Říjen 2014

Když se z miláčků stane zvěř

31. října 2014 v 20:46 | Katka |  Zvířata
Dlouho už jsem se nezmiňovala o našich zvířátkách. O našich miláčcích. Je tomu tak proto, že to, co dřív byla čirá radost, to se změnilo v málem noční můru.

V letošním roce, a když si tak vzpomínám, tak už od předvánoc 2013 nás potkává jeden chovatelský debakl za druhým.
V prosinci 2013 jsem to možná odstartovala "vypuštěním Pupi (Aratingy) na svobodu." Velice pohnutá událost. Navíc mnou zaviněná.

Z našich štěňátek se stali dacani a po celý rok dělali jen a jen neplechu. Zničili zahradu a mnoho bot, knížek z knihovny, pelíšků, fotbalový míč, terasu (s odpuštěním) prochcali stejně jako některé trsy vřesů. Co je však nejhorší, loví lidi Překvapený. Loví cyklisty i rybáře sedící pokojně na rybářské stoličce, honili by auta, kdyby mohli a stává se z nich postrach okolí. Nad námi visí Damoklův meč předvolání ke kárné komisi na Obecní úřad. A někteří psovodi z rodiny si nedali říct a nedali a nechtěli je "mučit" na vodítku a venčit je jednotlivě.....Každý sám je totiž zlatíčko. Ale tomu druhému by to prý bylo líto....

Vrcholem jejich loupeživých smečkových výpadů bylo zardoušení čtyř kusů indických běžců poté, kdy byli psi vypuštěni na zahradu zrovna když tam milí běžci pilně sbírali slimáky. Šelmy jedny zatracený psovitý jim vůbec nedaly šanci. Ještě že jsem zrovna v té době nepobývala doma. Smutek to byl veliký. Na místě i na dálku (pro mě). Co jsme se s běžci napiplali a v době, kdy už byli velcí a samostatní a milí a komunikativní.....darmo mluvit. Zamračený

Jako poslední padl za oběť další papoušek. Hloupý Agapornis. Sám se nějak záhadně dostal z klece a neuvědomil si, že je papoušek lezec a létat umí jen málo. Nemohl přežít a taky nepřežil. Našli jsme jen pár pírek.

Ach jo! Kam tohle povede? Psi se nedají ani ztrestat, protože když jim na jejich lotrovinu přijdeme, samozřejmě nedokážeme vyšetřit, který z nich to byl. Podezřívám je, že drží basu a útočí v sevřeném šiku. Bít je, když je vše dokonáno, už nemá pražádný výchovný účinek.

Jinak jsou ale moc hodní a dokonce i poslušní. Přibíhají na píšťalku a sedí jak přibití v očekávání odměny. Umí pár legračních kousků a jsou tak dychtiví, že v předtuše pamlsků předvedou všechno najednou, aniž by čekali, který z povelů zazní - jedna pac, druhá pac, sedni, bang a překul se....a ty, páníčku, naval odměnu Smějící se. Goldíkovou specialitou, a to od malička, je tzv. šálička. Jakmile si někdo lehne na zem, že si budou hrát, omotá se mu kolem krku, pošlape mu hlavu a čumákem ji podebírá.


Hitem současných nočních vycházek je vyštěkávání ježka. Po zahradě se jich potuluje několik a všichni musí být hluší Mrkající. Psi se jen tváří, že se nutně musí jít vyvenčit. Já jim na to skočím, pustím je a oni s čumákem u země lítají a hledají. Jakmile najdou, obklíčí bodlináče a řvou mu rovnou do uší. A je jim absolutně jedno, co na to domácí spáči z širého okolí.


Další karambol potkal naši Daisy. Nechala se přejet autem. Srazit do příkopu, kde jsme ji ani neviděli. Až Líza ji ohlásila. Nevím, kolik životů má naše Daisy, ale každopádně přežila. Jen by prý kvůli deformované pánvi neporodila (což ani nechceme Nerozhodný) a už navěky bude drobnější a mazlivější a otravnější....prostě se venku bojí, a tak mi leze pod ruce, před monitor, na klín....zatímco Líza už pilně loví venku myši.


