Prosinec 2014

51/52

28. prosince 2014 v 7:29 | Katka |  (ne)malé radosti
Asi proto, že mě vaření a pečení poslední dobou vůbec nebaví, tak mě moje výtvory neuspokojují. Přesto máme napečeno hojně a cukroví je dobré. Třetina je nic moc, ta je moje. Druhá třetina je od kamarádky, se kterou jsme se dohodly, že napečeme každá něco a podělíme se. No - já, ač jsem se snažila, jsem jí toho moc nevěnovala - jen jednu várku rohlíčků a pár perníčků zdobených a víc nezdobených. Poslední třetinu přivezl O od maminky. Tím pádem máme cukroví spoustu druhů.

Nadělování trvalo dlouho a bylo moc hezké. Ne pro množství dárků, ale proto, že už se na ně nevrháme s dětskou dychtivostí, ale vychutnáváme si každý dárek jednotlivě, ať už patří komukoli. Myslím, že letos se každý každému trefil do přání a vkusu.

Protože nás obchází virózy a zastavují se především u mužského pokolení, bývá v domě ticho, každý si zaleze ke své knížce nebo hře a myslím, že mnozí i pospávají. Už dlouho jsem neměla takový klid ke čtení, takže si nestěžuju. Prokládám to pocházením po venku a každý den jsou vyvenčeni všichni psi na nebývale dlouhé procházce.

Na Štěpána jsme spolu se spoustou dalších návštěvníků potěšili oko i uši u živého Betlému v kapličce nad hotelem Pod Zvičinou. Nechyběl ani jeden z králů, Jezulátku vůbec nebylo zima a v jesličkách si žmoulalo jablko, pěly se koledy, zvířátka se chovala tak, jak měla, i když kolem nich proudily davy.....a oslíkovi se náramně zalíbil náš Goro. Náklonnost byla oboustranná a vzájemné očuchávání nebralo konce.
Poté jsme zdolali Zvičinu (671 m n.m.), ale nedohlédli dál než na první hřbety Krkonoš. Ještěd jsme neviděli.

27. 12. - konečně se sněhem. Dlouho jsme byli v koňských ohradách a udělali kus práce. Opravili to, co tank jménem Kahan poboural, instalovali elektrický ohradník, aby soustavně neničil jízdárnu a překážky zde postavené. To jsem měla velkou radost. Vypadalo to na těžký úkol a šlo nám to moc dobře. Navíc jsem vyzkoušela poprvé neoprenové holínky a můžu vřele doporučit. Nezáblo mě ani trochu.

Vinařská krimi

27. prosince 2014 v 17:56 | Katka |  Knížky
Čistě náhodou jsem v knihovně narazila na detektivky Věry Fojtové (*1947). Autorka je vzděláním knihovnice, pracovala 30 let v Brně na různých kulturních a redaktorských postech. Publikuje od 60. let minulého století. Vyšly jí společenské i historické romány, poezie i romány s ženskou tématikou.

Věra Fojtová má hezké stránky, kde o sobě říká, že detektivky nejsou její parketa. Přiznávám, že jsem zvědavá na jiné její romány a doufám, že je v knihovně najdu.

Shodou okolností jsem začala prvním svazkem z řady vinařských krimi - Tramín s příchutí krve.


Co se mi líbilo? To, že skutečnosti jsou takové, jaké prožívám třeba i já, že se odehrává na jižní Moravě mezi obyčejnými lidmi se starostmi a způsobem života podobným lidem mé generace.
Co mě naopak neuspokojilo? Myslím, že tomu, kdo se pročetl některými složitými a povětšinou krutými skandinávskými detektivkami, bude vyšetřování vraždy v jihomoravské vinařské obci připadat "primitivní", zápletka příliš jednoduchá....
Ale uvidím, co mi nabídne další svazek, který jsem si půjčila zároveň s tím prvním.

V Databázi knih vidím, co je nejlépe hodnoceno čtenáři, tak si nechám doporučit.

Každopádně je pro mě objevení této autorky překvapivé a budu se o ní a její tvorbě chtít dovědět víc.

Přeji vám...

24. prosince 2014 v 9:18 | Katka |  Slunce v duši

Od srdce k srdci

21. prosince 2014 v 21:22 | Katka |  Jen tak
Také máte doma věci, které už nepoužíváte, ale vyhodit je se zdráháte, protože by ještě mohly někomu posloužit?
Ale komu, že? A tak se ptáte tady a tuhle a většinou neuspějete. S těžkým srdcem pak odložíte svůj "poklad" někam do kontejneru.

Na konferenci o dobrovolnictví, kterou jsem navštívila letos na podzim v Jihlavě, jsem se dověděla o internetovém prostru


Zde je možné nejen nabídnout to, co můžete postrádat a jiným věnovat, ale i najít ledacos, co naopak potřebujete vy.
Pod jednou podmínkou - vše probíhá bez úplaty, ZDARMA.

Trvalo pár měsíců, než jsem svoji nabytou vědomost vyzkoušela v praxi a mohu zodpovědně prohlásit FUNGUJE TO.

