Září 2014

38/52

28. září 2014 v 8:34 | Katka |  (ne)malé radosti
21. 9. - taková hloupst mě dnes potěšila. Byli jsme nakupovat pracovní oděvy. Předem jsem si je objednala, měla jsem je tam připravené v krabici. Ale potřebovala jsem udělat nějakou změnu, tak jsme krabici trochu rozebrali. Dohadovali jsme se u pokladny, kolik kterých velikostí vlastně máme a zaslechl to prodavač, který objednávku uchystal. Přiběhl a začal láteřit, jak to měl pěkně narovnané a že teda neví, KDO se do toho hrabal....ale TADY už se prý nediví ničemu.
Udělali jsme na sebe s pokladníkem ksicht a dusili jsme smích, když jsme si šuškali, co že dotyčnému přelítlo přes nos....Vše jsme řádně odpočítali, spočítali a když vyšlo najevo, jakou jsme udělali tržbu, dostali jsme pro radost ještě lahvinku bílého vína Usmívající se
Co ten chudák, kterému jsme (neradi) zkazili práci? Ten nás ani nepozdravil, když jsme odcházeli. Mrzí mě, že jsem mu zkazila den, ale stálo to za to zlobení?

22. 9. - chtěla jsem jako že naposledy letos jít do lesa na houby. Přála jsem si najít jen tak trochu na zapékané těstoviny s houbami. A zatím jsme přinesli plný košík. Hříbky s ostatními houbami tak půl napůl. Manžel jásal "děkujeme ti, lese!" Usmívající se

23. 9. - nevím, jak početný je fan-klub MILENY HOLCOVÉ, ale já mám její knížky moc ráda a mám z nich pocit, že bych ji uměla mít za kamarádku...S vyplazeným jazykem Nevím, zda já jí, ale ona by pro mě byla vzpruhou, moudrostí i lékem....
První mail, který jsem dnes otevřela, bylo upozornění od jejího nakladatelství Šalvar s nabídkou přednostní koupě nové knihy - třetí části cyklu "Žena, nůše, píseň, kost aneb fena, kůže, plíseň zlost" s názvem Láska v moll.
Moje objednávka odešla vzápětí a už se moc těším. Líbila se mi výzva autorky - prosím, nezhltněte to naráz, čtěte pomalu a užívejte si to!
Myslím, že to zhltnu naráz a pak ještě jednou....nebo víckrát (?).

24. - 26. 9. - dny letí jako bláznivé bez výrazných momentů. Začala bowlingová liga. Protože manžel vytrvale odmítá podpořit náš ženský dvoučlenný tým, ani mě to moc nebaví. Ale sliby se mají plnit, tak chodím. Žádné úspěchy v čistě mužské první lize se nedají očekávat, takže už to, že jsme neprohrály všechno, ale jakýmsi nedopatřením jsme vyhrály dva zápasy z pěti, by mělo být potěšující.

27. 9. - chvíli jsem se podílela na pečení posvícenských koláčů. Přijeli jsme kamarádům udělat něco na zahradě a ONA neměla kvůli pečení čas....ona nemá čas nikdyMrkající. A tady - uvězněny v maličké kuchyni s těstem ze tří kg mouky hrnoucím se z mísy, jsme konečně mohly povídat. Ale jen trochu, protože posvícenské koláče určené hostům v hospodě, to je hotová alchymie. Občas se nám některý rozjel, ale i tak byly výtečné.
Kromě práce v dětské léčebně, předsedkyně dobrovolnického centra, pomáhá v rodinné hospodě. A k tomu se s láskou podílí na péči o pět vnoučat. Teď momentálně připravuje dětské přesnídávky tomu nejmenšímu, půlročnímu. Slovo dalo slovo a já jsem ráda, že jí mohu poskytnout naše brambory. Letos se opravdu urodilo. A ona je šťastná, že jsou opravdu bio. Za to ručím, že jsou bio Smějící se, i když jsem k takovému označení v obchodech značně skeptická.
Potom jsme pomalu dvě hodiny obědvali s NÍM v hospodě (rodinné).
A pak už jsme se vrhli na práce na zahradě.
Až na to, že jsem po nich jako zmlácená, fajn den.

Dečka č. dejmetomu 5

24. září 2014 v 12:48 | Katka |  Ruční práce
Okoukala jsem to u Jitky a Heleny - to číslování prací. Protože jsem nezačala včas, je to číslo 5 bod, od kterého se odpíchnu a dál už budu číslovat pravdivě. Čtyři dečky jsem už určitě za svůj život uháčkovala, ale s košíky bude ten odhad horší.

