Březen 2015

Jsme přece sestry

31. března 2015 v 21:47 | Katka |  Knížky
Díky Dáše (dauma.blog) jsem se dostala k moc pěkné knížce. A ještě k tomu takové, jakou jsem dlouho nečetla. Je od německé autorky, odehrává se v Dolním Porýní v průběhu sta let. Uvědomuji si, že se nějak podvědomě vyhýbám knihám německých autorů, německým filmům i německé populární hudbě. Pamatuji si jen jednu německou knížku, ke které jsem se dostala tak nějak náhodou a moc se mi líbila. Jmenovala se Muž, který stojí za to od Evy Hellerové.

Rodinnou ságu Jsme přece sestry napsala Anne Gesthuysenová (*1969) a je to vyprávění o životě jejích tří neobyčejných pratet.


Sestry se scházejí těsně před stými narozeninami nejstarší z nich Gertrudy u nejmladší (84 let) Katty, která pořádá na statku Tellemann, kde žije, velkou oslavu. Vedlejším, ale velmi důležitým cílem je přesvědčit Gertrudu, aby zde zůstala natrvalo, neboť má již v běžném životě vzhledem ke svému věku různé problémy. Sestry se milují, drží při sobě, ale i tak mezi nimi byly po celý život nejrůznější názorové rozpory.

Katty přišla na statek Tellemann jako hospodyně už jako velmi mladá. Její početná rodina byla vždy chudá a toto bylo pro ně ulehčení. Hospodář Heinrich Hegmann brzy ovdověl a Katty vychovávala jeho syna. Gertruda Heinricha nenávidí. Klade mu za vinu, že dopustil, aby jeho bratr (její snoubenec) narukoval do 1. sv. války a tam zahynul. Podle ní se tak snažil zabránit nerovnému sňatku. Nesnesl by, aby se do jejich rodiny dostala nemajetná nevěsta.
Katty však na statek zapadla, dokázala ho vždy řídit, poradila si se všemi problémy ať v domácnosti nebo ve chlévech či na poli. Stala se nepostradatelnou i pro Heinrichovu politickou kariéru.
Celé století se odehrává na statku v Dolním Porýní a nedalekém okolí. Jsou vykresleny postoje obyvatelstva v meziválečném období, k nacismu i spojencům koncem 2. sv. války, vznik CDU.....charaktery místních statkářů a vztahy mezi lidmi, i k půdě a zvířatům.....
Velmi zajímavý životní příběh má i prostřední sestra Paula (98 let).

Moc se mi to líbilo a vřele doporučuji. Není to žádná červená knihovna a přesto nechybí ani lásky, žárlivost, různé lidské neřesti a odchylky. A navíc je to vše autentické.

"Říká se, že mě Heinrich Hegmann chovával v náruči. V rodině to znamenalo něco jako pasování na rytíře.
...........
Známý politik zemřel zhruba půl roku po mém narození, přičemž jedno s druhým v žádném případě nesouviselo.
...........
Heinrich Hegmann je pro mne i pro mou rodinu dodnes legendou. A pro nás děti to byl "muž tety Katty." Pravidelně jsme vídaly jeho portrét v nadživotní velikosti v Kattyině pracovně a poslouchaly její chvalozpěvy. Katty byla má prateta, teta mé matky a ve stejném příbuzenském vztahu jsem i s Paulou a s Gertrudou. Ty tři byly středem rodiny.
...........
Ty tři prožily fascinující, těžké, a především dlouhé životy, které mě inspirovaly k napsání této knihy. Většinu jsem si zapamatovala z toho, co se - částečně s dlaní před ústy - šeptalo v naší rodině, přičemž je možné, že se ten či onen příběh podával rok od roku bizarněji.
Tento román tedy není dokumenty doloženou pravdou, ale pravdivým vylíčením historie jedné rodiny."