Aby nebylo nepříjemností málo, Comtesse jsme ne včas zaregistrovali podlom na levé zadní a nechali to rozjet až do fáze, kdy jí otekla noha přes spěnkový a hlezenní kloub až nahoru. Z nejhoršího ji vypiplala E přes víkend a státní svátek a já teď doléčuju a pomalu se modlím, aby se to podařilo.

Co nepříjemného nás ještě potká? Rozhodně nesmím pustit psy ke slepicím. U koní byli dnes a kupodivu je žádný nenakopl, i když byli dost dotěrní.
Někdy se mi zdá, že jsme si naložili moc a nezvládáme to. Ale pak si Goldie zvaný Přikládač položí hlavu, upře svůj oříškový pohled ..... a má odpuštěno. Nejmíň do dalšího průšvihu S vyplazeným jazykem.


V oranžové

27. října 2014 v 21:10 | Katka |  Ruční práce
Košíky č. 53 - 55 jsem pletla na objednávku. Nejstarší dcera si přála mít je ve své nové ložnici béžové, ale mně se zdálo, že by byly fádní, tak jsem jen tak decentně připletla oranžovou.


Dečku č. 7 jsem dělala taky oranžovou, aby se hodila ke strakatému gauči. Háčkovala jsem z turecké příze Maxi (100 g - 565 m - 79,- Kč), která má zřejmě nahradit Moniku. Je nepatrně tenší, ale pěkně kroucená, má trošinku lesk a dobře se z ní dělá.


Fašírka s banánovou bábovkou :)

26. října 2014 v 19:24 | Katka |  Dobrou chuť!
Lidé mají chutě různé, ale my jsme opravdu nejedli fašírku a nepřikusovali jsme k ní bábovku. To jen plním slib, že když se povede....tak to dám do placu.

Dosud jsem si myslela, že sekaná a fašírka jedno jsou. V přestávkách mezi hrami na bowlingu jsme si se spoluhráčkou vykládaly a jako obvykle se řeč stočila na jídlo. Kdo vaří téměř denně, uvítá každý nový osvědčený tip, aby si tu šichtu zpestřil. A tak jsem se dověděla, že její maminka nedělala sekanou, ale fašírku, do které dávala jak mleté syrové (vepřové) maso, tak mletou vařenou slepici a mleté vařené uzené. Slepici mám v mrazáku svoji, náhodou tam byla i uzená žebra, takže mi nic nebránilo, abych to vyzkoušela. Jen jsem ještě nahlédla na internet a nechala se inspirovat náplní z vařeného vejce a kyselé okurky.Kořenila jsem běžně - sůl, pepř, mletý kmín, majoránku, cibuli, česnek. Pro spojení jeden rohlík zvlhčený mlékem a 3 vejce. Protože jsem měla obavy, že se to celé rozjede (vejce mi totiž záhadně lezla ven, potřela jsem šišku bílkem a pekla hodinu zabalené v alobalu a pak ještě do správné barvy odkryté. Chuť této fašírky je opravdu jiná než u sekané, kterou jsem dělala dosud. Uzené to provonělo. Konzistence je jemná, pěkně to drží pohromadě. To asi tím vařeným masem. Stojí to za vyzkoušení.


