Listopad 2014

47/52

30. listopadu 2014 v 18:03 | Katka |  (ne)malé radosti
Další uspěchaný týden za mnou. Ale pátek vyšel podle plánu.

Adventní trhy v muzeu v Hradci Králové jsme si užili tak, jak jsme si přáli. Těšili jsme se na svařáček a nějakou dobrotu podle "staročeských" receptů - vyhrály to bramborové placky plněné plátky uzeného s cibulkou.
Těšili jsme se na vůně, hudbu a světla. Toho všeho se nám dostalo vrchovatě. A přesto to bylo nic proti tomu, co nás čekalo ve všech třech podlažích překrásné muzejní budovy. Nečekala jsem to, o to víc jsem s úžasem zírala na mistry různých řemesel. Poprvé v životě jsem viděla, kolik práce dá zuberecká výšivka, jak se zdobí vánoční kouličky, kterak se dělá vyřezávaná keramika, jak se rodí figurky do Betléma a nebo kolik umu a trpělivosti je třeba ke zhotovení formy na perníčky (už se vůbec nedivím, že jsou tak drahé). V akci byli i košíkáři, své výrobky předváděli a nabízeli výrobci všelikých šperků, ozdob, kožených doplňků, voňavých přírodních mýdel, perníčků, čokoládových pralinek, umělečtí kováři rozezvonili kovadlinu, truhláři před našima očima vyroblili štokrdlátko.....

Koupila jsem perníkové kapříky pro štěstí a peníze holkám, sobě dalšího andílka - ochránce duše i těla a ještě jednoho jsem dostala.

Veskrze pohodová sobota !!!
Vařila jsem chutně, zdravě a hlavně rychle. Z uvařené brokolice jsem si udělala pomazánku pro sebe neb nikdo jiný ji nejí dobrovolně (tvaroh + brokolice + česne +sůl) a ještě polévku, kterou naopak všichni rádi (nechápu to, ale je to tak). Orestovat lososí kousky na másle a olivovém oleji, ochutit třeba sušenými rajčaty, solí a pepřem a na závěr zalít trochou smetany a smísit s vařenými těstovinami je práce na 20 minut a výsledek je vy-ni-ka-jí-cí.
Takže jsem stihla i inovovaný štrůdl.

Svým příkladem nás strhla dcera. Těšila se dlouho na to, jak budeme zdobit dům zvenku i zevnitř. Pracovala na tom skoro celý den a nedbala ani na ledový vítr, když se činila venku. Takže už svítíme...a voníme punčem Usmívající se. Vymrzlí z kostela jsme si cestou domů s manželem povídali o tom, jak si v teple u kamen svaříme víno..... a zatím na nás už čekal horký a voňavý punč.

První a doufám že ne poslední letošní adventní koncert, který jsme si vyslechli, byl představením pěveckého sboru Kácov z Nového Města nad Metují.

Krásný začátek adventní doby.
Přeji všem pokojný, voňavý, trochu tajemný, laskavý i rozjímavý a hlavně klidný adventní čas.

První adventní


Pomerančový štrůdl?

29. listopadu 2014 v 22:56 | Katka |  Pro Jarušku aneb poraďte, sousedko
Právě čtu docela hezkou knížku. Hrdinka má pekárničku, kde zhotovuje opravdu originální pečivo. Sliny se sbíhají. Ale když zkoumám přiložené recepty, shledávám, že překladatelka nejspíš moc nepřemýšlela nad tím, že by je chtěl někdo vyzkoušet. Tu chybí dávka mouky, ačkoliv v pečivu rozhodně je, tam zase chybí nebo přebývá něco jiného.

Nechala jsem se ale zlákat na přípravu domácí kandované pomerančové kůry. Protože kandované ovoce, které jsem koupila naposledy, bylo snad z plastu. Základ kdo ví z čeho a barva a vůně evidentně umělá. Nejsem si jistá a netvrdím, že ten můj výrobek pozbyl veškeré chemikálie, kterými se pomeranče ošetřují, netvrdím, že je to zdravé, dokonce ani netvrdím, že je to dobré, ale mně to chutná moc. Usmívající se

Dnes jsem kůru nadrodounko pokrájela a jemně posypala jablka při přípravě klasického štrůdlu z listového těsta. To byla vůně!!!, když se to peklo. Mně a dceři připadá "pomerančový" štrůdl lahodný a takový vánoční. Manžel a dceřin přítel pravili, že jim to moc nechutná, ale štrůdl se ztrácí bleskem, tak nevím....Já to nebyla! Mrkající Chlapíci jsou nejspíš jen konzervativní.