Česká filharmonie v kině

21. prosince 2014 v 21:10 | Katka |  Kultura
Každý rok se snažím v adventním čase někde vyslechnout Českou mši vánoční "Hej, mistře!" Jakuba Jana Ryby.

Často při ní hodně mrzneme v některém kostele. Letos jsem měla to štěstí, že se ke mně dostaly dokonce volňásky na "Rybovku" v kině Překvapený. Teno způsob přiblížení vážné hudby širšímu obecenstvu už jsem zaznamenala, ale ještě jsem se nikdy nezúčastnila. Až tentokrát.

Česká filharmonie pod vedením Jiřího Bělohlávka účinkovala v Dvořákově síni Rudolfina a koncert byl v přímém přenosu sledován ve čtyřiceti českých a jednom slovenském kině.

Na programu bylo nejprve prvních osm Slovanských tanců Antonína Dvořáka. V Přestávce bylo přestavěno jeviště pro malé obsazení orchestru, byly usazeny malé zelené "moldánkové" varhany a nastoupily dva pěvecké sbory (En Arché a Česká píseň).
Rybovku jsme si užili, já se pro sebe zase usmívala jako prosťáček, což je známkou, že se mi něco hodně líbí.

Přenos měl ještě další bonusy. Před začátkem i během přestávky jsme byli generálním ředitelem České filharmonie provázeni prostorami Rudolfina, poznali jeho historii, slyšeli rozhovory s dirigentem, některými hudebníky i členy sboru. Byli jsme seznámeni i s okolnostmi vzniku uváděných skladeb a jejich ohlasy po uvedení.

Tento způsob účasti na kocertu se mi rozhodně líbil a bude-li nějaký přenos příště, určitě si ho nenechám ujít.

50/52

21. prosince 2014 v 20:07 | Katka |  (ne)malé radosti
Týden určený pro předvánoční setkávání přátel dřív, než se rozejdou ke svým rodinám, měl být pro mě dost nabitý. Stačil jeden náběh na virózu, pálení nosohltanu a bolesti hlavy a všechno bylo jinak. Pokud jsem nachcípaná, zásadně nechodím mezi lidi. Takže jsem nenavštívila kamaráda v nemocnici, ani jsem se nezúčastnila Vítání zimy v DSJ (s ohledem na již dost podlomené zdraví klientů), ani jsem nepřijala pozvání na setkání v Domově důchodců.....

Až v pátek jsem byla natolik bezinfekční, že jsem pobyla na "vánoční besídce" v tvořivé dílně, kam docházím každý týden jako dobrovolnice pomáhat klientům s tvořením. Bylo to příjemné posezení s občerstvením. Dokonce jsme lili olovo, abychom se dověděli, co nás v příštím roce čeká a jaký ten rok bude. Nechtěla jsem takovou informaci dostat, ale nakonec jsem neodolala a odlila si.......co asi?


Poděkování v podobě dárečků mi udělalo velkou radost - anděl má být asi můj strážný a sněhulák, to je ohřívátko rukou do kapsy. Prý když chodíme za nimi, aby nám nebyla zima, kdyby náááhodou paní Zima přišla.


A k tomu tolik přáníček, tolik hezkých slov. Stejně jako loni mě nejvíc dojala těžko tvořená a s velkou námahou, přesto hodně tiše pronášená slova nemocného mladého klienta. Je potřeba se naklonit hodně blízko, aby bylo slyšet přeju ti hodně lásky, protože ta je nejdůležitější.
Určitě nemyslel jen lásku mileneckou a partnerskou. Myslel jistě i něco takového, na co jsem při svém bloumání po netu
náhodou natrefila.


Funguje to stoprocentně.

Vánoce prý budou růžové

18. prosince 2014 v 17:39 | Katka |  Ruční práce
Módní diktát vládne i o vánocích. Letošní vánoce prý - říkali v rádiu - budou růžové. Asi jak u koho. U nás ne. Lpíme na tradicích (červená - bílá ).
No ale kdyby přece - dárek pro kamarádku je v "módní" barvě.


S háčkovanými hvězdičkami a pedigovými košíky už "otravuju" hodně dlouho. Nová technika, která mě zabavila, je pletení hvězdiček z papírových ruliček. Viděla jsem je na adventních věncích. Já je mám pověšené venku na terase (nastříkané autobarvou). A některými budu zdobit zabalené dárky.
Když jsem se učila, pletla jsem z novin, teď už používám balicí papír.
Nejvíc se mi líbí, že je to "chytré pletení" jedním tahem. Videonávod na pletení ZDE

Francouzova milenka

17. prosince 2014 v 5:25 | Katka |  Kultura
Film podle knihy Thomase Hardyho natočil Karel Reisz s Meryl Streepovou a Jeremy Ironsem v hlavních rolích v r. 1981. Film byl 5x nominován na Oscara.