Jak je vidět, oranžová Monika mi došla a nové klubko se mi nepodařilo sehnat. Prý...snad....Česká Třebová končí s výrobou...??? Nevím. Faktem ale je, že trh je zaplaven přízemi z Turecka. Škoda, kdyby odešla další česká výroba.

No a tak jsem si pomohla Monikou melírovanou. A ono je to nakonec docela hezké.

Háčkovat jsem začala v Jeseníku. Jen tak. Jen proto, že mě nebaví sedět a čučet ve volných chvílích na TV. Stačí mi poslouchat.
Pokračovala jsem u kamarádky na chatě a jak tak vzorek přibýval a my jsme tlachaly, došla jsem k rozhodnutí, že dečku věnuju jako pozdní poděkování kamarádčině mamince, která nás právě na této chatě ráda a mile hostila, hub nám zde nasušila....všechno zde ji tu připomíná. Na malé skříňce na verandě, kde tak ráda sedávala, je její fotografie a světýlko. Tak teď tam bude i dečka ode mě.


37/52

21. září 2014 v 7:28 | Katka |  (ne)malé radosti
14. 9. - sběračka měla touhu jít na houby. Tam, kam nikdo nechodí. Což je těžké najít, protože právě k nám se sjíždějí lidé z širého okolí.
O jednom nadějném místě jsem ale věděla. Netušila jsem, jestli tam houby budou nebo nebudou, ale lidí "by tam" moc být nemělo.

"Sem neee...," říkal manžel otráveně. "Tady jsme byli minule a NIC jsme nenašli. Jenomže já jsem paličatá....
"Hele, Hříbek!" Jen tak na příkopu. A ten podle něj příliš mladý les jich byl plný. A kolik miminek jsme tam nechali....na ty zkusím jít za pár dní.

16. 9. - "Dnes musíme do knihovny. Přišel výstražný mail. Buď pojedeme na kole nebo se stavíme na večeři a budeme si tam číst..."
"Tak autem a na večeři."
Překvapený Tý jo, tak krásný den a my na kolo ne??? No nic....
U knížky jsme mlaskali nad společným předkrmem - chleba se škvarkovým sádlem a cibulí. Kdybychom byli věděli, jakou tu mají dobrotu, dali jsme si předkrmy dva a víc nic S vyplazeným jazykem Moc a moc jsme si pochutnali i na hlavním chodu, ale kdyby....tak by byl stačil ten předkrm a nebyli bychom tak nacpaní. Já si mohla dovolit i luxus výtečného Ryzlinku rýnského neb jsem si nevylosovala roli řidičky.
Ne že by účet zrovna potěšil, ale kdy se trefí taková pěkná cifra? Mrkající 555,-

17. 9. - kočky měly namále. Zasmradily celou kancelář. Nelibý odér se tam držel, i když byla pečlivě vymytá podlaha do všech koutů. Dumala jsem, čuchala a zjistila, že chodí poctivě do svého hajzlíčku, nikam jinam a přesto celá místnost smrdí. Už jsem přemýšlela, jak se jich zbavit, protože čas od času nás navštíví hygiena, kontrolu provádí i odběratel, který zpracovává naše jakblka na dětskou výživu....a takhle bychom měli určitě průšvih. I tak musíme kočky vždycky někam zašít, ale ten puch bychom těžko maskovali. No a pak jsem na to přišla. Pod stolem, přímo pod mýma nohama měla koťata od malička deku jako pelíšek. Když byla mrňavá, tak asi neměla nic moc držáka a deku pročůrala skrz naskrz. Ale že mi to dalo, než jsem na to přišla.....
Kočky jsou zachráněny.

18. 9. - pracovní cestu jsme spojily s kamarádkou s dívčím výletem. Tzn., že pracovní úkoly jsme v Hradci Králové splnily a pak si šly po svém - do galanterie, pro pedig....a do kavárny Mrkající. Na zpáteční cestě jsme si ještě koupily lístky do divadla. To byl pěkný den Usmívající se.

19. 9. - konečně jsem v sobě našla vůli, vymyla jsem vypuštěný bazén a po oschnutí jsme ho uložili.
- dnes jsem si odškrtla i další ne moc příjemné úkoly. Člověk si některé oškliví dopředu a pak jsou najednou planety ve správné konstelaci a je to raz dva hotové.
- naši dva studenti se přijeli domů "zažrat", aby pak zase dva týdny vydrželi bez maminek Smějící se. Už trochu ví, že ve světě je draho. To se mi na těch studentských návratech vždycky líbilo.