Nové techniky

29. března 2015 v 11:18 | Katka
Před více než rokem jsme s kamarádkou stejně posedlou výhodně, tj. dohromady, zakoupily tři díly knihy Proutek k proutku.
Já jsem si o ni řekla až teď a mám chuť vyzkoušet nové techniky pletení. Než se tak stane, je třeba zakoupit materiál, obarvit....a to těžce zkouší moji trpělivost.

Ze zbytků jsem proto umotala bláznivý, velikonoční, aprílový, jarní model Smějící se.


Olej pro zdraví

29. března 2015 v 8:03 | Katka |  Dokaž (si) to!
Zdraví, ozdravení, detoxikace, očista.....to jsou dnes často frekventované pojmy. Z přirozené touhy být zdravý se stal byznys. Nejrůznějších propagovaných metod jsou desítky, až z toho jde hlava kolem. Na mě to má obvyklý účinek. Zkusila jsem jednu - druhou, s účinky sporadickými. Výsledky jsem logicky nepocítila hned, kůra nebyla nijak příjemná, zaběhnuté zvyky byly silnější než moje vůle, a tak jsem nevydržela dost dlouho.

Staro - nová, nově objevená metoda mlgání oleje, účinkuje naprosto zjevně okamžitě, a to se mi líbí, proto se chci podělit se svými pocity.

Mlgání oleje není nic jiného než starobylá ajurvédská praxe čištění ústní dutiny (zubů, dásní, jazyka) a detoxikace organismu olejem.

Každý zná ranní nepříjemný pocit vyjádřený rčením mít v hubě jak v polepšovně.Dosud jsem si ale neuvědomovala, že to hnusné v ústech po ránu je plné bakterií, plísní a jiných toxinů. Něco z nich se dostane z těla při čištění zubů, ale většinu, ať chceme nebo ne, spolykáme. Tím, že necháme tento hnusný ústní materiál rozpustit v oleji a poté ho vyplivneme, prospíváme celému organismu. Principem je, že mnohé z mikroorganismů mají tukový obal, který se spojí s olejem a snadno se vyloučí.

Příznivých účinků mlgání oleje celá řada. Já mlgám týden, můžu stoprocentně potvrdit, že:
- zuby jsou hladké, lesklé, naprosto bez plaku, a to po celý den. Plak se na ně prostě nechytá.
- ústní dutina je bez povlaků
- jazyk se čistí postupně, růžový ho ještě nemám
- po ranním mlgání se uvolní hleny z krku, které tam jsou ještě po zimních virózách a nebo tam jsou, aniž bychom si to uvědomovali. Poté ještě nějakou dobu pokašlávám a vykašlávám.
- mám pocit vláčné pleti tváře


Jak a čím mlgám? (To slovo mi přijde hrozné, doteď jsem tomu říkala čištění zubů olejem Mrkající).
Důvodem pro to, že používám olej sezamový, je ledabylá četba (bylo to první, co jsem postřehla) a to, že v Kauflandu jsem kokosový olej (má prý ještě lepší detoxikační účinky) nenašla.
Zásadní je - mlgat ráno před čímkoliv - necelou lžíci oleje převaluji 15 (lepší prý je 20) minut v ústní dutině. Stačí zvolna. Poprvé jsem si počínala tak, že mě po 5 minutách chytaly křeče - není to potřeba). Ne míň, ne déle. Je to doba, za kterou se ústní svinčík rozpustí, ale ještě se nezačne znovu vstřebávat. Při převalování se vytvoří množství slin, takže tekutiny v ústech přibývá. Poté stačí vše vyplivnout - ne do kanalizace, kterou zanáší - a ústa vypláchnout vodou.
Zda poté ještě normálně vyčistit zuby nebo použít ústní vodu - je na každém. Nutné to není, pro svěží pocit je to příjemné.

Mlgání má ještě jeden účinek - zpomaluje čas! To by jeden nevěřil, jak dlouhých je patnáct minut. K nepřečkání, pokud jen mlgáme. Je třeba se zabývat ještě něčím jiným - oblékat se, mýt nádobí, číst, stlát postel, poslouchat anglickou konverzaci, venčit psy .....cokoliv, jen nemyslet na to, že mlgám. Jinak by mi to lezlo brzy krkem.

