Únor 2015

Co za to stálo - ÚNOR

28. února 2015 v 18:03 | Katka |  Co za to stálo
Schéma mého února:

LYŽE - NEMOC - NEPŘÍJEMNOSTI - LYŽE - NEPŘÍJEMNOSTI - DOMÁCÍ POHODA

Počátkem února jsme lyžovali doma (tj. v Krkonoších i Podkrkonoší), co to šlo. Na sjezdovkách nás trochu zaskočily jarní prázdniny, protože razantně přibylo lidí jak na svazích tak v hospodách. Pro běžky nebylo sněhu mnoho, ale byli jsme i tak nadmíru spokojeni. Já hlavně proto, že jsem ani jednou nepromazala a tak jsem si užívala, jak mi to vůbec nepodkluzuje a přitom krásně jede dopředu.

Poté, co slezl sníh, nastoupily moje nemoci. Po celý měsíc se potýkáme s různými pracovními i osobními nepříjemnostmi. Pro naše duševní zdraví byl proto plánovaný výlet nanejvýš vhodný.

Závěrem měsíce (i když jen 3 lyžovací dny) jsme lyžovali "v nebi" (jak říká moje kamarádka). V rakouském nebi Mrkající.

Bylo hodně těžké vést po večerech společenský život. Po návratu ze sjezdovky jsme vždycky byli zralí akorát tak na večeři, sprchu a postel. Poslední večer přece jen někteří trochu popili. Nebyla to ta "nezřízená pitka", jak si plánovali, řídit se po ní ale nedalo. Tak se stalo, že mi nikdo nevyčítal, že jsem upadla oblečená do pelechu už v osm a usnula za všeobecného halasu při rozsvíceném lustru.....byl to asi účinek dvou hodin strávených v termálních lázních po 7 hodinách na sjezdovce.... Byla jsem tedy použitelný řidič. Nutně použitelný. Mně udělalo radost, že jsem zhruba 500 km odřídila bez problémů a ve slušném čase. Jsem prostě šikovná. Musím se pochválit S vyplazeným jazykem.

Prásknu na sebe, že jsem lenoch a na ergoterapii se mi v St nechtělo. A přitom bych se bývala připravila o milé přijetí - "...jé, už jsi zdravá? To je dobře, že jsi zase přišla. Jak je to po těle? A jak na duchu?"

Nahoře uvedené schéma bohužel pokračuje opět nepříjemnostmi. A protože už to trvá hodně dlouho a na konec zatím nedovidíme, koncem týdne už jsem byla grogy a nechtělo se mi NIC, jen se zavrtat do postele. V sobotu jsem trochu uklízela na zahradě po ptácích, které jsme pilně krmili a psi mi pomáhali. Obědvali jsme na terase. 28. února! Je tohle normální?
Po obědě jsem zase zalezla do postele, pospávala a potom jsme dopřáli všem třem psům procházku. Intenzivně jsem vnímala, jak je doma dobře, což se nestává, když jdou věci dlouho tak, jak mají, když je na všech frontách klid.

Je načase vrátit se k osvědčeným moudrostem:

Za vrcholy se platí a cenou je padání do hlubin, cenou jsou chvíle, kdy jste dole. Ale stojí to za to. Jediný okamžik strávený na vrcholu, kouzelný okamžik, se vyrovná životu v těch nejtemnějších hlubinách. Dotknete-li se na chvíli nebe, budete ochotni žít celou věčnost v pekle. A vždycky je to vyvážené, půl na půl, padesát na padesát.
OSHO

Za zdravím do Alp

24. února 2015 v 20:39 | Katka |  Cestování
Myslím, že za to může jednak chřipková epidemie, a pak taky pracovní stresy, kterých si od prosince prožíváme, až to není normální. Zkrátka se mi vyrazil pásový opar. Jeho virus je prý po prodělaných neštovicích ukryt někde v nervových uzlících, kde číhá, až bude jeho hostitel fyzicky nebo psychicky oslabem a vyrazí do útoku. Já ho měla naštěstí jen malý, ale i tak je to pěkně nepříjemná a bolestivá záležitost.

Ještě jsem ani nestihla doužívat Herpesin a už se do mě dala další viróza s pro mě typickým průběhem: nosohltan - zahlenění - kašel. Samozřejmě mě tenhle stav vůbec netěšil, zvlášť když jsme měli jet na předplacený pobyt v rakouských Alpách. Napadlo to i mě samotnou a navíc jsem byla postrkována manželem a dcerou, abych ale OKAMŽITĚ mazala k doktorovi. Poslechla jsem a dostala pro případ potřeby třídenní ATB.