20. 9. - je těžké překonat sám sebe. Snad nejtěžší. Včera se mi podařila taková "veliká maličkost". Potlačila jsem svoji přirozenou vlohu "sama" a myšlenku "to přece vidí, že by mi mohli pomoci." Trochu jsem to zorganizovala a to, nad čím bych se sama hrbila půl dne, bylo ve čtyřech hotovo za půldruhé hodiny. Šlo o čištění a krájení polévkové zeleniny do mrazáku. Mrkev, petržel, celer a pórek. Právě pórek za to mohl. Když už se urodil tak krásný, tak jsem dokoupila mrkev a petržel v zelinářském družstvu (praná, krásná, šťavnatá, čerstvá, jen trochu polámaná - mrkev za 4,-, petržel za 7,- a nekup to!) a jeden celer....a mám ušetřenou práci při vaření.
Ještě k tomu požádání o pomoc. Kdysi jsem slyšela takovou moudrost, která se mi zdála jak ušitá na moje rodiče. "Staří lidé by si měli umět o pomoc říci a taky ji přijmout." To naši neuměli až do samého závěru. A trápili se a já s nimi.
Věřím, že já to dokážu. Ono je pak dobře oběma stranám Usmívající se.

Chovatelský úspěch :D

19. září 2014 v 14:09 | Katka |  Zvířata
Naše Agaporniska Lola vyseděla myš Překvapený

Nevěříe?

Věřte!

Ještě včera byla v kleci sama. Přes den ji dávám na teraseu a za tmy ji beru na noc domů.

A ráno už tam to nadělení bylo!


To jsou ale vynálezy :(

17. září 2014 v 7:19 | Katka |  Jen tak
Že se vyrábějí některé speciální ponožky zvlášť na levou a zvlášť na pravou nohu, jsem zjistila, když jsme s kamarády in-linovali a mě se udělaly puchýře. Kamarád si ze mě dělal legraci, že jsem natvrdlá, obuju si ponožky obráceně a pak se divím....

Dodnes jsem nepochopila, jak spolu souvisely puchýře na patách, a levo-pravé ponožky. Zvlášť, když jsem v polstrování boty objevila prodřenou díru. Byla bych dávala do souvislosti s puchýři spíš tu díru. Ale odporujte chlapovi Mrkající

Bezva! Všechno už je tak prozkoumané a výroba vychází tolik vstříc sportovcům, od té doby to respektuji.
Až do dneška.

Co si počít, když LICHOŽROUTI zase zapracovali a sežrali mi ze dvou párů dvě pravé?

Když sežrali ze dvou párů právě dvě ponožky, mám silné podezření, že ve vývoji těchto potvor došlo k posunu a z Lichožroutů se stávají Sudožrouti. Překvapený

V tom případě se nabízí jednoduché řešení. Kupovat vždy dvoje stejné ponožky (jen ne ty moderní levo-pravé) a zbude k nošení alespoň něco, nemusí se nic vyhazovat.

A teď jsem zvědavá, jaký pro mě bude dnešek, když ho přožiju ve dvou levých ponožkách S vyplazeným jazykem.

P.S.: Jinak jsem celkem normální a NEJSEM po opici Smějící se.

Do světa s výbavou

16. září 2014 v 20:14 | Katka |  Ruční práce
Ani to asi neví, jakou mi udělala nejmladší dcera radost. Občas se ukáže, že jablko opravdu nepadá daleko od stromu.
Svoje stěhování do přechodného VŠ bydliště v Brně si zrežírovala sama. Měla jasnou představu, jak bude vypadat její a jejího přítele pokojík. Celé to mělo být v růžové Smějící se Když se O nesměle ozval "i já budu mít všechno růžové???" Překvapený, povolila mu modrou na jeho povlečení, košíky, deku....

V ten den, kdy jsem ji tam odvezla, jsme s perfektně sestaveným a vytištěným seznamem navštívili IKEU s jasnou představou, CO, KDE a ZA KOLIK. Pro mě to bylo, pravda, trochu utrpení, ale na druhou stranu jsem ji musela obdivovat, jak to má vymyšlené. Pak jsem ještě dostala několik mailů s fotkami, jak pokračuje montáž stolečku pod tiskárnu a nočního stolku, jak vypadají postele s polštářky ode mě a jak se vyjímají její vlastnoručně upletené košíky na psacích stolech a jak mnou vyzdobené košíky na prádlo pěkně pasují do skříně.