Na banánovou bábovku jsem měla chuť já. Jen jsem zapomněla, podle jakého receptu jsem ji pekla naposledy, když se podařila. Z několika receptů na netu jsem si vybrala jeden a trochu si ho upravila do této podoby:

- hrnek cukru krupice a 1 vanilkový cukr jsem utřela se 4 žloutky
- přimíchala jsem 2 rozmačkané banány
- postupně vmísila 2 hrnky polohrubé mouky, 1 prášek do pečiva, 1 dl oleje, hrnek mléka

Těsta bylo tolik, že by z formy při pečení vyteklo, tak jsem upekla dvě menší bábovky. Do dnešního večera nezbyl ani kousek Mrkající

42/52

25. října 2014 v 23:53 | Katka |  (ne)malé radosti
Minulý týden jsem měla tolik pracovních i mimopracovních akcí a úkolů, že to uběhlo jako obrázky za oknem jedoucího auta.

Sklizeň jablek vrcholí se všemi problémy, které ji obvykle provázejí. Rozbahněné cesty ztěžují traktoristům manipulaci, na silnici taháme bláto, zásoby beden se pekelně rychle snižují a jablek jakoby na stromech neubývalo, a tak se telefonuje všude možně, aby se prodalo z podzimních odrůd co se dá a bedny se uvolnily pro pozdní odrůdy. Jsou to nervy, ale celkem se to daří, takže spokojenost.

Výrazná radost byl koncert v úterý, o kterém jsem už psala.

Sice v poklusu, ale přece jsme včas zazimovali kytky, které za to stojí. Srdce mě bolelo, když jsem ostřihávala fuchsie, které byly ještě pořád v plném květu, ale co se dá dělat....

Koupila jsem mimořádně povedené dušičkové věnečky.

V sobotu se mi dařilo v kuchyni. Vařila jsem česnečku z uzeného vývaru a džuveč. Ten mám spojený s Chorvatskem, takže pro mě je to takové jídlo s trochou nostalgie. Dodnes vím, kde jsem ho jedla poprvé....Ostatní tuto souvislost nemají, proto jsem měla obavy, jak neobvyklý pokrm přijmou. Kupodivu chválili.
Okolo druhé odpolední přichází chuť na kávu a něco, co není - moučník. Obvykle se vrhnu na jeho přípravu a než ho dokončím, než vystydne....je po chuti.
Dnes přišla na řadu zřídka pečená banánová bábovka. Někdy ji mívám výbornou, jindy gumovou. Nevím proč. Dnešní patří k těm povedeným. O řekl, že to je nejlepší bábovka, jakou kdy jedl....a že jinak bábovky nemusí. Vznikly dokonce dva exempláře, protože těsta bylo nějak moc Mrkající

Zítra mě čeká husí dvojzabijačka, proto jsem si připravila nedělní oběd už dnes. Zkoušela jsem něco, co jsem ještě nevařila a pokud se mi podaří vyfotit dřív, než to zblajznem, věnuji tomu samostatný příspěvek.

Štípali jsme třísky na zátop a já - na rozdíl od O jsem se nezranila Mrkající

Indentity Tour 2014

22. října 2014 v 22:50 | Katka |  Kultura
Čirá energie, šarm a talent....to je Ondřej Brzobohatý.


Na jeho koncert v rámci turné k novému albu Identity jsem šla s očekáváním, že ten hezký muž bude hezky sedět u klavíru a hezky hrát hezké skladby a k tomu hezky zpívat....

Už když jsme vstoupili do předsálí, zasáhl nás burácející uragán. A to byla zkouška za několika stěnami a dveřmi....
Uvnitř to pak bylo ještě mnohem silnější. Decibely i dojmy. Přistihla jsem se, jak sedím naprosto blažená s přiblblým úsměvem..... Ten je znamením, že se můj zážitek slovy popsat nedá. Bylo to prostě SUPER!
Kdo by měl příležitost, neprohloupí, když půjde.

Zdá se, že OB prožívá své turné taky intenzivně jako jeho posluchači a diváci (je na co se koukat) Mrkající, a že jeho srdečnost a očividná radost, která z něj srší, není kalkul.

Co jsme slyšeli:



Pravda o mém muži

22. října 2014 v 22:30 | Katka |  Kultura
Nenapadlo mě, že jakákoliv knižka Haliny Pawlowské by se mě mohla tak niterně dotknout a tolik mě ovlivnit, jako právě její poslední - román o velké a dlouhé lásce.