No a i když to nebylo asi "rozumné", vyrazili jsme na hory. Z šesti účastníků výpravy tři doléčovali kašel. Ukázalo se ale, že zimní sport je pro to hodně vhodný S vyplazeným jazykem. První den jsem teda lyžovala jako totální lemra, nohy mě nenesly a bála jsem se všeho. Postupně se ale vše srovnalo. Lyžovala jsem sice pořád blbě a neelegantně, ale už jsem z toho měla dobrý pocit. Bavilo mě to. Aby taky ne! Tři prosluněné dny v nebi - to by neocenil jen hodně velkej ňouma.


Iniciovala jsem rozdělení skupiny na dvě výkonnostní skupiny. Já s mladší dcerou a manželem jsme byli ti slabší. A línější S vyplazeným jazykem


Prostě ti, co si rádi užijí i slunění a hospody...Mrkající


Bydleli jsme v lázeňském městečku Bad Hofgastein, které leží na začátku rozsáhlé lyžařské oblasti Ski Amadé ze směru od Salzburgu. Poprvé jsme nejeli s cestovkou, ale celé jsme to naplánovali a provedli sami. Povedlo se! Pro zájemce odkaz na plně zařízený apartmán - Alpáček


a mapka středisek, která jsou k dispozici. Skibus k Schlossalmbahn stojí 3 min od Alpáčku, do krásného střediska Dorfgastein je to 10 min autem, parkování zdarma. Víc jsme za tři dny nestihli, takže je proč se vracet.



Myslela jsem, že v městečku Bad Hofgastein získám materiál k VendyW - fotky kostela. Ale nějak se nepodařilo. Po návratu z lyžování jsme byli tak umlácení, že jsme se na procházku dostali až potmě....
Přímo na sjezdovce se nabízela kaplička. Foťák jsem s sebou ale nevozila - z bezpečnostních důvodů pro ten přístroj a svah zde byl tak náročný (pro mě), že jsem bojovala o život a neměla vůli zastavit. Jediný záběr tedy pochází z lanovky mobilem.


Vrátili jsme se zdraví a nepolámaní. Co víc si přát Usmívající se? Opakování příští rok a nebo v létě.

Omandalovánky

18. února 2015 v 18:43 | Katka |  Slunce v duši
O mandalách jsem si něco přečetla, shlédla demo ke kurzu a - nedošla jsem tam, kam mají člověka dostat.
Cesta ale nikdy nekončí, tak kdo ví, kam mě povede....

V současné době jsou pro mě mandaly jako omalovánky. Baví mě udělat si čas pro sebe a klást barvy na papír, sledovat, že každé pastelky se v ruce chovají jinak, ale taky stejné pastelky v různých rukách kreslí jinak, některé barevné kombinace stále opakuji, občas si troufnu na takovou, která mi není až tak úplně vlastní....často se mi zpočátku brevná plocha šířící se většinou od středu nelíbí a výsledek je pak nečekaně pěkný. Ještě nikdy mě samo od sebe nenapadlo začít od okrajů. Prožitek je určitě trochu jiný.....

Nezaklívám do mandaly svoje smutky, abych je potom spolu s ní zničila, ani do ní nevkládám svoje naděje....
Jen mě to baví a je mi při tom dobře.

Mandaluje i dcera. Baví mě, jak rozdílné barevné kombinace vytváříme na stejné předloze....


Madeira je dřina

17. února 2015 v 10:44 | Katka |  Ruční práce
Pro tentokrát madeira znamená typ uzavírky z pedigu pletených košíků.

Už dlouho jsem ji měla v merku. Kamarádka se s ní poprala už před časem a já včera. Provlékání prutů osnovy shora dolů a prostrčení pod pruty první řady opletku je pěkná dřina. Mně navíc pruty rychle schly, což ztěžuje práci. Je třeba si pomáhat šídlem, čímž jsem drtila okraj sololitového dna. Naštěstí se to pak schovalo za spodním copánkem.
Příště to zkusím na menším košíku a s tenšími osnovními pruty.