P.S.:
Pomerančovou kůru z řádně umytého pomeranče jsem nakrájela na proužky a 2 x 3 min povařila , vodu vždy vyměnila.
Pak jsem svařila dva hrnky vody s jedním hrnkem cukru a v tom pomalu kůru překulovala 45 minut.
Sladké je to málo, voní to hodně. Usmívající se

Mohyla míru - bitva u Slavkova

23. listopadu 2014 v 21:27 | Katka |  Cestování
Nevlídný podzimní den je jako stvořený pro návštěvu nějakého muzea. My jsme si v sobotu vybrali Pratecký kopec


Odtud lze přehlédnout krajinu, která se 2. 12. 1805 stala velkým bojištěm. Po dlouhém a strategickém rozvažování si právě toto místo vybral Napoleon Bonaparte ke svedení rozhodující bitvy s rakouským a ruským vojskem.
Jak to všechno bylo, odkud kam kdo útočil, kam se přesunul, jak vzal koho do kleští - je náramně dobře návštěvníkovi předvedeno v interaktivní expozici. Prohlídka má tři části - před bitvou, vlastní bitva a po bitvě. Jsou využity jak vizuální, tak audiální metody, vše doplněno autentickými předměty z výzbroje, výstroje, kostními nálezy padlých, dokumenty a interaktivním monitorem, kde jsem si ráda osvěžila historické souvislosti.
(Zatímco příměří bylo po bitvě třemi císaři podepsáno na zámku ve Slavkově, k podpisu definitivní mírové smlouvy se z důvodu tyfové epidemie přesunuli do Bratislavy, do Primaciálneho paláce.)

Samotná mohyla vznikla z iniciativy obyčejných lidí a za pomoci finančních zdrojů všech zúčastněných zemí. Měla být odhalena v r. 1914, ale kvůli 1. sv. válce k tomu došlo až v r. 1923. Jde o první mírový památník v Evropě. Mohyla neoslavuje vítěze, ale všechny vojáky, kteří zde bojovali (téměř 90 000) a 15 000 padlých. Tomu odpovídá symbolika. Čtyři štítonoši zastupují - Francii, Rakousko, Rusko a Moravu. Pod každým je plaketa s textem v příslušném jazyce:


Pouze ruský text zmiňuje jen ruské vojíny. Vymínila si to prý ruská strana, a to z toho důvodu, že právě Rusko věnovalo na stavbu mohyly nejvyšší finanční částku.


Vznik památníku inicioval brněnský kněz Alois Slovák a postavil ji podle svého návrhu Josef Fanta. Umělecko-řemeslné prvky realizoval Franta Anýž a skulpturální výzdobu provedl sochař Čeněk Vosmík.

Stavba je v secesním stylu ve tvaru staroslovanské mohyly.
Na vrcholu se tyčí mohutný starokřesťanský kříž, spočívající na stylizované zeměkouli, zdobený reliéfy Panny Marie, Krista, Boha Otce a Adamovy hlavy. Na zadní straně jako symbol Vykupitele je zpodobněn pelikán.

Vstup střeží dvě ženské postavy - vpravo truchlící matka, vlevo moravská nevěsta s vavřínovým věncem vítězů a lipovou ratolestí.



Interiéru dominuje vysoká klenba s výmalbou zvířecích symbolů apoštolů Marka, Matouše, Lukáše a Jana. Oltář je mramorový se zpodobněním beránka božího. Pod podlahou v ossáriu jsou uloženy kosti některých padlých z bojiště.

Kaple má pozoruhodnou diagonální akustiku, stejnou jako "whisper gallery" v katedrále Sv. Pavla v Londýně. OPRAVDU, ale OPRAVDU, postavíte-li se čelem do jednoho rohu, slyšítě naprosto jasně, co šeptá někdo v rohu protilehlém.

Návštěva tohoto místa na mě velmi silně a všestranně zapůsobila. Přesto nebo možná právě proto, že nebyl zrovna slunný den.

Garderobiér

23. listopadu 2014 v 20:44 | Katka |  Kultura
Když se nám v pátek podařilo probojovat se až na Křenovou, začala lepší část brněnského víkendu.

V Divadle Bolka Polívky jsme si vybrali představení Garderobiér.