Košíkovaly a háčkovaly jsme společně skoro dva týdny před jejím odjezdem a já si na ty příjemné chvíle určitě ještě mnohokrát vzpomenu. A třeba i ona si to bude dlouho pamatovat, stejně jako já chvíle, kdy jsme s mámou vyšívaly a poslouchaly dráťák. Bylo to fajn - tehdy i teď.


36/52

14. září 2014 v 7:22 | Katka |  (ne)malé radosti
7. 9. - na chatě a na houbách. Někdy silně cítím, že moje pra-pra-pra..... byly ženy sběračky. I já pociťuji uspokojení, když se zadaří. Za půl soboty a půl neděle dva poměrně velké košíky "normálních" hub a k tomu košík RYZCŮ !!!

8. - 11. 9. - chystání velkého kroku - nejmladší dcera z domova. Studovat bude v Brně. Svůj přesun do nového bydliště pojala velkoryse. Napletla si košíků....některé chtěla s výstelkou (práce pro mě). Já jsem jí dodělávala slíbené kulaťáky. Při společné práci nám bylo hodně dobře Usmívající se.
Měla jsem radost, že jsme spolu a že nám to tak jde. Netušila jsem, jak se mnou její přesídlení zamává. Veliká změna to bude i pro nás rodiče. Teď definitivně skončila doba, kdy byly děti doma. Bylo mi z toho hodně smutno, tak smutno, že jsem se několik dní cítila hrozně unavená. Cestou nocí z Brna domů jsem v zájmu zdárného dojetí dokonce třikrát musela zastavit a trochu se prospat.
Co dělají tyhle pocity v nemalých radostech? Systémem "všechno zlé pro něco dobré" jsem dlouho přemýšlela, kde tu radost najdu. No přece v tom, že se máme rádi a vzdálenost mezi námi na tom nic nemění.
Je to ale taková smutná radost.

12. 9. - a zase žena sběračka. Našla jsem cestou na zemi lískový oříšek. Ale jaký! Po větrných dnech nebyl sám. Na zemi jich leželo víc a víc, až tolik, že mi stálo zato přinést si na ně malý košíček a pospíšit si, aby mě nepředběhla jiná žena sběračka S vyplazeným jazykem Tolik lískáčů jsem nikdy neměla!

13. 9. - další sbírání. Šípky mě zlákaly při procházce se psem. Jsou v té správné zralosti, rudé, čisté, z míst, kde nic nejezdí. Nasbírala jsem si do kapsy a hned uvařila čaj, abych zjistila, že zatímco v mládí mi nechutnal, dnes ano.
Další den jsme nasbírali plný košík a nevím, nevím, myslím, že půjdu ještě jednou.

Kostel na Vrchní Orlici

13. září 2014 v 0:09 | Katka |  "Sakrální soutěž" u VendyW
Příspěvek do 6. kola projektu O NEJHEZČÍ SAKRÁLNÍ STAVBU.


Sakriš, proč mě jako příspěvky napadají takové objekty, které absolutně nemají šanci na vítězství? Asi proto, že mě zajímají.

Má před sebou kostel Sv. Jana Nepomuckého na Vrchní Orlici budoucnost nebo zkázu?.



Stokrát mi mohli ve škole přednášet o tom, jak bylo po válce vysídleno pohraničí, kolik filmů, kolik knih může člověk přečíst a pokud to neprožil, jsou to pro něj jen informace a napsané nebo zfilmované příběhy. Stačí ale ta místa navštívit a už nikdy nezapomene.

Vrchní Orlice byla samostatnou obcí od r. 1603. Rozkládala se na obou březích pravostranného přítoku Divoké Orlice Hadinského potoka. Obživu obyvatelům přinášelo tkalcovství, přadláctví, zemědělství a řemesla. V obci stály kromě kostela škola, hostinec, kovárna, mlýn, statek a kovářství. Do dneší doby se zachovaly asi dvě stavení, hospodářská část statku a trosky mlýna. Ostatní budovy byly po odsunu Němců zbořeny, dokonce byl odstřelen i most se sochou Sv. Jana Nepomuckého.

Kostel Sv. Jana Nepomuckého byl postaven v letech 1708 - 12 Karlem Rheinem z Rokytnice, který se později zabil pádem z lešení při stavbě kostela v sousedním Neratově.