Pro pořádek na konferenčním stolku se bude hodit (pokud ho bude osazenstvo užívat k zamýšlenému účelu....S vyplazeným jazykem)


Ryzlink ostrý jako nůž

16. února 2015 v 7:13 | Katka |  Knížky
Další z řady detektivek Věry Fojtové (*1947 Jižní Morava) odehrávajících se v současnosti ve vinařském kraji pod Pálavou.


V porovnání s předchozí detektivkou je to jednoduché, přímočaré čtení třeba do vlaku nebo ke kadeřnici. Stejně jako předchozí titul (Tramín s příchutí krve) se mi nejvíc líbí, že se odehrává v kraji, kde jsem pár let pobyla během studií.

V "Ryzlinku..." jsem nejvíc ocenila pohled tří postav na svůj život. Byl to otec, matka a syn, kteří spolu prožili několik ne zrovna radostných let a přitom to každý z nich cítil úplně jinak. Společným rysem vyprávění každého z nich je vlastní vinou zpackaný život.

Skála

15. února 2015 v 6:56 | Katka |  Knížky
Na první z trilogie detektivních románů ze Skotska mě upozornila dcera. Naprosto sdílím její nadšení, vůbec se nedivím, že spisovatel Peter May (*1951 Glagow) za ni dostal tolik cen. V roce 2014 proběhl v Brně Měsíc autorského čtení, v jehož programu účinkoval i Peter May. Četl úryvky ze svého románu, vydaného v r. 2013 v brněnském nakladatelství Host. Následovala beseda s posluchači, ve které autor hovořil třeba o tom, jak píše a proč. Já tam nebyla, ale muselo to být hodně zajímavé.

Když ve dvaceti sedmi letech vydal první román The Reporter (1978), byl požádán, aby jej přepsal do podoby scénáře pro seriál BBC. Od té doby se věnuje televizní tvorbě. Je jedním z nejúspěšnějších a nejplodnějších televizních scenáristů. Má na kontě více než tisíc položek, včetně seriálů The Standard a Machair. Vedle toho také píše romány.
10.11.2014 Dymond:
Měla jsem to štěstí, že jsem byla na autorským čtení a musím říct, že Peter May je velice charismatický člověk, který své knihy umí přivést k dokonalosti....
(převzato z Databáze knih)


Na skotský ostrov Lewis je poslán detektiv Fin Macleod, aby vyšetřil vraždu, která byla provedena obdobným způsobem jako vražda, kterou vyšetřoval v Edinburgu. Právě on je vhodným vyšetřovatelem, neboť Lewis je jeho rodným místem a jak zavražděný, tak mnozí podezřelí, byli kdysi jeho přáteli, jeho spolužáky, rodiči jeho přátel a spolužáků....navíc Fin mluví gaelsky a zná místní zvyky. V drsném kraji je pro obyvatelstvo nejdůležitější boj s přírodou o samotnou obživu a víra v Boha.
Přesto se v jejich duších skrývají dávná temná tajemství a ač se to zprvu nezdá, souvisejí spolu věci a události zdánlivě nesourodé.

Zaznamenala jsem, že u nás byl román načten Jiřím Dvořákem a tato audiokniha se stala audioknihou roku.
Pro tentokrát jsem román nečetla osobně, ale prožila s ním nejeden pěkný večer.

P.S.: Jsem ráda, že další dva díly Muž z ostrova Lewis a Šachové figurky už taky vyšly v češtině.

Kuřecí nugety v sýrovém těstíčku

14. února 2015 v 21:08 | Katka |  Pro Jarušku aneb poraďte, sousedko
Jak dosáhnout toho, aby se těstíčko z kousků masa neodloupalo, jsem se dověděla právě dnes. Vyzkoušela a je to tak! Neloupe se a navíc je to moooc dobré.

Možná, že jsem to nevěděla, ke své ostudě, jen já, ale kdyby přece jen někdo....

Tak to se nakrájí kuřecí prsa na větší kousky a ty se nechají odležet v bílém jogurtu. Já je tam měla asi dvě hodiny.
Tak půl hodiny před zamýšleným podáváním se vyndají, obalí v mouce a potom v těstíčku.

Nastrouhala jsem nivu a eidam, každého asi 100 g, vmíchala do 3 rozšlehaných vajec, trochu přisolila, přidala drcený pepř a sladkou papriku.

Protože se mi nechtělo se s tím patlat, zamíchala jsem všechny v mouce obalené kousky v míse spolu s těstíčkem.
No a ve vyšší vrstvě oleje jsem je usmažila do zlatova. Uvnitř šťavnaté, svrchu křupavé Usmívající se

Doplnila vařenými bramborami a zeleninovým salátem.