Je to příběh mého manželství. A začala jsem ho psát, když jsem byla nejvíc smutná, abych si vybavila, jak jsem byla veselá. Jak jsem milovala a jak jsem byla milovaná. Doufám moc, že se při čtení budete trošku smát, trošku plakat, a možná...že svého muže pohladíte a řeknete mu: "Bože! Já jsem tak šťastná, že tě mám!"Usmívající se

....chci jen upozornit na to, že Daník mi dal jistotu. Že mi dal víru v mé tělo i hlavu a že jen díky němu jsem roztáhla křídla, abych se odrazila od vyšlapaných krůčků v prachu mých potlačovaných tužeb a abych vzlétla k novým obdivným pohledům, k novým vzrušením a k dobrodružstvím, které přece nemohlo být nebezpečné, když v něm vlastně o nic nešlo...
Daník byl mou lodí. Já byla jeho kotvou a kolíbali jsme se na jemně zčeřených vodách našeho společného mládí.
Už bych měla být poučená, vlastně už jsem poučená, že nikdy nic pěkného netrvá moc dlouho. Že čas, kdy si nemůžete stěžovat na žádnou tíseň, bude stoprocentně vykompenzován velkou bolestí.

Daník na mě ani jedinkrát nevztáhl ruku. Vždycky když jsem zápasila s vlnami vzteku, tak nasadil milý a nablblý úsměv. Ale nebyl pod pantoflem! On byl ten šéf, který nás všechny doma buzeroval, který nás péroval, abychom neplýtvali světlem, abychom nedělali rámus, abychom nedrobili a nejedli večer sladkosti...Abychom dost větrali a myli vanu a abychom zatáhli rolety, aby na nás necivěl bůhvíkdo. Daník prudil s ukládáním talířů do myčky, s vytíráním podlahy a taky ho štvaly na chalupě stromy, že buď málo, anebo zase moc rostly....

"Jdi ke sklepu a ani nemukni, nebo ti uříznu hlavu!"
"Mlč! Mlč! " funěl.
A pak klaply dveře u vchodu, a jak zbystřil, tak jsem ho odstrčila a pádila jsem vzhůru do patra. Udýchaně, vyděšeně jsem zvolnila u našich dveří. Daník se tehdy taky tvářil hnusně.
"Nějak jsi ho musela vyprovokovat," řekl.
Brečela jsem.
"Jak jsem ho mohla provokovat, když jsem ho vůbec neviděla?"
Tehdy mě napadlo: "Vždyť on žárlí! Žárlí na zločince!"

Daník měl vůbec rád, když viděl, že mám radost Třeba když jsme chodili na houby, tak mě Daník zavolal a řekl: "Nemáš kapesník?"
A když jsem k němu šla s kapesníkem, tak to vždycky nenápadně a šikovně zařídil tak, abych jááá našla ten největší hřib v lese.

Daníkovi se líbilo, že nemusím ráno vstávat do práce, že tvořím tím, že koukám do blba a pak to hážu na papír....

Daníkovi bylo rozdávání dárků spíš nepříjemné. Vždycky jsem totiž balíčků rozdala víc, než bylo nutné. To všechno pocházelo z mé nejistoty, zda dostatečně projevuju svou lásku.
Daník byl o Štědrém večeru často ve stavu, že se mu chtělo spát dřív, než na něj přišla řada. Vždycky pak apaticky koukal na svůj balíček a snažil se vykouzlit úsměv. Vždycky byl ale natolik vyčerpaný jídlem a rozdáváním radosti, že si nic nezkusil.

Před určením diagnózy jsem měla Daníka, svého blonďáka, svého Švéda. Svého muže!
Do pátku 31. května do tří hodin odpoledne jsem byla spokojená žena. S dvěma zdravými dětmi, s dvěma černými psy, dvěma starými babičkami a jedním veselým vnukem. Byla jsem žena, která měla manželská pouta i hodně svobody..................