Když jsme jeli okolo my, viděla jsem, že se před kostelem pohybují nějací lidé a cosi fotí. Nedalo mi to a druhý den jsem se ke kostelu vydala i já. Stav je žalostný, ale emblém EU na jednom křídle vrat svědčí o tom, že se tu "něco děje."



Stejně tak uvnitř nacházíme náznaky jakési obrodné činnosti.
Provizorní oltář je sice poznamenán vlaštovkami, ale i ozdoben květy.


Na obvodových stěnách jsou vystaveny fotografie zdejšího kraje.


A ještě k tomu verše Jana Píši. Zejména báseň Kostel na Vrchní Orlici se mnou pohnula. Do té chvíle jsem totiž ani nevěděla, že jsem na Vrchní Orlici. Místopisná tabule označující obec tu není. Není co označovat. Vše, co jsem se o Vrchní Orlici dověděla (http://www.orlickehory.net/mista/vrchorlice.htm), jsem se tedy mohla dovědět až díky této básni.

KOSTEL NA VRCHNÍ ORLICI

V místech,
kde umírají hroby
a chromý kostel o kaštanové holi
hlídá údolí,

v tom tichu, tak hlubokém
jako když padá mokrý sníh,
jako když náhle umře táta,

hledíš tu do oken,
za kterými se už nerozsvítí,
protože někdo kdysi zpych
a nechal uschnout
svatojánské kvítí.

Zůstaly tu jen lavice
a na zdi obrys kazatelny
a němé hrdlo zvonice
a výčitka,
že nebyls věrný.

Je dobře tady zastavit se.
Tady je dobře představit se
a...

Prázdná deska na oltáři
a skoby po Křížové cestě

pomohou.

12. července 1995 - Vrchní Orlice

A přesně takové to tam je.


Protože nejsem zrovna eurohujer a nelíbí se mi, JAK jsou spotřebovánány prý evropské, ale vlastně naše prostředky, nejprve jsem si popuzeně říkala PRO KOHO? má tento kostel vstát z mrtvých? Vždyť pro těch opravdu pár místních věřících by jistě stačil kostel v Bartošovicích a Neratově, obcích, které ještě (Bartošovice) nebo už zase (Neratov) žijí.
Teprve pátráním na netu jsem se dověděla, že kostel pomalu udržují a začínají opravovat právě členové Sdružení Neratov.

To je taky kapitola, která by si zasloužila velkou podporu. V Neratově žijí lidé s menším či středním mentálním omezením, na kterých se provinila společnost. Dostali se do tak svízelných situací, že sami by vůbec nebyli schopni se z nich nějak dostat. V naší společnosti totiž žijí takové hyeny, které neváhají využít hendikepu člověka k vlastnímu obohacení.
Taky mě napadlo, že sem byli ti nešťastníci "uklizeni". Do zapomenutého kraje. Ale ono je to asi tak, že zde jsou méně zranitelní než ve velkých sídlech. Zde nad nimi bdí a způsoby jejich uplatnění hledají jiní, pro které pomoc bližnímu není jen kasička, do které tu a tam vhodí jakýsi postradatelný peníz. Tito lidé ve spojení s méně šťastnými nacházejí svoje poslání.

P.S.: Vše co jsem potkala na Vrchní Orlici má ještě dohru. Trochu jsem se snažila najít autora veršů na netu. Jana Píšu jsem našla. Ještě před pár lety to byl vysokoškolák, který rád fotil a psal verše. Čím je dnes, nevím. Poezie, kterou jsem našla na jeho blogu, mi připadala stejného rodu jako ta v kostele na Vrchní Orlici. Myslela jsem, že jsem našla autora a chtěla ho pochválit, poděkovat za náladu, kterou ve mně vyvolal. A on to není ON! Nikdy o Vrchní Orlici neslyšel, ale


možná....se mu tu bude jednou líbit jako mně. Mrkající

P.P.S.: Kostel je stále volně přístupný a na svátek patrona se zde již po deset let slouží poutní mše svatá za hojné účasti věřících z blízkého i velmi dalekého okolí.

P.P.P.S.:
Každá studánka
je kouzelná a čistá,
štíhlými prsty Krista
omývá naše srdce a tiše zdraví.
Jen my o tom nevíme.

Jan Píša

Noc jako stvořená pro nevěru

8. září 2014 v 21:39 | Katka |  Knížky
První román, který jsem od spisovatelky Zdeny Frýbové (vlastním jménem Redlové) (1934 - 2010) četla, se jmenoval Z neznámých důvodů. Je to už hodně dlouho (1988) a tenkrát se mi zdál výjimečně dobrý, čtivý.