Dobrou chuť!

Závislost na háčku

14. února 2015 v 11:06 | Katka |  Ruční práce
Už si nebudu říkat, že končím s háčkováním, protože to stejně nedodržím. Bez háčkování bych se ani nedívala na Tv. Takhle jsem v uplynulém týdnu viděla pár filmů. Večer jsme si s E nachystaly něco dobrého, vykoupaly se a vybraly si film....

Protože nám psi rozkousali několikero slaměných prostírek, rozhodla jsem se už je nedokupovat a uháčkovat si..... Inspirovala jsem se jako už mnohokrát na tocomebavi.blog (děkuji! Usmívající se).

Kamrádce se líbily. Ona staví dům. Tedy ne vlastnoručně, ale všechno shání, organizuje ....a jde jí to náramně dobře. Letos na jaře se budou stěhovat. Tak jsem podobné prostírky udělala pro ni. Až se bude kolaudovat, sluší se nepřijít s prázdnou.

Sotva jsem dodělala prostírky, našla jsem na stejném blogu hezkou předlohu na běhoun (dečka č. 8) na stůl.


Obrázky z "farmy"

9. února 2015 v 8:32 | Katka |  Zvířata
Občas se v komentářích najde postesknutí, že nepíšu, co nového s našimi zvířaty. Nověho? Snad nic....Ale zamyslím-li se lépe, tak se mírné změny, většinou k lepšímu, najdou.

Kočičky
jsou vykastrované. To se mi hodně ulevilo. Teď si chodí po venku a já nemám obavy. Daleko raději se ale válí v objetí v kanceláři.


A když procitnou, tak třeba hlídají tiskárnu...nebo loví kurzor po monitoru.


Pejskové
asi vyšli z té nejhorší puberty a ukazuje se, že i to maličko, co jsme ji dali formou "výcviku". si pamatují. Pokud nejsou řízeni smečkovým pudem, jsou zlatí. Platí tedy zásada - dva knírači nesmí společně na procházku. Knírač s westíkem - to jde. A nebo jdou na procházku všichni, ale do oploceného sadu. Tam se vyřádí.
Na zahradě tráví, pokud je sníh, hodně času, a co dělají? Perou se a štěkají a štěkají a perou se a perou se a perou se.....


Slepice
kupodivu pořád snášejí i v té zimě. Na podzim jsem koupila leghornky...v zimě jsou z nich popelky. Po hrůzných zkušenostech se čmelíky jim dáváme do popeliště kromě písku i opravdový dřevěný popel a ony se popelí vydatně. Nikdo by nehádal, že to byly sněhově bílé slípky.
Kohoutek hedvábníček je hodný. Jen nevím, jestli si při své výšce s těma slépkama vůbec něco užije a jestli tudíž není frustrovanej z neúspěchu. Asi mu zkusím na jaře pořídit alespoň dvě slepičky jeho rasy. Začínají mu přibývat pořádná kovově lesklá ocasní brka. Budu ho ale muset právě pod nimi drobec ostříhat, protože se mu v jemném přeří drží slepičince.....a to ho moc nešlechtí.
Dnes byl takový vítr, že se slípkám vůbec nechtělo z kurníku ještě ani v 9 hodin.



Koníci
Víc než dva měsíce jsme kobyle léčili podlom (takový šířící se bolák) na noze. Je to pěkný svinstvo. A nebezpečný. Ale věřím, že teď už je to zažehnané.
Asi 3/4 roku jsem si musela nechat uležet a strávit cenu velmi dobrého pomocníka - zvonu na balík sena. Protože jsme zůstali po většinu dní bez jezdkyně a jejího přítele, měli jsme dost práce a starostí s kydáním a krmením. Zvon je skvělá věc, seno je pořád, neprší do něj, ani koně moc neroztahují seno okolo.....


Myslela jsem, že se mi podaří vyfotit, jak se koně radují ze sněhu, lítají a vyhazují.....a zatím jsem je zastihla při jedné z mnoha denních siest. Takže jsem je vyloženě otravovala.