41/52

19. října 2014 v 5:51 | Katka |  (ne)malé radosti
12. 10. - jeden z posledních baboletních dnů, takže šťastná jako blecha doma. Košíky, vaření, odpolední návštěva. Vše v prosluněném poklidu až do té doby, než si třeťák - vnuk návštěvy namatlal do oka šťávu z feferonky a dostal z toho hysterický záchvat. Zkoumali jsme, jak je možné, že feferonky ze stejné rostliny, které mě při krájení pálily za nehty ještě dva dny, najednou nepálí. Čím to je? Je to tím, že už není teplo a plody už řádně nedozrají? Jiná možnost mě nenapadla. Při výzkumech jsme se proochutnali až k těm dozrálým v létě a zmrazeným....chlapec nevěřil, že by mohly pálit tak, jak jsem popisovala, až se o tom přesvědčil doslova na vlastní oko.
Měla jsem opravdu velkou radost, když si capsaicin z oka vybrečel a přestal ječet.....Bála jsem se o něj.

13. 10. - ještě jednou, ale fakt naposledy!!! jsem oželela pondělní power jógu a šli jsme na ořechy. Asi už jsme byli jedni z posledních. Skoro všechny naše ořechy už posbírali cizí lidi, ale něco na stromech přece jen zůstalo. Jenže to chce klepáče. Manželovi už se na strom moc nechce. Ani se mu nedivím. Onehdá jsem potřebovala zdolat výškovou překážku, po které jsem dříve šplhala jako opice a byla jsem překvapena, jak těžko se dostávám nahoru. On na tom je určitě podobně. Ale statečně šplhal a chválil se "to jsem ještě Jura, viď?" To kdybych si toho náhodou nevšimla.
Byl s námi Goldie. Jednotlivě jsou to vzorní pejsci, což mi dělá velkou radost. Když pršely shora ořechy, bál se a vyřešil to tak, že sebou prásknul na záda a vzdal se. Musela jsem ho chránit tělem (svým) a tak jsme tam spolu leželi a pozorovali páníčka oproti šedé obloze.
Dolů už ten můj Jura tak nejásal, ale na zem se přece jen dostal koordinovaně.


14. 10. - s klienty DSJ v hotelu PoD Zvičinou. Nová holandská majitelka už ho pár let dává dohromady a je to moc dobře. Bývalo to místo prvorepublikové "smetánky"


a jeho útulnost se pomalu vrací.


K tomuto krásnému místu s vyhlídkou na Krkonoše patřila a zase už patří mariánská kaplička. V restauraci jsem zjistila, že se zde o vánočních svátcích předvádí ŽIVÝ BETLÉM. Už se těším na ten letošní.

14. 10. - na ergoterapii jsem konečně jela na kole. Nevadilo ani drobné mrholení.

15. 10. - konečně jsem se dokopala a skoro hodinku se protahovala a trošinku posilovala stylem power jógy při Enye.

16. 10. - k "osamělým" rodičům přijela dcera s přítelem. Celý večer jsme seděli, louskali ořechy, popíjeli burčák a povídali. A nikdo neměl snahu pustit Tv, toho zabijáka rodinné pohody Mrkající

17. 10. - říkají, že bude krásný slunný den. Až se rozpustí ranní mlhy.....čekáme. Která rozhodne? Desátá? Ne. Tak jedenáctá? Taky ne. Až v pozdním odpoledni se nesměle proklubalo sluníčko, ale to už byl pomalu čas, aby zase zapadlo....
Znovu jsme šli v té krátké chvíli na ořechy. Tentokrát jsme měli mladého klepáče, což byla pro manžela úleva.

