touhy po sebepoznávání by se člověk neměl vzdát nikdy; pohodlnost je příznakem stárnutí.

Hlavně se do ničeho nenutit; to mi dělá dobrou náladu. Nařizovat si něco proti přirozené potřebě těla mi zní podobně podezřele jako ten stálý apel na pitný režim; za každou panikou je nějaký byznys.

Zdravý člověk žádá sám od sebe víc. A pokud mu to jde, má na sebe ještě větší nároky.

I rodina je velká výzva. Mít pocit, že ode mě něco chtějí, že se mě budou ještě hodně ptát.....Dokud vás totiž někdo potřebuje a něco od vás chce - tak žijete.

O koho jde? Určitě to někdo z vás pozná nebo tipne. Pokud ne, přidám další indicie.

Krásný den vám všem! Usmívající se

Nosorožík kapucínek

10. července 2014 v 21:23 | Katka |  Zahrada
Vždycky jsem si myslela, že nosorožík kapucínek žije v teplejších oblastech než u nás. Asi špatná asociace nosorožík - nosorožec.

Loni jsem z našeho kompostu vyhrabala množství ponrav, o kterých jsem si myslela, že jsou od chroustů.
A letos z kompostu vylézají velcí hnědí brouci. Na první pohled jsem se lekla, že to jsou chrousti. Na pohled druhý jsem si všimla typického trnu na hlavě. Ověřila jsem si to na netu a nestačím zírat.



Je řazen mezi ohrožené druhy a na BioLibu probíhá mapování jeho výskytu na území ČR. Zdá se, že na našem kompostu se ještě pár let vyskytovat bude, protože larev byla v kompostu pěkná zásoba. Brouky jsem zatím potkala tři živé a jednoho mrtvého. Ten byl takový menší a světlejší, jakoby nedovyvinutý.

A co vy? Potkali jste se někdy s nosorožíkem na vaší zahradě nebo v přírodě? A kde to bylo?