Hráli ti, které jsme si oblíbili už v různých filmech:
v hlavní roli garderobiéra Normana Bolek Polívka, Sir (herec shakespearovské společnosti - Milan Lasica, jeho partnerka "lady" Emília Vášáryová, ředitelka divadla Magde Zdena Herfortová, mladinká Irene Jitka Čvančarová.


Děj není nijak košatý, jde o pocity, vzpomínky, vztahy. Odehrává se v jednom dni válečného roku 1942. Autor hry čerpal z vlastních zkušeností, neboť působil jak jako herec, tak jako garderobiér. Hra je i vtipná i dojemná, zkrášlená opravdu moc pěkným zpěvem M. Lasici a J. Čvančarové.

Večerní procházka starým nasvětleným Brnem chystajícím se na adventní trhy nechala krásně doznít divadelním dojmům.

46/52

23. listopadu 2014 v 20:18 | Katka |  (ne)malé radosti
O důchodcích se říká, že nemají čas. Zdá se mi, že se pilně připravuju na tu roli. Týden je pryč a ... nic. Zdálo se mi, že nebyl moment, u kterého bych se radostí tetelila a že tedy není co si zapsat.

Ale jo! Poprvé v životě jsem si koupila lodičky na opravdu vysokém podpatku. Ne, nezbláznila jsem se, ani nechytám ujíždějící vlak mládí. Blížil se den našeho cestovatelsko - kulturního víkendu u dcery v Brně a já shledala, že se do slušných šatů buď nevejdu a nebo jsou ošuntělé. Využila jsem polopracovní cesty do Děčína a toho, že tamní kamarádka ví, kde co mají a pořídila si šaty. A to už pak jde jedno s druhým, že? Když šaty, tak jsou nutné boty a když už oboje ladí, neladí kabelka.... S těmi botami to bylo tak, že já koukala po lodičkách usedlých, přiměřených věku S vyplazeným jazykem a ony mi nepadly. A tyhle, které se tváří, že se do nich moje nepopelkovská noha nevejde a že se na nich vysekám při prvním kroku, jen matou vzhledem. Jsou dostatečně široké a tak dobře postavené, že jsou i pohodlné a bezpečné.


Cesta do Brna v pátek odpoledne byla šílená, náročná, nepříjemná a únavná. Navíc jsem musela řídit a ještě vést. Za mnou jel manžel v dceřině autě, které jsme jí po opravě vezli. To je samo o sobě náročné, páteční provoz a brzká tma k tomu....
A v Brně u Janáčkova divadla totální kolaps dopravy. Zásek, šlus. Otočit a zkusit to jinudy. To se lehko řekne, ale protože Brno až tak moc neznám, trochu jsem se bála, jak tohle dopadne. Dopadlo to výborně, dojeli jsme včas, abychom stihli představení a plánovanou exotickou večeři jsme museli oželet. To šlo snadno, protože dcera byla včas informována a uvařila taky dost exoticky a hlavně chutně.
Moje radost spočívá v tom, že jsem ten dopravní masakr zvládla bez úhony.

V sobotu jsme navštívili Mohylu míru na Prateckém kopci u Slavkova včetně interaktivní expozice a kaple. Po pozdním obědě v zámecké slavkovské restauraci už byl nejvyšší čas jet domů. Společný polovíkend u dcery se jako obvykle vydařil. Odjížděli jsme potěšeni společnými zážitky a myslím, že nesplním výhrůžky, které jsem si mumlava v pátek večer - "do Brna už nikdy."

45/52

16. listopadu 2014 v 6:00 | Katka |  (ne)malé radosti
9. 11. - sobotní setkání mělo pokračování. Nějak jsme se nemhli rozloučit. Část hostů odjela pozdě večer domů a plán byl přijet dopoledne znovu pro nádobí. atp. Což se stalo, dali jsme si ranní kávu a hlt vínka, sdělili si kde bude co k obědu. Někteří z naší rodiny projevili zájem, co že to tak speciálního ONI budou mít....a následoval jejich telefonát "nevařte, sbalíme, co máme, navařili jsme hodně, přivezeme to k vám..." A tak setkání pokračovalo se vším všudy až do doby, kdy se naše děti musely vydat na cestu do svých přechodných i trvalých bydlišť. Moc příjemná záležitost.

Zatímco manželovi se v nohách a rukách a zádech a kdo ví, kde ještě rozležely ty trestné kliky a dřepy, já jsem si udělala radost, nenechala se ukolébat k odpolednímu lenošení na gauči a objela si kousek na kole. V lese jsem dokonce ještě potkala houbaře Překvapený. Pak jsem malinko pouklízela kolem baráku, obstarala koníky i psíky a začala lenošit....