Stejně dobře, i když na naprosto jiný způsob jsem se bavila i u humoristického románu Otcem i matkou proti své vůli (2000) a kdo by neznal Robina a další "psí knížky?" Autorka po výjimečném úspěchu dokonce založila stejnojmennou nadaci, z jejíchž zdrojů pomáhala bezprizorním a týraným zvířatům. O té dost podrobně píše ve zvláštně pojatém doslovu románu, který jsem právě dočetla - Noc jako stvořená pro nevěru (1997).


Dost namáhavě jsem si musela uvědomovat, že jde o nadsázku a ironii. Způsob chování hlavního hrdiny, který zbohatl díky restitucím a dobré správě majetku ze strany vlastního švagra, užíval si života hýčkán svou maximálně oddanou manželkou a náhle doslova "zblbnul" a usiloval o mladou existenčně zajištěnou vdovu, mi šel silně na nervy. Prý se ale takové "případy" opravdu stávají. Já jsem u toho naštěstí nebyla. S vyplazeným jazykem

Na své pohlouplé chování dojel a žena (spravedlnost) zvítězila! Mrkající

Ke čtení to je, ale jen jednou a dost! V databázi autorčiných románů je přesto ještě hodně titulů, po kterých, budu-li mít příležitost, sáhnu. Třeba na dovolenou je to četba nanejvýš vhodná. Myslím ale, že to nebudou tituly s politickým a porevolučně společenským zaměřením. Dobře hodnocená v DATABÁZI KNIH je např. Neděle jako stvořená pro vraždu (85%), i Den jako stvořený pro vážnou známost (86 %)....

Bartošovice v Orlických horách

8. září 2014 v 6:51 | Katka |  Cestování
Čím dál víc to vypadá, že podle mě si můžete směle plánovat svoji dovolenou. Protože když na dovolenou jedu já, zaručeně prší. V Bartošovicích v Orlických horách v úterý nepršelo, ale lilo jako z konve.

Dovolená v horské chalupě U nás


byla divná. Jak jinak to nazvat, když přijedete do předem sjednaného místa pobytu a ono je zamčeno! Netrvalo dlouho a byli jsme vpuštěni a ubytováni, ale výčep zavřený, v celé chalupě jen my dva. Vesnice jak po vymření, v dešti a mlze jsme našli dvě hospody, kde jsme se chtěli alespoň napít, ale obě s nápisem ZAVŘENO!
V Orlických horách je prostě mimosezóna!

Naštěstí ne všude.

Ve středu už nepršelo, snídani jsme dostali a po desáté jsme vyrazili na pěší tůru. Bylo mi líto kol schovaných v garáži, ale vzhledem k silnému větru jsem byla ráda, že jsem se nad nimi nesmilovala a nevzala je na výlet s sebou. Stejně bych nic neušlapala.

Místo kol jsme vzali hůlky a rázným pochodem mířili k Zemské bráně a potom naučnou stezkou podél divoké Orlice.


Pašerácká lávka sloužila svému pašeráckému účelu (opravdu k pašování různého zboží domácí potřeby z Pruska do Čech) dlouho a v r. 2002 byla postavena nová.


Ledříčkova skála skrývá obydlí (jeskyni) loupežníka Ledříčka, který stejně jako Jánošík bohatým bral a chudým dával...po 20 let byl nepolapitelný, až ho při jedné honičce zradilo lano, po kterém se dostával do jeskyně....a našli ho (k lítosti chudého lidu) až na jaře.
Rodná Ledříčkova chalupa


Oběd v horské chatě u Rampušáka jsme si zasloužili


Ve čtvrtek už bylo krásně, ale protože jsme chalupu museli opustit do desáté hodiny, kola jsme opět neosedlali a místo toho jsme cestou přes Neratov a Orlické Záhoří na Šerlich sbírali houby...

Otec HŘIB ponechán na místě "na semeno"


...do košíčku zakoupeného v chráněných dílnách na Kopečku v Bartošovicích.

Na Šerlichu byla, jak jinak, mlha jako mlíko a jakmile jsme sjeli do Deštného, byli jsme překvapeni, že "v kraji" už se vyčasilo a nastalo babí léto.

Protože se nám pořád ještě nechtělo z dovolené domů, prodloužili jsme si trochu cestu přes Hradec Králové a zahráli si opět adventure golf. Tentokrát jsem to hezké místo i nafotila.


Takže se nakonec "vše v dobré obrátilo" Usmívající se