Máte někdo zkušenosti s čištěním úst olejem - mlgáním? Doporučujete?

PRAGUE CELLO QUARTET

27. března 2015 v 23:55 | Katka |  Kultura
V kostele Sv. Václava v obci Vítězná - Kocléřov dnes započala zamýšlená tradice nazvaná Kocléřovská setkání s uměním. Iniciátorem je místní občan, zastupitel. Premiéra se jeho týmu nadmíru podařila, kostel byl doslova nacpán návštěvníky. A věřím, že nejen pro to, že mohli zdarma využít autobus ze Dvora Králové n. L.


S výběrem účinkujícího souboru měl "někdo" doslova šťastný nápad. Program a hlavně jeho provedení musel nadchnout i ty (možná hlavně ty), kteří nejsou zvyklí chodit na "vážnou hudbu." Ona se totiž ta tzv. vážná - klasická hrála jen v první části večera. Málokdo tušil, že hudebníci tak mistrovsky hrající skladby Čajkovského, Dvořáka, Debussyho budou za chvíli předvádět doslova show filmových melodií (Pulp Fiction, Mission Impossible, Vinnetou, Sněhurka, James Bond, Piráti z karibiku....). Působilo to lehce a vtipně, ale bylo jasné, že takové skopičiny mohou provádět jen ti, co opravdu umí!
Sestřih z druhé půlky koncertu vás třeba naláká a na jejich Fcb si můžete vyhledat, kdy a kde budou koncertovat.

Soubor PRAGUE CELLO QUARTET má velmi mladé složení, ročníky narození 1985 - 1988. Přesto mají za sebou celou řadu koncertů na velmi různých místech - koncertních sálech, nádvořích a náměstích, tělocvičnách i na Karlově mostě....Koncertují od r. 2002. Více se o souboru dozvíte na jejich stránkách.



Všechny smutky zahání - dělání

25. března 2015 v 21:25 | Katka |  Slunce v duši
V posledních měsících nejsem zrovna v pohodě. Střípky o příčinách trousím sem - tam a opatrně, jen když už mám pocit, že si potřebuju ulevit. Následkem je nechuť cokoliv dělat, měnit, aktivně bojovat proti nenáladě. Povětšinou sedím doma jako pecka, trochu háčkuju, trochu čtu a je mi blbě na duši.

Dneska jsem se ale zatla a místo hledání příslušné bílé pilule na blbou náladu jsem si uvařila třezalku a jala se pátrat u Alis, jak se peče domácí pečivo. Neboť nemaje chuti dělat nic, ani moc nevařím a taky nenakupuju, dokud to není opravdu nutné. Jsme doma pouze ve dvou a já jsem došla k názoru, že jedno teplé jídlo denně stačí, další ať si uloví každý sám. Brzy už ale nebude co lovit. Lednička zeje prázdnotou a my si pochutnáváme na krajících postaršího chleba s posledními zbytky doma škvařeného sádla. To je panečku racionální strava S vyplazeným jazykem

Svědomí už mě trochu hryzlo i pustila jsem se do domácích rohlíků. Recept na domácí máslové rohlíky od Alis je naprosto jednoduchý, stačí se pekelně soustředit, abych tam nezapomněla vrazit to podstatné - kvasnice, jak se mi stalo minule při pečení koláčů.

Těsto připravila pekárna, tvary jsem ušmoulala dosti hrozně sama. O to víc mě potěšilo, že moji nešikovnost napravily kvasnice a některé rohlíčky vypadají opravdu pěkně. Věřím, že tak budou i chutnat Usmívající se.


Zabila jsem dvě mouchy jednou ranou. Připravila jsem pro nás dobrou snídani a děláním na nějaký čas zahnala chmury, což je důkaz, že DĚLÁNÍ (opravdu) SMUTKY ZAHÁNÍ.