Je to radost vařit, když jsou doma věčně hladoví strávníci. Jak jim prospívá pobyt mimo domov! Přijedou a nepohrdnou ničím. Nejvíc v kurzu je teď sádlo a škvarkové sádlo Mrkající. Mnou doma škvařené.
Ccelá šťastná vařím podle jejich požadavků a dokonce se mi daří....Dnes jsem byla mohutně chválena dokonce i za polívku (pórkovou krémovou), samozřejmě za chilli con carne s tortilami, za koka řezy.....a to ještě nevědí, že je čeká domácí lahůdkový sulc, na jehož výrobu jsme byli narychlo povoláni ke kamarádům. Z dožínkového prasete jim zbyla hlava....co s ní? "Jestli máš mrkev, přijeď," zněl rozkaz.

Gentlemani a hráči

16. října 2014 v 17:12 | Katka |  Knížky

Mistrně vystavěný příběh detektivního charakteru autorky Joan Harrisové (*1964) - žena mnoha profesí od bylinkářky přes rockovou hudebnici a učitelku francouzštiny na chlapecké škole, až po spisovatelku, autorka mj. Čokolády.


Odehrává se v prestižní škole pro děti bohatých a zbohatlých rodičů Sv. Osvald.

Student (12 let) ze sousední školy Sunnybank Park je natolik frustrován svým původem, obyčejností života s otcem - cholerickým alkoholikem (matka od nich utekla) pracujícím jako vrátný a správce Sv. Osvalda, že se rozhodne vetřít se do společenství Osvalďáků. To se mu kupodivu daří celkem snadno, protože jeho způsob je natolik drzý, že mu vychází. V ukradených součástech školní uniformy se potuluje po chodbách, naslouchá, pozoruje a v rebelovi, který mu imponuje nachází přítele. Spolu nacházejí potěšení v tom, že porušují řád - kradou v ochodech, rozbíjejí, překračují veškeré meze slušnosti..... Zatímco pro Leona je to zpestření nudy zbohatlického života , Julian se stává na něm naprosto závislým. Leon ho ale jen pokouší a týrá. Jejich vztah končí tragicky a Julian si odnáší trvalý pocit, že za to musí Sv. Ovald zaplatit.

Už tenkrát mi bylo jasné, kdo je za to odpovědný. Ne Bishop, i když částečně bylo možné mu to vyčítat. Ne Straitley, ne noviny, dokonce ani ředitel. Otce zabil Svatý Osvald, stejně jako zabil Leona. Svatý Osvald se svou byrokracií, pýchou, sleptou a arogancí. Zabil je a strávi bez jediné myšlenky, jako velryby, když vsaje plankton. O patnáct let později si je nikdo nepamatuje. Jsou to jen jména na seznamu krzí, které Svatý Osvald přežil.
Tuhle ale ne. Nakonec všechno zaplatí.

Ve Sv. Osvaldu začíná nový školní rok a vše běží zpočátku v tradičních kolejích. Jakási temná síla ale začíná zaběhaný řád narušovat, staré zvyky a způsob fungování školy dostávají trhliny, vtírá se atmosféra neklidu, podezřívání.....drobné nepříjemnosti počínaje ztrátou osobních věcí, pomluvami, články v novinách....se nabalují a zvyšují razanci.

Představitelem tradičních hodnot je Roy Straightly - latinář, který hodlá vbrzku dovršit stý semestr na škole. Jeho očima a očima "škůdce" pozorujeme postupný rozklad celého učitelského sboru, obrazu školy na veřejnosti. O to právě "škůdci" jde a nezastaví se nakonec ani před vraždami....

Rozuzlení je o to překvapivější, že jsme po celou dobu nepochybovali o identitě temné síly, která ničí Sv. Osvalda.