Děj se odehrává ve dvou časových liniích, oba příběhy jsou velmi podobné. Zasazeny do jiné epochy mají jinou společenskou závažnost. Přesto téměř stejný dopad na aktéry. Pokaždé jde o vztah, kterému brání konvence.
Ve viktoriánské Anglii už to, že dívka byla vábena k muži společensky nepřijatelnému, protože Francouzovi, byl totálně nemožný a odsouzeníhodný. Ačkoliv vztah nebyl nikdy naplněn, postoj společnosti dovede ženu až duševní nerovnováze a nálepce "toto je francouzova děvka." Z toho logicky plynoucí izolace z ní činí záhadnou, křehkou a zranitelnou bytost, která silně přitahuje váženého biologa, zasnoubeného s dcerou z dobré a majetné rodiny.


Tento příběh je právě zpracováván filmovým štábem a hlavním hrdinům (hrají je stejní herci - MS a JI) se stane prakticky totéž jen méně dramaticky neboť společnost už je k podobným vzplanutím tolerantnější.


V obou případech je jasné, že spojení milenců by nebylo bez následků, že by ze společnosti byli vyloučeni, a tak se nekoná happy end.

Film má ještě jeden zajímavý příběh, i když ho nevidíme přímo na plátně. Režisér Karel Reisz (1926 - 2002)


měl české kořeny. Narodil se v Moravské Ostravě v rodině židovského právníka. Ve třinácti letech byl jako jedno z Wintonových dětí zachráněn před transportem do koncentračního tábora. O většinu rodiny přišel v Osvětimi. V Británii vystudoval chemii v Cambridgi. Ke konci války pracoval v RAF. Po válce byl filmovým kritikem, programovým ředitelem Britského filmového ústavu, je autorem uznávané učebnice Umění filmového střihu. Francouzova milenka je jeho nejúspěšnějším filmem.

Na ČSFD má vysoké procento, jednotlivá hodnocení jsou však dosti rozdílná. Mně se film hodně líbil hlavně díky hereckým výkonům a výpravě.

49/52

14. prosince 2014 v 7:46 | Katka |  (ne)malé radosti
O pondělním kocertu Spirituál kvinetu už jsem psala. Ten mě v celém týdnu potěšíl nejvíc.

Ve čtvrtek jsem se zbavila povinnosti reprezentovat (se) v bowlingové lize. Výsledek se dal očekávat už předem. Že bychom vyhrály pět zápasů v řadě a ti, co byli před námi, vše prohráli, tomu nemohl věřit ani v to doufat opravdu nikdo.
Krátce řečeno - skončily jsme poslední. Přesto nás to neotrávilo. Dokonce jsme poslední zápas dohrály za napjatého sledování ostatními. Porazily jsme totiž druhé v pořadí! Což jsme nečekaly ani my, ani oni. Jim to neuškodilo a nám nepomohlo, takže jsme hráli čistě pro radost.
Těšila jsem se, až pro mě tahle povinnost skončí.....a teď si stále víc uvědomuju, že mi budou chybět lidi a napětí. Kdybychom totiž další kolo hrály v lize o stupeň nižší, měly bychom šanci bojovat o pořadí. Tam, kde jsme hrály teď, byly naše šance vzhledem k výkonnosti mizivé.

Pátek - děti přijíždí domů - radost sama o sobě. Jsme spolu.

Adventní čas opravdu neprožívám ve stresu z toho, co všechno ještě musím uklidit, nakoupit, zařídit.....Mám toho sice hodně, ale přistupuji k tomu asi tak: stihnu - bude dobře, nestihnu - světu to bude fuk a mě to nerozhodí. V sobotu to na mě nějak skočilo a v pohodě jsem během vaření uklidila spíž, lednici, vytřela zásuvky a kuchyňské skříňky. A k tomu takových těch XY drobností, které vidí jen ten, kdo je udělá. Ze seznamu úkolů jsem vyškrtala hodně položek a ty, co tam zbyly.....rády počkají, až se mi zase bude chtít. Jestli si uklidím v psacím stole, pracovním regálu, jestli vytřídím boty a šatstvo před nebo až po vánocích, na tom vánoční pohoda nezávisí. No, ale kdyby....tak by to bylo fajn Mrkající. Uvidíme. Pěkně popořadě podle důležitosti - teď je na řadě cukroví a kompletování dárků (dokoupení, vyrobení.....).

Protože nejsem velkou fanynkou Hobbita (všichni až na mě jeli do kina), osaměla jsem a prožila krásný podvečer. Umotala jsem první hvězdičky z papírových ruliček, trochu popila při svíčkách ....

Jeptišky

14. prosince 2014 v 7:30 | Katka |  Kultura
Na muzikál Jeptišky jsme měly políčeno už dlouho. Už cestou do HK pravila moje kamarádka "no, jestli to bude blbý, tak už je to třetí nezdar v řadě" (před tím film Láska na kari a divadelní představení Vyhazovači). Jakoby to tušila. Tip dala ona, tak se předem ospravedlňovala: "předchozí dvě akce jsi vybírala ty S vyplazeným jazykem."

Stupidní příběh, humor za každou cenu, žádné melodie k zapamatování, nic moc zpěv.... Nepomohlo ani renomé mateřské scény, kterou je Divadlo Na Fidlovačce Zamračený.

Ať přemýšlím, jak přemýšlím, nejlepší na celé výpravě byla večeře. Lehké jídlo, lahodné víno, příjemné prostředí a prefektní kávička jako tečka.