10. 11. - kooonečně jsem se dostala na power jógu. Zaznamenala jsem, že tam je ještě víc narváno, než kdysi. Cvičení je stejně výživné jak bývávalo, takže jsem ho cítila ve všech kloubech a některých svalech až do středy.

12. - 13. 11. - dvoudenní slaměnovdovskou "dovolenou" jsem si opět nestihla užít. Ve středu jsem ouvikala po tom cvičení a nezmohla se na nic. Čtvrteční odpoledne jsem si lebedila u krbu a háčku. To už bylo fajn.

14. 11. - velké potěšení jsem měla z pozorování práce dívky, která to UMÍ s koňmi. Přišla mrknout na naši zdrzlou kobylu. Comtessa to na ni taky zkoušela. Dožralo ji, že po ní vůbec něco chce. Pokusila se párkrát postavit na zadní, dokonce po ní vykopla.....ale neuspěla. Nakonec se podvolila dívce asi padesátikilové a její mrkvové hůlce.
A teď je na nás, tedy zatím na E, abychom to dokázaly taky. Viděly jsme jak, nezbývá, než sebrat morální síly a přesvědčit ji (kobylu), že je v jejím zájmu, aby pochopila, že ona opravdu NENÍ JEDNIČKOU, že pro ni bude výhodnější, když nás bude respektovat.....Je to radost, když se člověk s koněm dorozumí a respektují se, mohou se jeden na druhého spolehnout. Pro nás je to velká výzva.

15. 11. - první letošní adventní trhy - na Kuksu. Tradičně bylo na co koukat a dokonce se ukázalo i pár stánků s novým, zde ještě neviděným zbožím. Pořídila jsem dárek pro každou z dcer. Jedné keramiku, která mě dostala nejen svou originálností, ale i tím že je ze Žďáru nad Sázavou.


Další dvě dcery dostanou čepice ručně háčkované. Nechápu, JAK se vzorek háčkuje, ale myslím, že se ohřejí. Jako bonus jsme si při nákupu popovídaly s autorkami nabízených čepic, baretů a huček rozličných. O čem? O tom, jak ruční práci málokdo ocení a jak lidé komentují ceny jejich výrobků.


Andělé se vždycky hodí....zrcátko a jmenovky na dárky.


A co jsem si vybrala já? Uhádnete, k čemu se předmět používá?


"Hospital Kuks je specifické místo právě tím, že se zde podařilo ve spolupráci státu, kraje a obce skloubit čerpání evropských projektů a evropských prostředků z několika zdrojů. Není to pouze integrovaný operační program, ale také regionální operační program Severovýchod a program přeshraniční spolupráce s Polskem. Cílem je rekonstrukce místních památek a vylepšení infrastruktury pro turistický ruch. Myslím si, že to je velmi pozitivní příklad toho, jak mohou užitečně být evropské peníze v naší zemi využívány", uvedl předseda vlády na závěr své návštěvy Kuksu.
Revitalizace barokního areálu a investice do místní turistické infrastruktury přesáhnou 600 milionů korun. Převážná část je financována z fondů EU. Rekonstrukce národní kulturní památky bude dokončena 31. 12. 2014. Turistům se obnovený Kuks otevře příští rok na jaře.
http://www.revitalizacekuks.cz/?more=278#msg278
Já s malou dušičkou úpěnlivě doufám, že bylo vše provedeno tak, aby po pár letech nevypadal Hospital a další budovy stejně jako před revitalizací, jak se mnohdy stává. Nebo stávaLO?
Kéž by!

Kovářova kobyla nechodí bosa

13. listopadu 2014 v 17:03 | Katka |  Ruční práce
Košík č. 56 jsem si upletla sama pro sebe. Na ruční práce - aby se všude nepovalovala klubíčka, nůžky, abych nehledala věčně háček někde pod křeslem....


Zase mě popadl šílený nápad. Abychom si zlepšovali svoji prodejní pozici a zvýšili tak obrat, chceme v prosinci malinko odměňovat naše věrné zákazníky. A tak sušíme křížaly a já háčkuju vánoční hvězdičky - vločky. Teď řešíme otázku, jakým systémem dárečkovat. Nejlepší by samozřejmě bylo obdarovat každého. Ale to asi půjde ztuha. Během října totiž naši prodejnu navštívilo přes 800 zákazníků Překvapený

....polotovary zatím nezačištěné....