Kulička

22. března 2015 v 6:59 | Katka |  Knížky
Tvorba Guy de Maupasanta (1850 - 1893) spadá do pouhého desetiletí 1880 -1890, přesto zahrnuje šest románů a několik povídkových sbírek. Autor dosáhl uznání již za za svého života a je uznáván dodnes. Je představitelem literárního realismu a naturalismu, bývá označován jako kritik mravů.

Povídka Kulička je nejznámější. Četla jsem ji před lety a teď se mi dostala do rukou znovu ve stejnojmenné povídkové sbírce. Těšila jsem se na další dílka, která jsem ještě nečetla, ale Kulička je jednoznačně nejlepší.

V kočáru na trase Rouan - Havre se nuceně setkávají manželské páry měšťanský, kupecký a šlechtický, dvě jeptišky, radikální republikán a baculatá nevěstka Elisabeth Rousset, zvaná Kulička. Všichni pasažéři ujíždějí z Prušáky obsazeného Rouanu do bezpečí přístavu Haver, odkud mají možnost v případě nebezpečí uprchnout do Anglie a ochránit jak sebe, tak svůj majetek.

Cestují krajinou zavátou sněhem, cesta se protahuje, všichni jsou unaveni a hladoví, neboť nedocenili rozmary počasí a nevzali si na cestu zásoby. Vesnice, kterými projíždějí, jsou vylidněné nebo vyrabované. Pouze Kulička co chvíli sahá pod sedačku, pod své bohaté sukně, které skrývají koš s proviantem. Váhá, ale nakonec ze své přirozené dobroty košík vytahuje a všichni společně posvačí z jejích bohatých zásob. Tím rázem stoupne Kuliččina prestiž a dříve uzavření pyšní či zamlklí cestující se stanou jakýmsi přátelským společenstvím spojeným stejným údělem.

Konečně dorazí do městečka, kde mají přenocovat. I to je obsazeno Prušáky. Město je podřízeno vůli pruského důstojníka. Ten prostřednictvím hostinského jako vyjednavače požaduje, aby s ním Kulička strávila noc, což pro ni - vlastnenku naprosto nepřipadá v úvahu. Celé osazenstvo dostavníku tak trčí v hostinci jeden den, druhý....a je čím dál nervóznější. Kují pikle, jak přesvědčit Kuličku, že přece není rozdíl v tom, zda své řemeslo provozuje s mužem francouzským nebo pruským, že jedině ona je může zachránit a vysvobodit ze "zajetí".

Nakonec u ní uspěl hrabě, který jí nabídl rámě a na procházce jí vše vyložil tak, že Kulička svolila, že se obětuje pro dobro své i ostatních.
Společnost mohla nasednout do dostavníku a pokračovat v cestě. Všichni spokojeni, jedni hráli karty, jiní se živili zásobami pořízenými v hostinci, jeptišky se modlily, republikán si pohvizdoval a Kulička....

Nikdo se na ni nepodíval, nikdo na ni nemyslel. Cítila, jak se topí v opovržení těch počestných darebů, kteří ji nejdříve obětovali a pak odhodili jako něco nečistého a neužitečného. Vzpomněla si na svůj velký košík plný dobrých věcí, který oni hltavě snědli, na dvě kuřata lesknoucí se v huspenině, na paštiky, hrušky a čtyři lahve bordeauxského vína a její vztek náhle ochladl, bylo jí do pláče. Strašně se přemáhala, kroutila se, polykala vzlykání jako děti, ale pláč se dral ven, slzy se jí leskly na okraji řas a brzy vytryskly a stékaly jí zvlona po tvářích. Kulička plakala a slzy jí padaly pravidělně na vypjatou křivku ňader. Seděla vzpřímeně, s upřeným pohledem, tváří strnulou a bledou, doufala, že ji nikdo nevidí.
Ale hraběnka to zpozorovala a upozornila svého chotě znamením. Ten pokrčil rameny, jako by chtěl říct:
"Prosím vás, já za to nemohu." Paní Loiseauová se mlčky usmívala a šeptala: "Pláče nad svojí hanbou."