Přemýšlíme pomalu o tom, co budeme chovat přes léto. Manžel pořád touží po další várce indických běžců. Prý je letos už dokáže před psy ochránit. Kachny a husy jsou asi jasné. Loni šel chov moc dobře. Jen si pro letošek do výběhu hodláme natáhnout hadici, abychom si ulehčili práci (tedy spíš manžel) se zásobováním vodou. Jsou to čvachty a my bychom jim to rádi dopřáli. Já bych chtěla ještě nějaká kuřata, ale nevím si zatím rady. Rozhodně nechci mít něco jako brojlery na malém prostoru jen na výkrm a o jiném vhodném plemeni zatím nevím.
Času je ještě relativně dost, tak uvidím, co z toho bude....

Když mlsná podněcuje fantazii...

8. února 2015 v 9:06 | Katka |  Dobrou chuť!
Vaření v týdnu se snažím nějak přiměřeně odbýt. Tedy abychom se najedli a mně to nedalo moc práce. Někdy vařím večer a jindy se nepřemůžu a honem honem něco uklohním po ránu. O víkendu je času víc a tak mě sem tam napadne nějaké oživení, nejen pro strávníky, ale i pro kuchařku - tedy pro mě.

V tomto týdnu se povedly hned tři novinky.

Jednohubky s hermelínovou pomazánkou a....

Moje jednohubky byly spíš dvouhubky, protože jsem použila šikmo krájenou bagetu. Do pomazánky jsem umíchala jeden nahrubo strouhaný hermelín, kelímek žervé, malou najemno krájenou cibuli, lžíci majolky a větší špetku pepřového koření. To jsem si v poslední době hodně oblíbila - směs pepřů nahrubo drcených, s trochou horské soli.
Inovací byla kulička bezsemenného voňavého hroznového vína na každém kousku namazané bagety. Chutnalo všem.

Bramborové placky plněné....

Inspirace přišla z vánočních trhů, ale musím pyšně přiznat, že naše plněné placky byly ještě lepší.
Do náplně jsem dozlatova orestovala cibuli krájenou nahrubo, pak přidala na tenké nudličky krájené libové uzené maso, okmínovala, opepřila pepřovým kořením, přidala i červenou papriku a restovala na mírném ohni tak dlouho, až bylo vše propojené. Pak přidala najemňoučko krájené domácí kysané zelí - ne moc, protože ho někteří nemají rádi, ale smísením se základem se ztratí jeho ostrá chuť a náplň je pikantní.
Bramborové placky klasika - z vařených strouhaných brambor, od oka polohrubá mouka, vajíčko, sůl. Pečené na mírně vymaštěné pánvi.
Na talíři jsem placku pokladla náplní a přehnula. Pak už jsem jen přijímala pochvaly. I poslední placka, na kterou nezbyla náplň, zmizela hned po obědě Usmívající se

Zatímco předchozí dva tipy jsem nestihla ani vyfotit, s Foccaciou jsem si hrála, když jsem byla v kuchyni sama, a tak fotky jsou.

Velmi jednoduché poměrně řídké kynuté těsto:
500 g hladké mouky
4 dl vlažné vody
sušené kvasnice
sůl. olivový olej (na pokapání)
Po vykynutí rozprostřít na pečicí papír na plech, shora pokapat olivovým olejem, posolit hrubou solí a posypat tymiánem. Vše rukou trochu zaplácat do těsta. Potom povrch nakrojit do budoucích čtverečků třeba vlnkovaným nožem a nechat péct do zlatova.


Nejlepší je ještě teplá, křupavá a voňavá. My ji měli jako přílohu ke kuřecímu na zelenině . Po vystydnutí poněkud ztvrdne, ale i tak je dobrá.

Občas seženu domácí kuře, kuře opravdu ze dvorka. Při přípravě jsem už asi dvakrát chybovala. To zvíře je něco mezi kuřetem a slepicí, tedy podstatně hutnější a tužší maso a tomu musí odpovídat způsob a hlavě doba přípravy. Tentokrát jsem už poučena nejprve pomalu pekla, pak vykostila a nakonec nechala spojit v pekáči, kde už byla připravena zeleninová směs. Použila jsem co dům dal - vlastní mražená rajčata a papriky, hojně cibule i česneku, nastrouhanou máslovou dýni, kousek cukety - osolila, ovoněla provensálským kořením a nechala v troubě rozdusit.

Aby bylo všechno ještě zdravější Mrkající, udělala jsem ještě celerové hranolky, pro odpůrce celeru kuskus. Vznikl trochu možná bláznivý, ale moc dobrý pětiboj - zelenina + kuře + kuskus + celer + foccacia.