44/52

8. listopadu 2014 v 23:07 | Katka |  (ne)malé radosti
2. 11. - v Makru tentokrát bez stresu. Taková závažná mise - pro 80% rumíček. Voní krásně, chuť já neocením Mrkající.

4. 11. - poznala jsem, já trubka, peklo zvané spinning S vyplazeným jazykem. Takže moje velká radost je, že jsem to přežila a malá, že jsem sice držela krok jen 10 minut, ale šlapala jsem (jako paní radová) celou hodinu!!! A teď mám dilema - vydržet a nebo se na to vykašlat. Věřit, že se to zlepší a zlomí nebo dělat něco jiného svým tempem? Bylo to pro mě opravdu velké trápení....

5. - 6. 11. - uhoněné dny, takže malá radost akorát z toho, že jsem v tom zmatku stihla ordinační hodiny a vyzvedla recept.
- fofrem uvařená a přitom povedená gulášovka před odjezdem na bowling
- neprohrály jsme všechno Mrkající

8. 11. - na krásně dekorovaném stole jsme podávali kolektivně a s láskou připravené dobroty - martinskou husu, dvoje knedlíky, lokše, dvoje zelí, špenát, ořechové řezy s meruňkovým džemem a čokoládovou polevu a novinku našich kulinářských kolektivních slavností - kaštanové pyré + zmrzlinu + ovocný horký přeliv + šlehačku.


To vše letos potřetí u nás, pro 11 strávníků.

Odpoledne jsme ještě mohli strávit na zahradě, hráli jsme oblíbený kroket a petanque. S večerem jsme se přemístili zase domů, chlapi hráli poker o kliky a posléze z důvodu vysílení o dřepy. My ženy jsme hrály prší taky o tělesné tresty, ale lehčí.

Na těchto našich akcích me vždycky nejvíc těší ten kolektivní duch. Každý pomáhá. Někdo vaří, někdo peče, někdo jiný zajede ještě na nákup, nazdobí a prostře stůl, sežene další židle, zajistí pití, další uklízí.....a proto se vždycky těšíme.

Krmení myší

6. listopadu 2014 v 22:31 | Katka |  Pro Jarušku aneb poraďte, sousedko
Naléhavě volám SOS!

Chovatelé(ky) slepic a jiné drůbeže, máte nějaké zkušenosti s myšmi ve výběhu? Já mám silný pocit, že tak 60 % veškerého krmení sežerou myši, 10 % ptáci a zbytek snad slepice.

Co s tím? Trávit? Otrávím i slepice. Nebo ne?

Popularizuji

5. listopadu 2014 v 21:16 | Katka |  Dobrou chuť!
Popularizátoři vědy, astronomie či vážné hudby jsou jistě mediálně známější. Ale popularizovat zeleninu je potřeba. V naší rodině zeleninu popularizuji já. A protože mám zeleninu čím dál raději, až mě to udivuje, že já celoživotní masožravec se obejdu bez masa, popularizuji a své strávníky (možná) mučím ráda Mrkající. Onehdá mi bylo divné, že vzhledem ke svojí krevní skupině bych maso moc neměla neb mi nedělá dobře. Do té doby mi naopak maso dělalo moooc dobře. No - a už je to tady. Přečetla, poznala, změnila se....

Dnešní novinkou, kterou předložím k obědu, je Gratinovaná kapusta se slaninou. To je oficiální název, ale znáte to. Doma něco chybí, nahradí se něčím jiným, něco jiného zase přebývá, tak se do toho vrazí kopa vajec....

Já se inspirovala a uvařila tento svůj upravený pokrm.

- slaninu (v mém případě výběrové bezlepkové špekáčky) nakrájíme a orestujeme pěkně do křupava
- vyjmeme z pánve
- na tuku, který základ pustil, orestujeme na nudličky pokrájenou kapustu s plátky česneku, osolíme, opepříme, okmínujeme a počkáme, až zavadne
- vymaštěný pekáček vyložíme plátky bramor (v receptu syrových, já měla vařené od včera)
. na brambory navrstvíme kapustu, na ni špekáčový (slaninový) základ
- další vrstva brambor
- zalijeme smetanou smísenou s mlékem 1:1, já v tom rozkvedlala ještě 3 vejce
- zapečeme v troubě
- nakonec posypeme strouhaným sýrem a necháme roztavit


Výsledek? Nenadchne ani neurazí. Snědlo se všechno, ale žádné ovace se nekonaly Mrkající