Sbírka vyšla v letošním roce v nakladatelství Dobrovský s původními velmi trefnými a názornými ilustracemi Pierra - Georgese Jeanniota (1848 - 1934) rytce a malíře ironických výjevů z každodenního života snobské společnosti. Ilustroval díla Hugova, Zolova, Balzacova, Molliérova, Voltairova....


Velikonoční zdobení

21. března 2015 v 18:47 | Katka |  Ruční práce
Už dlouho jsem nic nevytvořila. Blížící se velikonoce a hlavně pěkné počasí mě vylákaly na terasu, kde se mi dobře pletou věci z pedigu.

Podobné drobnosti nedají moc práce, jsou hotové raz dva.


Báječný krámek s čokoládou

17. března 2015 v 5:43 | Katka |  Knížky
Jenny Colganová (*1972 Skotsko) vystudovala edinburgskou univerzitu, pracovala ve zdravotnictví i jako kreslířka komiksů a sólová komička. Od r. 2000, kdy napsala svoji první knihu, se věnuje psaní. Je považována za královnu britské literatury pro ženy. Žije ponejvíce ve Francii, často navštěvuje Londýn.


To vše se odráží v Báječném krámku s čokoládou. K tomu trochu exotiky - prostředí, kde se vyrábí (průmyslově) a pečlivě připravuje (malý krámek) čokoláda, hodně romantiky (místy nelogické) a životní milníky, se kterými se potkáváme všichni, všichni jsme jimi ovlivněni a musíme je řešit, jsou prubířským kamenem naší osobnosti (vztahy rodič x dítě-životní cesta, čas těžké nemoci a umírání, navazování vztahů a naše domněnky, happy end....). A kontrast mezi způsobem života a jeho atmosférou v malém skotském městečku a Paříží....chvílemi si romantická dušička vzdychne "to bych chtěla prožít."

Sem tam mě to rozčilovalo, ale zase ne natolik, abych knihu odložila a nedočetla.

Na poslední stránky autorka vložila bonus v podobě odzkoušených čokoládových receptů. Já (možná) vyzkouším nejlepší z horkých čokolád (až budu chít udělat radost jedné z dcer) a nebo čokoládovou pěnu (hodila by se pro blížící se "jarní kamarádské vaření - vítání jara").
Pokud se povede a bude chutnat, pochlubím se Usmívající se.

Řekla jsem "nikdy" a...?

15. března 2015 v 19:28 | Katka |  Dobrou chuť!
NIKDY neříkej nikdy. Já jsem řekla, že nikdy nebudu dělat domácí těstoviny. "To bych se na to pěkně vy..., abych se matlala s flíčky do šunkofleků." Jako že tolik energie do vaření nedám, že si ji raději vyplýtvám nějak příjemněji. A už je to tady. Už jsem je vyzkoušela a stojí to za to. Šunkofleky byly úplně jiné a moc dobré.

Recept:
200 g hladké mouky 00 (lepší by bylo půl na půl semolinovou a hladkou)
lžíce olivového oleje
sůl
2 celá vejce

V mouce uděláme důlek, ve kterém rozšleháme vejce i olej a postupně zašleháváme mouku. Později zpracováváme těsto alespoň 10 minut rukou. Bylo mi příjemné pozorovat, jak se těsto mění, měkne, jakoby ožívá.
Hroudu těsta necháme alespoň půl hodiny odpočinout pod vlhkou utěrkou. Poté ho rozválíme, rozválený plát mírně pomoučníme a stočíme do ruličky. Nakrájíme na "šneky", ty opět trochu poumoučníme a roztřepeme, aby je mouka mírně poprášila. Vaříme v osolené vodě s pár kapkami olivového oleje do stupně al dente. Pak slijeme a propláchneme studenou vodou.