Kniha na mě hodně zapůsobila, ještě pořád ale nemám srovnáno, ani po přečtení recenzí jiných čtenářů, kdo za co může, co z čeho vyplynulo, jaké si vzít ponaučení, čeho se v životě vyvarovat. Nevím, jestli na vině byla společnost, rodina, duševní porucha....ale jak se dovídáme dnes a denně z našich i sdělovacích prostředků, i zdánlivě nemožné se může stát. Já jsem zastáncem socialisticky zprofanovaného hesla rodina je základ státu. Tenkrát se užívalo účelově a s trochu pokrouceným významem, ale ze zdravé rodiny vyrůstají zdraví a silní lidé. Většinou. Bohužel ale dnes ani ti nemusejí tlak, kterému jsou mnohdy vystaveni, ustát....

Doporučuji, ale není to lehké čtení. Množství postav, dva pohledy, mísení časů....a závěr vše korunuje.

V modré

13. října 2014 v 16:20 | Katka |  Ruční práce
Poslední tři práce vyšly shodou okolností v modré barvě.

První je filetová dečka č. 6 nebo přehoz nebo jak to nazvat. Předlohu mi opět dodala spolehlivá Jitka. Měla jsem představu, KAM ji chci, předloha vypadala, že rozměrově přesně sedne. Jen to vypínání Nerozhodný. To mi moc nejde a nemám s tím trpělivost.

Otázka - jak je to lepší?


Už slyším dceřinu odpověď - jasně, že je to lepší BEZ. To jsou pořád ty "tvoje ruční práce..." Zamračený
A mně se ten "lapač prachu" docela líbí Usmívající se

Další výrobek - košík dejmetomu č. 51 - se jí líbit bude, protože ona je tou, která pořád a pořád uklízela krámy, které my jsme odhazovali na lavičku u vchodu. Sama toto řešení navrhla.


Modrou třetici uzavírá košík č. 52 - podnos pro druhou dceru


Mercedes mezi štrůdly

12. října 2014 v 20:30 | Katka |  Dobrou chuť!
Štrůdl dělám hodně ráda. Je pokaždé jiný. Záleží na těstu, na jablkách, na tom, jak se trefí cukr vůči kyselosti jablek....
Naprosto nejlepší bývalo na štrůdl Boscoopské, které se u nás už nepěstuje. Stejně vynikající je podzimní odrůda James Grieve nebo pozdní Zvonkové. A co mezi tím? To je těžká volba. S některými odrůdami je závin bez chuti.
Řešením by bylo nahrubo nastrouhaný James Grieve nacpat do sklenic a sterilovat. Práce s takto předpřipravenou náplní je pak jednoduchá.
To jsem měla letos v plánu. Natrhala jsem si dvě bedničky s tím, že je nechám trochu uzrát a pak zpracuji. Jablka byla ale asi napíchaná od vos a dobré tři čtvrtiny se mi zkazily. Zbytek jsem pak rozvařila holkám na pyré.

A teď ta těsta. Co si budeme povídat, nejčastěji používám kupované listové. Výrobců je hodně a těsto je od každého trochu jiné.

Výborně se mi pracuje s pivním těstem.

Špičkou pro mě ale je recept JARUŠKY - ZÁVIN Z TĚSTA A DROBENKY

Těsto se připravuje ze dvou částí.
1) TĚSTO
rozetřeme kostku kvasnic s pěti lžičkami cukru a smísíme 250 g hladké mouky, 3 žloutky, 200 ml mléka a vanilkovým cukrem.
2) DROBENKA
250 g hrubé mouky, 250 g hery
Obě části smísíme dohromady a necháme 1/2 hodiny odpočinout.
To je akorát na přípravu náplně. Jablka do tohoto závinu strouhám, protože těsto je jemné a kousky by ho protrhly.

No a pak už klasika. Těsta je dost na 3 šišky štrůdlu. Rozválím, posypu strouhankou, rozložím jablka, osladím a posypu skořicí. Na plechu potřu rozšlehaným vajíčkem.

A když na tom nejvíc záleží, tak závin při pečení praskne S vyplazeným jazykem Nafotit se ale dá tak, že to není poznat a na chuť to taky vliv nemá.