Podrobný návod jsem našla ZDE (odtud je foto).


Vlastnoručně vyrobené široké nudle (tagliatelle) použijeme jak libo. Já je dnes zapekla s uzeným a vejci a vznikly chutné šunkotagliatelle.

A co vy? Kolik energie jste kuchařky a kuchaři ochotni věnovat přípravě jídla?

Miluj souseda svého

3. března 2015 v 7:56 | Katka |  Kultura
PRO tenhle film, který se v originále jmenuje opravdu originálně - St. Vincent - mluví nejen 73 % na ČSFD, ale i to, že jsem u něj neusnula, i když jsem neháčkovala, což používám jako pojistku.
Film je z r. 2014 a hlavní role nepříjemného válečného veterána se skvěle zhostil Bill Murray.

Bill is back. A opäť skvelý.

Ať si tenhle film skončí sebe víc pateticky, mně to vůbec nevadí. Celou tu dobu, co jsem ho sledoval, jsem z něj cítil tak hřejivé srdce, že při tom závěru mi bylo neskonale krásně

(z komentárů na ČSFD)

Dvanáctiletý Oliver se musí nějak vyrovnat s rozvodem rodičů, přestupem do nové školy, šikanou, osamoceností neboť matka musí pracovat dlouhé přesčasy, aby vše utáhla.....a tak se nějak stalo, že denně tráví pár hodin s nepříjemným sousedem. Ten mu hodně svérázně dává tu nejlepší životní školu.

Nechcete-li vidět na konec filmu, nečtěte dál. Já jsem ale ráda, že jsem si ho sem mohla poznamenat díky tomu, že film byl s titulky. I to se mi na něm líbilo - Oliverův hlas a způsob vyjadřování. A pak ještě role pana učitele, jeho způsob výkuky, procítění různých situacích patrné na jeho tváři. A další a další ....

Při veřejné slavnostní prezentaci školního projektu byl Vincent dvanáctiletým Oliverem svatořečen.

"....není to šťastný člověk. Nemá rád lidi a ani moc lidí nemá rádo jeho.Je mrzutý, zlostný, naštvaný na celý svět, lítostivý. Moc pije, kouří, sází, kleje, lže a podvádí.
............................
Vyrostl mezi chudinou Brooklynu, kde se naučil všechno, co by správné dítě nemělo potřebovat.
............................
........v roce 1965 hrdinně zachránil dva důstojíky zraněné v boji..........
........a vzal mě k sobě domů. Přitom nemusel a asi ani nechtěl....Ale udělal to, protože tohle svatí dělávají. Chodili jsme spolu za jeho ženou Sandy, která nedávno zemřela, do léčebny. Pral jí prádlo každý týden po dobu 8 let, i ve cvhíli, kdy ho už nepoznávala. Protože svatí se nevzdávají.
Naučil mě bojovat, nebát se a stát si za svým. Protože svatí bojují za sebe i za ostatní, aby mohli říct svůj názor.
Naučil mě sázet na koňských dostizích, což je jeden z hlavních důvodů, proč mám teď až do 18 let domácí vězení. Ale naučilo mě to dát všechno v sázku a vyrovnat se s prohrou. V životě totiž kurzy bývají často ve váš neprospěch.
......Felix, Vincentův kocour. Dostává prvotřídní žrádlo, zatímco Vin jí sardinky. Svatí totiž podstupují oběti
Ano, pak Mc Kenna má své chyby. A je jich dost. U ostatních svatých tomu ale nebylo jinak. Vždyť svatí jsou taky jen lidské bytosti....velmi lidské.
Odvaha, obětování, soucit, lidskost. To jsou vlastnosti svatých. ......
Těmito slovy bych rád svatořečil mého opatrovníka a kamaráda pana Vincenta Mc Kennu a prohlásil ho za svatého z Sheepshead Bay.
..............
"Děkuju vám, pane."
"Díky, chlapče."